6 Tdo 622/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. července 2007 o dovolání

nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného M. Š., proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 To 54/2006-148, v

trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 5/2006, t a k t

o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.

10. 2006, sp. zn. 2 To 54/2006, z r u š u j e .

Současně se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e ,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, č. j. 7 T 5/2006-113, byl

obviněný M. Š. uznán vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz

podle § 140 odst. 2 věta první tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr.

zák., jednak pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250

odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 140 odst. 2 tr. zák. za

použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání

pěti roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák.

zařazen do věznice s dozorem. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o

trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 3. 2004, sp. zn.

3 T 32/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání.

Uvedených trestných činů se obviněný podle učiněného skutkového zjištění měl

dopustit tím, že „dne 1. 12. 2003 v pobočce K. b. a. s. podal dva příkazy k

úhradě znějící na částky 30.000,- Kč a 40.000,- Kč, které sám vyplnil a na

kterých napodobil podpis J. D., a pokusil se tak převést z jeho bankovního účtu

na svůj bankovní účet vedený u Č. a. s. celkovou částku 70.000,- Kč, k převodu

finanční částky však nedošlo, neboť na účtu poškozeného nebyla dostatečná výše

finančních prostředků k provedení platby a takovým jednáním se pokusil způsobit

J. D. škodu ve výši 70.000,- Kč“.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 To 54/2006-148,

podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku

o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §

140 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. a § 40 odst. 1 tr. zák. uložil

souhrnný tret odnětí svobody v trvání tří let. Pro výkon tohoto trestu byl

obviněný podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně

odvolací soud podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního

příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 3. 2004, č. j. 3 T 32/2004-67, a to

včetně všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí

napadla dovoláním nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného.

Dovolání nejvyšší státní zástupkyně opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním

posouzení, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť

obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním

zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podstatu dovolání nejvyšší státní

zástupkyně spatřuje v tom, že obviněnému byl uložen trest za použití § 40 odst. 1 tr. zák., aniž by k takovému postupu byl dán nějaký věcný důvod. Jak uvedla,

není sporu o tom, že padělání podpisu oprávněného disponenta na bankovním

příkazu k úhradě (podobně jako podpisu na směnce či jiném bezhotovostním

platebním prostředku) je podstatně snazší formou spáchání trestného činu podle

§ 140 odst. 2 tr. zák. nežli padělání bankovek platné měny, které jsou opatřeny

řadou ochranných prvků, a to právě pro svou specifickou funkci obecného

platidla, jak se o ní zmiňuje Vrchní soud v Praze. Dodala, že v tomto směru lze

souhlasit i s úvahou o různých okruzích subjektů, jichž se může dotknout

padělání obou druhů platebních prostředků. Nicméně zde stále zůstává nepochybné

skutkové zjištění, že obviněný naplnil znak skutkové podstaty daného deliktu

jedním z alternativních způsobů, mezi jejichž závažností sám zákon nijak

nerozlišuje. Pokud mezi bezhotovostní platební prostředky ve smyslu § 143 tr. zák. spadají i bankovní příkazy k úhradě, pak jejich padělání za běžných

okolností nepochybně naplňuje z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 a 2 tr. zák. požadavek typové nebezpečnosti deliktu. Není tedy možné prohlásit jeden ze

zákonem vymezených alternativních způsobů spáchání trestného činu za natolik

bagatelní, že trestné jednání páchané tímto způsobem nedosahuje dostatečné míry

společenské nebezpečnosti, aby spadalo pod trestní sazbu stanovenou zákonem pro

daný trestný čin, jak – byť jinými slovy – činí vrchní soud. Jeho způsob

výkladu znaků trestného činu podle § 140 odst. 2 věta první tr. zák. vede ve

svých důsledcích k obcházení zákonné směrnice, podle níž je padělání

bezhotovostních platebních prostředků trestné stejně jako padělání peněz, a

takový způsob aplikace trestního práva hmotného není možné akceptovat. Pokud

jde o druhý argument Vrchního soudu v Praze, že totiž výše škody se v daném

případě pohybovala těsně nad dolní hranicí zákonného rozpětí znaku „větší

škody“, je podle nejvyšší státní zástupkyně tato úvaha ve vztahu ke společenské

nebezpečnosti činu zcela irelevantní. Zdůraznila, že způsobení škody není

znakem základní skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz

podle § 140 odst. 2 věty prvé tr. zák., podle něhož byl v daném případě ukládán

trest. Zjištěná výše škody je proto z hlediska ukládání trestu kritériem zcela

podružným, jímž nelze zpochybňovat přiměřenost trestní sazby stanovené v § 140

odst. 2 tr. zák. Podle nejvyšší státní zástupkyně se navíc jednání obviněného z

typové společenské nebezpečnosti konkrétního trestného činu, jež je vyjádřena

právě trestní sazbou, nijak nevymykalo.

Obviněný jednal úmyslně, když vědomě

padělal podpis druhé osoby, přičemž z jednání měl mít i osobní finanční profit. Nebylo zjištěno nic, co by mohlo společenskou nebezpečnost jeho konkrétního

jednání snižovat natolik, aby její stupeň nedosáhl typové nebezpečnosti daného

trestného činu pro společnost. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že

důvody pro aplikaci zmírňovacího ustanovení už nemohou být vůbec dány ve vztahu

k osobním poměrům obviněného, neboť se dopustil i další trestné činnosti,

přičemž pokud jde o již zmíněné odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu v

Kolíně pod sp. zn. 3 T 32/2004, šlo o trestnou činnost stejného charakteru -

předkládání falešných potvrzení bance a v jednom případě dokonce odcizených

osobních dokladů jiné osoby, a to se záměrem vylákat úvěr. Poznamenala, že na

relativně snadný způsob, jímž obviněný trestný čin spáchal, reagoval již soud

prvního stupně tím, že pro výkon (souhrnného) trestu odnětí svobody uloženého

na samé dolní hranici trestní sazby zařadil obviněného za použití § 39a odst. 3

tr. zák. do věznice s dozorem, ačkoli měl být s ohledem na rozpětí trestní

sazby stanovené v § 140 odst. 2 tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou

ostrahou, což ve způsobu výkonu trestu představuje zmírnění typu věznice o dva

stupně. Vzhledem k těmto skutečnostem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby

Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s ohledem na § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 2 To

54/2006, v celém rozsahu, a zrušil i další výroky na tyto výroky obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu a

dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v

Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ jiného

rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je

přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], přičemž bylo podáno nejvyšší

státní zástupkyní v neprospěch obviněného. Nejvyšší státní zástupkyně je podle

§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou podat dovolání pro nesprávnost

kteréhokoliv výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch

obviněného. Lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e odst. 1 tr. ř.

zachována. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst.

1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále

nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí

uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně

nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem

podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně opřela dovolání o

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá

na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a o dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo

trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán

vinným.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že

skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,

třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní

kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině

popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení než posouzení skutku může být

nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní

kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z

hlediska hmotného práva. Jestliže by se jiné hmotně právní posouzení vztahovalo

k trestu, zpravidla půjde o zvláštní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

h) tr. ř. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně v dané věci nebyly splněny

podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1 tr.

zák. Vzhledem k tomu byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu

stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší

soud shledal, že jde o právně relevantní námitku.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i

předcházející řízení a shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je

důvodné.

Obviněný byl uznán vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz

podle § 140 odst. 2 věta první tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr.

zák., jednak pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250

odst. 1, 2 tr. zák. Odvolací soud obviněnému uložil podle § 140 odst. 2 tr.

zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 40 odst. 1 tr. zák. souhrnný trest

odnětí svobody v trvání tří let. U trestného činu podle § 140 odst. 2 tr. zák.

lze trest uložit v rozpětí trestní sazby pět až deset let. Snížení trestu

odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby odvolací soud odůvodnil tím, že

bankovní příkaz k úhradě je sice tuzemským bezhotovostním platebním prostředkem

podle § 143 tr. zák., avšak jeho padělání je méně nebezpečné, než v případě

padělání peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti dodal, že

zatímco peníze v materializované podobě bankovek jsou vydány emisní bankou a

představují oběživo ve vztahu k nekonečnému počtu subjektů, u bezhotovostního

platebního styku jde toliko o dvoustranný právní vztah – mezi disponenty s účty

a peněžním ústavem. Odvolací soud při posuzování podmínek pro uložení trestu

pod dolní hranicí trestní sazby vzal dále v úvahu, že padělal-li obviněný dva

příkazy k úhradě v celkové výši 70.000,- Kč, způsobená škoda se pohybuje při

spodní hranici větší škody ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. (větší škodou se

rozumí škoda od 50.000,- Kč do 500.000,- Kč). Z těchto hledisek odvolací soud

považoval uložení trestu podle trestní sazby stanovené v § 140 odst. 2 tr. zák.

za nepřiměřeně přísné.

Soud může podle § 40 odst. 1 tr. zák. snížit trest odnětí svobody pod dolní

hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené, má-li vzhledem k okolnostem

případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby

odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a

že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. To znamená, že k

uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem musí docházet

jen výjimečně, nikoliv tedy v případech, jsou-li okolnosti případu nebo poměry

pachatele běžně se vyskytující.

Podle ustanovení § 143 tr. zák. se ochrana podle § 140 tr. zák. až 142 tr. zák.

poskytuje též tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům. K

provedení plateb v bezhotovostním platebním styku se používají bezhotovostní

platební prostředky. K nim nepochybně příkaz k úhradě patří. Jestliže obviněný

podle tzv. právní věty výroku o vině padělal bezhotovostní platební prostředek

v úmyslu udat jej jako pravý, naplnil v běžně se vyskytujících případech

všechny zákonné znaky trestného činu podle § 140 odst. 2 věta první tr. zák. ve

spojení s § 143 tr. zák. Odvolací soud však skutečnost, že jde o bezhotovostní

platební prostředek posoudil jako okolnost, která snižuje stupeň nebezpečnosti

jednání obviněného pro společnost. Tento názor však není správný, neboť

ustanovení § 140 až § 143 tr. zák. chrání zájem na bezpečnosti a spolehlivosti

peněz stejně jako bezhotovostních platebních prostředků. Vyjádřil-li

zákonodárce objekt trestného činu ve skutkových podstatách takto, jednoznačně

tím dal najevo, že nečiní rozdíl mezi hotovostním platebním stykem a

bezhotovostním platebním stykem a poskytuje jim ochranu bez rozdílu, lhostejno,

jakou škodu uvedeným činem pachatel způsobí. Jinými slovy řečeno, důvod pro

snížení trestu nelze spatřovat jen v tom, že trest uložený v mezích zákonné

trestní sazby by byl pro obviněného příliš přísný, protože ke snížení trestu

odnětí svobody lze přistoupit jen tehdy, mají-li okolnosti případu či poměry

pachatele charakter výjimečnosti (srov. č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.).

Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze opřít o okolnosti případu nebo o

poměry pachatele anebo o obě tato hlediska zároveň, postačí však, bude-li

naplněno alespoň jedno z nich.

Pokud jde o okolnosti případu, rozumí se jimi všechny skutečnosti, které mají

vliv na posuzování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost a

možnosti nápravy pachatele. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze

odůvodnit okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty trestného

činu potud, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z

obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při

trestání. Nelze je však dovozovat pouze z mírnější alternativy, kterou byla

naplněna skutková podstata (srov. č. 5/1966 Sb. rozh. tr.). I poměry pachatele

se zřetelem k § 40 odst. 1 tr. zák. musejí být výjimečné. Spočívají v

okolnostech, které nemají přímý vztah ke spáchání trestného činu a které nejsou

hodnoceny v rámci stupně společenské nebezpečnosti činu. Nepatří k nim

skutečnosti, že se pachatel k činu doznal či vyjádřil lítost nad jeho spácháním

nebo jej pomáhal objasnit (srov. č. 19/1967 Sb. rozh. tr.). V podstatě půjde o

rodinné a osobní poměry, které existují nikoliv v době spáchání trestného činu,

ale v době rozhodování o trestu, např. majetkové poměry pachatele, jeho

zdravotní stav a zdravotní stav jeho rodiny, některé z polehčujících okolností,

jež se projevily až po spáchání trestného činu atd.

Lze tedy shrnout, že za situace popsané v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého

stupně podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 40

odst. 1 tr. zák. nebyly v konkrétním případě rozvedeny způsobem, který

nevzbuzuje pochybnosti o správnosti úvah soudu druhého stupně. Jak již bylo

shora konstatováno Vrchní soud v Praze „zvláštní okolnosti případu“ (viz str. 4

odůvodnění jeho rozsudku) spatřuje v tom, že „bankovní příkaz k úhradě je

tuzemským bezhotovostním platebním prostředkem podle § 143 tr. zák., přičemž

jeho padělání je v posuzovaném případě výrazně méně nebezpečné, než kdyby došlo

přímo k padělání peněz způsobem předpokládaným v ustanovení § 140 odst. 2 tr.

zák.“ Uvedený výklad vrchního soudu ve své podstatě vyjadřuje závěr, že trestné

jednání páchané tímto způsobem nedosahuje dostatečné míry společenské

nebezpečnosti, čímž ve svém důsledku popírá znění zákona, podle něhož je

padělání bezhotovostních platebních prostředků trestné stejně jako padělání

peněz. Pokud ve svých úvahách odvolací soud na str. 4 svého rozsudku uvádí

„jeho padělání je v posuzovaném případě výrazně méně nebezpečné“, nerozvádí již

vůbec svoji úvahu k pojmu „v posuzovaném případě“, a to ať již z pohledu

okolností případu či vzhledem k poměrům pachatele, neboť závěr, že „peníze v

materializované podobě bankovek jsou vydávány emisní bankou a představují

oběživo ve vztahu k nekonečnému počtu subjektů, kdežto u bankovních příkazů k

úhradě jde pouze o vztah mezi disponenty s účty a bankovním domem“ jsou

obecného významu, směřující ve své podstatě do oblasti porovnání společenské

nebezpečnosti trestného činu jímž byl obviněný uznán vinným a padělání peněz

způsobem předpokládaným v § 140 odst. 2 tr. zák. Z ustanovení § 140 odst. 2 tr.

zák. (§ 143 tr. zák.) vyplývá, že způsobení škody není znakem skutkové podstaty

tohoto trestného činu, a proto konstatování, že jednáním obviněného měla být

poškozenému způsobena škoda na spodní hranici „větší škody“ (celkem 70.000 Kč)

je z uvedeného pohledu irelevantní.

Uložil-li odvolací soud obviněnému trest odnětí svobody pod dolní hranicí

trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin podle § 140 odst. 2 tr. zák., s

ohledem na skutečnosti výše rozvedené byl obviněnému uložen trest ve výměře

mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán

vinným. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného

proto Nejvyšší soud vyhověl.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.

ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 2 To

54/2006. Současně zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na

zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla pokladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. poté přikázal Vrchnímu

soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia, kdy bude nutno vycházet ze skutečnosti, že rozsudek

soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen pouze podle § 258 odst. 1

písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a tento rozsudek Vrchního soudu v

Praze byl zrušen k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch

obviněného. Při novém projednání a rozhodnutí věci odvolací soud bude brát v

úvahu i skutečnosti, ke kterým se vyslovil i Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí

(§ 265s odst. 1 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. července 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 6 Tdo 622/2007

Datum rozhodnutí: 12.07.2007

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

6 Tdo 622/2007-I.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2007 o

dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného M. Š.,

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 To

54/2006-148, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T

5/2006, t a k t o :

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. s e obviněný M. Š. n e b e r e d o v a z b y

.

O d ů v o d n ě n í :