6 Tdo 572/2025-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2025, č. j. 11 To 76/2025-209, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 T 101/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 27. 1. 2025, č. j. 7 T 101/2024-188, byl obviněný P. L. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ad I.) a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
I. přestože mu byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 2 T 172/2024, který nabyl právní moci dne 11. 11. 2024, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtrnácti měsíců, tedy do 11. 1. 2026,
1. dne 13. 11. 2024 okolo 07:50 hodin z obce XY do obce XY, okres XY, po silnici č. XY řídil nákladní motorové vozidlo značky Volkswagen Transporter, registrační značky RZ XY, modré barvy, a v XY před domem čp. XY toto vozidlo zastavil, nahnul se ke straně spolujezdce a do okna uvedeného domu zamával své bývalé družce M. K., nar. XY, poté z místa odjel, přičemž následně po zhruba pěti minutách M. K. ze „soukromého čísla“ zavolal a sdělil jí, že „jí to v okně moc slušelo“ a poté hovor ukončil, přičemž M. K. jej jak v jedoucím vozidle, tak v telefonním hovoru bezpečně poznala,
2. dne 21. 11. 2024 okolo 09:18 hodin z obce XY do obce XY, okres XY, po silnici č. XY řídil osobní motorové vozidlo značky Alfa Romeo 159, registrační značky XY, stříbrné barvy, a v XY před vraty u domu čp. XY klaxonem zatroubil na svou bývalou družku M. K., nar. XY, která zrovna stála před vraty, tato se za vozidlem ohlédla, a na místě řidiče jednoznačně poznala P. L., který kolem ní projížděl malou rychlostí, a dále pokračoval v jízdě na obec XY, kde se na horizontu otočil, opět kolem M. K. vozidlem projel a dále pokračoval v jízdě směrem na obec XY,
II. v přesně nezjištěné době dne 19. 12. 2024 nejprve neoprávněně vnikl na pozemek náležející k rodinnému domu čp. XY v obci XY, okres XY, ve vlastnictví jeho bývalé družky M. K. tak, že v zadním levém rohu zahrady vedle vrátek přesně nezjištěným způsobem odstranil elektrikářské stahovací plastové pásky, kterými byl plot o výšce 150 cm zajištěn proti vniknutí, vzniklým otvorem vstoupil na zahradu domu, kterou prošel až na dvůr, kde ze zde zaparkovaného osobního vozidla značky Opel Omega Caravan, registrační značky XY, bez poškození odstranil přední i zadní registrační značku, které odnesl neznámo kam, dále přesně nezjištěným způsobem vnikl do uzamčené dílny, která se nachází na oploceném pozemku, přičemž v době, kdy z dílny vycházel s přesně nezjištěným nářadím v ruce, byl přistižen poškozenou M. K., která se jej zeptala, co tam dělá, na což jí odpověděl, že jej pozvala, ona to popřela a zavolala na linku 158, načež P. L. z místa utekl, čímž poškozené M. K., nar. XY, způsobil škodu na drátěném plotě v nezjištěné výši a poškozenému M. K., nar. XY, způsobil škodu odcizením ve výši 450 Kč.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 55 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozenému M. K. škodu ve výši 450 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. K. se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. K. zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 3. 2025, č. j. 11 To 76/2025-209, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lenky Malenovské dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zmiňuje, že soudy nižších stupňů založily svůj závěr o jeho vině pouze na základě výpovědi svědkyně M. K. a neprovedly žádný jiný přímý důkaz. Svoji vinu popírá a odkazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, který poukazuje na přísné respektování principu presumpce neviny v situaci „tvrzení proti tvrzení“. Oba soudy podle jeho názoru uvedený osamocený důkaz hodnotily nedostatečně. Svědkyně K., s níž po dobu 8–9 let měl partnerský vztah v podobě tzv. italské domácnosti, je podle něj nevyrovnaná, a navíc v inkriminovanou dobu vedli opatrovnický spor o výchovu a výživu nezletilé dcery AAAAA (pseudonym). Obviněný poukazuje na její rozporuplné chování a nekonzistentnost jejích výpovědí, jak v rámci trestního řízení, tak i v řízení opatrovnickém. Odvolací soud podle jeho názoru na posouzení věrohodnosti svědkyně zcela rezignoval a spokojil se s konstatováním, že se jí dostatečně zabýval soud prvního stupně, aniž by svůj postup odůvodnil. Konstatování odvolacího soudu o tom, že svědkyně K. chová k obviněnému nepřátelství, tudíž neměla důvod zvát ho do nemovitosti, je podle obviněného v přímém rozporu s jeho výpovědí, výpovědí samotné svědkyně K. a výpovědí její sestry svědkyně J. Jimi je potvrzováno, že se k němu K. chovala nekonzistentně, tudíž nelze vyloučit jeho variantní skutkový děj. Namístě je tak uplatnění zásady in dubio pro reo. Stejně tak mělo být postupováno i ve vztahu k dalšímu důkazu, kterým je protokol o ohledání místa činu, neboť z něj není možné seznat, jakým způsobem měl na pozemek vniknout. V souvislosti s tím poukazuje na to, že se svědkyni K. ztratil před dnem 19. 12. 2024 pes a podle její výpovědi nekontrolovala zahradu každý den. Z toho podle obviněného vyplývá, že před 19. 11. 2024 (pozn. patrně míněno 19. 12.) nemusela zjistit, že plot byl poškozen již dříve.
5. Odvolacímu soudu obviněný vytýká, že pochybil, pokud hodnotil výpověď svědkyně J. pouze k jeho tíži a nevzal v potaz jím poměrně hodnověrně popsané možné příčiny, pro které panují drobné rozpory mezi jeho výpovědí a její výpovědí. Odvolací soud podle něj činí skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. S ohledem na princip presumpce neviny a práva na spravedlivý proces nelze bez důkladného zkoumání a pečlivého hodnocení akceptovat uznání viny.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 11 To 76/2025, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
7. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která jeho úvodem zmínila, že obviněný měl svůj mimořádný opravný prostředek opřít též o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. K jeho vlastní důvodnosti uvedla, že v něm obviněný vyjádřil nespokojenost s hodnocením provedených důkazů. Poukazuje na osamocenou nevěrohodnou výpověď svědkyně K., která není podložena žádným dalším objektivním důkazem. S akcentem na vlastní popěrnou obhajobu tedy vyjadřuje nesouhlas s klíčovými skutkovými závěry soudů, které jsou podle něj v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněným tvrzená procesní nepoužitelnost důkazů nemá v jím podaném dovolání jakékoli zdůvodnění.
8. Argumentaci obviněného je nutno vyhodnotit jako čistě skutkovou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, a nikoliv jako argumentaci projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném (extrémním) rozporu s provedenými důkazy. Zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
9. Oba soudy se dostatečně vypořádaly se všemi námitkami obviněného uvedenými nyní opakovaně v jeho dovolání a důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč na základě zjištěných skutkových okolností došly k závěru, že jeho jednání po objektivní i subjektivní stránce naplňuje všechny zákonné znaky posuzovaných přečinů. K věrohodnosti výpovědi svědkyně K. odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když ji označil za konzistentní, objektivní a pravdivou ve vztahu k jednání obviněného v rámci vniknutí do nemovitosti. Neměl důvod pochybovat o její výpovědi, ani pokud jde o řízení motorového vozidla obviněným. Podle odvolacího soudu (cit.) „Nalézací soud přiléhavě odkázal na rozpory mezi výpovědí obžalovaného a jeho sestry svědkyně J., lze mu jen dát za pravdu v tom, že tyto výpovědi neodpovídají jedna druhé a svědkyně J. tak v žádném případě nepodporuje alibi obžalovaného o tom, že vozidlo v době zákazu činnosti neřídil. Svědkyně K. oproti tomu popisuje typy vozidla, jež obžalovaný řídil, dává to do časových souvislostí, jelikož obžalovaného velmi dobře zná, stěží pochybovat o tom, že jej při řízení motorového vozidla poznala, ostatně obžalovaný ani sám nepopíral, že se v blízkosti nemovitosti poškozeně pohyboval, minimálně kvůli tomu, aby tam doručil obrázek pro svoji dceru, jediné co popírá, je řízení motorového vozidla, jeho vysvětlení, že řídila jeho sestra, však přijmout nelze právě s ohledem na to, že jeho výpověď neodpovídá výpovědi jeho sestry“. V podrobnostech státní zástupkyně odkázala na odstavce 8. až 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
10. Hodnocení důkazů, a to i věrohodnosti svědka, přísluší soudu, který je povinen postupovat podle zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 1. 1986, sp. zn. 1 Tzf 3/86, publikované pod č. 12/1987 Sb. rozh. tr.). V souladu se zásadou volného hodnocení důkazu učinil soud závěr o věrohodnosti svědkyně K. na základě všech ve věci provedených důkazů a neshledal potřebu dalšího doplnění důkazů. Tento závěr učinil i na základě vlastních poznatků nabytých z bezprostředního vnímání její osoby v průběhu hlavního líčení.
11. S ohledem na shora uvedené nelze vyvodit ani obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže jsou mezi nimi určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
12. V posuzovaném případě nelze ani dospět k závěru, že bylo zasaženo do ústavního práva dovolatele na spravedlivý proces z důvodu nedostatečného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou totiž zcela v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř.
13. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku prvoinstančního soudu obsahuje nejen výčet, ale i podstatný obsah konkrétních důkazů, na jejichž podkladě byl přijat závěr o vině obviněného. Soud dostál také požadavku náležitého zhodnocení všech provedených důkazů, a to přiměřeným způsobem, který odpovídal rozsahu věci. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Z odůvodnění vyplýval také vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
14. Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném k odvolání obviněného s těmito závěry v zásadě ztotožnil. Nespokojenost dovolatele s rozsahem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí. K rozsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nutno přitom zdůraznit, že odvolací soud nemusí podrobně a všeobsažně reagovat na veškeré jednotlivosti uvedené v odvolání, zvlášť pokud se odvolatel pustí do přehodnocování důkazů. Zejména tedy v případech, kdy v rámci odvolacího řízení dochází k zamítnutí řádného opravného prostředku (jako v nyní posuzovaném případě), je zcela běžnou praxí, že soud druhého stupně nerekapituluje veškeré provedené důkazy a učiněná skutková zjištění. Jestliže se soud druhého stupně ztotožní s postupem soudu prvního stupně, zpravidla toliko odkáže na odůvodnění tohoto soudu. Takové rozhodnutí nadřízeného soudu není jen z uvedeného důvodu nepřezkoumatelné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 356/2017). Obviněnému vzhledem k vlastnímu obsahu odůvodnění napadeného rozsudku nebylo upřeno právo rozporovat ať již skutková zjištění, právní kvalifikaci, anebo procesní postupy, které jsou obsaženy ve výroku a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
15. Státní zástupkyně proto shledala dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
IV./1. Obecná východiska
17. Úvodem je vhodné zmínit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
18. Z uvedené citace je zřejmé, že i Ústavní soud akcentuje důležitost dovolací argumentace z hlediska výsledku řízení o dovolání. Dovolatel je totiž povinen ve svém mimořádném opravném prostředku označit alespoň jeden z dovolacích důvodů, o něž své dovolání opírá, ale současně, má-li být úspěšný, ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu snést i konkrétní námitky, jimiž
19. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky odpovídají jím uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
20. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
IV./2. Vlastní posouzení
21. Jak již správně identifikovala státní zástupkyně, ačkoli obviněný formálně deklaroval uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a druhé alternativě, v případě posledně jmenované ve svém dovolání neuvedl žádnou skutečnost, která by o jejím naplnění měla svědčit. Nejvyšší soud proto – ve shodě se státní zástupkyní – nevidí žádný důvod k tomu, aby se k otázce procesní účinnosti důkazů, z nichž soudy při svém rozhodování vyšly, vyjadřoval. Státní zástupkyně lze přisvědčit i v té části jejího vyjádření, v níž – s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu o řádném opravném prostředku obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho zamítnutí jako nedůvodného – zmínila, že obviněný měl rozhodnutí odvolacího soudu napadnout (pokud dovolání podal) i prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Tento nedostatek jeho mimořádného opravného prostředku však neměl žádný vliv na posouzení jeho důvodnosti dovolacím soudem skrze jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Nicméně s ohledem na to, že obecně vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými a potažmo právními závěry soudů, lze usuzovat, že jím brojí proti těm skutkovým zjištěním, která soud prvního stupně vyjádřil v tzv. skutkových větách výroku o vině. Dlužno však poznamenat, že tak činí způsobem, který není způsobilý přivodit jím požadovanou kasaci rozhodnutí odvolacího soudu.
23. Obviněný si je zjevně vědom toho, že závěr o vině soudy učinily na podkladě výpovědi svědkyně K., a proto se snaží dovolací soud přesvědčit o tom, že její výpověď je nevěrohodná, resp. nezpůsobilá k učinění závěru o jeho vině. Pokud však nepředkládá konkrétní argumenty, které by svědčily o tom, že se při posouzení pravdivosti údajů svědkyní sdělených soudy nižších stupňů dopustily fatálního pochybení a že tudíž v této části je jejich hodnocení zjevně libovolné, nemůže očekávat, že dovolací soud jeho námitkám přizná relevanci. V takovém případě by se totiž Nejvyšší soud ocitl v pozici, která mu zjevně nepřísluší. Jak již taktéž uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, důkazy hodnotí orgán, který je provádí. Ten má totiž nejlepší možnosti – v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti – výpověď svědka z hlediska jeho věrohodnosti posoudit. Dovolacímu soudu, který dokazování zpravidla neprovádí, nepřísluší, aby sám zaujímal hodnotící úvahy stran věrohodnosti jednotlivých důkazů. Jeho úkolem je vyhodnotit, zda orgán, který hodnocení provedl, dostál požadavkům plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud je zhodnocení důkazů tímto soudem logické a přesvědčivé, není ani Nejvyšší soud (shodně jako předtím soud odvolací) oprávněn zaujmout odlišné skutkové závěry, byť by se při jiném zhodnocení důkazů nabízely.
24. Na podkladě těchto východisek je třeba učinit závěr, že námitky dovolatele se s touto (tj. první) alternativou dovolacího důvodu podle písm. g) míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, příp. předkládání vlastních verzí skutkového děje na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů. Takové výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů však nejsou způsobilé osvědčit jejich vadu, která by odpovídala této variantě dovolacího důvodu podle písm. g). Její podstatou totiž je, jak zdůraznila již státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněného, označení a osvědčení zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění (tj. skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu) s obsahem provedeného dokazování. Nic takového však obviněný ve svém dovolání nečiní.
25. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit (v rámci toho se snaží zpochybnit věrohodnost poškozené a namítá nedostatečnost provedeného dokazování – k tomu viz dále), netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, k němuž zmíněné soudy dospěly. Ve své podstatě „toliko“ namítá, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr (odlišný od zjištění soudu) možný nebyl, uplatňuje však vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Jinak řečeno, domáhá se toho, aby Nejvyšší soud, a potažmo po zrušení napadených rozhodnutí soudy nižších stupňů přijaly logiku jeho úvah. Opomíjí však, že – jak již zmíněno výše – hodnocení důkazů je doménou soudu, před nímž je důkaz proveden (nepřísluší tedy Nejvyššímu soudu, jehož úkolem je posouzení toho, zda hodnocení soudů nižších stupňů není libovolné, tedy zjevně se příčící požadavkům plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř.). Je-li toto jejich hodnocení komplexní, zahrnující posouzení všech aspektů důkazního řízení a nevykazující trhlinu v logice úvah, pak je nelze označovat za vadné jen proto, že nevyhovuje představě dovolatele a jím uplatňované logice.
26. Protože dovolatel v konkrétnosti neoznačuje příslušné skutkové zjištění, které podle jeho mínění je zjevně rozporné s provedeným dokazováním, a to způsobem, že by poukázal na to, že obsah konkrétního důkazu skutkové zjištění soudu nepodporuje, resp. je vyvrací, nevzniká dovolacímu soudu úkol detailněji na jeho námitky týkající se skutkových zjištění reagovat. Dostačuje uvést, že soudy obou stupňů se otázkou věrohodnosti svědkyně zabývaly, o čemž svědčí obsah odůvodnění jejich rozhodnutí (viz rozsudek bod 8., usnesení bod 7.). Samotné tvrzení dovolatele, že toto posouzení považuje za nedostatečné, aniž by přesvědčivě doložil, že je vadné a výsledkem libovolného přístupu označených soudů, nemůže jím požadovanou kasaci rozhodnutí odvolacího soudu odůvodnit.
27. Dodat lze, že obviněným uplatněný dovolací důvod nemůže být naplněn jeho prostým poukazem, že postupem soudů mělo být porušeno pravidlo in dubio pro reo. Toto se totiž uplatňuje pouze v případech, kdy soud pochybnosti má. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však plyne, že tyto pochybnosti o skutkové stránce věci neměly.
V. Způsob rozhodnutí
28. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
29. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 7. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu