6 Tdo 662/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. června 2006 o dovolání
obviněného M. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005, č.
j. 6 To 328/2005-166, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 37 T 57/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005, č. j. 6 To 328/2005-166,
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2005, č. j. 37 T 57/2004-145. Tímto rozsudkem
byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné
listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 176
odst. 1 tr. zák., § 45 odst. 1, 2 a § 45a odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest
obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.
Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že
obviněný „dne 9. 5. 2003 v P., se jako řidič osobního motorového vozidla
prokázal policistům Policie ČR Dopravního inspektorátu P., konkrétně
policistovi nstržm. I. Š., jako dokladem opravňujícím ho k řízení motorových
vozidel padělaným řidičským průkazem, přičemž pod tímto číslem byl vydán
řidičský průkaz jiné osobě, L. D., a obžalovaný průkaz zakoupil od blíže
nezjištěné osoby za částku 10.000,- Kč, přičemž si byl vědom, že neabsolvoval
potřebný řidičský kurz a zkoušky, a že jemu samému byl řidičský průkaz, odebrán
poté, kdy dne 30. 11. 1987 bylo rozhodnuto o odnětí řidičského průkazu ze
zdravotních důvodů“.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Dále uvedl, že má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k). Obviněný je přesvědčen, že z hlediska ustanovení
§ 2 odst. 5 tr. ř. nebyly provedeny všechny důkazy potřebné a reálně
dosažitelné, které by mohly skutkový stav objektivně objasnit. Důsledně soudy
nepostupovaly ani podle § 2 odst. 6 tr. ř., v důsledku čehož jsou skutková
zjištění neúplná a vzbuzují pochybnosti o své správnosti. Namítl, že soud
prvního stupně neprovedl důkazy, které mu uložil ve svém usnesení ze dne 6. 1.
2005, sp. zn. 61 To 496/2004, odvolací soud. Popírá, že by věděl, že jeho
řidičský průkaz je padělkem a nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně, že si
byl vědom překážek získání průkazu řádnou cestou, a proto sháněl osobu, která
by mu mohla poradit či která by měla nějaké kontakty. Částka, kterou předal
panu J., byla určena na úhradu autoškoly a s tím spojených poplatků. Nikdy od
nikoho nevyžadoval vydání padělaného řidičského průkazu. Domnívá se, že
provedeným dokazováním nebyly bezezbytku odstraněny rozpory, zda se jednalo o
veřejnou listinu ve smyslu § 176 tr. zák. Dodal, že nelze jednoznačně potvrdit
či vyvrátit, zda se jednalo o padělanou nebo pozměněnou veřejnou listinu nebo o
prostou fotokopii veřejné listiny. V této souvislosti upozornil na to, že
neověřená kopie veřejné listiny není veřejnou listinou podle § 176 tr. zák. a
podstatná změna obsahu takové kopie bez ověření příslušným orgánem proto není
trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny. Dále uplatnil námitku
ohledně subjektivní stránky trestného činu. Tvrdí, že nemohl vědět, že jde o
listinu padělanou nebo dodatečně změněnou. Pro vydání této listiny poskytl
veškeré své identifikační údaje, včetně fotografií. Usoudil, že mohl takto
obdržet nebo obdržel i originální řidičský průkaz. Dospěl k závěru, že při
absenci subjektivní stránky trestného činu se svým jednáním vůbec nemohl
trestného činu dopustit. Poukázal také na to, že výměra trestu při samé horní
hranici trestní sazby ve výši 400 hodin obecně prospěšných prací je
nespravedlivá a není v souladu se základním účelem a cílem trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně navrhl dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně
neopodstatněné. Podle jeho názoru na případ obviněného nelze aplikovat judikát
č. 30/1979 Sb. rozh. tr. Podstatou citovaného judikátu bylo předložení kopie
dokladu o získání vysokoškolského vzdělání s tím, že na ní byla provedena
příslušná úprava, avšak originál veřejné listiny zůstal nedotčen. V dané věci
tomu však takto není. U obviněného nešlo o vědomé předkládání fotokopie
řidičského průkazu, protože řidiči se při dopravních kontrolách prokazují
originály těchto průkazů, a nikoliv jejich fotokopiemi. Jestliže si tedy
kdokoliv pořídí kopii řidičského průkazu, provede v této kopii potřebné úpravy
a pak jej předkládá jako originál při silniční kontrole, jde o padělanou
listinu a tato osoba se dopouští trestného činu padělání a pozměňování veřejné
listiny ve smyslu § 176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. Jinými slovy řečeno,
veřejnou listinou by nebyla neověřená kopie padělku veřejné listiny jenom v
případě, pokud by byla tato kopie předkládána skutečně jen jako kopie a nebyla
by vydávána za originál veřejné listiny, jak se stalo v případě obviněného.
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu padělání a pozměňování veřejné
listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., uvedl, že způsob, jakým obviněný řidičský
průkaz získal, stejně tak způsob, kterým se prokazoval dne 9. 5. 2003 nstržm.
PČR I. Š., byl zcela v rozporu s postupem při legálním získání řidičského
průkazu uváděným obviněným v průběhu trestního řízení. Přitom se jedná o postup
nejméně v jeho základních krocích všeobecně známý a musel být při jeho
rozumových schopnostech znám i obviněnému. Jde-li o jiný postup, nemůže jít o
pravý, legálně vydaný řidičský průkaz, nýbrž toliko o jeho padělek. S tím, že
obviněný disponuje padělkem řidičského průkazu, který užil jako pravý při
dopravní kontrole dne 9. 5. 2003, musel být za situace, kdy neexistuje
sebemenší racionální důvod, proč by se mohl domnívat, že lze řidičský průkaz
legálně získat bez absolvování autoškoly a administrativního řízení, navíc
prostřednictvím osoby, o které nic bližšího nevěděl a se kterou se setkal podle
vlastních slov v podstatě náhodně, přinejmenším srozuměn. Jde o zavinění ve
formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Je zřejmé, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Třebaže v závěru dovolání obviněný tvrdí, že rozhodnutí zjevně spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku, nelze jeho námitkám přiznat právně
relevantní povahu. Jeho námitky mají totiž primárně původ ve skutkovém
zjištění, resp. v hodnocení důkazů. K otázce zjištěného skutkového stavu musí
Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr.
ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve
zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro
zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak
dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve
skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako
otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V
odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které
skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a
jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně
odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s
obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními
úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných
ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem
mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz
shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými
v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí
Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění
rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Ve světle uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou obstát námitky, jimiž obviněný brojí proti závěrům soudu prvního stupně
ohledně zjištění, zda se obviněný prokazoval fotokopií či originálem řídičského
průkazu. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu
vyjádřeným na str. 3 usnesení, že pro posouzení znaku „veřejná listina“ není
tato otázka rozhodná. Ostatně, tvrdí-li obviněný, že „provedeným dokazováním
nebyly bezezbytku odstraněny rozpory, zda se jednalo o veřejnou listinu“, nemá
tato námitka charakter námitky právní, nýbrž skutkové. Rovněž lze bezpochyby
vyvrátit námitku obviněného, pokud namítá, že nemohl vědět, že jde o listinu
padělanou nebo dostatečně změněnou. Této jeho obhajobě nelze přisvědčit, neboť
skutkové zjištění vyjádřené objektivně v tzv. skutkové větě výroku o vině tím,
že „průkaz zakoupil od blíže nezjištěné osoby za částku 10.000,- Kč, přičemž si
byl vědom, že neabsolvoval potřebný řidičský kurz a zkoušky“ jednoznačně svědčí
o tom, že vyvíjel maximální snahu za účelem pořízení řidičského průkazu
nelegální cestou. Za této situace musel být přinejmenším ve formě nepřímého
úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. srozuměn s tím, že řidičský průkaz
nebude pravý. Lze proto shrnout, že byť obviněný poukazuje na absenci některých
z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování
veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. (subjektivní stránky
a v rámci objektivní stránky trestného činu znak „veřejné listiny“), původ
těchto námitek spatřuje v tom, jaká skutková zjištění byla učiněna, resp. že
dokazování není v tomto směru úplné. Snahou obviněného je dosáhnout změny v
hodnotících úvahách soudu ve směru jím namítaných nedostatků, což by mělo mít
za následek změnu skutkového zjištění a následně pak změnu skutkového stavu
věci, tudíž i právní kvalifikace, a to v souladu s představami obviněného. Zde
je však potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno
vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež
odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. Zbývá dodat, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze zabývat ani hodnotícími kritérii pro ukládání trestu. Nejde totiž o
otázku, která by souvisela nesprávným právním posouzením skutku nebo s jiným
nesprávným hmotně právním posouzením. Proti uloženému trestu lze dovoláním
úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. To však pouze tehdy, jde-li o takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo jde-li o uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněnému byl uložen podle § 176 odst. 1 tr. zák., § 45 odst. 1, 2 a § 45a
odst. 1, 2 tr. zák.
trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Jedná
se tudíž o trest uložený v zákonné výměře tohoto trestu od 50 do 400 hodin. Vzhledem k těmto skutečnostem nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než
dovolání obviněného opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Druhou alternativou tohoto dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabýval na jiném
místě tohoto rozhodnutí /v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř./.
V části první má tento dovolací důvod zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého
stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo
stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u
odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy
řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li
splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl
rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není
rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného
uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254
odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž
bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu
přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně
nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními
námitkami obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
nenaplnil, a proto i ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl tak, že podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům a námitkám k nim uvedeným je třeba
dodat, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve
posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím
vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených
v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu,
nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž
dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného
podané s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. Stejné rozhodnutí učinil i ohledně dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil, aniž
by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí
dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann