6 Tdo 538/2014-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2014 o
dovolání, které podal obviněný J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 10 To 364/2013, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 32/2013, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e :
- rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 10 To
364/2013, a to pouze v té části, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Jičíně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 1 T 32/2013, ve výroku o trestu,
- rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 1 T 32/2013, ve
výroku o trestu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Jičíně p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 1 T 32/2013, byl
obviněný J. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 17. 2. 2012 na základě internetového
kontaktu, prostřednictvím serveru společnosti SMART Capital a.s., se sídlem
Olomouc, Hněvotínská 241/52, uvedl pouze své osobní údaje a vyplnil online
žádost o půjčku, na základě které byl osobně kontaktován obchodním zástupcem
výše uvedené společnosti L. D., se kterou dne 21. 2. 2012 uzavřel na Obvodním
oddělení Policie ČR v Sobotce, okres Jičín, úvěrovou smlouvu č. ........, kde
ve formuláři posuzujícím bonitu klienta, který je nedílnou součástí úvěrové
smlouvy, uvedl úmyslně nepravdivé údaje o svých majetkových a finančních
závazcích, když zamlčel, že má finanční závazky v celkové výši 1.973.299,83 Kč,
na základě toho mu byl poskytnut touto společností úvěr ve výši 15.000,- Kč při
celkových nákladech spotřebitelského úvěru ve výši 9.825,- Kč a tedy celkovou
dlužnou částku ve výši 24.825,- Kč, kterou se zavázal uhradit ve 13
pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.875,- Kč, tyto splátky však řádně
nesplácel a na základě svých předchozích vysokých závazků ve výši 1.973.299,83
Kč zažádal prostřednictvím spol. INSOFIN PLUS s.r.o., se sídlem Jungmannova
19/7, Praha 1, o povolení oddlužení, které bylo na základě usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové, pod č.j. KSHK 45 INS 7151/2012-B-17, dne 27. 3. 2013
schváleno a tímto svým jednáním způsobil škodu spol. SMART Capital a.s. se
sídlem Hněvotínská 241/52, Olomouc, ve výši 12.600,- Kč“. Za to byl podle § 211
odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst.
2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře sedmdesáti denních sazeb,
přičemž jedna denní sazba činí 300,- Kč (celkem 21.000,- Kč). Podle § 69 odst.
1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody
poškozené obchodní společnosti SMART Capital a.s. částku 12.600,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Hradci Králové. Rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 10
To 364/2013, podle 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak,
že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě
škody poškozené obchodní společnosti SMART Capital a.s. částku 12.215,04 Kč. V
ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nedotčený.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný
dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l
) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že zásadně
nesouhlasí s přezkumným závěrem odvolacího soudu, podle něhož jsou skutková
zjištění soudu prvního stupně správná, nicméně si je vědom důvodů, pro které
lze podat dovolání, a proto s ohledem na uplatněnou námitku nesprávného
právního posouzení skutku tvrdí, že jednání, kterého se dopustil, není trestným
činem pro absenci jeho subjektivní stránky (úmyslného zavinění). S poukazem na
rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 4/04, konstatující, že nesprávné
zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní
kvalifikace skutku, současně akcentoval, že tak je tomu i v jeho případě.
Namítl, že provedeným dokazováním nebylo nikterak prokázáno, že by úmyslně
uvedl nepravdivé údaje o svých majetkových a finančních závazcích a na základě
toho mu byl poskytnut společností SMART Capital a. s., úvěr ve výši 15.000,-
Kč. Trestného činu kladeného mu za vinu se tedy dopustit nemohl, jelikož výše
uvedené skutečnosti nebyly a ani nemohly být prokázány, neboť k popsanému
jednání z jeho strany nedošlo.
V této souvislosti obviněný zdůraznil, že skutková zjištění nemají
oporu v provedeném dokazování, skutkový stav dané věci nebyl správně zjištěn,
což vedlo také k jeho nesprávnému právnímu posouzení. Poukázal na svoji
obhajobu o skutečném průběhu jednání s obchodní zástupkyní jmenované obchodní
společnosti L. D. s tím, že „Žádost o poskytnutí úvěru, podklady pro posouzení
bonity klienta/klientů“ (dále jen „žádost“) byla vyplněna až po uzavření
úvěrové smlouvy, a tedy dodatečně, přičemž jí sdělil své závazky, které
označila za nepodstatné, tuto listinu vyplnila a on ji podepsal, aniž by její
obsah četl. On sám uvedl pouze své osobní údaje v on-line žádosti o půjčku.
Doplnil, že v době sjednávání předmětného úvěru neuvažoval o insolvenci. Namítl
přitom, že výpověď L. D. je jediným usvědčujícím důkazem, když ohledně žádosti
o poskytnutí úvěru není ničím prokázáno, že ji vyplnil či četl. Následně se
zabýval podrobným rozborem jejího svědectví, na jehož podkladě vyhodnotil její
výpověď jako nevěrohodnou s tím, že v řadě otázek jednoznačně lhala. Dovodil
pak, že soudy měly za tohoto stavu postupovat ve smyslu zásady in dubio pro
reo. Poznamenal, že skutečnost, že si nezkontroloval, co svědkyně L. D. napsala
do zmíněné žádosti, a tento dokument podepsal, svědčí maximálně o jeho
nedbalosti a nemůže zakládat jeho trestní odpovědnost za úmyslný přečin
úvěrového podvodu. Navíc za situace, kdy v okamžiku vyplňování této žádosti již
byla samotná úvěrová smlouva uzavřena a finanční prostředky poskytnuty (jeho
obhajoba v tomto směru nebyla vyvrácena žádným důkazem), tím spíše nemohla být
skutková podstata tohoto přečinu naplněna.
Další výhrady obviněný vyjádřil vůči uloženému peněžitému trestu se
závěrem, že mu byl uložen trest, který zákon v ustanovení § 68 odst. 6 tr.
zákoníku nepřipouští, neboť
se jedná o trest zřejmě nedobytný. Nachází se totiž v insolvenčním řízení, bylo
mu povoleno oddlužení, a tak dostává ze svého platu pouze částku odpovídající
životnímu minimu a zbývající část platu odchází na splátky věřitelům.
Za nesprávně právně posouzenou označil obviněný i otázku povinnosti
nahradit škodu. Upozornil, že společnost SMART Capital a.s. přihlásila své
pohledávky vůči němu plynoucí z předmětné úvěrové smlouvy do již zmíněného
insolvenčního řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu tohoto řízení byly
pohledávky jmenované společnosti uznány v plné výši jak insolvenčním správcem,
tak i jím (obviněným - dlužníkem), získala podle jeho slov tato společnost na
uvedené pohledávky exekuční titul. Tím, že soud prvního stupně, resp. následně
soud odvolací rozhodl o jeho povinnosti zaplatit společnosti SMART Capital a.s.
náhradu škody z důvodu nezaplaceného úvěru ze zmíněné úvěrové smlouvy, založil
této společnosti na stejnou pohledávku další exekuční titul. Pak by ovšem
(obviněný) měl povinnost zaplatit z jedné úvěrové smlouvy hned dvojí plnění.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 10 To 364/2013, v plném
rozsahu zrušil a jmenovanému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Uvedla, že použitou dovolací argumentací obviněný nenamítá nesprávnou aplikaci
hmotného práva na skutkový stav věci, který byl oběma soudy zjištěn. Naopak je
evidentní, že uplatnil námitky skutkové povahy, které směřují proti způsobu,
jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Tento způsob odůvodnění námitky
nesprávnosti právního posouzení skutku tak evidentně směřuje k zásahu do
rozhodného skutkového stavu věci. V rámci řízení o dovolání však lze k takovému
rozsahu dovolacího přezkumu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
jakož i Ústavního soudu přistoupit pouze výjimečně, jestliže existuje extrémní
nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry
soudu na straně druhé a současně, je-li toto pochybení ve své řádně odůvodněné
podobě předmětem dovolání. Námitka takové povahy však ze strany obviněného
stanoveným způsobem podložena nebyla a nemůže se tak stát způsobilým předmětem
dovolacího přezkumu, neboť připojil pouze vlastní způsob vyhodnocení svědecké
výpovědi L. D., aniž by kvalifikovaným způsobem v duchu shora shrnutých
podmínek výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v rámci řízení o dovolání
vyložil absentující, resp. rozporuplný vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami soudů při hodnocení všech provedených důkazů na straně jedné a
přijatými právními závěry na straně druhé.
Dále státní zástupkyně uvedla, že obviněný s odkazem na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. kvalifikovaně namítl, že mu byl uložen
peněžitý trest, který zákon v ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku nepřipouští,
neboť se jedná o trest zřejmě nedobytný. Z provedeného dokazování však
nevyplynulo, že by tento trest byl v případě obviněného skutečně nedobytný,
vycházely–li soudy z popisu veškerého jeho majetku v porovnání s jeho dluhovou
zátěží tak, jak vyplynulo z důkazu, založeného na č. l. 31 spisu a původně
sloužícího jako podkladový materiál jeho návrhu na povolení oddlužení,
uplatněného prostřednictvím společnosti INSOFIN PLUS, s. r. o., a ve kterém se
mezi jeho aktivy uvádí rodinný dům v obci Ž., zatížený zástavním právem
Hypoteční banky, a. s., a stavebním spořením s naspořenou částkou ve výši
34.000,- Kč. Pokud se soudy v daném případě přiklonily k mírnější výměře
peněžitého trestu ve výši 21.000,- Kč, pak se řídily majetkovými a osobními
poměry obviněného ve smyslu § 68 odst. 3 věty druhé tr. zákoníku, aniž by
současně shledávaly důvody postupu podle § 268 odst. 5 tr. zákoníku k tomu, aby
byl peněžitý trest postupně splácen s výhodou přiměřených splátek. Proto otázku
dobytnosti uloženého peněžitého trestu obviněný nemohl důvodně zpochybňovat
pouze svým dílčím odkazem na způsob krácení jeho pracovního příjmu z titulu
výkonu soudem povoleného řešení jeho insolvence oddlužením podle hlavy V.
zákona č.182/2006 Sb., insolvenční zákon, aniž by vzal v potaz své celkové
osobní a majetkové poměry, ze kterých při ukládání tohoto druhu trestu v
souladu se zákonem vycházely oba soudy.
Stran zbývající dovolací výhrady vztahující se k výroku o náhradě škody
státní zástupkyně poznamenala, že tato nemůže být podřazena pod námitku
„nesprávného právního posouzení uložení povinnosti nahradit škodu ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.“, jelikož obviněný namítl pouze nesplněné podmínky
aplikace procesně právního ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., a to bez jakékoliv
návaznosti na vadu v aplikaci předpisu hmotného práva. Nerespektoval tedy
hmotně právní povahu dovolací námitky „jiného nesprávného hmotně právního
posouzení“ a neuplatnil proti adheznímu výroku žádnou námitku, která by
odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a nemohl tak v uvedeném
směru založit kvalifikovaný podnět k dovolacímu přezkumu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále vyjádřila svůj
souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí
Nejvyššího soudu než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr.
ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2013,
sp. zn. 10 To 364/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném
zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Hradci Králové jako soud
druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku
(odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek
stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněná
dovolací argumentace dílem žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr.
ř. neodpovídá, dílem je však důvodná (viz níže).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky týkající se otázky viny, jež
obviněný vztáhl k deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., směřují primárně právě do oblasti skutkové, procesní. Obviněný totiž
soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů,
nerespektování procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění,
přitom současně prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci a až následně
(sekundárně) - z uvedených skutkových a procesních výhrad a vlastních
skutkových závěrů – vyvozuje absenci subjektivní a, koneckonců, i objektivní
stránky přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, tedy závěr
o nesprávném právním posouzení skutku. Svou argumentací ovšem nenamítá rozpor
mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní
kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec je namístě uvést, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších
stupňů je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom
dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak
konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125
odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nelze také proto dovodit nejen
extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními
závěry, ale ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V této
souvislosti je namístě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp.
zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje
úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám
obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Činí-li za této
situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených
rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp.
jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o
námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Pouze stručně nad rámec uvedeného lze doplnit, že obviněný se v době
sjednávání úvěrové smlouvy nacházel objektivně v situaci, kdy nebyl (nemohl
být) schopen svým závazkům, které uzavřením úvěrové smlouvy hodlal převzít a
převzal, dostát. Této skutečnosti si nepochybně musel být a byl vědom (ostatně
jeho další kroky týkající se řešení jeho situace, byť třeba do jisté míry
ovlivněné co do způsobu řešení jiným subjektem, o tom svědčí dostatečně
jednoznačně). Není pak žádných pochyb o tom, že společnosti SMART Capital, a.s.
tuto nepochybně podstatnou skutečnost – neschopnost dostát závazku plynoucímu z
uzavírané úvěrové smlouvy – jmenované společnosti při sjednávání této smlouvy
zamlčel a de facto jejím podpisem v rozporu se skutečností deklaroval, že úvěr
řádně v souladu s podmínkami smlouvy uhradí. Je tak zjevné, že jednal v úmyslné
formě zavinění, a to minimálně za podmínek § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Závěr o nekvalifikovanosti (nepodřaditelnosti pod zákonné důvody
dovolání) platí též o dovolací výhradě vztahující se k výroku o náhradě škody.
I v tomto směru lze přisvědčit státní zástupkyni, pokud poznamenala, že se
námitka, plynoucí z druhé varianty výchozího dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dotýkat zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v
právní kvalifikaci skutku ve smyslu prvé varianty téhož dovolacího důvodu, ale
v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Jestliže obviněný v rámci své argumentace poukázal na výsledek
insolvenčního řízení vedeného proti němu a spojeného s uznávacím prohlášením
strany povinné ze dne 23. 10. 2012 co do jejího závazku ve výši 22.425,- Kč
vůči SMART Capital, a.s., a na přisouzenou výši své povinnosti k náhradě škody
v částce 12.215,04 Kč s výhradou, že jmenovaná poškozená společnost disponuje
dvěma exekučními tituly vůči němu, pak pouze namítl nesplnění podmínky aplikace
procesně právního ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., aniž by uplatnil vadu v
aplikaci předpisu hmotného práva. Nerespektoval tedy hmotně právní povahu
dovolací námitky „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, pokud
napadenému adheznímu výroku nevytýkal, že se opírá o nesprávnou aplikaci
takového hmotně právního předpisu, ve kterém má způsob jeho rozhodování o
nároku poškozeného svůj hmotně právní podklad. Proto lze uzavřít, že obviněný
neuplatnil proti adheznímu výroku žádnou námitku, která by odpovídala
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a jež by vytvořila podklad pro
věcný přezkum této části dovoláním napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě,
že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu
byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře
uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání
úspěšně uplatnit jen v rámci tohoto zákonného důvodu dovolání, přičemž ovšem
jiná pochybení soudu, než jaká tento dovolací důvod postihuje, konkrétně
pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména
nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. - nyní v § 38
až § 42 tr. zákoníku - a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo
naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani
jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o
trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného
práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v
právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný
trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č.
22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze
dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud
„připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení
soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,
tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo
hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní
hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný
dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro
nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o
trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům lze pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. subsumovat námitku obviněného týkající se
peněžitého trestu z hlediska jeho dobytnosti, jelikož tato podmínka určuje
přípustnost (nepřípustnost) uvedeného druhu trestu.
Podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že
by byl nedobytný.
V daném kontextu je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se otázkou aplikace
citovaného ustanovení (negativní podmínkou uložení peněžitého trestu), a to
zejména co do hodnocení osoby obviněného a jeho poměrů, osobních a majetkových
(ustanovení § 67 odst. 3 tr. zákoníku in fine), nezabývaly. Soud prvního stupně
v tomto směru nevedl žádné úvahy - konstatoval ve vztahu k obviněnému pouze
toliko, že zvážil stupeň škodlivosti jednání obviněného pro společnost, účel
trestu i osobu obviněného. Zhodnotil, že obviněný není sám, který se v současné
době dostal do tíživé životní situace, kterou však řešil neadekvátním a
protiprávním jednáním, jestliže zamlčel důležité okolnosti v souvislosti s
poskytnutím možného úvěru. Současně uvedl, že obviněný je naproti tomu osobou
zcela bezúhonnou. Proto mu uložil pouze mírný výchovný trest, v tomto případě
trest peněžitý, který spočíval v 70 denních sazbách, kdy denní sazba činí 300,-
Kč, tedy celkem 21.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, uložil zcela mírný náhradní trest odnětí svobody v
trvání 2 měsíců. Soud druhého stupně pak v odůvodnění svého rozhodnutí pouze
poukázal na skutečnost, že soud prvého stupně správně vyhodnotil společenskou
škodlivost jednání obviněného jakožto významně zvýšenou, jelikož se obviněný
posuzovaného jednání dopustil i přes svoji služební příslušnost k Policii České
republiky, s tím, že i přes tento fakt uložil okresní soud obviněnému poměrně
mírný peněžitý trest, a dále pouze zopakoval závěry soudu prvního stupně, jež v
konečném důsledku hodnotil jako adekvátní.
Již se zřetelem k těmto skutečnostem nemůže být výrok o peněžitém trestu
opodstatněným.
V této souvislosti je na místě upozornit, že závěr o dobytnosti peněžitého
trestu se musí nezbytně opírat o spolehlivé zjištění poměrů obviněného, zejména
pak čistého příjmu, dalších odměn, druhu a hodnoty majetku (majetkových aktiv),
ale také jeho závazků, včetně rozsahu jeho zákonné vyživovací povinnosti a
rozsahu povinnosti na náhradu škody – nutno totiž vždy důsledně dbát práv a
zájmů i osob poškozených trestnou činností, zejména jejich práva na náhradu
škody. Tento aspekt musí být z logiky věci vnímán vždy jako prvořadý, nadřazený
trestu spojenému s majetkovým postihem obviněného. Neúplné či nesprávné
zjištění poměrů obviněného brání náležitému posouzení existence či neexistence
podmínky uvedené v § 68 odst. 6 tr. zákoníku.
Pokud státní zástupkyně ve svém vyjádření odkazuje na RD v obci Ž., jako jedno
z aktiv obviněného, pak je zapotřebí uvést, že ve spisovém materiálu nelze
nalézt hodnotu předmětné nemovitosti. Současně je nezbytné poukázat na
skutečnost (vyplývající mimo jiné také z návrhu na povolení oddlužení
obviněného), že daný pozemek, parcelní číslo st. ...., zapsaný na listu
vlastnictví č. .... obec Ž., katastrální území C., společně se stavbou na něm
stojící, podléhá zástavnímu právu uzavřenému ve prospěch Hypoteční banky, a.s.,
na základě uzavřeného hypotečního úvěru. Za dané situace tedy nelze bez dalšího
konstatovat, že jelikož má obviněný ve vlastnictví nemovitost (pozemek s
rozestavěným rodinným domem), spolu s určitou naspořenou částkou, nepřichází v
úvahu závěr o nedobytnosti uloženého peněžitého trestu.
Na tomto místě je nutné akcentovat skutečnost, že podle zjištění soudu prvního
stupně se obviněný v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku, resp. probíhajícího
trestního řízení, nacházel v insolvenčním řízení. Usnesením Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 23. 8. 2012, č. j. KSHK 45 INS 7151/2012-A-9, bylo
rozhodnuto tak, že se zjišťuje úpadek dlužníka J. J. (obviněného) a povoluje se
řešení úpadku oddlužením, přičemž usnesením téhož soudu ze dne 27. 3. 2013, č.
j. KSHK 45 INS 7151/2012-B-17, soud schválil oddlužení plněním splátkového
kalendáře, přičemž konkretizoval způsob a podmínky tohoto oddlužení. Nezbytné
je přitom zdůraznit, že úpadkem se rozumí neschopnost dlužníka plnit své
peněžité závazky [viz § 3 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů].
K tomu je třeba přičíst i skutečnost, jež musela být soudům nižších soudů
zjevná, a to, že důsledkem odsouzení obviněného pro úmyslný trestný čin
(přečin) bude ukončení jeho služebního poměru u Policie České republiky, takže
nelze dále uvažovat s jeho příjmem z tohoto povolání [viz § 13 odst. 1 písm.
c), § 14 odst. 1 písm. a) a zejména § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003
Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších
předpisů]. Vzít v úvahu je pak nutné i skutečnost, že obviněný byl zavázán k
povinnosti nahradit poškozenému škodu.
Za této situace (i s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám způsobu oddlužení
vymezeným zmíněným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové) je zřejmé, že
pokud byl obviněnému uložen, byť „mírný výchovný“, peněžitý trest, stalo se tak
bez respektu k ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku, a proto výrok o tomto
druhu trestu (a náhradním trestu odnětí svobody) obstát nemůže.
Nejvyšší soud tedy podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 10 To 364/2013, a to pouze v té
části, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 10.
2013, sp. zn. 1 T 32/2013, ve výroku o trestu, a rozsudek Okresního soudu v
Jičíně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 1 T 32/2013, ve výroku o trestu. Současně
podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jičíně
uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý