6 Tdo 639/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. června 2007 o dovolání
obviněné P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci
ze dne 15. 2. 2007, č. j. 2 To 55/2007-212, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 112/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .
Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, č.
j. 2 To 55/2007-212, bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání
obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2006, č. j. 2
T 112/2006-196, kterým byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák. a byl jí podle § 250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí
svobody v trvání deseti měsíců, který jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §
59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněné uloženo omezení spočívající v tom, aby ve
zkušební době podle svých sil a možností uhradila škodu, kterou trestným činem
způsobila.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce
dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „skutková tvrzení nebyla před soudy
I. ani II. stupně žádným způsobem prokázána“. Je toho názoru, že nebylo nijak
prokázáno, že by použila občanský průkaz poškozené, že by byla na místě činu, a
to v dané době, přičemž nebylo prokázáno, že by se peněz zmocnila a ponechala
si je pro vlastní potřebu. Dále poukazuje na to, že soudy neprovedly jí
navržené důkazy, tudíž jí bylo upřeno právo na obhajobu a řádné prošetření
věci, tudíž zjištěný skutkový stav je nedostatečný. Je rovněž přesvědčena, že k
nesprávnému závěru o její vině dospěly soudy na základě nesprávného hodnocení
provedených důkazů a v důsledku toho, že další jí navrhované důkazy nebyly
provedeny. Je přesvědčena, že soud porušil ustanovení zásady in dubio pro reo,
která vychází z ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. a je zakotvena v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Podle jejího mínění je uplatněný dovolací
důvod odůvodněn shora uvedenými skutečnostmi a lze připustit zásah do
skutkových zjištění, neboť existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. S ohledem na uvedené navrhla,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně i rozsudek Okresního
soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2006, č. j. 2 T 112/2006-196, a okresnímu soudu
věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce
zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je
smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně
poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud
konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod
naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce
zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento
(zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu,
který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem
provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a
tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na
základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a
tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané
hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou
rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud
stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se
soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů
a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z obsahu podaného dovolání obviněné je patrno, že tato uplatnila dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, spočívá-li
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V dovolání je však namítáno (jak je shora uvedeno), že
„soudem nebyly provedeny důkazy, které navrhla“. Uvedená námitka je
podřaditelná pod ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť v souvislosti s ní
obviněná poukazuje na to, že tím, že „nebyla věc náležitě prošetřena, byl
nedostatečně a neúplně zjištěn skutkový stav“. Další námitkou směřující do
skutkové oblasti je mj. argumentace obviněné, že „skutková zjištění nebyla před
soudy žádným způsobem prokázána, že se v místě a čase v daném místě nenacházela
a nebylo prokázáno, že se zmocnila předmětných peněz a tyto si ponechala pro
vlastní potřebu“. Uvedenou argumentací však obviněná napadá skutkové zjištění s
tvrzením, že tento byl zjištěn nedostatečně a neúplně, nikoli aby napadala
zmíněnými námitkami nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné
právní posouzení, jak vyžaduje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná
se tedy o ryze formální argumentaci, přičemž je potřebné odkázat na usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl;
označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.
nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
Ze skutkového zjištění vyplývá, že soud prvního stupně na základě provedeného
dokazování a hodnocení důkazů (což obviněná prostřednictvím svým námitek
zpochybňuje) dospěl k závěru (skutkovému zjištění), že „obviněná dne 28. 7. 2003 kolem 14.40 hod. v pobočce pošty prostřednictvím poštovní šekové poukázky
typu č. B, a za pomoci předloženého občanského průkazu na jméno M. Š., jež měla
ve svém držení neoprávněně, a vydávajíc se za jmenovanou před pracovnicí pošty,
vybrala takto namísto jmenované a k její škodě částku 142.722,50 Kč ze zrušené
smlouvy o stavebním spoření, poukázanou jí Č. s. s. a.s., kterou si ponechala
pro svoji potřebu a jmenované M. Š. tak způsobila škodu v uvedené výši“. Námitky, které obviněná uplatnila v rámci řízení o dovolání se po obsahové
stránce staly podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, který se s nimi
vypořádal a za správné označil závěry a skutkové zjištění okresního soudu. V
souvislosti s poukazem obviněné na tzv. „extrémní nesoulad“ považuje Nejvyšší
soud za potřebné uvést, že soud prvního stupně ve svém rozsudku nejprve velmi
podrobně popisuje výpověď obviněné a dále výpovědi svědků a rovněž zmiňuje
jednotlivé důkazy s jejich vypovídacími závěry, aby následně ve smyslu § 125
odst. 1 tr. ř. (viz výklad shora) tyto hodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Okresní soud vycházel ze skutečnosti, že obviněná po celou dobu trestního
stíhání argumentovala tím, že se jednání, pro které byla stíhána, nedopustila
(viz shodně v odvolání i dovolání). Soud prvního stupně v rámci hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. rozvádí v odůvodnění svého rozsudku své
hodnotící úvahy ve vztahu k jednotlivým důkazům i již zmíněné obhajobě obviněné
a dospěl ke skutkovému zjištění, které je vtěleno do skutkové věty. V tomto
směru, soud prvního stupně postupoval v souladu se zněním § 125 odst. 1 tr. ř.,
nelze proto jeho postupu nic vytýkat a nelze již vůbec hovořit o nesouladu či
extrémním nesouladu, který by zde existoval. Soud logicky vysvětlil proč
neuvěřil obhajobě obviněné a i přes skutečnost existence pouze nepřímých důkazů
logicky uceleně vysvětlil jaké závěry plynoucí z jednotlivých důkazů jej vedly
ke zjištění, které vyjádřil ve skutkové větě. Skutek spočívající v tom, že
obviněná měla jiného (pracovnici pošty) uvádět v omyl o tom, kým ve skutečnosti
je, a ke škodě majetku poškozené se obohatila o vybranou finanční částku, byl
pak soudem kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Soud prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací)
vybudoval své skutkové zjištění v závislosti na hodnocených důkazech, vycházeje
z toho, že obviněná měla přístup nejen do bytu a ke schránce poškozené, ale i
do bytu matky poškozené, kde mohla pobývat nějakou dobu i sama, zde také byl v
kuchyni občanský průkaz poškozené, který mohla v nestřeženém okamžiku odcizit. Pokud v zaměstnání končila ve 14.00 hod. nic jí nebránilo v tom, aby se
vozidlem dopravila do O. a zde ve 14.40 hod.
na poště vydávajíc se za
poškozenou předložila a podepsala poštovní šekovou poukázku na jméno poškozené,
jejíž podpis napodobila, přičemž znalec z oboru písmoznalectví, předmětem jehož
zkoumání byla originální poštovní šeková poukázka, vyloučil jako autorku
podpisu K. L. a s pravděpodobností 100% učinil závěr, že sporný podpis na
poštovní poukázce napsala obžalovaná.
Obviněnou nebyl uplatněn dovolací důvod spočívající v tom, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, ale obviněnou je budován vlastní skutkový
stav, nasvědčuje tomu i uplatněná argumentace, kde uvádí, že „k vině obviněné
soud I. stupně dospěl nesprávným provedením důkazů, a v důsledku toho, že další
navrhované důkazy neprovedl vůbec, pokud by soud I. stupně skutečně objektivně
a správně vyhodnotil dostupné důkazy, nemohl by dojít k uvedenému závěru“. Výše
uvedenými námitkami se obviněná snaží primárně zpochybnit učiněná skutková
zjištění a argumentací o naplnění znaků vyjádřených v dovolacím důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. docílit nejprve zrušení věci, a následného
provedení nového dokazování a hodnocení důkazů, které by bylo v souladu s
představami obviněné, tedy vytvoření nového skutkového stavu; zde však je nutno
odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04,
kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí jež odpovídá
představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné podané
s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann