6 Tdo 714/2025-1459
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání, které podala obviněná M. Č. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 44 To 5/2025-1348, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 85/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 22. 10. 2024, č. j. 51 T 85/2022-1277, byla obviněná M. Č. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
dne 2. 7. 2019 předložila poškozené V. Ch., narozené XY, k podpisu plnou moc pro právní jednání vůči Stavební spořitelně České spořitelny, a.s., přičemž na základě této plné moci poté: ? dne 3. 7. 2019 ukončila smlouvu o stavebním spoření č. XY poškozené V. Ch. a finanční částku z něho plynoucí ve výši 360 565 Kč nechala zaslat na svůj bankovní účet č. XY, vedený u České spořitelny, a.s., ? dne 3. 7. 2019 ukončila smlouvu o stavebním spoření č. XY poškozené V. Ch. a finanční částku z něho plynoucí ve výši 267 876 Kč nechala zaslat na svůj bankovní účet č. XY, vedený u České spořitelny, a.s. Takto konala, ačkoliv na straně poškozené se již zcela viditelně projevovala duševní porucha v podobě smíšené demence těžkého stupně, v důsledku čehož nebyla schopna dostatečně a adekvátně projevit svou vůli, rozhodovat se ve věcech podstatnějšího charakteru, zejména rozhodovat ohledně dispozice se svým majetkem a byla tak zvýšeně ovlivnitelná, čehož obžalovaná využila ke svému obohacení, které bylo ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě předchozí podpory spočívající v pomoci se záležitostmi běžného života a chodem domácnosti, jež poškozené obžalovaná poskytovala; svým jednáním tak způsobila poškozené V. Ch. škodu ve výši 628 441 Kč.
2. Obviněna byla za tento přečin odsouzena podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Dále jí byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 celých denních sazeb, denní sazba činí 1 000 Kč, tj. celkem 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. K. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Naproti tomu byla obviněná podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 sp. zn. 2 ZT 125/2020, pro jednání v obžalobě označené pod bodem I., II. a III., v čemž bylo obžalobou spatřováno spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
4. O odvolání obviněné a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 44 To 5/2025-1348, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Dále jí podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 200 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 500 Kč, tj. celkem 300 000 Kč. Odvolání obviněné zamítl podle § 256 tr. ř.
5. Pro úplnost se uvádí, že výše označená rozhodnutí jsou v pořadí druhými meritorními rozhodnutími, které soudy nižších stupňů ve věci dovolatelky vydaly. První rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 12. 2023, č. j. 51 T 85/2022-1089, napadený odvoláními obviněné, státního zástupce a poškozené byl totiž zrušen v celém rozsahu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2024, č. j. 44 To 87/2024-1132, jímž byla věc soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Duriše dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
7. Úvodem připomněla, že v napadeném rozsudku [bod 12. písm. a) odůvodnění] jí odvolací soud dal za pravdu. Zdůraznila tedy, že z žádného důkazu nevyplývá, že poškozená dne 2. 7. 2019 trpěla duševní poruchou smíšené demence těžkého stupně, středně těžkou multivaskulární demencí. Jedná se o odbornou otázku, kterou si soud nemohl posoudit sám. Je faktem, že o forenzně narušené kognici bylo možné u paní Ch. uvažovat od doby vyhotovení testu MMSE, což ale není červenec 2019, ale daleko později (14. 11. 2019). Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by znalec MUDr. Žukov stvrdil, že toho dne byla poškozená rozumově slabá. Opakovaně sdělil, že u demence neexistuje prediktivní algoritmus progrese onemocnění a nebyly učiněny žádné testy. Nebylo vůbec stanoveno, kdy údajně došlo k rozvoji středně těžké demence. Navíc nebyla na demenci ani léčena. V této souvislosti dále soud opomněl vyhodnotit následnou lékařskou zprávu paní Mgr. Olejníkové ze dne 15. 8. 2019, která odporuje závěrům o její rozumové slabosti dne 2. 7. 2019. Ani znalec nesdělil s jistotou, že byla v okamžik podpisu plné moci neschopná chápat právní jednání. Není lékař a nic zvláštního na ní nepoznala. Přesto odvolací soud uvádí, že toho dne nemohla poškozená myšlenkově uvážit následky udělené plné moci. Pracovnice úřadu paní P., která ověřovala podpis poškozené, si také ničeho nevšimla. Z výslechu této svědkyně jasně vyplývá, že poškozená ji pozdravila, nebylo na ní vidět nic zvláštního a podepsala plnou moc a ověřovací knihu.
8. Rozhodné skutkové zjištění, že se u poškozené toho dne zcela viditelně projevovala duševní porucha v podobě smíšené demence těžkého stupně, čehož měla obviněná využít, je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatelka poukázala na výpověď svědkyně K. a plnou moc ze dne 18. 11. 2019, v níž je zmocněncem JUDr. Janka Chorvátová. Svědci (např. MUDr. Kopáčová) popisovali, že poškozená ještě v listopadu roku 2023 normálně jednala a vyjadřovala svoji vůli. Navíc poškozená za účasti dalších osob podepsala v nemocnici revers, v němž je uvedeno, že opouští lůžkovou péči na naléhání rodiny a známých, že MUDr. Kopáčová doporučila lůžkovou péči. Nicméně při výslechu uvedla, že nebyl důvod podepisovat revers, protože poškozená byla somaticky stabilní.
9. Odvolací soud dále pochybil, když ve vztahu k naplnění subjektivní stránky nezohlednil její výpověď, podle níž jednala na základě výslovné žádosti poškozené. Opakovaně jí udělila plné moci, prvně pro veškerá jednání, pak ve vztahu ke konkrétním produktům. Plné moci ze dne 21. 2. 2019 a 2. 7. 2019 jí udělila poté, co jí řekla, že jí daruje všechny finanční prostředky, ať to zařídí. Místo toho odvolací soud v napadeném rozsudku zcela alibisticky uvedl, že tvrzení o daru bohužel nebylo možno ověřit. To jí však nelze klást k tíži. Tvrzení o existenci darovací vůle bylo uvedeno v dobré víře a neexistuje žádný důkaz o opaku. Odvolací soud uložil trest na základě převážně domněnek a nemožnosti ověřit vůli zesnulé osoby, čímž porušil zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, a tedy porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv.
10. Navíc poukázala na to, že poškozená učinila ohledně celého svého majetku závěť v její prospěch, a dokonce jí dne 25. 7. 2018 udělila i generální plnou moc. Neměla jakýkoliv úmysl zneužít rozumové slabosti poškozené. Navíc, o tom, že ji ve své závěti označila jako závětního dědice veškerého jejího majetku, vůbec nevěděla. Tuto skutečnost se dozvěděla až v průběhu řízení u soudu a po její smrti. Postrádá tedy jakoukoli logiku odůvodnění odvolacího soudu, že měla obavu z dědického řízení. I závěť je jednoznačným důkazem o vztahu poškozené k ní.
11. Obviněná dále namítla, že skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nenaplňuje všechny znaky trestného činu lichvy. V řízení nebyl nade vši pochybnost naplněn formální znak trestného činu lichvy spočívající v rozumové slabosti jiného. Tvrzení, že poškozená byla v době podpisu plné moci „rozumově slabá“, zůstalo neprokázané, a to zvláště s přihlédnutím k tomu, že poškozená nebyla zbavena způsobilosti k právním úkonům. Ani ze znaleckých posudků jednoznačně tento stav nevyplývá k okamžiku podpisu plné moci dne 2. 7. 2019. Tím soud nesprávně vyhodnotil skutkový stav jako naplňující zákonné znaky lichvy, ačkoliv zde chybí jak subjektivní, tak objektivní složka tohoto trestného činu. Namítla také, že nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin. Z její výpovědi i z dalších důkazů vyplývá, že jednala v přesvědčení, že naplňuje přání poškozené. Absence důkazu o této vůli není důkazem o nepravdivosti její výpovědi.
12. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok, kterým byla uznána vinnou a na něj navazující výrok o trestu a náhradě škody rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 44 To 5/2025-1348, a stejně tak v rozsahu, ve které byla uznána vinnou a byl jí uložen trest a navazující výrok týkající se náhrady škody rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 51 T 85/2022, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněné vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř. Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se souvisejícími námitkami obviněné blíže podrobněji zabývat, přičemž lze v úplnosti odkázat na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů.
14. Obsahově relevantní námitky k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v podaném dovolání spatřovat především v namítané absenci subjektivní stránky projednávané skutkové podstaty. Obviněná namítá, že neměla v úmyslu poškozenou jakkoli uvést v omyl či podvést, případně se neoprávněně na její úkor obohatit. Dále v namítané absenci samotné objektivní stránky skutkové podstaty, neboť podle ní nebylo prokázáno, že by poškozená trpěla rozumovou slabostí. I v těchto bodech pouze rozporuje učiněná skutková zjištění ze strany soudů prvního a druhého stupně. Navíc se z větší části jedná o zcela totožné námitky, které uplatňovala již v rámci řízení před soudy obou stupňů, zejména pak v podaném odvolání, přičemž soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
15. Předně nelze přisvědčit její dovolací argumentaci vyznívající v duchu, že soudy interpretovaly skutková zjištění toliko v její neprospěch a že snad měly ignorovat zásadu in dubio pro reo. Při pohledu na podanou obžalobu a výsledný rozsudek soudu prvního stupně, s jehož závěry se v otázce viny odvolací soud de facto ztotožnil, je patrné, že v podstatné části žalovaného jednání byla obviněná zproštěna obžaloby, a to právě z důvodu, že i po provedeném dokazování v hlavním líčení nadále panovaly pochybnosti stran uvedení poškozené v omyl (s ohledem na žalovaný trestný čin podvodu) či přítomnosti jiné obdobné formy protiprávního jednání.
16. Odlišný postoj ovšem soudy zaujaly ve vztahu k jednání ze dne 2. a 3. 7. 2019. Obviněná v daném směru zejména namítá, že stav rozumové slabosti poškozené nebyl objektivně prokázán. Rozporuje však toliko učiněná skutková zjištění a nabízí vlastní verzi interpretace provedených důkazů, než ke které dospěly ve věci rozhodující soudy. Oba znalci, tedy doc. Žukov a MUDr. Konečný dospěli k závěrům o syndromu demence u poškozené, přičemž v kontextu dalších provedených důkazů lze přisvědčit soudu prvního stupně, že v době podpisu plné moci již „rozumovou slabostí“ poškozená trpěla. Začátek července roku 2019 byl dovozen s přihlédnutím nejen k závěrům znaleckých zkoumání, ale i dalších lékařských zpráv a svědeckých výpovědí (viz mimo jiné zprávy MUDr. Viktorinové a MUDr. Kopáčové). I v tomto případě je období začátku července 2019 stanoveno ve prospěch obviněné, byť např. MUDr. Konečný hovoří o období ještě dřívějším. Navíc neobstojí námitky obviněné, že na poškozené žádný handicap ovlivňující její jednání neshledávala, neboť soudy s oporou ve svědeckých výpovědích mohly dovodit, že reálný stav poškozené byl rozpoznatelný i pro laika. Přeceňovat poté nelze vyjádření pracovnice ověřující podpis poškozené, jelikož ta podle vlastní výpovědi „ověřovala“ schopnost poškozené se podepsat, aniž by jakkoli zkoumala zdravotní stav poškozené. Tudíž její svědectví, na které se obviněná odvolává, nepodává žádnou relevantní informaci právě o duševním stavu poškozené, resp. přítomnosti anebo nepřítomnosti její rozumové slabosti.
17. Nad rámec uvedeného lze poukázat na skutečnost, že soudy nikterak nerozporovaly kladný vztah mezi poškozenou a obviněnou. Poškozená obviněné byla mnohdy jedinou oporou, pomáhala jí, starala se o ni apod. Uvedené ovšem bez dalšího neznamená, že se obviněná nemohla rozhodnout obohatit se na úkor poškozené. Přestože měl majetek poškozené po její smrti připadnout právě jí, tak uvádí, že o existenci závěti nic nevěděla. I kdyby tomu tak bylo, nic by ji neopravňovalo k přivlastňování si majetku poškozené ještě za jejího života.
18. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
20. Obviněná, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založila na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jí vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
21. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
23. Byť obviněná jednoznačně nevyjádřila, kterou z možných alternativ uvedeného dovolacího důvodu ve svém dovolání uplatňuje, z obsahu její dovolací argumentace je zřejmé, že se vztahují toliko k alternativě první. Této alternativě však nevyhovují námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka namítá rozpor zjištění soudu prvního stupně se svojí verzí události či je zakládá na svém hodnocení důkazů. Nejenže zákonné znění uvedené alternativy vyžaduje, aby byl předmětem jejích námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).
24. Obviněná svoji argumentaci staví do dvou rovin. Zaprvé zdůrazňuje, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá závěr, že poškozená trpěla dne 2. 7. 2019 duševní poruchou smíšené demence těžkého stupně. Zadruhé poukazuje na důkazy, z nichž má vyplývat, že se poškozená ve stavu rozumové slabosti v daný den nenacházela. Uvedené námitky však odpovídají její dosavadní obhajobě vznesené v předchozích stadiích řízení, na které soudy nižších stupňů, a především soud odvolací zcela dostatečným způsobem reagovaly.
25. Argumentace obviněné, že ze znaleckého posudku nevyplývá, že by poškozená rozumovou slabostí trpěla dne 2. 7. 2019, a že soud si tuto otázku nemohl posoudit sám, zcela opomíjí podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i reakci odvolacího soudu na její námitky. Přestože diagnostika samotné duševní poruchy je samozřejmě otázkou odbornou, která spadá do gesce příslušného znalce, naproti tomu odpověď na otázku, zda taková porucha naplnila znak rozumové slabosti ve smyslu § 218 tr. zákoníku, přísluší soudu. Pro tyto účely má k dispozici nejen znalecké posudky, ale také soubor dalších provedených důkazů, ať už to v projednávané věci byly lékařské zprávy, či výpovědi svědků. Oba ve věci činní znalci vypracovali doplňky svých posudků po prostudování kompletní zdravotnické dokumentace, přičemž doc. Žukov uvedl, že k jednoznačné manifestaci onemocnění demencí došlo k červnu 2019 (č. l. 1250 p. v.), a MUDr. Konečný dokonce shledal, že v době hospitalizace v únoru 2019 již poškozená trpěla středně těžkým kognitivním deficitem (č. l. 1212). Soud prvního stupně ve světle dalších provedených důkazů postupoval správně ve prospěch obviněné a vycházel ze závěru doc. Žukova a lékařských zpráv, podle nichž byl v období června 2019 stav poškozené již natolik zjevný, že to musela obviněná vnímat. Odvolací soud přiléhavě připomenul, že 29. 6. 2019 už poškozená nebyla schopna pochopit obsah a význam edukace o pohybových návycích. Je tedy zřejmé, že o pár dní později nemohla být ve stavu dostatečně uvážit následky udělení plné moci obviněné. Závažnost stavu poškozené přitom vyplývá nejen ze záznamů odborného zdravotního personálu, ale také výpovědi svědkyně V. Š., přítelkyně poškozené. Soudy obou stupňů tudíž dostatečně jasně ve svých odůvodněních osvětlily opodstatněnost závěru, že se poškozená dne 2. 7. 2019 nacházela ve stavu rozumové slabosti, pro který nemohla správně posoudit důsledky udělení plné moci obviněné.
26. Obviněná dále upozornila na několik důkazů, z nichž podle ní vyplývá, že poškozená byla v předmětné době ve stavu, kdy mohla svobodně a volně rozhodnout o udělení plné moci obviněné k převodu peněžních prostředků. Také na tyto námitky dovolatelky již reagovaly soudy nižších stupňů, postačuje proto pouze krátká připomínka jejich argumentace. Co se týče pracovnice úřadu, která toho dne ověřovala podpis poškozené, ta sama vypověděla, že „při ověřování podpisu u nemocných obecně neřeší nic, kromě toho, zda jsou schopní se podepsat“ [viz rozsudek odvolacího soudu, bod 12.d)]. Její výpověď tudíž těžko může sloužit jako doklad o rozumových schopnostech poškozené. Taktéž s lékařskou zprávou MUDr. Olejníkové se vypořádal již soud prvního stupně, který jí přiřkl okrajový význam. Uvedený záznam totiž představuje výjimku z jinak konzistentního obrazu vykresleného ostatními lékařskými zprávami o poměrně rychle postupující degradaci rozumových schopností poškozené. Případná platnost plné moci udělené poškozenou dne 18. 11. 2019 není předmětem tohoto řízení. Skutečnost, že tuto či reverz z nemocnice poškozená podepsala, nemá žádný vliv na závěry soudů nižších stupňů o tom, v jakém stavu se poškozená nacházela dne 2. 7. 2019.
27. Závěrem možno dodat, že argumentace obviněné, že postupovala v dobré víře, neboť poškozená projevila přání jí peněžní prostředky darovat, je v rozporu se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož si musela být obviněná vědoma stavu poškozené. Nemohla proto postupovat v dobré víře při vědomí, že poškozená se již pro svůj stav nemůže o této otázce svobodně a správně rozhodnout. V kontrastu k jednání obviněné v tomto stojí přístup svědka J. Z., kterému poškozená také opakovaně sdělila, že mu odkáže svůj byt, on to však „převedl do legrace“ s tím, že má poškozená byt odkázat příbuzným.
28. Z výše uvedeného hodnocení vyplývá, že námitky obviněné neosvědčily existenci rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně potvrzenými odvolacím soudem a provedenými důkazy. K naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tudíž nedošlo.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. K uvedenému dovolacího důvodu obviněná přiřadila dvě námitky, podle nichž nebylo prokázáno její zneužití rozumové slabosti poškozené, ani subjektivní stránka trestného činu, tj. její úmysl. V obou případech však obviněná vychází z vlastní verze hodnocení důkazů a pomíjí skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně. Pokud k absenci znaku rozumové slabosti poškozené obviněná namítla, že nebyl prokázán, nejedná se o námitku odpovídající obsahovému vymezení daného důvodu a spočívá výhradně v polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
30. Námitka dovolatelky, že poškozená nebyla zbavena svéprávnosti je zcela mimoběžná, neboť pro naplnění předmětného znaku je rozhodující, že se poškozená nacházela ve stavu odpovídajícím jeho vymezení v trestním zákoně. Jedná se totiž o pojem práva trestního, a je tudíž předmětem samostatného dokazování. Rozhodnutí o omezení svéprávnosti poškozeného by mohlo představovat pouze jeden z důkazních prostředků, který by mohl sloužit k prokázání, že se poškozený v takovém stavu nacházel. Vzhledem k tomu, že se jedná o pojmy rozdílné, osoba se může nacházet ve stavu rozumové slabosti, aniž by byla omezena na svéprávnosti. Ostatně rozhodnutí o omezení svéprávnosti člověka je považováno za řešení, ke kterému je přistupováno až tehdy, nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (viz § 55 odst. 2 o. z.). Další námitky stran toho, zda existence tohoto stavu u poškozené byla prokázána, byly již předmětem její argumentace podřazené pod dovolací důvod podle písm. g) a Nejvyšší soud se s nimi vypořádal v odpovídající části.
31. Zcela mimo vymezení daného dovolacího důvodu se pak pohybuje námitka obviněné stran absence úmyslu na její straně, což má prokazovat její výpověď, podle níž jednala v přesvědčení, že plní přání poškozené. Obviněná tak pouze setrvává na vlastní verzi události odpovídající její obhajobě. Soudy nižších stupňů však zcela správně vyjádřily, že i kdyby poškozená takové přání vyjádřila v době, kdy takového rozhodnutí byla plně schopná (jak ostatně udělala soupisem závěti ve prospěch obviněné), totéž neplatí pro den 2. 7. 2019, kdy se objektivně nacházela ve stavu vylučujícím její svobodné a volné učinění takového rozhodnutí.
32. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že námitky obviněné se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zcela minuly. Námitky skutkové povahy neodpovídají hmotněprávní povaze tohoto dovolacího důvodu a nemohou tudíž založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu.
V./3. K otázce porušení základních práv obviněné
33. Obviněná namítla porušení pravidla in dubio pro reo a zásady presumpce nevinny, neboť soudy podle jejího mínění vyhodnotily důkazy v její neprospěch. Především je na místě připomenout opakovaně vyjádřený postoj Ústavního soudu, podle něhož „v našem trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. [...] Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady ‚v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud pochybnosti nemá“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, IV. ÚS 154/02).
34. Jak upozornil již odvolací soud ve svém rozhodnutí a připomenul též státní zástupce, v projednávané věci soud prvního stupně jednoznačně ukázal, že postup v souladu s pravidlem in dubio pro reo mu není cizí, když velmi pečlivě zvažoval provedené důkazy a obviněnou z několika skutků obžaloby zprostil. Podrobné odůvodnění soudu prvního stupně jednoznačně svědčí o pozornosti, kterou hodnocení důkazů věnoval, a opatrnosti, s níž ke svým skutkovým zjištěním přistupoval. Nelze proto v jeho postupu seznat pochybení spočívající v nerespektování uvedeného pravidla, resp. zásady z níž vychází.
35. K další námitce obviněné stran porušení jejího práva na spravedlivý proces lze dodat následující. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatelka přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
V. Způsob rozhodnutí
36. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány neopodstatněnými. Námitky, které obviněná podřadila pod dovolací důvod podle písm. h) téhož ustanovení, jeho obsahovému vymezení nevyhověly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
37. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu