U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném
dne 26. července 2012 o dovolání obviněného R. H., proti
usnesení Krajského soudu Brně, pobočky v Zlíně ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6
To 165/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve
Zlíně pod sp. zn. 34 T 235/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 2. 2012, č. j. 34 T 235/2011-
410, byl obviněný R. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem
týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zákona a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §
217 odst. 1 písm. c) tr. zákona (ad 1), přečinem (správně zločinem) týrání
osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku a přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm.
d) tr. zákoníku (ad 2) a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst.
1 písm. b), písm. c) tr. zákoníku (ad 3), kterých se dle skutkových zjištění
tohoto soudu dopustil tím, že
1. v době od 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008 v bytě na ul. J. V. … v O., okres
Z., kde žil se svou družkou P. S., a dcerou K. S., opakovaně, v mnoha případech
psychicky deptal svou družku, které vulgárně nadával a ponižoval ji (soudem ve
výroku uvedenými vulgárními) výrazy. V opilosti P. S. také několikrát i fyzicky
napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla,
tahal ji za vlasy, cloumal poškozené hlavou o skříň, trhal jí vlasy, vyhrožoval
jí i zabitím, kdy jí vzal její šaty ze skříně, nožem tyto probodal a řekl, že
takto jednou skončí,
tímto jednáním také ohrožoval rozumový a mravní vývoj nezletilé dcery K. S.,
neboť v uvedeném období vystupoval vůči její matce agresivně, kdy nedbal ohled
na nezletilou dceru, která byla opakovaně přítomna jeho nevhodnému chování vůči
matce a zažívala kvůli otci stresující situace, kdy si začala vytrhávat vlasy a
třít prsní bradavky,
2. v době od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010 v bytě na ul. J. V. … v O.,
okres Z., kde žil se svou družkou P. S., a dcerou K. S., znovu opakovaně, v
mnoha případech psychicky deptal P. S., které vulgárně nadával a ponižoval ji
(soudem ve výroku uvedenými vulgárními) výrazy. V opilosti ji také několikrát
fyzicky napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého
těla, tahal ji za vlasy, plival na ni,
čímž také ohrožoval rozumový a mravní vývoj nezletilé dcery K. S., neboť v
uvedeném období vystupoval vůči její matce agresivně, kdy nedbal ohled na
nezletilou dceru, která byla opakovaně přítomna jeho nevhodnému chování vůči
matce a zažívala kvůli otci stresující situace, kdy si začala vytrhávat vlasy a
třít prsní bradavky,
3. od 1. 2. 2010 do 16. 8. 2011 v O. a jinde neustále kontaktoval svou
družku P. S., když za ní chodil do práce, před její dům, dále ji kontaktoval na
její mobilní telefon čísla … prostřednictvím svého mobilního telefonu číslo ….
Posílal jí (soudem citované vulgární) SMS zprávy, ve většině případů sexisticky
urážlivé, kdy se neustále dožadoval styku s nezletilou dcerou K. S., poškozené
za výše uvedené zasílal 2 až 10 SMS zpráv denně, dne 9. 8. 2011 v 7.30 hodin v
bytě na ul. J. V. … při předávání nezletilé K., ke styku s otcem, obžalovaný
začal poškozené P. S., vulgárně nadávat, v důsledku čehož nezletilá K. plakal a
prosila matku, nechť ji vezme s sebou, obžalovaný poté shodil P. S. v bytě na
zem a začal ji kopat do celého těla a to i za přítomnosti nezletilé K., přičemž
toto jednání bylo způsobilí vyvolat důvodnou obavu o zdraví a život svůj i
dcery.
Obviněnému byl za jednání pod body 1) a 2) výroku rozsudku, jakož i za
sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr.
zákoníku, za který byl odsouzen pravomocným trestním příkazem Okresního soudu
ve Zlíně ze dne 20. 4. 2011, č. j. 34 T 69/2011-42, uložen úhrnný a souhrnný
trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně
byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu
Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2011, č. j. 34 T 69/2011-42, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání pod bodem 3) výroku
rozsudku byl obviněný odsouzen podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání čtyř měsíců. Rovněž pro výkon tohoto trestu byl podle § 56
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně podal
obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně
usnesením ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 To 165/2012, tak, že podle § 257 odst.
2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. zastavil trestní
stíhání obviněného pro skutek popsaný v obžalobě Okresního státního
zastupitelství ve Zlíně ze dne 11. 11. 2011, v němž podaná obžaloba spatřovala
přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr.
zákoníku (ve výroku usnesení uveden popis skutku, který byl v napadeném
rozsudku vyjádřen pod bodem 3), přičemž ve zbývající části zůstal napadený
rozsudek rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně podal obviněný
prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Martiny Pešákové dovolání, přičemž uplatnil
dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl jednak
nesprávnost právního posouzení skutku, jednak i jiné nesprávné hmotně právní
posouzení.
Nesprávnost právního posouzení skutku spatřuje obviněný
a) ve vztahu ke kvalifikacím jeho jednání podle § 215a odst. 1, odst. 2
písm. b) tr. zákona a podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v
aplikaci kvalifikované skutkové podstaty, tj. v právním závěru soudů, že se měl
činů pod body 1 a 2 dopouštět po delší dobu. Odkazuje na konstantní jud?katuru
(R 58/2008) a namítá, že dle samotné poškozené a ani dle zjištění soudu na str.
7 rozsudku v případě skutku pod bodem 2 nedocházelo k fyzickému týrání,
poškozená neutrpěla žádnou újmu na zdraví a dle popisu skutku šlo pouze o
několik měsíců. Poškozená sama obviněnému vulgárně nadávala a volala mu i po
skončení společného soužití, což nesvědčí ani o psychické újmě či příkoří, jak
vše hodnotí okresní soud. S ohledem na délku společného soužití by dle
obviněného u druhého skutku musely být (při soudem užité právní kvalifikaci)
intenzita jednání i jeho následky výrazně horší,
b) ve vztahu ke kvalifikacím jeho jednání podle § 217 odst. 1 písm. c)
tr. zákona a podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v nenaplněnosti
zákonných znaků uvedených trestných činů v jeho jednání. V daném směru namítá,
že svým obsahem je jednání ohrožující rozumový, citový a mravní vývoj dítěte
shodné s jednáním, kdy byl nezletilý vystaven nebezpečí zpustnutí. Tento
archaický výraz byl dle mínění obviněného v podstatě pouze nahrazen novějším
popisem jednání, ovšem v obou případech jde o jednání, jimiž si dítě osvojuje v
důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, sklony a zájmy,
které zpravidla vedou k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat
způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské
společnosti – dítě propadne alkoholu nebo drogám, bude se chovat promiskuitně,
živit prostitucí, povede parazitní způsob života, bude páchat trestné činy,
osvojí si jiné škodlivé návyky jako zneužívání léků, záškoláctví apod. Uvádí,
že okresní soud nespatřuje naplnění znaků tohoto trestného činu v tom, že by
poškozená K. mohla v budoucnu vést nemorální život odporující morálním zásadám
občanské společnosti, nýbrž v tom, že by jí mohla vzniknout psychická újma
(mohla by si osvojit modely chování mezi partery, jaké fungovaly mezi jejími
rodiči, a nechá se v budoucnu od svého partnera ponižovat a týrat, aniž by měla
sílu a vůli se tomuto vzepřít). Toto ohrožení nijak nekoresponduje se skutečným
obsahem trestného činu, tedy s ohrožením, že by mohla vést nemorální život.
Jiné nesprávné hmotně právní posouzení dle obviněného spočívá v
nesprávnosti dílčích skutkových závěrů, jež mají příčinu v tvrzeném
jednostranném hodnocení důkazů, které neodráží celé provedené dokazování. Vůči
tvrzení poškozené, že ji obviněný napadal vždy v opilosti a k těmto útokům mělo
docházet až 3x do týdne, argumentuje obviněný zprávou zaměstnavatele, z níž
plyne, že u něj nebyl alkohol nikdy zjištěn ani řešen. Vůči údaji, že obviněný
bil poškozenou pěstí do obličeje, namítá, že by takové útoky musely zanechat v
obličeji viditelná zranění, a v daném kontextu se dovolává výpovědí svědkyň L.
Š. a Z. H.. Soudu vytýká, že zamítl jeho důkazní návrh na zpracování znaleckého
posudku ohledně zranění, která mohla být způsobena popsanými útoky. Ze
skutečnosti, že poškozená nikdy nevyhledala lékařskou pomoc a závěru soudu, že
obviněný poškozenou týral zejména psychicky, dovozuje obviněný, že ani okresní
soud není zcela přesvědčen, že by docházelo k jednání (bití, kopání apod.), jak
je popsáno ve skutkových větách. Fyzické napadání je u skutku 2 popsáno shodně
jako pod bodem 1. Skutečnost, že by poškozená byla týranou ženou, neodpovídá
jejímu popisu společného soužití, kdy uváděla, že sama vyvolávala hádky,
stačilo málo, tak do něj jela, nadávala mu. To dle obviněného nesvědčí pro
závěr soudu, že by se poškozená obviněného bála.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil uvedené
rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a věc mu přikázal k novému
projednání a rozhodnutí.
Ke dni svého rozhodování neobdržel Nejvyšší soud vyjádření státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 12. 4.
2012, sp. zn. 6 To 165/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné
dovolací důvody.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
S přihlédnutím k takto vymezenému a interpretovanému dovolacímu důvodu,
který obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravnému prostředku, musí Nejvyšší
soud konstatovat, že pokud jde o výhrady, které mají odůvodnit obviněným
tvrzené jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak tyto obviněným deklarovaný
dovolací důvod upravený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
Je tomu tak proto, že veškerá argumentace obviněného v této části jeho dovolání
se soustřeďuje na polemiku se skutkovými závěry obou soudů, resp. s jejich
hodnocením provedených důkazů. Obviněný v této části vyjadřuje svůj nesouhlas
se závěry, k nimž oba soudy nižších stupňů dospěly, a zaujímá své vlastní
hodnotící závěry, z nichž vyvozuje své (od soudy učiněných odlišné) skutkové
závěry. V této části svého dovolání neuplatňuje žádné hmotně právní výhrady,
které by bylo možno hodnotit jako právně relevantní námitky vůči právnímu
posouzení věci.
Pokud jde o označenou část dovolání obviněného, v níž se tento soustředil na
zpochybnění závěrů skutkových, případně zpochybnění procesních postupů soudů,
jimiž se k nim dobraly (námitky procesního charakteru), pak musí Nejvyšší soud
konstatovat, že zde uvedená argumentace obviněného jím deklarovaný dovolací
důvod nenaplňuje.
Odlišné stanovisko je však nezbytné zaujmout vůči výhradám, které obviněný
vyjádřil v části označené v jeho dovolání: „1) Nesprávné právní posouzení
skutku“, neboť v ní vznáší konkrétní námitky směřující vůči správné aplikaci
hmotně právních předpisů – soudem aplikovaných ustanovení trestního zákona a
trestního zákoníku – při právním posouzení skutků, jimiž byl napadenými
rozhodnutími uznán vinným.
V případě jednání, kterého se dle skutkových závěrů soudů dopustil vůči
poškozené P. S., nevytýká obviněný celkovou vadnost právního posouzení ve
smyslu nedůvodnosti aplikace skutkových podstat upravených v ustanoveních §
215a tr. zákona a § 199 tr. zákoníku, nýbrž toliko aplikaci kvalifikovaných
podstat, neboť z jeho mimořádného opravného prostředku zřetelně plyne, že své
výhrady koncentruje vůči právním závěrům vyjádřeným v prvním případě zákonnými
znaky „a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu“ a v druhém případě
zákonnými znaky „a páchal takový čin po delší dobu“.
Podle napadených rozhodnutí se obviněný trestného činu týrání osoby žijící ve
společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákona dopustil tím, že
v době od 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008 v bytě na ul. J. V. … v O., okres Z., kde
žil se svou družkou P. S., a dcerou K. S., opakovaně, v mnoha případech
psychicky deptal svou družku, které vulgárně nadával a ponižoval ji (soudem ve
výroku uvedenými vulgárními) výrazy. V opilosti P. S. také několikrát i fyzicky
napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla,
tahal ji za vlasy, cloumal poškozené hlavou o skříň, trhal jí vlasy, vyhrožoval
jí i zabitím, kdy jí vzal její šaty ze skříně, nožem tyto probodal a řekl, že
takto jednou skončí.
Toto skutkové vymezení v dostatečném rozsahu vyjadřuje soudy užitou právní
kvalifikaci, a to jak z hlediska znaků základní skutkové podstaty „týral osobu
blízkou žijící s ním ve společném obydlí“ (správně „týral osobu blízkou žijící
s ním ve společně obývaném bytě“, neboť pojem „ve společném obydlí“ není
zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 215a tr. zákona, nýbrž
trestného činu podle § 199 tr. zákoníku), tak i z hlediska aplikace již
zmíněného znaku skutkové podstaty kvalifikované, tj. „a pokračoval v páchání
takového činu po delší dobu“, a to i z pohledu tzv. materiální podmínky
upravené ustanovením § 88 odst. 1 tr. zákona. Dopouštěl-li se obviněný
vymezeného jednání v období „od 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008“, tedy po dobu delší
než dva roky, pak ani dle dovolacího soudu nevznikají pochybnosti o nezbytnosti
aplikace soudy užité kvalifikované skutkové podstaty, neboť její znaky byly
jednáním obviněného naplněny jak po stránce formální, tak stránce materiální.
Za daného stavu by posouzení činu obviněného toliko podle základní skutkové
podstaty nevyjádřilo konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jeho činu,
který jednoznačně převyšuje typový stupeň této nebezpečnosti základní skutkové
podstaty. Zbývá dodat, že ačkoli obviněný v daném směru nesprávnost právní
kvalifikace napadl i u nyní hodnoceného skutku (tj. i v bodě 1 výroku
rozsudku), konkrétní výhradu vznesl fakticky až k intenzitě a délce doby
páchání činu uvedeného v bodě 2.
Přečinu (správně zločinu) týrání osoby žijící ve společném obydlí podle
§ 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se obviněný dle skutkových
zjištění soudů dopustil tím, že
v době od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010 v bytě na ul. J. V. … v O., okres Z., kde
žil se svou družkou P. S., a dcerou K. S., znovu opakovaně, v mnoha případech
psychicky deptal P. S., které vulgárně nadával a ponižoval ji (soudem ve výroku
uvedenými vulgárními) výrazy. V opilosti ji také několikrát fyzicky napadl, kdy
ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla, tahal ji za
vlasy, plival na ni.
Obviněný poukazem na to, že při posuzování znaku „po delší dobu“ je určující
nejen celková doba týrání, ale je třeba přihlédnouti ke konkrétnímu stupni
provedení, intenzitě, četnosti apod., namítá, že jak délka doby, tak intenzita
jeho jednání a její následky u poškozené aplikaci kvalifikované skutkové
podstaty neodůvodnily. Připomíná se, že v části svého dovolání označené: „2)
Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ obviněný podpůrně argumentoval též
zpochybňováním skutkových závěrů soudů.
Ani v případě tohoto právního posouzení skutku soudy nižších stupňů však
Nejvyšší soud nemůže správnosti vývodů dovolatele přisvědčit. Skutková
zjištění, která soudy učinily, mají podklad v jimi provedených důkazech, a není
proto jakýchkoli důvodů k jejich zpochybňování. Dopustil-li se obviněný vůči
poškozené jednání, které mělo jednak podobu jejího fyzického napadání, jednak
ponižování vulgárními výrazy a psychického deptání, včetně takových forem,
které svědčí o pohrdání osobností poškozené (plivání na ni i v přítomnosti
nezletilé), pak nelze tvrdit, že by intenzita jednání obviněného společně s
délkou doby páchání trestného činu byla nedostatečná pro vyvození právního
závěru, který soudy učinily. Je nezbytné zdůraznit, že podmínkou aplikace soudy
užité kvalifikované skutkové podstaty není zdravotní újma poškozené (ať povahy
somatické či psychické) a že její užití není odvislé ani od prokázání hrubého
fyzického napadání ze strany pachatele (obviněným zpochybňovaného). Znak týrání
může být naplněn i formami psychického působení na oběť. O intenzitě projevů
obviněného, která rovněž odůvodňuje (společně s délkou páchání činu v trvání
šesti měsíců a faktem opětovnosti jednání obviněného) užití kvalifikované
skutkové podstaty svědčí vyjádření poškozené na č.l. 289, z něhož vyplývá, že
brachiální násilí ze strany obviněného jí bylo vnímáno jako snesitelnější vůči
jeho týrání psychickému („.. je lepší dostat kopanec, než mít týden psychické
deptání“). Z těchto důvodů je proto užití zákonných znaků „týral osobu blízkou
žijící s ním ve společném obydlí a páchal takový čin po delší dobu“ soudy na
jednání obviněného popsané pod bodem 2) výroku rozsudku plně odůvodněno, když
páchání činu obviněným v období „od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010“ za zjištěných
okolností je subsumovatelné pod zákonný znak „páchal takový čin po delší dobu“.
Uvedená konstatování Nejvyššího soudu ústí do závěru, že okresní a krajský
soud, které vydaly dovoláním obviněného napadená rozhodnutí, nepochybily při
právním posouzení skutků v části, kdy předmětem útoků obviněného byla poškozená
P. S..
Obviněnému nelze upřít důvodnost v jeho námitkách stran posouzení té
části jednání, kterého se dle napadených rozhodnutí měl dopustit vůči nezletilé
K. S.. Připomíná se, že v jednání, kterého se dle skutkových zjištění dopustil
tím, že
ad 1) tímto jednáním (v době od 1. 12. 2006 do 26. 4. 2008), resp.
ad 2) čímž (v době od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010)
také ohrožoval rozumový a mravní vývoj nezletilé dcery K. S., neboť v uvedeném
období vystupoval vůči její matce agresivně, kdy nedbal ohled na nezletilou
dceru, která byla opakovaně přítomna jeho nevhodnému chování vůči matce a
zažívala kvůli otci stresující situace, kdy si začala vytrhávat vlasy a třít
prsní bradavky,
soudy spatřovaly:
ad 1) trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c) tr.
zákona, který byl obviněným spáchán naplněním zákonných znaků „úmyslně vydal
osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že závažným způsobem
porušil svou povinnost o ni pečovat“,
ad 2) přečin ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku, který byl obviněným spáchán naplněním zákonných znaků „úmyslně
ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem
porušil svou povinnost o ně pečovat“.
Důvody, pro které shledává Nejvyšší soud oprávněnými námitky obviněného, mají
svoji příčinu v nepřesvědčivosti právního zdůvodnění užité právní kvalifikace
soudem prvního stupně, resp. (s ohledem na vyjádření obsažené na str. 4
usnesení odvolacího soudu: „ .. soud I. stupně velmi pečlivě odůvodnil právní
kvalifikaci ohledně bodu 1. a 2. výroku napadeného rozsudku, a to jak co se
týče trestné činnosti vůči poškozené P. S., tak vůči nezletilé K. S. a s tímto
použitím a zhodnocením právní kvalifikace se odvolací soud zcela ztotožnil.“) i
soudem odvolacím. Prvotní příčinou dovolacím soudem pociťovaného nedostatku
rozsudku soudu prvního stupně je to, že výše citovaný skutkový popis jednání
obviněného vůči poškozené K. S. nevyjadřuje dostatečně soudem užité
kvalifikační znaky (z pohledu hrozícího negativního následku při vývoji
osobnosti poškozené ve smyslu námitek dovolání obviněného), přičemž rozvinutí
těchto závěrů při odůvodnění právní kvalifikace okresním soudem na str. 8 jeho
rozsudku není souladné s výkladem zákonných znaků trestného činu ohrožování
výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c) tr. zákona, jak se postupem doby
vyvinul a ustálil, potažmo pak ani s interpretací zákonných znaků vtělených do
ustanovení § 201 tr. zákoníku o přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte.
Jak již uvedeno, skutek, vyjádřený ve výrokové části rozsudku okresního soudu,
negativní následky, jimiž mohla být poškozená K. S. ohrožena, nevyjadřuje a
pokud se jimi okresní soud zaobírá při zdůvodnění právní kvalifikace činu (již
zmiňovaná str. 8 rozsudku), činí tak způsobem, který nemůže být Nejvyšším
soudem akceptován. Pokud totiž okresní soud shledává naplněnost znaku vydání
nebezpečí „zpustnutí“ v tom, že obviněný „ .. dopustil, aby si (nezletilá)
osvojovala návyky a povahové rysy, které by mohly vést k tomu, že nebude
schopna sama v dospělosti usměrnit svůj život v souladu s obecnými zásadami
morálky. Jinými slovy, vytvořil nebezpečí, že K. bude v dospělosti stejná jako
její matka přehnaně submisivní, že se i ona v budoucnu nechá od svého partnera
ponižovat a týrat, aniž by měla sílu a vůli se tomu vzepřít.“, pak je nezbytné
přiznat, že výklad citovaného zákonného znaku činí okresní soud nekonzistentně
s jeho výkladem uznávanou judikaturou. Správně v daném směru poukazuje obviněný
na to, že nebezpečím zpustnutí je třeba rozumět taková ohrožení osoby mladší
než osmnáct let, která by se projevila v jeho morálním úpadku formami, která
příkladem (ve shodě s jím citovanou publikací) uvedl ve svém dovolání. Obecně
lze tudíž poukázat na to, že předmětem ochrany osoby mladší osmnácti let
poskytované ustanovením § 217 tr. zákona je zdárný vývoj takového jedince a
úsilí o zabránění vzniku takových hrozících negativ v jeho osobnosti, které by
se u něj projevily buď v deficitu v oblasti morálky (parazitní způsob života,
prostituce apod.) či v deficitu v oblasti citové (citová oploštělost, absence
vyšších citů, egoismus, hostilita apod.), tj. v takovém směru, že by následné
projevy takového jednice v budoucnosti, jako důsledek změn jeho osobnosti
vyvolaných jednáním pachatele, tzn. celkový způsob jeho života a konkrétní
projevy jeho chování byly způsobilé přivodit jejich společenský (morální)
odsudek. V tomto směru však okresním soudem zvažovaný hrozící vývoj osobnosti
poškozené do podoby osoby přehnaně submisivní, nezpůsobilé dostatečně razantně
vystoupit vůči ji ponižujícímu jednání ze strany jiné osoby, nelze považovat za
následek, který by bylo možno označit za zpustnutí poškozené.
Ve své obecnosti lze takto přistupovat i k výkladu zákonných znaků, které jsou
obsaženy v ustanovení § 201 tr. zákoníku, byť formulace zákonných znaků
„ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte“ umožňuje poněkud širší
nahlížení na možné negativní důsledky jednání pachatele, které se u poškozené
mohou projevit.
Neudržitelnost učiněných závěrů v napadených rozhodnutích má své příčiny i v
dalších skutečnostech, které byly buď nesprávně hodnoceny, či nemají dostatečný
skutkový podklad v provedeném dokazování. Nelze se ubránit dojmu, že prokázání
skutečností nezbytných pro náležité objasnění a následné právní posouzení
žalobních tvrzení obsažených v bodech 4. a 5. obžaloby nebyla věnována (na
rozdíl od dostatečnosti takových postupů v případě poškozené P. S.) pozornost
nezbytná pro učinění přesvědčivých skutkových a právních závěrů. Lze
dokladovat, že soud (při úpravě skutkového vyjádření zdůvodněného závěrem o
jednotě skutků vyjádřených v žalobním návrhu pod body 1. a 4., resp. 2. a 5.)
převzal ve své podstatě tvrzení v obžalobě obsažená, aniž je přizpůsobil
výsledkům dokazování při hlavním líčení, resp. aniž by při právním posouzení
věci uvážil v nezbytném rozsahu všechny právně relevantní skutečnosti.
V případě skutku pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku postrádá dovolací soud
vyložení toho, zda bylo namístě, aby ve vztahu k nezletilé K. byl skutek z
hlediska časového vymezen shodně, jako ve vztahu k poškozené P. S., a to s
přihlédnutím k věku dítěte na počátku vymezeného údobí. Jinými slovy řečeno,
okresní soud ve svém rozhodnutí nevyložil, zda bylo rozumovým (a s nimi
spojeným rozpoznávacím) schopnostem nezletilé již v období od 1. 2. 2006, tedy
k datu, kdy nezletilá ještě nedosáhla ani věku jednoho roku, přiměřené,
považovat ji za předmět útoku trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným.
Obecně je totiž zastáván názor, že takový jedinec (tj. osoba mladší osmnácti
let, stejně jako „dítě“ v případě ustanovení § 201 tr. zákoníku), musí být na
takovém stupni duševního vývoje, aby jej pachatelovo závadové chování mohlo
nepříznivě ovlivnit a tím mohlo vzniknout nebezpečí pro jeho další vývoj
předpokládané uvažovanými ustanoveními (§ 217 tr. zákona, § 201 tr. zákoníku).
Byť okresní soud v souvislosti s odůvodněním kvalifikace jednání obviněného dle
zmíněných dvou ustanovení správně uvádí, že „ k naplnění znaků skutkové
podstaty tohoto trestného činu nebo přečinu není nutné, aby tento škodlivý
následek opravdu nastal, postačí, když toto jednání je způsobilé tento následek
vyvolat“, v rozporu s tímto prohlášením, které obsahově vymezuje tzv.
ohrožovací následek, uvádí, že se v posuzovaném případě jedná „o tzv. poruchový
delikt“.
Další skutečnost, která vzbuzuje pochybnosti o oprávněnosti právní argumentace
okresního soudu ohledně naplnění zákonných znaků skutkové podstaty, jež okresní
soud užil při vyslovení viny obviněného, a to znaků „závažným způsobem porušil
svou povinnost o ni pečovat“, má svůj základ v pochybném skutkovém zjištění
nalézacího soudu, resp. způsobu jeho vyjádření v popise skutku. Z odůvodnění
právní kvalifikace na str. 8 rozsudku okresního soudu je nutno usuzovat, že
porušení povinnosti pečovat o nezletilou shledává nalézací soud v tom, že
obviněný „porušoval mj. i svou povinnost otce vytvořit pro dceru klidné a
láskyplné rodinné soužití pro její zdárný život“. Ačkoli okresní soud v daných
souvislostech necituje žádné ustanovení, jehož porušení obviněným (a to
závažným způsobem) dle něj odůvodňuje jeho trestní odpovědnost, lze dospět k
poznatku, že tím míní porušení povinnosti rodiče nezletilé, neboť takový závěr
je nutno učinit jak vzhledem k výše citované části odůvodnění jeho rozsudku
(„porušoval mj. i svou povinnost otce“), tak i vzhledem k popisu skutku ve
výroku rozsudku („ .. kde žil .. a dcerou K. S.,.. kdy nebral ohled na
nezletilou dceru, která … zažívala kvůli otci stresující situace..“).
Jakkoli je Nejvyšší soud při svém rozhodování o dovolání vázán skutkovým stavem
věci, jak jej zjistily soudy v dovoláním napadeném rozhodnutí, je jako soudní
orgán ochrany práv jednotlivce ve smyslu čl. 90 Ústavy povinen k zásahům v
případech, které v pojímání Ústavního soudu vykazují znaky extrémního nesouladu
mezi učiněnými skutkovými a právními závěry na straně jedné, či učiněnými
skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů na straně druhé (tj. též v
případech, kdy skutkové závěry obsažené v rozhodnutí nemají žádný relevantní
podklad v důkazech příslušným orgánem provedených).
Nedostatkem, který zatěžuje hodnotící činnost okresního soudu při právním
posouzení skutku, je to, že z faktu biologického otcovství obviněného k
nezletilé K. S., resp. ze závěru o jeho otcovství k nezletilé (nevztaženého
však v rozhodnutí ke konkrétnímu důkazu, z něhož je tento poznatek činěn) -
přes poznatek, který plyne ze soudem k důkazu přečtené zprávy obsažené na č. l.
210 spisu (obsahově shodný s vyjádřením P. S. v trestním oznámení na č. l. 6),
že v době skutku pod bodem 1. rozsudku nebylo otcovství k nezletilé K. určeno -
činí závěr o porušení jeho povinnosti o nezletilou pečovat z tvrzeného faktu o
jeho otcovství k ní, tj. s vazbou na porušení povinnosti rodiče k nezletilému
dítěti. Takový právní závěr je ovšem neudržitelný, neboť pozdější souhlasné
prohlášení rodičů o určení otcovství k nezletilé, t. j. právní úkon ve smyslu
ustanovení § 52 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „cit. zákona“), nemůže zpětně právní odpovědnost obviněného
ve smyslu hodnoceném okresním soudem založit. Došlo-li uvedeným způsobem (viz
vyžádaný opis rodného listu K. S.) k určení otcovství obviněného až ke dni 11.
11. 2008, nelze klást obviněnému za vinu neplnění povinnosti rodiče (otce)
nezletilé v období od. 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008 a zejména vyvozovat z jejich
neplnění pro něj trestně právní důsledky způsobem, jak se stalo v bodě 1.
výroku rozsudku soudu prvního stupně. Samotný fakt biologického otcovství
obviněného v době činu (navíc dle cit. zprávy obviněným zpochybňovaný) nemůže
právně relevantně odůvodnit odkaz na povinnost upravenou § 31 odst. 1 písm. a)
cit. zákona. Skutečnost, že obviněný žil s matkou nezletilé ve společné
domácnosti jako druh, nemůže vést ani k závěru, že by se měl na výchově
nezletilé podílet ve smyslu ustanovení § 33 cit. zákona, neboť toto ustanovení
se vztahuje na manžela rodiče takového dítěte („Na výchově dítěte se podílí i
manžel, který není rodičem dítěte, za předpokladu, že s ním žije ve společné
domácnosti.“).
Tato konstatování vedou k poznatku, že okresním soudem uvedený právní závěr
(str. 8 rozsudku), že obviněný „závažným způsobem porušil svou jinou povinnost
vyplývající z jeho rodičovské odpovědnosti“ - v tzv. právní větě okresní soud
užil zákonného znaku „porušil svou povinnost o ni pečovat (pečovat o osobu
mladší než osmnáct let)“ - není náležitě zdůvodněn a pro rozpornost právní
argumentace (povinnost rodiče nezletilé) s faktickým stavem v době posuzovaného
činu není dovolacím soudem akceptovatelný.
Bylo již zmíněno, že v odůvodnění rozsudku okresního soud nelze v některých
směrech nalézt odpověď na to, z jakých důkazů činí nalézací soud to které
konkrétní skutkové zjištění. Uvedené konstatování se vztahuje i ke skutkovému
závěru vyjádřenému ve výroku rozsudku, že nezletilá K. - pod vlivem jednání
obviněného - „si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky“. Tento skutkový
závěr obsažený u obou skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, není dostatečně
(zejména pak ve vztahu ke skutku pod bodem 2) důkazně podložen, neboť ze strany
nalézacího soudu nebylo dostatečně uváženo (pasáž, která by na dále uvedené
reagovala v rozhodnutí absentuje), že výpověď nezletilé ze dne 18. 8. 2011,
která takový údaj ve formě odpovědi na položenou otázku obsahuje (č. l. 109v.
in fine), neposkytuje žádnou dostatečnou časovou identifikaci, a výpověď P. S.
tento údaj modifikující (č. l. 288: „Když slyšela křik, tak se třepala a držela
si vlasy. Netrhala si je, ale mačkala si je.“), tyto projevy nezletilé situuje
do období před dovršením tří let jejího věku (č. l. 289: „Když jsem uváděla, že
si dcera jednu dobu třela prsíčka a držela vlasy, tak jsem tím myslela období
do jejích třech let. Potom už to nedělala.“).
Závěry o vině obviněného trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217
odst. 1 písm. c) tr. zákona (ad 1) a přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte
podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterého se způsobem popsaným v
napadených rozhodnutích měl dopustit vůči nezletilé K. S., jsou v důsledku
uvedeného zpochybněny jak z hlediska právního posouzení, tak z hlediska
skutkových zjištění.
Uvedené poznatky by mohly nasvědčovat tomu, že dovolání obviněného je důvodné,
a to včetně jeho návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k novému rozhodnutí. Nejvyšší soud je však při svém
rozhodování v dovolacím řízení povinen zvažovat, zda zjištěná vada napadeného
rozhodnutí je tak podstatná, aby odůvodnila průlom do právní moci napadeného
rozhodnutí. Odůvodněné je zrušení rozhodnutí v případech, lze-li důvodně
očekávat, že v navazujícím řízení dojde k takové změně v posouzení věci, která
se podstatným způsobem projeví v postavení obviněného.
Nejvyšší soud v daných souvislostech zvažoval, zda bylo lze reálně očekávat, že
by řízení po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu vedlo k takové změně, která by
měla za následek zejména výrazně příznivější výsledek v oblasti právního
následku trestní odpovědnosti obviněného, tj. při ukládání adekvátního trestu.
Při řešení této otázky nebylo možno nehodnotit to, že souhrnný trest, který byl
obviněnému napadenými rozhodnutími uložen, byl právním následkem odpovědnosti
obviněného za pět trestných činů, a to konkrétně za dva s trestní sazbou dva
až osm let [§ 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, § 199 odst. 1 odst. 2
písm. d) tr. zákoníku], jeden s trestní sazbou šest měsíců až tři léta [§ 178
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku] a dva s trestní sazbou až na dvě léta [§ 217
odst. 1 písm. c) tr. zákona, § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Při
porovnání těchto trestních sazeb je nezbytné dojít k poznatku, že význam
trestných činů, důvodnost jejichž užití při posouzení činu obviněného byla
zpochybněna [§ 217 odst. 1 písm. c) tr. zákona, § 201 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku], pro ukládání konkrétní výměry trestu byla spíše marginální. Byl-li
při uložení souhrnného trestu postih obviněného zpřísněn o dvacet měsíců (trest
za trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku byl obviněnému uložen v trvání osmi měsíců), pak ani při nutnosti
odhlédnutí od postihu za výše uvedené dva trestné činy, kterých se měl obviněný
dopustit vůči nezletilé K., není možno jeho postih trestem odnětí svobody v
trvání dvaceti osmi měsíců hodnotit jako postih nepřiměřený. S ohledem na
trestní sazbu stanovenou na dva trestné činy nejpřísněji trestné (dva až osm
let), by nemohlo v řízení dojít k uložení trestu podstatně mírnějšího, neboť by
výměra souhrnného trestu musela dosahovat nejméně hodnoty dvaceti čtyř měsíců
(zákonné podmínky pro uložení trestu pod spodní hranicí nejsou dány) a s
ohledem na konkrétně zjištěné skutečnosti by spíše neměla být na samé spodní
hranici trestní sazby (potřeba vyjádření konkurence trestných činů). Vypuštění
označených dvou právních kvalifikací by neovlivnilo ani úvahy stran otázky
nepodmíněnosti ukládaného trestu.
Z hlediska právního významu řešené problematiky je třeba uvést, že vzhledem k
časovými faktory limitované možnosti aplikace § 217 tr. zákona soudy v budoucnu
(omezení dané časovou působností trestních zákonů) není odůvodněn detailní
rozbor podmínek naplněnosti zákonných znaků tohoto trestného činu s vazbou na
konkrétní skutková zjištění v posuzované věci, zejména pak za situace, že tato
nebyla dostatečně ustálena. Ve vztahu k přečinu podle § 201 tr. zákoníku lze
uvést to, že nesprávnost právního posouzení skutku pod bodem 2) v napadeném
rozsudku má prvotně svoji příčinu v nesprávnosti skutkových zjištění, a proto
ani zde detailnější hmotně právní rozbor věci z hlediska judikaturního významu
není odůvodněn.
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li
zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní
stránce zásadního významu.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal jako zcela zřejmé, že
projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Stejně
jako dospěl k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není
po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů (ve vztahu ke
kvalifikaci jednání podle § 217 tr. zákona) byla vyřešena a ani z jiného důvodu
její řešení (a to i ve vztahu ke kvalifikaci podle § 201 tr. zákoníku) nečiní
potíže. Proto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání obviněného,
aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i
odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil