6 Tdo 632/2025-5981
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný E. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 2025, č. j. 1 To 82/2024-5904, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 5/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „krajský soud“) ze dne 10. 5. 2024, č. j. 1 T 5/2019-5777, byl obviněný E. N. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z části dokonanému a z části ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem popsaným v jeho výroku.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, přičemž denní sazba peněžitého trestu se stanoví ve výši 500 Kč, tedy celkem ve výměře 50 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu odkázána se svým nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného a poškozené proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 1 To 82/2024-5904, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost k náhradě škody vůči České republice, zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu, a to ve výši 1 645 102,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Hynka Gaji dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Soudy podle něj zejména nesprávným způsobem vyhodnotily celou časovou souslednost jednotlivých částí skutkového děje v rámci obou licenčních řízení. Z provedených důkazů přitom podle dovolatele jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí o udělení licencí v případě obou společností FVE 1 s.r.o. a FVE 8 s.r.o. bylo vyhotoveno a odpovědnou úřední osobou podepsáno před tím, než byly do obou licenčních spisů doloženy Zprávy o revizi elektrického zařízení (č. 71209 pro FVE XY a č. 51209 pro FVE XY), jím vyhotovené coby revizním technikem. Již s ohledem na tyto skutečnosti nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť nemohl odpovědnou úřední osobu uvést v omyl, jelikož tato vydala jednotlivá rozhodnutí o udělení licencí zcela nezávisle na jím vyhotovených revizních zprávách doložených do obou správních spisů teprve o tři dny později. Obviněný poukázal na pravidla řádného vedení správního spisu a zakládání jednotlivých listin do něj, zejména pak s důrazem na určení data, kdy byly listiny do spisu založeny, a demonstroval, že revizní zprávy byly v případě obou řízení do spisu doloženy až tři dny po udělení licencí. Odpovědná osoba jím proto nemohla být uvedena v omyl při posuzování podmínek pro vydání licencí.
5. Za další pochybení soudů obviněný označuje vadné posouzení hmotněprávního předpisu, a to normy ČSN 33 1500. Soudy měly v rozporu s čl. 6.1 normy u Zpráv o revizi elektrického zařízení mylně uchopit vymezený rozsah revidovaného zařízení. Z revizních zpráv přitom plyne, že se jedná o revize uzemňovací soustavy, čemuž odpovídá vymezení jejich rozsahu i naměřené hodnoty obsažené ve zprávách. Daný údaj ovšem neosvědčuje, že měniče byly nainstalovány nebo kontrolovány, jak nesprávně dovozují oba soudy.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytýká vadu ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 228 odst. 1 tr. ř. Soud měl podle něj pochybit zejména v otázce volby kritéria, podle kterého vyčíslil samotný podíl dovolatele na způsobené škodě, neboť náležitě nepřihlédl k účasti jednotlivých osob na proběhlém skutkovém ději. Výrokem, jímž jej zavázal k náhradě škody, de facto zvýhodnil hlavního pachatele společnost FVE 45 s.r.o., která se obohatila o veškeré finanční prostředky. Pro obviněného coby starobního důchodce je navíc uložená povinnost k náhradě škody likvidační.
7. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, případně jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného po vyložení obsahového zaměření dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. V posuzované věci podle něj přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř. a zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Na jejich dostatečná skutková zjištění lze proto plně odkázat.
9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze za relevantní výhradu teoreticky považovat námitku absence objektivní stránky projednávané skutkové podstaty. Při jejím vznesení však dovolatel převážně rozporuje učiněná skutková zjištění obou soudů, a to zcela totožnými či obdobnými námitkami uplatněnými již v předcházejícím řízení, jimiž se tyto soudy podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
10. Otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem, tedy samotnou možností, aby jím vypracované revizní zprávy uvedly adresáta v omyl v rámci rozhodovacího procesu stran udělení licence k provozu fotovoltaických elektráren, se podrobně zabýval již odvolací soud mj. v bodě 46. odůvodnění napadeného rozsudku. V daném kontextu již byla taktéž objasňována otázka tvorby správního spisu a řazení dokumentů do něj došlých. Právě s odkazem na správní předpisy se obviněný v podaném dovolání obsáhle věnuje souvisejícími náležitostmi stran časového řazení listin do správního spisu.
Případy FVE XY a FVE XY nebyly jedinými, kde ke konci roku 2009 docházelo k až chaotickému sestavování správních spisů, což souviselo se snahou ať již obchodních společností či jiných subjektů stihnout veškeré schvalovací procesy stran alespoň formálního dokončení díla v podobě fotovoltaické elektrárny ještě za podmínek výhodnější garance k výkupu elektřiny, než pokud by elektrárny byly dokončovány teprve v následujícím roce. Přesto bylo dostatečným způsobem objasněno, že ze samotného řazení dokladů ve správním spisu (kdy revizní zprávy byly zařazeny až za rozhodnutími o udělení licencí) nelze usuzovat, že by licence byly uděleny bez znalosti obsahu revizních zpráv vypracovaných obviněným, jelikož příslušný administrativní pracovník musel vyhodnotit úplnost podkladů pro udělení licencí, což by nebylo možné právě bez doložených revizních zpráv.
V rámci dokazování přitom bylo ozřejměno, že mezi základní technické předpoklady pro udělení licence patřily kolaudační rozhodnutí, povolení k předčasnému užívání stavby a revizní zprávy. Podstatným údajem vyplývajícím z revizní zprávy mělo být zjištění, že zařízení splňuje bezpečnostní požadavky. V tomto směru tudíž bylo s oporou ve svědeckých výpovědích a zjištěných standardních postupech Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) uzavřeno, že bez znalosti obsahu revizních zpráv by licence ani nebyly uděleny.
11. Lze se ztotožnit se závěry odvolacího soudu, podle nichž případné formální nedostatky, jež provázely správní řízení, nemohou mít žádný podstatný význam stran obhajovacích námitek obviněného ohledně procesu rozhodování při udělení licencí. Obviněný podle skutkových zjištění vypracoval a předložil pro další použití revizní zprávy, zakrývající samotnou podstatu věci, tedy že výstavby fotovoltaických elektráren nebyly dokončeny a elektrárny nejsou schopny provozu v předpokládaném rozsahu. Nedostatky na straně stavebního úřadu, v činnosti ERÚ a E.ON tudíž s ohledem na vlastní jednání obviněného nemají vliv na jeho případnou trestní odpovědnost. Pro úplnost lze doplnit, že obviněný jako zkušený revizní technik dobře věděl, z jakého důvodu a pro jaké budoucí účely vypracovává předmětné revizní zprávy a jak tyto budou následně použity. Učinil tak přesto, že v době revizí nemohl objektivně změřit výkon elektráren a osvědčit bezpečnost energetických zařízení jako celků. Revizní zprávy tak de facto nepravdivě osvědčovaly schopnost bezpečného provozu energetického zařízení, které v tehdejší podobě ani nebylo předmětem revize.
12. Odvolacímu soudu tudíž lze přisvědčit v konstatování, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele, resp. účastníka, a následkem se nepřerušuje tím, že k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku (např. nedůsledná činnost pracovníků správních orgánů), zejména pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo (viz bod 49. odůvodnění napadeného rozsudku). Exkurz do problematiky legislativního rámce včetně rozhodovací činnosti trestních soudů, Nejvyššího správního soudu, technických norem ČSN apod. je poté obsažen v bodě 50. (resp. 36.) odůvodnění napadeného rozsudku a lze na něj plně odkázat, a to včetně závěrů zde dovozených, že revizní zprávy mají z hlediska posouzení bezpečnosti zařízení pro rozhodování ERÚ zcela zásadní význam.
13. Provedenými důkazy bylo náležitě objasněno, že obviněný tedy ve prospěch hlavních pachatelů vědomě uváděl nepravdivé informace jako osoba, již tížila zvláštní zákonná povinnost v dané situaci do předmětných revizních zpráv zahrnout pouze informace pravdivé, neboť na těchto revizních zprávách do značné míry závisel řádný průběh dalších navazujících veřejnoprávních řízení (ať již stavebního, o udělení licence apod.), u nichž je značný veřejný zájem na tom, aby jejich výsledku bylo dosahováno pouze v souladu s úplně a pravdivě zjištěným skutkovým stavem. Jednání obviněného se tedy příčilo samotné podstatě smyslu předmětných revizí a jeho role jako revizního technika.
14. Řízení o vydání licence vedené ERÚ má přitom charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné licence, případně podkladů podaných dalšími zainteresovanými osobami. Při podání žádosti či doprovodných materiálů, pakliže tyto obsahují nepravdivé či zavádějící informace podstatného charakteru stran posouzení ohledně vydání licence, je možné uvést správní úřad v omyl a spáchat tak trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016).
15. Pokud jde o obviněným rozporovanou povinnost k náhradě škody, kdy pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. řadí námitky stran chybné aplikace hmotněprávních ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je namístě poukázat na následující. Odvolací soud zejména v bodech 55. až 68. odůvodnění napadeného rozsudku rozvedl teoretická východiska a vlastní úvahy vedoucí ke konkrétnímu rozhodnutí v rámci adhezního řízení. V projednávané věci je vznik škody v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a je znakem objektivní stránky jemu přisuzované skutkové podstaty. Materiální podmínky pro uložení povinnosti k náhradě škody byly splněny. Jak dále vyplývá z dřívější judikatury, za škodu, jejíž náhradu lze uplatňovat podle § 43 odst. 3 a § 228 tr. ř., odpovídá i účastník trestného činu, pokud je jeho trestné jednání v příčinné souvislosti se vznikem škody (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 10 To 55/2006).
16. Přestože obviněný své dovolací námitky tímto směrem výslovně neformuluje, lze současně připomenout, že podmínkou pro vyslovení solidární odpovědnosti dvou nebo více obžalovaných za škodu způsobenou trestným činem není, aby o povinnosti obou (či všech) obžalovaných k náhradě škody soud rozhodoval jediným rozsudkem nebo ve společném řízení. Přesto formulace výroku o náhradě škody ve formě solidární odpovědnosti, jež by pro obviněného byla výhodnější, nebyla zvolena právě s ohledem na skutečnost, že v aktuálním trestním řízení figuruje coby obviněný sám E. N., resp. že v době rozhodování soudu nebylo o dalším potenciálním pachateli rozhodnuto (vyjma řízení, kde povinnost k náhradě škody stanovena nebyla). Přestože z procesního hlediska odvolací soud zavázal k náhradě škody pouze obviněného, tak uvedené současně neznamená, že z hmotněprávního hlediska zůstane obviněný E. N. jedinou osobou, která by se měla na náhradě škody podílet, a to za předpokladu, že povinnost k náhradě škody bude uložena taktéž dalším potenciálním pachatelům zainteresovaným na předmětné trestní věci, toliko projednávaným v samostatných trestních řízeních.
17. S námitkami obviněného, podle nichž odvolací soud ignoroval, resp. přinejmenším ne zcela důsledně reflektoval koncept tzv. dělené odpovědnosti ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák., se podle státního zástupce nelze ztotožnit. Dělená odpovědnost, představující výjimku z obecného pravidla o způsobu náhrady škody, musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu, přičemž v případě rozhodnutí o této formě způsobu náhrady škody se vychází z celkového podílu každého ze škůdců na způsobení škody, tedy zejména z charakteru a rozsahu jednání, které vedlo ke škodě, z míry zavinění každého škůdce apod. Obviněný ovšem primárně namítá, že on sám se na spáchané trestné činnosti neobohatil, jelikož profit směřoval právnické osobě. Pomíjí ovšem, že tzv. dělená odpovědnost je konstruována na podílu ohledně jednání vedoucího k závadovému následku, nikoli na případné míře rozdělení nelegálního profitu. Ze samotné dikce § 438 odst. 2 obč. zák. (v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody) je patrné, že citované ustanovení primárně míří na podíl na vzniku škody, nikoli na podíl na výsledném profitu z protiprávního jednání.
18. I přes výše uvedené odvolací soud konkrétní výši náhrady škody, kterou obviněného zavázal, odůvodnil právě konceptem dělené odpovědnosti škůdců (srov. bod 60. odůvodnění napadeného rozsudku). V bodě 66. odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud podrobně rozvedl své úvahy při stanovení výsledné částky 1 645 102,50 Kč coby výše náhrady škody, k níž obviněného ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal. Současně nelze přehlédnout, že celková způsobená škoda činí 26 772 103,23 Kč bez DPH, resp. 31 143 810,47 Kč včetně DPH. Odvolací soud de facto postupoval značně ve prospěch obviněného, neboť již předem předjímal, jak bude naloženo s dalšími zajištěnými prostředky a že se z nich do budoucna bude poškozený hojit, načež tyto úvahy vedly ke stanovení výše náhrady škody „toliko“ 1 645 102,50 Kč. Pokud přitom bude brána účast osob na samotném vzniku trestněprávně relevantního následku, nelze přehlédnout, že bez revizních zpráv stvrzených obviněným by vůbec nebyly uděleny licence k provozu fotovoltaických elektráren, tedy přinejmenším v dané době a za tehdejších výhodnějších podmínek. Tudíž namítané úvahy o okrajovém zapojení obviněného do skutkového děje nejsou namístě.
19. Pokud obviněný namítá, že pro něj coby starobního důchodce je uložená povinnost k náhradě škody likvidační, tak nelze přehlédnout zjištění soudu prvního stupně, že již v době probíhajícího trestního řízení se obviněný účelově zbavoval podstatné části svého majetku. Darovacími smlouvami převedl nemovitý majetek v podobě vinice, lesních pozemků, orné půdy, rodinného domu apod. na svého syna, částku 1,5 milionu Kč ve stejném období vybral v hotovosti z bankovního účtu atd. Uvedené kroky přinejmenším působí dojmem zbavování se aktiv před potenciálním postihem ze strany orgánů činných v trestním řízení.
20. Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá zejména uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
21. Obviněný zaslal prostřednictvím svého obhájce repliku k vyjádření státního zástupce. Předeslal, že na projednávanou věc má zcela odlišný názor. K dovolacímu důvodu podle písm. g) upřesnil, že se podle jeho mínění soudy dopustily zcela zásadní deformace důkazů a svévole při interpretaci výsledků důkazního řízení, neboť nesprávným způsobem posoudily časovou souslednost jednotlivých skutkových dějů. Nepřímo je to prokázáno skutečností, že celkový výkon obou fotovoltaických elektráren uvedený v revizní zprávě převyšuje ten uvedený v obou licencích. Jedná se podle něj o závažné porušení povinností oprávněné úřední osoby, L. Ž., který byl v jiné věci v souvislosti s licenčním řízením pravomocně odsouzen. Soudy taky postupovaly zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
22. Co se týká adhezního řízení, odkázal na svoji argumentaci v dovolání. Dodal však, že celková škoda vznikla v období od 1. 12. 2009 do 31. 5. 2017 a odvolací soud tudíž pochybil, pokud vycházel z obč. zák. účinného do 31. 12. 2013 namísto úpravy obsažené v § 2915 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Závěrem uvedl, že trvá na svém návrhu vysloveném v dovolání.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
24. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že dovolatel zaslal dne 4. 8. 2025 repliku k vyjádření státního zástupce obsahující jednak novou argumentaci a jednak argumentaci, již vznesl před soudy nižších stupňů, nebyla však obsahem jeho dovolání. Vzhledem k tomu, že opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 17. 4. 2025 a jeho obhájci byl doručen dne 14. 4. 2025, konec lhůty pro podání dovolání nastal dne 17. 6. 2025. Podle § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolatel repliku zaslal po uplynutí lhůty pro podání dovolání, nemůže dovolací soud ke zde uvedené argumentaci přihlížet (viz rozhodnutí č. 40/2024 Sb. rozh. tr. – změnou důvodu dovolání ve smyslu § 265f odst. 2 tr. ř., nepřípustnou po uplynutí dovolací lhůty, je nejen uplatnění dalšího dovolacího důvodu, ale i doplnění dovolací argumentace ve smyslu vznesení jiných, dalších námitek, byť obsahově podřaditelných pod dovolací důvod uplatněný v zákonem stanovené lhůtě). Aby bylo postaveno na jisto, že k porušení práv obviněného nedošlo, Nejvyšší soud závěrem svého odůvodnění připojí krátký komentář k nové argumentaci obviněného. Se zbývající argumentací uvedenou v replice obviněného se již uspokojivým způsobem vypořádal odvolací soud.
IV. Důvodnost dovolání
IV./1. Obecná východiska
25. Úvodem je vhodné zmínit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, kdo má svou argumentací vymezit rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
26. Z uvedené citace je zřejmé, že i Ústavní soud akcentuje důležitost dovolací argumentace z hlediska výsledku řízení o dovolání. Dovolatel je totiž povinen ve svém mimořádném opravném prostředku označit alespoň jeden z dovolacích důvodů, o nějž své dovolání opírá, ale současně, má-li být úspěšný,
snést i konkrétní námitky, jimiž proti napadenému rozhodnutí brojí, a to takové, které svým obsahem odpovídají zvolenému důvodu dovolání, příp. alespoň jinému zákonném důvodu dovolání.
27. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
28. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu obviněný namítl rozpor mezi skutkovými závěry soudů a důkazy, z nichž má vyplývat, že revizní zprávy byly do správního spisu ERÚ založeny až po vydání rozhodnutí o udělení licence.
30. Ze spisového materiálu se zjišťuje, že v případě obou FVE byla žádost o udělení licence podána dne 16. 11. 2009 a dne 14. 12. 2009 byl účastník vyzván k odstranění nedostatků podání, mj. revizní zprávy. Rozhodnutí o udělení licence byla vydána pro FVE 1 i FVE 8 dne 18. 12. 2009, v obou případech ve spise následuje Potvrzení převzetí rozhodnutí a vzdání se práva podání rozkladu, na němž je uvedeno podací razítko ze dne 21. 12. 2009, a dále revizní zpráva (č. 71209 pro FVE 1 a č. 51209 pro FVE 8). Výhradně na základě těchto skutečností však nelze učinit jednoznačný závěr (jak činí obviněný) o tom, že oprávněná úřední osoba předmětná rozhodnutí vydala bez znalosti předmětných revizních zpráv.
31. Dovolací námitka není námitkou novou. K předmětné problematice se vyslovil již odvolací soud v bodě 46. odůvodnění svého usnesení. V němž zmínil, že touž otázkou se zabýval rovněž soud prvního stupně a k jejímu objasnění provedl řadu listinných důkazů a vyslechl několik svědků. ERÚ ve svém vyjádření (založeno na č. l. 2084) sdělil, že v rozhodném období byl na úřadě veden systém elektronické evidence spisové služby s automatickým řazením dokumentů. Z jeho obsahu plyne, že rozhodnutí o udělení licence byla vyhotovena dne 18.
12. 2009. V elektronickém deníku k údaji o evidenci potvrzení o převzetí rozhodnutí byla uvedena poznámka o doplnění dokladů, z čehož lze usuzovat, že k předání chybějících dokladů došlo dne 21. 12. 2009, kdy se zástupce účastníků osobně dostavil na ERÚ. Oprávněná úřední osoba vyhodnotila, že žadatel doložil vše potřebné a nic nebrání jejímu udělení. Obě rozhodnutí byla předem nachystána a vzhledem k tomu, že se zástupce účastníka vzdal práva na podání opravného prostředku, nabyla dne 21. 12. 2009 právní moci.
ERÚ dodal, že uvedený procesní postup je sice nestandardní, ale možný, a není v rozporu se správním řádem. Odvolací soud také poznamenal, že z výslechů svědků vyplynulo, že ERÚ byly na poslední chvíli doručovány dokumenty různou formou. Podle odvolacího soudu ze spisového materiálu vyplývá, že po přerušení řízení z důvodu nedostatků žádosti byly jednotlivé dokumenty žadatelem postupně dokládány, přičemž z obsahu údajů na nich uvedených nelze přesně transparentně rozlišit, jaké konkrétní doklady byly osobně či poštou doručovány.
Odvolací soud dále odkázal na výpověď oprávněné úřední osoby L. Ž. Ten při svém výslechu v hlavním líčení uvedl, že mohla nastat situace, kdy scházející doklad zaslal žadatel e-mailem, a když si přijel převzít osobně originál licence a vzdát se práva na odvolání, přinesl i originál revizní zprávy. Dodal, že udělení licence by nenavrhl [pozn. L. P., řediteli odboru licencí], kdyby revizní zprávu neměl (viz protokol ze dne 27. 1. 2022, č. l. 5204). Odvolací soud proto uzavřel, že z výpovědi jmenovaného svědka i postupu ERÚ lze spolehlivě dovodit, že bez znalosti obsahu revizních zpráv by licence úřadem schváleny nebyly.
32. Z výše uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně i odvolací soud shodně uzavřely, že rozhodnutí ERÚ byla pravomocně vydána (bez ohledu na datum jejich přípravy) mj. na základě předložených revizních zpráv. Dovolatelem předložená argumentace, resp. označené důkazy, neposkytují podklad pro zjištění, které by bylo s tímto závěrem v rozporu. Dovolatelem namítaný rozpor mezi skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že oprávněná úřední osoba při vydání pravomocného rozhodnutí jednala v omylu nastoleném mj. revizní zprávou vydanou obviněným, a dovolatelem označenými důkazy, proto nebyl shledán. Nedošlo tudíž ani k naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž námitky ve vztahu k jeho dalším alternativám dovolatel nevznesl.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
33. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle písmene h) a vzhledem k tomu, že svými námitkami nebrojí výslovně vůči nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku vymezeného v rozsudku soudu prvního stupně, lze usuzovat, že dvě dále zmíněné námitky mínil podřadit pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení).
34. První námitka spočívá v tvrzení, že soudy nesprávně vyhodnotily předmětné revizní zprávy ve vztahu k normě ČSN 33 1500 a že při svém posouzení nevzaly v potaz řádně uvedený vymezený rozsah revidovaného zařízení. Předmětem revize byla označena uzemňovací soustava, měřen byl přechodový odpor uzemňovací soustavy a taktéž bylo uvedeno, že se jednalo o celkovou revizi uzemňovací soustavy. Povaha této námitky je primárně skutková.
35. Přestože lze s obviněným souhlasit do té míry, že v obou revizních zprávách bylo uvedeno jako místo revize „uzemňovací soustava“ a že předmětem je „zařízení v rozsahu objektu DC a AC uzemňovací soustava“, nelze pominout jejich zbývající obsah. Zprávy především k FVE 1 uvádí, že „v zařízení jsou použity měniče SMC 100000TL, SMC 8000TL“ a dále oproti tomu uvádí přítomnost měniče SMC 110000TL. Zároveň v sestavě elektrického zařízení uvádí 177 ks měničů GSxx, přestože z protokolu o předání a převzetí tohoto díla ze dne 31.
1. 2010 vyplývá, že k dovezení měničů SMC 10000TL na stavbu došlo dne 18. 1. 2010 a měnič SMC 6000TL měl být teprve dodán v průběhu dubna/května 2010 (č. l. 118). U FVE 8 obviněný v revizní zprávě uvádí měniče SMC 11000TL v počtu 148 ks, přestože z protokolu o předání FVE 8 vyznívá, že v době vypracování revizní zprávy byl přítomen pouze jeden měnič, zatímco 146 ks měničů bylo na stavbu dodáno až 18. 1. 2010 a jeden zbývající měl být dodán v průběhu dubna/května 2010 (č. l. 223). Oba protokoly ze dne 31.
1. 2010 taktéž udávají, že chybějící měnič SMC 6000TL byl provizorně nahrazen měničem SMC 11000TL ze servisních zásob zhotovitele. Informace o datech dodání zbývajících měničů v roce 2010 dokládají i faktury získané prostřednictvím právní pomoci (č. l. 907 an.). Jak uvedl soud prvního stupně, tento závěr je podporován též měsíčními výkazy o vyrobené elektřině (viz body 66. a 67.). V obsahu revizních zpráv tedy obviněný uvedl části zařízení, které se zde ve skutečnosti nenacházely, pročež jeho závěr o bezpečnosti revidovaného zařízení byl učiněn v rozporu s požadavky normy ČSN 331500.
Nad rámec toho, co uvedl již soud prvního stupně v bodě 73. svého rozsudku jsou to mj. požadavky na obsah zprávy o revizi (v bodě 6.1 stanovuje, že zpráva o revizi musí obsahovat vymezení rozsahu revidovaného elektrického zařízení) či postup provádění revize (kapitola 5 ukládá stanovit postup tak, aby byl ověřen stav elektrických zařízení z hlediska základních požadavků bezpečnosti, které jsou na ně kladeny).
36. Nikoli překvapivě obviněný v revizních zprávách vypracovaných až v roce 2010 (a po dodání chybějících měničů) uvádí správně jak jejich označení, tak počet. Ze zprávy Technické inspekce České republiky ze dne 2. 9. 2015 vyplývá, že ani jedna z předmětných revizních zpráv nesplňuje požadavky na celkovou výchozí revizní zprávu elektrického zařízení (č. l. 3097 an.). Soud prvního stupně taktéž přiléhavě upozornil na požadavky dané zákonem (§ 9 vyhlášky č. 426/2005 Sb.) a posudek Českého vysokého učení technického v Praze. Ve spojení s informacemi od pracovníků České energetické inspekce (č. l. 3712) je zřejmé, že revizní zprávy jsou formulovány zmatečně. Přestože byly měřeny pouze hodnoty zemnícího odporu, v obsahu zpráv jsou zmiňovány i měniče (k tomu nesprávně, proházení názvů a nepravdivé hodnoty), které se zde v rozhodnou dobu vůbec nenacházely (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně), aniž by bylo možno seznat, že se jedná o popis nezbytných budoucích zařízení, která ještě nebyla instalována. Je tudíž zřejmé, že obviněný vědomě a záměrně s ohledem na své odborné znalosti a své postavení jako revizního technika FVE vypracoval revizní zprávy obsahující nepravdivé údaje. Porušení svých povinností jako revizního technika se snažil zakrýt označením zpráv jako vztahujících se pouze k uzemňovací soustavě. Samotné označení, jímž vymezil rozsah revidovaných částí, je však irelevantní ve světle celkového obsahu zpráv vyznívajících v tom smyslu, že předmětem revize byly i další části FVE. Je zřejmé, že jich bylo použito pro účely případné argumentace o jejich souladu s příslušnými normami. Námitka obviněného proto byla shledána neoprávněnou a k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě nedošlo.
37. Druhá námitka obviněného podřaditelná pod uvedenou alternativu směřuje vůči výroku, jímž odvolací soud rozhodl o jeho oddělené odpovědnosti za škodu. Namítl, že odvolací soud vycházel z nezákonného kritéria pro stanovení výše škody, za niž je odpovědný. Soud přitom nevzal v potaz specifikum projednávané věci spočívající v tom, že se o veškerou způsobenou škodu obohatila společnost FVE 45 s.r.o., přičemž on se na vzniku škody podílel pouze nepatrným způsobem. Dodal, že na následnou škodu již byla zajištěna částka přesahující způsobenou škodu.
38. Odpovědnost za škodu způsobenou dvěma nebo více škůdci upravuje § 438 obč. zák., jehož první odstavec obsahuje zásadu solidární odpovědnosti škůdců (způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně). Dělená odpovědnost definovaná v odstavci druhém (v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody) „je výjimkou ze zásady solidární odpovědnosti, která se uplatní pouze v odůvodněných případech, kdy může soud rozhodnout tak, že každý z více škůdců odpovídá za způsobenou škodu podle své individuální účasti na ní. Důvod pro výjimku ze zásady solidární odpovědnosti shledala soudní praxe v případě, kdy podíl jednoho ze žalovaných na způsobení škody v poměru k ostatním byl pouze nepatrný. Vyslovení dělené odpovědnosti zpravidla nebude odůvodněno v případech, pokud by se tím značně zhoršila možnost poškozeného domoci se uspokojení nároku na náhradu škody“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1319/2013).
39. Judikatura dále stanovuje, že „[k]ritériem dělené odpovědnosti není míra zavinění každého ze škůdců, nýbrž jejich ‚účast na způsobení škody‘, což je pojem širší, než míra zavinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5793). Úvahu o účasti (podílu) více škůdců na způsobené škodě je na místě založit na srovnání charakteru a významu povinností a závažnosti jejich porušení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2659/2013).
40. Na tomto místě je však nezbytné zdůraznit, že odvolací soud byl při rozhodování o odvolání poškozeného, v němž požadoval zavázat obviněného k náhradě způsobené škody, limitován procesní situací, v níž se nacházel. Jak již připomenul státní zástupce ve svém vyjádření, rozsudek soudu prvního stupně byl vydán toliko ohledně dovolatele. Odvolací soud proto nemohl vyslovit závazek k náhradě škody vůči jiné osobě než obviněnému. Nemohl takovou povinnost uložit dalšímu škůdci (jiné osobě, jež se svým jednáním na jejím vzniku podílela). Mohl by sice vyslovit solidární odpovědnost dovolatele k náhradě způsobené škody, pokud by k její náhradě byl další škůdce zavázán jiným pravomocným rozhodnutím (ať již vydaným soudem v trestním či občanskoprávním řízení), avšak dovolatel netvrdí, že by takovým závazkem byla jakákoliv osoba (ať již fyzická či právnická) ke dni rozhodování odvolacího soudu stižena. Nebylo-li (v důsledku pravomocného zproštění J. K. obžaloby a rozhodnutí o vyloučení věcí právnické osoby FVE 45 s.r.o. a obviněného J. K. ze společného řízení k samostatnému projednání) řízení vedeno proti dalšímu obviněnému, potažmo škůdci, z jehož jednání (rovněž) vznikla škoda, jejíž úhrady se poškozený domáhal, a neexistovalo-li v době rozhodování odvolacího soudu pravomocné rozhodnutí, jímž by takový další škůdce byl k náhradě škody zavázán (ve věci obviněného J. K. byla schválena dohoda o vině a trestu, v níž mu nebyla uložena povinnost nahradit škodu), nemohl odvolací soud aplikovat § 438 odst. 1 obč. zák. a rozhodnout o solidární odpovědnosti dovolatele k náhradě škody. V úvahu tak přicházelo pouze rozhodnout o povinnosti k náhradě škody, která by postihla osobu obviněného.
41. Odvolací soud byl postaven před otázku, zda nastaly podmínky pro vyslovení takového závazku či nikoli. Přitom musel vzít v úvahu znění § 228 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že [o]dsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil majetkovou škodu […], uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu […], jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; […]. Odvolací soud shledal splnění těchto podmínek, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v otázce viny. Splněna byla jak podmínka o odsuzování obviněného pro trestný čin, kterým způsobil majetkovou škodu [za škůdce, jehož lze zavázat k náhradě škody, je považován i účastník na trestném činu, tedy i pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], tak podmínka o včasném uplatnění nároku poškozeným. Při zjištění existence těchto podmínek přiznání nároku poškozenému, řešil odvolací soud rozsah, v němž obviněného k náhradě škody zaváže.
42. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se podrobně zabýval otázkou náhrady vzniklé škody prostřednictvím institutů majetkových sankcí. Zjistil, že na základě usnesení policejního orgánu o zajištění výnosů z trestné činnosti (nesprávně soudem označeno jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti) byly na účtech společnosti FVE 45 s.r.o. zajištěny finanční prostředky ve výši 25 127 000,73 Kč. Ve vztahu k těmto prostředkům odvolací soud důvodně očekává možnost uložení trestu propadnutí věci nebo ochranného opatření zabrání věci. Vzhledem k tomu, že způsobená škoda podle závěrů soudu prvního stupně činí 26 772 103,23 Kč, rozdíl mezi těmito částkami odpovídá částce 1 645 102,50 Kč, tedy 6 % způsobené škody. Je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu judikaturní závěry a považoval předmětný poměr 6:94 ve prospěch obviněného za odpovídající významu jeho povinností a závažnosti jejich porušení. Podíl ve výši 6 % lze považovat za odpovídající účasti obviněného na způsobení škody, neboť přestože by bez jím vydaných revizních zpráv nebyly předmětné licence FVE uděleny, celý proces předcházející jejich udělení a množství kroků, které museli zbývající obvinění učinit k jejímu obdržení, je zásadně vyšší.
43. Vzhledem k tomu, že se jedná o sofistikovanější trestnou činnost, než by byla „prostá“ krádež, nelze stanovit jednoznačný početní algoritmus, jímž by šlo dospět k závěru o podílu jednotlivých obviněných na vzniklé škodě. Postupu odvolacího soudu, který vzal v úvahu pravděpodobnou míru náhrady škody ze zajištěných prostředků a poměřil ji s úvahami o odpovědnosti obviněného, proto není třeba přisuzovat nezákonnost. V rozporu s míněním obviněného odvolací soud zcela zřejmě vzal v úvahu skutečnost, že obviněný se na zisku z trestné činnosti zásadně nepodílel, což odráží právě nízká míra jím stanoveného podílu.
44. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při rozhodování o povinnosti nahradit způsobenou škodu nedopustil nesprávného hmotněprávního posouzení. Ani v tomto případě tudíž nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
45. Jak Nejvyšší soud avizoval shora, toliko nad rámec své povinnosti se vyjádří k námitce dovolatele stran časové působnosti občanského zákoníku, neboť námitka byla dovolatelem vznesena až v jeho replice k vyjádření státního zástupce po uplynutí lhůty pro podání dovolání, a nelze k ní tudíž přihlížet. Dovolatel namítl, že v adhezním řízení bylo o náhradě škody rozhodováno podle nesprávného zákona, neboť škoda vznikala postupně, a to v období od 1. 12. 2009 do 31. 5. 2017. Protože občanský zákoník z roku 1964 byl účinný pouze do 31. 12. 2013, je obviněný toho mínění, že mělo být rozhodováno podle občanského zákoníku, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014.
46. Dovolatel však zřejmě pominul přechodná ustanovení o. z., neboť podle jeho § 3079 odst. 1 právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Odborná literatura k tomu doplňuje, že „[r]ozhodujícím kritériem je tu okamžik porušení právní povinnosti škůdcem. Došlo-li k němu před 1. 1. 2014, použijí se dosavadní právní předpisy, i když újma, jakožto následek porušení právní povinnosti, vznikla až po tomto datu. Pro vyloučení působnosti ObčZ postačí, když protiprávní stav nastal v důsledku škůdcova protiprávního jednání, k němuž došlo před 1. 1. 2014, i když tento stav pokračoval i po tomto datu“ [viz Pašek, Martin. § 3079 (Náhrada škody při porušení právního předpisu). In: Petrov, Jan, Výtisk, Michal, Beran, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 4.].
47. Dovolatel byl shledán vinným pomocí k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť úmyslně umožňoval a usnadňoval J. K. trestnou činnost popsanou ve výroku rozsudku tím, že revizní zprávy zpracoval při vědomí, pro jaké účely mají být použity, tedy že budou spolu s dalšími podklady předloženy ERÚ k žádosti o udělení licence. Byť byl trestný čin posouzen jako zčásti dokonaný a z části ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na budoucí škodu vzniklou po dobu platnosti licence, rozhodným okamžikem, kdy obviněný porušil právní předpis, byl den 4. 12. 2009, kdy nejpozději revizní zprávy podepsal. Z uvedeného vyplývá, že rozhodný okamžik pro vznik škody nastal za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 a v souladu s citovaným přechodným ustanovením se právo na její náhradu posuzuje podle tohoto občanského zákoníku.
V. Způsob rozhodnutí
48. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jím uplatněné námitky byly vyhodnoceny jako neopodstatněné. Nebylo tudíž zjištěno naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. označených dovolatelem. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu