6 Tdo 717/2016-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2016 o
dovolání, které podal obviněný P. S . , proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 28. 1. 2016, č. j. 8 To 7/2016-1490, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 89/2015, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á .
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 10. 2015, č. j. 3 T
89/2015-1428, zrušil jmenovaný soud podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku výrok o
vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a celý výrok o trestu z
trestního příkazu Okresního soudu v Domažlicích ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 8 T
4/2015, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2015, jakož i další výroky, které
mají v uvedeném výroku o vině a trestu svůj podklad, a znovu při vázanosti
skutkovými zjištěními rozhodl tak, že obviněného P. S. (dále jen „obviněný“,
příp. „dovolatel“) uznal vinným ad 1) pod body 1-29 přečinem krádeže podle §
205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, ad 2) pod body 1-2, 4-5, 8-9,
21, 24-25 přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr.
zákoníku a ad 3) pod bodem 30 přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196
odst. 1 tr. zákoníku, přičemž se této trestné činnosti dopustil jednáním
popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
2. Obviněný byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 2 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 226
písm. c) tr. ř. byl zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v
Domažlicích sp. zn. ZT 61/2015 pro zde blíže vymezený skutek, neboť nebylo
prokázáno, že by jej spáchal obviněný. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla
uložena povinnost nahradit poškozeným škodu způsobenou trestnou činností, a to
blíže konkretizovaným osobám, z nichž některé byly podle § 229 odst. 2 tr. ř.
odkázány se zbytky svých uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Kooperativa
pojišťovna, P. H., Z. V. a PMG Pilsner Managment Group, spol. s r. o. odkázáni
se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 1. 2016, č. j. 8 To
7/2016–1490, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný
prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Bláhy dovolání, jež opřel o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
5. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nadále setrvává na tom, že rozsudek soudu prvního stupně, jakož i usnesení
soudu odvolacího je zatíženo vadou spočívající v nesprávné právní kvalifikaci
skutků, neboť je přesvědčen, že v rozhodnutích (resp. výrokové části rozsudku)
není vyjádřeno, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty pokračujícího
přečinu krádeže a pokračujícího přečinu porušování domovní svobody. Připomenul,
že v rozsudku soudu prvního stupně chybí údaj o pokračování, ač podle jeho
odůvodnění dospěl soud k závěru, že se pokračujících přečinů dopustil. Uvedené
skutečnosti činí rozsudek vnitřně rozporným.
6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle jeho
názoru dán proto, že trestní zákoník umožňuje uložit trest pouze za pokračování
v trestném činu. Protože nebyl uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného
činu, je naplněn i tento dovolací důvod. Vytýkanou vadu pokládá za natolik
zásadní, že má podle jeho názoru vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí soudů
obou stupňů (dovolává se přitom nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06).
7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel
žádnou argumentaci ve své podstatě nevznesl (zejména, kterou variantu
uplatňuje), lze však usuzovat, že napadá závěr o zamítnutí jeho odvolání soudem
druhého stupně podle § 256 tr. ř., ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
zatíženo vadami naplňujícími dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h)
tr. ř. – viz jeho vyjádření: „Odsouzený proto i nadále trvá na plné důvodnosti
a oprávněnosti shora uvedené výhrady, stejně jako na tom, že se jednání o vadu,
která má vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí prvoinstančního i odvolacího
soudu“.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, jakož i jemu předcházející
rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech a podle § 265l přikázal odvolacímu
soudu, popřípadě okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
9. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“). Připomenul, že výchozím předpokladem pro
uplatnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nesprávná
aplikace hmotného práva. Obviněný přitom žádné nesprávné právní posouzení
skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve svém dovolání fakticky
nenamítá, neboť sám uvádí, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá,
že jednání, kterým byl uznán vinným, naplňuje znaky pokračujících přečinů
krádeže a porušování domovní svobody, Brojí tak pouze proti tomu, že v uvedeném
rozsudku chybí explicitní údaj o pokračování v trestné činnosti.
10. Z obsahu rozhodnutí nalézacího soudu, a to jak z jeho výrokové
části, tak z jeho odůvodnění, je přitom podle státního zástupce zřejmé, že soud
v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku, tj. v souladu s
hmotným právem, uznal obviněného vinným z pokračujících přečinů krádeže a
porušování domovní svobody, za což mu správně uložil i společný trest s odkazem
na § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Formulace skutkové i právní věty uvedeného
rozsudku přitom nevzbuzuje žádnou pochybnost o tom, že nalézací soud posoudil
jednání obviněného v případě uvedených přečinů jako pokračování v trestném činu
dle § 116 tr. zákoníku, což je ostatně podle jeho mínění výslovně uvedeno v
odůvodnění tohoto rozhodnutí. Státní zástupce podotkl, že ve výrokové části
rozsudku nalézacího soudu se tento fakt odráží mimo jiné v tom, že soud I.
stupně užil vždy jedinou právní větu pro všechny dílčí útoky daného přečinu.
Závěr o tom, že se v daném případě jedná u přečinů krádeže a porušování domovní
svobody o pokračování v trestném činu, pak explicitně potvrdil i soud odvolací.
Námitku dovolatele, že ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu není uveden
výslovně údaj o pokračování v trestném činu, pokládá za ryze formálního
charakteru. Zjevně nemůže být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ani jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř.
11. Oporu pro oprávněnost tvrzení dovolatele, že absence explicitního
vyjádření o pokračování v trestném činu zakládá vadu spočívající v nesprávné
právní kvalifikaci, neshledal ani v příslušných ustanoveních trestního řádu,
která stanoví obsahové náležitosti rozsudku. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok o
vině musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen
zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i
uvedením, zda jde o zločin nebo přečin. Zákonným pojmenováním a uvedením
příslušného zákonného ustanovení se rozumí číselné označení a název některé ze
skutkových podstat trestných činů zařazených ve zvláštní části trestního
zákoníku a citace odstavců, písmen nebo alinea příslušného zákonného
ustanovení. Trestní řád tedy výslovně nepožaduje, aby v právní větě bylo
explicitně uváděno, že se jedná o „pokračování“ v trestném činu či o
„pokračující“ přečin nebo zločin.
12. S ohledem na výše uvedené státní zástupce neakceptuje ani tvrzení
dovolatele, že nebyl uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu, a
proto mu nebylo možné uložit společný trest.
13. Stran dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že
podle tohoto ustanovení je možné podat dovolání tehdy, jestliže byl obviněnému
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně pro trestný čin, jímž
byl uznán vinným. V dané věci je přitom evidentní, že dovolateli nebyl uložen
nepřípustný druh trestu ani mu nebyl vyměřen uložený trest odnětí svobody mimo
zákonnou trestní sazbu, která dle § 205 odst. 3 tr. zákoníku činí jeden rok až
pět let. Námitky obviněného co do jím tvrzené nepřiměřené přísnosti uloženého
trestu nelze pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani pod
jiný dovolací důvod dle § 265b tr. ř.) podřadit.
14. Závěrem státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného,
které formálně podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. s odkazem na naplnění dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 písm. g), h)
tr. ř. v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu, neodpovídají věcně
těmto dovolacím důvodům ani žádnému jinému z dovolacích důvodů obsažených v §
265b tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto
rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti
dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
Východiska
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na
které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat
od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon
nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen
některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které
zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý
trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto
dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají
takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody,
trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu,
náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu
určitou a trestu zákazu pobytu.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,
pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy
může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první)
dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené
rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek
zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.
nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky
stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
22. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí
uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného
prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že
neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256
tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé
alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému
rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své
rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Důvodnost dovolání
25. Dovolací námitky uplatněné obviněným v jeho dovolání je možno jako
formálně vyhovující dovolacím důvodům upraveným v ustanovení § 265b tr. ř.
označit jen s vysokou mírou shovívavosti, a to v případě:
a. námitky o vadnosti hmotně právního posouzení skutku, v důsledku
dovolatelem namítané absence údaje vyjadřujícího právní závěr o spáchání
pokračujícího trestného činu (pokračujících přečinů krádeže a porušování
domovní svobody, jichž se podle jeho hodnocení dopustil),
b. námitky vadnosti výroku o trestu, jež má spočívat v aplikaci § 45 tr.
zákoníku, která je v důsledku prvně namítané vady (neoznačení uvedených
trestných činů za činy spáchané ve formě pokračování v trestném činu podle §
116 tr. zákoníku) podle dovolatele vyloučena.
26. Formální naplnění dovolacích důvodů obviněných je třeba dovodit i z
toho, že dovolací soud musí posuzovat konkrétně vznesené výhrady podle jejich
obsahového vymezení, což v případě prvně označené námitky znamená, že je ji
možno vyložit i v obsahovém vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř., který obviněný výslovně neoznačil, neboť ten poukazuje na
vnitřní rozpor mezi výrokovou částí napadeného rozhodnutí (v níž pojem
„pokračující“ přečin nalézací soud neužil) a jeho odůvodněním (v němž naopak
obsažen je). I při tomto širším pojímání opravného prostředku dovolatele je
však jeho dovolání nezbytné pokládat za zjevně neopodstatněné.
27. Za takové je dovolání obviněného nezbytné pokládat již proto, že s
dovolacími námitkami, obsahově shodnými s těmi, jimiž odůvodnil podání řádného
opravného prostředku (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, se již v
dostatečné míře vypořádal soud odvolací. V daném směru se připomíná, že k
námitce obviněného, že výrok o vině je vadný v důsledku absence výslovného
označení spáchaných přečinů za pokračující přečiny, odvolací soud uvedl (str. 3
usnesení) následující skutečnosti:
„Z napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že okresní soud posuzoval
majetkovou trestnou činnost obžalovaného jako pokračující přečiny krádeže podle
§ 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku a porušování domovní
svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Vyplývá to nejen z
odůvodnění napadeného rozsudku, ale i ze samotného výroku o vině. Pokud by
totiž okresní soud nepovažoval majetkovou trestnou činnost odsouzeného za
pokračující přečiny, kvalifikoval by jednání obžalovaného jako 29 přečinů
krádeže a devět přečinů porušování domovní svobody, což se evidentně nestalo.
Určitého pochybení se dopustil pouze tehdy, pokud dospěl k závěru, že
obžalovaný spáchal přečin porušování domovní svobody pouze v devíti popsaných
případech. To však výroku o vině neodpovídá a je zřejmé, že obžalovaný se
tohoto přečinu dopustil celkem ve třinácti případech, konkrétně pod body 1, 2,
4, 5, 7-11, 16, 20, 23-24. Toto pochybení učiněné výrazně ve prospěch
obžalovaného nemohl odvolací soud napravit v situaci, kdy proti napadenému
rozsudku státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch obžalovaného.“
28. Právní závěr odvolacího soudu má oporu v rozsudku soudu prvního
stupně, který ve výrokové části svého rozsudku uvedl, že obviněný spáchal:
„ad 1-29)
přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku
ad 1-2, 4-5, 8-9, 21, 24-25)
přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního
zákoníku“,
když naplnění zákonných znaků těchto přečinů spatřoval v tom, že (tzv. právní
věta):
„ad 1-29
přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil a čin spáchal vloupáním a tímto
činem způsobil větší škodu
přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil a byl za takový čin v posledních
třech letech potrestán
ad 1-2, 4-5, 8-9, 21, 24-25)
neoprávněně vnikl do obydlí jiného a užil při tomto činu násilí“,
a následně při odůvodnění právní kvalifikace (str. 10 rozsudku) zmínil, že:
„Shora uvedeným jednáním tak obžalovaný naplnil skutkovou podstatu
pokračujícího přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), 2, 3 tr. zákoníku.
Dále v části skutků v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody
dle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku…“.
29. Již s přihlédnutím k právě konstatovanému nevzniká pochybnost o tom,
že nalézací soud uznal obviněného vinným spácháním pokračujících přečinů
krádeže a porušování domovní svobody, jak explicitně (byť bez jakékoli
podrobnější argumentace – míněno z pohledu naplnění znaků uvedených v § 116 tr.
zákoníku) uvedl v odůvodnění svého rozsudku. Daný závěr plyne mimo jiného i z
faktu užití znaku kvalifikované skutkové podstaty tímto činem způsobil větší
škodu, neboť jeho naplnění je dáno v důsledku součtu škod způsobených obviněným
spácháním jednotlivých dílčích útoků konstatovaného pokračování v trestném
činu. V důsledku toho je nezbytné odmítnout tvrzení obviněného (na němž buduje
svou druhou dovolací námitku), že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně
nebyl uznán vinným pokračujícími přečiny.
30. Na rozdíl od kategorizace trestných činů (rozlišení provedeného
podle hlediska typové škodlivosti), tj. označení konkrétního trestného činu
jako přečinu (§ 14 odst. 2 tr. zákoníku) či zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku)
vyžadovaného zněním § 120 odst. 3 tr. ř., či forem trestného činu (§ 111 tr.
zákoníku), tj. jeho vývojových stadií (přípravy a pokusu) a forem účastenství
stricto sensu (organizátorství, návodu a pomoci), které je rovněž nezbytné
vymezit (včetně příslušné právní věty) již ve výrokové části rozsudku,
nevyžaduje zákonná úprava nezbytnost výslovného zmínění dalších forem
klasifikace trestných činů (tj. mimo jiné trestných činů pokračujících,
trvajících či hromadných) přímo ve výroku rozsudku. V případě pokračování v
trestném činu je situace obdobná, jako např. v případě závěru o spáchání
trestného činu ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kde se
rovněž zásadně nevyžaduje, aby tento závěr byl výslovně uveden již ve výrokové
části rozsudku [„Naproti tomu není nutné vyjadřovat zvlášť ve výroku, že se
obžalovaný trestného činu dopustil jako spolupachatel (srov. § 23 TrZ), neboť
na rozdíl od předtím uvedeného nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž
jen o formu trestné činnosti (srov. § 111 TrZ).” - viz Šámal, P. a kol.
Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.
1671]. Není proto nezbytné (a soudní praxe tak ani nepostupuje), aby byl údaj o
spáchání trestného činu ve formě pokračování (navíc např. s uvedením právní
věty obsažené v ustanovení § 116 tr. zákoníku a s jeho citací ve výroku o vině)
obsažen ve výrokové části rozsudku. Nelze proto považovat ani za procesní vadu
rozsudku soudu prvního stupně, jež by měla vést k závěru, že výrok o vině je
neúplný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pokud
uvedený soud již ve výrokové části svého rozhodnutí neuvedl, že dovolatel
spáchal pokračující přečiny krádeže a porušování domovní svobody.
31. O vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže jít proto, že z
rozsudku soudu prvního stupně jako celku je zcela zřejmé, že jeho hmotně právní
posouzení odpovídá zákonu. Ostatně ani dovolatel fakticky netvrdí nic jiného,
neboť sám pokládá skutková zjištění nalézacího soudu vyjadřující jeho jednání
popsané pod body 1-29 za odůvodňující závěr, že se dopustil pokračujících
trestných činů (pokračujících přečinů krádeže a porušování domovní svobody).
Namítá „toliko“ rozpornost výrokové části rozsudku a jeho odůvodnění, která
však zjišťována není, neboť ve výroku rozsudku není uvedeno nic, co by se
příčilo (byť kusému) zdůvodnění právní kvalifikace skutku v podobě výše uvedené
citace (viz bod 22 tohoto usnesení). Jak z výroku, tak odůvodnění rozsudku je
zřejmé, že soud prvního stupně jednání pod body 1-29 posuzoval jako jeden
skutek de iure, tj. jako jeden pokračující přečin krádeže (a nikoli dvacet
devět samostatných přečinů krádeže) a jeden pokračující přečin porušování
domovní svobody (a nikoli devět samostatných přečinů porušování domovní
svobody), tzn. jako dva pokračující přečiny spáchané v jednočinném souběhu.
32. Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedenému, tj. zjištění, že
výroková část rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně výrok o vině dovolatele
přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku (body
1-29) a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (body
1-2, 4-5, 8-9, 21, 24-25), neodporuje jeho odůvodnění, dospěl k závěru o zjevné
neopodstatněnosti dovolacích námitek, jimiž obviněný napadl výrok o vině, neboť
samotné neuvedení adjektiva „pokračující“, vyjadřujícího skutečnost, že se
dovolatel dopustil pokračujícího trestného činu nezakládá dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě nesprávného posouzení skutku, ani
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v alternativě neúplného
výroku.
33. Z uvedeného plyne, že zjevně nedůvodné je i dovolací tvrzení
obviněného o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
jež v podobě jím užité argumentace (nedůvodnost aplikace ustanovení § 45 o
ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu), ostatně ani
formálně podřaditelné pod jím deklarovaný dovolací důvod není. Je-li uvedený
dovolací důvod vymezen tak (viz rovněž bod 15 tohoto usnesení), že k jeho
obsahovému naplnění dochází tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným,
pak je zřejmé, že dovolací argumentace obviněného míří jinam.
34. Za jiný druh trestu totiž nelze podkládat to, co označuje obviněný –
společný trest ve smyslu § 45 tr. zákoníku (např. na rozdíl od trestu úhrnného
či souhrnného podle § 43 tr. zákoníku), nýbrž ty alternativy trestně právního
postihu, které jako zákonné sankce vyjmenovává ustanovení § 52 tr. zákoníku.
Pokud obviněný dovozoval, že mu neměl být uložen trest společný podle § 45 tr.
zákoníku, neboť podle svého hodnocení nebyl uznán vinným pokračujícími přečiny
(v důsledku čehož podle něj nenastaly zákonné podmínky pro ukládání společného
trestu za pokračování v trestném činu), pak takto tvrzené pochybení by mohlo
odůvodňovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v
alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení (vadné aplikace
ustanovení řešícího ukládání trestu). K takové vadě však ve věci posuzované
nedošlo.
35. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve
variantě, která jediná přichází do úvahy (neboť napadené rozhodnutí soudu
prvního stupně bylo odvolacím soudem meritorně přezkoumáno), tj. že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), je odvislé od
posouzení důvodnosti tvrzení vztahujícímu se k některému z takto vypočtených
dovolacích důvodů. Nejvyšší soud shledal, že ve vztahu k dovolací důvodům podle
§ 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně
neopodstatněné. Stejný závěr je v důsledku tohoto konstatování třeba vztáhnout
k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
36. Z uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného podle
§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání
zjevně neopodstatněné.
37. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud
jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst.
2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu