6 Tdo 585/2011-17
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23.
června 2011 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch
obviněného L.H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 55 To 542/2010, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 9/2010,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 5 T 9/2010,
byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině i celý výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 5 T 177/2007,
jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad,
přičemž bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný L. H. (dále jen „obviněný“) byl
uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se
podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od jarních
měsíců roku 2006 do konce července roku 2007 na nezjištěných místech vyráběl
psychotropní látku metamfetamin zvanou pervitin, tedy látku uvedenou v příloze
č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a poté ji v P., N.B. a S.
poskytoval zčásti za úplatu, zčásti zdarma a zčásti za protislužbu následujícím
osobám:
a) v době od června 2006 do července 2006 v N.B. nejméně v 5ti případech prodal
pervitin prostřednictvím nezjištěné osoby J. Š., za celkovou částku 2.000,- Kč,
který pervitin s nezjištěnou osobou užil nitrožilně,
b) v době od jara 2006 do poloviny března 2007 ve S. a v N. B. nejméně ve 20
případech prodal pervitin za částku nejméně 15.000,- Kč K. T., který drogu užil
šňupáním,
c) v době od konce června 2006 do 27. 7. 2007 v P. a na různých místech okresu
Č.L. zčásti zdarma a zčásti za protislužbu nejméně v 15 případech poskytl
pervitin J. H., který drogu užil nitrožilně“. Za tento přečin byl obviněný
podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen
ke společnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí
věci, a to digitálních vah zn. Salter.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Usnesením ze dne 21.
12. 2010, sp. zn. 55 To 542/2010, podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený
rozsudek zrušil a podle § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
trestní stíhání obviněného pro jednání spočívající v tom, že „v době od jarních
měsíců roku 2006 do konce července roku 2007 na nezjištěných místech vyráběl
psychotropní látku metamfetamin zvanou pervitin, tedy látku uvedenou v příloze
č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a poté ji v P., N. B. a S.
poskytoval zčásti za úplatu, zčásti zdarma a zčásti za protislužbu následujícím
osobám:
a. v době od června 2006 do července 2006 v N. B. nejméně v 5ti případech
prodal pervitin prostřednictvím nezjištěné osoby J. Š., za celkovou částku
2.000,- Kč, který pervitin s nezjištěnou osobou užil nitrožilně,
b. v době od konce června 2006 do 27. 7. 2007 v P. a na různých místech okresu
Č.L. zčásti zdarma a zčásti za protislužbu nejméně v 15 případech poskytl
pervitin J.H., , který drogu užil nitrožilně,“ zastavil.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, přitom
uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud
dospěl s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, k závěru, že
prodej drog Š. a H. nebyl dílčími útoky pokračující trestné činnosti, nýbrž
součástí skutku, pro nějž už byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního
soudu v České Lípě ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 5 T 177/2007. Jeho odsouzení
proto bránila překážka věci rozsouzené. Následně konstatoval, že tento závěr
odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení otázky
pokračování v trestném činu, s čímž je logicky spjata i nesprávnost rozhodnutí
o zastavení trestního stíhání pro toto jednání. Prohlásil, že usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, řeší problematiku
jen zdánlivě obdobnou a na dovolávanou věc je nelze použít. Tímto usnesením
totiž byla řešena otázka, zda jsou samostatnými útoky pokračujícího trestného
činu prodeje drog na témže místě a v tutéž dobu každému jednotlivému
odběrateli, jejichž totožnost byla upřesněna až v průběhu trestního řízení, a
zda je tudíž třeba ve vztahu ke každému z těchto odběratelů zahajovat trestní
stíhání podle § 160 odst. 5 tr. ř. pro další skutek se závěrem, že nikoliv. V
dovolávané věci však jde podle jeho názoru o situaci jinou. V této souvislosti
zdůraznil, že totožnost všech osob, jimž obviněný drogy prodával (či z jiného
titulu přenechával), byla od samého počátku známa a pro tyto konkrétní prodeje
bylo trestní stíhání postupem podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno. Této trestné
činnosti se obviněný dopouštěl na různých místech a v době, která se ve vztahu
k jednotlivým odběratelům sice zčásti prolínala, nicméně nelze učinit závěr, že
by byla ve vztahu ke každému z nich zcela shodná. Shledal, že jelikož byl
obviněný od počátku veden jednotným záměrem vyrábět a distribuovat drogy a
tento záměr svým jednáním také realizoval, je prodej (či jiné přenechání) drog
každému z odběratelů dílčím útokem pokračujícího přečinu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1
tr. zákoníku tak, jak byl uznán vinným soudem prvního stupně a jak mu za to byl
uložen společný trest. Uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
nesprávné.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 55 To 542/2010,
jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud v důsledku
zrušení pozbyla podkladu a aby poté věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k novému projednání a
rozhodnutí o podaném odvolání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal ve věci
učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný.
Uvedl, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v
Liberci je věcně správné. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, je nutno aplikovat na posuzovaný
případ a jeho jednání je nutno posuzovat jako jediný skutek a nikoli jako dílčí
útoky pokračujícího trestného činu. Pro tento skutek již byl pravomocně
odsouzen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě č. j. 5 T 177/2007-141, proto
podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nelze v jeho trestním stíhání pokračovat pro
překážku věci rozsouzené. Zdůraznil přitom, že skutečnost, že Nejvyšší soud
řeší v citovaném rozhodnutí otázku týkající se upřesnění okruhu osob, kterým
pachatel prodával omamné nebo psychotropní látky, až po zahájení trestního
stíhání, nemůže mít vliv na aplikaci závěrů citovaného rozhodnutí o totožnosti
skutku na jeho jednání. V citovaném rozhodnutí je soudem řešeno více otázek, v
právní větě citovaného rozhodnutí však Nejvyšší soud právně vymezuje
problematiku totožnosti jediného skutku ve vztahu k pokračujícímu trestnému
činu. Pojem pokračujícího trestného činu je zde přitom vymezen negativně, když
Nejvyšší soud konstatuje, co pokračujícím trestným činem není. Shledal, že
skutek, který byl posuzován Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo
1480/2006, se ve svém popisu shoduje se skutkem, kterého se měl dopustit on a
pro který proti němu byla v tomto trestním řízení podána obžaloba.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. přípustné.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené
v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp.
konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v
předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo
rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o
podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Pokud jde o zastavení trestního stíhání, lze tento dovolací důvod spatřovat v
tom, že nebyly vůbec splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, nikoli
tedy v tom, že sice trestní stíhání stejně mělo být zastaveno, ale z jiného
obligatorního důvodu (§ 11 odst. 1 tr. ř.), než jaký byl použit. Tento dovolací
důvod by však mohl být naplněn, jestliže soud zastavil trestní stíhání z
některého důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. a), b), c), e), f) tr. ř.,
přestože správně měl obžalovaného zprostit obžaloby podle některého z
ustanovení § 226 písm. a) až e) tr. ř. Stejně tak lze spatřovat dovolací důvod
v tom, že soud zastavil trestní stíhání s odkazem na některý z fakultativních
důvodů podle § 172 odst. 2 tr. ř., ačkoliv žádný z nich nebyl dán. Dovolací
důvod spočívající v zastavení trestního stíhání bez splnění zákonných podmínek
byl shledán rovněž v případě, když soud zastavil trestní stíhání, které bylo
podmíněno souhlasem poškozeného podle § 163 tr. ř., aniž by měl k dispozici
vyjádření poškozeného, zda souhlasí s trestním stíháním či nikoli.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
V návaznosti na to je možno konstatovat, že námitky obsažené v dovolání
nejvyššího státního zástupce byly z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů
uplatněny relevantně, Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky (a
tím dovolání) zjevně neopodstatněné.
Podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního
líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř.
Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž
dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo
rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže
rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) spáchá, kdo neoprávněně vyrobí,
doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří
nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek
obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
Přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně
vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak
jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku,
přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání,
jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v
souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo
podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v
předmětu útoku.
Podle § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok
pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že pravomocným rozsudkem Okresního
soudu v České Lípě ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 5 T 177/2007, byl obviněný uznán
vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., neboť : „v době od jara 2006 do
poloviny března 2007 ve S. a v N.B. nejméně ve 20 případech prodal psychotropní
látku metamfetamin zvanou pervitin, tedy látku uvedenou v příloze č. 5 k zákonu
č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, za částku nejméně 15.000,- Kč K.T., který
drogu užil šňupáním“.
V posuzované trestní věci potom soud prvního stupně shledal, že obviněný : „v
době od jarních měsíců roku 2006 do konce července roku 2007 na nezjištěných
místech vyráběl psychotropní látku metamfetamin zvanou pervitin, tedy látku
uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a poté ji v
P., N.B. a S. poskytoval zčásti za úplatu, zčásti zdarma a zčásti za
protislužbu následujícím osobám:
a) v době od června 2006 do července 2006 v N. B. nejméně v 5ti případech
prodal pervitin prostřednictvím nezjištěné osoby J. Š., za celkovou částku
2.000,- Kč, který pervitin s nezjištěnou osobu užil nitrožilně,
b) v době od jara 2006 do poloviny března 2007 ve S. a v N. B. nejméně ve 20
případech prodal pervitin za částku nejméně 15.000,- Kč K. T., , který drogu
užil šňupáním,
c) v době od konce června 2006 do 27. 7. 2007 v P. a na různých místech okresu
Č.L. zčásti zdarma a zčásti za protislužbu nejméně v 15 případech poskytl
pervitin J. H., který drogu užil nitrožilně“.“
Soud druhého stupně ale posléze rozhodl tak, jak je uvedeno shora, když v
odůvodnění svého usnesení mj. poznamenal : „Krajský soud poukazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, podle
kterého jestliže ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných
a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zákona došlo jediným
jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě podával omamné či
psychotropní látky více osobám, pak jejich prodej ve vztahu k jednotlivým
osobám nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu
ustanovení § 89 odst. 3 tr. zákona a § 12 odst. 12 tr. řádu. … S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 však v
případech uvedených ve výroku o vině napadeného rozsudku pod body a/ a c/ nejde
o dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3
tr. zákona a § 12 odst. 12 tr. řádu. Proto nebylo možné ve věci postupovat
podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku a vzhledem k právnímu názoru vyslovenému v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 je
nutné dojít k závěru, že jednání pod body a/ a c/ napadeného rozsudku je
součástí skutku, jímž byl již pravomocně obžalovaný L. H. uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 1. 2008 č.j. 5 T
17712007-141.“
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo
1480/2006, publikovaného pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr. či v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 32/2007, pod č. 961, se podává, že byl-li
trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187 odst. 1 tr. zák. spáchán jediným jednáním pachatele, jímž v určité
době a na určitém místě prodával omamné či psychotropní látky více osobám, pak
jejich prodej ve vztahu k jednotlivým osobám je součástí jediného skutku a
nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení §
89 odst. 3 tr. zák. a § 12 odst. 12 tr. ř. Proto není v rozporu s povinností
dodržet totožnost skutku, pokud v průběhu trestního stíhání se v popisu skutku
změní (upřesní) okruh osob, jimž pachatel prodával omamné nebo psychotropní
látky, oproti vymezení těchto osob v usnesení o zahájení trestního stíhání (§
160 odst. 1 tr. ř.) či v obžalobě [§ 177 písm. c) tr.ř.]. Případná změna v
okruhu uvedených osob není důvodem k postupu podle § 160 odst. 5 tr. ř., tj. k
zahájení trestního stíhání pro další skutek.
Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené seznal, že nelze přisvědčit
nejvyššímu státnímu zástupci, že relevantní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, není možno na posuzovanou trestní věc
aplikovat.
V posuzované trestní věci byla sice totožnost osob, jimž obviněný v
inkriminované době prodával či z jiného titulu přenechával psychotropní látku
metamfetamin (zvanou pervitin), od počátku trestního stíhání známa, obviněný se
však dopouštěl trestné činnosti na místech a v době, která se ve vztahu k
jednotlivým odběratelům pervitinu zčásti překrývala (viz zjištění, že K.T.
drogu prodával „ve S. a v N. B.“, J. Š. „v N. B.“ a J. H.
„v P. a na různých místech okresu Č. L.“ a časové údaje podle nichž se tak
stalo „v době od jara 2006 do poloviny března 2007“ z rozsudku Okresního soudu
v České Lípě sp. zn. 5 T 177/2007 a „v době od června 2006 do července 2006“,
resp. „od konce června 2006 do 27. 7. 2007“ z rozsudku téhož soudu sp. zn. 5 T
9/2010). Přitom přesná data a místa jednotlivých prodejů či přenechání uvedené
látky nebyla zjištěna.
Ze skutkových zjištění Okresního soudu v České Lípě vyjádřených v jeho
rozsudcích ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 5 T 177/2007, a ze dne 1. 10. 2010, sp.
zn. 5 T 9/2010, je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že zde popsané jednání
obviněného spočívající v distribuci drogy zvané pervitin v období od jara 2006
do konce července roku 2007 se prolínalo do té míry, že z něho není možno
vydělit jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu (§ 116 tr.
zákoníku). Přitom v duchu výše citovaného judikátu nelze v dané situaci za
moment zakládající (tvořící) jednotlivé dílčí útoky považovat prodej pervitinu
ve vztahu k jednotlivým osobám.
Zejména je však nutno zdůraznit, že v předložené trestní věci nebyl obviněnému
kladen za vinu toliko prodej pervitinu, ale že podle skutkových zjištění soudu
prvního vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině (odpovídajících podané
obžalobě) obviněný též na nezjištěných místech metamfetamin vyráběl. Především
a právě výroba drogy obviněným byla v posuzovaném případě spojujícím faktorem
(viz zjištění, podle něhož „v době od jarních měsíců roku 2006 do konce
července roku 2007 na nezjištěných místech vyráběl psychotropní látku
metamfetamin zvanou pervitin, tedy látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č.
167/1998 Sb. o návykových látkách a poté ji v P., N. B. a S. poskytoval zčásti
za úplatu, zčásti zdarma a zčásti za protislužbu“). Ta byla primární a na ni
přímo navazovala (od ní se odvíjela) ve stejném období další protiprávní
(trestná) aktivita obviněného (nakládání s pervitinem). Přitom je evidentní, že
stran výroby skutkové zjištění již vůbec neumožňuje specifikovat jednotlivé
relativně samostatné dílčí akty, jež by tvořily dílčí skutky pokračujícího
trestného činu. Celé jednání obviněného tak je třeba posuzovat z hlediska
hmotně právního i procesně právního jako jediný skutek.
Odvolací soud proto nepochybil, pokud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, uzavřel, že v případech uvedených ve
výroku o vině napadeného rozsudku pod body a/ a c/ nejde o dílčí útoky
pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zákona
(resp. § 116 tr. zákoníku) a § 12 odst. 12 tr. ř. a nebylo proto možné ve věci
postupovat podle § 45 odst 1 tr. zákoníku, přičemž je nutné dojít k závěru, že
jednání pod body a/ a c/ napadeného rozsudku je součástí skutku, jímž byl
obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne
11. 1. 2008, sp. zn. 5 T 177/2007, čímž byla vytvořena překážka věci rozhodnuté
ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1
písm. f) tr. ř.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti
formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyššího státního zástupce
odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý