Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání,
které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. S., proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 2 T 130/2014, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.
1. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j
e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 2 T
130/2014, uznal obviněného J. S. (dále jen „obviněný“) vinným, že:
„dne 9. 9. 2013 v P., z Vazební věznice Praha – Pankrác zaslal písemnost na
Generální inspekci bezpečnostních sborů, 11. oddělení – pracoviště Praha, Praha
6 – Veleslavín, ul. Na Dračkách 405/49, která byla doručena dne 17. 9. 2013,
označenou jako: „Písemná stížnost (trestní oznámení) oznamovatele J. S., t. č.
Vazební věznice Praha – Pankrác na policistu nprap. Bc. P. H., vrchní inspektor
OHK 8. oddělení, P. pro přijímání úplatků, zneužití pravomoci veřejného
činitele a další“, které oznamovatel chtěl sdělit osobně pracovníkům Generální
inspekce bezpečnostních sborů, že policista nprap. P. H. úzce spolupracuje s
příslušníky Vězeňské služby, a že se obává o svůj život,
a dne 10. 10. 2013 v 10:00 hod., v P. ve Vazební věznici Praha – Pankrác,
pracovníkům Generální inspekce bezpečnostních sborů 11. oddělení – pracoviště
Praha, Praha 6 – Veleslavín, ul. Na Dračkách 405/49, pplk. L. N. a pplk. Mgr.
M. L., osobně sdělil, že:
I. dne 11. 5. 2013, kdy byl zadržen policisty Krajského ředitelství hl. m.
Prahy, odbor hospodářské kriminality, byl mezi policisty přítomen i policista
nprap. Bc. P. H., který po zadržení v objektu dálničního oddělení Policie ČR
Podivín, požadoval po obž. S. „něco malého na kávičku“, kdy toto uvedený
policista upřesnil tak, že pokud dostane určitý obnos, tak bude následná
domovní prohlídka v místě bydliště jeho rodičů probíhat v klidu, přičemž obž.
S. dále uvedl, že po příjezdu na adresu O. – K., ul. S. …, kde se konala
domovní prohlídka, předal v kuchyni policistovi nprap. Bc. H. finanční hotovost
ve výši 1000,-EUR a to ve dvou bankovkách o nominální hodnotě 500,-EUR, kdy
hotovost měl mít schovanou za hrnečky v kuchyni, kde se oba zúčastnění
nacházeli sami bez přítomnosti dalších osob, přičemž nprap. Bc. H. měl po
obviněném požadovat další finanční obnos ve výši 1000,-Eur výměnou za příslib
propuštění z vazební věznice již po dvou měsících.
II. v dosud nezjištěné době nprap. Bc. H. ho dvakrát navštívil ve Vazební
věznici Praha-Pankrác, kdy mu sdělil, že když dostane zbývajících 1000,- EUR
tak může ovlivnit termín jeho propuštění z vazby,
- dále dne 13. 10. 2013 z Vazební věznice Praha-Pankrác zaslal písemnost na
Generální inspekci bezpečnostních sborů, 11. oddělení – pracoviště Praha, Praha
6 – Veleslavín, ul. Na Dračkách 405/49, která byla doručena 16. 10. 2013, ve
které uvedl, že:
III. Dne 11. 5. 2013 v kanceláři na služebně Policie ČR Podivín – Břeclav po
svém zadržení policistou nprap. Bc. P. H. byl ponižujícím způsobem natáčen na
jeho mobilní telefon,
IV. v blíže nezjištěné době v měsících červen a červenec 2013, ve Vazební
věznici Praha – Pankrác, policista nprap. Bc. P. H. dvakrát nabádal obv. J. S.,
aby s ním spolupracoval pod pohrůžkou, že jinak ho nechá ve věznici šikanovat
nebo bude uplatňovat, aby zde měl co nejhorší podmínky,
přičemž tyto skutečnosti uváděl úmyslně nepravdivě a dne 22. 11. 2013 bylo ze
strany Generální inspekce bezpečnostních sborů, 11. oddělení pracoviště Praha,
Praha 6 – Veleslavín, ul. Na Dračkách 405/49, po prošetření věci, vedené pod č.
j. GI-K-1356/2013, konstatováno, že na základě shromážděných materiálů a
jejich vyhodnocení nebylo prokázáno, že by se policista kpt. Bc. P. H. (dříve v
hodnosti nadpraporčík) dopustil úmyslného jednání, které by naplňovalo zákonné
znaky skutkové podstaty některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části
trestního zákoníku, stejně tak nebylo zjištěno ani takové jednání, které by
mohlo naplňovat znaky kázeňského přestupku.“
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval
jako zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d), e) tr.
zákoníku.
3. Za tento zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm.
c), d), e) tr. zákoníku a za sbíhající se zvlášť závažný zločin neoprávněného
opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, odst.
4 písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst.
1 tr. zákoníku, za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, mu uložil podle § 234 odst. 4 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v
trvání 9 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do
věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku mu dále
uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí uvedených v
citovaném rozhodnutí. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest
propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních částek rovněž uvedených v
citovaném rozhodnutí. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o
trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T
2/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému P. H.
částku ve výši 120 000 Kč.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl v
druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 67 To
23/2016, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil
v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že za použití § 223 odst. 2 tr. ř. z
důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného
pro skutek, kterého se měl dopustit podle obžaloby státního zástupce Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 1 ZT 4/2014,
kterým měl spáchat zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm.
c), písm. d), písm. e) tr. zákoníku, zastavil, protože trest, k němuž může
trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl
obviněnému již uložen a který ho podle očekávání postihne.
II.
5. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal nejvyšší
státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, přičemž uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nelze
souhlasit s Městským soudem v Praze v tom, že byla naplněna materiální kritéria
pro postup podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. V tomto směru odvolací soud
nedodržel účel a zásady trestního řízení a trestního práva obecně. Podmínkou
pro postup podle uvedeného ustanovení trestního řádu je nejen závěr o
bezvýznamnosti trestu, k jehož uložení může trestní stíhání vést, v porovnání s
trestem hrozícím či již uloženým v jiném řízení, ale též závěr o tom, že tento
postup není v rozporu s účelem trestního řízení, vymezeným především v § 1
odst. 1 tr. ř. Východiska pro aplikaci důvodů tzv. fakultativního zastavení
trestního stíhání ve smyslu § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. však odvolací Městský
soud v Praze nerespektoval a napadené usnesení se tak jeví jako nepřiléhavé
procesní situaci, za které bylo vydáno. Trestní stíhání obviněného se nacházelo
u samého konce, když prvoinstanční soud již vydal odsuzující rozsudek a uložil
obviněnému souhrnný trest. Z hlediska rozhodování v odvolacím řízení nenastala
ani žádná změna v situaci obviněného oproti stavu rozhodování soudem prvého
stupně, která by zastavení trestního stíhání odůvodňovala, když existence
předchozího citelného odsouzení pro sbíhající se trestnou činnost nebyla novou
skutečností, jež by vyšla najevo až v odvolacím řízení, ale byla soudu prvého
stupně již známa. Nelze též přehlédnout, že odvolací soud podle odůvodnění
napadeného usnesení neshledal v trestním řízení žádnou podstatnou vadu vyjma
nedostatků v případě jednoho ze znaleckých posudků, které však bylo dobře možné
v rámci odvolacího řízení napravit. Za této situace nemělo podle nejvyššího
státního zástupce napadené usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu dle
§ 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. žádný přínos pro rychlost a hospodárnost řízení,
kterýžto účel toto ustanovení sleduje. Nejvyšší státní zástupce pak nesouhlasil
ani se samotným posouzením „bezvýznamnosti trestu“, k němuž trestní stíhání
vedlo.
7. Z tohoto hlediska se nejvyššímu státnímu zástupci navýšení trestu
odnětí svobody v rámci uložení souhrnného trestu, k němuž přistoupil
prvoinstanční soud, jevilo jako vhodně reflektující konkrétní povahu a
závažnost původně přisouzeného zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3
písm. c), d), e) tr. zákoníku. Odvolací soud pak tuto přiléhavě odůvodněnou
úvahu soudu nalézacího fakticky popřel, aniž by k ní zaujal jakkoli relevantně
odůvodněné stanovisko. V tomto směru nebylo možno považovat za správnou ani
úvahu odvolacího soudu, pokud akcentoval, že oproti původní výši trestu byl v
rámci ukládání souhrnného trestu původní trest navýšen „pouze o jeden rok“,
neboť tato úvaha je v rozporu s absorpční zásadou pro ukládání trestu při
souběhu trestných činů. Souhrnný trest je totiž ukládán jako trest jediný a
není namístě jej uměle rozčleňovat na „trest původně uložený“ a „navýšení
trestu“, jak fakticky odvolací soud učinil.
8. Další podstatnou okolností, jež zpochybňuje správnost postupu
odvolacího soudu, byl pak podle nejvyššího státního zástupce rovněž faktický
zásah do práv poškozeného nprap. Bc. P. H. Zatímco nalézací soud nároky
poškozeného dostatečně reflektoval, zvolil soud odvolací postup, jenž efektivní
možnost poškozeného domoci se svého práva na náhradu nemajetkové újmy v
trestním řízení znemožnil. Tímto postupem tedy došlo i k porušení zásady
zajištění práv poškozeného ve smyslu § 2 odst. 15 tr. ř., což bylo zarážející o
to více, že přiznaný nárok na náhradu nemajetkové újmy odvolací soud nijak
nezpochybňoval. Postupem odvolacího soudu navíc v nyní předkládané trestní věci
obviněného absentuje pravomocný výrok o vině trestným činem.
9. Pro úplnost nejvyšší státní zástupce uvedl, že projednání dovolání by
mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a to jak z hlediska úvah o uložení
souhrnného trestu, tak i z hlediska rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného
na náhradu nemajetkové újmy. Zároveň předloženou otázku, která by měla být z
podnětu tohoto dovolání řešena, lze považovat po právní stránce za otázku
zásadního významu z hlediska posouzení podmínek pro fakultativní zastavení
trestního stíhání z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
10. Z uvedených důvodů a s odkazem na § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle
§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil
napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 67 To
23/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud
shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než
předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
11. Obviněný podal k dovolání nejvyššího státního zástupce následující
vyjádření. Uvedl, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp.
zn. 67 To 23/2016, zákonu neodporuje. Trestná činnost kladená mu v dané trestní
věci za vinu prokázána nebyla. Závěry soudu prvního stupně nejsou správné,
odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně nepotvrdil. Nebyl proveden
žádný objektivní přímý důkaz o jeho vině. Soud prvního stupně nepostupoval v
souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Dále obviněný
uvedl, že činí součástí svého vyjádření všechny skutečnosti uvedené jím v
předchozím řízení. Poukázal na to, že Městský soud v Praze podle odůvodnění
svého usnesení ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 67 To 207/2014 zjistil rozporuplnost
výpovědí poškozeného učiněných v tomto trestním řízení a v hlavním líčení dne
7. 4. 2014 ve věci vedené jmenovaným soudem pod sp. zn. 56 T 4/2014. V trestním
řízení podle něj však bylo více významných rozporů, jimiž se soud prvního
stupně nezabýval. O opakovaných návštěvách obviněného ve vazební věznici Praha
– Pankrác a jejich průběhu by měly být učiněny alespoň nějaké kratší úřední
záznamy v evidenci Policie ČR. Zásadní výpovědi o průběhu domovní prohlídky v
místě bydliště obviněného obžalobu spolehlivě nepotvrzují. Způsob ukončení
trestního řízení nemůže komplikovat uplatnění práv v řízení občanskoprávním.
Byť by mělo být v trestním řízení pokračováno, nemůže vést k jeho pravomocnému
odsouzení, neboť trestnou činnost kladenou mu za vinu nespáchal, což lze
dovodit z již provedených důkazů. Z výše popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání podané nejvyšším státním zástupcem zamítl.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016,
sp. zn. 67 To 23/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. c) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání
dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., a to ve prospěch i v neprospěch
obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f
odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
IV.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném
ustanovení.
15. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. f) tr. ř., který je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení
věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení
trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí. Předložil přitom argumenty, které bylo možno z hlediska formálního
i věcného pod tento dovolací důvod podřadit.
16. Jak již plyne z výše popsané rekapitulace průběhu řízení, k
zastavení trestního stíhání došlo v řízení před soudem druhého stupně, když
soud prvého stupně obviněného předtím shledal vinným a uložil mu souhrnný
trest. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vyslovil, že řízení v dané věci
nebylo zatíženo žádnou procesní vadou, která by se projevila ve zkrácení práva
obviněného na jeho obhajobu či spravedlivý proces. Obviněnému dal za pravdu
pouze v jeho námitkách vůči znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie a klinická psychologie. V tomto směru uvedl, že uvedený posudek byl
fakticky podán pouze znalcem prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph. D., DSc. a že
strojem napsaný znalecký posudek znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. Gabriely
Léblové až do současné doby tato znalkyně neopatřila svým podpisem a ani svým
příslušným znaleckým razítkem. Nelze se proto domnívat, že například tento
důkaz byl proveden a předložen orgány přípravného řízení v souladu s platnými
právními předpisy. Dále již svou pozornost zaměřil na zjištění, že obviněný
byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn.
56 T 2/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014,
sp. zn. 4 To 52/2014, zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání
a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku a další trestnou činností a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou, dále trest
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a trest propadnutí náhradní
hodnoty. Zmínil současně i zjištění, že obviněný už uvedený trest odnětí
svobody vykonává.
17. Následně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil, že
od prvého rozhodnutí ve věci, resp. od podání první obžaloby ve věci, došlo k
závažné nové skutečnosti mající vliv na trestní řízení, tedy k pravomocnému
odsouzení obviněného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 56 T 2/2014 k
dlouholetému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle jeho slov též nelze
opominout tu skutečnost, že v rámci rozpětí trestní sazby za zločin křivého
obvinění podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku od 2 do 8 let odnětí svobody mu tedy
byl de facto uložen trest, který i již vykonává, a to na samé horní hranici
tohoto zákonného rozpětí. S ohledem na časová hlediska celé věci, jsou v této
projednávané věci Obvodního soudu pro Prahu 6 naplněny prvky a zákonné
předpoklady souhrnnosti a to ve vztahu k předchozímu odsouzení Městského soudu
v Praze ze dne 27. 5. 2014. Z důvodu těchto nových skutečností Obvodní soud
pro Prahu 6 v rámci zákonné trestní sazby § 234 odst. 4 tr. zákoníku trestu
odnětí svobody od 5 do 10 let, navýšil ukládaný trest vlastně o 1 rok, tedy z
8 na 9 let. Z uvedeného je tedy podle odvolacího soudu zřejmé, že za jednání
projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 6 byl obviněnému fakticky uložen trest
v délce 1 roku. Tento pomyslný trest v délce 1 roku je vlastně i pod zákonnou
dolní hranicí trestní sazby § 345 odst. 3 tr. zákoníku trestu odnětí svobody
od 2 do 8 let. Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na
zásadu rychlosti, hospodárnosti a efektivnosti trestního řízení, jsou
nepochybně naplněny všechny znaky ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.,
tedy, že trest, k němuž by toto trestní stíhání mohlo vést, tedy navýšení
trestu odnětí svobody o 1 rok v rámci trestní sazby od 2 do 8 let, je zcela bez
významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen (tedy trest
odnětí svobody v trvání 8 let do věznice s ostrahou), a který ho podle
očekávání nejen postihne, ale již postihuje, když konec tohoto trestu je
stanoven až na den 11. 5. 2021.
18. Nejvyšší soud však shledal důvodnou námitku nejvyššího státního
zástupce, podle níž nelze souhlasit s Městským soudem v Praze v tom, že byla
naplněna materiální kriteria pro jím zvolený způsob rozhodnutí.
19. Podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. může státní zástupce [a po
podání obžaloby soud prvého stupně podle § 223 odst. 2 tr. ř., případně soud
odvolací podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.] zastavit trestní stíhání, je-li
trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který
pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne.
20. Hlavním hlediskem pro použití tohoto ustanovení je úvaha, zda
uložený, popř. očekávaný, trest za jiný skutek (kvalifikovaný jako trestný čin)
bude dostatečný k splnění účelu sledovaného trestní sankcí (In. Šámal P. a kol.
Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha. C. H. Beck, 2013, str. 2200, bod 28).
Vedle tohoto hlediska však musí být naplněna podmínka, že takový postup není v
rozporu s účelem trestního řízení. Tento závěr vyslovil Nejvyšší soud ve svém
rozsudku ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 68/2001, kde uvedl, že rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
by nemělo být v rozporu s účelem trestního řízení, jak je formulován v § 1
odst. 1 tr. ř. a který spočívá mj. v tom, že toto řízení musí působit k
předcházení a zamezování trestné činnosti.
21. S ohledem na výše uvedené skutečnosti lze konstatovat, že v řízení
před soudem druhého stupně nenastala žádná změna oproti stavu v řízení před
soudem prvého stupně. Existence předchozího odsouzení pro jinou trestnou
činnost [zvlášť závažný zločin podle § 234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku] byla známa již nalézacímu soudu, který ostatně tuto skutečnost
zohlednil právě v uložení souhrnného trestu.
22. Zejména je ovšem nutno zdůraznit, že odvolací soud své rozhodnutí
učinil za situace, kdy podle obsahu svého rozhodnutí po přezkoumání zákonnosti
a odůvodněnosti všech výroků napadeného rozsudku soudu prvního stupně a
správnosti postupu řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, nezjistil kromě
shora uvedené vady jiné vady, zejména vady v podobě neúplného důkazního řízení,
nesprávného hodnocení důkazů, nesprávných či neúplných skutkových zjištění nebo
vadné právní kvalifikace, tedy vady, jež by mohly vést ke zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně či dokonce až do přípravného
řízení – státnímu zástupci k došetření. Pokud jde o shledávané nedostatky
týkající se výše uvedeného posudku, ty lze bez větších obtíží odstranit v rámci
odvolacího řízení. Za tohoto stavu je nepřijatelná argumentace odvolacího soudu
zásadami rychlosti, hospodárnosti a efektivnosti řízení. Jinak řečeno, za
popsaného stavu věci nemá napadené usnesení o zastavení trestního řízení z
důvodu podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. žádný přínos pro rychlost,
hospodárnost a efektivnost řízení, kterýžto účel toto ustanovení sleduje.
Zejména však je v rozporu s účelem trestního řízení, především z hlediska
generální a individuální prevence trestné činnosti. Tolerování závažného
protiprávního jednání by mimo jiné znamenalo, že pachatel, který je vazebně
stíhán nebo je ve výkonu trestu odnětí svobody za zvlášť závažný trestný čin,
by se mohl spoléhat na beztrestnost za méně závažný delikt spáchaný ve vazbě
nebo ve výkonu trestu odnětí svobody s ohledem na předpokládanou neúčelnost
jeho dalšího postihu. Tím by ovšem docházelo k popírání smyslu ustanovení § 1
odst. 1 tr. ř., z něhož plyne též, že trestní řízení musí působit k předcházení
a zamezování trestné činnosti.
23. Přisvědčit je možno i názoru nejvyššího státního zástupce o tom, že
zvýšení uloženého trestu v rámci souhrnného trestu za zde posuzovanou trestnou
činnost nebylo bezvýznamné vedle trestu, který byl uložen obviněnému za zločin
podle § 234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V případě zločinu
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je pachatel ohrožen trestní sazbou od
5 do 10 let odnětí svobody. V případě zločinu křivého obvinění podle § 345
odst. 2, 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku, je pachatel ohrožen trestní sazbou v
rozmezí od 2 do 8 let odnětí svobody. Již rozdíl trestních sazeb zde není
natolik podstatný, aby bylo možno vyslovit, že trest, který obviněnému hrozil v
posuzované věci, byl zcela bez významu vedle trestu, který mu již byl uložen v
jiné trestní věci. O takovém vztahu by bylo možno hovořit například v případě,
kdy horní hranice zákonné trestní sazby posuzovaného trestu, k němuž může
trestní stíhání vést, nedosahuje ani spodní hranice zákonné trestní sazby
trestu, který již byl obviněnému uložen, nebo jehož uložení hrozí, o takový
případ se však v posuzované věci nejednalo. Uvedené platí tím spíše, měly-li
být při ukládání trestu hodnoceny konkrétní okolnosti zločinu podle § 345 odst.
2, 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku, jehož se měl obviněný dopustit, na něž
poukázal soud prvého stupně, z hledisek ustanovení § 39 tr. zákoníku a násl. V
daných souvislostech je na místě dále uvést, že v případě, kdy jiný trestný čin
je ve vícečinném souběhu se stíhaným skutkem, uplatní se ustanovení § 172 odst.
2 písm. a) tr. ř. jen tehdy, jestliže po zhodnocení rozhodujících okolností by
přicházelo v úvahu (lze očekávat) upuštění od uložení souhrnného trestu (§ 44
tr. zákoníku), popř. uložení souhrnného trestu, který by jen nepatrně
převyšoval trest již uložený nebo byl jen o málo přísnější než tento trest (viz
rozhodnutí č. 48/1978 Sb. rozh. tr.), tedy šlo-li by o navýšení zcela
bezvýznamné. Pokud byl rozsudkem soudu prvního stupně v nyní posuzované věci
obviněnému v rámci souhrnného trestu uložen mimo jiné trest odnětí svobody v
délce 9 let, přičemž by bylo lze v případě, že by byl v odvolacím řízení
shledán správným výrok o jeho vině zločinem křivého obvinění podle § 345 odst.
2, odst. 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku, tento trest označit za přiléhavý a
vystihující konkrétní povahu a závažnost též tohoto trestného činu (včetně
dalších relevantních okolností), a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27.
5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze
dne 11. 9. 2014, sp. zn. 4 To 52/2014, mu byl pravomocně uložen trest odnětí
svobody v trvání 8 let, pak nelze dovozovat, že by šlo o navýšení nepatrné či
jen o málo přísnější, tedy navýšení zcela bezvýznamné. Jinak řečeno, šlo o
navýšení o dobu nikterak zanedbatelnou, a nelze tak o této době říci, že je
zcela bez významu ve smyslu § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
24. Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že soud
druhého stupně rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, ačkoliv pro
takový postup nebyly splněny zákonné podmínky podle § 172 odst. 2 písm. a) tr.
ř. (ve spojení s ustanovením § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 223 odst. 2 tr.
ř.). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. byl tedy v
posuzované věci naplněn nejen formálně, ale i materiálně.
25. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, a
také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
26. V dalším řízení bude odvolací soud povinen znovu projednat odvolání
podané obviněným proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 11.
2015, sp. zn. 2 T 130/2014.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu