6 Tdo 668/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.
června 2003 o dovoláních podaných obviněným Ing. J. Š., nyní ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Věznici R., obviněným M. S., nyní ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici R. a obviněným I. S., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody
ve Věznici P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, sp.
zn. 3 To 104/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
45 T 29/2001, t a k t o:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. J.
Š. o d m í t á.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M.
S. o d m í t á.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného I.
S. o d m í t á.
Obvinění Ing. J. Š., M. S. a I. S. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 6. 6. 2002, sp. zn. 45 T 29/2001 uznáni vinnými trestným činem padělání a
pozměňování peněz podle § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustili tím, že
dne 18. 6. 2001 v době od 16.00 do 16.15 hod. v P., na parkovišti před
motorestem D11 u BČ B. obviněný Ing. Š. prodal celkem 442 kusů padělaných
bankovek v nominální hodnotě 100 USD o celkové nominální hodnotě 44.200 USD
(1.741.612,60 Kč) J. V. (§ 55 odst. 2 tr. řádu) za částku 490.000,- Kč, přičemž
výše uvedené padělané bankovky si opatřili blíže nezjištěným způsobem, v blíže
nezjištěné době obviněný S. a obviněný S., obviněný S. za přítomnosti
obviněného S. tyto peníze předal následně dne 18. 6. 2001 obviněnému Ing. Š. na
parkovišti C. Č. M. v P., poté pronásledovali obviněného Š. ve vozidle Opel
Vectra na místo schůzky s V. a na témže místě v zaparkovaném vozidle čekali na
uskutečnění transakce a poté, co orgány PČR zadržely obviněného Ing. Š., místo
činu urychleně opustili a následně byli zadrženi zásahovou jednotkou PČR.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. J. Š. podle § 140 odst. 3 tr. zákona, za
použití § 35 odst. 2 tr. zákona, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen
do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti záležející v
ekonomickém a finančním poradenství na dobu tří let a podle § 53 odst. 1 tr.
zákona mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3
tr. zákona byl pro případ, že výkon tohoto trestu bude zmařen, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně podle § 35 odst.
2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze sp.
zn. 40 T 1/2000 ze dne 28. 12. 2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl obviněnému
uložen trest propadnutí věci, tj. 1 ks mobilního telefonu značky NOKIA 5110.
Obviněný M. S. byl podle § 140 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zákona mu byl uložen
trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle § 55 odst. 1
písm. a) tr. zákona mu byl dále uložen trest propadnutí věci, 1 kusu mobilního
telefonu značky Motorola, výrobní číslo IMEI 448835071888990. Obviněný I. S.
byl podle § 140 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
deseti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zákona mu byl dále
uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou.
Všichni obvinění proti tomuto rozhodnutí podali odvolání, která Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 3 To 104/02, podle § 256 tr. řádu
jako nedůvodná zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 3 To 104/02
podali tito tři obvinění dovolání. Obviněný Ing. J. Š. prostřednictvím svého
obhájce JUDr. J. M., obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. D.,
I. S. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. H. M., podáním ze dne 12. 12. 2002,
které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 19. 12. 2002. Jejich mimořádné
opravné prostředky se opírají o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se všichni domnívají, že odvolací soud
pochybil a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný Ing. J. Š. v odůvodnění svého podání uvedl, že jeho trestná činnost
byla vyprovokována prostřednictvím policie, která iniciovala spáchání
trestného činu a navíc se podílela i na jeho uskutečňování a dokonání. Svědek
V., pro kterého padělané peníze opatřil, byl příslušníkem Policie ČR a zájem o
padělané peníze předstíral v rámci své služební činnosti. Obviněný v této
souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu III. 597/99, ve kterém byl
obdobný postup policie shledán protiústavním a odporujícím mezinárodním dohodám
o lidských právech. Obviněný má zato, že pokud vzniklo podezření, že obchoduje
s padělanými penězi, bylo namístě řádně zahájit trestní stíhání pro dokonaný
trestný čin, jeho pokus či přípravu. Policie se však uchýlila k použití
předstíraného převodu, upraveného v tehdejší době zákonem č. 283/1991 Sb., o
policii. Předstíraný převod sloužící jako operativní prostředek k odhalování
trestné činnosti v daném případě splynul se zločinem samým. Stát tak vybočil z
mezí uplatňování své moci v rámci zákona a stíhání bylo vedeno nezákonně.
Postup policie byl podle názoru dovolatele zatížen i dalšími nedostatky, a
proto považuje výpověď svědka V. a důkazy na ni navazující za nepoužitelné.
Soudy obou stupňů pochybily, pokud je akceptovaly a na tomto základě dospěly k
nesprávnému závěru, že formální znaky skutkové podstaty byly naplněny. Z
dokazování dále vyplývá, že množství peněz, které byly předmětem převodu, bylo
dohodnuto mezi dovolatelem a svědkem V. Tento svědek tak mohl ovlivnit
očekávaný trestní postih dovolatele.
V závěru dovolatel uvedl, že v jeho trestní věci je za trestný čin považován
skutek, který nevykazuje ani formální, ani materiální znaky trestného činu a
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud)
napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 3 To
104/02 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. S. v rámci svého dovolání k nesprávnému právnímu posouzení
skutku, jímž své dovolání uvozuje, uvedl, že rozsah zjištění skutkového stavu
věci a rozsah dokazování považuje za dostatečný pouze ve vztahu k trestné
činnosti obviněného Ing. J. Š. Výhrady tohoto dovolatele dále směřují též proti
hodnocení důkazů soudem prvního stupně, kdy nalézací soud nejen, že neprovedl
jediný věrohodný důkaz o tom, že obviněný S. padělané bankovky opatřil nebo
přechovával, ale když jednotlivé důkazy porovnával v souladu se všemi
dalšími okolnostmi, pominul zásadní rozpory, které existují v tvrzeních
obviněného Ing. J. Š. Ty vyplývají především z porovnání výpovědí obviněného Š.
a výpověďmi policistů. Tento dovolatel má dále zato, že provedeným
dokazováním nebylo prokázáno, že by obviněný S. padělané peníze, které byly dne
18. 6. 2001 policií zajištěny, sobě nebo jinému jakýmkoliv způsobem opatřil či
je přechovával. Vzhledem k tomu v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 2 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9.
2002, sp. zn. 3 To 104/02 a také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6.
2002, sp. zn. 45 T 29/2001 a aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci
rozhodl tak, že obviněného M. S. podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostí obžaloby.
Také obviněný I. S. důvod dovolání spatřuje v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu a i on jej shledává v nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
Tyto nedostatky podle jím vyjádřené argumentace spočívají v chybně stanovené
hodnotě padělaných bankovek a v návaznosti na tuto skutečnost obviněný považuje
za nedostatečně zjištěný rozsah jemu za vinu kladené trestné činnosti. Podle
názoru tohoto dovolatele byla v rozporu se zákonem použita právní kvalifikace
podle § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, neboť skutek měl být posouzen podle
§ 140 odst. 1 tr. zákona. Popis skutkových okolností ve výroku o vině
odsuzujícího rozsudku uvedený, není jednoznačně podložen, neboť jsou zde
uváděny dvě rozdílné částky určující hodnotu převáděných padělaných USD. Podle
obviněného nelze znak „ spáchání činu ve značném rozsahu“ vyjádřit částkou
odpovídající kurzovní hodnotě cizí měny, ale je nutno vycházet z částky, která
byla ve skutečnosti za padělané bankovky získána jejich prodejem. Protože se v
takovém případě jedná o částku nižší než 500.000,- Kč, je z hlediska
materiálních znaků nutno kvalifikovat skutek podle § 140 odst. 1 tr. zákona.
Dále poukazuje na skutečnost, že v posuzovaném případě byl trestný čin
vyprovokován aktivitou policie, zákonnost tzv. předstíraného převodu nebyla v
rámci dokazování zdokumentována a navíc to byl příslušník policie, který určil
rozsah trestného činu. V petitu svého opravného prostředku navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 3 To 104/02 a tomuto soudu přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší
soud nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu.
Nejvyšší státní zástupce, kterému byla ve smyslu § 265h odst. 2 tr. řádu
doručena dovolání všech tří obviněných, se vyjádřil k dovolání obviněných Ing.
J. Š. a I. S. V písemném vyjádření uvedl, že vyprovokovaná trestná činnost
iniciuje jednání osoby jinak bezúhonné, která není rozhodnuta spáchat trestný
čin. V daném případě však bylo zjištěno, že Policie ČR získala poznatek, že
obviněný Ing. Š. obchoduje s padělanými bankovkami. Tento poznatek byl prověřen
s tím, že byl potvrzen, a proto bylo formou předstíraného převodu zakoupeno
konkrétní množství bankovek. Takové počínání nepovažuje za provokaci, či za
iniciaci jednání, jak namítají obvinění. Obě dovolání považuje za zjevně
neopodstatněná a navrhuje, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu odmítl.
K dovolání obviněného M. S. Nejvyšší státní zastupitelství vyjádření Nejvyššímu
soudu do doby jeho rozhodování nezaslalo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve ve vztahu ke všem
třem dovoláním zkoumal, zda jsou splněny základní formální náležitosti a
shledal, že v posuzované věci jsou dovolání přípustná, byla podána v zákonné
lhůtě, oprávněnými osobami a na místě, kde lze tato podání učinit.
Dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný
dovolací důvod, a to vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu. Existence takového důvodu je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. řádu.
Všichni obvinění uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Ten je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu k tomuto
dovolacímu důvodu je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního stupně eventuálně
druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak i v návaznosti na jiném hodnocení důkazů
provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že
nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze uplatnit i vady spočívající v jiném
hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají
skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť
právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na
skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V této souvislosti je třeba
připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další
mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr.
řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr.
řádu).
V posuzovaném případě však obvinění ing. J. Š. a M. S. jako dovolatelé, jak
vyplývá s obsahu jimi podaných dovolání, nenamítají vady právní povahy, nýbrž
jejich námitky směřují z velké části proti zjištěnému skutkovému stavu věci.
Především nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy obou stupňů vyhodnotily a
posoudily provedené důkazy, vyslovují pochybnosti o dostatečnosti rozsahu
zjištění skutkového stavu. Obviněný Ing. J. Š. svůj mimořádný opravný
prostředek navíc odůvodnil tím, že trestná činnost byla vyprovokována
prostřednictvím policie, která měla spáchání trestného činu iniciovat a podílet
se na jeho uskutečnění a dokonání. Postup policie (použití předstíraného
převodu jako operativně pátracího prostředku) považuje za nepřípustný a
výpovědi policistů a důkazy navazující za nepoužitelné. Ani takto formulované
námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, neboť ve své podstatě se týkají provádění a hodnocení důkazů v rámci
trestního řízení. Poukazuje-li obviněný na skutečnost, že jde o důkaz, který
byl proveden v rozporu s pravidly tehdy platného trestního řádu (před
provedenou změnou zák. č. 265/2001 Sb.), pak se jedná o námitky procesní
povahy, které není možné podřazovat pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, neboť tento dovolací důvod a ani žádný jiný ze zákonem upravených
dovolacích důvodů nedopadají na vady procesního charakteru.
Na základě takto vytýkaných nedostatků, obvinění Ing. J. Š. a M. S. svými
mimořádnými opravnými prostředky nesměřují ke změně právních nesprávností, ale
dožadují se změny skutkových zjištění na základě jiného hodnocení důkazů a
přezkoumání postupu orgánů činných v trestním řízení při provádění důkazů. Celá
faktická argumentace obviněných tak stojí mimo zákonný dovolací důvod, jehož se
formálně domáhají, a proto Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. řádu a podaná dovolání odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. řádu.
Obviněný I. S. v dovolání uvedl námitku obdobného charakteru jako obviněný Ing.
J. Š., týkající se posouzení zákonnosti tzv. předstíraného převodu, ke které
však z důvodů výše rozvedených Nejvyšší soud nijak nepřihlížel. Nad rámec této
nepřípadné argumentace však tento obviněný v dovolání poukázal na další
skutečnost, v níž spatřuje nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán
vinným, kterou je hodnota převáděných padělaných peněz. Tyto výhrady mají
hmotně právní povahu a dopadají na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, a proto Nejvyšší soud nemohl o dovolání tohoto obviněného
rozhodovat stejným způsobem.
Podstata dovolání obviněného I. S. je založena na názoru, že nelze stanovit
hodnotu padělaných a předaných bankovek v částce odpovídající jejich kurzovní
hodnotě, ale je nutno vycházet z částky, která za padělané bankovky byla ve
skutečnosti získána jejich prodejem. Vzhledem k tomu, že v tomto případě se
jednalo o částku nižší než 500.000,- Kč, bylo nutno z hlediska materiálních
znaků skutek kvalifikovat pouze podle § 140 odst. 1 tr. zákona.
Nejvyšší soud konstatuje, že této námitce dovolatele nelze přisvědčit.
Okolnost, že trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr.
zákona byl spáchán ve značném rozsahu, je okolností podmiňující použití vyšší
trestní sazby /§ 140 odst. 3 písm. b) tr. zákona/. Při posouzení, zda trestný
čin podle § 140 odst. 1 tr. zákona byl spáchán ve značném rozsahu nelze
vycházet z částky, za kterou padělané peníze cizí měny měly být prodány na
černém trhu a která neodpovídá kursovní hodnotě. Otázku naplnění uvedené
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 140 odst. 3 písm. b)
tr. zákona je třeba dále posuzovat se zřetelem na množství a nominální hodnotu
padělaných, popř. pozměněných peněz, ale i s ohledem na důsledky činu v oblasti
hospodářských vztahů uvnitř státu i vůči cizině (viz rozhodnutí č. 3/1980-II.
Sb. rozh. tr.). V intencích shora uvedených právních závěrů není možné
zpochybnit závěr soudů obou stupňů, že ve zjištěném jednání obviněných Š., S. a
S. je třeba spatřovat trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140
odst. 1 tr. zákona, spáchaný ve větším rozsahu ve smyslu § 140 odst. 3 písm. b)
tr. zákona.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že
právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 45 T 29/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu
v Praze ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 3 To 104/02, je zcela správné a
odpovídající zákonu. Soud I. stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil
všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu
I. stupně se pak plně ztotožnil i soud II. stupně, jako soud odvolací, a to po
řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž tento se
současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněných
uplatněnými v rámci odvolacího řízení. V této souvislosti je třeba uvést, že
také valná část námitek obviněného I. S. uplatněných jím v dovolání je totožná
s námitkami uplatněnými v rámci řízení o odvolání.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací
soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadená a řízení jim předcházející
netrpí vytýkanými vadami. Z těchto uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že jde v případě dovolání obviněného I. S. o dovolání zjevně
neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již
v odvolacím řízení, s nimiž se soud II. stupně dostatečně a správně vypořádal.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného I. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu odmítl.
O odmítnutí všech tří shora uvedených dovolání Nejvyšší soud rozhodoval v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Tímto způsobem Nejvyšší soud postupoval v souladu se zákonem, který v případě
odmítnutí odvolání neváže rozhodování na souhlas obviněného a dovolatele.
Protože Nejvyšší soud nerozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu,
nebyl vázán na nesouhlas obviněného ing. J. Š. s rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk Sovák
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová