6 Tdo 678/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3.
srpna 2006 dovolání, která podali obviněný I. I. M., a obviněný I. H., proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 61 To 10/2006,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod
sp. zn. 24 T 113/2005, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. I. M. a I. H. o
d m í t a j í .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 24 T
113/2005, byli obvinění I. I. M. a I. H. uznáni vinnými, že
I. obvinění I. I. M. a I. H. společně:
dne 1. 7. 2005 v době mezi 02.30 hod. a 02.48 hod. v P., v provozovně Herna-bar
P., obžalovaný M. přistoupil k barmanovi provozovny R. J., namířil na něj
zbraň, kterou držel v pravé ruce, levou rukou ho uchopil za hlavu, strhl ho k
zemi, obžalovaný H. poškozenému ležícímu na břiše na zemi spoutal ruce za zády
lepící páskou, odcizil mu kasírtašku s finanční hotovostí, kterou měl poškozený
zasunutou za pasem na zádech, mezitím obžalovaný M. uzamkl provozovnu,
prohledal její prostory, u obslužného pultu v přední místnosti z příruční
pokladny odcizil finanční hotovost, z regálu cigarety, které ukládal do
igelitové tašky, přičemž na místě činu byli zadrženi přivolanou policejní
hlídkou, neboť z důvodu monitoringu provozovny celé jednání sledoval manažer
poškozené společnosti prostřednictvím počítače na internetu, přičemž uvedeného
jednání se obžalovaný I. I. M. dopustil poté, co byl rozsudkem Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 28 T 11/98,
odsouzen pro pokračující trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou, k
trestu propadnutí věci a k trestu vyhoštění z České republiky na dobu
neurčitou, trest odnětí svobody vykonal dne 17. 10. 2004 a dne 16. 3. 2005 byl
propuštěn z vyhošťovací vazby a I. H. poté, co byl rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 171/2002 ze dne 16. 4. 2003 odsouzen pro trestný čin
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným
činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání
čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění z území České
republiky na dobu neurčitou a z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn dne 9.
12. 2004 a stanovena mu zkušební doba v trvání dvou let,
II. obviněný I. I. M.:
1. nejméně dne 1. 7. 2005 v době od 02.30 hod. do 02.47 hod. v P., v herně P.
při páchání trestného činu loupeže použil proti poškozenému R. J. samonabíjecí
pistoli s jednočinným spoušťovým a bicím mechanismem SA-Single Action model
Mod. 37, ráže 7,65 mm Browning, maďarské výroby pro vojenské účely se dvěma
zásobníky a šestnácti náboji, přičemž neměl příslušná povolení k držení zbraně,
2. poté, co mu byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec
ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 28 T 11/98, mimo jiné uložen trest vyhoštění z
území České republiky na dobu neurčitou a poté, co byl dne 16. 3. 2005
propuštěn po odpykání výkonu trestu, rozhodnutí nerespektoval, nadále v České
republice pobýval a dne 1. 7. 2005 byl zadržen v P., policejní hlídkou při
páchání trestné činnosti.
Takto zjištěným jednáním podle soudu prvního stupně spáchali obviněný I. I. M.
pod bodem I trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista
podle § 41 odst. 1 tr. zák., pod bodem II/1 trestný čin nedovoleného
ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a pod bodem II/2 trestný čin maření
výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a obviněný I.
H. pod bodem I trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista
podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byli odsouzeni, a to obviněný
I. I. M. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42
odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro
jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se
zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest
propadnutí věci spočívající v propadnutí samonabíjecí pistole model 37, ráže
7,65 mm Browning, maďarské výroby vydané dne 1. 7. 2005. Obviněný I. H. byl
odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a
odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl oběma
obviněným uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci -
černé látkové tašky, dvou igelitových tašek, červeného páčidla s černou
rukojetí, dvou párů látkových rukavic tmavě hnědé barvy, jednoho kusu pout
stříbrné barvy a jednoho balení pepře černého mletého. Podle § 229 odst. 1 tr.
ř. byla poškozená společnost T. G. s. r. o., odkázána s nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 61 To 10/2006,
byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou
obviněných zrušen ve výrocích o uložených trestech odnětí svobody. Dále podle §
259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině
trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný
recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., nedovoleného ozbrojování podle § 185
odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm.
b) tr. zák. obviněného I. I. M. odsoudil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za užití
§ 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon ho zařadil podle § 39a odst. 2 písm. d)
tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný I. H. byl při nezměněném
výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť
nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. odsouzen podle § 234 odst. 1
tr. zák. za užití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti
roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění I. I. M. a I. H.
prostřednictvím svých obhájců dovoláním.
Obviněný I. I. M. opřel mimořádný opravný prostředek o dovolací důvody uvedené
v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V jejich kontextu namítl, že v případě
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec pod
sp. zn. 28 T 11/1998 nebylo nadevší pochybnost zjištěno jeho státní občanství.
Ačkoliv se o to orgány činné v trestním řízení pokusily, nebylo zjištěno, že by
byl občanem Ukrajiny a jeho státní příslušnost k jinému státu se taktéž nikdy
nezjistila. Za tohoto stavu mu byl Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka
Liberec uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou,
ačkoliv takový druh trestu nelze podle § 57 odst. 3 písm. a) tr. zák. uložit,
pokud se nepodaří zjistit státní příslušnost pachatele. Na základě takto
uloženého předchozího trestu byl obviněný dovoláním napadeným rozsudkem v bodě
II/2 odsouzen za spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tohoto trestného činu se však nemohl
dopustit, jelikož nemohl mařit rozhodnutí, které mu bylo uloženo protiprávně.
Obviněný dále uvedl, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení jeho
jednání podle ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. V
podrobnostech poukázal na formální a materiální podmínky nezbytné pro možnost
uložení trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi, přičemž
zdůraznil, že užití § 41 odst. 1 tr. zák. je možno pouze v případě mimořádných
a náležitě zdůvodněných okolností; jakékoliv následné spáchání zvlášť závažného
trestného činu však není důvodem k aplikaci citovaného ustanovení. Podle názoru
obviněného lze i v takovém případě uložit trest v obecné sazbě uvedené u
konkrétního trestného činu. V této souvislosti uvedl, že spácháním vytýkaného
trestného činu nedošlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného
činu pro společnost, neboť i když byl odsouzen za spáchání trestného činu
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., způsob provedení tohoto činu nebyl nijak
brutální a nedošlo při něm k žádnému poranění osob ani způsobení škody na cizím
majetku. Soudy obou stupňů se nezabývaly skutečností, za jakých okolností byl
obviněným trestný čin spáchán. Z jeho výpovědi navíc vyplynulo, že v době
páchání trestného činu užíval léky, které mohly mít podstatný vliv na ovládací
a rozpoznávací schopnosti. Na základě této skutečnosti měl být proto přibrán
soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, aby
zkoumal jeho duševní vlastnosti, vyjádřil se ke skutečnosti možného snížení
ovládacích a rozpoznávacích schopností a k osobnosti obviněného. Podle názoru
dovolatele se soudy přesvědčivě nevypořádaly s okolnostmi vyžadovanými
ustanoveními § 41 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr. zák. a napadená rozhodnutí tak
vychází z nesprávného hmotně právního posouzení. Rovněž mu byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a
předcházející řízení.
Obviněný I. H. uvedl jako důvod dovolání ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Rovněž namítl, že ze strany soudů došlo k nesprávnému posouzení jeho jednání
podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť v jeho případě nebyla naplněna materiální
podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. V tomto směru obviněný odkázal na
rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky a uvedl, že institutu zvlášť
nebezpečné recidivy lze užít pouze ve zcela výjimečných případech, kdy závěr
nalézacího soudu o tom, že pachatel se trestné činnosti dopustil jako zvlášť
nebezpečný recidivista, musí být přesvědčivě prokázán a zdůvodněn. V další
části svého podání obviněný v podrobnostech poukázal na kriteria pro posuzování
formální i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, přičemž zdůraznil,
že závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho
charakterových a psychických vlastností, věku apod. Podle jeho názoru však z
odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že se nezabývaly jednotlivými
aspekty materiální podmínky institutu zvlášť nebezpečné recidivy tak, jak to má
na mysli ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Obviněný zdůraznil, že přestože byl v
minulosti odsouzen pro trestný čin loupeže, kterého se dopustil pouze jedním
útokem, způsob provedení nyní projednávaného trestného činu loupeže nebyl nijak
brutální, agresivní či násilnický, při jeho spáchání nedošlo k fyzickému
napadení poškozeného, poškozenému nebyla způsobena žádná újma na zdraví ani
nevznikla škoda na cizím majetku. Stejně tak oba obvinění nekladli žádný odpor
při zatýkání policií. Proto má za to, že v jeho případě nebyly naplněny
jednotlivé aspekty materiální podmínky institutu zvlášť nebezpečné recidivy
tak, jak má na mysli příslušné zákonné ustanovení. V této souvislosti obviněný
konstatoval, že následné spáchání zvlášť závažného trestného činu není ještě
důvodem k posuzování osoby pachatele takového trestného činu jakožto zvlášť
nebezpečného recidivisty a při takto kvalifikovaném jednání nelze tomuto
pachateli ukládat trest odnětí svobody v rámci výměry trestní sazby pro
konkrétní trestný čin o třetinu zvýšené, neboť i v takových případech ke
splnění účelu trestního zákona postačí uložit trest odnětí svobody v základní
výměře trestní sazby konkrétního trestného činu. Proto uzavřel, že v jeho
případě nedošlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti spáchaného jednání
pro společnost a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i
předcházející řízení a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám
obviněných směřujícím proti posouzení otázky zvlášť nebezpečné recidivy uvedla,
že tvrzení dovolatelů, že by soudy aplikovaly ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. mechanicky, a to pouze na podkladě jejich dřívějšího odsouzení pro zvlášť
závažný úmyslný trestný čin, neodpovídá skutečnosti. Konstatovala, že soudy
dovodily existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy zejména z
okolnosti, že oba obvinění opakovali trestnou činnost krátce po propuštění z
výkonu předcházejícího trestu odnětí svobody a obviněný I. H. ve lhůtě
podmíněného propuštění, přičemž délka doby, která uplynula od skončení výkonu
posledního trestu odnětí svobody, je nepochybně významným, byť v zákoně
výslovně neuvedeným hlediskem pro hodnocení existence materiální stránky zvlášť
nebezpečné recidivy. Státní zástupkyně upozornila, že se dovolatelé ve své
argumentaci zaměřují na konstatování obsažené v odůvodnění rozhodnutí
nalézacího soudu; tuto polemiku však považuje za bezpředmětnou, neboť z tzv. skutkové věty nepochybně vyplývá, že se útoku trestného činu loupeže podle §
234 odst. 1 tr. zák. obviněný I. H. dopustil již sedm měsíců po propuštění z
výkonu dřívějšího trestu a na počátku dvouleté zkušební doby a obviněný I. I. M. necelé čtyři měsíce poté, co nebyla jeho osobní svoboda omezena vydávací
vazbou, přičemž tyto okolnosti nebezpečnost činu pro společnost nepochybně
zvyšují. Dalším momentem zvyšujícím konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost, na který soudy správně poukázaly, je stejnorodá recidiva, když i
dřívější odsouzení obviněných se týkalo trestného činu loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně rovněž konstatovala, že při zvažování
existence podmínek zvlášť nebezpečné recidivy by ve prospěch obviněných
nesvědčila ani další hlediska, a proto dovolací námitky zpochybňující existenci
materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy shledala zjevně nedůvodnými. V
návaznosti na to nemohou obstát ani související výtky směřující proti výroku o
trestech, které nejsou v rámci trestní sazby zvýšené pro zvlášť nebezpečného
recidivistu nepřiměřeně přísné. Státní zástupkyně uvedla, že pokud obviněný I. I. M. poukazuje na pochybení výroku o vině trestným činem maření výkonu
úředního rozhodnutí, jde o argumentaci z hlediska dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela bezpředmětnou. Námitka jmenovaného
obviněného, kterou zpochybňuje výrok o trestu vyhoštění uložený rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 28 T 11/1998, by nebyla relevantní ani v případě, že by mu byl takový druh
trestu napadeným rozsudkem uložen, protože podle § 57 odst. 1 tr. zák. může
soud trest vyhoštění uložit i pachateli, který není občanem České republiky,
svou státní příslušnost tají a totožnost zastírá. Podle mínění státní
zástupkyně obviněný žádnou argumentací dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. nepodpořil. Závěrem vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. podaná dovolání odmítl, neboť jde o
dovolání zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněných I. I. M. a I. H. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr.
ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu
některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu
byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V rámci citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí
zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor
vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp.
zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v
dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při
hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právní posouzení, přičemž
skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§
259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí
instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není
oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Z tohoto důvodu je nutno označit za irelevantní námitky obviněného I. I. M.,
jimiž vytýká soudům, že se nezabývaly okolnostmi, za jakých byl předmětný
trestný čin loupeže spáchán, přičemž v této souvislosti poukazuje, že v době
spáchání trestného činu užíval léky, které mohly mít podstatný vliv na jeho
ovládací a rozpoznávací schopnosti a vytýká, že k určení této skutečnosti měl
být přibrán znalec. Takto koncipovanými námitkami obviněný primárně zpochybňuje
správnost konečných skutkových zjištění ve věci včetně úplnosti dokazování a
hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až
následně spatřuje vady v právním posouzení skutku. Zmíněné výtky nelze podřadit
nejen pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale
ani pod žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny.
Pokud by obviněný uplatnil jen tyto námitky, bylo by nutno jeho dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř.
Oba obvinění rovněž spatřují naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. v nesprávné právní kvalifikaci předmětného skutku - jejich
jednání - jako zvlášť nebezpečných recidivistů podle § 41 odst. 1 tr. zák., a
to z důvodu absence materiální podmínky. Tato výhrada uplatněný dovolací důvod
naplňuje, neboť se jedná o otázku právního posouzení. Nejvyšší soud proto
posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítanou právní vadu.
Ve stručnosti lze připomenout, že podle § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť
nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný
úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný
trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména
vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně
zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle § 41 odst. 2
tr. zák. platí, že zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v
§ 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest
odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že
pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň
část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů
uvedených v § 41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele
za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho
dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v
minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud
odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k
tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž
spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění
pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu
odnětí svobody za trestný čin uvedený v § 41 odst. 2 tr. zák.
Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. je
splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného
činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň
nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z
uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu
nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v § 41 odst. 1 tr. zák.
Při hodnocení materiální podmínky podle § 41 tr. zák. je nutno přihlížet
zejména k délce doby, který uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom
nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude
podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na
posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která
uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula
od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení
následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání
trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a
závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za
něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých
trestných činů, působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti
zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik
trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak
dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení
osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je
závažným hlediskem.
Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných
okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák.
však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální
znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým
hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V
uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti
jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle
hledisek stanovených v § 3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může
splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §
41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního
stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného
činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních
znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném
komplexním uvážení dalších okolností případu - následku a způsobu provedení
trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného
činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů konkrétně zjistily, že obviněný I. I.
M. byl v minulosti uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočka Liberec ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 28 T 11/98, pokračujícím trestným
činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž tento
trest dne 17. 10. 2004 vykonal. Rovněž mu byl zmíněným rozhodnutím uložen trest
vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a dne 16. 3. 2005 byl z
formálních důvodů propuštěn z vyhošťovací vazby. Dále soudy zjistily, že
obviněný I. H. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 4. 2003,
sp. zn. 16 T 171/2002, odsouzen taktéž pro trestný čin loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §
238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou a k
trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Z výkonu trestu
odnětí svobody byl dne 9. 12. 2004 podmíněně propuštěn a byla stanovena
zkušební doba dvou roků.
S poukazem na tyto skutečnosti není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky
zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., neboť oba obvinění
se dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. trestného činu
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jenž spadá do okruhu zvlášť závažných
úmyslných trestných činů podle § 41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byli
pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestáni.
V rámci komplexního posouzení splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné
recidivy soudy obou stupňů vzaly v úvahu, že obvinění se opětovně dopustili
zvlášť závažného trestného činu ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., a to obviněný
I. I. M. po čtyřech měsících pobytu na svobodě po propuštění z vyhošťovací
vazby, jež byla důsledkem jeho odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin
a obviněný I. H. ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí
svobody pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin po zhruba sedmi měsících na
svobodě. Z uvedeného je evidentní, že při posouzení, zda byl stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost podstatně zvýšen, soudy přihlédly u
obou obviněných především k délce doby, která uplynula od jejich posledního
odsouzení. Na tomto místě lze odkázat na konstatování odvolacího soudu na str.
10 odůvodnění napadeného rozsudku, že „doba, která uplynula od posledního
odsouzení u obou obžalovaných je velmi krátká a podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost, což je základní hledisko vymezené
zákonem pro zkoumání materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.“ Z
rozhodnutí soudů obou stupňů je však zřejmé, že se zabývaly i dalšími hledisky
podstatně zvyšujícími stupeň nebezpečnosti jednání obviněných pro společnost.
V naznačené souvislosti se Obvodní soud pro Prahu 7 zabýval ve vztahu k
obviněnému I. I. M. jednak obsahem spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočka Liberec sp. zn. 28 T 11/98, a ve vztahu k obviněnému I. H. spisem
Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 171/2002, které jsou z hlediska
projednávaného případu zásadní. V rámci posouzení konkrétního stupně
společenské nebezpečnosti těchto dřívějších odsouzení každého z obviněných ve
vztahu k nyní projednávanému případu prvostupňový soud uvedl, že obviněný I. I. M. se dopustil předchozího zvlášť závažného úmyslného trestného činu s dalšími
spoluobviněnými celkem šesti násilnými útoky spáchanými zcela shodným způsobem
v krátkém časovém období. Obviněný I. H. sice spáchal jedním skutkem trestný
čin loupeže, avšak vůči více poškozeným osobám a obdobným způsobem provedení,
přičemž v obou případech se jednalo o „plánované, připravené, organizované
jednání s použitím funkční střelné zbraně“. (viz podrobnosti na str. 6 a 7
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V rámci posuzování odvolacích
námitek se Městský soud v Praze ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že
konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestných činů jak předchozích, tak
i trestného činu nyní souzeného, je u obou obviněných vysoký. K nyní souzenému
trestnému činu loupeže odvolací soud zdůraznil: „V daném případě si oba
obžalovaní vytipovali provozovnu herny v nočních hodinách v okamžiku, kdy tam
jiní hosté nebyli přítomni. Dokonale připraveni a vybaveni postupně vstoupili
do provozovny, kde si počínali naprosto profesionálně a oba zjevně podle
předchozí dohody plnili jednotlivé kroky…“. Rovněž uvedl: „…podíl obou
obžalovaných na loupeži je rovnocenný. Profesionalita v jejich jednání je
evidentní, neboť vystihli správný okamžik v herně, tuto uzamkli, zatáhli
záclonky, zajistili znehybnění jediného přítomného zaměstnance, provozovnu
prohledávali a připravovali si věci k odcizení. Jednali v úmyslu dosáhnout
maximálního majetkového zisku, neboť zaútočili na hernu vyšší kategorie, chtěli
odnést zboží i hotovost a v tomto směru se také snažili získat informace od
poškozeného.“ K předchozí trestné činnosti obviněných soud druhého stupně
doplnil, že u obviněného I. I. M. byla mimořádně závažná, neboť „spočívala v
šesti loupežích v období měsíců září a říjen roku 1997, páchaných se zbraní, s
maskováním v restauracích a jedná se tedy v zásadě o totožný způsob loupežného
přepadení… Předchozí odsouzení obžalovaného H. též vykazuje vysokou
společenskou nebezpečnost jeho jednání, byť se jednalo o jedinou loupež.
Ta
však byla spáchána ve spolupachatelství s dalšími občany Ukrajiny v červnu 2002
přepadením penzionu, kde obžalovaný se svými společníky postupně napadli více
hostů, užili velmi brutálního násilí (údery a kopy, sražení k zemi, svázání
elektrickým kabelem, vyražení zubů, pohrůžka střelnou zbraní, pokus o bodnutí),
a to vše v úmyslu postupně okrást bydlící v penzionu.“ Vedle okolností
vypovídajících o stupni společenské nebezpečnosti předchozího odsouzení za
zvlášť závažný úmyslný trestný čin odvolací soud přihlédl i k chování
obviněných ve výkonu uloženého trestu odnětí svobody i po jejich propuštění na
svobodu. V této spojitosti k osobě obviněného I. I. M. uvedl: „…byl odsouzen k
dlouhodobému trestu odnětí svobody sedmi roků, který musel odpykat celý, neboť
jeho chování bylo negativní, výkon trestu svůj účel neplnil, a proto žádost o
podmíněné propuštění mu v červenci 2003 byla soudem zamítnuta. Poté následovala
vyhošťovací vazba, ze které musel být z formálních důvodů obžalovaný propuštěn
v březnu 2005 a od té doby se obžalovaný pohyboval na území našeho státu bez
legálního zdroje obživy, bez místa trvalého bydliště a navzdory tomu, že mu
byl pravomocně uložen též trest vyhoštění.“ Pokud jde o obviněného I. H. soud
druhého stupně v návaznosti na předchozí trestnou činnost k osobě jmenovaného
konstatoval: „Vysoká společenská nebezpečnost takového jednání byla vyjádřena i
přísným nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání čtyř roků, v jehož průběhu
se však obžalovaný choval řádně, neboť dne 2. 12. 2004 byl z výkonu trestu
podmíněně propuštěn. Skutečnost, že nyní stíhané loupeže se obžalovaný dopustil
ve zkušební době podmíněného propuštění, však společenskou nebezpečnost jeho
jednání výrazně zvyšuje. Navíc se obžalovaný H. na území České republiky
zdržoval neoprávněně, protože i jemu byl vysloven trest vyhoštění na dobu
neurčitou, nemá zde žádné pracovní ani sociální zázemí. Nadto byl odsouzen za
trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchaný od ledna do února 2005, a to rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku
- Místku ze dne 8. 4. 2005, sp. zn. 1 T 41/2005.“ (vše na str. 10 až 12
napadeného rozsudku). S ohledem na všechny uvedené skutečnosti Městský soud v
Praze uzavřel, že v posuzovaném případě se jedná o vysoký stupeň narušení
obviněných a soustavné nerespektování jejich povinností, které jako občané
cizího státu při pobytu v České republice mají, a proto i materiální
předpoklady zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. jsou u
obou obviněných naplněny.
Nejvyšší soud shledal výše rozvedené závěry soudů obou stupňů, že se obvinění
I. I. M. a I. H. dopustili předmětného trestného činu loupeže podle § 234 odst.
1 tr. zák. jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle § 41 odst. 1 tr. zák.,
správnými, a tudíž i tresty jim byly ukládány za podmínek ustanovení § 42 odst.
1 tr. zák. Úvahy, na základě kterých soudy dospěly k závěru o naplnění
materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy u obou obviněných rovněž
náležitě vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Proto námitky dovolatelů,
které v mimořádných opravných prostředcích uplatnili, nelze akceptovat.
Obviněný I. I. M. ve svém dovolání rovněž vznesl výtku, prostřednictvím které
namítá nesprávnost výroku o vině pod bodem II/2 v rozsudku prvostupňového
soudu, kterým byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tvrdí, že rozsudkem Krajského soudu v
Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 28 T 11/98, mu byl
uložen trest vyhoštění protiprávně, když nebyla zjištěna jeho státní
příslušnost, a proto podle jeho mínění toto nezákonné rozhodnutí nemohl mařit.
Nejvyšší soud uvádí, že takto koncipovanou námitkou obviněný I. I. M. napadá
rozhodnutí soudu v jiné trestní věci, které ale nelze v rámci tohoto dovolacího
řízení přezkoumávat. Námitka, že uložení trestu vyhoštění bylo výše
specifikovaným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka
Liberec vyloučeno, je z pohledu uplatněného mimořádného opravného prostředku
zcela bezpředmětná. Tuto výtku nelze podřadit pod žádný z taxativně zakotvených
důvodů dovolání včetně obviněným zmiňovaných dovolacích důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V této části bylo tudíž dovolání podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. dovolání obviněných I. I. M. a I. H. jako zjevně neopodstatněná odmítl.
Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k