6 Tdo 7/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24.
ledna 2008 dovolání, které podal obviněný J. Š., proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 84/2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu Praze pod sp. zn. 2 T 18/2007, a rozhodl
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 2 T 18/2007, byl
obviněný J. Š. uznán vinným, že
1. dne 24. 5. 2006 v přesně nezjištěné době od 11.45 hod. do 16.00 hod. v
podkroví stavby rodinného domku v úmyslu usmrtit, napadl prudkými údery přesně
nezjištěným tupým pádným předmětem o malé kontaktní ploše především do hlavy
poškozeného J. K., kterému způsobil vícenásobná krvácející poranění hlavy s
poškozením mozku, v důsledku čehož poškozený zemřel, poté tělo poškozeného
naložil do zavazadlového prostoru jeho osobního automobilu tov. značky Renault
21, odvezl na přesně nezjištěné místo, kde ho vhodil do koryta řeky B., přičemž
tělo bylo po povodních nalezeno až dne 7. 10. 2006 na pravém břehu řeky v k. o.
O.,
2. přestože mu byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 30.
4. 2004, sp. zn. 8 T 28/2004, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným
dne 4. 9. 2004, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu dvou let, řídil dne 24. 5. 2006 v přesně nezjištěné
době od 11.45 hod. do 16.00 hod. přinejmenším na trase z obce L. do obce Z. –
S., osobní automobil tov. značky Renault Nevada.
Takto popsané jednání soud prvního stupně ve výroku o vině rozsudku právně
kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad
1)] a jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1
písm. c) tr. zák. [v bodě ad 2)]. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen
podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3
tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. Š. odvolání, které bylo usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 84/2007, podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového
soudu – výroku o vině a trestu – podal obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce
dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku.
Obviněný uvedl, že soud rozhodnutí opřel o úvahu, jak by se měl chovat v
případě, že by nebyl pachatelem trestného činu vraždy a uzavřel, že tak, jak se
choval, se mohl chovat a jednat jedině ten, kdo poškozeného napadl a usmrtil.
Tím měl zejména na mysli způsob, jakým s tělem poškozeného naložil. Obviněný
namítl, že takový postup soudu je nesprávný. Zdůraznil, že poškozeného, který
ještě žil, naložil do auta proto, že mu chtěl co nejrychleji zajistit lékařskou
pomoc. Toto řešení označil i znalec – psycholog za přiměřené. Pokud jde o
nakládání s tělem poškozeného poté, co zemřel, tak znalec označil jednání za
sice těžko vysvětlitelné, ale motivované afektem strachu, že bude činěn
odpovědným za jeho smrt. Ocitl se tudíž v mimořádně obtížné a stresové situaci.
V průběhu trestního řízení u soudů obou stupňů bylo obhajobou poukázáno na to,
že pokud by obviněný po nálezu zraněného poškozeného, např. přivolal záchrannou
službu a policii či jej odvezl po jeho smrti do nemocnice, jak mu bylo
několikrát ze strany soudu naznačeno, byl by s největší pravděpodobností stejně
obviněn a odsouzen. I skutečnost, že sám zavolal pomoc a policii, by byla
považována za rafinovanost pachatele.
Dále obviněný vytkl nepřesnost údaje vrchního soudu o tom, že byla prověřována
řada dalších verzí. Toto soud odůvodnil tím, že trestní stíhání bylo zahájeno
až dne 29. 8. 2006. J. Š. byl však policí zadržen krátce po zmizení
poškozeného, poté byl propuštěn a opět zadržen. Žádná jiná verze o možnosti
napadení poškozeného jinou osobou se neprověřovala, veškeré úkony a dokazování
bylo vedeno za účelem prokázání viny obviněného. V jeho prospěch svědčí, že
neměl k takovému jednání motiv, ten nebyl zjištěn a i veškeré rozpory
dokazování byly vysvětleny v jeho neprospěch. Podle obviněného se jedná o
zásadní vadu trestního řízení, která v konečném důsledku vedla k jeho
odsouzení. Pokud by bylo hypoteticky připuštěno, že dva údery do hlavy
poškozenému skutečně zasadil, tak při absenci jakýchkoliv důkazů měla být
zvážena i možnost toho, co se v kritickou dobu na místě činu, a to bez
jakéhokoliv motivu, stalo, neboť se mohl bránit útoku poškozeného, přičemž
překročil meze nutné obrany. V takovém případě mohlo být jeho jednání
kvalifikováno jako ublížení na zdraví podle § 221 odst. 3 tr. zák. eventuálně
podle § 222 odst. 3 tr. zák. Pro závěr soudu, že v úmyslu usmrtit napadl
prudkými údery nezjištěným předmětem poškozeného, neexistuje žádný důkaz.
Z popsaných skutečností je podle obviněného zřejmé, že jeho jednání bylo
nesprávně právně posouzeno. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007,
sp. zn. 7 To 84/2007, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v
nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V rámci tohoto důvodu dovolání nelze vytýkat nesprávnost nebo
neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2
odst. 5, 6 tr. ř.). Zásah do skutkových zjištění by přicházel v úvahu pouze v
případě extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci.
Podle státního zástupce obviněný nevznáší prakticky žádnou námitku, která by se
týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a
zákonných znaků trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Především
polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily jeho manipulaci s tělem
poškozeného a předkládá vlastní verzi důvodů, pro které takovýmto způsobem s
tělem poškozeného nakládal. Též vznáší nepříliš konkrétní námitky proti
úplnosti provedeného dokazování (neprověření jiných verzí úmrtí, resp. usmrcení
poškozeného), které směřují do oblasti hodnocení důkazů i úplnosti skutkových
zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Státní
zástupce podotkl, že závěr o subjektivní stránce trestného činu lze opřít i o
skutečnosti, které se seběhly po jeho spáchání, přičemž odstranění těla
poškozeného lze považovat za jednání typické pro pachatele, kteří předtím
poškozeného úmyslně usmrtili. Ani další hodnotící úvahy soudů obou stupňů nijak
nevybočují z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
Dále státní zástupce konstatoval, že výhrady k právnímu posouzení skutku by
bylo možno spatřovat v závěrečné části dovolání, v níž obviněný zmiňuje možnost
použití právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst.
3 tr. zák., popřípadě podle § 222 odst. 3 tr. zák. Ani v tomto případě však
dovolatel nevychází ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v
odůvodnění soudních rozhodnutí, ale ze spekulativního předpokladu, že čelil
útoku poškozeného, a tvrdí, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by poškozeného
napadl způsobem vylíčeným v tzv. skutkové větě. Státní zástupce zdůraznil, že
obviněný primárně uplatnil námitky skutkového charakteru, přičemž argumentace
je nepřiléhavá i po věcné stránce. Úmyslné usmrcení jiného, byť by k němu došlo
při vybočení z mezí nutné obrany, je nutno posuzovat jako trestný čin vraždy
podle § 219 tr. zák. Okolnosti, že pachatel odvracel útok, aniž byly zcela
splněny podmínky nutné obrany, lze v takovémto případě považovat pouze za
polehčující okolnost ve smyslu ustanovení § 33 písm. f) tr. ř.
Závěrem vyjádření státní zástupce podtrhl, že dovolací námitky obviněného
směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jinému dovolacímu důvodu
uvedenému v § 265b tr. ř. obsahově neodpovídají. Rovněž nebyly vzneseny
výhrady, ze kterých by bylo možno dovozovat existenci extrémního rozporu mezi
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Z uvedených důvodů státní
zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.
ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud rozhodl jiným způsobem,
než je navrhováno, vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného J. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného
ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování
a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování
vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně
a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního
posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před
prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat
jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo
opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný J. Š. uplatňuje v dovolání námitky,
které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v
zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný v
podrobnostech vznáší výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění
včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, a to ohledně skutku pod bodem 1)
výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Praze. Rovněž připomíná vlastní verzi
události (poškozeného, který ještě žil, naložil do auta proto, že mu chtěl co
nejrychleji zajistit lékařskou pomoc). Namítá, že nebyla prověřována verze o
možnosti napadení poškozeného jinou osobou. Zdůrazňuje, že k jednání, které mu
je kladeno za vinu, neměl motiv. Ten nebyl zjištěn a veškeré rozpory dokazování
byly vysvětleny v jeho neprospěch. Z těchto primárně tvrzených procesních
nedostatků, které se týkají nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. až
následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. To platí
i pro úvahu obviněného, kterou sám označuje za hypotetickou, že se mohl bránit
útoku poškozeného, překročit meze nutné obrany a spáchat toliko trestný čin
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 3 tr. zák. či podle § 222 odst. 3 tr.
zák., neboť ji spojuje s jiným skutkovým dějem, než byl v soudním řízení
zjištěn. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení
napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro
dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek
spáchal tak, jak je popsán ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního
stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání
obviněný nenamítá, že tento skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v
úvodu tohoto usnesení), který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně
právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Jeho výtky směřují výlučně vůči konečným skutkovým
zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Praze (následně též Vrchní soud v
Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil [vedle trestného činu
maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. – bod
2) rozsudečného výroku, který ani nebyl odvoláním i dovoláním napaden] všechny
zákonné znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze plyne, jaké skutečnosti soud vzal
za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se
při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z
odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou
obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými
právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona. Tyto závěry dále rozvedl Vrchní soud v Praze na
str. 2 až 5 odůvodnění napadeného usnesení.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f
odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se
dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních
názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v
příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.,
je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho
ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací
důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. dovolání obviněného J. Š. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než
jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst.
3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k