6 Tdo 518/2024-3021
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, č. j. 7 To 44/2023-2707, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 7/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále „soud prvního stupně“, příp. „soud“) ze dne 18. 11. 2022, č. j. 4 T 7/2022-2377, byl obviněný P. L. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se spolu s dalšími obviněnými dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 250 denních sazeb při výši denní sazby 1 600 Kč, celkem 400 000 Kč.
3. O odvolání obviněného, dalších šesti spoluobviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 7 To 44/2023-2707, jímž jej podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání spoluobviněných F. a K. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu ohledně těchto obviněných. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl a uložil obviněným F. a K. tresty způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, státního zástupce a dalších čtyř spoluobviněných.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou spočívající v extrémním rozporu v provedeném dokazování. Dostatečně se totiž nezabýval jeho rolí v celém procesu výroby tabáku a pouze stroze konstatoval, že o jeho vině
svědčí i to, že proti výroku o ní nepodal svoje odvolání. K tomu dovolatel zmiňuje, že ve svém odvolání sice označil jako napadený pouze výrok o trestu, ale z obsahu jeho argumentace vyplývalo, že je zaměřena i do oblasti výroku o vině. Odvolací soud tak měl postupovat podle § 254 odst. 2 tr. ř.
5. Soud prvního stupně označil dovolatele za organizátora, aniž by taková jeho role byla prokázána. Naopak, všemi účastníky bylo poukazováno na P. K., jako na skutečného organizátora. V tomto směru zmiňuje výpovědi spoluobviněných K. a P. Jmenovaný navíc prokazatelně dříve legálně vyráběl tabák. V rámci hierarchizace mezi jednotlivými na skutku zúčastněnými osobami byl obviněný chybně zařazen, neboť jeho jednání svojí povahou odpovídalo činnosti obviněných K. a P. z kategorie osob na skutku méně zúčastněných. Dále nebylo prokázáno, že by zajišťoval nelegální obchod s tabákem, financoval ostatní osoby ve skupině či zajišťoval další zpracování tabáku na výrobní lince. Jeho role nebyla nezastupitelná, jak ji označil odvolací soud. Nezastupitelnost by měla spočívat v instruování ostatních účastníků, nikoliv v tom, že by měl předpoklady pro organizaci a zajištění předmětné trestné činnosti.
6. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítá, že došlo k chybné právní kvalifikaci jeho činu. Pokud jde o jeho motivaci, kterou soudy popsaly jako snahu o finanční zisk, tak k tomu uvádí, že se nesnažil dosáhnout „života nad poměry“, ale na důstojný život jeho a jeho rodiny. Vycházel ze skutečnosti, že rodinný známý měl původně legální podnikání v oblasti zpracování tabáku a výroby cigaret, a tudíž neměl důvodu pro pochyby. Je tedy zřejmé, že se nedopustil jednání v úmyslu přímém, jak uzavřely soudy. Z hlediska subjektivní stránky neměla být jeho účast posouzena formou spolupachatelství.
7. Pokud jde o jemu uložený trest, tak ten považuje za nepřiměřeně přísný a nedostatečně odůvodněný. Nebyla tak dostatečně zohledněna jeho role v projednávané věci, skutečnost, že je otcem dvou malých dětí ani to, že na něj již bylo působeno vazbou, a že po dobu tří let od spáchání činu žil řádným životem. U jiných obviněných přitom zvláštní okolnosti podobné povahy zohledněny byly a došlo tak k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Obviněný dodává, že k činu se doznal, projevil upřímnou lítost, přičemž se jednalo o jeho první protispolečenské pochybení.
8. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. mu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten poukázal na nedůslednost obviněného při vymezení dovolacích důvodů, neboť měl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
10. Pokud jde o argumentaci dovolatele, kterou směřuje proti výroku o vině, tak státní zástupce připomíná, že podle relevantní judikatury je dovolání přípustné jen v rozsahu té části rozhodnutí odvolacího soudu (a odpovídajících částí rozhodnutí soudu prvního stupně), v níž zaujal své stanovisko k rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel přitom výslovně podal svoje odvolání pouze proti výroku o trestu. Na uvedeném nic nemění ani jeho poukaz na § 254 odst. 2 tr. ř. Soud má v důsledku tohoto ustanovení povinnost přezkoumat a případně i změnit odvoláním nenapadený výrok o vině pouze tehdy, pokud k tomu sám nalezne důvod. V předmětné věci odvolací soud takový důvod nenalezl a výslovně uvedl, že výrok o vině dovolatele nepřezkoumával. Vlastní obsah odvolání obviněného, který státní zástupce rekapituluje, ani nedával odvolacímu soudu podklad pro to, aby postupoval ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř., když v odvolání vytýkané vady svůj původ ve výroku o vině neměly.
11. Napadené rozhodnutí je tak možné přezkoumat pouze stran námitek směřujících do výroku o trestu, což lze především v návaznosti na uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Námitky pod něj podřazené lze úspěšně uplatnit pouze pokud byl obviněnému uložen nepřípustný druh trestu, nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To se však v trestní věci dovolatele nestalo. Dovolání míří v podstatě jen na otázku přiměřenosti trestu. Přezkoumat výrok o trestu z hlediska přiměřenosti lze v dovolacím řízení pouze za situace, že by uložený trest byl v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, a tedy i s ústavním principem proporcionality trestní represe. Obviněný v tomto směru akcentuje pouze běžné polehčující okolnosti a to, že je otcem dvou dětí, což jsou okolnosti, které byly odvolacím soudem zohledněny. Státní zástupce dále podotýká, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře na samé spodní hranici trestní sazby jím spáchaného zločinu. Sama skutečnost, že je otcem, nutně nepřevyšuje zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů například i odnětím jejich svobody.
12. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., avšak nikoli v celém svém rozsahu (viz dále body 14. až 18.). Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
14. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. skrze námitky směřující proti výroku o vině, aniž by proti tomuto výroku zaměřil svoje odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V tomto ohledu však poukazuje na to, že obsahově jeho odvolací námitky mířily i proti výroku o vině a odvolací soud na jejich podkladě pouze (v rozporu s jeho povinností) napadený rozsudek nepřezkoumal.
15. K výše uvedenému Nejvyšší soud připomíná, že podle ustálené judikatury, pokud bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
16. Postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř. se odvolací soud zabývá výrokem, který není odvoláním napaden, jen v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, jež má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním. Jinak tento výrok není oprávněn přezkoumat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013, publikované pod č. 32/2014 Sb. rozh. tr.).
17. Odvolací soud však na podkladě argumentace obviněného obsažené v jeho opravném prostředku neshledal žádnou vadu, kvůli které by měl postupovat podle § 254 odst. 2 tr. ř. a přezkoumávat tak i odvoláním nenapadený výrok o vině. Jinak řečeno k takovému postupu (podle § 254 odst. 2 tr. ř.) za dané situace nebyl ani oprávněn, a tudíž se ve vztahu k obviněnému omezil na přezkum výroku o jemu uloženém trestu. Uvedené vyplývá z bodu 13. jeho rozsudku, v němž zmínil, že na podkladě „… odvolání přezkoumal v napadeném rozsudku podle § 254 odst. 1, odst. 3, odst. 4 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost … … výroků o trestu ohledně obžalovaných P. L. a A. K., jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo …“. Případně je rovněž možné odkázat na bod 22. jeho rozsudku, ve kterém konstatuje, že „… obžalovaní P. L., R. P. a A. K. svoji vinu nijak nezpochybňují, což dokládá fakt, že odvolání proti výroku o vině nepodali“.
18. K uvedenému je nezbytné dodat, že ani dovolací soud po seznámení se s obsahem odvolání obviněného (č. l. 2675–2678) a jeho přednesení obhájcem při veřejném zasedání o odvolání (č. l. 2702) nedospěl k závěru, že by jeho znění založilo povinnost odvolacího soudu postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř. přezkoumat jím výslovně nenapadený výrok o vině. S ohledem na shora vyložená východiska je zřejmé, že popsaná situace Nejvyššímu soudu neumožňuje zabývat se námitkami dovolatele směřujícími proti výroku o vině, neboť v tomto rozsahu je jeho dovolání nepřípustné.
19. Pokud by dovolatel zaměřil svoje výhrady pouze proti výroku o vině, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný ovšem vznesl i námitku nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, když podle něj jemu uložený trest je přehnaně přísný, neboť nedošlo ke zohlednění zvláštních okolností dané trestní věci a jeho osoby, a tedy ani k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná, že setrvale judikuje, že na podkladě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (nyní uplatněného obviněným), resp. jeho druhé alternativy, lze výrok o trestu napadat jen z hledisek, která vymezilo rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Tedy jen pro jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Výrok o trestu tak lze napadat zejména na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným), který však v projednávané věci obviněným naplněn být nemohl proto, že mu tresty byly uloženy v souladu se zákonem (co do druhu trestů, i co do jejich výměry). Ostatně obviněný na tento dovolací důvod ve svém mimořádném opravném prostředku ani neodkázal.
20. Vyložený výklad obsahového zaměření zmíněných dovolacích důvodů sdílí i Ústavní soud. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž označený soud uvedl, že „s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“. K přezkoumání výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti lze v dovolacím řízení přistoupit pouze v situaci, kdy je uložený trest ve srovnání se spáchaným trestným činem, resp. s k němu relevantními okolnostmi, tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele.
21. K otázce přiměřenosti ukládaného trestu odnětí svobody se dále připomíná, že Ústavní soud již v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
22. Ve věci obviněného se nicméně nejedná o případ, kdy by Nejvyšší soud měl ke kasaci dovoláním napadeného výroku přistoupit na podkladě zjištění o zjevně excesivním trestním postihu, resp. jím namítané nepřiměřené přísnosti trestu a jeho neslučitelnosti s ústavním principem proporcionality trestní represe. Obviněný se zaměřuje toliko vůči trestu odnětí svobody (proto není důvod se vyjadřovat k současně mu uloženému peněžitému trestu), který mu však byl uložen na samé dolní hranici trestní sazby, která činí pět až deset let. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je podstatné to, že jeho uložení bez aplikace ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nezakládá opodstatnění závěru, že by se tento trest vymykal požadavkům na proporcionalitu ukládaného trestu. Uložený trest rozhodně excesivně nevybočuje z postihu pachatelů úmyslné hospodářské kriminality. Povaha obviněným spáchaného skutku (hlavní postavení ve vedení spolupachatelské skupiny nelegálně vyrábějící a distribuující tabákové výrobky naplňující znaky zvlášť závažného zločinu) se vyznačuje značnou škodlivostí a odráží tak závažnost spáchaného trestného činu.
23. Soudy přitom zohlednily i obviněným zmiňované okolnosti, jako jeho dosavadní bezúhonnost, skutečnost, že je otcem dvou malých dětí a ve své výpovědi u hlavního líčení se v podstatě doznal (body 49. rozsudku soudu prvního stupně a 32. rozsudku odvolacího soudu). Tyto ovšem, jak bylo naznačeno, samy o sobě, a to ani s poukazem na rodinné poměry dovolatele, nezakládají důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Na jejich základě došlo k uložení trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Tento trest nemůže být považován za trest excesivní, který by měl být dovolacím soudem zrušen.
V. Způsob rozhodnutí
24. Z uvedeného hodnocení dovolání plyne, že námitky obviněného v té části, v níž je jeho dovolání přípustné, se s jím uplatněnými (i dalšími) dovolacími důvody rozešly. Nejvyšší soud zároveň nezjistil porušení ústavně garantovaných práv dovolatele. O jeho dovolání proto rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
25. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
26. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 7. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu