6 Tdo 537/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.
září 2007 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 4 To 350/2006, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T
113/2005, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 T 113/2005, byl
obviněný P. B. [v bodě 1)] uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil
tím, že „dne 2. 10. 2004 kolem 08:40 hod. v L., okres M., prostřednictvím svého
mobilního telefonu vyhrožoval J. K., jednateli společnosti V. P. s.r.o. M.,
zabitím, pokud se jako obchodník bude pohybovat v místech, kde sám podniká“.
Dále [v bodě 2)] byl uznán vinný trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 2.
10. 2004 kolem 10:00 hod. v L., okres M., ul. Ch., na staveništi rodinného
domu, nejprve pod pohrůžkou zbití požadoval po J. K. blíže neurčenou peněžní
částku, poté jej udeřil kamenem do čela, až poškozený upadl na zem, ležícího
jej opakovaně udeřil pěstí do hlavy a kroutil mu levou ruku, znovu požadoval po
něm vydání peněz, poškozený ze strachu vydal 150,- Kč, při fyzickém napadení
utrpěl poškozený zranění, pohmoždění hlavy v oblasti temenní části hlavy vlevo
vzadu a v oblasti spánkové vlevo, dále lehké pohmoždění levého ramena, s
následnou dobou léčení v délce nejméně deseti dnů“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou
let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Oproti tomu byl obviněný citovaným rozsudkem podle § 226 písm. a) tr. ř.
zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mostě
ze dne 18. 5. 2005, č. j. 1 Zt 12/2005 – 8, pro trestný čin vydírání podle §
235 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že „dne 2. 10. 2004 kolem
07.30 hod. v L., okres M., ul. Ž., ze svého vozidla zn. Volkswagen Passat,
vyhrožoval kolemjdoucímu Š. H., dealerovi mlékárenského zboží společnosti V. P.
s.r.o. M., zbitím, pokud bude jezdit trasou, kudy zaváží zboží do svých obchodů
a postará se, aby v souvislosti s obstaráním zboží pro obchod měl problémy“.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 4
To 350/2006, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2), ve výroku o trestu a způsobu jeho
výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal
vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., protože „dne 2. 10.
2004 kolem 10:00 hod. v L., okres M., ul. Ch., na staveništi rodinného domu,
nejprve pod pohrůžkou zbití požadoval po J. K. blíže neurčenou peněžní částku,
poté jej udeřil kamenem do čela, až poškozený upadl na zem, ležícího jej
opakovaně udeřil pěstí do hlavy a kroutil mu levou ruku, znovu požadoval po něm
vydání peněz, poškozený mu ze strachu vydal nejméně 50,- Kč, při fyzickém
napadení utrpěl poškozený zranění, pohmoždění hlavy v oblasti temenní části
hlavy vlevo vzadu a v oblasti spánkové vlevo, dále lehké pohmoždění levého
ramena, s následnou dobou léčení v délce nejméně deseti dnů“. Za tento trestný
čin a za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož
zůstal výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně beze změny, obviněného
odsoudil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst.
1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný
dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek popsaný
pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako trestný
čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., byl nesprávně právně posouzen, neboť
ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu není popsáno žádné jednání, kterým
by poškozeného k něčemu nutil, a rovněž z popisu skutku nevyplývá cíl, tj. k
jakému konání měl poškozeného nutit. V návaznosti na to dovodil, že je namístě,
aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal
zákonnost a odůvodněnost napadených výroků, jakož i předcházejícího řízení.
Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že řízení před soudem prvního stupně bylo
účelově vedeno snahou vyhovět podané obžalobě, činnost soudu druhého stupně
byla naprosto nedostatečná, alibistická a odporující právu obžalovaného na
spravedlivý proces. Odvolací soud též nedostatečným způsobem odůvodnil svoje
rozhodnutí a z jeho postupu má obviněný pocit, že tento se celou záležitostí
ani jeho námitkami vůbec nezabýval. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že v rámci
skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně provedl změnu ve
stanovení výše finanční částky, čímž porušil ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.,
když sám ve věci rozhodl, ačkoli pro to nebyly splněny podmínky. Odvolací soud
se totiž odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž by v
odvolacím řízení znovu provedl některé, pro skutkové zjištění podstatné důkazy
provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které v hlavním líčení
provedeny nebyly.
Dále obviněný poznamenal, že mu protiprávní jednání uvedená ve skutkových
větách odsuzujícího rozsudku nebyla jednoznačně prokázána, že skutková
zjištění, která byla vtělena do skutkových vět odsuzujícího výroku jsou
nesprávná, nezákonná, neodůvodněná a nevyplývají z provedeného dokazování a že
postup řízení, který předcházel vydání napadených výroků byl nesprávný, přičemž
tato nesprávnost měla vliv na správnost a zákonnost výroků. Rozsudek soudu
prvního stupně rovněž zhodnotil jako nepřezkoumatelný, protože nalézací soud
podle jeho názoru porušil ustanovení § 125 odst. 1 věty druhé tr. ř., neboť z
odůvodnění rozsudku není patrno, jak se soud vypořádal s jeho obhajobou a proč
nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Jako celek se odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně jeví obviněnému jako rozpačité a nelogické,
stejně jako samotné rozhodnutí.
V další části dovolání obviněný uvedl, že v daném řízení došlo k porušení
ustanovení § 55b tr. ř., kterým se má zabezpečit objasnění věci a právo
obhajoby, když protokol o hlavním líčení ze dne 30. 11. 2005 nebyl pořízen tak,
aby odpovídal pořizovanému zvukovému záznamu, a tedy skutečné výpovědi
poškozeného. K jeho opakovaným námitkám v tomto směru nebylo v řízení nijak
přihlédnuto, ačkoli výpověď poškozeného J. K. je pro výsledek řízení zcela
klíčová. Zdůraznil přitom, že prostřednictvím svého obhájce požádal přípisem ze
dne 13. 3. 2006 o přehrání zvukového záznamu o průběhu všech hlavních líčení,
avšak soud prvního stupně na jeho žádost reagoval sdělením ze dne 21. 4. 2006,
ve kterém uvedl, že trestní řád obhájcům ani obviněným přehrání zvukového
záznamu o průběhu hlavního líčení neumožňuje. Obviněný však v této souvislosti
vyjádřil přesvědčení o opaku.
Následně namítl, že stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně je i rozhodnutí
odvolacího soudu nejasné, nepřehledné, nesrozumitelné a nepřesvědčivé s tím, že
odvolací soud naprosto alibisticky, aniž by se meritem věci sám zabýval, na
kontroverzní závěry soudu první instance odkázal.
Dále vyjádřil výhrady vůči rozsahu provedeného dokazování, přičemž zdůraznil,
že v proběhlém řízení nebyly vyčerpány všechny dostupné důkazy ke zjištění
skutkového stavu věci, a to i přesto, že veškeré dostupné důkazy jím byly
navrhovány. Soud je však neprovedl, ale ani nerozhodl podle ustanovení § 216
odst. 1 tr. ř. o tom, že se další důkazy nebudou provádět. Dovodil také
porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., neboť podle jeho mínění nebyly
provedené důkazy zhodnoceny řádným procesně předepsaným postupem. V návaznosti
na to uvedl, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil výpověď poškozeného J.
K., zatímco výpověď svědka P. B., která jednoznačně podporovala jeho
(obviněného) výpověď, prakticky pominul. Poté připomněl podstatu výpovědi
posledně jmenovaného svědka a dodal, že se nijak nepromítla do skutkových
zjištění soudu, což je podle jeho slov v extrémním nesouladu s ústavně
garantovaným právem na spravedlivý proces. Upozornil pak ještě na skutečnost,
že v řízení bylo soudy obou stupňů porušeno i ustanovení § 120 odst. 2 tr. ř.,
neboť ani v jednom ze soudních rozhodnutí nebyl označen údajem svého zaměstnání.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „zrušil rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem č. j. 4 To 350/2006 ze dne 14. 8. 2006 a výrok o vině a trestu
rozsudku Okresního soudu v Mostě č. j. 3 T 113/2005 ze dne 8. 3. 2006 a vadné
předcházející řízení a přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soudu prvního stupně nechť je uloženo, ať
napraví procesní vady řízení a ať důkazy hodnotí striktně v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.“.
V samotném závěru vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zmínila rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky obviněného, se
v obecné rovině vyjádřila k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. V návaznosti na to uvedla, že uplatněným námitkám obviněného je třeba
přiznat opodstatněnost, přičemž vyjádřila zásadní výhrady vůči úrovni obou
shora citovaných rozhodnutí.
Dále státní zástupkyně odcitovala zákonnou dikci skutkové podstaty trestného
činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. s tím, že obviněný měl naplnit
zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu tím, že jiného
pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal. Dovodila pak, že skutková věta [viz bod
1) výroku rozsudku soudu prvního stupně] uvedené variantě jednání obviněného
neodpovídá, neboť v ní především není vyjádřeno žádné jednání, ke kterému by
obviněný poškozeného nutil, respektive není vyjádřeno žádné jednání, k jehož
konání byl právě pod pohrůžkou násilí poškozený nucen.
V další části vyjádření uvedla, že hodnocení důkazů vztahujících se k oběma
trestným činům, ke kterému se uchýlil soud prvního stupně a s nímž vyjádřil
souhlas i soud odvolací, lze považovat za svévolné, a konstatovala, že v dané
věci jde o případ, kdy proti sobě jednoznačně stojí výpověď obviněného P. B. a
poškozeného J. K., přičemž žádná z verzí těchto výpovědí, pokud by byly
hodnoceny nezávisle na sobě, neobsahuje takové vnitřní rozpory, nesrovnalosti
či nelogičnosti, aby bez porovnání s ostatními důkazy mohla být považována za
nevěrohodnou, nepravdivou a zavádějící. Za tohoto stavu věci vyvstává potřeba
pořízení takových důkazů, které by podpořily nebo vyvrátily, případně
zpochybnily některou z uváděných verzí. Výpověď poškozeného nelze
upřednostňovat především za situace, pokud z provedeného dokazování jednoznačně
vyplývají důkazy, které naopak podporují tvrzení obviněného a není možné za
takové situace nevyhovět návrhům na provedení důkazů, které navrhuje obviněný k
podpoře své výpovědi, a to zejména, pokud se soud s návrhem na doplnění
dokazování zákonným způsobem nevypořádá. V takovém případě se jedná o tzv.
opomenuté důkazy.
Státní zástupkyně rovněž poukázala na skutečnost, že pokud obviněnému a jeho
obhájci nebylo umožněno právo přehrání zvukového záznamu z jednání soudu,
případně poskytnutí kopií zvukového záznamu z hlavního líčení, bylo zásadním
způsobem porušeno právo obviněného na obhajobu. Strany řízení totiž musí mít
možnost si ověřit, zda obsah protokolu o hlavním líčení není v rozporu s tím,
co bylo během hlavního líčení zachyceno nahrávacím zařízením na zvukový záznam.
Takové právo vyplývá ze smyslu práva obviněného na obhajobu, které je ústavně
zaručeným právem (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod), jež je v trestním řádu zakotveno v ustanovení § 2 odst. 13 tr. ř.
Žádost obviněného nebo jeho obhájce, aby jim bylo umožněno přehrání pořízeného
zvukového záznamu za takovým účelem, tedy nemůže být soudem ignorována a
bezdůvodně odmítnuta, neboť tímto postupem je v konečném důsledku realizováno
právo obviněného na obhajobu.
S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud k
dovolání obviněného rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8.
2006, sp. zn. 4 To 350/2006, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 8.
3. 2006, sp. zn. 3 T 113/2005 zrušil, a Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby toto
rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp.
konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v
předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Namítl-li dovolatel, že skutek tak, jak je popsán pod bodem 1) rozsudku soudu
prvního stupně, nevykazuje znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1
tr. zák., protože ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu není popsáno
žádné jednání, kterým by poškozeného k něčemu nutil a rovněž z popisu skutku
nevyplývá cíl, tj. k jakému konání měl poškozeného nutit, pak takovou námitku
lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za
formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně
neopodstatněnou.
Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného
násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal,
opominul nebo trpěl.
Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka.
Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného
k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí
nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí
nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval
(srov. přiměřeně č. 1/1980 Sb. roz. tr.).
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka
násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo
vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je
tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito
s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli
bezprostředního (např. dopisem, telefonicky apod.) (viz Šámal, P., Púry, F.,
Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované
vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1389 s.).
Po subjektivní stránce je u trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr.
zák. třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže
pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem (§ 4 písm. a) tr. zák.), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§ 4 písm. b) tr. zák.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel „… prostřednictvím svého
mobilního telefonu vyhrožoval J. K.,… zabitím, pokud se jako obchodník bude
pohybovat v místech, kde sám podniká“.
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že obviněný
tímto svým jednáním „hrubě, drze a razantním způsobem zasáhl do života
poškozeného, přičemž motiv jeho jednání byl jednoznačně zištný“. Odvolací soud
pak po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně shledal, že skutková zjištění
nalézacího soudu jsou správná a zcela se s nimi ztotožnil.
Jsou-li popsaná skutková zjištění soudu prvního stupně hodnocena v kontextu s
výše rozvedenými teoretickými východisky, je třeba konstatovat, že nalézací
(ani odvolací) soud nepochybil (byť v rozsudku nalézacího soudu nebyla přesně
formulována tzv. právní věta, pokud jde o alternativu cíle, k němuž jednání
dovolatele směřovalo), dospěl-li k závěru, že dovolatel naplnil všechny zákonné
znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Je
totiž zřejmé, že dovolatel jiného (poškozeného J. K.) pohrůžkou násilí (zabití)
nutil, aby něco opominul (nevyskytoval se v určitých místech). Za daných
okolností je zřejmá i subjektivní stránka trestného činu – úmyslné zavinění. K
subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán
úmyslně, je možné v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit
nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Z výše popsaných skutečností
objektivní povahy je pak zřejmé, že obviněný v posuzovaném případě jednal
úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné
neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Za tohoto stavu věci byly dány důvody pro postup podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. (Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně
neopodstatněné) a nepřicházel v úvahu postup podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že zbývající (podstatná) část
uplatněných dovolacích námitek směřuje výlučně do oblasti řízení a skutkových
zjištění. Dovolatel jimi totiž soudům vytýká vadné řízení (včetně vadné
protokolace hlavního líčení), neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a
nesprávná skutková zjištění. Ve skutečnosti tak v tomto směru nenamítá rozpor
mezi skutkovými závěry vykonanými soudy a užitou právní kvalifikací ani jiné
nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Jak již shora rozvedeno, dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené
dovolací důvody. Proto také dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve
stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani
přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
dovolatel uplatnil, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy dovolatel namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzené nesprávné realizace trestního
řízení – především z namítané neúplnosti dokazování – a z pochybení při
hodnocení důkazů, resp. vadných skutkových zjištění soudů (včetně
nedostatečných rozhodnutí), pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nejsou založeny na výše
naznačených, tvrzených vadách (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Zbývající (podstatnou) částí svých dovolacích námitek tedy ve skutečnosti
dovolatel nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, proto taková jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani jiný důvod dovolání podle §
265b tr. ř.). Dovolatel totiž své výhrady v dovolání ve skutečnosti zaměřil
především proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a proti správnosti
jejich hodnocení důkazů a skutkových závěrů. Samotná skutková zjištění ani
provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat,
resp. měnit.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Z těchto stručně (viz ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.) uvedených důvodů
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané
dovolání odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý