6 Tdo 586/2023

6 Tdo 586/2023-163

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 10. 2022, č. j. 31 To 317/2022-108, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 34/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 2022, č. j. 8 T 34/2022-73, byl obviněný J. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 4. 3. 2022 v době mezi 19:39 hodin do 20:00 hodin v Liberci, v nákupním centru G., ulice XY, se snažil z prodejny S. bez zaplacení odnést pánskou mikinu značky Adidas v hodnotě 2 499 KČ tak, že si ji ukryl do svého batohu vystlaného hliníkovou fólií, přičemž při východu z prodejny se spustil alarm, načež po vyzvání ze strany prodavačky, aby batoh otevřel, jej ponechal na místě a z místa utekl, přičemž shora uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 8 T 140/2018-72 ze dne 12.2.2019, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. K odvolání obviněného podaného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 31 To 317/2022-108, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle 205 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Köhlera dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), i) a h) tr. ř.

5. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítl, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, a to pro údajné porušení zásady subsidiarity trestní represe a s ní souvisejícího principu ultima ratio. Důvodem pro nepřípustnost trestního stíhání podle něj může být i to, že je řízení vedeno o skutku, který je jen přestupkem. Pokud by došlo k dokonání jeho činu, způsobená škoda by nepřevyšovala částku 10.000 Kč, svou povahou by se jednalo o škodu nepatrnou a takový skutek by standardně není hodnocen jako trestný čin. Jím spáchaný skutek dokonán nebyl a žádná škoda, tedy ani nepatrná, nevznikla.

6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. založil dovolatel na tvrzení o nepřiměřenosti jeho postihu soudy, neboť mu uložily trest odnětí svobody, ač skutek měl být projednán toliko v přestupovém řízení, kde by mu hrozila pouze pokuta. Obviněný současně vznesl námitky ve vztahu k naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky.

7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle obviněného naplněn v důsledku pochybení soudů, které recidivu posoudily jako znak trestného činu, který měl spáchat, a současně jako přitěžující okolnost. Obviněný vyslovil nesouhlas s tím, že mu nebyl uložen alternativní trest a soudům vytkl i to, že při ukládání trestu nedůvodně přihlédly k jím spáchanému pracovněprávnímu deliktu, pro který přišel o zaměstnání. Zmíněná okolnost tudíž podle jeho mínění při stanovení druhu a výměry trestu zohledňována být neměla.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v části výroku o trestu jak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc ohledně výroku o trestu znovu projednal a rozhodl. Obviněný učinil podnět vůči předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby před rozhodnutí o jeho dovolání odložil výkon trestu, který mu byl uložen.

9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v úvodu svého vyjádření upozornil na to, že obviněný svým odvoláním napadl odsuzující rozsudek nalézacího soudu pouze ve výroku o trestu, a tedy jeho skutková zjištění ani výrok o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku nerozporoval. Uvedené výslovné omezení rozsahu odvolání bylo důvodem, pro který odvolací soud přezkoumával pouze výrok o trestu napadeného rozsudku.

10. V návaznosti na uvedené státní zástupce připomenul, že obviněný při hlavním líčení po řádném poučení ve smyslu § 206a tr. ř. označil skutečnosti uvedené v návrhu na potrestání za nesporné, přičemž soud v reakci na uvedené ve smyslu § 206d tr. ř. upustil od jejich dokazování. Právě to bylo zřejmě také důvodem, pro který obviněný v podaném odvolání napadal pouze výrok o uloženém trestu.

11. Podle státního zástupce je proto zapotřebí označit za nepřípustnou tu část dovolání, kterou obviněný věnoval výhradám proti výroku o vině. Platí

totiž, že podaným dovoláním může dovolatel napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl oprávněn přezkoumat a eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve věci posuzované odvolací soud svoji přezkumnou činnost soustředil výhradně na odvoláním napadený výrok o trestu (jakož i správnost řízení, které mu předcházelo). Právě z toho důvodu je dovolání obviněného v části vztahující se k výroku o vině nepřípustné.

12. K tvrzení, že jeho trestní stíhání nebylo přípustné, neuvádí obviněný žádný z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání tak, jak jsou vymezeny v § 11 a § 11a tr. ř. K jakýmsi náznakům o nepatrné společenské škodlivosti, jež by údajně měla odůvodňovat posouzení jednání jako přestupku, a chybějící objektivní a subjektivní stránce přisouzeného trestného činu, lze uvést jen tolik, že dovolatel se evidentně dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocní. Podle skutkových zjištění soudů byl totiž veden úmyslem obohatit se, přičemž si vzal pánskou mikinu v hodnotě 2.499 Kč, kterou ukryl do speciálně upraveného batohu vystlaného pro tuto příležitost alobalem, a se zbožím z prodejny hodlal odejít bez jeho zaplacení. Způsob odcizení věci svědčí o jeho zřetelném úmyslu obohatit se krádeží. Obviněný zjevně jednal v úmyslu takový čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo, neboť se spustil alarm bezpečnostní brány. Z hlediska právní kvalifikace je rovněž významné, že za obdobný čin byl v posledních třech letech odsouzen. Je tudíž nezpochybnitelným závěr soudů, že takovým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatné je rovněž to, že pro naplnění skutkové podstaty vyjádřené v § 205 odst. 2 tr. zákoníku není vyžadováno způsobení škody nikoli nepatrné. Z hlediska vývojového stadia je významné, že dovolatelovo jednání k naplnění znaků trestného činu bezprostředně směřovalo, k jeho dokonání nedošlo jen z důvodů na něm zcela nezávislých, totiž v důsledku spuštění alarmu.

13. Podle státního zástupce by uvedená námitka – pokud by byly dány podmínky se jí zabývat – nebyla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Bylo by možno vytýkat ji s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

14. V části věnované výroku o trestu je sice podané dovolání přípustné, námitky obviněného se dovolacími důvody rozcházejí. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. To obviněný učinil. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně není případ dovolatele, neboť trest odnětí svobody mu byl uložen jako trest přípustný, a to při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, která v daném případě činila 6 měsíců až 3 léta. Současně je zapotřebí doplnit, že výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (rovněž ten obviněný vytkl), a to tehdy,

je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Významné z tohoto pohledu je, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu daného dovolacího důvodu, na němž by bylo rozhodnutí založeno, je možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takto naznačené eventuality však obviněný nevytkl, přičemž ukládání úhrnného, souhrnného ani společného trestu navíc v úvahu nepřicházelo.

15. Významnou z pohledu předestřené dovolací argumentace je skutečnost, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. Takovým nedostatkem však rozhodnutí soudů v posuzované trestní věci zatížena nejsou. Nedošlo ani k nedovolenému porušení zákazu dvojího přičítání téže věci (recidivy obviněného), neboť kromě rozhodnutí zakládajícího tzv. zpětnost byl dovolatel v minulosti odsuzován i pro další trestnou činnost, k čemuž bylo zcela po právu přihlíženo jako k okolnosti přitěžující. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený v nejnižší možné výměře tak trestem nepřiměřeným, extrémně přísným či nespravedlivým rozhodně není.

16. Protože podle státního zástupce námitky obviněného jsou zčásti nepřípustné a ve zbytku se s vytýkanými dovolacími důvody rozcházejí, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Naznačený způsob rozhodnutí činí bezpředmětnou rovněž dovolatelovu žádost o odklad výkonu trestu. Státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

18. Ohledně otázky přípustnosti dovolání dospěl Nejvyšší soud k témuž závěru, který prezentoval ve svém vyjádření státní zástupce. Dovolání obviněného napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž mu byl uložen trest, a tudíž rozhodnutí, vůči němuž lze tento mimořádný opravný prostředek podat [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Současně nelze pominout, že při řešení otázky přípustnosti dovolání se nelze omezit jen na posouzení toho, zda přípustné je či není (otázka primární), nýbrž že je třeba řešit i druhou otázku, a to v jakém rozsahu, tj. ve vztahu k jakým výrokům napadeného rozhodnutí, je toto dovolání přípustné. Státní zástupce správně připomenul, že Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že dovoláním lze napadat (a toliko v tomto rozsahu je tento mimořádný opravný prostředek přípustný) jen tu část rozhodnutí soudu druhého stupně (a jeho prostřednictvím ty výroky soudu prvního stupně, vůči nimž mu vnikla přezkumná povinnost), v níž zaujal své stanovisko k rozhodnutí soudu prvního stupně. Směřuje-li dovolání vůči rozhodnutí odvolacího soudu, je přípustné jen v té části, v níž odvolací soud přezkoumal nebo měl povinnost přezkoumat (v důsledku odvolací argumentace postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř.) napadený rozsudek soudu prvního stupně.

19. Ve věci posuzované obviněný svým odvoláním napadl jen výrok o trestu, přičemž v odůvodnění tohoto svého řádného opravného prostředku nevznesl žádné námitky, které by založily povinnost odvolacího soudu přezkoumat i jemu předcházející výrok o vině. Odvolací soud proto přezkoumal výlučně obviněným napadený výrok o trestu. Z tohoto zjištění plyne závěr, že v posuzované věci podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze stran výroku týkajícího se právního následku zjištěné trestní odpovědnosti obviněného, tj. výroku o trestu. Jak správně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření, obsahově shodný závěr vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. K dovolacím námitkám zpochybňujícím právní kvalifikaci skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, a k argumentaci z nich vycházející (např. nepřípustnost trestního stíhání) proto nelze v tomto řízení přihlížet a při posuzování důvodnosti dovolání je nelze zohledňovat.

IV. Důvodnost dovolání

20. Jak již bylo zmíněno, zjištění o toliko částečné přípustnosti dovolání a od něj se odvíjející závěr, že se dovolací soud nemůže zabývat otázkou správnosti učiněných skutkových zjištění a právního posouzení skutku, jímž byl dovolatel shledán vinným, má přímý vliv na řešení otázky důvodnosti jím podaného dovolání, resp. na rozsah reakce dovolacího soudu na jím vznesené námitky.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

21. Tento dovolací důvody by byl naplněn tehdy, pokud by dovolací soud na podkladě námitek obviněného shledal, že jeho trestní stíhání bylo vedeno, ačkoli nastala některá ze skutečností, která jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání (jeho zahájení či pokračování v něm) upravuje § 11 a § 11a tr. ř. Žádnou ze zde taxativně vyjmenovaných skutečností obviněný ve svém dovolání neoznačuje, neboť se omezuje na tvrzení, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno proto, že se nejednalo o trestný čin, nýbrž toliko o přestupek. Uvedenou námitkou však nemůže závěr o existenci tohoto dovolacího důvodu osvědčit, · jednak proto, že tak činí způsobem nedovoleným (neboť ohledně výroku o vině je jeho dovolání nepřípustné a skrze zpochybnění právní kvalifikace skutku nemůže účinně uplatňovat tento důvod dovolání) a · jednak i proto, že – byl-li by oprávněn takto argumentovat – s obsahovým zaměřením dovolacího důvodu by se rozešel, neboť posouzení skutku jako přestupku by nemohlo odůvodnit zastavení trestního stíhání obviněného obecně, neboť by nejdříve přicházelo v úvahu vydání rozhodnutí o postoupení věci.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

22. Obsahově se obviněný rozchází i s tímto jím vzneseným důvodem dovolání, neboť netvrdí, že mu byl trest – tedy druh trestní sankce ve smyslu § 36 tr. zákoníku (ukládané za trestný čin) – uložen vadně ve smyslu jeho výměry či druhu, nýbrž že mu byla nesprávně uložena trestní sankce, ač měl být sankcionován jen pokutou, jako právním následkem za spáchaný přestupek. Jinými slovy vyjádřeno, základem této námitky je opět primární zpochybnění výroku o vině, k čemuž však obviněný z důvodů výše vyložených není oprávněn.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

23. Rovněž námitka obviněného uplatněná pod tímto dovolacím důvodem není ani formálně pod jeho obsahové zaměření podřaditelná. Pokud se týče toho, jaké skutečnosti by mohly z hlediska uloženého trestu tento dovolacího důvod naplnit, dostačuje odkázat na výše uvedené sdělení státního zástupce (bod 14.), což platí i ohledně tvrzení obviněného stran údajného o porušení zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti. Nadto je třeba připomenout, že s touto námitkou uplatněnou obviněným již v rámci řádného opraného prostředku se zcela správně a v dostatečném rozsahu vypořádal soud odvolací (bod 6. odůvodnění jeho rozsudku). Mimo tento dovolací důvod se pak obecně nacházejí i námitky, které směřují vůči přiznání či nepřiznání přitěžujících či polehčujících okolností, takže pokud v tomto duchu obviněný uplatnil další námitku, učinil tak právně zcela irelevantně.

V. Způsob rozhodnutí

24. Z dosud uvedeného plyne, že se Nejvyšší soud ztotožnil s posouzením dovolání obviněného státním zástupcem. Musí totiž opakovat, že · z části je dovolání obviněného nepřípustné, · z části, v níž je přípustné, se jeho námitky míjí s obsahovým zaměřením uplatněných dovolacích důvodů.

25. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem upraveným v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

26. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

27. Předseda senátu Nejvyššího soudu nedospěl k závěru, že by dovolací argumentace obviněného měla odůvodnit vyhovění jeho podnětu, aby před rozhodnutím o podaném dovolání odložil obviněnému výkon mu uloženého trestu odnětí svobody. Protože o takovém podnětu není nezbytné vydávat samostatné (negativní) rozhodnutí, zmiňuje se výsledek uvedeného posouzení v rámci tohoto usnesení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 6. 2023

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu