6 Tdo 511/2019-1038
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2019 o dovolání,
které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. P., nar. XY ve
XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019,
č. j. 44 To 536/2018-1014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 94/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního
zástupce odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2018, č. j. 1 T
94/2017-990 (dále „soud nalézací“ nebo „soud prvního stupně“), byl obviněný J.
P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem
specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 241 odst. 2 tr.
zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin neodvedení
daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5.
4. 2018, sp. zn. 8 T 123/2015, v právní moci dne 10. 7. 2018 ve spojení s
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 7 To 235/2018, a
za sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a
podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 2 T 11/2018, v právní moci dne
19. 9. 2018 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018,
sp. zn. 6 To 323/2018, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let,
jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku byl zrušen z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 4. 2018,
sp. zn. 8 T 123/2015, v právní moci dne 10. 7. 2018 ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 7 To 235/2018, a rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 2 T 11/2018, v právní
moci dne 19. 9. 2018 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19.
9. 2018, sp. zn. 6 To 323/2018, výrok o trestu vztahující se k obviněnému,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému
byla podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby podle svých sil
nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil, včetně škody způsobené jednáním,
za něž byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 4. 2018,
sp. zn. 8 T 123/2015, v právní moci dne 10. 7. 2018 ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 7 To 235/2018, a rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 2 T 11/2018, v právní
moci dne 19. 9. 2018 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19.
9. 2018, sp. zn. 6 To 323/2018. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o
jeho povinnosti uhradit škodu poškozeným, a to konkrétně
- České republice zastoupené Finančním úřadem pro Kraj Vysočina, Územní
pracoviště Žďár nad Sázavou, IČ 72080043, se sídlem Strojírenská 28, 591 01
Žďár nad Sázavou, ve výši 199 890 Kč,
- České republice zastoupené Pražskou správou sociálního zabezpečení, IČ
00006963, se sídlem Trojská 1997/13a, 182 00 Praha 8, ve výši 409 048 Kč,
- Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem
Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, ve výši 52 717 Kč,
- Vojenské zdravotní pojišťovně, IČ 47114975, se sídlem Drahobejlova
1404/4, 190 03 Praha 3, ve výši 292 Kč a
- Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a
stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, 140 21 Praha 4, ve výši
8 294 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v
Praze (dále „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2019, č. j. 44 To
536/2018-1014, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený
rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř., znovu rozhodl
tak, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 31. 7. 2018, č. j. 2 T 11/2018-298, zrušil výrok o vině pod bodem I.
týkající se obviněného a celý výrok o trestu tohoto obviněného.
4. Odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby
podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění
dopustil tím, že
I. jako jediný jednatel společnosti A., IČ: XY, se sídlem XY,
a) za zdaňovací období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 nesplnil svou
zákonnou povinnost a v rozporu s ustanovením § 38h zákona č. 586/1992 Sb., o
daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, úmyslně neodvedl za své
zaměstnance Finančnímu úřadu pro kraj Vysočina, Územní pracoviště ve Žďáru nad
Sázavou úhrn sražených záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti
a z funkčních požitků v celkové výši 199 890 Kč přesto, že povinné částky byly
sráženy z jejich hrubé mzdy, a na bankovním účtu společnosti byl v této době
dostatek finančních prostředků k jejich úhradě,
b) neplnil svou zákonnou povinnost a v rozporu s ustanovením § 5 zákona
č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění
pozdějších předpisů, neodváděl průběžně předepsané pojistné na zdravotní
pojištění za své zaměstnance Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se
sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, v období od 1. 11. 2014 do 16. 10. 2015
ve výši 52 717 Kč, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a
stavebnictví, se sídlem Roškotova 1225/1, 140 21 Praha 4, za období od 1. 11.
2014 do 16. 10. 2015 v celkové výši 8 294 Kč, České průmyslové zdravotní
pojišťovně, se sídlem Praha 2, Ječná 39, za období od 1. 10. 2014 do 30. 4.
2015 v celkové výši 3 588 Kč, a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem
Praha 9, Drahobejlova 1404/4, za období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2014 v
celkové výši 292 Kč, a to přesto, že povinné částky byly sráženy z jejich hrubé
mzdy, a na bankovním účtu společnosti byl v této době dostatek finančních
prostředků k jejich úhradě,
c) neplnil svou zákonnou povinnost a v rozporu s ustanovením § 8 zákona
č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, úmyslně neodvedl
předepsané pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti za své zaměstnance Pražské správě sociálního zabezpečení, se
sídlem Praha 8, Trojská 1997/13a, za období od 1. 1. 2014 do 16. 10. 2015 v
celkové výši 409 048 Kč přesto, že povinné částky byly sráženy z jejich hrubé
mzdy, a na bankovním účtu společnosti byl v této době dostatek finančních
prostředků k jejich úhradě,
kdy takto úmyslně neuhradil shora uvedeným subjektům částku celkem 673 829 Kč,
která měla být použita k úhradě povinných zákonných odvodů za společnost A.,
II. jako předseda představenstva a od 21. 12. 2015 jako statutární ředitel a
jediný statutární orgán obviněné právnické osoby společnosti K., IČ XY, se
sídlem XY, úmyslně nesplnil svou zákonnou povinnost statutárního orgánu
zaměstnavatele odvést za zaměstnance společnosti daň z příjmů fyzických osob ze
závislé činnosti, pojistné na zdravotním pojištění a pojistné na sociálním
zabezpečení, ačkoliv částky odpovídající těmto povinným platbám postupně srazil
z hrubých mezd jednotlivých zaměstnanců, a to konkrétně:
a) za zdaňovací období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 daň z příjmů
fyzických osob ze závislé činnosti ve výši 86 996 Kč, kterou v rozporu s § 38h
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, neodvedl Finančnímu úřadu pro hl. m.
Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1,
b) za období od 20. 2. 2016 do 31. 12. 2016 pojistné na zdravotní
pojištění ve výši 26 924 Kč, které v rozporu s § 5 odst. 2 zákona č. 592/1992
Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, neodvedl Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3,
c) za měsíc květen 2016 pojistné na sociální zabezpečení ve výši 4 368
Kč, které v rozporu s § 8 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, neodvedl Pražské
správě sociálního zabezpečení, IČ 00006963, se sídlem Trojská 1997/13a, Praha
8,
a shora uvedeným subjektům tak neuhradil celkovou částku 118 288 Kč, o kterou
tak obohatil obviněnou právnickou osobu společnost K..
5. Obviněného odsoudil za tento přečin, jakož i za sbíhající se přečin
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby
podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 8 T 123/2015-674 ze dne 5. 4. 2018, ve
spojení s usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 7 To 235/2018-695 ze dne 10.
7. 2018, podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
a § 45 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému a společnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a §
82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zrušil výrok o trestu uloženého
obviněnému z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 8 T 123/2015-674 ze
dne 5. 4. 2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 7 To
235/2018-695 ze dne 10. 7. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením,
pozbyla podkladu. Poškozené Českou republiku zastoupenou Finančním úřadem pro
Kraj Vysočina, Územní pracoviště Žďár nad Sázavou, Českou republiku zastoupenou
Pražskou správou sociálního zabezpečení, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České
republiky, Vojenskou zdravotní pojišťovnu a Oborovou zdravotní pojišťovnu
zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal
s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nárocích poškozených na
náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř., podal v neprospěch obviněného
dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), protože tímto výrokem
byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť spočívá
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Nejvyšší státní zástupce předně rekapituloval dosavadní průběh řízení
a upozornil, že rozsudkem odvolacího soudu nebyla obviněnému znovu uložena
podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku přiměřená povinnost k náhradě škody, protože
poškození byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Stejně byli odkázáni také poškození ve věci vedené pod sp.
zn. 2 T 11/2018 u Obvodního soudu pro Prahu 1, a to usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 6 To 323/2018. Nejvyšší státní zástupce
odvolacímu soudu vytýká pochybení, jež má svůj hmotněprávní podklad v
nesprávném posouzení odpovědnosti jednatele za závazky jím zastupované obchodní
společnosti z titulu jeho zákonného ručení.
8. Vyjádřil sice souhlas se závěrem, že v adhezním řízení nelze přiznat
např. náhradu škody spočívající ve zkrácení daně, případně jiné povinné platby,
protože tato se neuplatňuje žalobou ani v občanskoprávním řízení (proto není
důvod vydávat o tom rozhodnutí podle § 228 tr. ř. v adhezním řízení), s odkazem
na jím citovaná rozhodnutí – při poukazu, že z hlediska trestněprávního jde o
škodu způsobenou trestným činem – však zdůraznil, že existují případy, kdy je
přiznání této škody v trestním řízení namístě.
9. V posuzované trestní věci se úvaha nalézacího soudu, který přiznal
dotčeným subjektům právo na náhradu škody, opírala o existenci ručitelského
závazku statutárního zástupce. Jde o závazek, jehož existenci a plnění z něj
rozhodují civilní soudy v občanskoprávním řízení. Uplatněné adhezní nároky na
náhradu škody, vztahující se k výroku o vině obviněného pod bodem I. a), b),
c), nesměřovaly podle státního zástupce proti totožné osobě jako zákonné
nároky. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že právnická osoba A., je
dlouhodobě zcela bez majetku. Bylo proto možno přistoupit k přenesení
povinnosti zaplatit nedoplatky právnické osoby na člena statutárního orgánu z
pozice občanskoprávního ručení, neboť obviněný jednal s úmyslem neodvést za své
zaměstnance povinné platby, které z jejich mezd srazil, přičemž tak postupoval
dlouhodobě a způsobil tak škodu.
10. Je důvodný závěr, že obviněnému jako jednateli, který za společnost
A., neoprávněně zkrátil daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z
funkčních požitků, nehradil zdravotní pojištění za své zaměstnance a rovněž
neplnil předepsané pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti za své zaměstnance, vznikl ručitelský závazek s ohledem
na § 159 odst. 3 občanského zákoníku, § 2910 a násl. občanského zákoníku a § 53
zákona o obchodních korporacích. Obviněný jako jednatel společnosti, který
odpovídá společnosti za škodu a ručí za její závazky, jestliže věřitelé nemohou
dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební
neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. V posuzované trestní
věci je zřejmé, že věřitelé v insolvenčním řízení proti společnosti A.,
uspokojeni nebudou. Z výpovědi insolvenčního správce společnosti vyplynulo, že
úpadek společnosti byl jasně osvědčen a společnost byla předlužená daleko dřív,
než byl podán věřitelský insolvenční návrh.
11. Podle dovolatele odvolací soud nepostupoval správně, pokud ve svém
rozsudku vzhledem k výroku o vině v bodě I./a), b), c) nezopakoval výrok o
náhradě škody ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. vůči poškozeným, kteří se řádně
připojili s nárokem na náhradu škody ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. Přiznání
nároku na náhradu škody totiž nic nebránilo. Odvolací soud závěry z rozhodnutí
č. 39/2014 Sb. rozh. tr. aplikoval nepřípadně, pokud dospěl k závěru, že v
adhezním řízení nepřichází v úvahu přiznat dotčeným subjektům nárok na náhradu
škody a rozhodnout podle § 228 tr. ř. Užil pouze obecné pravidlo, ačkoliv
situace v dané trestní věci vyžadovala individuální přístup. Bylo zjevné, že
jednotliví poškození se nedomohou v rámci vlastních exekučních titulů dlužných
povinných plateb a je namístě uvažovat o tom, že obviněný z důvodu zákonného
ručení jako jednatel společnosti za závazky této společnosti ručí.
12. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl,
aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr.
ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, č. j. 44 To 536/2018-1014, a to ve
výroku podle § 229 odst. 1 tr. ř. vážícímu se k výroku o vině v bodě I./a), b),
c), jakož současně i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
podle § 265m odst. 1 tr. ř. znovu sám rozhodl tak, že obviněný je podle § 228
odst. 1 tr. ř. povinen uhradit škodu České republice zastoupené Finančním
úřadem pro Kraj Vysočina Územní pracoviště Žďár nad Sázavou ve výši 199 890 Kč,
České republice zastoupené Pražskou správou sociálního zabezpečení ve výši 409
048 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 52 717 Kč,
Vojenské zdravotní pojišťovně ve výši 292 Kč a Oborové zdravotní pojišťovně
zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 8 294 Kč.
13. Obviněný, jemuž byl opis dovolání doručen dne 8. 3. 2019, stejně
jako jeho obhájci (č. l. 1031), se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu
nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí o podaném
mimořádném opravném prostředku.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem
vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě,
že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je dán
tehdy, pokud soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije
jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a
jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž
spočívat v chybně posouzené předběžné otázce.
b) vlastní posouzení důvodnosti dovolání
17. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že ten se při
odůvodnění svého výroku, jímž poškozené odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s
jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, opřel o stejné rozhodnutí
Nejvyššího soudu (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013-I.) jako soud nalézací, avšak vyvodil z
něj zcela opačně vyznívající právní závěr. K řešení odvolacího soudu, které – s
ohledem na vázanost právního názoru vysloveného předchozím rozhodnutím
Nejvyššího soudu (nadto rozhodnutím velkého senátu, které bylo po připomínkovém
řízení schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
39/2014), od něhož se ve věci rozhodující senát nemá důvod odchýlit – nelze
akceptovat, dospěl označený soud nesprávnou interpretací závěrů v citovaném
rozhodnutí obsažených. Vyšel totiž pouze z části II. právní věty přijatého
rozhodnutí, která ve své celistvosti vyjádřila i možnost jiného řešení, než k
němuž přistoupil soud odvolací.
18. K doložení uvedeného tvrzení dostačuje citovat celou označenou
právní větu. Odvolací soud zjevně vyšel jen z části, podle níž „[n]árok státu
vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který
však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v
trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č.
34/1987 a č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud rozhodl na
počátku hlavního líčení usnesením podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, že
tento nárok na náhradu škody nemůže uplatňovat v trestním (adhezním) řízení. V
rozsudku pak soud již o takovém uplatněném nároku nerozhoduje ve smyslu § 228 a
§ 229 tr. ř.“. Ve své argumentaci již nepřihlédl k tomu, že „[u]platnění nároku
na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen
tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za
právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby,
vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě
doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný,
protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést
exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a
je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu
v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle § 194 odst. 6 obchodního
zákoníku (resp. za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku) Poznámka redakce:
Po 1. 1. 2014 srov. § 159 odst. 3, § 2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, a § 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a
družstvech (zákon o obchodních korporacích), na základě kterého by mohl být v
adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného
obohacení získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241
tr. zákoníku). Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i
tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není
plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele
trestného činu podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku) za
škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým
trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.)“.
19. Odvolací soud, který právní závěr vyjádřený v odkazovaném
rozhodnutí, podle něhož ve výjimečných případech přichází i v označených
situacích rozhodování o nároku uplatněném poškozeným v adhezním řízení v úvahu,
při svém rozhodování pominul a nezaujal své stanovisko k tomu, co vyjádřil v
odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně. Ten (bod 32. odůvodnění) zmínil,
že u všech poškozených jde „o instituce, které jsou oprávněny vydávat své
vlastní exekuční tituly na dlužné povinné platby“, z čehož dovodil, že „za
normálního běhu věcí by jejich nároku soud neměl vyhovět a neměl by jim umožnit
jejich nárok v adhezním řízení uplatit“, avšak odlišné řešení bylo podle tohoto
soudu třeba uplatit proto, že „z důvodu zákonného ručení obžalovaného jako
jednatele společnosti A. za závazky této společnosti z důvodu opožděně podaného
insolvenčního návrhu, … je zřejmé, že věřitelé v insolvenčním řízení proti
společnosti A. nebudou uspokojeni“. Uvedený závěr (ohledně nemožnosti
uspokojení pohledávek poškozených společností z majetku označené společnosti v
insolvenčním řízení) opřel soud o zprávu insolvenčního správce, soupis
majetkové podstaty a seznam přihlášených pohledávek.
20. Uvedené skutečnosti nenašly žádné odezvy v rozhodnutí odvolacího
soudu. Ten, jak již zmíněno, vyšel (body 12. a 13. odůvodnění jeho rozsudku)
pouze z první části výše citované právní věty rozhodnutí č. 37/2014 Sb. rozh.
tr., resp. právního názoru, který Městský soud v Praze vyjádřil v rozhodnutí ze
dne 19. 9. 2018, sp. zn. 6 To 323/2018. Aniž by jakkoli zpochybnil skutkový
závěr nalézacího soudu o předlužení společnosti, jejímž byl obviněný
jednatelem, resp. o nemožnosti uspokojení nároků poškozených za tímto subjektem
z jeho majetku, který nalezl právního výrazu v závěru soudu prvního stupně o
ručitelském závazku obviněného, rozhodl o zrušení výroku o náhradě škody.
21. Na straně druhé jako dílčí nedostatek rozsudku soudu prvního stupně,
který v posuzované věci nabyl významu popsaného níže (bod 42.–43.), lze vnímat
již to, že uvedený soud své právní závěry neopřel o citaci příslušných
ustanovení mimotrestních předpisů, z nichž splnění podmínek pro zavázání
obviněného k náhradě škody dovodil. Uvedené konstatování by však samo o sobě
(nebýt dále uvedeného) nemuselo vést k závěru, že tímto soudem vydaný adhezní
výrok je vadný [jak s ohledem na užití ustanovení § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř.
shledal soud odvolací]. V uvedeném směru totiž mohl soud odvolací odůvodnění
adhezního výroku vlastní argumentací doplnit. To v situaci, že by skutková
zjištění nalézacího soudu poskytovala dostatečnou oporu pro právní závěr, který
by řešení nalézacím soudem přijaté odůvodňoval.
22. Lze zmínit, že v posuzované věci mohlo připadat v úvahu, aby z
hlediska rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody byla věc obviněného
vyřešena způsobem, který zvolil s oporou o odkazované rozhodnutí soud prvního
stupně. V uvedeném směru je totiž nezbytné zdůraznit, že publikované
judikaturní rozhodnutí upozornilo na fakt, že možnost přiznat v trestním řízení
poškozenému (státu zastoupenému jeho organizační složkou) nárok na náhradu
škody se nevztahuje jen na případy kvalifikace skutku v podobě trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku,
nýbrž i na jednání pachatele, které vykazuje znaky trestného činu neodvedení
daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241
tr. zákoníku, tedy na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Již tato
skutečnost proto mohla signalizovat (a v uvedeném směru důvodně postupoval soud
nalézací), že v posuzovaném případě se může jednat právě o tu výjimku při
rozhodování trestního soudu v adhezním řízení, k níž se rozhodnutí č. 37/2014
Sb. rozh. tr. vyslovilo.
23. Současně však musí být zdůrazněno, že soud v konkrétní věci
rozhodující musí vždy důsledně zvážit, zda právní závěry vyslovené v
předcházejícím soudním rozhodnutí (včetně rozhodnutí publikovaného ve sbírce
vydávané Nejvyšším soudem za účelem sjednocení judikatury) jsou aplikovatelné
na jím posuzovanou věc. V uvedeném směru musí dovolací soud konstatovat, že v
posuzované věci by se při splnění dále uvedených skutečností (bod 47 a násl.) o
onu výjimku při rozhodování soudů o nárocích uplatněných v adhezním řízení
mohlo jednat. Nikoli však na základě aplikace těch ustanovení, které nejvyšší
státní zástupce uvedl ve svém dovolání (viz též dále bod 29.), nýbrž na základě
skutečností, která jsou dovolacím soudem uvedena níže (body 37 a násl.).
24. Obecně je možno konstatovat, že pro přiznání nároku poškozeného musí
být splněny jak předpoklady procesní (formulované v trestním řádu), tak
předpoklady hmotně právní (ve smyslu úpravy uplatňovaného nároku předpisem
netrestní povahy).
25. Stran procesních předpokladů přiznání nároků uplatněných poškozenými
vůči obviněnému lze uvést, že ani odvolací soud nezpochybnil to, že nároky byly
poškozenými subjekty uplatněny v souladu s požadavkem formulovaným v § 43 odst.
3 věta druhá tr. ř., tj. nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování
(§ 206 odst. 2 tr. ř.) – k tomu viz č. l. 501. Podání návrhu poškozenými
nebránila ani skutečnost, s níž počítá ustanovení § 44 odst. 3 tr. ř., podle
něhož [n]ávrh podle § 43 odst. 3 nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v
občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení. Stran této procesní překážky
lze připomenout, že v trestním řízení byly nároky uplatněny vůči obviněnému
jako fyzické osobě, zatímco platební výměry, které lze pokládat za exekuční
tituly, byly vydány vůči osobě právnické, jejímž jednatelem obviněný byl.
Připomíná se, že na nutnost rozlišení osoby fyzické (obviněného) a právnické
(korporace, za niž jako statutární orgán jednal) při posuzování nároku
uplatněného poškozeným vůči obviněnému v adhezním řízení již dříve upozornila
judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí publikované pod č. TRNS 45/2008 – T
1088).
26. Hmotně právní opodstatněnost uplatněných nároků spočívá podle soudu
prvního stupně v závěru o nástupu zákonného ručitelství obviněného z důvodů
stručně zmíněných v bodě 32. odůvodnění jeho rozsudku. Jak plyne z níže
uvedeného, takto pojaté odůvodnění rozsudku nepodchycuje veškeré relevantní
skutečnosti, které bylo třeba při pozitivním rozhodnutí o uplatněných nárocích
uvážit.
27. Skutková zjištění soudu prvního stupně vyzněla tak, že přečinu, jímž
byl obviněný uznán vinným (a tato zjištění byla postupem podle § 45 odst. 1 tr.
zákoníku převzata do rozsudku soudu odvolacího), se obviněný dopustil jako
„jediný jednatel společnosti A., IČ: XY, se sídlem XY“, způsobem v rozsudku
popsaným. Následkem jeho činu byl vznik škody [v bodech 1) až 3) rozsudku soudu
nalézacího, resp. I./a) až c) rozsudku soudu odvolacího] v celkové výši 673 829
Kč. Tato škoda nebyla ke dni rozhodování soudu prvního stupně, resp. i soudu
odvolacího, poškozeným společnostem uhrazena. Uplatnění nároků v insolvenčním
řízení vedeném vůči společnosti A., přitom nepovede k uspokojení přihlášených
pohledávek z majetkové podstaty této společnosti.
28. Dovolací soud se v této souvislosti – a v návaznosti na otázku
správnosti právního posouzení v alternativě tzv. jiného nesprávného hmotně
právního posouzení, kterou dovolatel uplatnil v jím podaném mimořádném opravném
prostředku – zabýval charakterem odpovědnostního vztahu obviněného jako
statutárního orgánu společnosti (obviněný byl jednatelem společnosti A.) a
možností vzniku/existence jeho ručitelského závazku ve vztahu k dluhům
společnosti, jejímž byl jednatelem. Z argumentace nejvyššího státního zástupce
vyznívá následující.
29. Dovolatel uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. v alternativě tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení spatřuje v
tom (str. 6), že „[p]okud je … povinnou k dani nebo k jiné povinné platbě
právnická osoba a pachatelem souvisejícího trestného činu podle § 240 nebo §
241 trestního zákoníku osoba fyzická, je třeba dovodit, že případně uplatněný
nárok poškozeného se opírá o její deliktní jednání, resp. že se jedná o nárok,
o němž již nerozhodují finanční úřady, ale obecné civilní soudy. V posuzované
trestní věci se úvaha Obvodního soudu pro Prahu 1, který přiznal dotčeným
subjektům právo na náhradu škody, opírala o existenci ručitelského závazku
statutárního zástupce, což je právě závazek, o jehož existenci a plnění z něj
rozhodují civilní soudy v občanskoprávním řízení. V posuzované trestní věci
uplatněné adhezní nároky na náhradu škody, vztahující se k výroku o vině pod
bodem I. a), b), c), nesměřují proti totožné osobě jako zákonné nároky.
Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že právnická osoba A., je dlouhodobě
zcela bez majetku. V tomto případě lze přistoupit k přenesení povinnosti
zaplatit nedoplatky právnické osoby na člena statutárního orgánu z pozice
občanskoprávního ručení. V posuzované trestní věci byl tento předpoklad
naplněn, neboť obviněný jednal s úmyslem neodvést za své zaměstnance povinné
platby, které z jejich mezd srazil, přičemž tak postupoval dlouhodobě a
způsobil tak škodu. V popsané situaci je proto důvodný závěr, že obviněnému
jako jednateli, který za společnost A., neoprávněně zkrátil daň z příjmů
fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, nehradil zdravotní
pojištění za své zaměstnance a rovněž neplnil předepsané pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za své zaměstnance,
vznikl ručitelský závazek s ohledem na § 159 odst. 3, § 2910 a násl. občanského
zákoníku a § 53 zákona o obchodních korporacích. Obviněný totiž jako jednatel
společnosti, který odpovídá společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti,
jestliže věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku
společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost
zastavila platby. V posuzované trestní věci je zřejmé, že věřitelé v
insolvenčním řízení proti společnosti A., uspokojeni nebudou, což jednoznačně
vyplývá z výpovědi insolvenčního správce společnosti A., M. B. Z jeho výpovědi
vyplynulo, že úpadek společnosti byl jasně osvědčen a společnost byla
předlužená daleko dřív, než byl podán věřitelský insolvenční návrh.“
30. Právní názor nejvyššího státního zástupce dovolací soud nesdílí.
Dovolatel zcela striktně nerozlišuje mezi jednotlivými (relativně samostatnými)
právními důvody a podmínkami vzniku ručitelského závazku jednatele jako
statutárního orgánu společnosti.
31. Speciální právní úpravu podmínek vzniku ručitelského závazku
obsahuje jednak občanský zákoník v obecných ustanoveních o právnických osobách
(dovolatelem zmiňované ustanovení § 159 odst. 3 o. z.), jednak zákon o
obchodních korporacích (§ 53 z. o. k.). Podle § 159 odst. 3 o. z.
„[n]enahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil
porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí
věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil,
pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci.“ Podle § 53 odst. 1
z. o. k. „[o]soba, která porušila povinnost péče řádného hospodáře, vydá
obchodní korporaci prospěch, který v souvislosti s takovým svým jednáním
získala. Není-li vydání prospěchu možné, nahradí ho povinná osoba obchodní
korporaci v penězích.“ Podle § 53 odst. 3 „[v]znikla-li porušením péče řádného
hospodáře obchodní korporaci újma, může ji obchodní korporace vypořádat podle
smlouvy uzavřené s povinnou osobou; pro účinnost smlouvy se vyžaduje souhlas
nejvyššího orgánu obchodní korporace přijatý alespoň dvoutřetinovou většinou
hlasů všech společníků.“
32. Obě citovaná zákonná ustanovení spojují zákonný (nikoli smluvní)
vznik ručitelského závazku voleného orgánu společnosti (v posuzovaném případě
obviněného v postavení jednatele jako statutárního orgánu společnosti s ručením
omezeným) s porušením zákonné povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, v
důsledku čehož došlo ke vzniku škody obchodní společnosti. K náhradě této škody
je volený orgán společnosti (statutární orgán) povinen. Podle § 159 odst. 3 o.
z. v takovém případě ručí jednatel věřiteli poškozené právnické osoby za dluh
této korporace v rozsahu, v jakém jí škodu nenahradil, nemůže-li se věřitel
korporace domoci plnění na ní.
33. V posuzované trestní věci však nelze na podkladě skutkových
zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, dovodit, že by obviněný svým
jednáním způsobil škodu právnické osobě jako člen jejího voleného orgánu.
Takový skutkový závěr soud prvního stupně neučinil. Lze to doložit citací
skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku, podle
níž obviněný ad 1) „za zdaňovací období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 nesplnil
svou zákonnou povinnost a v rozporu se zákonem úmyslně neodvedl za své
zaměstnance … úhrn sražených záloh … přesto, že povinné částky byly sráženy z
jejich hrubé mzdy, a na bankovním účtu společnosti byl v této době dostatek
finančních prostředků k jejich úhradě“, ad 2) „neplnil svou zákonnou povinnost
a v rozporu se zákonem neodváděl průběžně předepsané pojistné na zdravotní
pojištění za své zaměstnance ..., a to přesto, že povinné částky byly sráženy z
jejich hrubé mzdy, a na bankovním účtu společnosti byl v této době dostatek
finančních prostředků k jejich úhradě“ a ad 3) „neplnil svou zákonnou povinnost
a v rozporu se zákonem úmyslně neodvedl předepsané pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za své zaměstnance …
přesto, že povinné částky byly sráženy z jejich hrubé mzdy, a na bankovním účtu
společnosti byl v této době dostatek finančních prostředků k jejich úhradě“.
34. Z takto učiněných skutkových závěrů popisujících protiprávní jednání
obviněného nelze dovodit, že by obchodní korporaci způsobil škodu, tj. že ji
svým protiprávním jednáním poškodil. Z takto vymezeného jednání obviněného
obsaženého v tzv. skutkové větě lze toliko usoudit, že poškozenými subjekty
byly ty, jimž obviněný v rozporu se zákonem neodvedl povinné platby, které
předepisují ve skutkové větě citované právní předpisy.
35. V této rovině je třeba posuzovat protiprávnost jednání dovolatele.
Pakliže by jednáním dovolatele byla způsobena škoda rovněž právnické osobě A.
(přičemž takový skutkový závěr soud prvního stupně neučinil), kterou by jí
obviněný byl povinen nahradit, teprve za této situace by bylo možné uvažovat
nad postupem podle § 159 odst. 3 o. z., tj. předpokládat naplnění zákonných
znaků pro vznik ručitelského závazku obviněného. To navíc jen tehdy, pokud by
se věřitelé této právnické osoby (např. poškození, kteří přihlásili své nároky
do adhezního řízení postupem podle § 43 odst. 3 tr. ř.) nemohli domoci plnění
na korporaci (tento dílčí závěr soud prvního stupně učinil, jelikož pohledávky
věřitelů za společností byly fakticky nedobytné – viz bod 32. rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1). Na tomto místě je proto třeba konstatovat, že
podmínky pro vznik ručitelského závazku obviněného podle § 159 odst. 3 o. z.,
resp. § 53 z. o. k., nemohly být naplněny. Potud je proto nezbytné hodnotit
odkaz nejvyššího státního zástupce na předestřená zákonná ustanovení za
nepřípadný.
36. K možnostem rozhodnutí o uplatněných nárocích na náhradu škody ve
věci posuzované lze – nad rámec vypořádání se s argumentací uplatněnou
dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku – uvést následující
skutečnosti. Pokud soud prvního stupně vyšel z předpokladu, že obviněného stíhá
povinnost k jejich uhrazení z důvodu zákonného ručení, lze k jím vyslovenému
závěru uvést následující skutečnosti.
37. Dovolací soud posuzoval, zda v dané věci byly splněny zákonné
podmínky pro prohlášení ručitelského závazku.
38. Podle § 68 z. o. k. „[s]oud může na návrh insolvenčního správce nebo
věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího
statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže a) bylo
rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a b) člen nebo bývalý člen
statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je
obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v
rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše
potřebné a rozumně předpokladatelné.“
39. Podle citovaného zákonného ustanovení je vznik ručitelského závazku
člena, resp. bývalého člena statutárního orgánu právnické osoby vázán na
splnění několika zákonných podmínek. Ručitelský závazek nevzniká eo ipso ze
zákona, nýbrž je nezbytné, aby 1) jeho existenci prohlásil soud, a to na návrh
oprávněného subjektu – insolvenčního správce nebo věřitele úpadce, 2)
insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka (korporace) a současně 3)
statutární orgán (obviněný) věděl, resp. měl a mohl vědět, že obchodní
korporace je v hrozícím úpadku, aniž by pro jeho odvracení učinil vše potřebné
a rozumně předpokládatelné. Předestřené zákonné podmínky pro vznik ručitelského
závazku byly v posuzované věci splněny jen částečně.
40. Poškození se připojili se svými nároky na náhradu škody v souladu s
ustanovením § 43 odst. 3 tr. ř. (Česká republika zastoupená Finančním úřadem
pro Kraj Vysočina – č. l. 457-460, Česká republika zastoupená Pražskou správou
sociálního zabezpečení – č. l. 183, Všeobecná zdravotní pojišťovna – č. l. 151,
Vojenská zdravotní pojišťovna – č. l. 162, Oborová zdravotní pojišťovna
zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví – č. l. 181). Poškozená Česká
republika zastoupená Finančním úřadem pro Kraj Vysočina ve svém připojení
navrhla vyslovení ručitelského závazku obviněného, což lze dovozovat z jeho
vyjádření, podle něhož „poškozený navrhuje, aby soud obžalovanému J. P. uložil
povinnost nahradit poškozenému výše specifikovanou škodu na neodvedené dani z
příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období 2015 ve výši
199.890,- Kč.“, jelikož „… z údajů zveřejněných v insolvenčním rejstříku i z
dřívějších zjištění a průběhu dřívější daňové exekuce vedené poškozeným je
nepochybné, že daňové nedoplatky obchodní korporace A. uhrazeny nebudou.“ V
důsledku toho lze konstatovat, že minimálně v případě prvně označeného
poškozeného byla první z podmínek pro prohlášení ručitelského závazku jednatele
jako voleného orgánu korporace splněna.
41. V případě podmínky druhé lze v posuzované věci rovněž dovodit její
splnění, neboť ze závěrů plynoucích z obsahu spisu (viz sdělení insolvenčního
správce na č. l. 578) je zřejmé, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne
18. 4. 2016, č. j. MSPH 90 INS 3359/2016-A-12 byl zjištěn úpadek společnosti
A., a tímto usnesením bylo současně rozhodnuto o způsobu řešení tohoto úpadku v
podobě konkursu.
42. Stran třetí podmínky je však nutno upozornit na to, že touto se
nalézací soud (zjevně i v důsledku explicitního nepodřazení jím učiněných
skutkových zjištění pod výše citované ustanovení zákona o obchodních
korporacích) blíže nezabýval, neboť důvod, pro který zavázal obviněného, jako
zákonného ručitele (jednatele společnosti) k náhradě uplatňované škody spočíval
ve skutkovém zjištění, že nepodal včas insolvenční návrh. K náhradě škody ho
zavázal „z důvodu opožděně podaného insolvenčního návrhu, kdy je zřejmé, že
věřitelé v insolvenčním řízení proti společnosti A. nebudou uspokojeni“. Dodává
se, že nalézací soud „[z]a tímto účelem … provedl k důkazu zprávu insolvenčního
správce, soupis majetkové podstaty i seznam přihlášených pohledávek, z nichž
vyplynulo, že insolvenční návrh podal na společnost A. její věřitel a že k
předlužení společnosti došlo již dávno před tímto okamžikem, tedy že obžalovaný
jako jednatel nepodal insolvenční návrh včas. Zároveň je z nich zřejmé, že
přihlášené pohledávky několikanásobně převyšují majetek společnosti A., a že
tedy její věřitelé nebudou uspokojeni.“
43. Toto skutkové zjištění nevyjadřuje nic z toho, co zákon požaduje v
rámci třetí podmínky, jejíž splnění je nezbytné pro vyslovení ručitelského
závazku (tedy, že „v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil za účelem jeho
odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné.“). V obecné rovině lze
konstatovat, že to, „[c]o je potřebné k odvrácení úpadku, závisí na konkrétních
skutkových okolnostech, přičemž může jít jak o právní kroky (např. svolání
valné hromady dle § 182 nebo 639), tak o kroky v rámci obchodního vedení.
Zpravidla by tato opatření měla zahrnovat alespoň některé z následujících
oblastí: analýzu výkonnosti jednotlivých částí podniku, snižování nákladů
(soutěžení dodavatelů), omezování ztrátových provozů, zajištění odborného
poradenství v oblasti krizového řízení, zastavení jakýchkoliv podezřelých
operací v rámci provozu podniku (např. obchody se spřízněnými stranami za
nevýhodných podmínek) atp. Člen statutárního orgánu je z uvedených opatření
povinen učinit pouze to, co je rozumně předpokladatelné, tj. pokud nelze
rozumně předpokládat určitou událost, nebude porušením této povinnosti to, že
proti ní nebyla korporace pojištěna. Zda bylo přijetí konkrétních opatření
povinností dotčeného člena v rámci péče řádného hospodáře, je nutné zkoumat při
uplatnění pravidla podnikatelského úsudku (§ 51 odst. 1), soud tedy nemůže
hodnotit jednotlivá opatření podle toho, zda ve svém výsledku vedla nebo
nevedla k odvrácení úpadku, ale dle toho, zda dotčený člen mohl v době jejich
realizace rozumně očekávat, že k odvrácení úpadku povedou.“ (viz Alexandr in
Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. Zákon o obchodních korporacích.
Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014. S. 583).
44. Při tomto konstatování lze uvést, že již není třeba se zabývat
otázkou splnění dalších podmínek nezbytných pro dovození závěru o existenci
ručitelského závazku a z něj vyplývajícího oprávnění poškozených k uplatnění
jejich nároku vůči obviněnému jako statutárního orgánu. Nad rámec nezbytného
lze na tomto místě podotknout, že samotné rozhodnutí soudu o existenci ručení
nepostačí pro to, aby bylo možné vést efektivně, míněno s výsledkem v podobě
přiznání uplatněného nároku v soudním rozhodnutí, proti obviněnému jako
statutárnímu orgánu společnosti přímý postih. Je nezbytné zabývat se dále
podmínkami možné realizace ručitelského postihu podle obecných ustanovení o
ručení jako jedné z forem zajištění závazku.
45. Věřitel (poškozený) má právo požadovat splnění povinnosti po
obviněném, pokud podle § 2021 odst. 1 věta první o. z. nesplní povinnost
dlužník, a to v přiměřené lhůtě poté, co byl věřitelem (poškozeným) v písemné
formě vyzván k plnění. Této výzvy však není třeba tehdy (§ 2021 odst. 1 věta
druhá o. z.), pokud je nepochybné, že dlužník dluh nesplní. Z uvedené podmínky
lze dovodit, že byť existence ručitelského závazku umožňuje poškozenému
uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení (v takovém případě
nepřichází v úvahu vydání rozhodnutí, jímž by poškozený za aplikace § 206 odst.
4 tr. ř. per analogiam nebyl k trestnímu řízení připuštěn), sama o sobě
neodůvodňuje vydání rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr. ř., jímž by mu byl
uplatněný nárok přiznán. Vydání takového rozhodnutí je podmíněno zjištěním, že
je nepochybné, že dlužník (korporace) svůj dluh nesplní.
46. Takové zjištění může vyplynout v průběhu trestního řízení. I pokud
takové zjištění učiněno před rozhodnutím trestního soudu o vině obviněného
nebude, má připojení poškozeného s uplatňovaným nárokem v trestním řízení pro
něj nezpochybnitelný význam, neboť i v situaci, že bude s celým nárokem odkázán
na řízení ve věcech občanskoprávních (případně na řízení před jiným orgánem)
podle § 229 odst. 1 tr. ř., má vedení řízení o takovém nároku ten důsledek, že
k této skutečnosti bude přihlédnuto při rozhodování o nároku, který v posléze
vedeném řízení uplatní (otázka promlčení nároku).
c) ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
47. Jak plyne z výše uvedeného, rozborem existující právní úpravy
obsažené v zákoně o obchodních korporacích dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že
při splnění v něm formulovaných podmínek lze připustit, aby poškozený uplatnil
podle § 43 odst. 3 tr. ř. vůči obviněnému, který se žalované trestné činnosti
dopustil jako statutární orgán společnosti (např. jednatel společnosti s
ručením omezeným), nárok na náhradu škody, a to i v situaci, že příslušný
orgán, který takový nárok jako poškozený vůči obviněnému uplatňuje, vydal vůči
společnosti (korporaci) individuální akt aplikace práva (např. platební výměr
podle daňového řádu), který je exekučním titulem a jež tuto společnost zavazuje
ke shodnému plnění, které požaduje po obviněném. Předpokladem pro uplatnění
takového nároku, je-li opřen o ustanovení § 68 z. o. k., je to, že v době
uplatnění nároku vůči obviněnému, který trestné činnosti dopustil jako
statutární orgán obchodní korporace
a) již bylo rozhodnuto insolvenčním soudem o úpadku společnosti,
b) obviněný, jako člen nebo bývalý člen statutárního orgánu věděl nebo
měl a mohl vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku a
c) v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil vše potřebné a rozumně
předpokládatelné pro odvrácení tohoto úpadku.
Tyto skutečnosti by měl poškozený doložit v souvislosti s uplatněním svého
nároku.
48. Při splnění těchto podmínek nemůže soud rozhodnout o nepřipuštění
poškozeného k trestnímu řízení podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam. Jde
totiž o to, že v takovém případě se poškozený u trestního soudu domáhá přiznání
nároku, který je žalovatelný v občanskoprávním řízení. Jak již bylo zmíněno,
uplatnění takového nároku by nebránilo ani to zjištění, že vůči obchodní
korporaci již bylo vydáno rozhodnutí (např. platební výměr podle daňového
řádu), které ji zavazuje k majetkovému plnění, jež v důsledku jednání
obviněného oprávněnému subjektu neposkytla, a které je exekučním titulem.
Povinností soudu je, aby o takovém nároku vzneseném vůči obviněnému na základě
výsledků dokazování rozhodl způsobem upraveným v § 228 tr. ř., resp. § 229 tr.
ř.
49. Lze dodat, že k vyslovení povinnosti obviněného nahradit poškozenému
uplatňovanou škodu (aplikace § 228 tr. ř.) nedostačuje toliko zjištění o vzniku
ručitelského závazku, neboť rozhodnutí o výši přiznaného nároku odvisí od
zjištění, v jakém rozsahu tento závazek vznikl (rozdíl, v němž nedošlo k
uspokojení věřitele z majetkové podstaty dlužníka/úpadce ve vztahu k výši
přihlášené pohledávky do insolvenčního řízení).
50. Protože splnění označených podmínek neshledal Nejvyšší soud ve věci
posuzované, dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce není
možno považovat za důvodné. Jeho argumentace, o niž svůj mimořádný opravný
prostředek opřel, se míjí se skutkovým zjištěním soudů, které stran viny
obviněného učinily. Pro alternativu, která by důvodnost jeho dovolání mohla
odůvodnit, neposkytují skutková zjištění soudů dostatečný podklad.
51. K rozhodnutí způsobem jím navrženým by proto nemohlo dostačovat
pouze to, že by Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl ve veřejném zasedání.
Vydání rozhodnutí podle § 265m odst. 1 tr. ř. je totiž podmíněno zjištěním, že
problematika, stran níž se řízení vede, je v napadených rozhodnutích dostatečně
po stránce skutkové objasněna. Tak tomu v posuzované věci není. Nezbytná
zjištění není možno obstarat způsobem upraveným v § 265o odst. 2 tr. ř., neboť
povaha objasňovaných skutečností vylučuje, aby byla opatřena toliko zde
upravenou formou šetření. K projednání věci ve veřejném zasedání proto
nenastaly podmínky, neboť vydání rozhodnutí, jehož se dovolatel domáhá, si
nelze představit bez provedení příslušného dokazování. Ve veřejném zasedání
konaném o dovolání se přitom důkazy zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může
Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání
rozhodnout (§ 265r odst. 7 tr. ř.). K uplatnění tohoto výjimečného postupu
neshledal dovolací soud důvod již proto, že by provádění dokazování mělo
směřovat jen k objasnění otázek spojených s rozhodováním o nároku na náhradu
škody.
52. Lze poukázat na to, že trestní soud řízení, které by se týkalo
výlučně rozhodování o nároku na náhradu škody, příp. na náhradu nemajetkové
újmy či vydání bezdůvodného obohacení, nevede. Dojde-li totiž odvolacím soudem
ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě
škody, nepřichází vedení dalšího řízení před soudem prvního stupně v úvahu
(poškozený je se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních či
před jiným orgánem – viz § 265 tr. ř.). Stejné řešení se uplatňuje i po zrušení
výroku o náhradě škody soudem dovolacím (§ 265m odst. 2 tr. ř.). Bylo by v
logickém rozporu s citovanými ustanoveními, aby takové řízení prováděl Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
53. Protože argumentace nejvyššího státního zástupce uplatněná v jeho
dovolání neodůvodňuje jím požadované zrušení napadeného rozsudku odvolacího
soudu v jím označené části, vyhodnotil Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný
prostředek jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.,
ač v části týkající se nedůvodnosti argumentace, jíž odvolací soud odůvodnil
zrušení výroku o náhradě škody, mu bylo možno částečně přisvědčit. Je tomu tak
i proto, že odvolacím soudem zvolené řešení, ač s vadnou argumentací, nastolilo
stav, který odpovídá výsledkům dokazování provedeným před soudem prvního
stupně. Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné
podle výše citovaného ustanovení trestního řádu. Učinil tak za splnění podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
54. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší
soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu