6 Tdo 524/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18.
prosince 2002 dovolání, které podal obviněný Z. N., proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 6 To 183/2002, jenž rozhodoval jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2
T 150/2001, a rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 a § 265l odst. 1 tr. ř. t a k
t o :
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 6 To 183/2002,
a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 150/2001,
s e z r u š u j í. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Bruntále s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 150/2001,
byl obviněný Z. N. uznán vinným trestným činem podněcování k nenávisti vůči
skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 198a odst. 1 tr.
zák., protože přesně nezjištěného dne na počátku roku 2001, jako majitel S. s.
E. a manžel provozovatelky H. – B. C. v B., vydal pokyn, aby do baru nebyly
vpouštěny osoby romské národnosti, v důsledku čehož nejméně ve dvou případech,
a to počátkem měsíce února 2001 a dne 10. 3. 2001 nebyli Romové pracovníky
strážní služby do baru vpuštěni.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 198a odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 písm.
a), § 59 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. N. odvolání, které bylo usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 6 To 183/2002, podle §
256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení odvolacího soudu bylo obviněnému i jeho tehdejšímu obhájci Mgr. J. L.
doručeno dne 27. 5. 2002, jak je ve spise dokladováno tzv. doručenkami na č.
l. 109.
Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný
prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dne 3. 7. 2002 dovolání, které bylo
doručeno Okresnímu soudu v Bruntále dne 4. 7. 2002. Podle jeho názoru soudy
obou stupňů věc nesprávně právně posoudily.
Obviněný v dovolání odmítá, že by nabádal k omezování práv Romů a k zabraňování
jejich vstupu do baru. Vydal pouze pokyn, že nemají být vpouštěny další osoby,
je-li bar naplněn, nebo jde-li o osoby opilé. V této souvislosti poukazuje na
svědecké výpovědi zaměstnanců V., V., O. a P. Zdůrazňuje, že v baru byl pověřen
úkolem udržovat pořádek a celkově dbát na klidný průběh zábavy. Podle
obviněného je zřejmé, že v době, kdy se svědci B., K., G., G., B. a B.
domáhali vstupu, byly diskotéka i bar zcela zaplněny a nebylo možné vpouštět
další osoby. Vstupní dveře byly v té době uzamčeny a uzavíraly přístup všem
osobám bez rozdílu národnosti. Vysoký počet návštěvníků potvrzuje i policista
L., který vstoupil do baru a diskotéky. Je přitom doloženo, že v řadě případů
Romové bar navštívili a nebylo jim v tom bráněno. Zde poukazuje na výpověď
svědka B., jenž uvedl, že bar C. navštívil asi pětkrát a žádné problémy neměl.
Podle obviněného je možné, že někteří členové ochranky odmítli vpustit Romy
kvůli jejich národnosti. Pokud se tak stalo, bylo to bez jeho vědomí a bez
jeho příkazu. V případě, že by byl takovému jednání přítomen, tak by to
zaměstnanci vytknul a zjednal nápravu. Obviněný konstatuje, že je usvědčován
výpověďmi svých dvou bývalých zaměstnanců H. a S., kteří ale sami odmítli Romy
vpustit. Tvrdí, že jejich svědectví jsou zřejmě ovlivněna skutečností, že s
nimi rozvázal pracovní poměr, a to z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovní
kázně. Rovněž konstatuje, že diskriminace osob jiné národnosti nebyla zjištěna
ani kontrolou České obchodní inspekce, která byla v objektu provedena dne 18.
5. 2001.
Obviněný dále uvádí, že i kdyby spáchal skutek, jímž byl uznán vinným, nelze
jej kvalifikovat jako trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob
nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 198a odst. 1 tr. zák., protože
nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a sice
veřejnost podněcování. Z rozsudku Okresního soudu v Bruntále a z výpovědí
svědků H. a S. totiž vyplývá, že pokyn nevpouštět Romy do baru měl uvedeným
svědkům vydat jednotlivě a nikoli před více než dvěma osobami. Takové
podněcování proto nebylo spácháno veřejně ve smyslu § 89 odst. 4 tr. zák.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a zprostil jej obžaloby, popřípadě aby přikázal soudu prvního stupně
věc znovu projednat a rozhodnout.
Na základě výzvy předsedy senátu soudu prvního stupně k odstranění vad dovolání
(§ 265h odst. 1 tr. ř.), učinil obviněný Z. N. prostřednictvím svého obhájce
doplňující podání jednak dne 1. 8. 2002, v němž uvedl, že dovoláním jsou
napadány všechny výroky z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, a to z
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný konstatoval, že
některé pro věc významné skutečnosti, které byly v rámci trestního řízení
zjištěny, byly při rozhodování zcela opomenuty. Tím došlo ke zkreslení
zjištěného skutkového stavu a tomuto zkreslení následně odpovídala i vydaná
rozhodnutí. V dalším doplňujícím podání ze dne 16. 8. 2002 obviněný
konstatoval, že v důsledku zjevných písařských chyb došlo v dovolání k
nepřesnosti v uvedení spisové značky označující předmětnou trestní věc. V této
souvislosti zároveň předložil opravené dovolání, z něhož vyplývá, že napadá
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 6 To 183/2002,
ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 2. 2002, sp. zn.
2 T 150/2001.
K dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že
dovolání postrádá náležitosti vyplývající z ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.,
neboť je v něm nesprávně uvedena spisová značka rozhodnutí, proti němuž
směřuje, tak i spisová značka rozsudku soudu prvního stupně. Obě rozhodnutí
jsou označena spisovou značkou 2 To 150/2001, přičemž tato spisová značka se
trestní věci obviněného Z. N., vedené u Okresního soudu v Bruntále, netýká. V
závěrečném návrhu obviněného na rozhodnutí dovolacího soudu není uvedena
spisová značka žádná. Proto nelze s určitostí zjistit, ohledně kterých
rozhodnutí se dovolatel zrušení domáhá. Dovolání rovněž postrádá označení
dovolacího důvodu, o který se opírá. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání odmítl. Pro případ, že by
Nejvyšší soud učinil rozhodnutí jiné, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) se předně zabýval otázkou, zda
podané dovolání splňuje z hlediska obsahu zákonem požadované náležitosti. Podle
§ 265f odst. 1 věty první tr. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
podání (§ 59 odst. 3 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který
výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá,
včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o
které se dovolání opírá. Podle § 265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je
rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání
lhůty k podání dovolání. Podle § 59 odst. 1 věty první tr. ř. se podání
posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. Podle § 265i
odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, nesplňuje-li
náležitosti obsahu dovolání.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze dovolání obviněného Z. N. odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. d) tr. ř., jak ve svém písemném vyjádření navrhl státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Původní dovolání obviněného sice
nesplňovalo náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 věty první tr. ř. Tento
nedostatek byl však postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř. odstraněn. Přitom i
dovolání ze dne 3. 7. 2002 mělo alespoň takové náležitosti z hlediska
ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., jež bylo možno zjistit z jeho obsahu ve
smyslu § 59 odst. 1 věty první tr. ř. V případě nesprávně uvedených spisových
značek šlo zjevně o písařské chyby, když z hlediska dalšího údaje - data vydání
rozhodnutí (den, měsíc, rok) byly rozsudek soudu prvního stupně i usnesení
odvolacího soudu správně označeny.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým
soud ve druhém stupni zamítl řádný opravný prostředek podaný proti rozsudku,
jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§ 265a odst. 2 písm. a)
tr. ř./. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou
oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný
opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v §
265e odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podal jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud rovněž posoudit otázku, zda obviněným
uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V rámci takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že
skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako
určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo že nešlo o žádný
trestný čin. Rovněž lze uplatnit i vady spočívající v jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v § 265b odst. 1 tr. ř.
tak, že v dovolání není možné namítat nesprávná skutková zjištění, včetně
neúplného dokazování a vadného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není další
odvolací instancí, nemůže v tomto směru přezkoumávat zákonnost postupu soudů
obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení naopak vychází z jejich konečného
skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažuje právní posouzení
skutku.
Protože obviněný Z. N. v mimořádném opravném prostředku mimo jiné namítá, že
skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, byl soudy obou stupňů nesprávně
posouzen jako trestný čin, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. dán. V této souvislosti nutno připomenout, že ostatní námitky obviněného
uplatněné v dovolání, ohledně vadného hodnocení důkazů a nesprávně zjištěného
skutkového stavu, jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování
jejich práv a svobod podle § 198a odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6.
2002, se dopustí ten, kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu,
rase, náboženství, třídě, nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod
jejich příslušníků (pozn. zák. č. 134/2002 Sb. byla s účinností od 1. 7. 2002
skutková podstata tohoto trestného činu doplněna). Podle § 89 odst. 4 tr. zák.
trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo
jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před více než dvěma osobami současně přítomnými.
Trestní zákon pojem podněcování přímo nedefinuje. Podle ustálené soudní
rozhodovací praxe se podněcováním rozumí projev, kterým pachatel zamýšlí
vzbudit u jiných osob nenávist některému národu, rase, náboženství, třídě, nebo
jiné skupině osob, a nebo vyvolat jednání dalších osob vedoucí k omezování práv
a svobod jejich příslušníků. Na formě projevu nezáleží (ústní, písemná a
jiná). Podněcování se může stát přímo, nepřímo i skrytě (např. ironizováním na
účet skupiny osob). Podněcování může být adresováno neurčitému okruhu a počtu
osob, ale spadá sem i jednání vůči individuálně nebo druhově určeným osobám.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval soud prvního stupně (následně i
odvolací soud) v souladu se zákonem, když obviněného Z. N. uznal vinným
trestným činem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování
jejich práv a svobod podle § 198a odst. 1 tr. zák. s tím, že veřejně podněcoval
k omezování práv a svobod příslušníků národa.
V popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se k jednání
obviněného majitele S. s. E. a manžela provozovatelky H. – B. C. v B. mimo jiné
uvádí: „… vydal pokyn, aby do baru nebyly vpouštěny osoby romské národnosti, v
důsledku čehož nejméně ve dvou případech, a to počátkem měsíce února 2001 a dne
10. 3. 2001 nebyli Romové pracovníky strážní služby do baru vpuštěni.“ Z
odůvodnění přezkoumávaného rozsudku vyplývá, že obviněný vydal zmíněný pokyn
ústně svým tehdejším zaměstnancům M. H. a M. S., kteří ho v uvedených případech
realizovali. Rovněž se uvádí, že na základě tohoto pokynu došlo k veřejnému
porušení jednoho ze základních lidských práv – rovnosti lidí bez rozdílu
národnosti – tím, že byli příslušníci jiného národa omezováni na svých právech.
V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval : „…
obžalovaný vydal příkaz, jímž zakazoval vstup do baru a herny osobám romské
národnosti, svým dvěma zaměstnancům, kteří ve dvou případech tento realizovali
veřejně za přítomnosti více jak tří osob, a tak v nich vyvolal jednání vedoucí
k omezování práv a svobod občanů romské národnosti.“
Nejvyšší soud shledal důvodnou námitku obviněného Z. N. uplatněnou v dovolání,
že ve vydaném příkazu jmenovaným dvěma osobám chybí v jeho jednání zákonný
znak, že se tak stalo veřejně, přičemž právní posouzení skutku má i další vady,
jak bude popsáno níže.
Předně zaměstnanci M. H. a M. S. byli v době vydání pokynu z hlediska věku
trestně odpovědní (§ 11 tr. zák.), přičemž ze spisového materiálu nevyplývá, že
by jejich trestní odpovědnost byla nějakou skutečností vyloučena. Za tohoto
předpokladu bylo zcela na jejich vlastním rozhodnutí, zda pokyn, vydaný sice
zaměstnavatelem, ale zjevně protiprávní, splní, nebo naopak přímo odmítnou, či
nebudou plnit. Protože obviněný měl své rozhodnutí o nevpouštění osob romské
národnosti do baru uskutečnit prostřednictvím těchto zaměstnanců, nemohl být
přímo pachatelem trestného činu, ale případně jeho účastníkem ve formě návodu
podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. za předpokladu, že následné jednání M. H.
a M. S. by obsahovalo všechny formální a materiální znaky trestného činu podle
§ 198a odst. 1 tr. zák.
Ze skutkových zjištění, jak jsou stručně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí
soudů obou stupňů, vyplývá, že M. H. a M. S. realizovali pokyn obviněného Z.
N. před více než dvěma osobami současně přítomnými ve smyslu ustanovení § 89
odst. 4 písm. b) tr. zák., tedy veřejně. Rovněž nutno souhlasit s názorem soudů
obou stupňů, že tím došlo v popsaným dvou případech k omezení práv a svobod
občanů romské národnosti. V této souvislosti je potřebné připomenout, že
ustanovení § 198a odst. 1 tr. zák. vyžaduje v jednání pachatele vedle znaku v
e ř e j n ě i naplnění znaku p o d n ě c u j e , což je obsahově jiný pojem
(viz výše), než soudy shledané omezování práv a svobod. Proto objektem
podněcování zpravidla nemohou být osoby, pokud jednání pachatele směřuje právě
k omezování jejich práv a svobod. V předmětné věci by muselo být prokázáno, že
pachatel zamýšlel vzbudit u Romů /skutkem, jímž nebyli vpuštěni do baru s
poukazem na jejich národnost (etnickou příslušnost)/, jednání vedoucí k
omezování práv a svobod vlastního romského národa (etnika). Takové okolnosti ze
skutkových zjištění nevyplývají. Z výroku o vině, jak je v rozsudku soudu
prvního stupně uveden, ale ani z odůvodnění obou napadených rozhodnutí není
zřejmé, které osoby měly být nevpuštěním Romů do baru podněcovány z hlediska
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podle názoru Nejvyššího soudu
mělo být důkazy zjišťováno a podrobně vyhodnoceno nejen z jakého důvodu nebyli
Romové do baru vpuštěni, ale také za jakých konkrétních okolností k tomu došlo,
zejména zda těmto událostem byly přítomny i další osoby (dosud byla soudy v
každém z případů zjištěna přítomnost Romy přivolaných dvou příslušníků Policie
ČR, resp. strážníků Městské policie v B.), případně jak událost komentovaly,
hodnotily apod. Na základě takto zjištěných okolností činu mělo být posouzeno,
vůči kterým osobám bylo případné podněcování zaměřeno, v čem konkrétně
spočívalo a jakým způsobem k němu došlo (zda samotným skutkem nebo dalším
jednáním). Pokud by důkazy bylo prokázáno, že jednání M. H. a M. S. naplnilo
všechny formální (včetně znaku podněcování) a materiální (z hlediska stupně
společenské nebezpečnosti § 3 odst. 1, 4 tr. zák.) znaky trestného činu
podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod
podle § 198a odst. 1 tr. zák., tak by přicházelo v úvahu kvalifikovat jednání
obviněného jako návod k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr.
zák. Lze připomenout, že mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem
hlavního pachatele musí být příčinný vztah, tj. návodce je odpovědný jen za
čin, k němuž naváděl. V opačném případě by zažalovaný skutek mohl být
příslušným orgánem posouzen jako přestupek, přičemž vzhledem k jeho promlčení
(§ 20 zák. č. 200/1990 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2002), by postoupení
věci podle § 222 odst.2 tr. ř. nebylo možné. Proto by bylo nutno učinit
rozhodnutí podle § 226 písm. b) tr. ř.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný Z. N. podal
důvodně dovolání proti výroku o vině a v důsledku toho je vadný i výrok o
trestu. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 6 To 183/2002, a rozsudek Okresního
soudu v Bruntále ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 150/2001. Současně také zrušil
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného Z. N. dostala
do procesního stadia, jako po podání obžaloby. Úkolem Okresního soudu v
Bruntále bude, při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního
řádu věc v hlavním líčení projednat a učinit v ní zákonu odpovídající
rozhodnutí. Nejvyšší soud ukládá, aby bylo doplněno dokazování. Ponechává však
na úvaze okresního soudu, které osoby, jenž v uvedených dvou případech nebyly
vpuštěny do H. – B. C. v B. (event. i jiné osoby), opětovně svědecky vyslechne.
Zejména by mělo být zjišťováno, za jakých zcela konkrétních okolností k
nevpuštění do objektu došlo, zda mu byly přítomny (kromě přivolaných
příslušníků policie) i jiné osoby, zda a případně jak se k události slovně
nebo jiným způsobem vyjadřovaly a pod. Protože se obviněný mimo jiné obhajoval
i tím, že M. S. a M. H. mohli svévolně učinit rozhodnutí nevpustit do baru
osoby romské národnosti, bylo vhodné provést u hlavního líčení konfrontaci
obviněného s těmito svědky (§ 104a tr. ř.), aby soud mohl i na základě tohoto
důkazu posoudit věrohodnost jednotlivých zcela protichůdných tvrzení. Okresní
soud rovněž provede i další důkazy, pokud to výsledky doplněného dokazování
budou vyžadovat. Dalším jeho úkolem bude všechny důkazy postupem podle § 2
odst. 6 tr. ř. vyhodnotit a učinit ve věci skutková zjištění z hlediska
požadavku uvedeného v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Právní posouzení bude
záviset na konkrétních skutkových zjištěních, přičemž lze odkázat na to, co již
bylo výše uvedeno.
Závěrem a pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že orgán činný v trestním
řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán
právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen
provést úkony a doplnění, jejichž provedení nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání, které podal
obviněný, nemůže ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně
rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k