6 Tdo 551/2023

6 Tdo 551/2023-802

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 o dovolání, které podal M. A. I., nar. XY, Polsko, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, č. j. 12 To 52/2022-702, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 2/2022, takto:

I. Podle 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, č. j. 12 To 52/2022-702, jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 8. 2022, č. j. 22 T 2/2022-659, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále „soud prvního stupně“) ze dne 30. 8. 2022, č. j. 22 T 2/2022-659, byl obviněný M. A. I. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 8. 5. 2017 v blíže neurčené době od 11:00 hodin do 18:00 hodin společně s již odsouzeným A. G., nar. XY, vnikli do obchodního domu A. na adrese XY v XY tak, že vylezli na jeho střechu, kde po rozbití střešního okna vnikli do prostoru WC, následně po nadzvednutí mříže vnikli do provozovny kadeřnictví, v němž za pomoci elektrické rozbrušovací pily vyřízli otvor v sádrokartonové příčce oddělující prostory kadeřnictví a zlatnictví provozovaného poškozenou společností I., do zlatnictví vnikli a v něm vyřízli otvor v příčce oddělující prodejnu a její zázemí, kde vyřezali otvor do uzamčené plechové protipožární skříně, z níž vytáhli plata se zlatými šperky v prodejní hodnotě ve výši 10 265 843 Kč včetně daně z přidané hodnoty, které si odnesli, přičemž část šperků v provozovně zanechali, tímto jednáním způsobili poškozené společnosti I., IČO XY, se sídlem XY, škodu na odcizených špercích, poníženou o hodnotu zlata získaného ze zanechaných šperků, ve výši 10 024 843 Kč, škodu na poškozeném zařízení prodejny ve výši 20 701 Kč, poškozené společnosti A., IČO XY, se sídlem XY, škodu na poškozeném zařízení obchodního domu ve výši 33 880 Kč.

2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s již odsouzeným A. G. škodu poškozené I. ve výši 10 045 544 Kč a poškozené A. ve výši 33 880 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla společnost I. se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 1. 2023, č. j. 12 To 52/2022-702, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Beaty Kaczynské dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dále je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada presumpce neviny.

5. Obviněný namítá, že projednávané věci předcházelo řízení proti A. G., který byl uznán vinným skutkem, v jehož popisu ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku bylo uvedeno, že jednal „…společně s M. A. I.“. V uvedeném řízení, jehož dovolatel nebyl účasten, a v té době proti němu ještě nebylo ani zahájeno trestní stíhání, jej soudy označily za spolupachatele a předjímaly tak posouzení jeho vlastní viny. Je přesvědčen, že uvedeným postupem mu bylo upřeno právo na projednání věci nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listina“) a zejména zásada presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. Má v této souvislosti důvod se domnívat, že hodnocení důkazů v jeho vlastní trestní věci již bylo ovlivněno závěry soudu učiněnými v rámci trestního řízení vedeného proti A. G. V této souvislosti poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19.

6. K označenému dovolacímu důvodu obviněný namítl, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů bylo provedeno v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Soud prvního stupně založil skutková zjištění o jeho přítomnosti na místě činu v podstatě na jediném nepřímém důkazu. Na sklíčidle vrtačky zajištěné v objektu OC A., byla zjištěna směs biologických materiálů, z nichž jeden byl ztotožněn s jeho profilem DNA. Obviněný se však vyhradil proti způsobu, jakým odvolací soud spojil spolu zcela nesouvisející skutečnosti. Skutečnost, že se dovolatel s A. G. znal a že s ním v září nebo říjnu cestoval ve stejném vozidle neprokazuje, že byl v jeho společnosti také v květnu 2017 v obchodním centru v České Lípě, a to jen proto, že počet osob cestujících společně ve vozidle byl shodný s pravděpodobným počtem pachatelů skutku. Ani skutečnost, že nářadí bylo podle odvolacího soudu nové nevylučuje, že se na něj jeho DNA mohlo dostat dříve, než bylo A. G. použito ke spáchání předmětného skutku. Vedle těchto dvou zmíněných indicií odvolací soud žádné další důkazy odůvodňující závěr o vině dovolatele neuvádí. Upozornil, že klíčový nepřímý důkaz v podobě DNA na nářadí jeho účast na předmětném skutku neprokazuje, a ani s výše zmíněnými indiciemi nevytváří žádný ucelený řetězec důkazů.

7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, č. j. 12 To 52/2022-702, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň požádal, aby výkon trestu, jež mu byl uložen odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci ze dne 30. 8. 2022, č. j. 22 T 2/2022-659, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, č. j. 12 To 52/2022-702, byl do doby rozhodnutí o podaném dovolání odložen, příp. přerušen, a to s ohledem na okolnosti uvedené v podaném dovolání.

8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky uvedené pod bodem 3 dovolání jsou formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž má za naplněné i formální podmínky jeho uplatnění. Pokud jde o zbývající námitky uvedené pod bodem ad 4., ty jsou formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

9. S námitkami dovolatele stran porušení presumpce jeho neviny se státní zástupkyně neztotožnila. Upozornila, že jednotlivé závěry jím citovaného rozsudku ESLP nelze mechanicky aplikovat bez kontextu celého daného případu, přičemž ten se od projednávané věci značně odlišuje (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1340/22). Předně předchozí odsouzení nebylo učiněnou formou schválení dohody o vině a trestu, nýbrž rozhodnutím o obžalobě podané na A. G. Zadruhé se nejedná ani o případ, v němž by spolupachatel či účastník, jenž uzavřel dohodu o vině a trestu, vypovídal proti dalšímu obviněnému, jenž tuto dohodu neuzavřel, a učiněná výpověď této trestně stíhané osoby by byla stěžejním důkazem, na němž by byl odsuzující rozsudek založen. Zatřetí, v projednávané věci rozhodovaly jiné senáty nalézacího soudu (56 T a 22 T), a to ve zcela odlišném složení, což se jeví jako další faktor svědčící o nezávislém posouzení viny jednotlivých spolupachatelů v hlavním líčení. Námitka dovolatele se tak týká zejména předsedy senátu č. 12 To odvolacího soudu.

10. V projednávané věci odvolací soud prvně rozhodoval tak, že z podnětu odvolání dovolatele usnesením ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 12 To 31/2022, podle § 258 odst. 1 písm. a) a c) tr. ř. s poukazem na procesní vady při zjišťování skutkového stavu a dovolatelovo právo na obhajobu zrušil v pořadí první odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 22 T 2/2022, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu věc vrátil k dalšímu projednání. Nalézací soud následně vadný procesní postup napravil, dovolatele opětovně uznal vinným, přičemž poté odvolací soud odvolání dovolatele podle § 256 tr. ř. zamítl. Přitom z odůvodnění obou usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že se námitkami dovolatele náležitě zabýval, přičemž v prvním případě je i shledal částečně důvodnými. Výše uvedené podle státní zástupkyně zeslabuje podezření z porušení presumpce dovolatelovy neviny, přestože lze v rozsudku (pozn. správně usnesení) Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 12 To 48/2020, týkajícím se již odsouzeného A. G. identifikovat určité hraniční slovní obraty [viz bod 30. a 35. citovaného rozsudku (pozn. správně usnesení)]. Podstatné však podle státní zástupkyně je, že dovolatel na žádném místě není označen jako pachatel či viník, ani není výslovně konstatována jeho protiprávní činnost. Odvolací soud toliko reprodukoval na základě důkazů objektivně zjištěné skutečnosti, jež promítl i do výroku o vině a odůvodnění tohoto rozhodnutí, aniž by se kupř. zabýval dovolatelovou subjektivní stránkou trestného činu, předpoklady jeho trestní odpovědnosti apod. Státní zástupkyně se tak domnívá, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.

11. Pokud se dále jedná o dovolatelovy námitky vůči zjištěnému skutkovému stavu, ani ty nepovažuje státní zástupkyně za opodstatněné. Bylo prokázáno, že tři osoby si poněkud nápadným způsobem obhlížely místo činu, což dokládá skutečnost, že si svědkyně L. D. zapsala registrační značku jejich vozidla s poznámkou „čumilové po kamerách“. Na základě realizované mezinárodní justiční spolupráce bylo sdělením Okresní prokuratury v Zielonej Górze zjištěno, byť to bylo v řízení před soudem zpochybněno, že toto vozidlo bylo registrováno právě na dovolatele. Na základě trasologických stop na místě činu a na střeše objektu lze učinit závěr, že se vytýkaného jednání dopustily tři osoby. Tyto skutečnosti doplňuje nález biologické stopy na sklíčidle vrtačky, již pachatelé zanechali při odchodu z místa činu, a jež obsahuje DNA tří osob, a to dovolatele, již odsouzeného A. G. a další osoby. Ve světle výše uvedeného nalézací soud učinil zcela udržitelný závěr, že se vytýkaného jednání dopustil právě dovolatel společně s již odsouzeným A. G. a další blíže neustanovenou osobou. Tyto námitky tak jsou zjevně neopodstatněné.

12. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

14. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítl dvě vady. První tvrzenou vadou napadeného rozhodnutí mělo být porušení jeho práva na spravedlivý proces a presumpce neviny. Druhou měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolací soud dospěl k závěru, že argumentace obviněného neumožňovala, aby o jeho mimořádném opravném prostředku rozhodl způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení jemu předcházející přezkoumal a dospěl k následujícím poznatkům.

K otázce spravedlivého procesu a tvrzenému porušení presumpce neviny

15. V rámci první námitky dovolatel uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na presumpci neviny. Projednávané věci předcházelo řízení proti A. G., který byl rozsudkem téhož krajského soudu (ze dne 27. 4. 2020, č. j. 56 T 5/3019-643, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 76. 2020, č. j. 12 To 48/2020-713) uznán vinným skutkem, v jehož popisu bylo uvedeno, že jednal „…společně s M. A. I.“. Obviněný s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19 (dále také jen „Mucha“), argumentoval, že když byl ve zmíněném popisu skutku označen jako spolupachatel, soudy tak předjímaly jeho vinu.

16. Předně je na místě uvést, že úkony trestního řízení v případě skutku, jehož pachatelé se dopustili krádeže ve zlatnictví v obchodním domě Albert, byly původně prováděny ve společném řízení. Poté, kdy byla nalezena shoda mezi zajištěným vzorkem DNA a profilem A. G., byly věci ohledně v té době neznámých (spolu)pachatelů vyloučeny do samostatného řízení. Obviněný A. G. byl v samostatně vedeném řízení (jak již bylo uvedeno) rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 4. 2020, č. j. 56 T 5/2019-643, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, č. j. 12 To 48/2020-713, uznán vinným zvlášť závažným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 12. 2020, č. j. 6 Tdo 1279/2020-826, tak že jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

17. Na podkladě těchto skutečností dovolatel namítá porušení presumpce jeho neviny, neboť tvrdí, že na základě řízení vedeného dříve proti A. G. soudy předjímaly jeho vinu, neboť v popisu skutku týkajícího se uvedeného obviněného byl označen jako spolupachatel a v obou věcech rozhodovaly soudy v podstatě ve stejném složení.

18. Přestože dovolatel odkazoval na věc Mucha, jeho závěry nelze na projednávanou věc zcela (a toliko obecným odkazem) použít. Jak již zmínila státní zástupkyně ve svém vyjádření a Ústavní soud v jí odkazovaném usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1340/22, jednotlivé závěry tohoto rozsudku nelze mechanicky aplikovat v jiných řízeních bez kontextu celého daného případu. Ústavní soud upozornil, že „porušení presumpce neviny shledal ESLP z několika důvodů, které teprve ve svém souhrnu překročily přijatelnou míru toho, jakým způsobem mají soudy vyjadřovat své názory na jednání osoby, která doposud nebyla odsouzena za spáchání trestného činu.“ Konkrétně Ústavní soud v jím posuzované věci neshledal porušení presumpce neviny.

19. V citovaném rozsudku Mucha (bod 49.) ESLP připomněl svoji ustálenou judikaturu, z níž vyplývá několik bodů týkajících se objektivního testu nepodjatosti. Jedním z nich je, že „samotná skutečnost, že soudce rozhodoval v řízení o stejném trestném činu, nemůže být sama o sobě opodstatněnou pochybností o jeho nepodjatosti“ (viz rozsudky ESLP ze dne 24. 5. 1989, Hauschildt proti Dánsku, č. 10486/83, bod 50.; ze dne 15. 1. 2015, Dragojević proti Chorvatsku, č. 68955/11, bod 114.; nebo ze dne 10. 6. 1996, Thomann proti Švýcarsku, č. 17602/91, body 32.–37.). „Obdobně nemůže být pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobném, avšak nesouvisejícím, obvinění, nebo že již rozhodoval ve věci spolupachatele v samostatném trestním řízení sama o sobě dostačující pro vzbuzení pochybnosti o jeho nepodjatosti v následujícím případu“ (viz rozsudky ESLP ze dne 10. 8. 2006, Schwarzenberger proti Německu, č. 75737/01, bod 42.; ze dne 25. 6. 2013, Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku, č. 11082/06 a 13772/05, body 538. a 544.; a rozhodnutí ze dne 21. 4. 2015, Bezek proti Německu, č. 4211/12 a 5850/12, bod 32.).

20. V návaznosti na předchozí rozhodnutí ESLP uvádí, že „problém týkající se nestrannosti soudce vzniká, pokud předcházející rozsudek obsahuje také podrobné zhodnocení role následně souzené osoby ve skutku spáchaném několika pachateli, […] především, pokud předcházející rozsudek obsahuje konkrétní kvalifikaci jednání této osoby“ (viz rozsudek ESLP ze dne 16. 2. 2021, Meng proti Německu, č. 1128/17, bod 48.). Za relevantní ukazatel dále ESLP považuje, zda soud při následujícím řízení využívá závěry, argumentaci nebo odkazy na předcházející věc (ibid., bod 50.). Konečně bere ESLP také v úvahu, zda soudce účastnící se obou řízení byl laický soudce, nebo soudce profesionální, u něhož lze očekávat, že bude lépe připraven a schopen oprostit se od prožitků a zjištění z předcházejícího řízení (ibid., bod 51.).

21. Ve světle uvedené judikatury ESLP a Ústavního soudu Nejvyšší soud přezkoumal námitky dovolatele. Ten předně namítl, že složení soudních senátů, které rozhodovaly v projednávané věci bylo v podstatě totožné jako ve věci předcházející, tedy trestní věci obviněného A. G. Pokud jde o senát Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci rozhodující v prvním stupni, státní zástupkyně ve svém vyjádření správně poukázala na skutečnost, že ve věci předcházející rozhodoval senát 56 T, zatímco ve věci projednávané rozhodoval senát 22 T. Ve věci proti obviněnému A. G. rozhodoval soud prvního stupně ve složení předsedy senátu Mgr. Petra Neumanna a přísedících Hany Radostné a Aleny Tiché. V projednávané věci v prvním stupni rozhodoval soud v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Richarda Skýby a přísedících Zuzany Bernátové a Jarmily Dugové. Je tudíž zřejmé, že v prvním stupni nerozhodoval žádný ze členů senátu v obou řízeních.

22. V případě odvolacího řízení je však nutno připustit, že v obou případech skutečně rozhodoval senát 12 To Vrchního soudu v Praze. Ve věci obviněného A. G. byl senát ve složení předsedy senátu JUDr. Jana Chocholatého, Ph.D. a soudců JUDr. Krejčiříka a JUDr. Miroslava Kureše. V projednávané věci byl senát ve složení předsedy senátu JUDr. Jana Chocholatého, Ph.D. a soudců JUDr. Milana Krejčiříka a JUDr. Ondřeje Círka. Obviněnému lze tedy dát za pravdu, že v jeho věci rozhodovali soudci, kteří rozhodovali také věci předcházející. Z judikatury ESLP citované shora však vyplývá, že samotná tato skutečnost nepostačuje pro shledání porušení presumpce neviny. Je tedy nutno zodpovědět otázku, zda se k ní připojily další skutečnosti, na jejichž základě by mohla vzniknout odůvodněná objektivní pochybnost o nestrannosti soudce.

23. Předně je třeba připomenout taktéž citovanou judikaturu ESLP, podle níž je relevantním faktorem při posouzení dané otázky, zda soudcem rozhodujícím v obou řízeních byl laický soudce, či soudce profesionální. ESLP totiž judikoval (viz rozsudky ze dne 28. 6. 2011, Miminoshvili proti Rusku, č. 20197/03, bod 120.; ze dne 25. 7. 2013, Khodorkovskiy and Lebedev proti Rusku, č. 11082/06 a 13772/05, body 547. a 555.; a rozhodnutí ze dne 21. 4. 2015 Bezek proti Německu, č. 4211/12 a 5850/12, bod 38.), že od profesionálních soudců lze očekávat, že se oprostí od svých zkušeností z předcházejících řízení. Podstatné tudíž je, že v senátech Vrchního soudu v Praze rozhodujícího jako soud odvolací zasedali výhradně profesionální soudci. Nadto je třeba vzít v úvahu postavení odvolacího soudu. Těžiště dokazování je před nalézacím soudem, který provádí také hodnocení důkazů, a odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně. Nejinak tomu bylo i v projednávané věci, kdy senát odvolacího soudu do hodnocení důkazů nalézacím soudem nezasahoval a sám žádné hodnocení důkazů neprováděl.

24. ESLP však ve své judikatuře opakovaně upozornil, že soudní rozhodnutí musí být formulována tak, aby se vyhnula jakémukoli předsudečnému rozhodnutí o vině třetí osoby a nebylo tak ohroženo spravedlivé přezkoumání obvinění v samostatném řízení (viz rozsudky ze dne 27. 2. 2014, Karaman proti Německu, č. 17103/10, bod 63.; ze dne 10. 10. 2000, Daktaras proti Litvě, č. 42095/98, bod 41.; ze dne 3. 10. 2002, Böhmer proti Německu, č. 37568/97, body 54. a 56.; ze dne 27. 2. 2007, Nešťák proti Slovensku, č. 65559/01, body 88. a 89.; ze dne 23. 10. 2008, Khuzhin a ostatní proti Rusku, č. 13470/02, bod 94.; ze dne 2. 6. 2009, Borovský proti Slovensku, no. 24528/02, bod 45. a násl.).

25. Ve svém novějším rozhodnutí (rozsudek ze dne 3. 11. 2022, Mamaladze proti Gruzii, stížnost č. 9487/19, bod 105.) ESLP připomenul, že presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy bude porušena, pokud soudní rozhodnutí nebo výrok veřejného představitele týkající se osoby obviněné z trestného činu odráží názor, že je vinná předtím, než byla její vina prokázána zákonným způsobem. Dokonce i za absence jakéhokoli formálního zjištění postačuje, pokud existuje důvod naznačující, že soud nebo veřejný představitel považuje obviněného za vinného. Předběžné vyjádření takového názoru samotným soudem bude nevyhnutelně v rozporu s presumpcí neviny (viz mezi mnoha dalšími rozsudek ze dne 27. 2. 1980, Deweer proti Belgii, č. 6903/75, bod 56.; rozsudek ze dne 25. 3. 1983, Minelli proti Švýcarsku, č. 8660/79, body 27., 30. a 37.; rozsudek ze dne 10. 2. 1995, Allenet de Ribemont proti Francii, č. 15175/89, body 35.–36.; rozsudek ze dne 10. 10. 2000, Daktaras proti Litvě, č. 42095/98, body 41.–44.; rozsudek ze dne 19. 9. 2006, Matijašević proti Srbsku, č. 23037/04, bod 45.).

26. V rozsudku odvolacího soudu ve věci obviněného A. G. bylo v popisu skutku uvedeno, že se jednání dopustil „…společně s M. A. I.“. V samotném odůvodnění rozsudku odvolací soud sice při popisu trestného činu hovoří zásadně o „pachatelích“, avšak v bodě 30. již konkrétně uvádí „…obžalovaný A. G. se vytýkaného jednání dopustil, a to s pravděpodobností hraničící s jistotou i s M. A. I.…“ Vzhledem k této jednoznačné identifikaci dovolatele jako spolupachatele a tomu, že v době rozhodování odvolacího soudu nebylo ještě proti němu ani zahájeno trestní stíhání, jednalo se ze strany odvolacího soudu o předsudečný výrok o jeho vině. Odvolací soud tedy ve svém rozhodnutí explicitně vyslovil jednoznačný názor o vině dovolatele v okamžiku, kdy ještě nebyl z předmětného skutku obviněn. Porušil tím právo obviněného být považován za nevinného, dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena jeho vina.

27. V projednávané věci tedy došlo k porušení zásady presumpce neviny, a tudíž práva obviněného garantovaného čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť v jeho věci rozhodovali soudci, kteří ve svém předcházejícím rozhodování v jiné trestní věci vyjádřili názor, že je obviněný vinen předtím, než bylo o vině obviněného rozhodnuto zákonným způsobem.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Obviněný tento důvod dovolání uplatnil v jeho první variantě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to na základě poukazu, že jeho odsouzení je založeno na jediném nepřímém důkazu.

29. Ve shodě s tím, co dovolatel uvádí, Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů jeho odsouzení založily na zjištěních, že · na sklíčidle vrtačky nalezené v napadených objektech (konkrétně na pánských záchodech) byla zjištěna biologická stopa, u níž byla prokázána shoda DNA s osobou dovolatele, · nástroje nalezené na místě činu, nevykazovaly znaky opotřebení, · na střeše napadeného objektu byly nalezeny trasologické stopy tří druhů obuvi, · ve zlatnictví se pohybovaly dvě osoby, · v době předcházející napadení objektů byla v místě zjištěna přítomnost vozidla, které je registrováno na osobu dovolatele, · v téže době byla zaznamenána aktivita tří osob (mužů) svědčící o prohlížení si prostor zlatnictví a jeho okolí, · ve shodném vozidle byla v pozdější době (září–říjen 2017) zaznamenána existence dovolatele v přítomnosti odsouzeného A. G. a R. M.

30. Uvedená zjištění podle soudů prokazují spáchání činu dovolatelem způsobem popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, neboť jak uzavřel soud odvolací · otázka vlastnictví vozidla je pro posouzení nepodstatná, · důležité je, že ve vozidle byli zjištěni tři jmenovaní a že vozidlo se třemi osobami bylo zpozorováno na místě samém těsně před spácháním vytýkaného jednání.

31. Naplněnost dovolacího důvodu uplatněného v jeho první variantě obviněným je třeba dovodit tehdy, pokud zjevně nelze učinit závěr, že skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku (event. rozšířená v odůvodnění takového rozhodnutí), která jsou nezbytná pro hmotně právní subsumpci pod zákonné znaky trestného činu, který je ve skutku spatřován (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu), nemají podklad v obsahu provedených důkazů, o něž se odsuzující rozsudek opírá. K takové situaci může dojít nejen tehdy, pokud je např. obsah důkazů při jejich interpretaci deformován, nebo pokud se posouzení provedených důkazů vymyká jejich logickému zhodnocení, nýbrž i tehdy, je-li odsouzení založeno na takovém okruhu důkazů, jehož rozsah (i s přihlédnutím k uplatňujícímu se pravidlu in dubio pro reo) je nutno mít za nedostatečný k prokázání všech rozhodných okolností. Je totiž třeba mít na paměti, že k odsouzení pachatele může dojít jen tehdy, splňují-li skutková zjištění soudu požadavek formulovaný § 2 odst. 5 tr. ř.

32. V návaznosti na uvedené lze i s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že · Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu a že · hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů, což však na straně druhé neznamená, že by · soudy neměly vyvinout maximální úsilí zaměřené na to, aby jejich skutkové závěry měly co nejpevnější ukotvení v jimi provedených důkazech.

33. Judikatura Ústavního soudu je totiž v uvedeném ohledu jednoznačná, když vyžaduje, aby soudy dosáhly ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to přinejmenším na úrovni obecného pravidla prokázání trestného činu s jistotou „nade všechnu rozumnou pochybnost“ (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007).

34. Při posuzování otázky dostatečnosti důkazů nezbytných pro usvědčení pachatele trestného činu nelze rovněž odhlížet od toho, jak se k dané problematice vyjadřuje doktrína. Nelze totiž pochybovat o tom, že soudní rozhodnutí by měla odrážet úrovně vědění dosažené ve všech oblastech (čehož je v oblastech vymykajících se právnímu posouzení dosahováno dokazováním za využití znalců příslušné odbornosti). V případě řešení otázek právních by tudíž rozhodnutí soudu týkajících se otázky viny a s ní spojené otázky pachatelství konkrétní osoby (obviněného) měla odrážet poznatky, jichž bylo dosaženo v oblasti trestněprávní a trestně procesní nauky a souvisejících oborů (kriminalistiky apod.).

35. Trestně procesní teorie, jejíž závěry jsou zpravidla plně akceptovány praxí soudů, vychází z toho, že trestní řízení musí být spravedlivé jako celek. Proto zdůrazňuje, že z tohoto pohledu je třeba přistupovat i k hodnocení dokazování, které je procesním jádrem řízení. Aniž by bylo třeba zmínit veškeré skutečnosti, které musejí být hodnoceny soudem při tvorbě jeho skutkových zjištění (např. otázka procesní využitelnosti důkazu v řízení soudním apod.), z hlediska vlastního významu jednotlivých důkazů pro rozhodnutí soudu je nezbytné připomenout, jak se přistupuje k rozdělení důkazů a jaké důsledky z toho plynou. Vyjma toho, že se důkazy dělí podle · vztahu k předmětu řízení na usvědčující a ospravedlňující, · pramene na původní (bezprostřední) a odvozené (zprostředkované), je – z hlediska věci posuzované důležité to – že se dále rozlišují podle · vztahu k dokazované skutečnosti na přímé (prosté) a nepřímé (složené).

36. „Přímým důkazem je ten, kterým se dokazuje přímo vina nebo nevina obviněného (hlavní skutečnost). Nepřímým takový, kterým se dokazuje skutečnost jiná (vedlejší), ale taková, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní. […] Dokazování nepřímými důkazy je nesnadnější než dokazování důkazy přímými. Je to důsledek samotné povahy nepřímých důkazů, tj. jejich nepřímého vztahu k dokazované skutečnosti. Neméně složité a obtížné je též zjišťování souvislosti nepřímého důkazu se skutečností hlavní. Jediný nepřímý důkaz sám o sobě nestačí k důkazu hlavní skutečnosti; tu může prokázat jen ve spojení s jinými, zpravidla přímými důkazy. Při nedostatku přímých důkazů praxe požaduje větší množství těchto nepřímých důkazů tak, aby tvořily uzavřený „řetěz“, tj. bez mezer, jenž pak sám o sobě nevyžaduje přímého důkazu. Význam nepřímého důkazu je ovšem zpravidla určen jeho místem v řadě jiných nepřímých a přímých důkazů, jeho spojitostí a vztahem k těmto důkazům“ (FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha. Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 360).

37. I když je význam nepřímých důkazů spatřován především v podpoře důkazů přímých (lze jich využít v prověrce přímých důkazů), neznamená to, že jsou méně spolehlivé a méně významné než důkazy přímé. Lze jimi totiž – za splnění dalších podmínek (již zmíněná existence uceleného řetězu nepřímých důkazů) – trestný čin dokázat stejně bezpečně jako důkazy přímými. Jak však plyne z již uvedeného, závěr o prokázání trestného činu a jeho pachatele nelze učinit na základě jediného usvědčujícího nepřímého důkazu způsobilého prokázat identitu konkrétní osoby (stopa daktyloskopická, biologická stopa DNA, pachová stopa).

38. „Jako příklad nepřímého důkazu lze uvést… výsledky metody pachové identifikace nebo identifikace podle analýzy DNA. Vypovídající hodnotou tohoto důkazu je nanejvýš to, že se pach určité osoby na konkrétních místech či předmětech nacházel, takže s nimi přišla do styku, ale neznamená to, že by spáchala trestný čin, pro nějž je stíhána a který s uvedenými místy či předměty souvisí.“ (FENYK, J. – opus cit. výše).

39. Závěry doktríny stran významu a využitelnosti nepřímých důkazů, jež se ostatně opírá i o soudní praxi (řetězec nepřímých důkazů), jsou obecně přijímány jak obecnými soudy, tak Ústavním soudem (viz i dovolatelem odkazovaná rozhodnutí). Je-li proto na jejich podkladě posuzována odůvodněnost závěrů dovoláním napadených rozhodnutí v otázce pachatelství obviněného, je nutno konstatovat, že nemají dostatečné ukotvení v soudem odkazovaných důkazech, neboť ty netvoří onen silný „řetěz“ důkazů, který by byl prost mezer, jež by umožňovaly dovození jiných skutkových závěrů.

40. Jakkoli lze odvolacímu soudu, který rozhodoval o odvolání obviněného, jímž napadl odsuzující rozsudek nalézacího soudu, přiznat důvodnost v jeho závěru (bod 17. odůvodnění), že jeho zjištění, že „se vytýkaný skutek stal, stojí na spolehlivých důkazech, které nebyly nikterak zpochybněny“, ohledně jeho dalšího závěru, že na tomto skutku participoval jako spolupachatel podle § 22 tr. zákoníku dovolatel, stejné konstatování učinit nelze. Pokud se totiž uváží výše zmíněná východiska, která je při vyslovení viny obviněného trestným činem třeba respektovat, nelze prohlásit, že jeho vina označenými trestnými činy byla prokázána podle zákonem vyžadovaných požadavků (tedy bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.).

41. Dovolatele s vloupáním do prodejny zlatnictví spojuje jen nález biologické stopy na vrtačce, ohledně níž není důvod zpochybňovat, že byla užita pachateli při spáchání vloupání v napadené prodejně zlatnictví. Důkazní význam tohoto nepřímého důkazu je však omezený, neboť je způsobilý prokázat jednoznačně pouze to, že s tímto nástrojem přišel dovolatel do kontaktu. Jak již bylo zmíněno, nález shodné DNA na nástroji zanechaném na místě činu, není

způsobilý přinést jednoznačný důkaz o tom, že dovolatel do napadeného objektu rovněž vstoupil. Ostatně sám odvolací soud ve svém rozsudku týkajícím se obviněného A. G. (bod 25. odůvodnění), ve shodě s tím, co vyjadřuje trestně procesní doktrína (bod 36.) a co je běžně zastáváno i v rozhodovací praxi soudů, uvedl, že

· „nález DNA na onom sklíčidle neznamená nic jiného než to, že předmětné sklíčidlo měl v ruce obžalovaný“ a při připomenutí odborného závěru znalce, že „nelze genetickou expertízou dát odpověď ani na otázky, jak se tam DNA obžalovaného dostala, ani kdy se tak stalo“, uzavřel, že

· „z hlediska důkazního se jedná o nepřímý důkaz, který sám o sobě není způsobilý obžalovaného usvědčit z vytýkaného jednání“.

42. Není naprosto žádného důvodu k tomu, aby odlišným způsobem bylo nahlíženo na důkazní význam nálezu uvedené biologické stopy ve vztahu k dovolateli. K přijetí akceptovatelného názoru, že se dovolatel podílel na vloupání svou aktivitou v napadeném objektu by bylo zapotřebí dalšího důkazu, z něhož by byl takový závěr odvoditelný, resp. nálezu DNA dovolatele na nějakém předmětu (nikoli vneseném pachateli vloupání) nacházejícím se v napadeném objektu. Lze opět připomenout, že stejně se vyjádřil odvolací soud v již odkazovaném rozsudku týkajícím se obviněného A. G., když uvedl, že „jinou vypovídací hodnotu by měla stopa DNA nalezená například na trezorové skříni, nebo kdekoli v její blízkosti“, resp. že „to by pak obžalovaného přímo spojovalo s místem činu a taková stopa by měla nepochybně vyšší vypovídací schopnost.“ Je nadbytečné dodávat, že představit si by bylo možno i jiný typ důkazu, avšak ani ten nebyl nalezen a není jím v odůvodnění soudních rozhodnutí argumentováno.

43. Podle Nejvyššího soudu nález biologické stopy shodné s osobou dovolatele na předmětu vneseném pachateli (dvěma, s ohledem na nález dvou odlišných trasologických stop) na místo činu, jeho přítomnost na něm – a tudíž ani jednání, které by se dalo označit za jednání (spolu)pachatele prokázaného trestného činu krádeže, resp. i poškození cizí věci – neprokazuje. Z hlediska soudy nižších stupňů dovozené viny dovolatele proto bylo nezbytné zkoumat, zda další poznatky, o něž se soudy opřely, umožňují ve spojení s akceptovatelným závěrem, že dovolatel přišel do přímého styku se součástí vrtačky, konstatovat, že skutkové závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích, odpovídají požadavku § 2 odst. 5 tr. ř.

44. Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení soudů nižších stupňů, že provedené dokazování a jeho následné zhodnocení umožňují vyslovení viny dovolatele mu přisouzenými trestnými činy. Dovolateli je nutno přisvědčit v jeho tvrzení, že propojení dílčích poznatků, o něž se soudy při vyslovení jeho viny opřely, je vysoce nadsazené, neboť podle Nejvyššího soudu z nich nelze uzavřený řetězec nepřímých důkazů vylučujících jinou alternativu složit. Při objektivním posuzování toho, z čeho soud vyšly nelze než konstatovat, že není nesporným způsobem prokázáno nejen to, že · by se dovolatel nacházel na místě činu, resp. způsobem popsaným se podílel na provedeném vykradení zlatnictví, ale ani to, že · by se účastnil činu předcházejícího obhlížení později napadeného objektu prodejny zlatnictví.

45. Jakkoli může poznatek o výskytu vozidla, jež je (nyní při odhlédnutí od zpochybnění tohoto faktu) registrováno na osobu dovolatele vést k podezření, že byl jedním ze tří mužů, kteří podle svědeckých výpovědí obhlíželi objekt zlatnictví, jednoznačný závěr v tomto směru učinit nelze. Stejně tak pouze na úrovni pravděpodobnosti zůstává takový závěr i s přihlédnutím k tomu, že v podzimních měsících byl dovolatel ve vozidle (avšak bez prokázání jakýchkoli souvislostí s jinou trestnou činností – nic takového totiž napadená rozhodnutí netvrdí) registrován v přítomnosti již odsouzeného A. G. a R. M. Přítomnost dovolatele ani posledně uvedené osoby při typování objektu napadení žádný důkaz (zejm. svědecké výpovědi) neprokazuje (o jejich identitě s osobami označenými jako „čumilové po kamerách“ žádný důkaz nesvědčí) a to stejné lze samozřejmě konstatovat i ohledně jejich přítomnosti na místě činu v den, kdy bylo vloupání provedeno.

46. Jak již bylo zmíněno, napadená rozhodnutí se neopírají o žádný jednoznačný důkaz, který by nepochybným způsobem odůvodnil závěr, že dovolatel společně s již odsouzeným A. G. pronikl do prostor prodejny zlatnictví a společně s ním, a v součinnosti s další osobou, která se nacházela na střeše objektu, odcizil zde uložené šperky.

V. Důvody a způsob rozhodnutí dovolacího soudu

47. Příčí-li se opravným prostředkem napadené rozhodnutí soudu výsledky svého důkazního řízení a jeho zhodnocení objasnění skutkového stavu požadavku upravenému v § 2 odst. 5 tr. ř., resp. je-li na podkladě dovolacích námitek zjevné, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nemůže toto rozhodnutí obstát a musí být zrušeno. Závěr o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě je nezbytné učinit v případě, že důkazní řetězec, na němž je odsuzující rozhodnutí vystavěno, neumožňuje jednoznačné prokázání participace obviněného na trestném činu, o jehož existenci žádné pochybnosti nevznikají, ve formě, kterou soud vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Ve věci posuzované soudy uzavřely, že se dovolatel na skutku popsaném ve výroku rozsudku nalézacího soudu podílel jako spolupachatel, ač takové nezpochybnitelné zjištění (a to při respektu k uplatňujícímu se pravidlu in dubio pro reo) zjevně z obsahu důkazů soudem posouzených neplyne.

48. Jak již Nejvyšší soud vyložil, v případě vyslovení viny obviněného trestným činem musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala, nebo se na jeho páchání podílela (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006). Prokázání trestného činu v uvedeném smyslu znamená, že je založeno na důkazech, které k výsledku, jež je vyjádřen skutkovým zjištěním obsaženým v tzv. skutkové větě výroku o vině, nepochybně vede skrze logické zhodnocení poznatků nabytých z důkazních prostředků, o něž se rozhodnutí opírá. Vyjádřeno jinými slovy, takové odsouzení nemůže být založeno pouze na vývodech soudů (byť se mohou jevit logickými), které nejsou v dostatečném rozsahu podloženy provedenými důkazy.

49. Ve věci posuzované dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že závěr o vině dovolatele je soudy nižších stupňů budován na jimi označených věcných a časových souvislostech, které však v důsledku absence úzké a bezprostřední návaznost na provedené vloupání nejsou způsobilé (společně se zajištěnou biologickou stopou ztotožňující osobu dovolatele) prokázat způsobem vyžadovaným § 2 odst. 5 tr. ř. skutkové závěry, které stran jeho podílu na činu vyjádřily ve svých rozhodnutích. Dovolací soud se rozhodně nemůže ztotožnit s jejich konstatováním, že pachatelství obviněného při spáchání uvedených skutků bylo nepochybným způsobem prokázáno.

50. Vzhledem k výše uvedenému je dovolání obviněného podané z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě důvodné. Byť se Nejvyšší soud neztotožnil s argumentací dovolatele stran použití rozsudku ve věci Mucha, dospěl k závěru o důvodnosti jeho námitky stran porušení jeho práva na presumpci neviny, a to na základě kombinace skutečnosti, že v předcházející věci obviněného A. G. rozhodovali tíž soudci odvolacího soudu, kteří následně rozhodovali také o témž skutku ve věci obviněného, přičemž ve svém rozsudku ve věci prvně jmenovaného obviněného odvolací soud výslovně uvedl, že má za to, že se jednání spolu s ním dopustil „s pravděpodobností hraničící s jistotou“ také dovolatel, který v té době nebyl z předmětného skutku ani obviněn.

51. Nejvyšší soud proto rozhodl způsobem uvedeným ve výroku usnesení, tedy podle 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, č. j. 12 To 52/2022-702, jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 8. 2022, č. j. 22 T 2/2022-659, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O zrušení uvedených rozhodnutí rozhodl Nejvyšší soud za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

52. Na soudu, jemuž byla věc přikázána k opětovnému projednání a rozhodnutí bude, aby při svém novém projednání postupoval s ohledem na výklad, jenž uvedl Nejvyšší soud výše. Soud znovu pečlivě zhodnotí dosud provedené důkazy situaci ve věci a případně, bude-li to možné, doplní dokazování. Pouze za splnění zásady uvedené v § 2 odst. 5 tr. ř., tedy že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, by mohl rozhodnout o (spolu)pachatelství obviněného.

53. S ohledem na zjištění Nejvyššího soudu popsaná shora lze mít za to, že jsou dány opodstatněné objektivní pochybnosti o nestrannosti soudců, jež rozhodovali v odvolacím řízení ve věci obviněného A. G. Proto v případě předsedy senátu JUDr. Jana Chocholatého, Ph.D. a soudce JUDr. Milana Krejčiříka vyvstaly důvody vyloučení těchto soudců z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci dovolatele pro jejich poměr k věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Uvedené zjištění bude nezbytné zohlednit v případě, že by nastal důvod, aby se věcí obviněného opětovně zabývali.

54. Obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě odložil, případně přerušil výkon trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že dovolací soud přistoupil k rozhodování o dovolání bezprostředně po předložení věci tomuto soudu i tomu, že v důsledku zrušení napadených rozhodnutí odpadla povinnost dovolatele podrobit se jemu uložené sankci, nebylo nutné o tomto podnětu samostatně rozhodovat.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 6. 2023

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu