U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2014 o
dovolání, které podal obviněný J. H. , proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 20. 12. 2013, č. j. 6 To 333/2013-391, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 147/2012, t a
k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 7. 2013, č. j. 3 T
147/2012-328, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“),
kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v době od 31. 10. 2010 do 13. 4. 2011 v B. , okres B. , z objektu na Š. ul.
... z majetku poškozených J. P. , L. S. a I. S. , kterou měl na základě
smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené s majiteli dne 31. 10. 2010 v nájmu
P. R. , po předchozí ústní dohodě s J. P. demontoval a prodal kompletní
strojní zařízení z majetku poškozených a to univerzální hrotový soustruh SU
50-2000 v ceně 19.665,- Kč, univerzální hrotový soustruh SUI 40-1000 v ceně
36.288,- Kč, soustruh 16K20 v ceně 27.360,- Kč, frézku FA4U v ceně 34.136,- Kč,
rámovou pilu na kov KFD 250 v ceně 4.275,- Kč, svislou obrážečku M 320 v ceně
40.180,- Kč, pásovou pilu na kov OPTI S 275G v ceně 11.876,- Kč, sloupovou
vrtačku v ceně 4.446,- Kč, utržené peníze za prodané stroje si ponechal, čímž
těmto poškozeným způsobil škodu ve výši 178.226,- Kč a prodal i univerzální
hrotový soustruh SU 50-1000 v ceně 60.353,- Kč, přestože věděl, že je majetkem
leasingové společnosti UNILEASING, a. s. a utržené peníze za prodaný soustruh
si ponechal a způsobil tak celkovou škodu ve výši 238.579,- Kč.
Obviněný byl za tento trestný čin podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným J. P. , L.
S. a I. S. škodu ve výši 178.226,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli tito
poškození se zbytkem svých nároků odkázání na řízení ve věcech
občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost
UNILEASING, a. s. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný a poškození P. , S. a
S. , rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 12.
2013, č. j. 6 To 333/2013 - 391, jímž všechna odvolání podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodná zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vlastimila Vezdenka dovolání, v němž
uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to,
že napadené usnesení ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je přesvědčen, že skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně, nelze kvalifikovat jako přečin zpronevěry § 206 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, neboť nedošlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky předmětného
přečinu. Soudy provedené důkazy hodnotily nekomplexně a v extrémním rozporu s
jejich obsahem. Deformaci při hodnocení důkazů spatřuje zejména stran výpovědí
J. P. mladšího a staršího, které zčásti byly hodnoceny jako věrohodné, zčásti
jako nevěrohodné. Poukazuje i na svou výpověď a výpověď svědkyně J. D. a
namítá, že z provedených důkazů nelze dovodit, že finanční prostředky získané z
prodeje obráběcích strojů P. , kteří ho pověřili sehnáním kupce těchto strojů,
nepředal a ponechal si je. Soud měl ctít zásadu presumpce neviny. Skutkovou
podstatu přečinu zpronevěry pokládá za nenaplněnou rovněž ve vztahu k hrotovému
soustruhu, který nemohl zpronevěřit, neboť byl ve vlastnictví společnosti
UNILEASING, a. s., a nebyl mu svěřen. Popis skutku obsažený ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně nekoresponduje stran jeho časového vymezení
provedeným důkazům. V této souvislosti vznáší otázku, jaký trest
[„(souhrnný ?)“] mu měl být ukládán. V dalším má za to, že náhrada škody byla
přiznána osobám, kterým nepřísluší. Zdůrazňuje, že (s výjimkou hrotového
soustruhu) nabývací doklady zněly na jméno J. P. , náhrada škody však byla
přiznána i L. a I. S.
Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského
soudu v Ostravě, jakož i rozsudek Okresního soudu Bruntálu zrušil a vrátil věc
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení
se s obsahem podaného dovolání a dostupným spisovým materiálem v zájmu
urychlení dalšího postupu v řízení o dovolání nevyužívá svého oprávnění podle §
265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání věcně vyjádřit. Vyslovila souhlas s
tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i pro případ § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve
zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba
oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento
dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění
skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k
dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které
dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od
případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací
soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud
je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr.
ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit
povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného.
IV.
Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. V jeho rámci lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo sice jde
o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek v
tzv. skutkové větě výroku o vině popsán. Z řečeného plyne, že se Nejvyšší soud
nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo soudy nižších stupňů v
předcházejícím řízení učiněno. Takto zjištěným skutkovým stavem je v zásadě (s
výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vázán. Právně relevantní ve vztahu
k uplatněnému dovolacímu důvodu proto nemohou být ty námitky, které směřují do
oblasti skutkových zjištění a v rámci nichž obviněný vyjadřuje nesouhlas s
hodnotícím postupem soudu (tj. pokud poukazuje na údajnou deformaci v oblasti
hodnocení důkazů - výpovědí svědků P. , způsob hodnocení jeho výpovědi a
výpovědi svědkyně D. , apod.). Závěry obsažené ve výroku o vině jsou totiž
výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu.
V jeho průběhu nejprve musí soudy (zejména soud nalézací) provést zákonným
způsobem důkazy a tyto pak hodnotit na základě svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu. Výsledkem tohoto postupu má být zjištění skutkového stavu v rozsahu
požadavku upraveného ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.
Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší (opět s výjimkou očividného nesouladu
obsahu provedených důkazů a z nich vyvozených závěrů skutkových a právních)
zasahovat do soudy zjištěného skutkového stavu, ani přezkoumávat úplnost
provedeného dokazování či důvodnost hodnocení jednotlivých důkazů,
neodporuje-li takové hodnocení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Výhrady dovolatele
této povahy proto nemají charakter právně relevantních námitek, resp. námitek
způsobilých naplnit jím deklarovaný dovolací důvod, resp. jakýkoli jiný důvod
dovolání podle § 265b tr. ř.
Právě řečené platí obecně, tj. s výjimkou uplatňující se v případě, kdy
napadené rozhodnutí je skutečně zatíženo vadou tzv. extrémního nesouladu. Na tu
poukazuje dovolatel v rámci odůvodnění svého mimořádného prostředku (str. 2),
když má za to, že při hodnocení důkazů došlo k intenzivnímu zásahu do mantinelů
přípustného hodnocení důkazů a namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními („soud I. stupně, stejně jako následně odvolací
soud hodnotily provedené důkazy nekomplexně a v extrémním rozporu s jejich
obsahem, v důsledku čehož dospěl k nesprávným skutkovým a následně pak i
právním závěrům“).
Jak již bylo shora opakovaně zdůrazněno, Nejvyšší soud zásadně do skutkových
zjištění soudů prvního a druhého stupně nezasahuje. Učinit tak může ve zcela
výjimečných a ojedinělých případech, a to tehdy, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy.
Teprve tehdy je možné a zároveň i nutné dát v dovolacím řízení průchod ústavně
garantovanému právu na spravedlivý proces.
Existenci takového extrémního rozporu však není možné, jak to činí dovolatel,
založit jen na ze zcela formálního poukazu, resp. i na takové argumentaci,
která se nevymyká z rámce běžných odvolacích námitek. Ve smyslu tvrzeného
extrémního nesouladu nevznesl obviněný žádný důvodný argument, který by takový
závěr mohl odůvodnit. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými
důkazy je totiž dán tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou
obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tj. tehdy, pokud skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, pokud jsou výsledkem
dezinterpretace obsahu důkazů, jsou-li pro skutková zjištění rozhodné důkazy
zcela pominuty, apod. Kritériem pro úsudek na tzv. extrémní nesoulad je zákaz
svévole, resp. svévolného rozhodnutí. Otázku svévole však nelze redukovat
výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými zjištěními nalézacího
soudu, extrémní nesoulad nelze shledávat ve faktu, že skutková zjištění soudů
učiněná na základě vyhodnocení důkazů splňující kritéria upravená ustanovením §
2 odst. 6 tr. ř. jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí
způsobem odlišným. Nelze-li extrémní rozpor ve významu jeho výkladu Ústavním
soudem (očividný nesoulad skutkových zjištění s obsahem důkazů) v posuzované
věci shledat – a tak tomu je proto, že svévoli v hodnotícím postupu soudů
nižších stupňů shledat nelze – pak o skutkové a procesní námitky opřené
dovolání obviněného není možno pokládat ani za formálně naplňující jím
deklarovaný dovolací důvod.
Právě uvedené platí v plném rozsahu rovněž o námitce dovolatele, že soudy
nebyla respektována zásada presumpce neviny. Zásada v pochybnostech ve prospěch
obviněného (zásada in dubio pro reo), jejíhož uplatnění se obviněný domáhá,
mající svůj zákonný podklad v ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř., znamená, že za
situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové
otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch
obviněného. Z řečeného plyne, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce
zjišťování skutkových okolností případu, nikoli k právnímu posouzení, jak má na
mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel porušení zásady in
dubio pro reo vyvozuje ze shora uvedených skutečností, majících charakter
námitek povahy skutkové, když tvrdí, že nebylo bezpečně a bez jakýchkoli
pochybností prokázáno, že získané finanční prostředky za prodej obráběcích
strojů si ponechal a svědkům P. nepředal. Takovýto poukaz je ve zcela zřejmém
rozporu s rozsudkem soudu prvního stupně, který stran této námitky uvedl, že
(str. 9 odůvodnění) „obžalovaný byl ústně pověřen J. P. k demontáži a prodeji
kompletního strojního zařízení z majetku poškozených J. P. , L. S. a I. S.
s tím, že bylo prokázáno, že současně prodal i další soustruh … k čemuž pověřen
nebyl. I když obžalovaný tvrdí, že jednotlivé částky za prodeje věcí … postupně
předával P. , v této části je jeho výpověď a obhajoba nevěrohodná a nepravdivá,
když svědci … po zákonném poučení … popřeli, že by jakékoli částky od
obžalovaného či někoho jiného za prodej strojů inkasovali … Bylo
objektivizováno, že to byl obžalovaný, který si přisvojil cizí věc, v tomto
případě výtěžek, který byl získán za svěřené věci … přičemž získanou finanční
hotovost poškozeným nepředal a použil ji nezjištěným způsobem.“ Na základě
provedeného dokazování a z něho vyvozených skutkových a právních závěrů nic
nenasvědčuje tomu, že v řešené věci se soud prvního stupně dopustil zásadních
procesních, případně (s níže uvedenou výjimkou) hmotně právních pochybení.
Totožnou námitkou se zabýval rovněž soud odvolací, neboť byla ze strany
dovolatele vznesena rovněž v řízení o řádném opravném prostředku. Krajský soud
pro účely svého rozhodnutí doplnil důkazní řízení přečtením zpráv, týkající se
osob svědků P. , L. a I. S. , z nichž dovodil, že o věrohodnosti těchto
svědků nevznikají žádné pochybnosti.
Námitka dovolatele, kterou brojí proti výroku o náhradě škody, když tvrdí, že
předmětná strojní zařízení byla ve vlastnictví J. P. , náhrada škody z titulu
vlastnictví však byla přiznána rovněž poškozeným L. a I. S. , je obdobně
skutkového rázu. Jak plyne z tzv. skutkové věty, obviněným prodaný majetek byl,
jak ostatně zdůraznil soud odvolací (str. 5 odůvodnění), v podílovém
spoluvlastnictví poškozených J. P. , L. S. a I. S. Zůstává tedy
podstatným, že předmětná strojní zařízení byla ve vztahu k obviněnému věcmi
cizími (to z hlediska právního posouzení jeho činu) a že jako věci cizí byly v
podílovém spoluvlastnictví poškozených J. P. a L. a I. S. , kterým takto
jednáním obviněného vznikla škoda (zde i z hlediska adhézního výroku).
Jedinou deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídající námitkou, a nutno
poznamenat, že nikoli nepřípadnou, je výhrada obviněného, že se nemohl dopustit
trestného činu zpronevěry ve vztahu k soustruhu SU 50-1000, jehož vlastníkem
byla v rozhodné době leasingová společnost UNILEASING, a. s.
V dané souvislosti lze poukázat na skutečnost, že soudy obou stupňů při právním
posouzení jednání obviněného nevzaly dostatečně na zřetel skutková zjištění,
které, stran tohoto stroje (jeho vlastnictví) a oprávněnosti obviněného (ale
rovněž leasingových nájemců) s ním nakládat, učinily. Již v tzv. skutkové větě
výroku rozsudku, v jisté kontrapozici s vylíčením jednání obviněného při
nakládání s dalšími stroji („po předchozí ústní dohodě“) nalézací soud ohledně
soustruhu SU 50-1000 uvedl, že obviněný „prodal i univerzální hrotový soustruh
SU 50-1000 v ceně 60.353,- Kč, přestože věděl, že je majetkem leasingové
společnosti UNILEASING, a. s., a utržené peníze za prodaný soustruh si
ponechal“. V návaznosti na řešení rozporů mezi jednotlivými důkazy, z nichž při
svém rozhodování vyšel, okresní soud na str. 9 svého rozsudku skutkově uzavřel,
že „musela být upravena skutková věta… že obžalovaný byl ústně pověřen J.
P. k demontáži a prodeji kompletního strojního zařízení z majetku poškozených
J. P. , L. S. a I. S. s tím, že bylo prokázáno, že současně prodal i
další soustruh, který byl majetkem leasingové společnosti Unileasing, a. s., k
čemuž pověřen nebyl“.
Důvodná je proto námitka dovolatele, že ve vztahu k tomuto stroji není možné
vyvození jeho trestní odpovědnosti pro přečin zpronevěry podle § 206 tr.
zákoníku, neboť nelze učinit závěr, že si přisvojil cizí věc, která mu byla
svěřena. Z důkazů, jimiž bylo provedeno dokazování (zejm. kupní smlouva č. l.
220, smlouva o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci č. l. 222),
vyplynulo, že J. P. byl nájemcem (dle zmíněné kupní smlouvy též „vedlejším
účastníkem“) uvedeného stroje. Soud učinil skutkový závěr, že k jeho zcizení
(prodeji) nebyl obviněný tímto nájemcem pověřen. Za tohoto stavu je pak právní
závěr obou soudů nižších stupňů, že i v této části je odůvodněno posouzení
jednání obviněného jako přečinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, zjevně
nesprávný.
Skutková zjištění vyjádřená ohledně jednání obviněného s tímto strojem totiž
odůvodňují právní posouzení, které bylo obsaženo v usnesení o zahájení jeho
trestného stíhání a následně i v podané obžalobě, tj. v podobě právní
kvalifikace podle § 205 tr. zákoníku. Z popisu skutku totiž plyne, že se
obviněný zmocnil stroje ve vlastnictví společnosti UNILEASING, a. s., který
posléze prodal, čímž této společnosti způsobil škodu ve výši 60.353,- Kč. Při
takto vymezených skutkových zjištěních měly proto soudy tuto část jednání,
kterou vzaly za prokázanou, kvalifikovat podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku, neboť obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil
takovým činem větší škodu.
Byť v této části je třeba pokládat dovolání obviněného za důvodné, neshledal
Nejvyšší soud podmínky k tomu, aby ve věci rozhodl způsobem navrženým
dovolatelem. Je totiž třeba uvážit, že při správném posouzení jednání
obviněného by bylo nezbytné rozhodnout tak, že by obviněný byl uznán vinným
jednak přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (v jeho
skutkovém vymezení obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně se závěrem, že
tímto činem způsobil škodu ve výši 178.226,- Kč) a jednak přečinem krádeže
podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (v jeho výše uvedeném vymezení se
závěrem, že způsobil škodu ve výši 60.353,- Kč). Takové rozhodnutí však učinit
nelze, neboť jak řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně
(pomine-li se odvolání poškozených, kteří nemohou napadnout toliko výrok
adhezní), tak mimořádný opravný prostředek proti usnesení soudu druhého stupně
podal toliko obviněný (a nikoli v jeho neprospěch státní zástupce). Uvedená
skutečnost znamená, že z hlediska výroků o vině a trestu nemohlo (a nadále
nemůže) dojít ke změně projevující se zhoršením postavení obviněného, a to v
důsledku uplatňujícího se zákazu reformationis in peius (§ 259 odst. 4, § 265s
odst. 2 tr. ř.). Za tohoto stavu - když vyjádření souběžné právní kvalifikace a
ukládání úhrnného trestu by nutně porušení uvedeného zákazu založilo - není
namístě vyhovění petitu obviněného, neboť soudy nižších stupňů by při učiněných
skutkových závěrech nemohly jiné, tj. zákonu odpovídající rozhodnutí, vydat.
Dovolací soud při vědomí těchto skutečností dospěl k závěru, že je namístě o
dovolání obviněného rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1
písm. f) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé,
že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a
otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce
zásadního významu. Splnění těchto zákonných podmínek dovolací soud shledává v
tom, že projednání dovolání, resp. i následné řízení, k němuž by došlo po
případném zrušení napadených rozhodnutí, by nemohlo (z důvodů výše vyložených)
postavení obviněného ovlivnit (zvláště pak zásadně), a v tom, že řešená
problematika po právní stránce není zásadního významu, neboť rozlišení
trestných činů krádeže a zpronevěry běžně nečiní soudům problémy. Zbývá dodat,
že ani z hlediska obhajovacích práv obviněného nedochází uvedeným procesním
postupem k jejich porušení, neboť ve vztahu k právní kvalifikaci svého jednání
podle § 205 tr. zákoníku měl obviněný možnost svoji obhajobu uplatnit.
Protože se obviněný v podstatné části své argumentace obsažené v podaném
dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a obsahově
dovolacímu důvodu vyhovující námitka byla posouzena způsobem výše
prezentovaným, rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného způsobem upraveným
v § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se
na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil