U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o
dovolání, které podal obviněný S. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 15. 2. 2013, sp. zn. 9 To 1/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn.
18 T 11/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4.
12. 2012, sp. zn. 18 T 11/2012, byl obviněný S. S. (dále jen „obviněný“) uznán
vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) zákona č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“). Za tento zločin byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní
společnosti a družstva na dobu deseti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla
poškozená společnost NLB Factoring, a.s. odkázána s uplatněným nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 9 To 1/2013,
podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle
skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako jednatel L. a S. Tábor, spol. s r.o., IČ: 46679251, se sídlem Tábor, Herlošova čp. 2925, nyní
Tábor - Náchod, Dražická čp. 55, od 19. 12. 2011, v konkurzu, v žádosti o
poskytnutí úvěru ze dne 23. 2. 2007 od NLB Factoring, a.s., IČ: 47677881, se
sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Gorkého č.p. 3037/2, oprávněné poskytovat
úvěry, záměrně zatajil, že L. a S. Tábor, spol. s r.o., je avalem blankosměnky
ze dne 30. 9. 2005 mezi věřitelem Ing. F. J. a jím jako dlužníkem na základě
smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 13.000.000 Kč a avalem směnky ze dne
30. 9. 2005 mezi týmž věřitelem a dlužníkem na základě smlouvy o půjčce
finanční částky ve výši 20.000.000 Kč a jemu samotnému byl na základě smlouvy o
úvěru č. ... ze dne 27. 2. 2006 uzavřené s Privátním Peněžním Ústavem - úvěrním
družstvem, se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 1588/4, 11000, IČ 25536991,
který zanikl sloučením a jeho obchodní jmění včetně práv a povinností z
pracovně právních vztahů přešlo na nástupnickou právnickou osobu Moravský
Peněžní Ústav spořitelní družstvo, se sídlem Praha 1, Nové Město, Senovážné
náměstí 1375/19, 11000, IČ 25307835, poskytnut úvěr ve výši 4.500.000 Kč s
příslušným smluvním úrokem, jenž byl zajištěn, vedle zástavního práva k
nemovitostem ve vlastnictví obžalovaného, také dvěma blankosměnkami vystavenými
dne 27. 2. 2006, avalovanými L. a S. Tábor, spol. s r.o., na úhrnnou částku
6.750.000 Kč, dále dne 15. 5. 2007 v témže postavení (jako jednatel L. a S. Tábor, spol. s r.o.) uzavřel s NLB Factoring, a.s., smlouvu o úvěru č. ... na
částku 270.000.000 Kč splatnou jednorázově dne 30. 6. 2009, zajištěný zástavním
právem k nemovitostem ve vlastnictví L. a S. Tábor, spol. s r.o., zapsaným na
listu vlastnictví č. ... pro katastrální území Č. B., vedeným Katastrálním
úřadem pro Jihočeský kraj, v té době v hodnotě nejméně 270.730.000 Kč a dne 25. 10. 2007 při uzavírání dodatku č. 2 k této smlouvě pozměňující způsob čerpání a
rozsah zajištění úvěru a dne 22. 4. 2009 při uzavírání dodatku č. 3
pozměňujícího splatnost úvěru do 31. 12. 2009, jako jednatel L. a S. Tábor,
spol. s r.o., zamlčel, že avaloval za L. a S. Tábor, spol. s r.o., další
závazek ve výši 150.000.000 Kč plynoucí ze smlouvy o úvěru mezi Credit Funding,
a.s., IČ: 27606716, a Bytovým družstvem Tábor, IČ: 26022443, v důsledku čehož
NLB Factoring, a.s. úvěr L. a S. Tábor, spol. s r.o. poskytla a ta ho postupně
v době od listopadu 2007 do července 2009 v částce 269.992.910,92 Kč vyčerpala,
přičemž při uvedení zamlčených závazků L. a S. Tábor, spol. s r.o.
obžalovaným
by tento úvěr poskytnut nebyl, úvěr do dnešního dne nebyl ani částečně splacen,
zástavu se nepodařilo insolvenčním správcem L. a S. Tábor, spol. s r.o. dosud
realizovat a dlužná částka včetně úroků po splatnosti činí nejméně
337.333.492,68 Kč“. Za tento trestný čin obviněného podle § 250b odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon
ho podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §
49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v
obchodních společnostech na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost NLB Factorig, a.s. odkázal s uplatněným nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek
popsaný v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byl nesprávně právně
posouzen. Podle svých slov nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného
činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., neboť v době, kdy žádal o
poskytnutí úvěru od společnosti NLB Factoring, a.s., žádné platně sjednané
ručitelství společnosti L. a S. Tábor - spol. s r. o. vůči Ing. F. J. (které
měl zamlčet v žádosti o poskytnutí úvěru) neexistovalo. Prohlásil, že smlouvy o
půjčkách, jež měl dne 30. 9. 2005 uzavřít jako dlužník s Ing. F. J. jako
věřitelem a na základě kterých si měl od Ing. F. J. půjčit finanční částky
13.000.000,- Kč a 20.000.000,- Kč, nebyly uzavřeny platně, jelikož nedošlo k
reálnému předání předmětu těchto půjček, tudíž nebyla splněna obligatorní
hmotně právní podmínka těchto reálných kontraktů. Uvedené potvrdil i svědek
Ing. F. J. Shledal, že Vrchní soud v Praze nesprávně hmotně právně posoudil
platnost smluv o půjčkách, resp. neposuzoval ji vůbec (v tomto směru pouze
odkázal na závěry rozhodnutí soudu nalézacího), přičemž zdůraznil, že správné
právní posouzení smluv o půjčkách je právním základem pro posouzení platnosti
samotných zajišťujících směnek (předmětná avalovaná blankosměnka je totiž přímo
vázaná na tyto smlouvy o půjčkách), jeho jednání a skutku. Konstatoval, že
soudy nižších stupňů opomenuly, že smlouvy o půjčkách jsou svým charakterem
reálné kontrakty. Vyjádřil přesvědčení, že jelikož předmětné smlouvy o půjčkách
nebyly platně uzavřeny, nemohla být platně uzavřena ani vyplňovací směnečná
dohoda a nemohlo platně vzniknout ani zajištění společnosti L. a S. Tábor -
spol. s r.o., když platnost zajišťovacího institutu je akcesoricky vázána na
platnost zajištěného závazku. Pouze platná smlouva o půjčce umožňuje platnou
existenci jí zajišťujícího ručitelství. Uzavřel, že z těchto důvodů nelze
skutečnost, že v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 23. 2. 2007 od společnosti
NLB Factoring, a.s. neuvedl existenci ručitelství ze směnek ze strany
společnosti L. a S. Tábor - spol. s r.o. považovat za údaje nepravdivé,
zkreslené či podstatné.
Dále připomněl, že podle § 250b odst. 1 tr. zák. se úvěrového podvodu dopustí,
kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje
nebo podstatné údaje zamlčí. Upozornil, že za sjednávání úvěrové smlouvy je
třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. č. 6/2004 Sb. rozh.
tr.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy
provázejí. Smlouva o úvěru je smlouvou konsensuální a pro její vznik postačí
dohoda alespoň o podstatných náležitostech (částech) ve smyslu § 269 odst. 1
obch. zák. Podle platné právní úpravy, především podle § 516 obč. zák.,
uzavření dodatku ke smlouvě není sjednáváním smlouvy jako takové, ale toliko
změnou vzájemných práv a povinností vyplývajících z již uzavřené smlouvy.
Odsuzujícím výrokem vymezený skutek popsaný tak, že „…při uzavírání dodatku č.
2 k této smlouvě…. zamlčel…“, tudíž není trestným činem. K tomu ještě podotkl,
že v případě jakýchkoliv pochybností o výkladu trestněprávních ustanovení je
nutno použít výkladu obecně pro obžalovaného nejpříznivějšího, resp. že dodatek
č. 2 ani dodatek č. 3 nijak neměnily podstatné náležitosti samotné úvěrové
smlouvy.
Jiné nesprávné hmotně právní posouzení pak shledal v tom, že trestní
odpovědnost za skutek, tak jak je popsán v napadeném rozhodnutí, je promlčena,
a tudíž jeho trestní stíhání je nepřípustné a mělo být podle § 11 odst. 1 písm.
b) tr. ř. zastaveno. Uvedl, že ve smyslu § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. se na
trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., za který lze
uložit trest odnětí svobody až na dvě léta, vztahuje promlčecí lhůta tříletá.
Vrchnímu soudu v Praze vytkl, že si při zvažování otázky nepřípustnosti
trestního stíhání z důvodu promlčení nesprávně vysvětlil pojem „sjednávání“
úvěrové smlouvy a počátek promlčecí doby chybně stanovil na den následující po
dni podpisu dodatku č. 3 k úvěrové smlouvě, tj. na den 18. 7. 2009. Zdůraznil,
že kdyby Vrchní soud v Praze připustil jeho argumentaci a pojem „sjednávání“
úvěrové smlouvy vyložil ve smyslu výše uvedeného odborného názoru (podle něhož
existenci dodatků nelze zařadit do procesu „sjednávání“ smlouvy, nýbrž je nutné
ji považovat za následnou modifikaci již sjednané smlouvy), musel by dospět k
závěru, že jeho trestní odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu podle §
250b odst. 1 tr. zák. je nepřípustná z důvodu promlčení.
Stran výše uvedené dovolací argumentace v podrobnostech odkázal na svá dřívější
podání, zejména na doplnění odvolání ze dne 8. 2. 2013.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 9 To 1/2013 zrušil, a podle
§ 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na tento rozsudek
navazující. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a
rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby bylo jeho trestní stíhání
zastaveno z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., nebo aby podle § 265m
odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Vyložila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , přičemž
konstatovala, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
nesprávné skutkové zjištění, i když to zákon výslovně nestanoví, a to proto, že
právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na
skutková zjištění soudu, vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině
napadeného rozsudku, která jsou blíže rozvedena v jeho odůvodnění. V dovolacím
řízení není možné měnit skutkové zjištění, a to ani na základě případného
doplnění dokazování nebo v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím
řízení provedených důkazů.
Následně konstatovala, že výhradu obviněného ke skutkovému zjištění nalézacího
soudu – konkrétně námitku, že nebyly platně uzavřeny smlouvy o půjčkách s Ing.
F. J., kdy vystupoval jako dlužník, a proto nedošlo, resp. nemohlo dojít ani k
platnému sjednání samotných zajišťujících směnek u společnosti L. a S. Tábor -
spol. s r.o. – nelze pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. podřadit. K tomu poznamenala, že v řízení před Krajským soudem v Českých
Budějovicích – pobočce v Táboře bylo jednoznačně prokázáno, že půjčky od Ing.
F. J. reálně existovaly. Existenci půjček zajištěných blankosměnkami potvrdil
svědek Ing. F. J. ve své výpovědi. Závěr o existenci půjček podporuje rovněž
korespondence tehdejšího právního zástupce obviněného JUDr. Staše se
společností Engler Grundbesitz, s. r. o., na kterou byla pohledávka Ing. F. J.
za obviněným postoupena. Jednatel společnosti Engler Grundbesitz, s. r. o., Bc.
K., potvrdil, že obviněný respektoval existenci svého závazku vůči Ing. F. J. a
vyjadřoval rovněž svoji vůli tento závazek uhradit. Bylo tedy jednoznačně
prokázáno, že obviněným avalované blankosměnky a jím podepsané smlouvy o půjčce
v částce celkem 33.000.000,- Kč existovaly v době, kdy žádal o poskytnutí úvěru
společnost NLB Factoring, a. s., a uvedenou skutečnost věřiteli zatajil.
Dále státní zástupně podotkla, že obviněnému je třeba také oponovat v tom, že
se nedopustil jednání trestného, pokud při uzavírání dodatku ke smlouvě o úvěru
zamlčel, že avaloval za společnost L. a S. Tábor - spol. s r. o., další závazek
ve výši 150.000.000,- Kč plynoucí ze smlouvy o úvěru mezi společností Credit
Funding, a. s., a Bytovým družstvem Tábor. Jestliže i při sjednávání dodatku
úvěrové smlouvy dojde k předestření nepravdivých údajů, případně k zamlčení
určitých údajů, dopouští se pachatel jednání trestného, a to v rámci jednoho
skutku, neboť takové jednání se váže k jedné úvěrové smlouvě. Závěr odvolacího
soudu, že dodatky k úvěrové smlouvě z NLB Factoring, a. s., lze považovat za
sjednání smlouvy jako takové, neboť u všech dodatků bylo výslovně uvedeno, že
jde o nedílnou součást základní úvěrové smlouvy, jejíž podmínky, včetně doby
splatnosti, s uvedenými dodatky měnily, je správný. Jestliže tedy obviněný v
době uzavírání těchto dodatků tvořících nedílnou součást úvěrové smlouvy
zatajil, že poskytl další zajištění za svoje závazky, tedy, že zatížil dne 24.
9. 2007 majetek společnosti L. a S. Tábor - spol. s r. o., ručením za úvěr
150.000.000,- Kč z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel za Bytové družstvo Tábor s
Credit Funding, a. s., pak i takové jeho jednání je trestné.
Pokud jde o námitku promlčení, tu podle názoru státní zástupkyně obviněný
nepřípadně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť bylo na místě tuto námitku podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. e) tr. ř. Touto námitkou se však Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí
rovněž zabýval, přičemž nepochybil, pokud dospěl k závěru, že promlčecí doba
začala běžet od data 18. 7. 2009, neboť dne 17. 7. 2009 byl úvěr vyčerpán.
Jestliže obviněný zatajil, že dne 24. 9. 2007, tedy v průběhu čerpání úvěru
zatížil majetek L. a S. Tábor - spol. s r. o., za úvěr 150.000.000,- Kč z
úvěrové smlouvy, kterou uzavřel za Bytové družstvo Tábor s Credit Funding, a.
s., pak jeho jednání spočívající v opomenutí trvalo po celou dobu procesu
uzavírání úvěrové smlouvy, včetně jejích změn, a to právě až do vyčerpání
úvěru. Promlčecí doba tedy počala běžet ode dne následujícího po vyčerpání
úvěru. Jestliže ve smyslu § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. činí promlčecí doba
tři roky, k promlčení trestního stíhání nedošlo, neboť toto bylo zahájeno
usnesením policejního orgánu ze dne 2. 5. 2012 čj. KRPC-13023-260/TČ-2011,
které téhož dne převzal. Vrchní soud zdůraznil, že k promlčení nemohlo dojít
rovněž proto, že v promlčecí době se obviněný dopustil dalších trestných činů,
pro které je stíhán.
Státní zástupkyně uzavřela, že napadené rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými
vadami a navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 9 To
1/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod
uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují zčásti primárně právě
do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům de facto vytýká rovněž
vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od
skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.
Též skrze tato svá skutková (procesní) tvrzení vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Týká
se to tvrzení obviněného, že nedošlo k předání finančních prostředků, z čehož
je v dovolání činěn závěr, že nebyly platně uzavřeny smlouvy o půjčkách s Ing.
F. J., a proto nedošlo, resp. nemohlo dojít ani k platnému sjednání samotných
zajišťujících směnek u společnosti L. a S. Tábor - spol. s r.o. Již soud
prvního stupně ovšem zjistil a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil
(jeho zjištění potvrdil odvolací soud), že půjčky od Ing. F. J. reálně
existovaly, jelikož k předání finančních prostředků obviněnému jako půjčky
skutečně došlo. Naznačenou argumentací obviněný nenamítá rozpor mezi skutkovými
závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani
jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
V tomto směru je tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených
zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani
jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozoval také z vlastní verze skutkového stavu věci, a
tudíž údajně vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů
nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a
svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly
soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není
v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však
formálně podřadit tvrzení obviněného, že se nedopustil jednání trestného,
pokud při uzavírání dodatků ke smlouvě o úvěru zamlčel, že avaloval za
společnost L. a S. Tábor - spol. s r. o., další závazek ve výši 150.000.000,-
Kč plynoucí ze smlouvy o úvěru mezi společností Credit Funding, a. s., a
Bytovým družstvem Tábor, neboť uzavření dodatku ke smlouvě není sjednáváním
smlouvy jako takové, ale toliko změnou vzájemných práv a povinností
vyplývajících z již uzavřené smlouvy.
Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten,
kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo
dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Formální zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle
§ 250b tr. zák. jsou hned v úvodu tohoto ustanovení vymezeny slovy „kdo při
sjednávání úvěrové smlouvy …“. Již v důvodové zprávě k novele č. 253/1997 Sb.,
kterou byla do trestního zákona nově zavedena skutková podstata trestného činu
úvěrového podvodu, bylo ve vztahu k § 250b tr. zák. mj. uvedeno, že „... ne ve
všech případech lze podle stávající skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle § 250 postihovat jednání spočívající v uvedení nepravdivých údajů v rámci
jednání o uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru (a obdobně i dotace nebo
subvence), a tím spíše případy, kdy pachatel již poskytnutý úvěr použije na
jiný než sjednaný účel.“.
Na tuto důvodovou zprávu navázala i judikatura soudů, např. v odůvodnění
stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. Tpjn
301/2003 (publikovaném pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr.) byla formulována myšlenka,
že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání
úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové
smlouvy provázejí, se kterou se identifikovali i autoři respektovaného
komentáře trestního zákona (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní
zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck,
2004, 1495 s.). Sjednávání úvěrové smlouvy nelze chápat zúženě a považovat za
ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy.
Z těchto úvah a z logiky věci vyplývá, že navazující formální zákonný znak
„uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných
údajů“ se vztahuje na celý proces sjednávání úvěrové smlouvy.
V kontextu uvedených teoretických východisek je třeba dovodit, že výše zmíněný
názor obviněného nemůže obstát. Jestliže i při sjednávání dodatku úvěrové
smlouvy dojde k předestření nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, příp. k
zamlčení podstatných údajů, dopouští se pachatel jednání trestného, a to v
rámci jednoho skutku se zřetelem k faktu, že toto jednání se váže k jedné
úvěrové smlouvě. Sjednávání a uzavírání dodatků lze z hlediska předmětné
skutkové podstaty považovat za proces sjednávání úvěrové smlouvy jako takové,
neboť u všech dodatků platí, že jde o nedílnou součást této smlouvy (což
ostatně bylo výslovně v předmětných dodatcích deklarováno). Dodatek úvěrové
smlouvy má za situace, kdy je její nedílnou součástí a kdy se jím upravuje
některá z jejích obsahových součástí (např. doba splatnosti úvěru, rozsah jeho
zajištění), svojí skutečnou podstatou charakter této smlouvy.
Tento závěr koresponduje smyslu a účelu zavedení skutkové podstaty trestného
činu úvěrového podvodu do trestního zákona, resp. zákoníku.
Přiléhavě odvolací soud dovodil, že předmětné dodatky je třeba považovat za
součást smlouvy o úvěru nejen z hlediska obchodněprávního, ale i z hlediska
trestněprávního.
Jestliže obviněný, jak se podává ze skutkové věty výroku rozsudku odvolacího
soudu, v době uzavírání těchto dodatků tvořících nedílnou součást úvěrové
smlouvy zatajil, že poskytl další zajištění za svoje závazky, tedy, že zatížil
dne 24. 9. 2007 majetek společnosti L. a S. Tábor - spol. s r. o., ručením za
úvěr 150.000.000,- Kč z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel za Bytové družstvo
Tábor s Credit Funding, a. s., pak i takové jeho jednání je trestné. Obviněný
takto v rámci procesu sjednávání úvěrové smlouvy zamlčel skutečnosti, jež je
nutno považovat za podstatné. Charakter těchto skutečností jako podstatných
plyne ze zjištění, že při uvedení zamlčených závazků L. a S. Tábor - spol. s
r.o. obviněným by úvěr obchodní společností NLB Factoring, a.s. poskytnut nebyl.
Nehledě na uvedené je třeba zdůraznit, že skutková podstata předmětného
trestného činu byla naplněna již jednáním obviněného souvisejícím se
sjednáváním základní úvěrové smlouvy v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 23. 2.
2007 od NLB Factoring, a.s., záměrně zatajil, že L. a S. Tábor, spol. s r.o.,
je avalem blankosměnky ze dne 30. 9. 2005 mezi věřitelem Ing. F. J. a jím jako
dlužníkem na základě smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 13.000.000 Kč a
avalem směnky ze dne 30. 9. 2005 mezi týmž věřitelem a dlužníkem na základě
smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 20.000.000 Kč a jemu samotnému byl na
základě smlouvy o úvěru č. ... ze dne 27. 2. 2006 uzavřené s Privátním Peněžním
Ústavem - úvěrním družstvem, které zaniklo sloučením a jeho obchodní jmění
včetně práva povinností z pracovně právních vztahů přešlo na nástupnickou
právnickou osobu Moravský Peněžní Ústav spořitelní družstvo, poskytnut úvěr ve
výši 4.500.000 Kč s příslušným smluvním úrokem, jenž byl zajištěn také dvěma
blankosměnkami vystavenými dne 27. 2. 2006, avalovanými L. a S. Tábor, spol. s
r.o., na úhrnnou částku 6.750.000 Kč, dále dne 15. 5. 2007 v témže postavení
(jako jednatel L. a S. Tábor, spol. s r.o.) uzavřel s NLB Factoring, a.s.,
smlouvu o úvěru č. ... na částku 270.000.000 Kč splatnou jednorázově dne 30. 6.
2009, zajištěný zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví L. a S. Tábor,
spol. s r.o.
Již v této fázi sjednávání úvěru obviněný zamlčel skutečnosti, jež měly
charakter podstatných údajů.
Pokud jde o námitku promlčení, tu obviněný nepřípadně podřadil pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bylo na místě tuto námitku
subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jenž je dán
tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle
zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je definována v
ustanovení § 11 tr. ř., přičemž ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr.
ř. trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat
a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.
K této námitce postačí uvést následující skutečnosti. Obviněný ji opřel o
zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, podle něhož sjednávání dodatků k
úvěrové smlouvě lze považovat za sjednání úvěrové smlouvy jako takové. Nejvyšší
soud však, jak shora uvedeno, shledal tento právní názor správným, takže i
námitka promlčení založená na uvedené argumentaci musela být posouzena jako
zjevně neopodstatněná.
Nadto je na místě připomenout, že Vrchní soud v Praze učinil zjištění, že v
promlčecí době se obviněný dopustil dalších trestných činů, a to trestných činů
závažnějších než nyní posuzovaný trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b
odst. 1 tr. zák., v důsledku čehož nemohlo se zřetelem k ustanovení § 67 odst.
3 písm. b) tr. zák. k promlčení jeho trestní odpovědnosti pro citovaný trestný
čin dojít.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným
ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší
soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý