6 Tdo 565/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11.

září 2002 dovolání obviněného Mgr. K. F., které podal proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 44 To 273/2002, jako soudu odvolacího

v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 97/2001, a

rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5.

2002, sp. zn. 44 To 273/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4.

3. 2002, sp. zn. 43 T 97/2001, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na

zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 p ř i k a z u j

e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 43 T 97/2001,

byl obviněný Mgr. K. F. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst.

1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 8. 3. 2001 v odpoledních

hodinách ze své advokátní kanceláře se sídlem v P. 9, M. čp. 2059/2 poté, co v

ranních hodinách téhož dne v P. 9, ul. N. v prostoru čerpací stanice B. nalezl

mezinárodní přepravní listinu – CARNET TIR, č. RX31720082, která je určena k

pojištění nákladu až do výše 50.000,- amerických dolarů, s platností do 28. 4.

2001, vydanou společností Č. B. pro společnost C.-T., s. r. o., se sídlem v Ú.,

okr. O., telefonicky požadoval od autodopravce M. S. za její navrácení nejprve

finanční částku ve výši 40.000,- Kč, následně 25.000,- Kč s tím, že pokud mu

nebude požadovaná finanční částka vyplacena, listinu si ponechá.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. za

použití § 53 odst. 1, odst. 3 tr. zákona k peněžitému trestu ve výši 40.000,-

Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. soud stanovil pro případ, že by

obviněný peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, náhradní trest odnětí

svobody na osm měsíců.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na základě kterého Městský soud

v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 44 To 273/2002, napadený rozsudek

obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve

výroku, jímž byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody, a podle § 259

odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině a výroku o výši peněžitého

trestu, uložil obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by

peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody

v trvání dvou měsíců.

Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, byl shora uvedený rozsudek

odvolacího soudu doručen obviněnému Mgr. K. F., jeho obhájci JUDr. I. S. i

Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9 dne 20. 6. 2002.

Obviněný Mgr. K. F. podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 44 To 273/2002, dovolání,

které bylo podle prezentačního razítka doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne

3. 7. 2002. Nejvyššímu soudu České republiky bylo dovolání obviněného doručeno

spolu se spisovým materiálem dne 26. 8. 2002.

Dovoláním obviněný napadl uvedený rozsudek ve výrocích o vině i trestu, přičemž

podaný mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod stanovený v § 265b

odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že napadená rozhodnutí soudů obou

stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení žalovaného skutku. Obviněný

namítl, že po subjektivní stránce jeho požadavek na zaplacení nálezného není

možno považovat za jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání,

přičemž z provedeného dokazování nelze jednoznačně vyloučit, zda by předmětný

karnet předal poškozenému i bez zaplacení nálezného či nikoliv. Při hodnocení

výpovědi svědka S. měl soud vycházet ze zásady in dubio pro reo, což však

neučinil.

Obviněný dále poukázal na to, že svědek S. nemohl být objektem trestného činu

vydírání, neboť v případě ztráty předmětného karnetu by jej jako osobu bez

oprávnění disponovat s karnetem nepostihla žádná sankce. V této souvislosti

dovolatel odkázal na výpověď svědkyně H. a uvedl, že karnet TIR je vydáván

Sdružením automobilových dopravců Č. B. konkrétní fyzické či právnické osobě,

kterou byla v daném případě společnost C.-T., s. r. o., zastoupená Ing. B,

přičemž tento karnet je nepřenosný, jeho držitel jej nesmí předat třetí osobě,

ledaže by tato třetí osoba byla u něj v zaměstnaneckém poměru. V případě

neoprávněných dispozic s karnetem či v případě ztráty karnetu pak hrozí

držiteli sankce od 2 do 50 tisíc USD. Vzhledem k tomu, že předmětný karnet byl

vystaven na jméno společnosti C.-T., s. r. o., v případě ztráty karnetu by byla

případnými sankcemi ze strany společnosti Č. B. postižena společnost C.-T., s.

r. o. a nikoliv svědek S., kterého naopak nemohla postihnout absolutně žádná

újma, a tudíž je nutno odlišně hodnotit objektivní stránku trestného činu

vydírání. Obviněný rovněž vytkl chybně uvedenou osobu poškozeného, kdy jako

poškozený měl podle názoru obviněného vystupovat majitel společnosti C.-T., s.

r. o., pan V. B., jako jediný oprávněný držitel karnetu.

V závěru obviněný poukázal na to, že ačkoliv jedním ze zákonných znaků

trestného činu vydírání je pohrůžka způsobení jiné těžké újmy, ani jeden z

napadených rozsudků neobsahuje údaj o tom, v čem měla tato újma ve vztahu k

poškozenému M. S. spočívat.

V petitu svého dovolání obviněný Mgr. K. F. navrhl, aby Nejvyšší soud České

republiky napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve výrocích o vině i trestu zrušil a věc

přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Předseda senátu soudu prvního stupně doručil dne 17. 7. 2002 v souladu s § 265h

odst. 2 tr. řádu opis dovolání nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že

se může k dovolání obviněného písemně vyjádřit a souhlasit s jeho případným

projednání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při

posuzovaní podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky

přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení

lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud

rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm.

a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno

považovat za rozhodnutí ve věci samé.

Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1,

odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl

obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a proto se mohl v návaznosti na

tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání

ve smyslu § 265e tr. řádu.

Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v

prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání

směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho

obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno

nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).

Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného

Mgr. K. F. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 28. 5.

2002, přičemž opis rozsudku byl doručen obviněnému i jeho obhájci dne 20. 6.

2002. Dovolání podal obviněný u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 3. 7. 2002, z

čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu § 265e odst. 1 a

odst. 2 tr. řádu zachována.

Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré

obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle

něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti

kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů

napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí

dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až

l) nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.

V této souvislost Nejvyšší soud České republiky posuzoval, zda obviněným

uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z důvodů uvedených v

citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň

nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem

podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž

obviněný Mgr. K. F. opřel své dovolání, lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním

posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení tedy nemůže být

nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní

posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková

zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného

rozsudku, která jsou pak blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Přezkoumávané

rozhodnutí pak bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména

tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku o vině

rozhodnutí se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud České republiky k

závěru, že dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti, bylo

podáno oprávněnou osobou řádně a včas, přičemž v případě námitek obviněného

směřujících do právního posouzení skutku, na němž spočívá napadené rozhodnutí,

se dovolání obviněného opírá o zákonem stanovený dovolací důvod, a tudíž v

návaznosti na tato zjištění Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr.

řádu zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku i předcházející

řízení, přičemž dospěl k následujícím závěrům:

Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9 se obviněný dopustil trestného činu

vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 8. 3. 2001 v odpoledních