6 Tdo 531/2024-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 5 To 31/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 140/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 11. 2023, sp. zn. 3 T 140/2022, uznal obviněného M. R. vinným ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého dne 18. 11. 2020 v době kolem 15:25 hod. v Praze 6, na adrese XY XY, přijala poškozená M. R., nar. XY, prostřednictvím e-mailu XY@seznam.cz zprávu, kterou zaslal obviněný, bývalý manžel poškozené, ze své e-mailové adresy XY@seznam.cz ve znění „…Mam fakt chut tu pornostranku uverejnit s tema vic nez 700 fotkama a nekolika videama za ty svinstva, co delas mne i klukovi. To by se na ministerstvu asi divili, ze..Co tam maji za herecku z vyhlasenych pornostránek.XY, ze nic, ze toho nejsem schopen…Mas pravdu,delejj ze nic dal. Na to o kolik jsi mne dosud za ty roky okradla casu se synem a o penezich nemluve, tech lzi a udani, bych mel důvod upozornit nadrizene na kodex statniho zamestnance ze…Urcite si pamatujes na tvuj dopis memu reditelovi v cervnu 2014…No nic. Treba se vzpamatujes, vratis mi aspon zlomek za zvysene naklady a prutahy u soudu ve vysi 65 tisíc korun ceskych a vse bude v poradku. A budeme mit alespoň castecne cisty stul a ja budu gentleman. Co myslis? Tak se mej a pozdravuj M. PS. Na tech fotkách urcite nejsi ty?????? (viz příloha) to jen ze jich je ještě vic nez 700 dalsich!!!!! Ale neboj, jsem gentleman a u me je to jako v hrobe…Ze?“, kdy poškozené hrozil uveřejněním jejích erotických fotografií a videí, které si uložil z internetových stránek www.XY.com, s poukázáním na to, že by jí takové zveřejnění mohlo uškodit zejména ve vztahu k jejímu zaměstnavateli, tedy Ministerstvu obrany ČR, a tímto jednáním nutil poškozenou k zaplacení finanční částky ve výši 65.000 Kč. Za to jej podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb po 300 Kč (celkem 30 000 Kč).
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 5 To 31/2024, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 2. 2024 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Filipa Svobody dovoláním, v němž odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) a h) tr. ř.
4. Ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítl, že z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2023 nevyplývá transparentní systém přidělování trestních věcí do jednotlivých senátů podle jejich nápadu. Zažitá praxe u městského soudu jde proti judikatuře Ústavního soudu, například proti rozhodnutím sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. III. ÚS 230/96 a sp. zn. I. ÚS 677/02, která zapovídají účelové obsazení jednajícího soudu ad hoc. Obviněný neví, proč došlo v jeho trestní věci ke změně osoby předsedy senátu 5 To Městského soudu v Praze z JUDr. Jaroslava Cihláře na Mgr. Jana Šotta, když soudce JUDr. Jaroslav Cihlář byl členem senátu i při třetím (konečném) rozhodování u Městského soudu v Praze. Obviněný namítl, že je v rozporu s účelem a smyslem zákonné úpravy rozvrhu práce, aby docházelo ke změně osoby soudce bez důvodu, zvlášť za situace, kdy jmenovaný soudce ve stejném senátu stále působí.
5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že Městský soud v Praze porušil zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Nebylo prokázáno, že by jeho jednání vyvolalo důvodnou obavu o ztrátu zaměstnání, nebo postavení v zaměstnání. Fotografie a videa zachycující poškozenou byly zveřejněny již mnoho let před odesláním uvedeného e-mailu. Poškozená o jejich zveřejnění věděla a proti zveřejnění nepodnikla žádné právní kroky. V řízení také nebylo prokázáno, že by po poškozené požadoval jakoukoliv finanční částku. Závěr soudů, že požadoval částku 65 000 Kč považuje obviněný za minimálně značně nadsazený. Soud prvního stupně na rozdíl od odvolacího soudu od počátku vnímal rozsah společenské škodlivosti správně. Byla to poškozená, která mu od roku 2013 neustále bránila v péči o jejich nezletilého syna a neustále se jej snažila poškodit v zaměstnání. Poškozená se chovala nevybíravě i k synovi, takže byl z jejího jednání minimálně nešťastný. V důsledku všech těchto okolností se obviněný dopustil jednání, které nikdy nepopřel, avšak jednalo se spíše o „výlev“ člověka, který již neví, jak danou záležitost řešit. Celá situace, vlekoucí se dlouhá léta, měla za následek toto selhání, kterého obviněný lituje, ale nedomnívá se, že by bylo trestným činem.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, č. j. 5 To 31/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný současně výslovně souhlasil s tím, aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud věc projednal v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovně souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
7. Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že dovolací námitky odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jsou však zjevně neopodstatněné.
8. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a námitku nesprávného obsazení odvolacího soudu, jedná se o námitku novou, dříve neuplatněnou. Podle státního zástupce dovolatel v této souvislosti nenamítl, že by v jeho věci působili soudci, kteří v ní působit neměli. Namítl pouze, že předsedou senátu byl jiný z těchto soudců, než který jím byl v předchozím řízení. Dovolatel se tím domáhá nikoliv práva na zákonného soudce, nýbrž práva na „zákonného předsedu senátu“. Takové právo však neexistuje. Státní zástupce k tomu odkázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 4178/18, podle kterého nemůže být důvodná námitka porušení práva na zákonného soudce spočívající v nesprávném určení předsedy senátu. Ústavní soud uzavřel, že zákonným soudcem není soudní oddělení (§ 40 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), předseda senátu, ani soudce zpravodaj (pověřený člen senátu), ale konkrétní rozhodovací formace, jíž bylo svěřeno projednání věci a rozhodnutí o ní. Zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny tudíž je rozvrhem práce určený samosoudce nebo senát složený z konkrétních soudců. Shodně vyznívá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 7 Tdo 194/2022. V dovolatelově věci je z tabulkové části na str. 142 rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2023 podle názoru státního zástupce zřejmé, že soudní oddělení 5 To bylo tehdy složeno z předsedy senátu a tří soudců přísedících, když čtvrtá soudkyně JUDr. Kateřina Radkovská byla po celý rok 2023 na stáži u Vrchního soudu v Praze. Tento senát byl tedy složen ze soudců JUDr. Jaroslava Cihláře, Mgr. Jana Šotta a Mgr. Oldřicha Volence. Zda a kdo z uvedených tří soudců měl být předsedou senátu považuje státní zástupce za nepodstatné, neboť neexistuje právo na zákonného předsedu senátu a při hlasování jsou si hlasy soudců rovny, tedy postavení soudců v senátu je v zásadě stejné. Přísné požadavky nastavené judikaturou Ústavního soudu byly v dovolatelově věci splněny, jelikož z rozvrhu práce bylo předem jednoznačně zřejmé, kteří konkrétní soudci budou o věci rozhodovat.
9. K námitce vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívající v porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, státní zástupce uvedl, že obviněný v dovolání doslovně zopakoval svou argumentaci z dříve podaného odvolání, přičemž s touto argumentací se již vypořádal odvolací soud. Nad rámec odvolacím soudem citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. státní zástupce odkázal na další soudní rozhodnutí, mimo jiné nálezy Ústavního soudu ze dne 10.
2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1208/2020, či ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 278/2022. Podle názoru státního zástupce se dovolatelovo jednání od všech uvedených příkladů liší tím, že se nejednalo o vzájemné manželské hašteření, neuvážené chlapáctví ani o svépomoc směřující, byť nedovolenými prostředky, k legálnímu cíli. Dovolatel za pomoci nejintimnější oblasti života poškozené zaútočil na podstatu její obživy.
Nejednalo se o situaci, kdy se narušené vztahy samy obnoví i bez zásahu veřejné moci. Pokud jde o další námitku obviněného, podle které nebylo prokázáno, že by jeho jednání vyvolalo důvodnou obavu o ztrátu zaměstnání, nebo postavení v zaměstnání, směřuje podle státního
10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
11. Obviněný M. R. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
12. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
13. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) a h) tr. ř., na které obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
14. Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
16. V případě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný uplatnil argumentaci poukazující na porušení práva na zákonného soudce, která sice obsahovému vymezení tohoto dovolacího důvodu odpovídá, nemohla však být shledána opodstatněnou.
17. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, konstatoval, že podstatou práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listiny“) je, že příslušnost soudu pro řešení konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly a že podle předem stanovených pravidel se musí odehrávat i přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu v rámci takto určeného soudu. V současné době pravidla pro přidělování věcí soudcům obecně upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále také jen „ZSS“). Podle tohoto zákona se rozdělování věcí řídí rozvrhem práce (§ 41 odst. 1 ZSS), který vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou (§ 41 odst. 2 ZSS). Tento zákon stanoví i další formální a obsahové náležitosti rozvrhu práce (§ 41 až § 45 ZSS). Konkrétní pravidla pro každý soud tedy stanoví příslušný rozvrh práce daného soudu. Rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Rozvrh práce nemůže toto rozhodnutí přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci.
18. V nálezu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 4178/18, Ústavní soud dále upřesnil, že zákonným soudcem není soudní oddělení (§ 40 odst. 1 ZSS), předseda senátu ani soudce zpravodaj (pověřený člen senátu), ale konkrétní rozhodovací formace, jíž bylo svěřeno projednání věci a rozhodnutí o ní. Zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny tudíž je rozvrhem práce určený samosoudce nebo senát složený z konkrétních soudců. V návaznosti na uvedené dovodil rovněž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 7 Tdo 194/2022, že z hlediska otázky náležitého obsazení soudu v kontextu ústavně garantovaného práva na zákonného soudce je podstatné, zda soud rozhodl v senátě, který personálně tvořili soudci v souladu s rozvrhem práce soudu. Kdo z nich byl předsedou senátu a kdo členem senátu, nemá žádný význam. Soudci jsou si při rozhodování senátu rovni a každý z nich má při hlasování jeden hlas, což není nijak dotčeno tím, který z nich je v projednávané věci předsedou senátu. Otázka, který z rozvrhem práce konkrétně určených soudců jako členů senátu je jeho předsedou, je vnitřní organizační záležitostí soudu, respektive soudního senátu bez toho, že by přímo souvisela s právem na zákonného soudce. Lze tak v podstatě souhlasit s názorem státního zástupce, že existuje toliko subjektivní právo jednotlivce na zákonného soudce, nikoliv jeho právo na zákonného předsedu senátu.
19. V projednávané věci Městský soud v Praze rozhodl napadeným usnesením jako soud odvolací. Podle § 31 odst. 1, odst. 2 písm. b) ZSS rozhodnutí náleželo senátu složenému z předsedy senátu a dvou soudců. Věc byla Městskému soudu v Praze s odvoláním obviněného předložena dne 1. 2. 2024. Podle rozvrhu práce tohoto soudu pro rok 2024 (nikoli pro rok 2023, na který poukazoval dovolatel), ve znění účinném od 1. 2. 2024, byla přidělena soudnímu oddělení 5 To a zaevidována pod sp. zn. 5 To 31/2024. Přidělení věci tomuto soudnímu oddělní obviněný v dovolání nerozporoval.
Podle rozvrhu práce byli členy soudního oddělení 5 To předsedové senátu JUDr. Jaroslav Cihlář, Mgr. Jan Šott a Mgr. Oldřich Volenec. Skutečnost, že všichni tři soudci soudního oddělení 5 To měli funkci předsedů senátu (srov. § 104 ZSS) (v tomto ohledu Nejvyšší soud posoudil funkci soudců mírně odlišně od státního zástupce s ohledem na grafické sloupcové zpracování rozvrhu práce na str. 145, podle něhož žádný ze soudců neměl postavení pouhého člena senátu) znamená, že v konkrétní přidělené věci mohli rozhodovat jako předsedové senátu, nikoliv že každý z nich musel být předsedou senátu vždy.
To, v jakém postavení se měli účastnit projednání a rozhodnutí konkrétní věci, vyplývalo z dalších pravidel upravených v rozvrhu práce na straně 136. Podle nich po nápadu věci do soudního oddělení rozděluje řídící předseda senátu (v rozvrhu práce Městského soudu v Praze označený jako „starší předseda senátu“) věci přidělené do jím řízeného oddělení jednotlivým zpravodajům (referentům) rotačním způsobem na základě k tomu účelu jím vedené evidence v elektronické podobě uložené na soudním serveru s respektováním zásad pro přidělování zvláště rozsáhlých věcí, pracovní neschopnosti nebo dovolených.
Pakliže je věc přidělena jako zpravodaji předsedovi senátu, který není starším předsedou senátu, předsedá ji on a senát tvoří starší předseda senátu, další předseda senátu, případně soudce. V nynější věci byl zpravodajem, a tedy i předsedou senátu, určen Mgr. Jan Šott a dalšími členy senátu JUDr. Jaroslav Cihlář a Mgr. Oldřich Volenec. Z hlediska práva obviněného na zákonného soudce není podstatné, zda přidělení věci Mgr. Janu Šottovi jako zpravodaji skutečně odpovídalo elektronické evidenci vedené starším předsedou senátu.
Rozhodující je, že všichni tři takto ve věci činní soudci představovali onu rozhodovací formaci určenou podle jasných pravidel a naplňující požadavek zákonného soudce.
20. Obviněný se navíc mýlí, pokud namítl, že došlo ke změně osoby předsedy senátu z JUDr. Jaroslava Cihláře na Mgr. Jana Šotta. Ve skutečnosti v jeho trestní věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací o odvoláních směřujících postupně proti třem meritorním rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6. Pokaždé se jednalo o novou věc, zaevidovanou pod samostatnou spisovou značkou (sp. zn. 5 To 128/2023, sp. zn. 5 To 241/2023 a sp. zn. 5 To 31/2024). Jak vyplývá z pravidel pro přidělování nápadu do soudních oddělení To, ke všem dalším meritorním rozhodnutím v téže věci je příslušné to odvolací soudní oddělení, které rozhodlo o předchozím (posledním) meritorním rozhodnutí ve věci (viz str. 132 rozvrhu práce). Rozvrh práce však neobsahuje žádné pravidlo, podle kterého by v těchto případech měla být věc v rámci soudního oddělení přidělena také stejnému zpravodaji. Byť tomu tak u některých jiných soudů je, jedná se o výlučnou vnitřní organizační záležitost každého soudu, která jde již nad rámec garantovaného práva na zákonného soudce.
21. Lze proto v reakci na dovolací námitky shrnout, že přidělení věci k projednání a rozhodnutí konkrétnímu senátu v rámci soudního oddělení 5 To Městského soudu v Praze bylo provedeno transparentním způsobem a v souladu s pravidly rozvrhu práce pro rok 2024, přičemž nedošlo ani k žádným, natož účelovým, změnám ve složení senátu, jež by mohly mít za následek porušení práva obviněného na zákonného soudce.
22. V další části dovolání odkázal obviněný na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že odvolací soud nerespektoval zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. I v tomto případě argumentoval z hlediska dovolacího důvodu relevantně, přesto nemohly být jeho výhrady úspěšné.
23. Především je třeba zdůraznit, že stejnou námitku uplatnil již v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se s jeho obhajobou v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vypořádal (odst. 16 usnesení). Na argumentaci odvolacího soudu lze v podrobnostech odkázat.
24. K výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
25. V projednávané věci naplnilo jednání obviněného všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Způsobem provedení činu i charakterem pohrůžky těžké újmy se jeho jednání nevymyká obdobným případům vydírání. Informování zaměstnavatele poškozené o existenci jejích soukromých erotických fotografií a videí dostupných na internetu by bylo možné považovat za významný zásah do jejího osobního a rodinného života. Obviněný tedy poškozené nepochybně hrozil způsobením jiné těžké újmy v podobě vážné újmy na cti a dobré pověsti. Nic na tom nemění ani poukaz obviněného, že fotografie a videa byly již v minulosti uveřejněny a poškozená proti tomu nečinila žádné kroky. Jak výstižně uvedl již odvolací soud, zcela jiný dopad na osobní sféru člověka, chráněné hodnoty jeho osobnosti a jeho vztahy s okolím má skutečnost, že jsou takové fotografie či videa zveřejněny na internetovém serveru bez spojení s jeho osobními údaji, proti čemuž je navíc reálně velmi obtížné se bránit, jiný dopad pak skutečnost, že na ně mohou být upozorněny či s nimi seznámeny osoby z jeho okolí, v projednávané věci zejména ze zaměstnání. Obviněný navíc takto poškozenou nutil, aby mu poskytla nikoliv malou částku peněz ve výši 65 000 Kč. Přehlédnout nelze ani postoj obviněného ke spáchanému činu, který nelze považovat za doznání a projevení odpovídající sebereflexe. Obviněný nadále popírá, že by od poškozené požadoval označenou peněžní částku (tato část dovolací argumentace je však svou povahou skutečně skutková, avšak popěrné stanovisko obviněného je spolehlivě vyloučeno samotným textem e-mailu citovaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně), a příčinu svého jednání spatřuje výlučně na straně poškozené. K tomu je třeba doplnit, že jakkoli politováníhodné neurovnané osobní vztahy s bývalou manželkou, doprovázené spory o péči o nezletilého syna, rozhodně neopravňovaly obviněného k jejich řešení způsobem popsaným ve výroku o vině. Z hlediska principu ultima ratio se nejedná o situaci, kterou by bylo možné řešit mimotrestními prostředky. Ze strany obviněného se jednalo o společensky škodlivé jednání, způsobilé zasáhnout do osobnostních práv dalších osob, u něhož je vyvození trestní odpovědnosti adekvátním a nezbytným způsobem reakce a současně předpokladem ochrany společnosti jako celku.
V. Způsob rozhodnutí
26. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 7. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu