U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2014 o
dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 30. 1. 2014, sp. zn. 2 To 96/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 48/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 1 T 48/2013, byl
obviněný M. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem zločinu loupeže podle
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, který podle
skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 5. 8. 2013 kolem
20.45 hodin v H., v ulici Č. a. č.p. …, okres P.-z., maskován mikinou s kapucí,
čepicí s kšiltem a šátkem na obličeji, ozbrojen kovovým montážním klíčem o
hmotnosti cca 535 g, po předchozím požití alkoholických nápojů, vstoupil do
baru "U Koníka" v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti, kterou měla servírka K.
K., uloženou za barovým pultem, udeřil značnou silou montážním klíčem do
barového pultu a následně se pokusil za něj vniknout, přičemž fyzicky napadl
poškozeného J. Š., tak, že ho velkou silou udeřil montážním klíčem do oblasti
levé čelně temenní krajiny hlavy, což se poškozenému podařilo částečně vykrýt,
poté pokračoval ve střetu s poškozeným, během něhož oba spadli na zem, v dalším
pokračování útoku mu bylo zabráněno svědky V. H. a J. P., načež z místa utekl,
a v důsledku tohoto útoku poškozený utrpěl tržnou ránu v levé čelně temenní
krajině ve vlasem kryté části hlavy, avšak v případě, že by se mu nepodařilo
úder ztlumit, došlo by ke vzniku lineární nebo vpáčené zlomeniny klenby lební,
k ložiskovému poranění mozkových obalů, ke krvácení do prostoru mozkových obalů
nebo ke vzniku ložiskového pohmoždění mozku, tedy k poraněním značícím těžkou
újmu na zdraví“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 173 odst. 2 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na
náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se
sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020 částku ve výši 5.426,- Kč. Podle § 229 odst. 1
tr. ř. byl poškozený J. Š. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce
Krajského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud
v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 2 To 96/2013, jímž podle § 256
tr. ř. obě odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho jednáním
nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen
za vinu, a to co do jeho úmyslného zavinění. Argumentoval, že neměl v úmyslu
způsobit poškozenému J. Š. (dále jen „poškozený“) jakékoli zranění, tím spíše
těžkou újmu na zdraví. Zmínil, že nelze spolehlivě dovodit, že si plně
uvědomoval všechny hrozící následky svého počínání vůči poškozenému a že k
jejich způsobení zaviněně směřoval, třebaže použil nástroj způsobilý přivodit
závažnější újmu na zdraví a útočil jím (jedním úderem) proti důležitým částem
těla poškozeného.
Podle jeho názoru soud nevzal v úvahu jeho stav, kdy mu několik hodin po činu
byla naměřena hodnota alkoholu 2,54 g/kg a nebyl tedy schopen posoudit následky
svého jednání. Dále uvedl, že nebylo náležitě prokázáno, že by udeřil
poškozeného montážním klíčem velkou silou. Vytkl soudu, že blíže nezkoumal
zranění poškozeného a také, jakou měrou mohl poškozený ovlivnit důsledek úderu
(takovým útokem by mělo dojít k pohmoždění, zlomenině nebo naštípnutí kosti či
kostí ruky, kterou poškozený ránu vykrýval). Dovodil, že z jeho jednání, kdy se
s montážním klíčem jednou ohnal po poškozeném a poté upadl s poškozeným na zem,
nevyplývá, že by toto jednání bezprostředně směřovalo k dokonání horšího
následku. Naopak, je zřejmé, že v útoku pokračovat nehodlal, žádným způsobem
ani neútočil (zde odkázal na svědecké výpovědi svědků V. H. a J. P.). Dále
obviněný podotkl, že podle kamerového záznamu vyšel z baru a poté se zhruba za
hodinu a půl chtěl do baru vrátit zpět, aby se omluvil. V kontextu výše
uvedeného se domnívá, že takovéto jednání nesvědčí o jeho úmyslu spáchat těžší
následek nebo s ním být srozuměn a uvědomovat si jej a podle zásady in dubio
pro reo mu pak tuto skutečnost nelze klást k tíži. Poukázal na to, že klíč
neslouží k účelu použití jako zbraň, jeho koupě a donesení do baru sama o sobě
nesvědčila o úmyslu jej takto použít. Současně podotkl, že soud nevzal v potaz
možnost, že ani nechtěl ránu dokončit, avšak v důsledku chycení jeho ruky
poškozeným nemohl ruku ovládat a je tak možné, že montážní klíč upustil. Spolu
s tím, pokud by si, jak soud dovozuje, plně uvědomoval následky svého jednání,
pak je velmi nepravděpodobné, že by šel do baru, v němž znal obsluhu a dokonce
i poškozeného, když bar se nachází ve vesnici, kde on a jeho rodina žijí, a
navíc byl bar otevřen teprve krátce a tržba baru byla evidentně nízká.
Obviněný také popřel, že by skutečnost, že jeho přítelkyně měla nařízenu
exekuci na majetek, byla motivem pro spáchání daného trestného činu, a dodal,
že není žádný další důkaz o tom, že by šel do baru pro peníze. Uzavřel, že
soudy obou stupňů vycházely především z domněnky svědků, nikoli z jeho jednání.
Pokud by byl rozhodnut zmocnit se hotovosti, vyzval by obsluhu k vydání
kasírky. Z jeho jednání však nelze usuzovat, že by se chtěl kasírky zmocnit a
získat tak majetkový prospěch. Nad to uvedl, že měl sjednanou dobře placenou
práci a u sebe měl dostačující finanční hotovost na útratu, což soudy obou
stupňů vůbec nevzaly v úvahu. Současně vyjádřil také výhrady ohledně údajného
maskování. Mezi svědky nebyla shoda o tom, zda byl maskován šátkem či nikoli.
On sám toto popřel, šátek nebyl nalezen ani na místě činu ani později u něj a
ani žádný šátek neměl. Soudem také nebylo zkoumáno, zda si nenasadil kapuci z
důvodů klimatických podmínek toho večera, tj. nebylo prokázáno, že by vstupoval
do baru účelově maskován.
Podle jeho závěru soudy obou stupňů porušily zásadu volného hodnocení důkazů,
když zcela opominuly důkazy svědčící v jeho prospěch a nehodnotily důkazy v
jejich souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Podle jeho názoru mu také nelze
klást za vinu, že poté, co se seznámil s obsahem spisu, změnil výpověď, když
jako podezřelý vypovídal pod vlivem alkoholu a stěžejní provádění důkazů bylo
provedeno až v řízení před soudem. Rozhodujícím byl v daném případě znalecký
posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a znalecký posudek z
oboru lékařství, odvětví psychiatrie, na základě nichž soud potvrdil, že by se
v daném případě mohlo jednat o způsobení těžké újmy na zdraví, aniž by však
zkoumal, s jakou intenzitou a za splnění jakých podmínek by taková těžká újma
na zdraví mohla nastat.
Následně obviněný uvedl, že v daném případě měly být posuzovány skutečné
důsledky jeho jednání, nikoli hypotetické možnosti a následky, které navíc
nebyly podložené. V tomto směru shledal porušení zásady in dubio pro reo, neboť
soud domněnkami dovodil jeho úmysl spáchat loupež a dokonce dovodil nepřímý
úmysl způsobit těžší následek. Přitom vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě
nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle ustanovení § 173
odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu, neboť tato kvalifikace může
být použita pouze v případě, že těžká újma na zdraví byla skutečně způsobena
při spáchání trestného činu loupeže, nikoli že pachatel měl v úmyslu spáchat
horší následek. Přičítání horšího následku je v případě kvalifikace podle
ustanovení § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku možné i v případě nedbalostního
jednání pachatele, naopak v případě pokusu musí být zavinění výhradně úmyslné.
Přímý ani nepřímý úmysl nebyl prokázán, jelikož on sám nebyl srozuměn s tím, že
může spáchat těžší následek, samotná přítomnost klíče v jeho rukou nesvědčí o
tom, že by mu bylo lhostejno, že někomu z přítomných vážně ublíží. Pachatel
trestného činu loupeže primárně nemá v úmyslu ublížit poškozenému na zdraví,
proto ani nemůže mít v úmyslu, byť eventuálním, způsobit horší následek, to je
podle názoru obviněného zřejmé ze samotné podstaty trestného činu loupeže.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 2 To 96/2013, podle
ustanovení § 265k tr. ř. zrušil.
K tomuto dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Připomněl, že s odkazem na obviněným uplatněný dovolací důvod se nelze úspěšně
domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně,
ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Dále
poznamenal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém
rozsahu i v rámci řízení o dovolání, zejména tehdy, existuje-li extrémní
nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry
soudu na straně druhé. Uzavřel, že o takový případ se však v této věci nejedná,
neboť právní závěry soudu zcela odpovídají skutkovým zjištěním, která přitom
jednoznačně vyplývají z provedených důkazů.
Následně státní zástupce uvedl, že podstatou námitek obviněného je popření jeho
zavinění. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku, je sice
závěrem právním, nicméně obviněný tvrzení o absenci úmyslného zavinění ve
vztahu k pokusu zločinu loupeže zakládá na zcela jiném hodnocení důkazů a na
své vlastní verzi skutkového děje, který však byl soudy nižších stupňů
spolehlivě vyvrácen. V daných souvislostech státní zástupce mj. konstatoval, že
tvrzení obviněného, že byl v době činu pod vlivem alkoholu a to vylučovalo jeho
představu o tom, co vše by mohl způsobit, a tedy i úmysl spáchat trestný čin a
způsobit těžší následek, je v rozporu s provedenými důkazy, zejména se
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a výpověďmi
svědků. Provedeným důkazům neodpovídá také námitka, že nebylo prokázáno, že by
obviněný udeřil poškozeného montážním klíčem velkou silou. Pokud jde o námitku,
že nelze naplnit skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1,
2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, k
této námitce se vyjádřil jednoznačně a správně již odvolací soud. Argumentace
obviněného v tomto směru je značně nesrozumitelná a rozporná, v každém případě
však není správná. V dané věci k těžké újmě na zdraví zejména v důsledku obrany
poškozeného nedošlo, trestný čin tedy nebyl dokonán. Je skutečností, že pro
posouzení určitého jednání jako pokusu trestného činu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, musí být dáno úmyslné jednání. Toto však bylo ze strany soudů obou
stupňů na straně obviněného i ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví
dovozeno. Soudy použitá právní kvalifikace je tedy zcela správná.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 2 To 96/2013, podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu, vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím,
aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu Praze ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 2 To
96/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod
uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části
primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům de facto
vytýká v prvé řadě převážně nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in
dubio pro reo a nesprávná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní
verzi skutkového stavu věci a až z toho (sekundárně) vyvozuje závěr o absenci
úmyslného zavinění ve vztahu k pokusu zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a tím o nesprávném právním
posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry
vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné
nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Jak
přiléhavě dovodil státní zástupce, podstatou námitek obviněného je popření jeho
zavinění, přičemž závěr o existenci zavinění je sice závěrem právním, nicméně
obviněný tvrzení o absenci úmyslného zavinění ve vztahu k pokusu zločinu
loupeže podle citovaného zákonného ustanovení zakládá na zcela jiném hodnocení
důkazů a na své vlastní verzi skutkového děje, který však byl soudy nižších
stupňů spolehlivě vyvrácen.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován též (zvláště) v porušení procesních zásad vymezených
zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený
(ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze konstatovat, že v dané věci není dán extrémní nesoulad mezi
učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na
straně druhé (nejde tedy o případ, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou
obsahovou vazbu na provedené důkazy, kdy zjištění soudů nevyplývají z důkazů
při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, kdy zjištění soudů jsou pravým
opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.) Soudy obou stupňů si byly vědomy
důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily
provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a
právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí
daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 tr. ř., tudíž jim nelze
vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění
skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a rovněž (převážně) z
toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit
usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS
681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy.
Předmětnému důvodu dovolání se značnou mírou tolerance formálně odpovídá
námitka obviněného stran možnosti naplnění skutkové podstaty trestného činu
loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku. Nutno ovšem konstatovat, že s touto námitkou
uplatněnou i v odvolání se nezávadně vypořádal ve svém rozhodnutí již Vrchní
soud v Praze. Přesto považoval Nejvyšší soud za vhodně se k ní vyjádřit.
Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí,
kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu
zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví.
Objektivní stránka tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě), který
má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel
zmocnit), záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto
prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního
násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby
napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy
útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke
zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci
předcházet.
Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná
porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou
na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Pokus je obecnou formou trestného činu. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je
pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání
trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat,
jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku je
pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný
čin.
Pojem pokusu je tedy vymezen těmito znaky:
a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
b) úmyslem spáchat trestný čin a
c) nedostatkem dokonání.
Pokus vyžaduje jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
čili ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu
(srov. rozh. č. 43/1958 Sb. rozh. tr.). Vykoná-li pachatel jednání, které je
popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku v úmyslu trestný čin spáchat, jde
o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k
jeho dokonání nedošlo (srov. rozh. č. 33/1965 Sb. rozh. tr.). Jednání směřuje
bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal
uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Jako pokus
však lze posoudit též jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat
objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona,
ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v
bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde
má dojít k následku trestného činu (viz rozh. č. 53/1976 Sb. roz. tr.). Pojem
bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že
pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozh. č. 20/1969
Sb. rozh. tr.). O pokus půjde i tehdy, když pachatel bude působit na hmotný
předmět útoku (např. pachatel spoutal svou oběť v úmyslu ji později uškrtit).
Jednání je v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat,
přičemž trestná činnost je již tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání
trestného činu, neboť pachatel podnikl již vše, co považoval za nezbytné, aby
mohl přikročit k jednání popsanému ve skutkové podstatě, nebo již přímo směřuje
k takovému jednání popsanému ve skutkové podstatě (časová určenost pokusu).
Konečně o pokus půjde i tehdy, když pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti
tak daleko, že se nalézá na místě trestného činu (místní určenost pokusu)
bezprostředně před dokonáním trestného činu. Časová a místní určenost pokusu
jsou jen pomocná kritéria, která obvykle spoluurčují, zda jednání pachatele má
bezprostřední význam pro dokonání trestného činu. Obvykle jsou dány
kumulativně, ale nemusí tomu tak být vždy [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník
I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 238].
V kontextu těchto teoretických východisek je nezbytné konstatovat, že obviněný
zaútočil v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti vůči poškozenému takovým
způsobem, že u poškozeného zcela reálně a bezprostředně hrozilo nebezpečí
vzniku lineární nebo vpáčené zlomeniny klenby lební, k ložiskovému poranění
mozkových obalů, ke krvácení do prostoru mozkových obalů nebo vzniku
ložiskového pohmoždění mozku, tedy těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2
písm. e) tr. zákoníku. K tomuto následku (účinku) nedošlo pouze z důvodů na
vůli obviněného nezávislých - v důsledku aktivní obrany poškozeného, jemuž se
podařilo úder ztlumit.
Z těchto hledisek zde tedy bylo jednání bezprostředně směřující k dokonání
trestného činu (zločinu) loupeže v kvalifikované skutkové podstatě podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, včetně
nedostatku dokonání. Pouze na okraj lze poznamenat, že trestný čin (zločin)
loupeže v základní skutkové podstatě podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku již byl
(užitím násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti)
dokonán.
K tomu lze stručně poznamenat, že možnost, že by obviněný mohl jednat v úmyslu
jiném, než zmocnit se peněz z tržby v baru, soud prvního stupně logicky
vyloučil s ohledem na zjištěné skutečnosti, kdy obviněný uprostřed léta
oblečený do krátkých kalhot a trička s krátkým rukávem vešel do baru maskován
kapucí mikiny, kšiltovou čepicí
a šátkem či šálou přes obličej, ozbrojen montážním klíčem, jímž nejprve značnou
silou udeřil do barového pultu, následně se pokusil dostat uličkou za bar, a
když mu vstup znemožňoval poškozený stojící v uličce, vedl úder velkou silou
montážním klíčem proti hlavě poškozeného, který úder částečně vykryl rukou.
Soud poukázal na celou řadu dalších skutečností (včetně prvotní výpovědi
obviněného), z nichž úmysl obviněného zmocnit se v baru peněz dovodil. Obhajobu
obviněného, která zůstala zcela osamocena a neodpovídala žádnému jinému z
provedených důkazů, pak soud důvodně označil za nevěrohodnou.
Úmysl spáchat trestný čin musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky
trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Není třeba vždy úmysl
přímý, ale zásadně postačí i úmysl eventuální, zejména ve vztahu k některým
znakům. Důkaz úmyslu je v řízení prováděn za pomoci obvyklých důkazních
prostředků. Zvláštní význam má v této souvislosti povaha nebo způsob jednání, z
něhož bude možno někdy usuzovat, zda se jedná o dokonaný trestný čin méně
závažný nebo o pokus závažnějšího trestného činu. Z toho, že pokus vyžaduje
úmysl, vyplývá, že je pokus trestný jen u trestných činů úmyslných.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je
společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných
skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U
přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový
následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje
aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je
možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností,
která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k
uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170,
171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně,
lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z
okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení)
nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu).
Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z
nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Jinak řečeno,
závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je
závěrem právním, tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se ovšem
musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného
dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen
nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného
myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů
chráněných trestním zákonem.
Pokud se jedná o zavinění obviněného ve vztahu k těžšímu následku [stran znaků
uvedených v § 173 odst. 1 tr. zákoníku nemohlo být sporu o zavinění ve formě
úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], Nejvyšší soud shledal
správným závěr odvolacího soudu, podle něhož, zvláště vzhledem ke způsobu
provedení a zacílení útoku obviněného vůči poškozenému a jeho intenzitě -
obviněný razantně napadl poškozeného - velkou silou udeřil montážním klíčem o
hmotnosti cca 535 g, do oblasti levé čelně temenní krajiny hlavy, což se
poškozenému podařilo částečně vykrýt, obviněný věděl, že svým násilným jednáním
může poškozenému způsobit závažná zranění (rázu těžké újmy na zdraví) a že s
takovýmto následkem (účinkem) byl srozuměn, a tedy že ve vztahu k těžké újmě na
zdraví poškozeného, reálně a bezprostředně hrozící z jeho (loupežného) útoku,
jednal v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Tvrzení obviněného, že byl v době činu pod vlivem alkoholu, což mělo vylučovat
jeho představu o tom, co vše by mohl způsobit, a tedy i úmysl spáchat trestný
čin a způsobit těžší následek, je v rozporu s provedenými důkazy, zejména se
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z něhož vyplývá,
že v rozhodné době byly schopnosti obviněného rozpoznat protiprávnost svého
jednání a toto jednání ovládat vlivem prosté střední opilosti lehce sníženy,
měrou forenzně nepodstatnou. Poukázat lze dále na závěry soudu prvního stupně
stran výpovědí svědků, z nichž vyplynulo, že obviněný nejevil známky požití
alkoholických nápojů. Provedeným důkazům neodpovídá také námitka, že nebylo
prokázáno, že by obviněný udeřil poškozeného montážním klíčem velkou silou a
jedná se o dedukci soudu. Poškozený se jednoznačně vyjádřil v tom smyslu, že
jej obviněný udeřil silným úderem do hlavy, přičemž ze znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplynulo, že zjištěné poranění
poškozeného vzniklo působením tupého násilí o větší intenzitě na hlavu do levé
čelně temenní krajiny. Tyto důkazy jsou zcela souladné, a to i s dalšími
provedenými důkazy, jak na ně odkazuje soud prvního stupně (výpovědi dalších
svědků, zejména J. P., podle něhož poškozený v důsledku úderu do hlavy
zavrávoral).
Za zjištěného a popsaného stavu je správným závěr soudů nižších stupňů, podle
něhož obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu zločinu loupeže
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
K uvedenému lze doplnit, že z hlediska hmotného práva není dána žádná
okolnost, která by tomuto závěru bránila. Správně odvolací soud konstatoval, že
jiná situace by byla, kdyby zjištěný těžší následek měl být zahrnut
nedbalostním pachatelovým zaviněním. V takovém případě pokus trestného činu
podle kvalifikované skutkové podstaty, jejímž znakem je způsobení takového
těžšího následku, není možný, neboť pokus je trestný jen u úmyslných trestných
činů a musí proto zahrnovat všechny znaky jak základní, tak i kvalifikované
skutkové podstaty toho kterého trestného činu. V posuzovaném případě se však i
k bezprostředně hrozícímu těžšímu následku vztahoval úmysl obviněného, takže
zákon v takových případech pokus trestného činu nevylučuje.
V daných souvislostech pak není od věci zmínit doktrinální výklad, podle něhož
je vyloučen jednočinný souběh trestného činu loupeže mimo jiné s trestným činem
těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku. Ustanovení § 173 odst. 1,
2 písm. b) tr. zákoníku je totiž ve vztahu k ustanovení § 145 tr. zákoníku
ustanovením speciálním (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1555, 1557).
Argumentaci obviněného, kterou by bylo možno formálně podřadit pod
uplatněný důvod dovolání, tedy nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý