6 Tdo 651/2024-1031
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2024 v trestní věci obviněného L. Ž. o jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2024, č. j. 11 To 361/2023-968, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 5/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. Ž. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 7. 2023, č. j. 2 T 5/2023-913, byl obviněný L. Ž. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný zločinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že pod smyšlenými legendami a při vědomí své finanční situace neumožňující mu dostát svým závazkům vylákal v období od srpna 2014 do června 2017 od čtyř poškozených postupně celkovou částku 2,46 mil. Kč, kterou použil pro svou potřebu. Takto si počínal · od srpna 2014 do září 2016 vůči poškozené O. P., od níž postupně vylákal 1,42 mil. Kč, · od července 2015 do června 2017 vůči poškozeným manželům L., od nichž postupně vylákal 790 tis. Kč, · v září 2015 vůči poškozenému P. H., od něhož vylákal 150 tis. Kč a · v listopadu 2016 vůči poškozenému M. S., od něhož vylákal 100 tis. Kč.
2. Odvolání obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 1. 2024, č. j. 11 To 361/2023-968, zamítl, zatímco k odvoláním poškozených P. a L. prvostupňový rozsudek doplnil o výrok, jímž tyto poškozené odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež směřoval do výroku, jímž bylo jeho odvolání zamítnuto. Dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Své námitky výslovně nepřiřadil k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům, ale sumarizoval je v poněkud obtížně graficky i obsahově srozumitelném pojednání, jehož hlavní materií je filozoficko-legislativní kritika právní úpravy z hlediska způsobu zakotvení zásady presumpce neviny. Přesto snad lze z tohoto podání vysledovat, že obviněný napadá průběh trestního řízení, v němž mělo být dotčeno jeho právo na spravedlivý proces zejména nerespektováním zásady presumpce neviny.
4. Chronologicky vzato brojí již proti postupu policie, jež předcházel zahájení jeho trestního stíhání. Namítá, že po původním odložení věci došlo následně s odstupem půl roku k jejímu opětovnému prošetřování v trestním řízení, aniž by bylo ze spisu patrné, co se v tomto mezidobí odehrálo či objevilo za nové skutečnosti. Dovozuje, že nejsou-li o tomto ve spise žádné doklady, bylo tím zasaženo jeho právo na spravedlivý proces.
5. Takový zásah spatřuje i v tom, že od prvého okamžiku obviňování ze strany policie se nedozvěděl, jakým způsobem dospěly policejní orgány k závěru o jeho úmyslném zavinění. Poškozen se cítí být také tím, že podle jeho přesvědčení mu u soudu prvního stupně nebylo umožněno, aby se vyjádřil k podstatě trestné činnosti, z níž byl viněn. V tom shledal předpojatost prvostupňového soudu, který k němu nepřistoupil s respektem presumpce neviny. Za postup kolidující se zásadou presumpce neviny pokládá obviněný též možnost, aby soud suploval nečinnost strany obžaloby a sám ze své vůle doplňoval důkazy. Obžaloba přitom nepředložila důkazy o tom, že by kohokoli uváděl v omyl. Nerespektování presumpce neviny se projevilo i v tom, že okresní soud uložil trest jdoucí svou výměrou nad rámec návrhu státního zástupce.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že uvedená pochybení neodhalil, nepochopil podstatu odvolacích námitek, nevypořádal se s nimi a jeho rozhodnutí je v zásadě nepřezkoumatelné. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že předcházející řízení netrpí podstatnými procesními vadami a že se neztotožnil s námitkami obviněného o takových vadách, pak tím dezinterpretoval obsah odvolání, neboť obviněnému vyčetl něco, co v odvolání uvedeno nebylo.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i prvostupňového a věc vrátil k dalšímu řízení.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
9. V prvé řadě upozornil, že účelem dovolacího řízení je přezkum konkrétních soudních rozhodnutí, nikoli posuzování (ne)kvality právní úpravy. Námitky obviněného ke koncepci českého trestního řízení a způsobu zakotvení zásady presumpce neviny jsou zcela mimo rámec jak uplatněných, tak i všech ostatních dovolacích důvodů. Dovolatel navíc nespecifikoval, které důkazy měly být provedeny z iniciativy soudu, přičemž z protokolů o hlavních líčeních plyne, že byly prováděny jen důkazy navrhované obžalobou či obviněným.
10. Bezpředmětná z hlediska dovolacích důvodů je polemika k tomu, jakým trestním oznámením bylo iniciováno trestní řízení, a výhrady k postupu policie před zahájením trestního stíhání. Lze však zmínit, že povinností policie je prošetřovat trestné činy i na základě vlastních poznatků. Deklarovaným dovolacím důvodům neodpovídá ani námitka, že obviněnému bylo znemožněno vyjádřit se ke skutečnostem kladeným mu za vinu. Navíc obviněný takovou možnost měl a přerušován byl soudem jen tehdy, pokud se uchyloval k výkladům nesouvisejícím s podstatou věci.
11. Pod deklarované dovolací důvody konečně nespadají ani námitky k přísnosti trestu. Takové nelze vznášet ani v rámci dovolatelem neuplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ani v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kde lze namítat toliko nesprávnost hmotněprávního posouzení trestu – např. nesprávnou aplikaci souhrnného či společného trestu. Stanovení druhu a výměry trestu přísluší výlučně soudu, který není vázán návrhem státního zástupce. Soud uložil trest hluboko v dolní polovině trestní sazby a nejde tak o trest excesivně přísný či extrémně nespravedlivý.
12. Za relevantně uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce s jistou mírou tolerance považovat námitku k absenci subjektivní stránky trestného činu. Tu však dovolatel nepřípustně spojuje toliko s otázkou uvedení v omyl, ačkoli úmysl pachatele musí směřovat i ke způsobení škody. Kromě obecného tvrzení, že k subjektivní stránce nebyly předloženy důkazy, dovolatel namítl, že nalézací soudy subjektivní stránku dovodily jen z toho, že podal insolvenční návrh. To však neodpovídá skutečnosti. Podání insolvenčního návrhu je sice ve skutkové větě zmíněno, odvolací soud však vyložil, že tato skutečnost nastalá až mnoho let po spáchání skutku není pro podstatu věci významná. Navíc v obecné rovině lze na subjektivní stránku usuzovat i z okolností seběhlých až po dokonání činu. V dané věci ovšem nalézací soudy shledaly naplněnou subjektivní stránku nikoli kvůli podání insolvenčního návrhu, ale proto, že dovolatel při vylákání peněz sděloval nepravdivé informace a věděl, že jeho finanční situace mu neumožní dostát přebíraným závazkům. Námitky stran absence subjektivní stránky jsou tedy zjevně nedůvodné.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
14. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
15. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání.
16. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o dovolání se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu k zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
18. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu (zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů) obviněný nevymezil, která skutková zjištění rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Obsahem jeho dovolací argumentace jsou výhrady proti tuzemské právní úpravě a představy obviněného o tom, jak by tato měla vypadat. Z této platformy brojí proti v podstatě všem provedeným důkazům jako takovým, aniž by jakkoli rozporoval, že učiněná skutková zjištění v nich mají spolehlivý podklad.
19. To platí i o jeho námitkách k soudy dovozované subjektivní stránce, kterou zpochybňuje jen obecnou nicneříkající floskulí, že k subjektivní stránce nebyly předloženy důkazy. Obviněný však nikterak (natož pak argumentačně úderně) nezpochybňuje tvrzení poškozených, kteří referují o jeho nepravdivých slibech a legendách, pod nimiž z nich vylákával peníze. Obviněný – lze-li na to z podaného dovolání usuzovat – tak snad pouze obecně opakuje svou obhajovací verzi, aniž by nabízel rozumné důvody zakládající trhlinu v logice úvah nalézacího soudu či okolnost, kterou soud nevzal při hodnocení důkazů v potaz. Stejně tak obviněný ani netvrdí, že a proč měl být přesvědčen o pravdivosti svých slibů, a proč se snad měl domnívat, že jeho finanční situace je jiná, než ve skutečnosti byla. Jinak řečeno, nezmiňuje nic, co by svědčilo o zjevně nelogickém či libovolném (a tudíž požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř. se příčícím) postupu nalézacích soudů, které dovodily, že obviněný vědomě sdělovanými nepravdami o skutečnostech významných pro rozhodnutí poskytnout mu požadované peníze uvedl poškozené v omyl a na podkladě toho z nich vylákal finanční částky, o které snížil hodnotu jejich majetku. Takto stroze a obecně formulovaná námitka proto rozhodně nemůže být podřazena nejen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jak dále uvedeno v bodě 29. tohoto odůvodnění).
20. V tomto ohledu pak obviněný mylně dovozuje, že závěr o jeho úmyslném zavinění učinily soudy obou stupňů z toho, že podal insolvenční návrh. Zde je namístě přitakat státnímu zástupci, že podání insolvenčního návrhu je veskrze marginální a více než podružnou argumentací stran podvodného úmyslu. Na ten sice v obecné rovině lze usuzovat i zpětně z následných událostí, v projednávané věci však je zmínka o podání insolvenčního návrhu v popisu skutku uvedena nikoli jako nosný prvek podvodného úmyslu, ale spíše na dokreslení kroků, které obviněný s časovým odstupem od dokonání skutku učinil ve snaze ochránit se před věřiteli. Samotným podáním insolvenčního návrhu pak nebylo argumentováno ani v přípravném řízení, kde byl akcentován nikoli návrh jako takový, nýbrž objem dovolatelových závazků, které se podávaly z insolvenčního řízení vyvolaného návrhem. Jinak řečeno, nešlo o to, že obviněný podal návrh, ale že tento osvědčoval jeho nedobrou finanční situaci, kterou byl zasažen již v době, kdy vylákával z poškozených peníze.
21. Výhrady k postupu před i po zahájení trestního stíhání a v návaznosti na to prováděné dokazovaní nenaplňují ani druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) ani třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy). A to ani z hlediska interpretace tohoto dovolacího důvodu prizmatem práva na spravedlivý proces.
22. Jak výstižně upozornil již státní zástupce, úkolem policie je odhalovat trestnou činnost nikoli jen na podkladě trestních oznámení, ale i na základě vlastních poznatků a dalších podnětů (viz § 158 odst. 1 věta první tr. ř.). Všechny tyto impulzy či vstupy jsou hodnotově rovnocenné. Mnohé z nich přitom mají nezřídka svůj původ v ryze policejní práci, v níž jsou informace získávány tzv. neveřejně či utajeně ze závadového prostředí, v syrové podobě vyžadující další skryté prověřování či pátrání ve veřejně nepřístupných databázích apod. Je logické, že tyto policejní aktivity nemohou a nemají být součástí trestního spisu, neboť jejich vyzrazení – třeba i jen v rovině znalosti postupů policie – by mohlo ohrožovat její efektivní fungování. Celospolečenský zájem na nepublikování těchto postupů tak výrazně převažuje nad partikulárním zájmem jednotlivce dozvědět se, jak se dostal do „hledáčku“ policie. To platí tím spíše, že informace získané a analyzované v této etapě policejní práce nelze proti prověřované osobě nijak přímo použít. Dovolatelův závěr o tom, že „co není ve spise, není na světě“, proto nemůže platit ani pro postupy před zahájením trestního stíhání (nejde-li o neodkladné či neopakovatelné úkony, u nichž je garance práv obviněného zajištěna jinak), tak dokonce ani pro některé úkony realizované policií ve fázi po zahájení trestního stíhání (např. vypátrání a zajištění předváděné osoby).
23. Dospěly-li policejní orgány k opodstatněnosti zahájení trestního stíhání, pak v konečném usnesení o tomto procesním kroku (prvé usnesení bylo státním zástupcem zrušeno) srozumitelně formulovaly i naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný tak věděl, z čeho je jeho podvodný úmysl dovozován, a nemohl tápat v tom, z čeho je viněn a proti čemu se má bránit.
24. Ohledně dokazování v hlavním líčení dovolatel dokonce ani neoznačuje důkazy, které měly být provedeny z iniciativy soudu, a tedy podle jeho názoru nezákonně pro rozpor s jeho představami o tom, jak by měla být koncipována zásada presumpce neviny v českém právu. Pouze obecně brojí proti právní úpravě nezbavující soud povinnosti doplnit dokazování nad návrhy procesních stran, je-li to nutné pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 věta poslední tr. ř.). Tento (podle dovolatele historicky překonaný, závadový či jinak negativní) korektiv kontradiktornosti přitom nelze vnímat jen jako nástroj poškozující obviněného, neboť touto cestou mohou být narovnány nespravedlnosti, k nimž by mohlo dojít v
případě pasivity obhajoby. Dovolatelem napadaný princip materiální pravdy tak zdaleka nemusí být tak zavrženíhodný, jak dovozuje. Nezatracuje jej ostatně ani Ústavní soud, jak je patrné z nedávného nálezu ze 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23.
25. V projednávané kauze se navíc povinnost soudu uvedená v § 2 odst. 5 věta poslední tr. ř. neuplatnila, protože okresní soud prováděl v podstatě jen důkazy navržené procesními stranami. To pouze s výjimkou výslechu poškozené L., k němuž však přistoupil nikoli ve snaze suplovat nečinnost obžaloby, ale patrně proto, aby i této poškozené dal prostor k vyjádření. Z její výpovědi navíc nevyšlo najevo nic nového oproti výpovědi jejího manžela, který byl slyšen k návrhu obžaloby. I kdyby tedy – zcela hypoteticky – mělo být vycházeno z náhledu obviněného na ustanovení § 2 odst. 5 věta poslední tr. ř. a informace z výpovědi L. by proto měly být procesně nepoužitelnými, pak ani tehdy by jeho právo na spravedlivý proces nebylo zasaženo, protože skutková zjištění týkající se jeho jednání vůči L. by měla spolehlivou oporu ve výpovědi svědka L. slyšeného na návrh státního zástupce.
26. S dovolatelem nelze souhlasit ani v námitce, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k podstatě trestné činnosti. Takový prostor obviněný dostal v rámci své výpovědi. Tu sice okresní soud korigoval, ale pouze v rámci svého oprávnění (a současně i povinnosti) zamezit výkladům nesouvisejícím s projednávanou věcí (§ 203 odst. 2 tr. ř.). Kromě toho obviněný soudu zaslal své vyjádření v písemné podobě (č. l. 829) a soud jím provedl v nejbližším hlavním líčení důkaz. Přístup k soudu a k prezentaci svých stanovisek měl obviněný rovněž v rámci své závěrečné řeči. Nenastala tak situace, kdy by soud rozhodoval bez znalosti postojů a argumentace obviněného.
27. Pravidla spravedlivého procesu nebyla dotčena ani tím, že okresní soud obviněnému uložil trest vyšší, než navrhoval státní zástupce intervenující v hlavním líčení. Dovolatel se zde nepřípustně snaží přenášet zásady civilního řízení do řízení trestního a dovozuje, že i tím soud suploval důkazní břemeno obžaloby. Otázka ukládání trestu se však zde nesení důkazního břemene obžalobou vůbec netýkala – nešlo o situaci, kdy by soud sám doplňoval důkazy k některé z okolností rozhodných pro ukládání trestu. Odlišné rozhodnutí soudu o trestu tak nevycházelo z širšího rozsahu dokazování, než jaký poptávala obžaloba, ale pramenilo z autonomních úvah soudu o tom, jakou váhu mají jednotlivé okolnosti zjištěné z důkazů provedených k návrhu procesních stran. Kromě toho i zde platí, že soud by byl oprávněn a povinen doplnit dokazování nad návrhy procesních stran, bylo-li by to nutné pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 věta poslední tr. ř.). Daná námitka navíc také nenaplňuje žádný z důvodů dovolání.
28. Obviněný všechny výše popsané výhrady k údajnému pošlapání práva na spravedlivý proces vznesl již v odvolacím řízení. Odvolací soud se jimi náležitě zabýval a vyložil, proč se s nimi neztotožnil. Nemůže proto obstát nynější dovolatelova námitka, že mu odvolací soud vyčetl „cosi“, co v odvolání nebylo a dezinterpretoval tak jeho odvolání. IV./2 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Pod tento dovolací důvod by ryze teoreticky bylo možno podřazovat námitku k nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný však tuto výhradu koncipuje spíše z hledisek nesprávných skutkových závěrů než jako vadné
právní posouzení správně zjištěného skutkového stavu. Namítá totiž, že k subjektivní stránce nebyly provedeny žádné důkazy, popř. že byla dovozena z toho, že podal insolvenční návrh. Netvrdí však, že v popisu skutku by absentovalo vyjádření některého ze znaků skutkové podstaty – zde subjektivní stránky trestného činu. Jinak řečeno, nenamítá, že skutek, jak je popsán, byl nesprávně právně posouzen, neboť k tomu, aby mohl být kvalifikován tak, jak se stalo v prvostupňovém rozsudku, schází vyjádření jeho zavinění. Tuto dovolatelovu námitku tak, jak ji formuloval zacílením do skutkových závěrů, proto nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ale i kdyby se dovolací soud přes tuto skutečnost překlenul, bránila by zařazení pod tento dovolací důvod i obsahová strohost, nekonkrétnost a bezobsažnost této námitky (jak ostatně již výše bylo zmíněno v bodě 19. tohoto odůvodnění).
V. Způsob rozhodnutí
30. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněnými (ale i ostatními) dovolacími důvody věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.ř.
31. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Vladimír Veselý Předseda senátu
Zpracoval: Mgr. Ondřej Vítů