Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010
dovolání, která podali jednak obvinění K. B., P. H., Ing. F. J., Ing. J.K., Z.
M., a RNDr. K.Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008,
sp. zn. 5 To 85/2007, a jednak obviněný J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 5 To 53/2008, a to v obou rozhodnutích
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 39 T 10/2005, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á
.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných K. B., Ing. F.J. a
Ing. J.K. o d m í t a j í .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. H., Z.M. a RNDr.
K. Š. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005,
byli uznáni vinnými:
obvinění K. B., Ing. F. J.a RNDr. K. Š.:
- trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, 4 tr. zák. a účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr.
zák. [v bodě 1) výroku],
obvinění J. H. a Ing. J. K.
- organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a
trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. [v
bodě 1) výroku],
obviněný P. H.
- organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák.
spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. [v bodě 1)
výroku],
obviněný Z. M.
- trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, 4 tr. zák., zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.
1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a účasti na zločinném spolčení podle
§ 163a odst. 1 tr. zák. [v bodě 1) výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v tzv. skutkových větách
výroku rozhodnutí uvedeno.
Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni:
obvinění K. B. a Ing. F. J. podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst.
1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a devíti měsíců;
obviněný RNDr. K. Š. za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestný čin úvěrového podvodu podle §
250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 39 T 11/2004, v právní moci ve spojení
s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 2 To 141/2005,
podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání osmi let a devíti měsíců;
obviněný Z. M. podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a tří měsíců;
obvinění J.H. a Ing. J.K. podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1
tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a tří měsíců;
obviněný P. H.podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 43 tr. zák. ve spojení
s § 44 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let.
Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byli obvinění K. B., P. H., J. H., Ing.
F. J., Ing. J. K., Z.M. a RNDr. K. Š.zařazeni pro výkon trestu odnětí svobody
do věznice se zvýšenou ostrahou.
Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu u obviněného
RNDr. K, Š, z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 39 T
11/2004, v právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne
4. 4. 2006, sp. zn. 2 To 141/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu
činnosti:
- obviněnému K. B. spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v
obchodních společnostech a v družstvech v délce pěti a půl roku,
- obviněnému RNDr. K. Š. spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního
zástupce v obchodních společnostech a v družstvech v délce osmi let.
Podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. zák. byl obviněnému Z. M. uložen trest
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to pohledávky za společností
Tourex Touristik & Handel, Ag ve výši 11 x 4.350 Eur a 1 x 15.000 Eur
vyplácených pololetně od 1. 2. 2004 do dne zániku smlouvy, 240 britských liber,
160 chorvatských kun, 50 Eur, 2.340,- Sk, které jsou přiloženy k trestnímu
spisu, podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. částky Kč 26.700,- složené na účtu
Policejního prezídia Policie ČR vedeném u Č. n. b.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněných P.B., D. B., F.
C., M. H., A.K., A. Z., F. Z., L. Ž.a Z. Ž.
Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání obvinění P. B., K. B., D. B.,
F.C., P. H., M. H., A. K., Ing. F. J., Ing. J.K., J. H., Z.M., RNDr. K. Š., A.
Z., F. Z., L. Ž. a Z. Ž. a v neprospěch obviněných P.B., K. B., D. B., F. C.,
P.H., M. H., J. H., Ing. F. J., A. K., Ing. J. K., Z. M., RNDr. K. Š. a L. Ž.
státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2007, č. j. 39 T 10/2005-9831,
bylo podle § 231 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst.
1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné A. K. pro skutek uvedený v
obžalobě Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, sp. zn. 3
VZV 1/2004, protože zemřela.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To
85/2007, bylo rozhodnuto:
I. Podle § 258 odst. 1 písm. a), d), e), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu
odvolání státního zástupce a všech obviněných (poznámka: kromě obviněného J.
H., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí) napadený
rozsudek částečně zrušen, a to ohledně obviněných P. B., K. B., D. B., F. C.,
M.H., Ing. F. J., RNDr. K. Š., Ing. J.K., P.H., Z.M., A.Z., F.Z. a Z. Ž. v
celém rozsahu a ohledně obviněného L. Ž.ve výroku o vině v bodě 1) a ve
výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu.
II. Za splnění podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud
nově rozhodl a uznal vinnými:
obviněné K. B., Ing. F. J. a RNDr. K. Š.:
trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.,
obviněné Ing. J. K.a P.H.
organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst.
4 tr. zák.,
obviněného Z. M.
trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák.,
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v tzv. skutkových větách
výroku rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný K. B. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání
sedmi let a šesti měsíců;
obviněný Ing. F. J. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání osmi let a šesti měsíců;
obviněný RNDr. K. Š. za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestný čin úvěrového podvodu podle §
250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 39 T 11/2004, ve spojení s usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 2 To 141/2005, podle § 148
odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání jedenácti let;
obviněný Z. M. podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let;
obvinění Ing. J. K. a P. H. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestům odnětí
svobody v trvání jedenácti let.
Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný K. B. pro výkon
uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 39a
odst. 2 písm. d) tr. zák. byli obvinění Ing. F.J., RNDr. K. Š., Z. M., Ing. J.
K. a P. H. zařazeni pro výkon uložených trestů odnětí svobody shodně do věznice
se zvýšenou ostrahou.
Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu
uložený obviněnému RNDr. K. Š. rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6.
2005, sp. zn. 39 T 11/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 4. 4. 2006, sp. zn. 2 To 141/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněným K.B.,
a RNDr. K. Š.dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a v družstvech, a to
shodně u každého v trvání deseti let.
Podle § 55 odst. 1 písm. c), d) tr. zák. byl obviněnému Z. M. uložen trest
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to pohledávky za společností
Tourex Touristik & Handel, Ag ve výši 11 x 4.350,- Euro a 1 x 15.000,- Euro
vyplácených pololetně od 1. 2. 2004 do dne zániku smlouvy, 240,- britských
liber, 160,- chorvatských kun, 50,- Euro, 2.340,- Sk, které jsou přiloženy k
trestnímu spisu, finanční částky 26.700,- Kč složené na účtu Policejního
prezídia Policie ČR vedeném u Č. n. b..
Tímtéž rozsudkem bylo v bodě II. výroku nově rozhodnuto o vině a
trestech obviněných P. B., D. B., F. C., M. H., A. Z., F. Z. a L. Ž.
III. Podle § 260 tr. ř. byla věc ve zrušené části týkající se obviněné
Z. Ž. vrácena státnímu zástupci k došetření.
IV. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce ohledně
obviněných D. B., Ing. F. J., F. C. a M.H. zamítnuta.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 5 To 53/2008,
bylo rozhodnuto:
I. Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu
odvolání státního zástupce a obviněného J. H. napadený rozsudek částečně
zrušen, a to ohledně jmenovaného obviněného v celém rozsahu.
II. Za splnění podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud
nově rozhodl
a obviněného J. H. uznal vinným organizátorstvím trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 148
odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění,
jak je v tzv. skutkové větě výroku rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin
obviněného odsoudil podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.
zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 85/2007, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T
10/2005, a to výroky o vině a trestu, napadli prostřednictvím obhájců
dovoláními obvinění K. B., P. H., Ing. F. J., Ing. J.K., RNDr. K. Š. a Z. M.
Obviněný K. B. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávnost napadeného rozhodnutí shledal v tom, že na základě provedených
důkazů v soudním řízení došlo k nesprávnému posouzení skutku, který je mu
kladen za vinu.
Podle obviněného z provedených důkazů vyplývá (viz výpovědi svědků S. a S.),
že neinicioval převod obchodního podílu společnosti PITRE, s. r. o., na svou
osobu, ale došlo k tomu na základě žádosti třetí osoby, za kterou jednal a
zastupoval ji. Z výpovědí spoluobviněných i svědků vyplynulo, že jinak než
jednatelstvím v této společnosti se na trestné činnosti nepodílel a ani podílet
nemohl, neboť kromě spoluobviněného L. Ž., který jej znal z místa bydliště,
nikoli v souvislosti s projednávanou trestnou činností, jej neznali. Obviněný
zdůraznil, že neznal zákulisí celé trestné činnosti, a pokud se na ní mohl
nějak podílet, pak pouze nevědomě. Nemohl tudíž svým jednáním naplnit zákonné
znaky skutkové podstaty podle § 148 odst. 3 písm. a) tr. zák., tj. dopustit se
trestného činu se dvěma a více osobami. Podotkl, že jednal pouze s jistým Z.,
který ani nebyl ve stejné trestní věci stíhán, a též s pracovníky společnosti
AKCENTA CZ, a. s., údajně za přítomnosti spoluobviněného D. B. I zde však měl
jednat pouze spoluobviněný, nikoli obviněný. Sám jednal nejvýše s jednou z
osob, které byly ve věci stíhány, a u níž je možno dovodit jeho vědomou
spolupráci. Lze pouze shledat, že na sebe převedl obchodní podíl ve společnosti
PITRE, s. r. o., a zařizoval formality k její činnosti do budoucna, nikoli však
s úmyslem dopouštět se trestné činnosti. Úmyslné jednání z jeho strany nelze
dovodit. Pokud byla tato společnost využita k trestné činnosti, tak rozhodně
nikoli z titulu úmyslného jednání obviněného, ale nejvýše formou nedbalostní.
Vytkl, že se nemohl úmyslně dopustit trestného jednání se dvěma a více osobami.
Uvedené skutečnosti svědčí i pro ostatní ustanovení § 148 tr. zák., úmyslné
jednání u jeho osoby nelze u žádné ze skutkových podstat tohoto trestného činu
shledat. Sám z trestné činnosti nic neměl, až na částku, která mu byla
zaplacena jistým Z.
Dále obviněný poznamenal, že v dovolání nelze napadat procesní postupy soudů,
případně hodnocení důkazů, lze však v rámci nesprávného právního posouzení
poukázat na nesprávné znění výrokové části o vině napadeného rozsudku. Podle
jeho mínění z popsaných skutečností vyplývá, že nemohl „jednat v úmyslu
dopustit se souzené trestné činnosti a činit kroky k získání výhod či
peněžitého zisku. Nemohl tedy v úmyslu nahradit jinou společnost, převádět na
sebe obchodní podíl další společnosti.“ Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž soud se blíže nezabýval otázkou
možnosti posouzení jednání podle jiného ustanovení trestního zákona.
Závěrem podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil
v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5
To 85/2007, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a jeho osobu
podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Obviněný P. H. uplatnil dovolací důvody zakotvené v 265b odst. 1 písm. a), g)
tr. ř. Naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje ve
skutečnosti, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl řádně obsazen. Tuto
námitku sice vznesl před vrchním soudem, který se však s ní patřičně
nevypořádal.
Jak obviněný konstatoval, vrchní soud zjistil, že JUDr. Dana Kancírová, která
se po dobu trestního řízení před soudem prvního stupně prezentovala jako
předsedkyně senátu krajského soudu v trestních věcech, byla toliko pověřena
zastupováním předsedy senátu
v plném rozsahu činnosti, a to senátu 39 T Krajského soudu v Brně dnem 2. 1.
2004. Podle odvolacího soudu tzv. „pověření“ zastupování předsedy senátu
neodporuje zákonu č. 6/2002 Sb. Obviněný namítl, že z pohledu tohoto zákona
nelze zmíněný právní závěr přijmout. Konstatoval, že zákon č. 6/2002 Sb., v
účinném znění, nezná žádný termín „pověřený předseda senátu“; naopak velmi
jednoznačně definuje způsob, kdy se ze soudce stává předseda senátu krajského
soudu ve věcech trestních. Upozornil, že v § 31 odst. 2 citovaného zákona je
stanoveno, že senáty krajského soudu se skládají z předsedy senátu a 2
přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech.
Zdůraznil, že podle § 104 odst. 3 téhož zákona předseda krajského soudu jmenuje
předsedy senátů krajského soudu z řad soudců tohoto soudu. Vytkl, že JUDr. Dana
Kancírová nebyla do funkce předsedkyně senátu jmenována, ale byla jí toliko
„pověřena“. Zákon však spojuje se vznikem funkce předsedy senátu určitý právní
úkon předsedy krajského soudu – jmenování, které je
i deklarováno v písemné podobě. Jestliže jmenovaná soudkyně nebyla v době, kdy
hlavní líčení před Krajským soudem v Brně probíhalo, řádně a podle zákonných
ustanovení jmenována do funkce předsedkyně senátu krajského soudu, tak ve věci
rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen.
V rámci dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl,
že skutková zjištění neodpovídají právním závěrům, které soudy obou stupňů
učinily. I při vědomí, že dovolací soud není třetí instancí soudnictví,
vyslovil názor, že „skutková zjištění nemohla obstát natolik, aby soudy učinily
závěr o jeho kvalifikovaném jednání, tak jak jsou popsána ve výrokových částech
rozsudků obou soudů“. Absentují totiž skutková zjištění, která by nasvědčovala
tomu, že se choval popsaným způsobem.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, č. j. 5 To 85/2007-10646, i rozsudek
Krajského soudu
v Brně dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005. Současně navrhl, aby zrušil
vadné řízení předcházející vydání rozsudku Krajského soudu v Brně, a to od
podání obžaloby do vyhlášení rozsudku a tomuto soudu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. F. J. opřel mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Podle obviněného absentují skutková zjištění nasvědčující tomu, že to byl on,
kdo se choval způsobem popsaným ve výrokové části napadeného rozhodnutí. Uvedl,
že při výkonu svých podnikatelských aktivit postupoval v souladu s příslušnými
právními normami upravujícími podnikání v oblasti nákupu, skladování a prodeje
PHM; pro výkon podnikání měl řádně vydané koncesní listiny. S každým obchodním
partnerem měl uzavřeny řádné smlouvy. Pokud obchodoval se společnostmi
Cadi-Arb, spol. s r. o. nebo DDP TRANS, spol. s r. o., měl i s nimi řádně
uzavřeny příslušné smlouvy.
Dále obviněný poznamenal, že podle rozhodnutí obou soudů měl být jako jednatel
a společník společnosti GLOBAL SYSTEM CZECHIA, s. r. o., a to po předchozí
dohodě
s organizátory dovozů neproclených a nezdaněných pohonných hmot, obeznámen s
jejich mechanismem a jednat s vědomím, že se jedná o nezákonné dovozy. Ani
jeden ze slyšených svědků však nepotvrdil, že by se měl nějakým konkrétním
způsobem podílet na předmětné trestné činnosti. Jedinou osobou, která se o něm
zmiňuje v souvislosti s neodváděním cla, spotřební daně a DPH při dovozu PHM do
České republiky, je spoluobviněný F. Z., jehož věrohodnost výpovědi – s ohledem
na jeho kriminální minulost – zpochybnil. Výpověď jmenovaného z přípravného
řízení ze dne 9. 3. 2005 označil za rozporuplnou; sám do protokolu o výslechu
obviněného uvedl, že v minulosti konzumoval kokain a byl na něm závislý. Návrhu
obhajoby, aby policejní komisař nechal zkoumat jeho zdravotní stav znalcem z
oboru psychiatrie resp. psychologie, nebylo vyhověno. Spoluobviněný učinil
výpověď s cílem předejít uvalení vazby, což se stalo – byl trestně stíhán na
svobodě. Následně se začal skrývat a část trestního řízení proti němu byla
vedena jako řízení proti uprchlému.
Jak obviněný podotkl, je z pořízeného videozáznamu evidentní, že spoluobviněný
F. Z. dne 9. 3. 2005 svoji předchozí výpověď doslova přečetl z protokolu
o pokračování výslechu obviněného ze dne 12. 1. 2005. Vzhledem k tomu, že
trestní stíhání jeho osoby bylo zahájeno až dne 17. 1. 2005, označil zmíněnou
výpověď ze dne 12. 1. 2005 za procesně neúčinnou. Konstatoval, že výpověď
spoluobviněného ze dne 9. 3. 2005 je nutno považovat – s ohledem na neprocesní
způsob pořízení – za neplatnou, v čemž spatřuje extrémní rozpor mezi právním
posouzením skutku a zjištěným skutkovým stavem.
Pokud jde o škodlivý následek, a to při neevidovaném dovozu PHM ze Slovenské
republiky do České republiky, tak českému státu nepochybně vznikla škoda na
DPH, spotřební dani a clu. Žádným důkazem však nebylo prokázáno, že by se na
vzniku této škody měl obviněný podílet. Poznamenal, že Celní ředitelství v B.
ve svém rozhodnutí ze dne 9. 6. 2006, č. j. 4542-02/06-01401-21, vyhovělo jeho
odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu B., který jej označil za osobu, jež
odňala zboží celnímu dohledu. Podle názoru Celního ředitelství v B. nemohl být
celním dlužníkem, a proto se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody
nepřipojilo.
Právní posouzení skutku obviněný shledal nesprávným. Uvedl, že provedené důkazy
nesvědčí, že se dopustil trestného činu, pro který byl odsouzen; přepravce
neodpovídá za zavedení dovážených PHM do evidence Celní správy ČR, neboť tuto
povinnost má ze zákona dovozce a nikoliv dopravce. Dodal, že nikdy osobně
nepřepravoval PHM do České republiky a ani nebyl přítomen při provádění celního
řízení na hraničním přechodu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou,
kudy byly předmětné PHM dováženy. Současně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 2 Tdo 736/2005 (správně je sp. zn. 3 Tdo 736/2005) a sp. zn. 3
Tdo 1193/2006, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05.
Závěrem podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozsudky
soudů obou stupňů a přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího
soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí z napadeného
rozsudku odvolacího soudu.
Dne 25. 4. 2010 učinil vlastnoruční podání i obviněný Ing. F. J., které nazval
„Doplnění dovolání ze dne 1. 4. 2009“, jež podal JUDr. Jiří Šabršula. V
písemnosti upřesnil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 736/2005, namísto
v dovolání chybně označeného sp. zn. 2 Tdo 736/2005. Rovněž konstatoval
nesouhlas s odsouzením své osoby. Pokud by byla vůbec shledána jeho trestní
odpovědnost, tak pouze jako trestný čin podle § 251 tr. zák. s nepřímým úmyslem
event. podle § 252 tr. zák.
Obviněný Ing. J.K. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., který odůvodnil extrémními rozpory mezi právním posouzením skutku a
zjištěným skutkovým stavem.
Uvedl, že od počátku tvrdil, že byl zaměstnancem Progres International, jeho
nadřízení byli spoluobvinění F. Z. a J.H., společnost legálně obchodovala s
PHM. Obviněný byl k tomuto obchodu nutný, protože byl k němu jako jediný
oprávněn, neboť při studiu složil příslušné zkoušky. Ve své výpovědi podrobně
popsal, jak by se dalo legálně vydělat na dovozu PHM ze Slovenska – menší, a to
cena, marže, vzdálenost a firma, což po všech odvodech činilo více než 10.000,-
Kč na jedné cisterně. O této reálné kalkulaci však ani jeden z napadených
rozsudků nehovoří. Toto nevyvrácené tvrzení – oproti lživé výpovědi
spoluobviněného F. Z. – obviněný označil za první extrémní rozpor mezi právním
posouzením skutku a zjištěným skutkovým stavem. Podotkl, že pouze na základě
výpovědi jmenovaného byl označen jako organizátor, který celou akci vymyslel,
když bez povšimnutí zůstaly skutečnosti, že se účastnil jednání o dovozu PHM ze
Slovenské republiky do České republiky ve společnosti Slovnaft. Zde se
domluvily skvělé podmínky pro legální variantu dovozu; samotné nelegální dovozy
ale probíhaly bez jeho vědomí a s jinou společností – Dunaj Petrol. Sám
vystupoval jako zaměstnanec jmenovaných spoluobviněných, musel plnit jejich
pokyny a dostával za svoji práci plat, což zpochybňuje jeho vůdčí roli.
Výrazný rozpor mezi právním posouzením skutku a zjištěným skutkovým stavem
obviněný shledal rovněž v rozdílu mezi jeho osobou vymyšlenou legální variantou
dovozů
a následně realizovanou nelegální formou, kterou představuje zajištění
mezičlánku na hranicích – spoluobvinění F. C. a Z. M. Zdůraznil, že ani s
jedním z nich nepřišel do styku, nezná je, neví o jejich existenci, přesto je
označován za organizátora. O této skutečnosti nehovoří ve své výpovědi ani
spoluobviněný F. Z. Ten učinil podivnou formou čtenou výpověď (nešlo o
nahlížení do poznámek), vyjádřil se téměř ke všem obviněným a téměř všechny
usvědčil, což pozdějším dopisem odvolal. Za to nebyl vzat do vazby, ačkoliv šlo
o recidivistu; po další výpovědi zmizel do zahraničí a od té doby je
nedostupný. Policejní orgán ani soud však nereflektovaly na návrhy dalších
obhájců na vypracování znaleckého posudku na jmenovaného, za účelem posouzení
jeho věrohodnosti, o němž více osob hovoří jako o drogově závislém, v minulosti
soudně trestaném a figurujícím i v jiných trestních kauzách. Hodnocení důkazů
soudem je proto nepřezkoumatelné a vzbuzuje pochybnosti.
Rozpor mezi právním posouzením a zjištěným skutkovým stavem je paradoxně dán ve
výpovědi spoluobviněného F. Z., který asi omylem připustil, že když probírali
legální variantu dovozů obviněného, tak tento uváděl, že je zde možnost odkladu
splatnosti daně. I přes zmíněné tvrzení soud konstatoval, že zosnoval a
vymyslel dovozy ilegální, tj. bez placení daní a cel. Obviněný upozornil, že on
a spoluobviněný Ing. F. J. jako jediní z obviněných obchodovali i před touto
událostí i po ní s PHM; byla to jejich práce na rozdíl od ostatních, kteří se
chtěli nelegálně obohatit.
Za nepravdivé označil tvrzení soudu prvního stupně, že si zajistil dne 3. 7.
2003 na Ministerstvu průmyslu a obchodu pro společnost Cadi-Arb, spol. s r. o.,
licenci pro dovoz PHM ze Slovenska v úmyslu realizovat právě nepovolené dovozy
a ze stejných důvodů se stal odpovědným zástupcem této společnosti. Zde
obviněný poukázal na sdělení Živnostenského úřadu Města B., že tato společnost
byla již dříve držitelem živnostenského oprávnění pro nákup a prodej paliv a
maziv, včetně jejich dovozu a odpovědným zástupcem je jednatel RNDr. K. Š. (č.
l. 6379 spisu). Společnost Cadi-Arb, spol. s r. o., tudíž mohla obchodovat a
obchodovala zcela bez jeho účasti. Současně odkázal na svou závěrečnou řeč
u soudu. Uvedl, že ke spáchání trestné činnosti nebylo třeba žádné odborné
licence, kterou jako jediný měl. Licence nebyla nikdy použita na nějaké dovozy;
sloužila jen jako určitá pojistka pro případ kontroly. Pokud si soud neujasnil
k čemu sloužila, tak obviněný označil tuto skutečnost za extrémní rozpor,
protože mezi vyžádáním licence a nelegálními obchody není kauzální nexus.
Rovněž vznesl výtky vůči odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odkázal na
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 736/2005, jímž bylo odmítnuto dovolání.
Upozornil, že po zrušení tohoto rozhodnutí nálezem Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 669/05, bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1193/2006 nově
rozhodnuto, přičemž tyto kauzy jsou v podstatných rysech podobné. Soudy obou
stupňů si neujasnily otázku rozdílu mezi spolupachatelem, účastníkem a
podílníkem. Soud by měl vážit případnou trestní odpovědnost jeho osoby, a pokud
nějakou shledá, tak pouze ve smyslu § 251 tr. zák. jako trestný čin podílnictví
s nepřímým úmyslem popř. nedbalostní trestný čin podle § 252 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů v části týkající se jeho osoby a podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném
rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný Z.M. opřel dovolání o dovolací důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm.
a), g) tr. ř. V rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že „v
trestní věci v I. stupni rozhodoval senát, jenž nebyl řádně obsazen, funkci
předsedy senátu zastával soudce, který do ní nebyl řádně jmenován a nacházel se
v tzv. postavení soudce pověřeného zastupováním předsedy senátu“. Uvedl, že
znění § 31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. jednoznačně stanoví, že senáty
krajského soudu se skládají z předsedy senátu a 2 přísedících, jestliže
rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech, což nebylo dodrženo.
Důvod dovolání zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal v
tom, že skutek ve výroku rozsudku prvostupňového soudu, kterým byl uznán
vinným, nevykazuje všechny znaky trestných činů podle § 148 odst. 1, 3 písm.
a), odst. 4 tr. zák. a podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr.
zák. Popřel podíl své osoby na trestné činnosti, kterou připomněl. Vytkl, že
tvrzení, z něhož má vyplývat subjektivní stránka trestného činu, nemá oporu v
provedeném dokazování. Uvedených trestných činů se nedopustil, nenaplnil jejich
subjektivní stránku, když k jejich spáchání se vyžaduje úmysl, na který v jeho
případě nelze usuzovat. Spoluobviněného F. C. osobně neznal a nebyl s ním
vědomě po dobu služby na celnici v kontaktu. Nerozporuje však tvrzení krajského
soudu, že jmenovaný si sám nemohl opatřit celní doklady padělanými a pravými
celními razítky, neboť nemohl jednat bez znalosti postupů při přechodu zboží
přes Celní úřad B. – dálnice. Spoluobviněný musel být v kontaktu s někým, kdo
znal prostředí a činnost celníků, jejich úroveň znalosti práce
a zavedenou praxi na celním úřadu při vyplňování kontrolních listů a jejich
kontrole. Obviněný popřel, že byl touto kontaktní osobou. Dodal, že zapojení do
trestné činnosti nemohlo spočívat pouze v osobě jediného zaměstnance celního
úřadu. Odkázal na výslech spoluobviněného F. Z. ze dne 9. 3. 2005, jenž hovořil
v množném čísle a k jeho osobě uvedl, že jej nezná. Tato výpověď, která hovoří
v jeho prospěch, však nebyla orgány činnými v trestním řízení náležitě
prověřena a vyhodnocena. Věrohodným důkazem nebyla prokázána vědomá spojitost
mezi obviněným a spoluobviněným F. C. O tom, že na Celním úřadu B. dlouhodobě
bujela organizovaná trestná činnost, vypovídá hromadné propuštění ze služebního
poměru a následné vyšetřování a trestní stíhání celníků.
Dále obviněný v podrobnostech zmínil záznam o sledování jednak č. 2 ze
dne 29. 1. 2004 a 30. 1. 2004 a jednak č. 3 ze dne 1. 2. 2004, jež mají
dokládat spojitost mezi jeho osobou a spoluobviněným F. C. s tím, že mají
nulovou vypovídající hodnotu a vzhledem k jejich způsobu získání jsou procesně
nezpůsobilé. Namítl, že protokoly nebyly vedeny v souladu se zákonem. Pokud
prvostupňový soud tento časově nesourodý kompilát o záznamu ze sledování
vyhodnotil v jeho neprospěch, jde o postup v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5
tr. ř. Okolnosti za nichž byl videozáznam pořízen, měly být lépe prokázány,
např. výslechem policistů, kteří ve věci sledování prováděli. Záznam o
sledování Akce Kamion pod č. 3 ze dne 1. 2. 2004 potvrdil, že nebyl kontaktní
osobou spoluobviněného na Celním úřadě B. – dálnice, pracoviště „volný oběh“ a
že podíl na trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, není záležitostí
jediné osoby – celníka, což koresponduje s výpovědí spoluobviněného F. Z.
Protokoly ze sledování osob podle § 158d tr. ř. nesplňují požadavky § 55 a §
55a tr. ř., když uvedení místa a času vyšetřovacího úkonu je podstatnou
náležitostí protokolu o úkonu pro posouzení, zda byly provedeny v souladu se
zákonem. Způsob, jakým byly vedeny, je však činí nepřezkoumatelnými a procesně
neupotřebitelnými; došlo k porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Úroveň odůvodnění
rozsudku neodpovídá dikci § 125 tr. ř.
Ve vztahu ke svědeckým výpovědím ostatních celníků obviněný upozornil, že se
jedná zpravidla o osoby, které se podílely na systematické trestné činnosti
během svého působení na předmětném hraničním přechodu, za což byly pravomocně
odsouzeny Okresním soudem v B. Zpochybňuje důkazní využitelnost svědeckých
výpovědí celníků M. H., R. F. a O. K., neboť má za to, že nevypovídali o tom,
co bezprostředně vnímali, ale hodnotili fakta, což jim nepřísluší. Ze svědků,
jež působili společně s obviněným na témže hraničním přechodu, nikdo neviděl,
že by nějakým způsobem nakládal s jejich služebními razítky či se o to pokusil.
Rovněž nebyl svědky spatřen, že by se mimo službu pohyboval na svém pracovišti
či zde vykonával nějakou činnost. Nebyla prokázána jeho vědomá součinnost nebo
spolupráce s kterýmkoliv ze spoluobviněných. Taktéž v podrobnostech nesouhlasí
se závěry krajského soudu ohledně vyhodnocení tzv. nástrahové techniky, dále
vztahující se k nalezení naskenovaného služebního razítka v jeho počítači a
týkající se mobilního telefonu účastnického čísla.
Jak obviněný konstatoval, prvostupňový soud chybně zjistil skutkový stav věci a
nerespektováním znění § 2 odst. 6 tr. ř. vadně postupoval při hodnocení důkazů.
Neprovedl řádnou individualizaci trestného činu a jednání ve věci, neboť nebyla
bezpochyby prokázána jeho vina, když se jednání, kladeného mu za vinu,
nedopustil. Porušil i zásadu oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), neboť porušil
práva obviněného zaručená Listinou základních práv a svobod. Uvedené
nedostatky, byť byly v odvolání vytýkány, odvolací soud neodstranil. Proto
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 85/2007, jakož i další rozhodnutí obsahově
navazující.
Obviněný RNDr. K. Š. uplatnil dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm.
a), g) tr. ř. Podle jeho názoru ve věci rozhodl v prvním stupni soud, který
nebyl náležitě obsazen a soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily a
kvalifikovaly.
V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný
konstatoval, že ustanovení JUDr. Dany Kancírové do funkce zástupce předsedy
senátu 39 T Krajského soudu v Brně, nebylo učiněno v souladu s platnou právní
úpravou. Jmenovaná rozhodovala ve věci jako soudce pověřený zastupováním
předsedy senátu, a to z rozhodnutí předsedy soudu. Zákon o soudech a soudcích v
tehdejším znění pouze umožňoval krátkodobě pověřit soudce provedením
jednotlivých úkonů nebo přidělit věc jinému senátu; ani jedna z těchto situací
však nenastala. Senát 39 T Krajského soudu v Brně byl dlouhodobě po dobu
několika let obsazen JUDr. Danou Kancírovou jako soudkyní pověřenou
zastupováním předsedy senátu
a v rozvrhu práce figuroval jako senát s běžným nápadem. Tento senát navíc
neměl chybějícího předsedu, ale byl vytvořen až v souvislosti s příchodem
jmenované soudkyně ke Krajskému soudu v Brně.
Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
zmínil, že podle napadeného rozsudku měl být prokázán jeho úmysl v součinnosti
s odpovědným zástupcem Ing. J. K. realizovat dovozy neproclených a nezdaněných
pohonných hmot, kdy realizace jejich nelegálních dodávek měla být uskutečňována
na základě „Zmluvy o sprostredkovaní“ uzavřené se společností VLAD, spol. s r.
o. Tento závěr, který měl vyplynout ze skutečnosti, že podepsal několik listin
k dodávkám pohonných hmot, shledal v rozporu se závěry provedeného dokazování.
Vytkl, že nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu,
neboť:
- v průběhu dokazování přímo nevyplynulo, že společnost Cadi-Arb, spol. s r.
o., byla odběratelem pohonných hmot a nebyl ani prokázán titul, z jakého by
pohonné hmoty měly být této společnosti dodávány a jí odebírány; podle
napadeného rozsudku měly být dodávky pohonných hmot realizovány na základě
Zmluvy o sprostredkovaní uzavřené se společností VLAD, spol. s r. o., což v
průběhu řízení nejen on, ale i svědci M. a M. popřeli;
- neexistuje důkaz, ze kterého by vyplýval úmysl a vědomý podíl jeho osoby na
nelegálních dodávkách pohonných hmot; naopak zamýšlel dovážet pohonné hmoty
zcela legálně;
- nepodařilo se prokázat, že spoluobvinění M. H., A. Z. a D. B., případně i
další, jednali „za společnost Cardi-Arb, spol. s r. o.“, s pověřením jeho
osoby; jmenovaní jednali plně za sebe a bez vědomí a autorizace obviněného;
- nebyl nikdy „seznámen“ s podstatou nelegálních dovozů a nesouhlasil ani s
případnou účastí na nich; souhlasil pouze s tím, aby vystupoval jako legálně
„formální dovozce“ a za tímto účelem si v souladu s právními předpisy vyřizoval
k tomu potřebné dokumenty (licence, koncese apod.); spoluobviněný Ing. J.K.
nikdy nebyl a ani nemohl být za společnost Cadi-Arb, spol. s r. o., odpovědný
za dovoz pohonných hmot; funkce odpovědného zástupce spočívá zejména v
zajištění odborné garance pro bezpečnou manipulaci s pohonnými hmotami, nikoliv
však v odpovědnosti za uskutečnění samotného dovozu;
- na dovozu ani na vyřizování celních formalit spojených s dovozem pohonných
hmot se nepodílel a z tohoto důvodu ani nemohl mít úmysl zabezpečit plynulé
dovozy;
- v napadeném rozsudku se soud nezabýval tím, že byl několikrát spoluobviněným
M. H. vydírán, který tuto skutečnost v řízení přiznal.
Podle obviněného trpí rozhodnutí vrchního soudu vadou, neboť se nevypořádal s
jeho odvoláním, nikterak je nekomentoval, nevyvracel a nevyjadřoval se k
odvolacím důvodům v něm uvedeným, ani nezmínil jeho existenci. Shrnul, že v
prvním stupni rozhodl soud, který byl personálně obsazen v rozporu se zákonem
č. 6/2002 Sb. a v případě jeho osoby nebyly naplněny všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Proto
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky a věc vrátil Krajskému
soudu v Brně k novému rozhodnutí.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 5 To 53/2008,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T
10/2005, a to výroky o vině a trestu, napadl obviněný J. H. prostřednictvím
obhájce dovoláním. Podání opřel a dovolací důvody stanovené v § 265b písm. a),
g) tr. ř.
Ohledně dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítl,
že již před prvostupňovým soudem došlo ve smyslu znění § 258 odst. 1 písm. a)
tr. ř. k podstatné vadě řízení. Soud rozhodoval v nesprávném složení senátu,
neboť řízení bylo konáno
v rozporu s ustanovením § 31 odst. 2 písm. a), § 104 odst. 2 zákona č. 6/2002
Sb. v senátě vedeném nikoli řádně jmenovaným předsedou senátu, nýbrž soudcem
krajského soudu, který byl oficiálně jmenován do funkce předsedy senátu až po
vyhlášení napadeného rozsudku. Vrchní soud zaujal k této námitce opoziční
stanovisko, které obviněný ocitoval. Uvedl, že proti argumentaci, že JUDr. Dana
Kancírová byla předsedou Krajského soudu v Brně řádně pověřena zastupováním
předsedy senátu 39 T, sice nemá žádných výhrad, avšak institut „zástupce
předsedy senátu“ zákon nezná. Podle § 31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb.
se senát krajského soudu, který rozhoduje v trestních věcech jako soud prvního
stupně, musí skládat z předsedy senátu a 2 přísedících. Předsedou senátu může
být toliko soudce jmenovaný do funkce předsedou krajského soudu (§ 104 odst. 2
téhož zákona). Zákon nestanoví možnost, že by tuto funkci mohl vykonávat soudce
pouze pověřený zastupováním předsedy senátu, což neumožňoval ani jiný předpis.
Jednalo se pouze o běžnou praxi soudu, ale nepodloženou předpisem, čímž došlo k
porušení citovaných zákonných ustanovení, dále též § 2 odst. 9 tr. ř. a práva
na spravedlivý proces a zákonného soudce.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal ve
skutečnosti, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou jeho příčetnosti a tím i
trestní odpovědnosti, která je hmotně právní podmínkou (§ 12 tr. zák.).
Konstatoval, že ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků či
lékařských zpráv stran jeho příčetnosti. Některé z nich diagnostikovaly u jeho
osoby duševní poruchu či chorobu s možným ovlivněním rozpoznávacích a
ovládacích schopností (posudky MUDr. Lachmana a MUDr. Žukova či lékařské zprávy
MUDr. Anderse z 1. Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. LF
UK v Praze) a jiné žádnou vážnější duševní poruchu nerozpoznaly (posudky MUDr.
Maršálka a PhDr. Goldmanna). Obviněný namítl, že v důsledku nejednotnosti
těchto důkazů a s přihlédnutím k vyjádření znalců, že objektivnější zdravotní
stav může být zjištěn dlouhodobějším pozorováním jeho osoby ve zdravotnickém
zařízení, soud přistoupil k vypracování ústavního znaleckého posudku a přibral
jako znalecký orgán Psychiatrickou léčebnu v B. – Č., kam na pozorování
dobrovolně nastoupil. Během poměrně krátkého pozorování v ústavu se však
u jeho osoby žádné symptomy choroby zřejmě neprojevily, a to možná i z důvodu
realizované léčby. Ústav tudíž přistoupil k jeho brzkému propuštění a znalecké
pozorování uzavřel nepříliš přesvědčivým závěrem znaleckého posudku, že „nebylo
prokázáno, že by posuzovaný v době spáchání trestné činnosti trpěl jakoukoliv
forenzně významnou duševní poruchou, která by měla následek snížení nebo
dokonce vymizení ovládacích či rozpoznávacích schopností“. Podle obviněného
znalci nezodpověděli, zda v minulosti trpěl či mohl trpět duševní chorobou a s
jakou mírou pravděpodobnosti, příp. zda tuto možnost zcela vylučují; omezili se
pouze na konstatování, že jejich vyšetřením nebylo toto onemocnění prokázáno.
Vytkl, že tento závěr odvolací soud převzal, aniž by se vypořádal s možností
existence vážné duševní poruchy diagnostikované znaleckými posudky MUDr.
Lachmana a MUDr. Žukova, jakož
i lékařskými zprávami MUDr. Anderse. Konstatoval, že v jeho případě jde o
závažnou poruchu trvající pravděpodobně již řadu let, která nemá stabilní
průvodní znaky, stále se vyvíjí, střídavě graduje a přechází do útlumu. Úvahu
soudu, že byl a je zcela příčetný a plně odpovědný za své chování, a to jen na
základě dvouhodinového pozorování dvou znalců
a necelých dvou měsíců pozorování v psychiatrické léčebně, když se v této době
u něj
s největší pravděpodobností jednalo o útlumové období, při němž byl navíc léčen
uklidňujícími léky, obviněný označil za nedostatečně podloženou a odůvodněnou.
Soud se totiž nevypořádal se závěry znalců a lékařů ze zmíněných zdravotnických
zařízení v Praze, kteří měli možnost jeho osobu pozorovat po delší dobu a došli
k odlišným závěrům.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil napadené rozsudky soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Podáním ze dne 21. 6. 2010 A.H. – M., manželka obviněného J. H., sdělila
prostřednictvím obhájce, kterého obviněnému zvolila, že nesouhlasí s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovoláním obviněných P. B., K.B., P. H., Ing. F.J., Ing. J. K., Z. M., RNDr.
K. Š. aj. H. se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně
připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů, a co jmenovaní obvinění
těmto rozhodnutím vytkli. Rovněž poukázal na vymezení dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. v zákoně.
Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který
uplatnili obvinění J. H., P. H., Z. M. a RNDr. K. Š., státní zástupce
konstatoval, že odvolací soud se v odůvodněních obou dovoláními napadených
rozsudků zabýval problematikou spojenou se složením senátu krajského soudu a s
jeho stanoviskem se lze ztotožnit. Má za to, že obsah pověření JUDr. Dany
Kancírové předsedou Krajského soudu v Brně dne 2. 1. 2004 byl, pokud jde o
následky tohoto pověření, obsahově totožný s následky, které vznikají
jmenováním předsedy senátu krajských soudů předsedy těchto soudů postupem podle
§ 104 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Navíc není
pochyb o tom, že jmenovanou soudkyni „pověřil“ orgán k tomu příslušný. Jde
pouze o nepřesnost v užité terminologii při aktu dne 2. 1. 2004. Důležitá je
též skutečnost, že senátu 39 T vedeném JUDr. Danou Kancírovou byly trestní
věci, a to i předmětná, přidělovány v souladu s řádně zpracovaným rozvrhem
práce soudu. Proto nedošlo k porušení práv obviněných na řádný proces včetně
práva na zákonného soudce, a nelze ani dospět k závěru o naplnění zmíněného
dovolacího důvodu. Dovolání výše jmenovaných obviněných jsou tudíž zjevně
neopodstatněná.
V případě dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., který uplatnili všichni konstatovaní obvinění, státní zástupce připomněl,
že dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného
dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.,
neboť jde o otázky upravené normami procesního práva. Zdůraznil, že z obsahu
jednotlivých dovolání je však zřejmé, že jednotliví obvinění v podstatě
polemizují se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů, a to v důsledku
svých odlišných interpretací soudy provedeného dokazování. V podstatě opakují
své námitky vznášené zejména v rámci svých odvolání, s nimiž se odvolací soud
vypořádal. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto uplatnili
jen formálně, neboť jejich podání ve skutečnosti směřují proti hodnocení
provedených důkazů soudy.
Dále státní zástupce konstatoval, že tzv. skutkové věty, jak je vrchní
soud vyjádřil ve výrocích obou dovoláními napadených rozsudků, obsahují zákonné
znaky všech trestných činů, které jsou jednotlivým obviněným vytýkány. Odvolací
soud vyhodnotil odlišně od soudu prvního stupně naplnění znaků zločinného
spolčení ve smyslu § 43 tr. zák. u části obviněných, což se projevilo v novém
výroku o vině. Pokud jde o rozsah dokazování, je z velmi obsáhlého odůvodnění
krajského soudu zřejmé, že je provedl v dostatečném rozsahu, důkazy řádně
hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Skutkové závěry
soudů obou stupňů nejsou v rozporu (tím méně v extrémním) s provedenými důkazy.
Krajský soud důkladně hodnotil i ty důkazy, které jsou jednotlivými obviněnými
napadány (viz hodnocení výpovědi obviněného F. Z., přehrání záznamů
telekomunikačního provozu atd.), přičemž i vrchní soud se jednotlivými
provedenými důkazy řádně zabýval a právní závěry vyjádřené v nových výrocích o
vině jednotlivých obviněných jsou adekvátní. Poněkud stručnější odůvodnění
napadených rozsudků odvolacího soudu je akceptovatelné, neboť prakticky
odkazuje na velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Podle státního zástupce soudy obou stupňů důsledným dokazováním řádně
objasnily konkrétní jednání každého z obviněných, včetně těch, kteří podali
dovolání a na základě provedených důkazů došly ke skutkovým zjištěním, jež jsou
dostatečným podkladem pro právní závěry, jak je odvolací soud učinil v obou
dovoláními napadených rozsudcích. Nelze tudíž dospět k závěru o naplnění
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani u jednoho z
obviněných.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání všech obviněných jako
zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.]. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je třeba
učinit jiné rozhodnutí, než je uvedeno v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.,
vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby bylo učiněno v
neveřejném zasedání.
Předně Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že i obviněný P. B. podal
prostřednictví obhájce dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 85/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně
ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005, které však podáním ze dne 30. 9.
2010, jež bylo dovolacímu soudu doručeno dne 4. 10. 2010, vzal výslovně zpět.
Toto zpětvzetí dovolání bylo usnesením předsedy senátu Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2010, sp. zn. 6 Tdo 690/2010-I., podle § 265g odst. 2 věty první tr. ř.
vzato na vědomí; jeho odůvodnění rovněž připomíná rozhodnutí soudů obou stupňů
týkající se jmenovaného obviněného a uvádí, proč bylo o jeho podání rozhodnuto
zmíněným způsobem. Proto již nebyly v tomto usnesení reprodukovány bližší
skutečnosti vztahující se k tomuto obviněnému.
Při posuzování mimořádných opravných prostředků Nejvyšší soud jako soud
dovolací (§ 265c tr. ř.) rovněž zjistil, že obviněný J.H. podal dovolání, které
nesplňuje podmínku přípustnosti.
Dne 9. 9. 2010 bylo dovolacímu soudu doručeno pravomocné usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 3. 9. 2010, sp. zn. 3 T 10/2005, jímž byl podle § 306a
odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009,
sp. zn. 5 To 53/2008, v právní moci dne 22. 12. 2009, kterým byl obviněný J. H.
uznán vinným organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 148 odst. 1, 3 písm.
a), odst. 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let,
pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Protože v daném případě již neexistuje rozhodnutí, jež bylo mimořádným opravným
prostředkem napadeno, tak Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
odmítl dovolání obviněného J.H., neboť není přípustné.
Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných K. B., P. H., Ing. F. J.,
Ing. J. K., Z. M. a RNDr. K. Š. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr.
ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr.
ř.).
Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (§ 265d
odst. 2 věta první tr. ř.), tak nelze přihlížet k vlastnoručnímu podání
obviněného Ing. F.J., byť je označil za doplnění dovolání.
Podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen
je-li tu některý z následujících důvodů:
a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě
obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího
stupně,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly
upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (ustanovení § 16 a § 17
tr. ř.). Šlo by o případ, že ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo
jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný
čin, o němž měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a
rozhodnout krajský soud. Obdobně by tomu bylo v situaci, pokud by okresní soud
rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného
trestu podle § 37a tr. zák., § 45 tr. zákoníku, přestože tímto postupem bylo
rozhodováno
o trestném činu uvedeném v § 17 odst. 1 tr. ř. Pokud by ale namísto věcně
příslušného okresního soudu rozhodl krajský soud, dovolací důvod by nebyl dán.
Dovolacím důvodem není rovněž skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o
místní příslušnosti soudu (§ 18 tr. ř.). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže
obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zák. č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Půjde o
případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo rozhodoval senát složený
z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze
soudců, nebo opačně. Dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na
rozhodování se podílel soudce, jenž nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř.
apod.
Obvinění P. H., Z. M. a RNDr. K. Š. shodně v podrobnostech vytkli, že soudkyně
JUDr. Dana Kancírová, která po celou dobu trestního řízení před soudem prvního
stupně vystupovala jako předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně v trestních
věcech, byla toliko pověřena zastupováním předsedy senátu, což označili v
rozporu se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Podle obviněných
rozhodoval v dané trestní věci soud, který nebyl náležitě obsazen. Tyto námitky
uplatněný důvod dovolání obsahově naplňují. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda
řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.
Podle § 31 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění
účinném v době rozhodování Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 39 T 10/2005
(dále v tomto odstavci jen „zákon“), platí, že krajský soud rozhoduje v
senátech. Samosoudci rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před
soudy.
Z ustanovení § 31 odst. 2 písm. a), b) zákona plyne, že senáty krajského soudu
se skládají z
a) předsedy senátu a 2 přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního
stupně v trestních věcech,
b) předsedy senátu a 2 soudců v ostatních případech.
Podle § 31 odst. 3 zákona platí, že samosoudcem je předseda senátu nebo soudce.
Předsedou senátu může být pouze soudce.
Z ustanovení § 104 odst. 2 zákona vyplývá, že předsedy senátů krajského soudu
jmenuje z řad soudců tohoto soudu předseda krajského soudu.
Především je nutno připomenout, že v době rozhodování předmětné trestní věci
byla JUDr. Dana Kancírová soudkyní Krajského soudu v Brně a předsedou tohoto
soudu byla za účelem zajištění řádného chodu senátu „39 T“, a to s účinností od
1. 1. 2004, pověřena zastupováním předsedy senátu Krajského soudu v Brně v
plném rozsahu činnosti na úseku trestním – I. stupeň (viz pověření na č. l.
10580 spisu). Toto pověření se plně promítlo i do rozvrhu práce uvedeného
soudu, podle kterého byla trestní věc obviněných přidělena senátu 39 T k
vyřízení. V této spojitosti Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného
rozsudku na str. 80 – 81 ohledně jmenované soudkyně konstatoval: „…byla řádně
pověřena k výkonu funkce předsedy příslušného senátu Krajského soudu v Brně,
tento příslušný senát také rozhodoval věc přidělenou v souladu s rozvrhem práce
soudu a šlo tedy v dané věci o senát řádně obsazený, plnící mu přidělené úkoly.
Postup předsedy Krajského soudu v Brně, kterým byla JUDr. Dana Kancírová
pověřena zastupováním předsedy senátu 39 T v plném rozsahu činnosti na úseku
trestním, neodporuje ani zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a nelze
tedy přijmout závěr, že by v dané trestní věci rozhodoval nepříslušný senát či
soudce.“
S těmito správnými úvahami se Nejvyšší soud ztotožňuje. Současně lze dodat, že
v prvním stupni v trestní věci rozhodoval ve smyslu znění § 31 odst. 2 písm. a)
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, senát Krajského soudu v Brně
složený z předsedkyně senátu a dvou přísedících. Jelikož JUDr. Dana Kancírová
byla soudkyní krajského soudu, tak s ohledem na znění § 31 odst. 3 věty druhé
zákona č. 6/2002 Sb. mohla být předsedkyní senátu, přičemž skutečnost, že touto
funkcí byla pověřena, nelze považovat za porušení ustanovení § 104 odst. 2
zákona č. 6/2002 Sb., v tehdy platném znění, a to zejména, když zmíněný akt
učinil subjekt oprávněný k jmenování do funkce předsedy senátu uvedeného soudu.
V posuzované věci rozhodně nešlo o nějaké netransparentní určení soudního
senátu, aby tím bylo popřeno právo na zákonného soudce, jak je zakotveno v čl.
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž je možné poukázat i na
nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 721/10, ve kterém bylo
shledáno ústavně souladným, když u krajského soudu rozhodoval v trestní věci
dočasně přidělený soudce, který byl pověřen výkonem funkce předsedy senátu.
Dovolání obviněných P. H., Z.M. a RNDr. K. Š., kteří je podali i s poukazem na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jsou v příslušné části zjevně
neopodstatněná.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin
nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž
se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam
z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z
dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.
IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/07). Nejvyšší soud není oprávněn v
dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při
hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného
skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení,
přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného
doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím
řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým
soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací
soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí
instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není
oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti
v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování
v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obvinění K. B., P. H., Ing. F. J., Ing.
J. K., Z.M. a RNDr. K. Š. uplatňují v mimořádném opravném prostředku výhrady,
které jimi deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují.
Někteří obvinění vytýkají soudům obou stupňů neúplné důkazní řízení (konkrétně
absenci znaleckého posouzení věrohodnosti spoluobviněného F. Z.). Prakticky
všichni v dovolání tvrdí nesprávné hodnocení důkazů soudy, což jednotliví
obvinění zpravidla i blíže konkretizují (např. nesouhlasí s výpovědí
spoluobviněného F. Z. a zpochybňují její použitelnost v trestním řízení pro
údajnou procesní vadu, jsou odmítány záznamy o sledování osob a věcí s tím, že
mají nulovou vypovídající hodnotu a že při jejich získání nebylo postupováno v
souladu se zákonem) a rovněž vznášejí námitky týkající se posouzení některých
dalších před soudem provedených důkazů. Současně prosazují vlastní hodnocení
důkazů a většina obviněných i vlastní (pro ně příznivou a od skutkových
zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (v podstatě tvrdí, že se
jednání, které je jejich osobám kladeno za vinu, nedopustili, že jejich
obhajoba nebyla vyvrácena). Taktéž shledávají nedostatečným odůvodnění rozsudku
soudu druhého stupně. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že všechny
tyto námitky, které jsou zpravidla v jednotlivých dovoláních podrobněji
rozvedeny, primárně zpochybňují v soudním řízení učiněná skutková zjištění
včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z
tvrzených procesních nedostatků (zejména nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř.) obvinění dovozují vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Je
potřebné připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění ve
smyslu trestního zákona (trestního zákoníku) a v jaké formě, je závěrem
právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí
zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování
stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. I v tomto případě ale
obvinění, jež takový nedostatek tvrdí, spojují své výhrady ohledně naplnění
úmyslného zavinění s jinými skutkovými zjištěními, než byla soudy učiněna. Jak
již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená
rozhodnutí přezkoumávat.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s
vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat
za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i
s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.
ÚS 578/04). O takovou situaci, kterou zejména obviněný Ing. J.K. namítl, se
však v dané trestní věci nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To
85/2007, ve spojení s velmi podrobným odůvodněním rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005, plyne, jaké skutečnosti soudy
vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými
úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně
odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s
obhajobou obviněných. Současně je zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění rozsudku rovněž v podrobnostech
konstatoval, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané
skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny (aplikoval jiné
právní posouzení skutků, než bylo použito soudem prvního stupně) a trestu.
Stručnější odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je akceptovatelné, neboť
ohledně skutkových zjištění zejména odkazuje na obsáhlé odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně. Lze konstatovat, že soudní rozhodnutí nevybočila z mezí
daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Činí-li za této situace obvinění kroky
ke zpochybnění skutkových závěrů a pouze z toho vyvozují vadnost právního
posouzení skutků, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit
usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
V posuzované trestní věci je pro Nejvyšší soud rozhodující zjištění, podle
něhož obvinění spáchali skutky tak, jak jsou popsány v pravomocném výroku o
vině v rozsudku soudu druhého stupně a rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů. V dovolání obvinění nenamítají, že tyto skutky byly nesprávně
právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Jejich výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým
zjištěním, na jejichž podkladě Vrchní soud v Olomouci učinil právní závěr, že
svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byli
pravomocně uznáni vinnými.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f
odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se
dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních
názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v
příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.,
je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho
ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací
důvody nepřipouští. Tak je tomu ohledně dovolání, která podali obvinění K. B.,
Ing. F. J. a Ing. J. K. a v té části dovolání obviněných P. H., Z. M. a RNDr.
K. Š., pokud odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud jednak podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněných K. B., Ing. F. J. a Ing. J. K.,
neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., jednak
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných P. H., Z. M. a
RNDr. K. Š. jako zjevně neopodstatněná.
Rozhodnutí o dovoláních všech obviněných Nejvyšší soud učinil v souladu
se zněním § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného Ing. F. J.
na přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový
návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3
tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl shledán důvod k postupu podle
§ 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: 265b/1g
Spisová značka: 6 Tdo 690/2010
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Zpětvzetí opravného prostředku
Dotčené předpisy: § 31 odst. 2 písm. a) předpisu č. 6/2002Sb.
Kategorie rozhodnutí: C
Podána ústavní stížnost.
Výsledek US: odmítnuto
Datum rozhodnutí US: 13.09.2011
6 Tdo 690/2010-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. listopadu 2010 o dovolání obviněného P. B., proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 85/2007, v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 10/2005, t a k t
o :
Podle § 265g odst. 2 věty první tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu bere
na vědomí zpětvzetí dovolání, které obviněný P. B. podal proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 85/2007.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005, byl
obviněný P. B. uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a účasti na zločinném spolčení
podle § 163a odst. 1 tr. zák. [v bodě 1) výroku]. Za uvedené trestné činy a za
sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák.
a trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterými
byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 4.
2004, sp. zn. 1 T 128/2004, jenž mu byl doručen dne 25. 6. 2004, v právní moci
dne 8. 7. 2004, byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití §
35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a
devíti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu
zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen
trestní příkaz Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 1 T
128/2004, který byl obviněnému doručen dne 25. 6. 2004, v právní moci dne 8. 7.
2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 49 odst. 1,
§ 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a v
družstvech v délce pěti a půl roku.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných K. B., D. B., F.
C., P. H., M. H., J. H., Ing. F. J., A. K., Ing. J. K., Z.M., RNDr. K. Š., A.
Z., F. Z., L. Ž. a Z. Ž.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To
85/2007, byl podle § 258 odst. 1 písm. a), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu
odvolání státního zástupce a obviněného P. B. zrušen v celém rozsahu ohledně
jeho osoby rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T
10/2005. Za splnění podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově
rozhodl a obviněného P.B. uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Za
tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm.
d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50
odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a v
družstvech v délce deseti let.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o odvolání státního zástupce a obviněných K.
B., D. B., F. C., P.H., M. H., Ing. F. J., Ing. J.K., Z. M., RNDr. K. Š., A.Z.,
F. Z., L. Ž. a Z. Ž.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To
85/2007, podal obviněný P. B. prostřednictvím obhájce Mgr. Zbyňka Babíka
dovolání.
V písemném podání ze dne 30. 9. 2010, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne
4. 10. 2010, obviněný P. B. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce prohlásil,
že podané dovolání výslovně bere zpět.
Podle § 265g odst. 2 věty první tr. ř. zpětvzetí dovolání vezme, není-
li překážek, usnesením na vědomí předseda senátu Nejvyššího soudu, a nebyla-li
věc dosud tomuto soudu předložena, předseda senátu soudu prvního stupně.
Předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle tohoto ustanovení a vzal
zpětvzetí dovolání obviněného P. B. na vědomí, neboť neshledal překážek, které
by takovému postupu bránily.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k