6 Tdo 72/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1.
2003 o dovolání podaném obviněným D. A., proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 10 To 314/2002, ve spojení s rozsudkem
Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 1 T 313/2001, t a k t o
:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. A. o d m í t
á .
Obviněný D. A. byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 5. 2002, sp.
zn. 1 T 313/2001 uznán vinným trestným činem nekalé soutěže podle § 149 tr.
zákona, kterého se dopustil tím, že založil dne 31. 8. 1999 obchodní společnost
A. s. r. o. se sídlem N., s předmětem podnikání výroba a montáž střešních
světlíků v rozsahu § 25 živnostenského zákona a obchodní činnost – 33a) v
rozsahu § 25 živnostenského zákona, kdy k výrobě a prodeji použil zkušeností a
znalostí, získaných ve sdružení P. T., ve kterém na základě ústní dohody
spolupracoval s J. L., a které bylo založeno za účelem zajišťování prodeje
střešních světlíků, vyráběných P., s. r. o. ve S., když počátkem roku 2000
ukončil činnost ve sdružení, v úmyslu získat pro svoji firmu výhodu a ohrozit
soutěžitele oslovil dopisem ze dne 22. 5. 2000 zákazníky, získané za doby
fungování sdružení P. T., které upozornil na změnu provozovny, právní formy,
telefonních a faxových čísel na firmu A., s. r. o., jakoby se jednalo o
kontinuitu podnikatelského subjektu P. T. a dalším dopisem ze dne 8. 9. 2000
zákazníky upozornil, že P., s. r. o. má krátkozrakou cenovou politiku, která
nemá dlouhodobého trvání ani záměr, čímž mohl ohrozit chod a rozvoj podniku
soutěžitele P., s. r. o. S., Z. n. S.
Za tento trestný čin byl podle § 149 tr. zákona za použití § 53 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50.000,-
(padesáttisíc) Kč. Podle § 53 odst. 4 tr. zákona bylo stanoveno, že peněžitý
trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 5.000,- (pěttisíc) Kč. Podle § 54
odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě
nevykonal, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený P., s. r. o. odkázán se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podali obviněný i poškozený odvolání, která Krajský
soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 10 To 314/2002, podle § 256
tr. řádu zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 10 To
314/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 5. 2002,
sp. zn. 1 T 313/2001, podal obviněný D. A. dovolání prostřednictvím svého
obhájce JUDr. P. Č., a to podáním ze dne 22. 11. 2002, které bylo doručeno
Okresnímu soudu v Benešově dne 27. 11. 2002. Dovolání podal z důvodů § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu a uvádí, že namítá nesprávnost právního posouzení
svého jednání a vysvětluje, že jeho jednání nelze vůbec kvalifikovat jako
nebezpečné pro společnost ve smyslu trestního zákona, neboť bylo pouhou obranou
proti silné firmě, která se snažila udržet své téměř monopolní postavení na
trhu. Poukazuje na rozhodovací praxi soudů, v rámci které nebyly obdobné
případy řešeny trestněprávní cestou, ale pouze v rámci občanskoprávního řízení
jako „obchodní záležitosti“. Na podporu svých tvrzení cituje spisové značky
řady soudních rozhodnutí, vesměs se však jedná o rozhodnutí vydaná ve věcech
obchodně právních, nikoli v rámci trestního řízení. Tvrdí, že soudy se v
problematice nepřesně orientovaly a unikly jim časové souvislosti. Poukazuje na
vady sdělení obvinění a obžaloby, spočívajících v tom, že dostatečně
neobjasňují, jakého jednání naplňujícího znaky trestného činu nekalé soutěže,
se měl dopustit. Zdůrazňuje, že v rámci řízení nebylo ničím prokázáno, že by
vyvíjel činnost, kterou lze označit jako „parazitování“ na pověsti firmy P., s.
r. o., když zahájil činnost firmy A., s. r. o. K parazitování na pověsti
nedošlo ani dopisem ze dne 22. 5. 2000, neboť z dopisu je zřejmé, že jeho firma
má název A. s. r. o., aniž by se v názvu vyskytovalo slovo P. Odvolacímu soudu
vytýká nedostatečnost posouzení, zda vůbec mohl ohrozit chod a rozvoj
oznamovatele – soutěžitele, jelikož informace oznamovatele trestného činu byly
účelové a zkreslené. Popisuje konfliktní vztahy mezi zúčastněnými
podnikatelskými subjekty a dovozuje, že nekalosoutěžního jednání se naopak
dopustila firma P., s. r. o. V závěru opakuje, že jeho jednání nenaplňuje
skutkovou podstatu trestného činu zejména po materiální stránce, když z jeho
strany šlo o pouhou obranu proti agresivnímu jednání konkurence. Považuje za
nutné, aby byla správně řešena otázka, kde jsou hranice svobodného podnikání
a kde již nastupuje trestněprávní odpovědnost.
Obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a soudu
prvního stupně, z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku
a v daném případě není zjištěný skutek trestným činem.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání doručeno ve smyslu ustanovení §
265h odst. 2 tr. řádu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. A. proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 10 To 314/2002 ve
spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 1 T
313/2001, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Ve svém vyjádření uvedl, že dovolání neobsahuje jasně formulované námitky
týkající se nesouladu právní a skutkové věty a námitky dovolatele týkající se
nezpůsobilosti jeho jednání ohrozit chod a rozvoj soutěžitele, jsou primárně
námitkami skutkovými. Skutečnost, že soud se dopustil dílčích nepřesností při
označení zúčastněných subjektů, nelze pokládat za hmotněprávní vadu ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za námitku hmotněprávního charakteru lze podle
něj považovat námitku týkající se absence materiální stránky trestného činu.
Skutková zjištění ve věci učiněná však neumožňují závěr, že by jednání
obviněného nedosahovalo ani dolní hranice typové nebezpečnosti činu pro
společnost. Absenci materiální stránky trestného činu nelze dovozovat z toho,
že v jiných obdobných případech k trestnímu postihu osob provozujících
nekalosoutěžní praktiky, nedošlo.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako dovolací soud
nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro
odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání ve
smyslu § 265a tr. řádu je přípustné, bylo podáno z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, bylo podáno včas a
oprávněnou osobou. Nejvyšší soud se dále zabýval důvodem odmítnutí podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu, dopadající na případ, zda nejde o dovolání zjevně
neopodstatněné.
Podstata dovolání obviněného, spočívá v tom, že trestné jednání, jímž byl
uznán vinným, nemůže být posouzeno jako trestný čin nekalé soutěže podle § 149
tr. zákona, protože nedosahuje zákonem předpokládaného stupně nebezpečnosti
pro společnost ve smyslu trestního zákona, tedy z důvodu, že nebyla naplněna
materiální stránka tohoto trestného činu. Nejvyšší soud, když tento argument
dovolatele přezkoumal ve smyslu podaného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, shledal, že na zákonem zakotvené podmínky, jak byly výše
popsány, dopadá, a proto se jím dále mohl zabývat.
Předně je nutné poukázat na to, že trestného činu nekalé soutěže podle § 149
tr. zákona se dopustí ten, kdo jednáním, které je v rozporu s předpisy
upravujícími soutěž v hospodářském styku nebo se zvyklostmi soutěže, poškodí
dobrou pověst nebo ohrozí chod nebo rozvoj podniku soutěžitele. Část dispozice
trestní normy je obsažena v obchodním zákoníku, když za předpisy upravující
soutěž v hospodářském styku se považují zejména ustanovení § 44 až § 55 zákona
č. 513/191 Sb., obchodního zákoníku. Podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku
nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými
mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo
spotřebitelům. Nekalá soutěž je zakázána. Tato generální klauzule v obchodním
zákoníku je doplněna ustanovením § 44 odst. 2 písm. a) – h) obchodního
zákoníku, jež provádí demonstrativní výčet jednání, která se považují za
nekalou soutěž – klamavá reklama (§ 45 obch. z.), klamavé označování zboží a
služeb (§ 46 obch. z.), vyvolání nebezpečí záměny (§ 47 obch. z.), parazitování
na pověsti podniku, výrobku či služeb jiného soutěžitele (§ 48 obch. z.),
podplácení (§ 49 obch. z.), zlehčování (§ 50 obch. z.), porušování obchodního
tajemství (§ 51 obch. z.) a ohrožování zdraví spotřebitelů a životního
prostředí (§ 52 obch. z.).
Postih jednání nekalé soutěže je založen na třech podmínkách. Jednak musí jít
o jednání v hospodářské soutěži. (Samotný pojem hospodářské soutěže není v
obchodním zákoníku definován. V souladu s teorií a praxí a v souladu s
výkladem tohoto pojmu podle dřívějších právních úprav jí lze rozumět soupeření
subjektů v hospodářské oblasti s cílem předstihnout jiné subjekty a dosáhnout
tím hospodářského prospěchu). Jednání musí být v rozporu s dobrými mravy
soutěže (tento pojem není v obchodním zákoníku vymezen, protože je závislý na
nejrůznějších faktorech podléhajících změnám v čase), a takové jednání musí být
způsobilé přivodit újmu materiální, tak i nemateriální, např. poškození
dobrého jména nebo dobré pověsti soutěžitele. (Soutěžitelem je každý, kdo se
účastní jako subjekt hospodářského podnikání, hospodářské soutěže v témže nebo
příbuzném odvětví.)
Je zcela zřejmé, že v daném případě se jednalo o dva konkurenční podnikatelské
subjekty, působící ve stejném oboru či hospodářské oblasti. Navíc obviněný byl
před zahájením vlastní podnikatelské činnosti členem sdružení P. T., které se
zabývalo prodejem stejného sortimentu zboží jako pak obviněným nově založený
subjekt A., s. r. o. Obviněný tak využil též znalostí o časových a kapacitních
možnostech poškozeného soutěžitele a záznamů o zákaznících, jenž použil pro
rozeslání výše zmíněných dopisů.
Tak, jak je jednání obviněného ve skutku, jímž byl dovolatel oběma soudy uznán
vinným, popsáno, naplňuje znaky uvedené skutkové podstaty trestného činu nekalé
soutěže podle § 149 tr. zákona. Je také v souladu s tím, jak je tento právní
institut vykládán pojmově obchodně právní praxí. Domáhá-li s dovolatel
hranice mezi těmito dvěma právními úpravami s tím, že se nejedná o trestně
právní jednání, ale toliko o zavinění ve smyslu obchodního práva, pak se s
jeho názorem nelze ztotožnit.
Definice určená obchodním právem vymezuje pojem tohoto právního institutu z
pohledu tohoto právního odvětví, dbaje jeho zásad a pravidel, jak byla velmi
rámcově nyní rozvedena. Skutková podstata uvedeného trestného činu (formální
znaky) určuje, kdy, se jednání pachatele, jednajícího za splnění podmínek
uvedených ve vztahu k nekalé soutěži obchodním právem, stává trestným činem,
jestliže jeho nebezpečnost pro společnost (za situace, že se jedná o dospělého
pachatele) dosahuje stupně vyššího než nepatrného (materiální znak trestného
činu).
Je nutné souhlasit s obviněným, že v případě, kdyby stupeň společenské
nebezpečnosti jeho jednání byl nižší než nepatrný, nejednalo by se o tento
trestný čin.O takový případ u tohoto skutku, však nejde. K námitce dovolatele
týkající se absence materiální stránky trestného činu je nutno konstatovat, že
již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že
jejich naplněním v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr.
zákona se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité
skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícímu dolní hranici typové
nebezpečnosti činu pro společnost. Skutková zjištění ve věci učiněná a
obsažená ve skutkové větě výroku rozsudku soudu nalézacího, popř. dále
rozvedená v odůvodněních rozhodnutí soudu I. i II. stupně, neumožňují učinit
závěr, že by jednání obviněného nedosahovalo ani dolní hranice typové
nebezpečnosti činu pro společnost. Ani v tomto ohledu nelze dovolateli v jeho
námitkách přisvědčit.
Trestní zákon u trestného činu nekalé soutěže vyžaduje úmysl, který musí
zahrnovat všechny podstatné znaky charakterizující skutkovou podstatu tohoto
trestného činu. Jednání je naplňující, musí kumulativně splňovat tyto
podmínky: a) musí být v rozporu s předpisy upravujícími soutěž v hospodářském
styku, b) musí se uskutečnit v hospodářské soutěži, c) musí poškodit dobrou
pověst nebo ohrozit chod nebo rozvoj podniku soutěžitele.
Z hlediska popisu skutku uvedeného ve skutkové větě výroku rozsudku soudu I.
stupně, s nímž se plně ztotožnil i soud odvolací, a vzhledem k námitkám
obviněného, bylo třeba zejména posuzovat, zda obviněný porušil svým jednáním
obecné vymezení ochrany proti nekalé soutěži, tzv. generální klauzuli (§ 44
odst. 1 obch. z.), případně, zda se dopustil parazitování na pověsti ve smyslu
§ 48 obch. z., resp. zlehčování ve smyslu § 50 obch. z.
Podle § 48 obch. z. parazitováním na pověsti je využívání pověsti podniku,
výrobků nebo služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro výsledky vlastního
nebo cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl. Ze skutkové
věty výroku rozsudku soud I. stupně mimo jiné vyplývá, že obviněný dopisem ze
dne 22. 5. 2000 oslovil zákazníky, získané za doby fungování sdružení P. T.,
které upozornil na změnu provozovny, právní formy, telefonních a faxových čísel
na firmu A., s. r. o., jakoby se jednalo o kontinuitu podnikatelského subjektu
P. T. Aplikuje-li se shora uvedený právní závěr na tento skutkový stav zjištěný
soudem I. stupně, je třeba přisvědčit právním závěrům soudů obou stupňů, že
takové jednání obviněného je parazitováním na pověsti ve smyslu § 48 obch. z.
Obviněný v uvedeném dopise totiž nepravdivě vzbuzuje dojem návaznosti vlastní
firmy A. s. r. o. na svoji předchozí činnost jako člena sdružení P. T., kdy
prodával totéž zboží vyrobené firmou P. s. r. o. Tímto jednáním využil
zkušeností zákazníků s předmětnými výrobky a tak si vytvořil výhodnější
podmínky pro svůj podnik.
Za zlehčování ve smyslu ustanovení § 50 obch. z. se považuje jednání, jímž
soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o poměrech, výrobcích nebo výkonech jiného
soutěžitele nepravdivé údaje způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu.
Zlehčováním je i uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech, výrobcích
či výkonech jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěžiteli
přivodit újmu. Jestliže tedy obviněný dopisem ze dne 8. 9. 2000 zákazníky
upozornil, že P., s. r. o. má krátkozrakou cenovou politiku, která nemá
dlouhodobého trvání ani záměr, jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu
nalézacího, je nepochybné, že je v tomto jeho konání možné shledávat naplnění
zákonných podmínek zlehčování jak je obchodní zákoník vymezuje v § 50. Je
potřeba vycházet z toho, že tímto svým počínáním minimálně směřoval k tomu, aby
postavení společnosti P. T. v soutěži zeslabil či dokonce znevážil a to
nikterak jen obecně, formálně či nevýznamně. Jak totiž plyne z obsahu
výpovědi svědka J. P., jednatele společnosti P. s. r. o., v průběhu jarních
měsíců roku 2000 se odbyt od firmy P. zajišťovaný společností P. T. úplně
zastavil. Stejně tak je nutné zvážit i zjištění vyplývající z Informace k
trestnímu oznámení (č. l. 192 spisu) zpracované jednateli společnosti P. s. r.
o., že v období roku 2000 za měsíce únor až srpen poklesla výroba výrobků
této firmy o 716.808,- Kč. Přitom důvodem tohoto schodku, jak ze zjištění obou
soudů vyplývá, byl odliv odběratelů výrobků vyráběných nově založenou firmou
obviněného a jejich přechodu k odběru výrobků vyráběných obviněným.
Co se týče podmínky ohrožení chodu a rozvoje podniku, jejíž naplnění shledal
nalézací soud, je třeba uvést, že zde postačuje ohrožení, tedy porucha nemusí
nastat. V případě, že by určitá porucha nastala, pak by taková okolnost
zvyšovala stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Naopak v případě poškození
dobré pověsti musí dojít k dokonání následku (dobrá pověst musí být poškozena)
a musí se tak stát v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Chod nebo
rozvoj podniku je ohrožen zejména v takových případech, jestliže hrozí
způsobení nikoliv zanedbatelné škody, ztráty nikoli zanedbatelného počtu
zákazníků při provozování obchodní činnosti, ztráty nikoli zanedbatelného
množství odběratelů v oblasti průmyslové výroby. Z odůvodnění rozhodnutí soudu
I. stupně, ale i soudu odvolacího, vyplývá, že v důsledku shora popsaného
jednání obviněného poškozená firma ztratila řadu odběratelů, byl zřetelný též
pokles výroby a někteří zaměstnanci obdrželi výpověď z nedostatku práce. Je
třeba přisvědčit argumentaci obou soudů, že v důsledku tohoto jednání
obviněného, došlo k ohrožení chodu nebo rozvoje podniku soutěžitele, tedy
společnosti P., s. r. o., přičemž obviněný, vzhledem ke svému dřívějšímu
působení ve sdružení P. T., musel vědět, že svým jednáním může takové ohrožení
způsobit a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. V této souvislosti
je třeba též uvést, že pojem přivodit újmu, jenž je obsažen v ust. § 44 odst. 1
obch. z., je pojem širší než pojem „škoda“ a je třeba pod něj zahrnovat újmu
materiální i imateriální.
Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že jednání obviněného bylo v rozporu s
předpisy upravujícími soutěž v hospodářském styku, přičemž tohoto jednání se
dopustil dvěma formami, a to jednak parazitováním na pověsti a jednak
zlehčováním, což v odůvodnění svých rozhodnutích uvedly soudy obou stupňů.
Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že soudy se blíže nezabývaly
konkrétními formami nekalosoutěžního jednání obviněného.
Současně byly splněny i další podmínky uvedené výše pro jednání naplňující
skutkovou podstatu trestného činu nekalé soutěže podle § 149 tr. zákona, totiž
že jednání se uskutečnilo v hospodářské soutěži a poškodilo dobrou pověst příp.
ohrozilo chod a rozvoj soutěžitele.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že
právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v
Benešově ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 1 T 313/2001, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 10 To 314/2002, jako
trestného činu nekalé soutěže podle § 149 tr. zákona je zcela správné a
odpovídající zákonu. Soud I. stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil
všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu
I. stupně se plně ztotožnil i soud II. stupně, jako soud odvolací, a to
pořádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž tento se
bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v
rámci odvolacího řízení. Je namístě uvést, že námitky uvedené obviněným v
dovolání jsou částečně totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před
soudem II. stupně.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud jednoznačně dospěl k závěru, že
jde v případě dovolání obviněného D. A. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť
v podstatné části opakuje námitky uplatňované již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a
správně vypořádaly. Nenabízí žádné podstatné nové okolnosti ani hlubším a
preciznějším způsobem své námitky nevysvětluje tak, aby bylo patrné, že právní
otázce doposud nebyla věnována dostatečná pozornost nebo byly brány do úvahy
skutečnosti, které jsou v rozporu se zákonnými hledisky na daný případ
dopadající právní úpravy. Pokud dovolatel takovéto argumenty nevznesl a jím
užité námitky, byť dopadající svým obsahem na pádný dovolací důvod, nejsou
významné, pádné a nemají zásadnější povahu, je možné toto dovolání v souladu se
stávající soudní praxí posoudit jako zcela zřejmě podané jen formálně. Soudy
obou stupňů totiž vydaly rozhodnutí, která netrpí vadami dovolatelem v jeho
opravném prostředku vytýkanými. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného D. A.
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž o odmítnutí dovolání
rozhodoval v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. řádu.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk Sovák
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová