6 Tdo 530/2023-10777
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, č. j. 2 To 110/2021-10594, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 17/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2021, č. j. 3 T 17/2016-10410, byl obviněný J. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil v součinnosti s obviněnými I. K. a S. M. tím, že
v poté, co obž. J. Š. jako vedoucí čerpací stanice společnosti Q., v obci XY, okres Kroměříž, v přesně nezjištěné době nejméně od listopadu 2012 do června 2013, po předchozí dohodě s další osobou objednal jejím prostřednictvím u společností R. K., se sídlem v Polsku, R., se sídlem ve Spolkové republice Německo a A., se sídlem v Rakousku, dodávku minerálního, případně univerzálního technického oleje, s tím, že po dovozu těchto látek do České republiky budou prodány na čerpací stanici společnosti Q., v obci XY jako motorová nafta, kdy se jednalo nejméně o 21 dodávek s vykládkou v XY realizovaných v době od 30. 11. 2013 do 27. 6. 2013, přičemž následně obž. I. K. společně s další osobou, kterou do XY dopravil osobním vozidlem obž. S. M. dle instrukcí obž. Š., dovezl nejméně ve třech případech v období od 30. 11. 2012 do 25. 1. 2013 a dále ve dnech 29. 5. 2013 a 27. 6. 2013 minerální a univerzální technický olej, z dodávek v tomto období realizovaných, do čerpací stanice společnosti Q., v obci XY, a to v množství nejméně 125 000 litrů, kde byl prodán jako motorová nafta, kdy obžalovaní takto jednali v úmyslu, že nebude společností Q., se sídlem Olomouc, XY, přiznána a zaplacena spotřební daň z minerálních olejů a daň z přidané hodnoty, a to v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a tímto jednáním byla zkrácena spotřební daň o částku nejméně 1.368.750 Kč a daň z přidané hodnoty o částku nejméně 828.685 Kč, celkem byla zkrácena daň o částku 2.197.435 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2022, č. j. 2 To 110/2021–10594, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a to na základě tvrzení, že v řízení nebyly provedeny navrhované důkazy, které jsou pro posouzení věci naprosto zásadní a podstatné, a že odvolací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí o jeho odvolání, nevypořádal se s námitkami v něm obsaženými a neuvedl podstatné skutečnosti, ze kterých v rámci svého rozhodování vycházel.
5. Obviněný připomíná, že navrhl v průběhu odvolacího řízení provedení listinných důkazů v podobě tzv. stojanových registrů. Jak vysvětlil, jedná se mechanické počítadlo umístěné na každém výdejovém stojanu pohonných hmot, které zaznamenává vydané množství pohonné hmoty při čerpání přes stáčecí výdajovou pistoli. Obsluha měla povinnost (v souladu s právní úpravou) zaznamenávat stavy těchto registrů jednou za 24 hodin, což ostatně činila, jak vyplývá z četných svědeckých výpovědí svědků, kteří byli zaměstnáni jako obsluha čerpací stanice. Tento důkaz je ve věci naprosto stěžejní, jelikož prostřednictvím těchto registrů (resp. součtem hodnot na nich uvedených) je možné zjistit konkrétní množství vydané pohonné hmoty přes jednotlivé výdajové stojany za konkrétní požadované období.
6. Byl-li shledán vinným, že prodával minerální olej na čerpací stanici Q., v obci XY jako motorovou naftu (tj. zákazníkům čerpací stanice), musel být tento olej vydán prostřednictvím výdajových stojanů, které by množství takto vydaného oleje zaznamenaly. Porovná-li se objem nakoupené pohonné hmoty za určité období s množstvím vydané pohonné hmoty přes výdajové stojany za stejné období, bude možné zjistit, zda se tyto veličiny liší. Tím by byla buď jasně prokázána jeho vina (v případě vyššího výdeje než nákupu pohonných hmot) nebo jeho nevina (v případě rovnocenného výdeje s nákupem pohonných hmot). Z tohoto důvodu dovolatel považuje za klíčové, aby byl tento důkaz proveden.
7. Absenci těchto důkazů ve spise zjistil až po vyhlášení prvoinstančního rozsudku, kdy nahlédl do spisu. Proto jej navrhl až v odvolacím řízení, konkrétně při veřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2022. Ve spise se nacházel pouze jeden list obsahující záznamy stojanových registrů, i když PČR při domovní prohlídce konané dne 18. 11. 2013 v čerpací stanici Q v XY zajistila všechny tyto důkazní listiny. Požadoval tedy, aby tyto listiny byly odvolacím soudem od PČR vyžádány a provedeny k důkazu. Vrchní soud této žádosti vyhověl, a proto veřejné zasedání konané dne 24. 3. 2022 odročil na neurčito. Při následujícím veřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2022 předložil obviněnému svazek listin zajištěných v rámci domovní prohlídky dne 18. 11. 2013 v provozovně XY společnosti Q., položka č. 11, 12 a 86. Tyto listiny byly však jednak nečitelné a jednak se jednalo o zcela jiné listiny, resp. nejednalo se o navrhovaný důkaz. Trval tedy na vyžádání jím specifikovaných důkazů z materiálů zajištěných PČR při domovní prohlídce. Odvolací soud však nepochopitelně tento důkazní návrh zamítl.
8. Dovolatel považuje postup odvolacího soudu za vadný proto, že · soud odmítl vyžádat a provést zcela klíčový důkaz, který je svou vahou schopen postavit najisto, zda se obviněný trestné činnost kladené mu za vinu dopouštěl či nikoli, i v jakém rozsahu, · dospěl-li k závěru, že se jedná o klíčový důkaz, jehož je třeba pro objasnění skutkových okolností posuzovaného případu (což ostatně dal najevo už tím, že veřejné zasedání odročil a navržený důkaz vyžádal), není možné, aby v situaci, kdy PČR zaslala jiné listiny, rezignoval a dříve akceptovaný důkazní návrh náhle a překvapivě zamítl.
9. Obviněný se dále vymezuje vůči odůvodnění odvolacího soudu a namítá, že obsah listin nezpochybnil ani zpochybnit nemohl, jelikož jsou nečitelné a jednak jasně uvedl, že navrhoval vyžádat listiny jiné. Skutečnost, že PČR zaslala jiné dokumenty, než obhajoba navrhovala a následně soud vyžádal, nemůže jít k jeho tíži. Postup odvolacího soudu odporuje předvídatelnosti soudního rozhodování a je motivován toliko nechutí zabývat se odvoláním a celkovému posuzování případu bohatému na množství provedených důkazů a námitek.
10. Dovolatel je přesvědčen, že přístup odvolacího soudu brání jeho právu na řádnou obhajobu, když je to pouze soud, kdo může vyžádat klíčový důkaz o jeho nevině z materiálu zajištěného PČR při domovní prohlídce a z pochopitelných důvodů jej nelze nahradit důkazy jinými. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že požadované důkazní listiny nemohou zpochybnit závěry, ke kterým dospěl prvoinstanční soud. Podle něj se jedná o zcela zásadní důkazy ve věci a přístup odvolacího soudu svědčí o povrchnosti, s jakou se celým případem zabýval.
11. Nedostatečné vypořádání se s odvolacími námitkami shledává dovolatel v tom, že odvolací soud odůvodňuje své rozhodnutí pouze jedním odstavcem (č. 3), ve kterém pouze velmi obecně a neurčitě konstatuje, že prvoinstanční soud zjistil řádně skutkový stav, své závěry řádně odůvodnil a řádně se vypořádal s námitkami obhajoby. Nezabýval se konkrétními okolnostmi posuzovaného případu, nereagoval nikterak na námitky obhajoby a důvody odvolání, ani je žádným jiným způsobem nereflektoval. V návaznosti na uvedené cituje dovolatel rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005 zdůrazňující nezbytnost řádného odůvodnění rozhodnutí a rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesouladné s ústavním právem na řádný a spravedlivý proces. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2957/20 ze dne 23. 3. 2021 namítá, že se odvolací soud dopustil libovůle, nebo své rozhodnutí řádným (žádným) způsobem neodůvodnil. I s přihlédnutím k rozsahu spisu by bylo lze očekávat delší odůvodnění, které by obsahovalo konkrétní důvody rozhodnutí, úvahy, kterými se soud při svém rozhodování řídil, hodnocení důkazů a tvrzení, jaké skutečnosti jsou jimi prokázány a jaké už nikoli. Odůvodnění v rozsahu prakticky jednoho odstavce považuje za nedostatečné, přístup odvolacího soudu považuje za popření principu dvouinstanční soudní soustavy, jelikož se jeho odvoláním prakticky vůbec nezabýval.
12. Jelikož se odvolací soud jím vznesenými námitkami nezabýval, zůstávají podle dovolatele stále relevantní a nevypořádané, a nedošlo-li k jejich přezkumu ze strany soudu druhé instance, poukazuje na ně i pro účely dovolacího řízení. Podle jeho přesvědčení se jedná o námitky zásadní, jelikož rozhodná skutková zjištění, která prvoinstanční soud učinil, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Je nezbytné, aby se jimi především a v první řadě zabýval odvolací soud, tak jak to vyžaduje trestní řád a výše uvedená judikatura. Dovolatel proto nepovažuje za účelné je v tomto dovolání v plném rozsahu specifikovat.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten po shrnutí dovolacích námitek, jež jsou podle něj formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., označil podané dovolání za zjevně neopodstatněné.
15. Ačkoli je odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je poněkud stručnějšího rázu, porušení práva dovolatele na spravedlivý proces v projednávané věci dovodit nelze. V reakci na tuto námitku poukázal státní zástupce na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), podle nichž o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“) ohledně požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí bez dalšího nejedná, pokud se odvolací soud nevypořádal podrobně s každou jednotlivou námitkou uplatněnou v odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu. Právo na spravedlivý proces totiž nelze chápat tak, že vyžaduje detailní odpověď na kteroukoli odvolací námitku, a při zamítnutí odvolání se tak odvolací soud může v zásadě omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. S ohledem na výše uvedené je dovolatelova námitka zjevně neopodstatněná.
16. Ztotožnit se s dovolatelem nelze ani pokud namítá vadu opomenutého důkazu. Odvolací soud se s jeho důkazním návrhem zcela dostačujícím způsobem vypořádal v bodě 5. napadeného usnesení, pokud poukázal na jeho nadbytečnost – v této souvislosti nelze shledat ani dovolatelem namítané porušení jeho práva na obhajobu. Dovolatel se tímto důkazním návrhem snažil prokázat nákupy a prodeje pohonných hmot s tím, že v případě jeho viny by z nich měly plynout nesrovnalosti způsobené nákupy minerálního, respektive syntetického oleje. Takový důkazní návrh však činí i přesto, že bylo v trestním řízení prokázáno, že od června 2012 do října 2013 došlo k 16 zásahům do evidence vedené v systému Shop2000, a to konkrétně stornu prodeje pohonných hmot v celkovém rozsahu 1.631.442,61 l. Za takové situace nemají ručně psané poznámky týkající se evidence stojanových registrů zřejmě žádnou relevanci, což dovolatelovu námitku činí zjevně neopodstatněnou.
17. Jedná-li se dále o námitku extrémního rozporu v dokazování, je nutné konstatovat, že podané dovolání neobsahuje žádnou hmatatelnou výtku vůči skutkovým závěrům nalézacího soudu a omezuje se pouze na odkaz na odůvodnění odvolání. V dovolacím řízení však takový odkaz přípustný není, neboť Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen takovými skutečnostmi, které byly v obsahu dovolání uplatněny v souladu s jeho obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v jeho textu. Z těchto důvodů dovolatel nemůže své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku, jak dovolatel učinil v nyní projednávané trestní věci, či v jiných podáních z předcházejících stadií řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před nalézacím či odvolacím soudem. K argumentaci uplatněné v odvolání, pokud není obsažena v samotném dovolání, tak nelze přihlížet.
18. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
20. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K otázce neprovedení navrhovaného důkazu
21. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný primárně vyjadřuje svoji nespokojenost s neprovedením jím navrhovaných důkazů, což je námitka formálně podřaditelná pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. související s problematikou tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – nevyhoví-li jim – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
22. Nutno ovšem dodat, že ze zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyplývá, že to jsou soudy, které v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků (s vyložením důvodů, proč jim nebylo vyhověno) [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. I podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům, pokud své zamítavé rozhodnutí odůvodní (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988).
23. Jak již bylo zmíněno, třetí varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. souvisí s nevyhověním důkaznímu návrhu, avšak k jejímu naplnění dochází jen tehdy nebyly-li nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinými slovy vyjádřeno, musí jít o takové důkazy, ohledně nichž lze učinit závěr, že jsou způsobilé zpochybnit soudem učiněná skutkové zjištění v takovém rozsahu, že by to vedlo k současnému zpochybnění právního posouzení skutku. Jen v takovém případě je totiž možno dovodit, že navrhované důkazy nebyly provedeny nedůvodně.
24. V projednávané věci však výše popsanou situaci tzv. opomenutých důkazů ve smyslu naplnění zvažované alternativy obviněným vzneseného dovolacího důvodu shledávat nelze. Odvolací soud se totiž důkaznímu návrhu obhajoby snažil vyhovět, když si od Policie ČR vyžádal dokumenty, jejichž provedení obviněný navrhoval (č. l. 10508) a v rámci veřejného zasedání dne 27. 10. 2022 tyto jako důkazy provedl. Obviněný se ohradil s tím, že jeho důkazní návrh sledoval provedení jiných listin, než které byly Policií ČR dodány. Nicméně je nutné upozornit, že sám obviněný nedostatečně specifikoval, jaké listiny navrhuje při veřejném zasedání provést, resp. od Policie ČR vyžádat. Pouze obecně označil „tabulky se zápisy denního stavu registrů“, aniž by odkázal na relevantní body, pod nimiž byly tyto věci označeny v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor, jehož kopii k písemně vypracovanému důkaznímu návrhu přiložil (č. l. 10498 a násl.). Takto nekonkrétnímu vymezení mohlo odpovídat více věcí, které byly při prohlídce jiných prostor odejmuty (kupř. položky pod body 11, 12, 62, 69, 76, 84, 86 v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor). Odvolací soud v rámci veřejného zasedání dne 24. 3. 2022 obhajobě uložil, aby do deseti dnů ode dne konání daného veřejného zasedání jasně a srozumitelně formulovala návrh na doplnění dokazování (č. l. 10497). Nespokojenost dovolatele s tím, jaké důkazy byly ve výsledku v odvolacím řízení provedeny, nelze s ohledem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží bdělým) vytýkat soudu druhého stupně.
25. Dále nelze tvrdit ani opomenutí důkazního návrhu obhajoby spočívajícího v tom, že po provedení výše zmiňovaných od Policie ČR vyžádaných listin, požadovala vyžádání jiných dokumentů, neboť s tímto navazujícím důkazním návrhem se odvolací soud vypořádal v bodě 5. jeho usnesení, když z důvodu nadbytečnosti odmítl dokazování dále doplnit. Tuto nadbytečnost odůvodnil odkazem na úvahy nalézacího soudu a na důkazy, které již dostatečně vypovídají o skutečnosti, k jejímuž prokázání či vyvrácení obhajoba vznášela daný důkazní návrh.
26. S úvahou obviněného, že předmětné důkazy musel i odvolací soud považovat za klíčové, když se je nejdříve k původnímu návrhu obhajoby pokusil provést, se rovněž nelze ztotožnit. Skutečnost, že se soud druhého stupně snažil šetřit práva obviněného, a i přes jeho značně nepřesné vymezení důkazního návrhu se mu snažil vyhovět, neznamená, že kvůli nespokojenosti obviněného s takto provedeným důkazem, bude muset prodlužovat řízení, když jinak shledává dostatečný podklad pro potvrzení odsuzujícího rozsudku. Jinak řečeno odvolací soud se nemusel domnívat, že bez daného důkazu nebylo možné o vině obviněného rozhodnout, ale mohl se původně jen snažit v dobré víře vyhovět dovolateli, ačkoliv nepředpokládal, že by daný důkaz mohl zvrátit závěr o jeho vině. Obviněný přitom i ve svém dovolání uvádí, že daný důkaz měl sloužit k řešení otázky, zda na předmětné čerpací stanici docházelo k prodeji minerálního oleje jako motorové nafty. K tomuto ovšem již nalézací soud provedl řadu důkazů. Pouze stručně tak lze odkázat zejména na výpovědi pracovníků čerpací stanice v XY a svědků E., J. a F., záznamy o sledování obviněného M., časové souvislostí dopravy minerálního oleje do XY a následného dovozu minerálního oleje na čerpací stanici v XY, záznamy telekomunikačního provozu (viz body 147. – 150. rozsudku nalézacího soudu).
27. V napadeném rozhodnutí odvolacího soudu je sice stručněji, leč ve své podstatě dostatečným způsobem vyloženo („… nebyl znám počáteční stav motorové nafty k prvnímu dni sledovaného období a stav motorové nafty k 18. 11. 2013 tudíž nelze vyčíslit, navíc bylo prokázáno, že docházelo k zásahům do databází informačního systému“), proč měl uvedený soud za to, že navrhovaný důkaz nemá potenciál zvrátit skutková zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud zjevně vyšel ze zjištění, která soud prvního stupně vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 149.) a na které poukázal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného („… to konkrétně stornu prodeje pohonných hmot v celkovém rozsahu 1.631.442,61 l“). Při daných zjištěních nelze posouzení důkazního návrhu obviněného odvolacím soudem pokládat za neodůvodněné, resp. takové, jež by svědčilo o tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
28. V návaznosti na výše řešenou námitku spadající pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný stroze podotýká, že skrze provedení jím navrhovaných důkazů mohly být odstraněny ve věci existující pochybnosti ve smyslu zásady in dubio pro reo. Nijak ovšem nekonkretizuje, v čem by tyto pochybnosti měly spočívat, resp. nepředkládá konkrétní argumentaci zpochybňující skutková zjištění nalézacího soudu, ačkoliv formálně uplatnil i první variantu výše označeného dovolacího důvodu spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Pouze odkazuje na argumentaci obsaženou v jeho odvolání.
29. V první řadě tak je vhodné připomenout, že v rámci dovolacího řízení se neuplatňuje tzv. revizní princip, na základě něhož by měl dovolací soud z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady napadených rozhodnutí. Rovněž není jeho úkolem, aby za dovolatele jím uplatněné námitky nově formuloval nebo ty, které jsou nepřesně vyjádřené, domýšlel. Zákonná dikce § 265i odst. 3 tr. ř. upravující přezkumnou povinnost dovolacího soudu je v tomto směru jednoznačná – napadené rozhodnutí je přezkoumáváno na podkladě námitek, které dovolatel ve svém opravném prostředku uplatní. Mimo jiné z důvodu možného splnění uvedeného požadavku je vyžadováno to, aby obviněný své dovolání podal prostřednictvím osoby právně erudované – tj. obhájce. Ve spojení s uvedeným je třeba dále rozvést, že Nejvyšší soud se může zabývat pouze argumentací přímo vtělenou do projednávaného dovolání, nikoliv námitkami obsaženými v jiných podáních obviněného (kupř. v jeho odvolání). Pokud tedy obviněný mínil užít stejnou argumentaci rozporující skutková zjištění soudu prvního stupně jakou prezentoval ve svém odvolání, měl ji v rámci svého mimořádného opravného prostředku explicitně zopakovat. Povinnost dovolacího soudu přihlížet k námitkám, které obviněný uplatnil v jiných stadiích řízení a vůči odlišným rozhodnutím (tedy ve věci posuzované v odvolání napadajícím rozsudek soudu prvního stupně), nemůže být založena ani tvrzením dovolatele, že jím v odvolacím řízení uplatněné námitky „zůstávající stále relevantní a nevypořádané“. Nejvyšší soud již v minulosti jasně a odborné veřejnosti přístupným způsobem (tj. publikací příslušného rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) sdělil, že se při svém rozhodování o dovolání zabývá jen těmi námitkami, jež jsou v tomto mimořádném opravném prostředku explicitně vyjádřeny a že nepřihlíží k jakýmkoli odkazům na námitky, které dovolatel uplatnil ve svých jiných podáních vůči orgánům činným v trestním řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze de 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2023 Sb. roz. tr.).
K odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí
30. Dovolatel dále vznáší námitky vůči kvalitě odůvodnění usnesení soudu druhého stupně. Vytýká mu, že se jeho odvolacími námitkami zabýval příliš stručně a neposkytl explicitní vypořádání se s každým argumentem obhajoby. V tomto směru je třeba nejdříve upozornit, že dovolání směřující pouze proti důvodům rozhodnutí není podle § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné.
31. Jak bylo výše zmíněno, dovolatel nerozvinul argumentaci, která by rozporovala skutková zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jeho dovolací argumentace zcela absentuje, neboť žádný takový zjevný rozpor neidentifikuje a konkrétními námitkami ani neosvědčuje. Pod jím toliko formálně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepodřadil žádné výhrady týkající případné nesprávnosti hmotněprávního posouzení skutku. Jinými slovy vůbec nevyložil, v čem by se měla projevit nesprávnost hmotně právní subsumpce soudy zjištěného skutku pod příslušná ustanovení trestního zákoníku, která soudy nižších stupňů užily, pokud jej uznaly vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
32. Vzhledem k tomu, že odvolací soud (bod 5. odůvodnění jeho rozhodnutí – byť opět toliko stručným odkazem na důkazy, na nichž byla vina obviněného vyslovena odvoláním napadeným rozsudkem) plně odkázal na úvahy obsažené v rozsudku soudu prvního stupně se stručným shrnutím důkazní situace vypovídající o vině obviněného, kterou podle něj uplatněné odvolací námitky nemohly vyvrátit, a tomu, že obviněný konkrétní úvahy soudu prvního stupně přímo nezpochybňuje, je nutné jeho právě řešené námitky označit jako směřující pouze
proti odůvodnění napadeného usnesení, a tudíž je posoudit jako nepřípustné. Pokud totiž obviněný nespecifikuje, v čem konkrétně byly (soudem druhého stupně) odkazované závěry nalézacího soudu chybné, lze v jeho dovolací námitce shledat toliko to, že se pouze neztotožňuje se způsobem, jakým byla jeho odvolací argumentace vypořádána.
33. Nadto je vhodné upozornit, že ačkoliv odůvodnění usnesení odvolacího soudu mohlo být obsáhlejší, jeho stručnost nemusí nutně znamenat porušení práva obviněného na spravedlivý proces zakládající nutnost kasačního zásahu Nejvyššího soudu. V uvedeném směru lze odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně např. na jeho usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, v němž poukázal na to, že i ESLP zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku).
34. Pokud tedy dovolatel dovozoval porušení svého práva na spravedlivý proces pouze z toho, že odvolací soud přejal odůvodnění soudu prvního stupně, aniž by vymezil, v čem jsou odkazované úvahy nalézacího soudu chybné, nelze takové námitce vyhovět. Jak bylo výše uvedeno, je to dovolatel, na němž leží břímě vytvořit formulací jeho mimořádného opravného prostředku procesní předpoklad toho, aby se svým dovoláním uspěl. Jinak řečeno, právě dovolatel nese odpovědnost spojenou s jeho procesní bdělostí, která nabývá zvláštního významu zejména v řízení svojí povahou mimořádném, tedy v řízení o dovolání. Pokud nějaké výhrady nevtělí do projednávaného dovolání, Nejvyšší soud se jimi ani nemůže zabývat. V. Způsob rozhodnutí
35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho dovolací námitky podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými a nebylo zjištěno ani porušení základních práv dovolatele. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom obviněný neuplatnil žádnou argumentaci. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2023
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu