6 Tdo 676/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2017 o
dovolání, které podala obviněná L. V., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 8 To 124/2016-497, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 3/2016, takto :
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 8 To 124/2016-497, jemu předcházející
rozsudek Městského soudu v Praze dne 18. 10. 2016, č. j. 42 T 3/2016-452, jakož
i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j
e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 42 T
3/2016-452, byla obviněná L. V. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“)
uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2
písm. g) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož
se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
dne 30. 4. 2015 v době kolem 11.20 hodin, v ul. T. v P. si boucháním na dveře
a za užití vulgárních nadávek vynutila vstup do bytu číslo .... v .. patře
domu, který obývá její bývalý přítel Š. F., jenž jí do bytu vpustil, přičemž
v té době byla v bytě přítomna i poškozená V. M., po vpuštění do bytu začala
slovně a fyzicky napadat střídavě poškozenou V. M. a Š. F., při tomto ze
stolku shodila na zem televizi a notebook, dále převrhla dřevěný stolek, poté
co poškozená V. M. odešla do ložnice, vzala zřejmě v kuchyňském koutě bytu
přesně nezjištěný nůž, pravděpodobně kuchyňský nůž s černou rukojetí o celkové
délce 29 cm a délkou čepele 15-20 cm, se kterým za poškozenou vstoupila do
ložnice, kde v úmyslu způsobit jí těžkou újmu na zdraví, opakovaně zaútočila
popsaným nožem směrem na břicho poškozené, která se tomuto útoku částečně
ubránila tím, že se pokusila uhnout a rukama jej odrazit, tímto poškozené V.
M. způsobila povrchní řeznou ránu na levém boku a na bicepsu levé ruky, a
dále nejméně střední silou jí způsobila bodné poranění břicha s vbodem délky 2
cm vpravo v pažní čáře, kdy bodný kanál délky 8 cm probíhal tečně k břišní
stěně podkožím nad 10. žebrem, následně se poškozené V. M. podařilo
zachytit její ruku, v níž nůž držela, což vedlo k jeho vyražení či vypadnutí,
poté již v dalším útoku proti poškozené nepokračovala, z nočního stolku vzala
finanční hotovost ve výši 300 Kč, náležející poškozené a dále její mobilní
telefon zn. Sony Expiria nezjištěného typu a výrobního čísla v hodnotě cca
2.000 Kč a snažila se z bytu odejít, poškozená ji v předsíni bytu doběhla,
strčila do ní a křičela, aby ji telefon vrátila, přitom obviněné vypadly na zem
peníze i telefon, který se při pádu rozbil, obviněná následně sebrala 300 Kč a
z bytu odešla, poranění poškozené V. M. si vyžádalo převoz RZS k lékařskému
ošetření ve FN Královské Vinohrady, přičemž při takto vedeném způsobu útoku na
poškozenou – bodnutí nožem do břicha mohlo dojít k bodnému poranění jater či
pravé plíce a krvácení do břišní dutiny, tedy k poranění bezprostředně
ohrožující život v důsledku velkých krevních ztrát, kdy k tomuto díky aktivní
obraně poškozeného nedošlo, a uvedeného jednání se dopustila přesto, že byla
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 9 T 92/2003 ze dne 28. 4. 2004,
který nabyl právní moci dne 10. 11. 2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu
v Praze sp. zn. 61 To 290/2004, odsouzena pro trestný čin ublížení na zdraví
podle ust. § 222 odst. 1 tr. zákona a trestný čin výtržnictví podle ust. § 202
odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením
do věznice s dozorem, z jehož výkonu byla podmíněně propuštěna dne 29. 6. 2007
se stanovením zkušební doby 3 let, v níž se osvědčila.
2. Obviněná byla odsouzena podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle §
81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr.
zákoníku a § 48 odst. 4 písm. d), f) tr. zákoníku jí byla dále uložena
přiměřená omezení a přiměřené povinnosti spočívající v tom, aby se podrobila
vhodným programům psychologického poradenství a aby se zdržela neoprávněných
zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob. Podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu
pro Prahu 9 ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 150 T 39/2015, který nabyl právní moci
dne 22. 8. 2015, jakož další na tento výrok obsahově navazující rozhodnutí.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené
Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, a. s., regionální pobočce pro hl. m. Prahu a
Středočeský kraj částku 2.588 Kč.
3. O odvolání státní zástupkyně a obviněné rozhodl Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 8 To 124/2016 - 497, tak, že podle § 258
odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený
rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že obviněnou odsoudil za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví
podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, ohledně
něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za přečiny maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byla uznána
vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 8. 2015, sp. zn.
150 T 39/2015, který nabyl právní moci dne 22. 8. 2015, podle § 145 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 5 tr. zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí podle § 81
odst. 1 tr. zákoníku, § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad
její osobou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla obviněná
prostřednictvím obhájkyně JUDr. Kláry Long Slámové dovoláním, jež opřela o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v
nesprávném hmotně právním posouzení skutku, jenž podle jejího tvrzení
nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Soudům
vytýká, že vycházely z důkazů, které nebylo možné procesně použít, a že některé
důkazy nesprávně interpretovaly.
5. V části II. dovolání namítla, že ve věci došlo k nesprávnému právnímu
posouzení skutku a nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Vady spatřuje v
popisu skutku, kdy převážná část nemá oporu v žádném procesně použitelném
důkazu. Odvolací soud se nevypořádal s její námitkou, že popis skutku obsahuje
obvinění, která nemají odraz v provedeném dokazování, a tedy s ním jsou v
extrémním rozporu“. V žádné procesně použitelné výpovědi ze strany poškozené
nezaznělo, že by jí byla způsobena škoda na věcech. Rozpor spatřuje i v otázce
existence povrchní řezné rány na bicepsu a levém boku, jakož i v otázce, která
z osob přinesla do ložnice nůž. Chybným shledává i popis zranění, neboť se
nejednalo o poranění břicha, nýbrž o bodné poranění pravého boku v úrovni 10.
žebra.
6. V části III. dovolání obviněná namítá procesní nepoužitelnost důkazů
s ohledem na § 213 odst. 1 tr. ř. a má za to, že se soudy dopustily pochybení,
když provedly výslech policistů o tom, co jim měly sdělovat osoby M. a F., a
když tyto výslechy zahrnuly do svých hodnotících úvah. Dovolatelka tvrdí, že
vyjádření těchto osob obsažená v úředním záznamu nelze použít jako důkaz a že
ustanovení trestního řádu nelze obcházet tím, že policista bude při hlavním
líčení interpretovat to, co mu tyto osoby sdělily. Výpovědi osob Z. a V.
proto považuje za procesně nepoužitelné. S ohledem na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 15/04 a sp. zn. I. ÚS 483/03 má za to, že jako důkaz nelze
použít nejen výslechy policistů, kteří úřední záznamy pořizovali, ani znalecký
posudek, který z těchto důkazů vycházel. Extrémní rozpor s provedenými důkazy
spatřuje s poukazem na výpovědi poškozené V. M. a Š. F. ve skutečnosti, že
tyto neposkytují žádný obraz o tom, že u poškozené mělo dojít ke zraněním, s
nimiž operuje odvolací soud na str. 5 rozsudku a jimiž odůvodnil použitou
právní kvalifikaci.
7. V části IV. dovolání akcentuje dovolatelka svůj nesouhlasný názor k
restriktivnímu výkladu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůrazňuje, že
nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné
právní kvalifikace skutku. V návaznosti na toto vymezení předkládá alternativní
varianty skutkového děje [ad a) až e)], které podle ní vyplývají z provedeného
dokazování a činí závěr, že v situaci, kdy nelze určit, kdo konkrétně se na
vzniku následku podílel, nelze uzavřít, že by zavinění na následku nesla ona. Z
hlediska vzniku následku se dovolatelka přiklání k závěrům znaleckého posudku
zpracovaného MUDr. Vojáčkem, soudům vytýká porušení zásady zákonnosti trestního
procesu a zásady presumpce neviny a namítá, že účelem trestního řízení je i
„fair“ proces. Má za to, že soudy se nesmějí stavět do role pomocníka veřejné
žaloby usilujícího o odsouzení.
8. V posuzované věci (část V. dovolání) podle dovolatelky nedošlo k
naplnění znaků ublížení na zdraví, ani pokusu těžké újmy. To vyvozuje z
výpovědí poškozené a znalce MUDr. Vojáčka. Z procesně použitelných vyjádření
nelze usoudit, že by poškozená byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu
nejméně jednoho týdne. Odvolací soud podle jejího tvrzení připustil, že zranění
poškozené bylo bagatelní. Soudy při právním posouzení vůbec nevzaly v úvahu
provedené důkazy, a to výpověď poškozené a oba znalecké posudky. Ze znaleckého
posudku podle obviněné plyne, že vznik těžkého následku by byl podmíněn zcela
jiným útokem. Zdůrazňuje, že v místě vbodu nejsou žádné životně důležité
orgány, nejednalo se o vbodnutí do břicha, nýbrž do pravého boku. S oporou o
znalecké posudky tvrdí, že nemohlo dojít ke vzniku těžšího následku, a s
poukazem na odbornou literaturu a judikaturu dodává, že úmysl u pokusu
trestného činu musí zahrnovat skutečnou vůli dokonat trestný čin. Aby u
poškozené mohlo dojít ke způsobení těžké újmy, musely by nastat zcela jiné
okolnosti, pokud jde o intenzitu, místo vbodu a směr útoku.
9. Závěrem dovolání obviněná navrhla (část VI. dovolání), aby Nejvyšší
soud z důvodu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“), jenž k námitkám uvedeným v části II. dovolání
uvedl, že nesdílí hodnocení dovolatelky o nesprávné právní kvalifikaci skutku.
Vycházeje z obsahu tzv. skutkové věty dochází k závěru, že obviněná se pokusu
zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustila. Skutková zjištění soudů je
nezbytné podle jeho názoru kvalifikovat jako pokus předmětného zločinu, protože
šlo o jednání, které bezprostředně směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví
poškozené. Obviněná jednala úmyslně a těžká újma na zdraví poškozené nevznikla
jen díky náhodě. Svého činu se navíc dopustila opětovně. Stran právní
kvalifikace proto odkázal na str. 16–18 rozsudku městského soudu. Co se týče
tvrzeného užití nepoužitelných důkazů, dal obviněné v souladu s názorem
vrchního soudu prezentovaným na str. 4–5 jeho rozsudku částečně za pravdu.
Částečná důvodnost dovolání v uvedeném směru však nemá vliv na věcnou správnost
přezkoumávaných rozhodnutí, neboť k závěru o vině obviněné lze dojít i bez
obsahu úředních záznamů, na které městský soud ne zcela správně poukazoval.
Krom toho jde o výtku nepřiřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod.
11. Pokud jde o vytýkanou nesprávnou interpretaci provedených důkazů,
nelze podle státního zástupce tuto výtku pod uplatněný dovolací důvod přiřadit.
Navíc není důvodná ani v obecné rovině. Provedené důkazy byly totiž hodnoceny
nejen logicky, nýbrž i v souladu s prostou životní zkušeností, a to nejen
jednotlivě, nýbrž i ve vzájemných souvislostech. Kromě toho platí, že se soudy
vypořádaly i s existencí možných rozporů a neopomněly žádnou podstatnou
okolnost. O řádném hodnocení důkazů, které je prosté jakékoliv libovůle, svědčí
dobře samotný obsah dotčených rozhodnutí, viz zejména str. 12-16 rozsudku
městského soudu. Prostý nesouhlas obviněné s tím, jak soudy provedené důkazy
hodnotily, není důvodem pro zásah dovolacího soudu. Obviněná má sice právo v
rámci své obhajoby předkládat alternativní skutková zjištění, resp. prosazovat
alternativní hodnocení důkazů, nicméně v dovolacím řízení je to již zásadně
vyloučeno. Bylo by to možné jen v případě, pokud by existoval extrémní nesoulad
mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na
straně druhé. K tomu však v řešené věci nedošlo. Pokud jde o obviněnou výslovně
zmiňovanou otázku věcné škody, povrchních zranění a toho, že rána směřovala
spíše než do břicha na bok, pak případné rozpory stran těchto okolností nemohou
být důvodem pro případný kasační zásah dovolacího soudu, protože nemají vliv na
shora popsaná rozhodná skutková zjištění, na jejichž základě lze na spáchání
předmětného zločinu jednoznačně usuzovat. Naplnění znaků předmětného zločinu
lze dovodit z jiných okolností než z těch, které obviněná označuje za extrémně
rozporné. Totiž pokud jde o povrchové zranění a věcnou škodu, pak se nejedná o
okolnosti, které by měly bezprostřední význam z hlediska naplnění skutkové
podstaty (pokusu) daného zločinu. Pokud jde o to, zda došlo k bodnutí do břicha
či spíše do boku, pak platí, že těžké, závažné poranění lze stejně dobře
způsobit jak bodnutím do břicha, tak i bodnutím do boku, protože s ohledem na
střední intenzitu bodnutí a užitý nástroj by vážnou poruchu zdraví mohly
způsobit obě formy bodnutí. Navíc v řešeném případě se podle jeho názoru jedná
pouze o formální otázku, neboť podstatné je, že z příslušných znaleckých
posudků vyplývá, že ta konkrétní rána, kterou obviněná zasadila poškozené,
mohla poranit játra či plíce a způsobit krvácení do břišní dutiny.
12. K námitkám pod bodem III. (stran výpovědí svědků Z. a V.) uvádí, že
danou námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, navíc ji nepovažuje
za důvodnou ani v obecné rovině. Výslechem zmíněných svědků totiž v konkrétním
případě nebyl obcházen zákon v tom směru, aby vypovídali o tom, co je obsahem
nepoužitelného úředního záznamu, a takto „nahrazovali“ obsah úředního záznamu
svou výpovědí. Svědci primárně vypovídali o tom, co na místě svými smysly
vnímali, resp. co viděli a slyšeli, aniž by se jednalo o úřední záznam o
podaném vysvětlení. Ostatně v situaci, kdy se na místě činu nacházela pobodaná
poškozená, které bylo nutno poskytnout první pomoc, mohlo být jen těžko žádáno
formální vysvětlení ve smyslu trestního řádu. Vrchní soud tedy nepochybil,
pokud námitku nepoužitelnosti výpovědí svědků Z. a V. na str. 5 svého
rozsudku odmítl. K námitce, kterou obviněná zpochybňuje znalecké posudky, a to
proto, že znalci podle ní nesprávně vycházeli z procesně nepoužitelných
úředních záznamů, uvádí, že není vadou znaleckého posudku, pokud znalec
zohlední např. též vysvětlení obsažená v úředních záznamech. Starší judikatura
(výslovně R 46/1988), dle které nebylo možno, aby znalec vycházel z vysvětlení
osob, která byla opatřena před zahájením trestního stíhání, se totiž v
současnosti neuplatní.
13. K námitkám pod bodem IV. státní zástupce uvádí, že nejsou
podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Současně však ve vztahu k nim
rozvedl, že klíčové je skutkové zjištění obsažené v tzv. skutkové větě, které
lze z provedených důkazů dovodit. Jde nejen o výpovědi svědků V., Z. a F.,
kteří shodně vypověděli, že jim poškozená řekla, že byla bodnuta, nýbrž jde i o
výpověď samotné poškozené. Ta je sice poněkud zmatená a nejednoznačná, nicméně
vyplývá z ní bezpečně, že předmětné poranění utrpěla poškozená právě v rámci
potyčky s obviněnou, když konflikt vyvolala právě obviněná. O vině obviněné
tedy svědčí nejen výpovědi svědků a poškozené, nýbrž i lékařské zprávy a
znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, popisující
povahu poranění a mechanismus jeho vzniku, a dle kterých je nepravděpodobné, že
by se poškozená takto bodla sama, jakož i znalecký posudek z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, ze kterého je
patrné, že obviněná má osobnostní předpoklady k tomu, aby jednala tak, jak
vzaly za prokázané soudy, když navíc bylo zjištěno, že typově shodné trestné
činnosti se dopustila již v minulosti. V podrobnostech poukázal na str. 12–16
rozsudku městského soudu. V daném případě nebyl důvod pro zproštění obviněné
obžaloby s odkazem na zásadu in dubio pro reo. K námitkám obsaženým pod bodem
V. dovolání odkázal na svůj závěr o správnosti právní kvalifikace.
14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro
případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1
písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst.
1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit
(§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§
265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky
naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení
21. Námitky, jež obviněná ve svém dovolání vznáší, s výjimkou úvahy, na
niž je reagováno níže, není možno pokládat za námitky hmotně právního
charakteru, jež by pro svoji povahu byly podřaditelné pod obviněnou uplatněný
důvod dovolání. Argumentace dovolatelky se tak zdánlivě uplatněnému důvodu
dovolání vymyká, když na první pohled by bylo lze usoudit, že vůbec není
způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit.
K opačnému závěru lze dojít (viz níže), a toho se obviněná výslovně domáhá,
jedině v situaci akceptace jejího tvrzení o existenci namítaného extrémního
nesouladu skutkových a právních závěrů s obsahem provedeného dokazování, resp.
obsahem důkazů, z něhož jsou tyto závěry vyvozovány (dále jen „extrémní
nesoulad“ nebo „extrémní rozpor“).
22. Z důvodu toho, aby dovolací soud splnil to, co ve vztahu k jeho
rozhodování zdůraznil ve svých nálezech Ústavní soud (aniž by bylo nezbytné
zmiňovat veškerá jeho rozhodnutí danou otázku řešící, dostačuje odkázat na
nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), přezkoumal Nejvyšší soud podle
§ 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadená rozhodnutí na podkladě námitek v mimořádném
opravném prostředku uplatněných (zejména důvodnosti tvrzení o existenci
extrémního nesouladu) a dospěl k následujícím poznatkům.
23. Obviněná namítá, že extrémní nesoulad je dán z toho důvodu, že
skutkové zjištění soudů nižších stupňů, jak je vyjadřuje tzv. skutková věta
výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, nemá podklad v provedených
důkazech. Jak plyne z výše uvedeného (bod 5.), nepodloženost skutkových
zjištění soudů se má týkat škody způsobené na věcech poškozené, rozsahu zranění
způsobených poškozené a otázky existence nože v ložnici (osoby, jež ho přinesla
a motivace tohoto jednání).
24. K otázce extrémního nesouladu je v obecnosti nezbytné zmínit to, že
k jeho výskytu dochází v situaci, kdy skutková zjištění soudů postrádají
obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nevyplývají z provedených důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo
opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Extrémní
nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů
s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního
posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na
spravedlivý proces.
25. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci,
kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6
tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od
pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy
nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
26. Dále je potřebné opakovaně zdůraznit, že dovolací soud je zásadně
vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzuje zejména (přihlédnout může i ke
skutkovým zjištěním vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí) na základě zhodnocení
popisu skutku vyjádřeného v tzv. skutkové větě výroku o vině, kterýžto jako
nositel informace o skutkovém stavu je pro Nejvyšší soud zásadně závazný. Ve
vztahu k němu posuzuje, zda dostatečně vyjadřuje znaky objektivní a subjektivní
stránky trestného činu, jímž byl pachatel skutku uznán vinným (tj. vlastní
důvodnost a správnost jeho subsumpce pod zákonné znaky uvedené v tzv. právní
větě výroku o vině). Třeba však dodat, že tato vázanost se může uplatnit jen
tehdy, mají-li skutková zjištění soudů skutečně dostatečné ukotvení v jím
hodnocených důkazech, jež musí splňovat požadavky formulované zněním § 2 odst.
6 tr. ř.
27. Nejvyšší soud obecně vychází z popisu skutku tak, jak byl zjištěn
soudem prvního stupně, potažmo soudem odvolacím. Jejich skutkové závěry může
korigovat pouze v případě, kdy by mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými
závěry skutkovými, potažmo právními existoval extrémní nesoulad. Protože na
úrovni tohoto posuzování je pozice dovolacího soudu srovnatelná s pozicí
Ústavního soudu (např. z důvodu nutnosti respektovat zásadu bezprostřednosti
nemůže sám a odlišně hodnotit důkazy provedené jinými orgány činnými v trestním
řízení, v daném případě soudy nižších stupňů) a protože kasaci pravomocného
rozhodnutí v řízení dovolacím nemůže založit existence vady nedosahující úrovně
porušující právo obviněného na spravedlivý proces, musí i z toho hlediska
dovolací soud hodnotit, zda vytýkaná vada má význam pro vlastní rozhodnutí
(hodnoceno z uvedeného aspektu).
28. Dovolatelka byla odsouzena pro trestný čin zařazený do hlavy první,
dílu druhého zvláštní části tr. zákoníku (Trestné činy proti zdraví), a proto
toliko v rámci skutkových zjištění, která jsou významná pro soudy užitou právní
kvalifikaci – pro subsumpci skutku pod znaky vymezené § 21 odst. 1 tr. zák. a §
145 odst. 1 tr. zákoníku – má smysl posuzovat existenci namítaného extrémního
nesouladu. Třeba dodat, že omezení zhodnocení na danost znaků základní skutkové
podstaty má své opodstatnění v námitkách dovolatelky, která skutkový základ ani
právní důvodnost užití znaku kvalifikované skutkové podstaty nikterak
nezpochybňuje, neboť to z hlediska zájmů obhajoby ani není nezbytné (užití
kvalifikačního znaku je možné jen v případě existence znaků základní skutkové
podstaty trestného činu, jež je dovoláním zpochybňována).
29. V dovolacím řízení se proto není třeba zaobírat otázkou, zda a do
jaké míry jsou důkazně podložena ta zjištění soudů, která s právním posouzením
skutku bezprostředně nesouvisí („… z nočního stolku vzala finanční hotovost ve
výši 300 Kč, náležející poškozené a dále její mobilní telefon zn. Sony Expiria
nezjištěného typu a výrobního čísla v hodnotě cca 2.000 Kč a snažila se z bytu
odejít, poškozená ji v předsíni bytu doběhla, strčila do ní a křičela, aby ji
telefon vrátila, přitom obviněné vypadly na zem peníze i telefon, který se při
pádu rozbil, obviněná následně sebrala 300 Kč a z bytu odešla, …“).
30. Obviněná dále extrémní nesoulad spatřuje ve vztahu ke zjištění
soudu, že „… vzala zřejmě v kuchyňském koutě bytu přesně nezjištěný nůž,
pravděpodobně kuchyňský nůž s černou rukojetí o celkové délce 29 cm a délkou
čepele 15-20 cm, se kterým za poškozenou vstoupila do ložnice,…“. Ve vztahu k
tomuto zjištění namítá, že nemá oporu v žádném procesně použitelném důkazu.
Takové tvrzení však nemůže důvod ve smyslu zjevného nelogického závěru založit.
Pokud by daný rozpor měl mít původ v tom, že není dovoditelný z výpovědí
poškozené V. M. a svědka Š. F., jejichž obsah dovolatelka zmiňuje na str.
5 svého dovolání, pak je nezbytné připomenout, že z napadených rozhodnutí
neplyne, že by skutkový základ věci uvedené soudy budovaly na označených
důkazech. Zaujímají k nim totiž vcelku jednoznačné stanovisko (viz str. 12 a 13
rozsudku nalézacího soudu, jenž obě výpovědi označuje za „nepříliš věrohodné“,
resp. v případě výpovědi poškozené tuto označuje přímo za podanou „účelově, aby
nebyla obžalovaná shledána vinnou“).
31. Dovolací argumentace obviněné nemá dostatečný potenciál ke zvrácení
tohoto hodnocení označených důkazů, neboť soud logicky zpracovává a posuzuje
uváděné rozpory (výpověď poškozené) či uvedení údajů svědčících obhajobě se
značným časovým odstupem (výpověď svědka F.). Při odmítnutí pravdivosti údajů
těchto svědků (a tím verze, že nůž do ložnice přinesla poškozená), se zcela
logicky – s oporou o výsledky ohledání místa činu (viz protokol na č. l.
285-289 a fotodokumentace na č. l. 383-392) – nabízí tento skutkový závěr, jenž
není nezbytné označit za spekulativní. Nalezení většího počtu nožů v kuchyňském
koutě, tedy v té části bytu, kde se zpravidla nacházejí, a nezjištění žádných
skutečností, které by odůvodňovaly jeho přítomnost v ložnici (např. z důvodu
konzumace jídla), kde se běžně nože nevyskytují, poskytuje podle dovolacího
soudu dostatečnou oporu pro tento dílčí skutkový závěr soudů nižších stupňů.
32. Naopak zdánlivě nepodstatná problematika dalších drobnějších
poranění poškozené, která podle zjištění soudů měla utrpět („… poškozené
způsobila povrchní řeznou ránu na levém boku a na bicepsu levé ruky…), vnáší do
posuzování věci poněkud jiné světlo, neboť již přímo souvisí s otázkou právního
posouzení činu dovolatelky. Nelze totiž ani v obecnosti tvrdit, že nezbytně ke
stejným právním závěrům je možno dospět, pokud se předmětem posouzení jednání
pachatele – podle zjištění soudů obviněné – stane atak, jehož podstatou je
opakovaně se projevující snaha zasáhnout poškozeného bodnořezným nástrojem (jak
je ve skutkové větě odsuzujícího výroku popsáno), a na straně druhé útok, který
se projeví jediným aktivním pohybem vůči tělu poškozeného.
33. Absence popisu těchto zranění v lékařské zprávě o ošetření poškozené
(č. l. 194) sice nevylučuje, že této byla tato drobnější poranění dovolatelkou
rovněž způsobena, zejména uváží-li se celkový přístup poškozené k otázce
objasňování rozhodných skutečností, avšak jejich existence musí být důkazně
podložena. Lze sice poukázat na fakt, že lékařská zpráva zmiňuje negativní
přístup ošetřované v otázce náležitého zjištění základního poranění, od něhož
se odvíjí právní kvalifikace skutku („Částečně limitovaná vyšetřitelnost
pravého laterálního okraje jater – pacientka odmítla sejmutí náplasťového krytí
v místě bodné rány.“), z čehož může pramenit i to, že tato zpráva neobsahuje
údaj, který by se vztahoval k dalšímu, patrně bagatelnímu poranění poškozené,
avšak nezpochybnitelný pozitivní závěr o existenci takových zranění z těchto
poznatků vyvodit nelze.
34. Snaha poškozené o omezení údajů, které by svědčily v neprospěch
obviněné a tvořily skutkový základ pro posouzení její viny (hodnocená soudem
jako vedená snahou zabránit jejímu trestnímu postihu), je zřetelná i z jejích
projevů učiněných ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení. Dostačuje
připomenout její počáteční vyjádření při výslechu dne 1. 10. 2015 („Nejradši
bych obvinila Š. F. …on je strašný manipulátor…atd.“), jež pak umožňuje
nastínění skutkové varianty předkládané v dovolání pod písm. e), tj. jednání
třetí osoby. Nicméně dovozování této varianty (ve své podstatě ve vztahu k
pachatelství Š. F.) není s ohledem na důkazní situaci (např. soudem zmiňované
vyjádření poškozené před zdravotnickými pracovníky – viz lékařská zpráva na č.
l. 194) naprosto důvodné. Nelze pominout (viz č. l. 353), že vlastní pobodání
oznámil telefonicky dne 30. 4. 2015 v 11.33 hodin právě Š. F., kterého je
nutno (nejen s ohledem na bezprostředně navazující šetření, nýbrž i na obsah
procesních výpovědí, z nichž se nikde nepodává, že by poškozené měl bodné
zranění působit on) jako možného pachatele vyloučit.
35. Toto konstatování současně neznamená, že za požadavku § 2 odst. 6
tr. ř. odpovídající lze pokládat celková skutková zjištění soudů, jak jsou
vyjádřena v dovoláním napadených rozhodnutích.
36. Nejvyšší soud musí přiznat, že obecně nahlíženo, právní závěry
ústící do závěru o vině obviněného konkrétním trestným činem, nemůže soud činit
na podkladě důkazním řízení náležitě neprokázaných skutečností, resp. úvah,
které nemají dostatečné ukotvení v jím provedených důkazech. Apel vyložit
veškeré pochybnosti skutkového rázu, jež již nelze rozptýlit dalším
dokazováním, v jeho prospěch (princip in dubio pro reo), má svůj základ v jeho
základních právech, jež musí být důsledně respektována. Z tohoto pohledu proto
bylo zásadní rozhodnout, zda skutková zjištění soudů učiněná ve vztahu k
jednání dovolatelky (ve své podstatě převzatá z žalobního návrhu), mají
dostatečné důkazní opodstatnění.
37. V posuzované věci je stěžejní to zjištění, že odvolací soud se s
námitkami obviněné uplatněnými v jejím řádném opravném prostředku, jimiž
brojila vůči soudem užité právní kvalifikaci skutku, vypořádal tak, že se opřel
o skutková zjištění nalézacího soudu, aniž však v dostatečném rozsahu reagoval
na ty odvolací námitky, jimiž zpochybňovala vlastní odůvodněnost skutkových
závěrů a jejich podloženost procesně využitelnými důkazy.
38. Je nepopiratelným faktem to, že právě i s uvážením existence
poranění, která dovolatelka zpochybňuje [str. 5 jeho rozsudku: „Nelze pominout,
že obžalovaná (míněno poškozená) neutrpěla nožem pouze jedno zranění, ale
celkem tři: řeznou ránu na levém boku, řeznou ránu na bicepsu levé ruky a bodné
poranění břicha 2 cm vpravo v pažní čáře,“, resp. 6: „… obžalovaná zaútočila
nožem do oblasti trupu poškozené, a to opakovaně silou přinejmenším střední
intenzity…“], resp. opakovanosti jednání dovolatelky a aktivní obrany poškozené
(tamtéž: „… přičemž čepel nože nenašla svůj cíl zejména v důsledku aktivní
obrany poškozené.“), vyhodnotil odvolací soud řádný opravný prostředek obviněné
jako nedůvodný.
39. S ohledem na citované pasáže rozsudku odvolacího soudu je nezbytné
dojít k poznatku, že svůj závěr o důvodnosti soudem prvního stupně dovozené
právní kvalifikace skutku nevybudoval na zohlednění pouze nejzávažnějšího (a v
lékařské zprávě popsaného a znaleckými posudky zhodnoceného) poranění, jehož
mechanismus vzniku a hrozící možné následky vyjadřuje odsuzující výrok rozsudku
soudu prvního stupně ve skutkovém zjištění, že dovolatelka „… zaútočila
popsaným nožem směrem na břicho poškozené, …, a dále nejméně střední silou jí
způsobila bodné poranění břicha s vbodem délky 2 cm vpravo v pažní čáře, kdy
bodný kanál délky 8 cm probíhal tečně k břišní stěně podkožím nad 10. žebrem,
…., přičemž při takto vedeném způsobu útoku na poškozenou – bodnutí nožem do
břicha mohlo dojít k bodnému poranění jater či pravé plíce a krvácení do břišní
dutiny, tedy k poranění bezprostředně ohrožující život v důsledku velkých
krevních ztrát, kdy k tomuto díky aktivní obraně poškozeného nedošlo…“, nýbrž i
na zhodnocení dalších skutečností popsaných ve své komplexnosti v odvoláním
napadeném rozsudku soudu prvního stupně.
40. Při daném poznatku se nelze vyhnout posouzení důvodnosti námitky
dovolatelky, že skutková zjištění soudů nižších stupňů (tj. ta, jež byla
podkladem pro závěr odvolacího soudu o správnosti užité právní kvalifikace
skutku) nejsou odvoditelná z (procesně účinných) důkazů. Důvodnost takového
tvrzení by totiž existenci namítaného extrémního nesouladu nutně založila.
41. Při porovnání tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku rozsudku
nalézacího soudu s vymezením jednání obviněné v tzv. žalobním návrhu je třeba
dojít k poznatku, že tyto jsou identické. Je tudíž zřejmé, že soud prvního
stupně zcela převzal skutkové závěry, z nichž vycházel při podání obžaloby
státní zástupce, aniž by v odůvodnění svého rozsudku v konkrétnosti uvedl, v
jakém důkaze má svůj podklad ten či onen dílčí skutkový závěr. Pokud by tomu
tak bylo, musel by nutně dojít k poznatku, že již popis skutku v podané
obžalobě vychází z údajů obsažených v soudním řízení procesně nepoužitelných
důkazech (úředních záznamech, jejichž využitelnost je vázána na projev vůle
obviněného a státního zástupce – při aplikaci § 211 odst. 6 tr. ř.), tj. z
údajů, jež nemají svoji obdobu v důkazech, které by mohl soud za základ svých
skutkových zjištění pojmout (např. ve výpovědích poškozené ze stadia
přípravného řízení).
42. Nejvyšší soud musí v daných souvislostech poukázat na fakt, že
zatímco o poraněních na levém boku a bicepsu levé ruky se poškozená zmínila při
podání vysvětlení dne 4. 5. 2015 (viz č. l. 193), kde je obsažen i údaj („Jak
došlo k mému pořezání na pravé ruce, nevím.“), ve svědeckých výpovědích ze dne
1. 10. 2015 (č. l. 135 a násl.) a ze dne 7. 1. 2016 (č. l. 143 a násl.) již
informace o těchto drobnějších poraněních obsažena není. Stejně tak výpovědi
svědků Z. (č. l. 434 a násl.) a V. (č. l. 436 a násl.) neobsahují údaj o
poranění levého boku poškozené, které zmínil jimi sepsaný úřední záznam (č. l.
252).
43. Co se týče znaleckých posudků z odvětví zdravotnictví, odvětví
soudního lékařství,
ani v nich nelze shledat oporu pro skutkový závěr soudů nižších stupňů, že
dovolatelka „opakovaně zaútočila popsaným nožem směrem na břicho poškozené“.
Takový závěr by bylo možno z posudků převzít tehdy, pokud by byl výsledkem
odborného zhodnocení znalci zkoumaného poranění, jež by bylo takového
charakteru, že by jeho vznik nebyl objasnitelný útokem sestávajícím z jediného
výpadu vůči tělu poškozené. Tak však výsledky znaleckého zkoumání interpretovat
nelze (s ohledem na výchozí stav spočívající v popisu jediného poranění v
lékařské zprávě).
44. Nutno dodat, že dovolací soud sice sdílí stanovisko prezentované ve
vyjádření státního zástupce, že znalec se při zpracování posudku může opírat i
o informace obsažené v neprocesních záznamech (což souvisí s možností
zpracování znaleckého posudku i ve stadiu předcházejícím zahájení trestního
stíhání obviněného, kde je jejich výskyt v takových podkladech častý),
vyloučeno však je, aby soud svá skutková zjištění vybudoval na údajích
obsažených v tzv. nálezové části posudku, v níž informace z materiálů procesně
nevyužitelných v řízení soudním (ve věci posuzované údaje poškozené obsažené v
úředním záznamu s ní sepsaným) obsaženy bývají.
45. Dovolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že tvrzení
dovolatelky o existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů na
straně jedné a skutkovým zjištěním a právním posouzením skutku odpovídá
reálnému stavu. Založily-li soudy své závěry o právní kvalifikaci skutku na
podkladě skutkových zjištění, která nemají oporu v procesně účinných důkazech
(konkrétně na tvrzení o opakovaném útoku dovolatelky nožem na břicho poškozené,
jež měl za následek i vznik řezné rány na levém boku a řezné rány na bicepsu
levé ruky) vystavily svá rozhodnutí vadě, která – s oporou o ustálený výklad
podřazení extrémního nesouladu pod důvod dovolání podle § 265 odst. 1 písm. g)
tr. ř. – naplňuje obviněnou uplatněný důvod dovolání.
46. Nejvyšší soud proto již z dosud uvedených důvodů shledal zákonné
podmínky pro kasaci dovoláním napadených rozhodnutí.
47. Přestože dovolací soud již výše vyložil, že procesní vady zpravidla
neodůvodňují samy o sobě kasaci dovoláním napadených rozhodnutí a tím ani
nezbytnost argumentační reakce dovolacího soudu na ně, jeví se potřebným, aby
se alespoň ve stručnosti vyjádřil ke způsobu naložení obou soudů s výpověďmi
svědků Z. a V.
48. Pokud jde o námitku obviněné o procesní nepoužitelnosti výpovědi
zasahujících policistů (podle obviněné se soudy dopustily „pochybení, když
provedly výslech policistů o tom, co jim měly sdělovat uvedené dvě osoby M. a
F. a tyto výslechy zahrnul do hodnotících úvah.“), je třeba uvést, že tuto
nelze pomíjet, resp. přistupovat k ní nadále způsobem, jenž se odrazil v
odůvodnění napadených rozhodnutí. V nich totiž absentuje přesvědčivé odůvodnění
toho, proč za podklad svých rozhodnutí převzaly fakticky veškeré údaje, které
při svém výslechu soudem svědci uvedli. Soud prvního stupně sice (str. 12
rozsudku) procesní využitelnost těchto výpovědí odůvodnil tím, že „svědci
nebyli v postavení policejního orgánu“, z čehož dovodil, že „sdělení poškozené proto nelze považovat za vysvětlení
nebo výpověď ve smyslu trestního řízení“, avšak již blíže nerozvedl, z jakých
skutečností takové závěry dovozuje. Odvolací soud se se závěrem o procesní
využitelnosti těchto výpovědí (včetně údaje sděleného poškozenou, že zranění jí
způsobila dovolatelka) ztotožnil na základě argumentace, že uvedení policisté
„… se dostavili jako první na místo činu. Jedná se o osoby, které svými smysly
bezprostředně vnímaly celkovou situaci na místě činu, jakož i chování a výroky
jednotlivých účastníků konfliktu. Jejich výslech k těmto skutečnostem není v
rozporu s žádným ustanovením trestního řádu ani s obecnými zásadami trestního
řízení a rozhodně nemohou být v předmětné věci diskvalifikováni jako svědci jen
proto, že byli následně povinni vyhotovit o svém zákroku na místě činu úřední
záznam.“ Odvolací soud proto dospěl k závěru, že „výpovědi o tom, co v průběhu
tohoto zákroku viděli a slyšeli, jsou plně procesně využitelné“, z čehož
dovodil, že bylo povinností soudu prvního stupně je vyhodnotit v kontextu s
ostatními důkazy (str. 5 rozsudku odvolacího soudu).
49. Podle Nejvyššího soudu, a plyne to i z argumentace dovolatelky v
jejím mimořádném opravném prostředku, není sporná procesní využitelnost
vizuálně vnímaných poznatků obou svědků (otázky osob přítomných na místě činu,
stav bytu, zranění prvotně ošetřovaného), nýbrž otázka využitelnosti poznatků
získaných audiálním kontaktem (otázka pachatelství). Sporné (podle dovolatelky
nepřípustné) je tedy to, zda závěr soudy vyslovený o použitelnosti sdělení
svědků lze vztáhnout i k údaji o osobě, která měla bodné zranění způsobit, a to
za situace, nebyl-li údaj o dovolatelce, co by původci tohoto zranění, svědky
zaznamenán jako spontánní projev poškozené, nýbrž jako odpověď na dotaz jí
položený.
50. V daném směru měly soudy obou stupňů své úvahy dále rozvést, neboť
za současného stavu se k nim nelze zodpovědně vyslovit. Nejvyšší soud
připomíná, že svědkové R. Z. a Š. V. se na ulici T., P. dostavili jako
policisté ve službě, kteří byli přivoláni na místo konfliktu svědkyní G. V.
Podstatné pro posouzení možnosti využití jejich výpovědí (jako svědkové slyšeni
až v řízení soudním) – a v tom měly být názory soudů nižších stupňů dále
rozvedeny – je zjištění, v jakém postavení se v době zásahu nacházeli a jaké
úkony (tj. zda formalizované úkony trestního řízení) na místě vykonávali.
51. Nepochybnou skutečností – a plyne to nejen z jimi sepsaného úředního
záznamu, nýbrž i ze svědecké výpovědi svědkyně V. – je to, že se do objektu
domu na ul. T. v P. dostavili na základě oznámení o nepřístojném jednání
obviněné vůči sousedu svědkyně, tj. vůči Š. F. Z rozsudku nalézacího soudu
nelze zjistit, jak vyhodnotil tuto skutečnost. Nabízí se úvaha (jde však jen o
dohad), že svůj závěr o procesní využitelnosti výpovědí policistů Z. a V.
založil na tom, že skutečnosti svědkyní vnímané, jež přivolání hlídky
odůvodnily, rozhodně nezakládaly úvahy o tom, že v daném objektu došlo ke
spáchání trestného činu (svědčily o možnosti toho, že obviněnou je páchán
delikt na úrovni přestupku, neboť teprve následně od těchto, event. dalších
policistů, kteří se na místo činu dále dostavili, se oznamovatelka svědkyně
V. dozvěděla, že v bytě došlo k pobodání poškozené).
52. Založil-li nalézací soud svůj závěr o procesní využitelnosti
výpovědí svědků včetně údaje o původci bodného poranění na tom, že teprve až po
příchodu do bytu, v němž k poranění poškozené došlo, zjistili sami zakročující
policisté svými smysly, že v bytě se nacházející V. M. krvácí a má bodné
poranění v oblasti pravého boku a zcela logicky se následně, z důvodu
poskytnutí odpovídajícího ošetření před příjezdem zdravotnických pracovníků,
dotazovali na příčinu vzniku ošetřovaného poranění, měl toto uvést, případně
zmínit jiné skutečnosti, z nichž dovodil, že se oba zmínění svědci
nevystupovali v postavení policejního orgánu a nečinily úkony trestního řízení.
53. Obdobné lze uvést i ve vztahu k soudu odvolacímu, neboť zatímní
způsob odůvodnění procesní využitelnosti výpovědí svědků Z. a V. i ve
vztahu k závěru o pachatelství totiž odporuje tomu, co zastává ve svých
rozhodnutích Nejvyšší soud (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7
Tdo 1116/2012, str. 6, zde s výhradou využitelnosti úředního záznamu z podmínek
pozdějším zákonem upravených).
54. Nejvyšší soud z důvodu zjištění extrémního nesouladu obsahu
provedených důkazů
se skutkovými a právními závěry obsaženými v dovoláním napadených rozhodnutích
zakládajícího vadu těchto rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. z podnětu podaného dovolání přistoupil při aplikaci §
265k odst. 1, 2 tr. ř. ke zrušení jak rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
11. 1. 2017, č. j. 8 To 124/2016-497, tak jemu předcházejícího rozsudku
Městského soudu v Praze dne 18. 10. 2016, č. j. 42 T 3/2016 - 452, jakož i
všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, neboť zákonu odpovídající rozhodnutí je podmíněno
zjištěním skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., k čemuž dosud nedošlo,
a učinění takového zjištění je v první řadě úkolem soudu prvního stupně.
55. Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení dovoláním napadených rozsudků v
neveřejném zasedání, k jehož provedení shledal zákonných podmínek (§ 265r odst.
1 písm. b) tr. ř.).
56. Úkolem soudu je o vině obviněné znovu rozhodnout s přihlédnutím k
tomu, co je uvedeno v tomto usnesení. Na soudu prvního stupně se ponechává, aby
sám posoudil, zda pro vydání nového rozhodnutí dostačuje dosud provedené
dokazování či zda je toto nezbytné doplnit o provedení dalších či o zopakování
již provedených důkazů (zaměřených na objasnění dosud nezodpovězených otázek).
Připomíná se, že v důsledku zrušení napadených rozhodnutí toliko v důsledku
dovolání podaného ve prospěch obviněné se v dalším řízení uplatňuje zákaz
reformationis in peius.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. června 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu