6 Tdo 595/2025-1484
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2025, č. j. 12 To 4/2025-1428, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 14/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 10. 1. 2025, č. j. 49 T 14/2024-1376, byl obviněný D. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad 1) jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 123/2024 Sb., jednak přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, jednak přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a (ad 2) jednak přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a jednak přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b), písm. d) tr. zákoníku, kterých se podle jeho zjištění dopustil jednáním popsaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v tomto výroku. Současně mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou.
3. O odvoláních obviněného a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 3. 2025, č. j. 12 To 4/2025-1428, jímž jednak podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně podanému ve prospěch obviněného napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o uložení ochranného léčení sexuologického ústavní formou, a jednak podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného a odvolání státní zástupkyně podané v jeho neprospěch.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem brojí pouze proti výroku o trestu odnětí svobody, který mu byl uložen ve výši šesti let. Uvedený trest považuje za natolik přísný, že to „představuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe jako jednoho ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a zároveň porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)“. Zmiňuje odborné závěry znaleckého posudku zpracovaného na jeho osobu a soudu vytýká, že zcela vyloučil aplikaci § 40 odst. 1 tr. zákoníku, pokud dospěl k závěru, že zjištěnou zmenšenou příčetnost nelze výrazným způsobem promítnout v jeho prospěch při ukládání trestu. Upozorňuje na to, že jeho schopnost ovládací byla podstatně snížena. V další části poukazuje na odborný článek věnující se otázkám ukládání trestů a zmiňuje i některá rozhodnutí soudů, resp. výměry trestů, jimiž byli pachatelé obdobných trestných činů postiženi.
5. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jím napadené usnesení odvolacího soudu a poté sám rozsudkem zrušil výrok o trestu obsažený v rozsudku soudu prvního stupně a uložil mu trest odnětí svobody kratšího trvání. Samostatným podáním obviněný sdělil, že souhlasí s tím, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
6. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který zmínil, že sám dovolatel na jeho počátku správně konstatuje, že uplatněný dovolací důvod jeho námitkám neodpovídá. Státní zástupce připomíná, že námitka nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, a tento závěr dokládá citací rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a řadou rozhodnutí Ústavního soudu. Dodává, že dovolací soud se přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku.
7. Na straně druhé státní zástupce přiznává, že přiměřenost trestu by mohl dovolací soud posoudit mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Zásah dovolacího soudu by byl možný, pokud by uložený trest byl v rozporu s principem proporcionality trestní represe a z něj plynoucí zásadou přiměřenosti trestních sankcí. Státní zástupce nicméně po demonstraci příkladů, kdy takto Nejvyšší soud postupoval, dospívá k poznatku, že ve věci posuzované takový procesní postup není odůvodněn. Podle něj se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (body 27. – 47.) podrobně vypořádal se všemi námitkami dovolatele proti výroku o trestu. V bodě 41. citovaného odůvodnění vysvětlil pak i to, proč nebylo možno ve věci dovolatele postupovat podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku – poukázal na trestní minulost dovolatele a vysokou škodlivost jeho jednání. V bodě 38. – 40. tamtéž pak odvolací soud popsal vztah mezi mírou zavinění pachatele a škodlivostí jeho jednání pro společnost v případě pachatele se sníženou příčetností. Zejména zde poukázal na to, že zmenšená příčetnost sice míru zavinění snižuje ale škodlivost pro společnost naopak zvyšuje. Podrobně vysvětlil, že zjištěná sexuální úchylka dovolatele nebezpečnost jeho osoby zvyšuje a nikoliv snižuje.
8. K tvrzení dovolatele, že jemu uložený šestiletý trest odnětí svobody je výrazně přísnější než tresty obvykle ukládané jiným pachatelům za obdobné trestné činy, státní zástupce uvedl, že podrobným rozborem (který je v jeho vyjádření obsažen) je nezbytné dospět k závěru opačnému. Nadto konstatoval, že jakékoliv porovnávání trestů mezi různými věcmi různých pachatelů je ze své podstaty zavádějící. Druh a výši trestu uloženého dovolateli odůvodnil odvolací soud s vysokou pečlivostí. Podstatné je, že nic nenasvědčuje tomu, že by dovolateli uložený trest svou přísností nějak vybočoval ze zvyklostí českého trestního řízení, natož že by vybočoval způsobem extrémním, na nějž by bylo třeba reagovat podle zásady přiměřenosti trestních sankcí.
9. Protože argumentace dovolatele v jeho mimořádném opravném prostředku žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Posouzení důvodnosti dovolání
11. Obviněný, jak plyne z výše uvedeného (část II.), opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky odpovídají jeho obsahovému vymezení. K jeho naplnění dochází tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním, zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
12. Ve shodě s tím, co zmiňuje sám dovolatel („… ačkoli si je vědom toho, že trest byl uložen v rámci trestní sazby a druh trestu zákon připouští.“), Nejvyšší soud konstatuje, že mu byl soudy nižších stupňů uložen trest, který nelze za vadný ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu považovat. Na posouzení dovolacího soudu tak zůstává to, čeho se obviněný svým podání domáhá, tj. vyslovení se k otázce, zda mu uložený trest není zjevně excesivní, tj. odporující zásadě proporcionality trestních sankcí.
13. Za takový by však mohl být trest obviněnému uložený označen jen v případě, že by se zjevně vymykal obecným představám postihu pachatele za konkrétní, jím spáchaný trestný čin. Individualita trestního postihu, tj. volba adekvátního právního následku trestní odpovědnosti pachatele, ve své podstatě vyžaduje zohlednit všechny konkrétní okolnosti významné pro uložení trestu (ve smyslu hlavy V, oddílů 1 a 2 tr. zákoníku), což vede ke zjištění, že tvrzení o zjevné nepřiměřenosti uložené trestní sankce nelze zakládat na blíže nekonkretizovaných odkazech na výši trestů uložených pachatelům v jiných trestních věcech.
Ostatně v obdobném duchu se ve svých rozhodnutích vyslovil i Ústavní soud. Ten např. ve svém usnesení ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1647/22, uvedl, že „považuje za potřebné uvést, že trestání ve smyslu § 39 a násl. trestního zákoníku je založeno na soudní individualizaci ukládaného trestu konkrétnímu pachateli(ce) odpovídající hlediskům spravedlnosti a přiměřenosti navazujícím na všechny, jak porovnatelné, tak i individuální okolnosti posuzovaného případu, zejména povahu a závažnost konkrétního spáchaného trestného činu, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele(ky) a jeho(jí) dosavadní způsob života a možnosti jeho(jí) nápravy, včetně jeho(jího) chování po činu.
Přitom povaha a závažnost konkrétního spáchaného trestného činu je především určena jeho individuálními objektivními znaky blíže charakterizujícími spáchaný čin (význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za jakých byl čin spáchán), intenzitou subjektivního vztahu pachatele(ky) k činu (míra jeho zavinění, jeho pohnutka, záměr nebo cíl) a osobou pachatele(ky). Již z toho vyplývá, že jakékoli porovnávání uložených trestů vždy z těchto hledisek rozdílných, byť podle tvrzení stěžovatelky podobných, případech, je s ohledem na uvedené individuální okolnosti vztahující se jak ke spáchanému činu [včetně osoby pachatele(ky)] a poměrům konkrétního pachatele(ky), velmi obtížné, nehledě k tomu, že je třeba také individuálně hodnotit jeho(jí) možnosti nápravy“.
14. Obviněný se ve svém dovolání omezil na uvedení toliko dílčích zjištění týkajících se jeho věci, avšak zcela pominul a nikterak se konkrétní argumentací nevymezil vůči tomu, co z hlediska druhu a výměry trestu k odvolacím námitkám jeho i státní zástupkyně vyložil odvolací soud v odůvodnění svého usnesení. Jak připomenul již státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, odvolací soud se zdůvodnění druhu a výměry trestu věnoval poměrně obšírně, o čemž svědčí body 27. až 47. Dovolatel se vůči zde vysloveným závěrům nikterak (a zejména detailněji) nevymezuje, a proto ani dovolací soud necítí potřebu, aby tyto jeho závěry opakoval či dále rozvíjel. Ve shodě s posouzením věci státním zástupcem toliko konstatuje, že na podkladě vyhodnocení rozhodných skutečností majících význam pro ukládání trestu v posuzované věci nelze dojít k závěru, že by trest dovolateli uložený byl zjevně excesivním, tj. odporující zásadě přiměřenost trestních sankcí. V. Způsob rozhodnutí
15. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. věcně rozešly. Důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí nevyvstal ani z hlediska ústavních garancí. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
16. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 7. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu