6 Tdo 686/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. června 2007 o dovolání
obviněného E. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.
1. 2007, sp. zn. 11 To 501/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 201/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 11 To
501/2006, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2006, č. j. 3 T 201/2005-542.
Tímto rozsudkem byl obviněný E. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Podle § 224 odst. 2 tr. zák. mu byl
uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle
§ 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Dále mu byl
podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o
nárocích poškozených na náhradu škody.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l)
tr. ř. Uvedl, že pro správné posouzení otázky zavinění pachatele ve vztahu k
vzniklému následku je vždy nutno zkoumat, zda mezi jednáním obviněného a
následkem byla zachována příčinná souvislost, to znamená, jaký je podíl jednání
obviněného na vzniklém následku a do jaké míry měly vliv na způsobeném následku
i další skutečnosti, které byly na jednání a vůli obviněného nezávislé. Pokud
při vzniku následku předpokládaného v § 224 odst. 2 tr. zák. spolupůsobilo více
příčin, je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její
důležitost pro následek. Vedle tohoto posouzení je třeba zkoumat, zda s ohledem
na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. byl naplněn kvalifikační znak § 224 odst. 2
tr. zák. V dané věci podle jeho názoru měl soud vzít v úvahu, že mimo jiné
příčinou dopravní nehody bylo i řidičské pochybení na straně řidiče O. Znalec
Ing. S. konstatoval, že střetu by tento řidič mohl zabránit tím, že by nezačal
odbočovat. Vzhledem k tomu obviněný závěr soudu o tom, že porušil důležitou
povinnost uloženou mu podle zákona pokládá za nesprávný. Domnívá se rovněž, že
s ohledem na zjevné spoluzavinění řidiče O. nemohly být splněny podmínky pro
použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 25/1987
Sb. rozh. tr.). Protože odvolání obviněného bylo odvolacím soudem zamítnuto je
nepochybně podle něj dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z
těchto důvodů Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů
a Okresnímu soudu v Hradci Králové uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby
podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že se stanoviskem obviněného nesouhlasí. Při izolaci chování
obou zainteresovaných řidičů je zřejmé, že poškozený M. O. řídil vozidlo v
souladu s pravidly silničního provozu a odbočoval vlevo z hlavní silnice v
situaci, kdy podle jeho přesvědčení bylo vozidlo přijíždějící v protisměru
ještě v takové vzdálenosti, že mohl odbočovací manévr bezpečně dokončit. Tomu
nasvědčuje i místo, v němž došlo ke střetu, tj. bod již za dělící čárou
protisměrné poloviny vozovky, blíže odbočky, do níž M. O. směřoval. Nebylo
rovněž zjištěno, že by jízda poškozeného byla sama o sobě riskantní či že by
reagoval nepřiměřeně dané denní (resp. noční) době, místu, kde později došlo k
nehodě, a stavu provozu na komunikaci. Státní zástupce konstatoval, že v době
nehody byl řidičem s poměrně dlouhou praxí, najezdil kolem 300.000 km a
dopustil se jednoho přestupku. Naproti tomu řidič druhého vozidla – obviněný E. Z. měl v době nehody oprávnění k řízení vozidel necelých devět měsíců a je
třeba jej považovat za řidiče – začátečníka. Jeho způsob jízdy byl zcela
neadekvátní, stejně jako nesprávná reakce na vzniklou kritickou situaci, kdy
těsně před nehodou pozměnil směr jízdy nikoli proti smyslu pohybu
protijedoucího vozidla, nýbrž stejným směrem, takže značně zvýšil
pravděpodobnost střetu. K dopravní nehodě došlo v hustě zastavěné a hustě
obydlené části města na pozemní komunikaci, kde je omezena rychlost na
maximálně 60 km/h. Podle znaleckého zjištění však na počátku nehodového děje
jelo jím řízené vozidlo Opel Omega B 2,5 TD Cd rychlostí minimálně 115 km/h
(maximálně až 134 km/h), tedy téměř dvojnásobnou, než jakou byl obviněný
oprávněn v daném místě jet, přičemž nárazová rychlost v místě střetu činila
ještě 100 – 120 km/h. Jízdu obviněného lze podle státního zástupce hodnotit
jako vysoce riskantní, neboť je zjevné, že způsobem jízdy hrubě porušoval
pravidla silničního provozu a představoval ohrožení i pro další účastníky
provozu. Státní zástupce zaujal též postoj k možnosti poškozeného M. O. posoudit způsob jízdy protijedoucího vozidla a za rozhodující z tohoto pohledu
považuje, že nehoda se odehrála zhruba ve 21.00 hod. dne 20. 1. 2003, tedy v
noční době, přičemž vozovka byla osvětlena místním osvětlením. Odhad rychlosti
protijedoucího vozidla v noci pouze podle pohybu jeho čelních reflektorů je
krajně obtížný, zvláště za situace, kdy se k sobě vozidla blížila při středu
vozovky, takže boční úhel, pod nímž mohl poškozený pozorovat pohyb
přijíždějícího vozidla Opel Omega, byl minimální. Poškozený tedy nemusel
rozeznat, že protijedoucí vozidlo se blíží ke křižovatce zcela nepřiměřenou a
neočekávaně vysokou rychlostí, neměl ani žádný důvod předpokládat, že další
účastník silničního provozu porušuje své povinnosti tak bezohledným způsobem. Viděl toto vozidlo ještě v dostatečné vzdálenosti, aby podle svého přesvědčení
mohl bezpečně odbočit, přičemž počítal s běžným způsobem jízdy tohoto vozidla v
daném místě.
Poškozený nemohl předvídat, že v uzavřené obci se bude ke
křižovatce blížit protijedoucí vozidlo rychlostí kolem 120 km/h. Neměl ani
důvod věnovat protijedoucímu vozidlu nějakou mimořádnou pozornost (a navíc
protijedoucí vozidlo nemohl sledovat po delší dobu), protože musel věnovat
pozornost místu, kam odbočoval. Není možno podle státního zástupce souhlasit s
hodnocením podílu obou řidičů na vzniku dopravní nehody, jak to učinil soud
prvního stupně, který v tomto směru přejal závěr znalce, že hlavní příčinou
dopravní nehody bylo nedání přednosti v jízdě poškozeným M. O. Příčinu
trestného činu z hlediska právního není znalec oprávněn posuzovat a soud se o
technické závěry znalce může opírat pouze při stabilizaci skutkových zjištění. První a hlavní příčinou nehody v daném případě nebylo nedání přednosti v jízdě
poškozeným M. O., nýbrž zcela bezohledná, riskantně rychlá jízda obviněného. Zkoumání příčinné souvislosti mezi jednáním obou účastníků a vznikem nehody
ukazuje, že pokud by obviněný dodržel pravidla silničního provozu, nehodová
situace by vůbec nenastala a poškozený by naprosto bezpečně dokončil odbočovací
manévr ještě daleko před vozidlem přijíždějícím z protisměru. Jeho chování bylo
v souladu s pravidly silničního provozu a samo o sobě nevyvolalo žádnou
kritickou situaci. Státní zástupce je přesvědčen, že z tohoto důvodu nelze
námitkám obviněného ohledně podílu poškozeného na vzniku dopravní nehody
přisvědčit. Domáhá-li se obviněný změny právní kvalifikace, tento požadavek
pokládá státní zástupce za zcela nedůvodný. Míra porušení pravidel silničního
provozu a následek k němuž toto porušení vedlo, jednoznačně odůvodňují právní
kvalifikaci skutku podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Státní zástupce proto
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky
trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky
skutkové podstaty trestného činu, je třeba následně se vypořádat s tím, zda
skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, aby byla dána
materiální podmínka trestnosti. Obviněný se domnívá, že ačkoliv spoluzavinění
poškozeného M. O. mělo podle jeho názoru výrazný vliv na posouzení jeho trestní
odpovědnosti, soudy ke spoluzavinění poškozeného nepřihlížely. Je přesvědčen,
že to nebyl on, kdo porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona podle
§ 224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť podle konstatování znalce bylo v možnostech
poškozeného dopravní nehodě zabránit tím, že by nezačal odbočovat. Kvalifikace
skutku podle odst. 2 § 224 tr. zák. je podle názoru obviněného nesprávná také
proto, že s ohledem na § 88 odst. 1 tr. zák. spoluzavinění obviněného může vést
k tomu, že není splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby.
Nejvyšší soud má za to, že otázka posouzení spoluzavinění poškozeného na
dopravní nehodě má vliv na právní kvalifikaci skutku jako trestného činu
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. V rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tedy jedná o právně relevantní námitky.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se obviněný
podle skutkového zjištění dopustil tím, že „dne 20. ledna 2003 kolem 21:00 hod.
v H. K. na silnici 3. třídy č. na km 17,0 na křižovatce ulic a jako řidič
osobního motorového vozidla zn. Opel Omega B 2,5 TD CD SPZ jedoucí po Z. ul.
směrem z T. do středu města při jízdě v levém pruhu vozovky o dvou jízdních
pruzích nerespektoval dopravní značku B 20a stanovící pro daný úsek nejvyšší
povolenou rychlost ve výši 60 km/hod. a v rychlosti nejméně 115 km/hod. narazil
do protijedoucího vozidla zn. Opel Kadett SPZ odbočujícího vlevo do H. ul.
řízeného M. O., který mu při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě, v
důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel, při kterém spolujezdec ve vozidle
zn. Opel Kadett S. L., utrpěl tupý úraz hlavy, trupu a končetin, kterému na
místě podlehl, spolujezdkyně D. B., utrpěla tupý úraz hlavy a trupu, kterému
dne 21. ledna 2003 ve Fakultní nemocnici v H. K. podlehla, spolujezdec R. S.,
utrpěl tupý úraz hlavy a trupu, kterému dne 21. ledna 2003 ve Fakultní
nemocnici v H. K. podlehl, řidič M. O. utrpěl otřes mozku druhého stupně s
retrográdní amnézií, pohmoždění sleziny, poranění jater a oděrky ve vlasaté
části hlavy, což si vyžádalo hospitalizaci v době od 20. ledna 2003 do 31.
ledna 2003 a následnou pracovní neschopnost do 31. března 2003, spolujezdkyně
ve vozidle zn. Opel Omega K. S., utrpěla otřes mozku lehkého stupně, což si
vyžádalo její hospitalizaci na chirurgické klinice Fakultní nemocnice v H. K.
od 20. ledna 2003 do 22. ledna 2003 a následné léčení do 30. ledna 2003, a
spolujezdec ve vozidle zn. Opel Omega J. K., utrpěl drobné oděrky ruky“.
Těžiště námitek obviněného tedy spočívá v tom, že i poškozený M. O. měl na
vzniku dopravní nehody svůj podíl a k tomu je třeba podle obviněného při právní
kvalifikaci skutku podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. přihlédnout.
Ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný jedoucí po ulici Z. v daném úseku
vozovky překročil nejvyšší povolenou rychlost ve výši 60 km/hod. a v rychlosti
nejméně 115 km/hod. narazil do protijedoucího vozidla zn. Opel Kadett
odbočujícího vlevo do H. ul. řízeného M. O. Znalec z oboru dopravy, odvětví
silniční a městské dopravy, Ing. J. J. ve znaleckém posudku udává, že pohyb
vozidla Opel Kadett koresponduje s výpovědí svědka R. J., podle níž pohyb
vozidla Opel Kadett byl v daném místě obvyklý a i rychlost pohybu vozidla při
odbočování odpovídala běžnému způsobu a nepřekročila nijak výrazně obvyklou
rychlost. Dodal, že nešlo o nějaké rychlé projetí rychlostí vyšší jak 30 km/h.
Ve směru jízdy vozidla Opel Omega byla v době dopravní nehody nejvyšší povolená
rychlost 60 km/h. Řidič vozidla Opel Omega tedy povolenou rychlost překročil
téměř dvojnásobně, vezmeme-li v úvahu, že jel minimálně rychlostí 115 km/h. Jak
znalec ve znaleckém posudku uvádí, ke střetu vozidel by nedošlo ani tehdy,
pokud by vozidlo Opel Omega jelo rychlostí 90 km/h, tedy rychlostí o 50 % vyšší
proti povolené rychlosti. V tomto případě by řidič Opel Omega mohl dopravní
nehodě zabránit, snížil-li by rychlost přibržděním a zůstal ve svém jízdním
pruhu. Nedal-li řidič Opel Kadett přednost v jízdě při odbočování doleva
vozidlu jedoucímu v protisměru, mohl protijedoucí vozidlo přehlédnout nebo
špatně odhadnout vzdálenost vozidla Opel Omega od křižovatky s ohledem na jeho
vyšší rychlost jízdy. Řidič Opel Kadett poprvé zahlédl tlumená světla
protijedoucího vozidla na vzdálenost 166 m. Domníval se tedy, že jde o
bezpečnou vzdálenost pro odbočení doleva. Z uvedeného je tedy zjevné, že
zatímco poškozený M. O. věnoval řízení běžnou pozornost, když během vyhodnocení
situace pro odbočení jako dlouholetý řidič situaci vyhodnotil tak, že
vzdálenost protijedoucího vozidla pro odbočení doleva je dostatečná, způsob
jízdy obviněného E. Z. lze označit za bezohlednou, neboť výrazně, a to až o 97
%, překračoval rychlost maximálně povolenou na daném úseku silnice. Bezpochyby
si obviněný musel být vědom, že porušuje ustanovení § 18 odst. 4 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění zákona č. 60/2001
Sb., podle něhož v obci smí jet jen rychlostí 50 km/h, přičemž v daném úseku
byla místní úpravou rychlost zvýšena na 60 km/h, a dále ustanovení § 18 odst. 1
citovaného zákona, neboť mimo jiné nepřizpůsobil rychlost jízdy svým
schopnostem a dalším okolnostem, zejména jízdě v obci, nočním podmínkám,
přiblížení se ke křižovatce. Takový způsob jízdy se však pro ostatní účastníky
silničního provozu jeví jako nepředvídatelný.
Nastíněná kolize účastníků silničního provozu z hlediska jejich trestní
odpovědnosti byla již judikaturou vyřešena. Ve shodě s ní tedy nelze po
účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího
předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu
přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník
silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož
provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků
silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního
provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže
očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to
znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního
provozu.Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla
v uzavřené obci je nepochybně porušením důležité povinnosti uložené řidiči
motorového vozidla právními předpisy, protože takové porušení má zpravidla za
následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví (srov. 45/2005/II.
Sb. rozh. tr.).
Ve způsobu jízdy M. O. nebyla shledána příčina dopravní nehody. Trestně právní
odpovědnost nelze ztotožňovat s odpovědnostní za porušení předpisů v silničním
provozu. Trestní právo používá nejcitelnější a nejtvrdší prostředky státního
donucení, které významně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých. Od
jiných právních odvětví se odlišuje tím, že jeho použití přichází v úvahu tam,
kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují. Pro
rozhodnutí zda konkrétní čin je trestným činem, či nikoli, nestačí jeho
hodnocení jen ve vztahu ke znakům, uvedeným v příslušném ustanovení zvláštní
části trestního zákona, nýbrž je třeba hodnotit stupeň nebezpečnosti pro
společnost (srov. 29/1966 Sb. rozh. tr.). Trestně právní postih vyžaduje
jednání, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný.
Ze strany řidiče M. O. došlo k nesprávnému odhadu rychlosti protijedoucího
vozidla a s tím spojené vzdálenosti (dané již výše zmíněnou rychlostí vozidla
obviněného nejméně 115 km/h. v místě s max. povolenou rychlostí 60 km/h.), na
kterou v daném okamžiku bylo možné bezpečně odbočit doleva. Na druhé straně
řidič obviněný E. Z. jako řidič vozidla Opel Omega jel značně vysokou
rychlostí. Je zřejmé, že nyní svou obhajobu zakládá na tom, že jiný účastník
silničního provozu měl jeho způsob jízdy předvídat. Nezpochybnitelným faktem
zůstává, že rychlost, kterou se obviněný přibližoval ke křižovatce, nemohl
řidič druhého vozidla (M. O.) předpokládat. Nepředvídatelný příčinný průběh
není v jeho zavinění obsažen, a proto neodpovídá za následek, který z dopravní
nehody vzešel. Zvláště okolnost, že v běžných případech je v obci rychlost
jízdy omezena rychlostí 50 km/h, je faktorem, jenž úsudek M. O. značně
ovlivnil. Naproti tomu obviněný musel vědět, že se přibližuje ke křižovatce,
kde se dá očekávat pohyb dalších účastníků silničního provozu (a to nejen v
protisměru). Je zjevné, že ani tomu nepřizpůsobil rychlost své jízdy a do
křižovatky vjel, aniž by v tomto okamžiku měl přehled o stávající dopravní
situaci. Rychlost jeho jízdy představuje hrubé porušení pravidel silničního
provozu s následky v trestně právní oblasti. Výrazné překročení povolené
rychlosti obviněnému znemožnilo včas zareagovat na pohybující se vozidlo v jeho
jízdním pruhu. Z toho, že těsně před střetem strhnul své vozidlo směrem doprava
(tedy opačným směrem, než kterým by zabránil kolizi), je rovněž patrné, že
vozidlo řídil rychlostí větší než odpovídalo jeho schopnostem, čímž ztratil
kontrolu nad vozidlem a dopravní nehodě nešlo nikterak zabránit. Lze tedy
uzavřít, že příčinu dopravní nehody a odpovědnost za následek lze zásadně
přičítat obviněnému E. Z.
Při hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost lze dospět k
závěru, že dosáhl vysokého stupně závažnosti, a to zejména s ohledem na to, že
následkem dopravní nehody byla smrt tří osob. Jde tedy o podstatný zásah do
zájmu chráněného trestním zákonem, čímž je ve smyslu § 224 tr. zák. zájem na
ochraně lidského zdraví. Nelze přehlédnout, že nebýt nepřiměřené rychlosti
obviněného k dopravní nehodě by nedošlo vůbec nebo s ne tak tragickými
následky. Společnost je třeba chránit před řidiči, jenž se na silnicích
pohybují bezohledně, na úkor ostatních účastníků silničního provozu. Zvláště
alarmující navíc je, že v konkrétní věci se jedná o řidiče začátečníka, u něhož
by právě s ohledem na tuto nezkušenost měla být rychlost jízdy podstatně nižší.
Za této situace není sporu, že okolnost podmiňující použití přísnější právní
kvalifikace naplnil obviněný nejen z formálního hlediska, ale též z
materiálního hlediska ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., protože jím zaviněné
porušení důležité povinnosti řidiče pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Poškozenému M. O. zavinění či
spoluzavinění na vzniku posuzované dopravní nehody nelze přiznat, protože v
daném případě zavinění obviněného je založeno výlučně na jeho odpovědnosti.
Na podkladě všech uvedených okolností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je třeba odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť
je zjevně neopodstatněné.
Vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z
obsahu dovolání nelze jednoznačně určit, kterou z variant obviněný konkrétně
uplatňuje, proto Nejvyšší soud vzal v úvahu obě varianty dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K první části dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v
části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném
opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným
prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní
podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl
nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti
podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí
být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro
meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem
byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace
není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky
obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem
podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku,
proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně
podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k
soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části
nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu
obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí
konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na
toto odůvodnění odkázat.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal
dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněným. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by na jeho podkladě
přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup podle §
265o odst. 1 tr. ř., proto o odložení výkonu rozhodnutí, proti nímž bylo podáno
dovolání, nerozhodoval. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud
na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann