U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání,
které podal obviněný J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. 1. 2016, sp. zn. 6 To 607/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 110/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s e dovolání obviněného J. V.
o d m í t á .
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. 2 T
110/2014, byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným
zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v
jednočinném souběhu s přečinem soulože mezi příbuznými podle § 188 tr.
zákoníku. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného
soudu dopustil tím, že „přesně nezjištěného dne v měsíci dubnu 2011 v
odpoledních hodinách v K., okres B., ve společně obývaném bytě na ul. O.,
odvedl svou dceru K. P., do ložnice, kde měl na počítači puštěný pornografický
film, dceru si posadil na klín s tím, že v Rusku je normální sex mezi členy
rodiny, a když chtěla poškozená vstát, držel ji kolem pasu a snažil se položit
si ruku dcery na svůj klín se ztopořeným penisem, což poškozená odmítla a
odešla z ložnice do kuchyně, kam za ní obžalovaný po několika minutách přišel,
uchopil ji za ruku a odvedl do ložnice, kde ji povalil na postel, nalehl na ni,
snažil se ji líbat na tvář, čemuž se poškozená bránila uhýbáním hlavy,
obžalovaný jí svlékl kalhoty a spodní prádlo a sobě spodní prádlo, otočil ji na
břicho a zezadu na ní vykonal soulož a následně ji donutil, aby ho orálně
uspokojila, kdy ji chytl za hlavu, kterou si dal mezi své nohy, do úst jí
vsunul penis, kterým pohyboval až do své ejakulace, přičemž poškozená se
aktivněji nebránila s ohledem na svou tělesnou konstituci, kdy měří toliko 140
cm a vážila cca 50 kg, kdežto obžalovaný měří 180 cm a vážil cca 100 kg, když s
ohledem na nečekanou situaci a z obav nebyla schopna reagovat na jednání
obžalovaného, čehož tento využil.“
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za zbíhající se přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále
mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 6 To
607/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný
dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), neboť
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
5. V první části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku
vyjádřil přesvědčení, že v jeho věci byl dán extrémní nesoulad mezi provedeným
dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Tvrzení obviněného, že „jednoho dne“
přišel domů silně opilý, šel si lehnout s tím, že po procitnutí vedle něho
ležela nahá poškozená K. P. (dále jen „poškozená“), která mu usmívajíc se
sdělila, že spolu spali, načež obviněný spal dál a nevěnoval tomu větší
pozornost, odvolací soud zhodnotil jako zcela účelovou, neboť obviněný ji
přednesl až po změně obhájce v odvolacím řízení, ačkoliv trestní řízení bylo
vedeno od března 2014. Odvolací soud se tak podle obviněného nevypořádal s jeho
obhajobou vyčerpávajícím způsobem. Dále obviněný namítl, že telefonní nahrávku,
zaznamenávající rozhovor mezi ním a poškozenou, odvolací soud označil za
stěžejní důkaz (vedle výpovědi poškozené) a vytrhl z ní pouze části
vypovídající o vině obviněného, resp. o skutkovém ději odpovídajícím skutkové
větě rozsudku soudu prvního stupně, přičemž takový postup je v rozporu se
zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadou volného
hodnocení důkazů. Obviněný se domnívá, že z uvedeného rozhovoru není zřejmé, že
by se k trestné činnosti doznal, avšak podle názoru odvolacího soudu je zřejmé,
že k sexuálnímu incidentu, jenž poškozená popisovala ve svých výpovědích,
skutečně došlo. Z nahrávky však podle obviněného vyplývá toliko skutečnost, že
mezi ním a poškozenou došlo k sexuálnímu styku v době, kdy byl zcela opilý,
neboť si z uvedeného nic nepamatuje. Nebylo navíc fakticky možné, aby v tak
podnapilém stavu měl (podle tvrzení poškozené) sledovat porno, následně
poškozenou odvést do ložnice, kde se měl snažit položit její ruku na svůj klín
se ztopořeným penisem, dále pro ni poté, co odešla, dojít do kuchyně, odvést ji
znovu do ložnice a tam ji násilím přinutit k sexuálnímu styku. Podle obviněného
se tak odvolací soud absolutně nezabýval rozpory mezi zjištěným skutkovým
stavem a uvedenou nahrávkou, takže dovoláním napadené rozhodnutí zatížil
extrémním nesouladem mezi provedeným dokazováním a vykonanými skutkovými
zjištěními.
6. Z další části dovolání se podává, že odvolací soud se dostatečně
nevypořádal s námitkou obviněného, že ze skutkové věty popsané ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá žádný znak násilí, jelikož podle názoru
obviněného tato popisuje pouze běžně představitelný průběh sexu. Poškozená
totiž měla několik možností se bránit, zejména při provádění orálního sexu,
když se mohla pokusit odejít, nebo alespoň nespolupracovat, což však neučinila
a svůj nesouhlas ani nijak neprojevila. Obviněný nadto podotkl, že skutečnost,
že „muž drží ženu za hlavu při provádění orálního sexu, není automaticky znakem
násilí, naopak to některé ženy vyžadují“. Ohledně znaku zneužití bezbrannosti
(soud prvního stupně podle právní věty výrokové části svého rozhodnutí a také v
jeho odůvodnění dovodil rovněž naplnění tohoto zákonného znaku trestného činu
podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku) obviněný uvedl, že by musel být přinejmenším
srozuměn s tím, že se poškozená v takovém stavu nachází. Takový stav poškozené
však nebyl podle obviněného nijak prokázán a ani jej nemohl nijak poznat,
zvlášť když poškozená v sexuálním jednání „participovala“ a svou bezbrannost
vyvrátila také tvrzením, že „ucukla“, když se jí obviněný pokusil dát její ruku
na svůj penis, načež v okamžiku odešla z místnosti. Tím, kdo se nacházel ve
stavu bezbrannosti, byl naopak z důvodu silné podnapilosti sám obviněný.
7. Nad rámec uvedené argumentace obviněný namítl, že odvolací soud se
vůbec nezabýval v odvolání navrženými důkazy v podobě telefonických nahrávek
mezi poškozenou a jeho družkou P. G., které měly svědčit o motivaci poškozené k
nepravdivému nařčení o jejím znásilnění z důvodu zášti vůči jeho družce, neboť
tyto by podle odvolacího soudu v žádném případě nepřispěly k objasnění trestné
činnosti obviněného.
8. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 6 To
607/2015, a aby zrušil též vadné řízení tomuto rozhodnutí předcházející, tzn.
rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. 2 T 110/2014.
Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že
obviněného sám zprostí obžaloby, nebo podle § 265l odst. 1 tr. ř. tak, že po
zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí přikáže věc příslušnému soudu, aby ji
znovu projednal a rozhodl.
9. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž námitky
vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný již v rámci své obhajoby, jakož i svého
odvolání. Odkázala přitom na rozhodnutí odvolacího soudu, který se námitkami
obviněného náležitě a dostatečně podrobně zabýval a jehož závěry jsou logické a
plně vycházející z obsahu provedeného dokazování a zároveň akcentovala, že
Nejvyšší soud v takovém případě nemá povinnost ani důvod znovu přezkoumávat
důvodnost námitek uplatněných již v řízení o řádném opravném prostředku. Nadto
státní zástupkyně dodala, že obviněný je ze svého jednání usvědčován nejen
výpovědí poškozené, ale i výpovědí její matky a zvukovou nahrávkou rozhovoru
mezi ním a poškozenou, přičemž to byl obviněný, kdo volal poškozené, což
protiřečí jeho tvrzení, že se ze strany poškozené jednalo o provokaci. K
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní
zástupkyně uvedla, že obviněný ve skutečnosti uplatnil primárně skutkové
námitky, neboť soudům vytýkal zejména způsob hodnocení důkazů, které mělo podle
jeho názoru vyznít výrazně v jeho prospěch, takové výhrady však nesměřují proti
právnímu posouzení věci a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů
dovolání.
10. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože
bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně
navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání souhlasila i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro jeho
odmítnutí. Dospěl přitom k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1.
2016, sp. zn. 6 To 607/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d
odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném
zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet
ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
IV.
17. V posuzované věci však podstatná část námitek obviněného směřuje do
oblasti skutkové a procesní. Obviněný soudům obou stupňů vytýká nesprávné
hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá
vlastní skutkový hodnotící závěr, že se ve výroku rozsudku soudu prvního stupně
specifikovaného skutku nedopustil. Ve vztahu k důkaznímu postupu odvolacího
soudu namítá také neprovedení jím navržených důkazů. V převážné míře právě z
uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním
posouzení skutku.
18. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými
závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani
jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje do značné míry v
porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
19. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné se alespoň stručně vyjádřit
k námitce obviněného o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a vykonanými
skutkovými zjištěními, o níž obviněný částečně opřel důvod svého dovolání ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině lze uvést, že o extrémní
nesoulad (rozpor) mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy se jedná v
těch případech, když učiněná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s
důkazy, dále když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění
soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
20. Namítaný extrémní nesoulad obviněný odůvodnil zejména tím, že z
telefonické nahrávky rozhovoru mezi ním a poškozenou vyplývá toliko skutečnost,
že k sexuálnímu styku mezi ním a poškozenou došlo, avšak že obsah nahrávky
nevypovídá o skutkovém ději tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně. Z jeho výpovědi, jako i z předmětné nahrávky, lze podle jeho názoru
dovodit, že pohlavní styk mezi ním a poškozenou byl oboustranně konsenzuální. S
touto obhajobou obviněného, uplatňovanou od odvolacího řízení po změně obhájce,
se vypořádal již odvolací soud, který ji označil za „účelovou, neboť s touto
obhajobou doposud obžalovaný, byť trestní řízení je vedeno od března 2014,
nepřišel“ (viz str. 6 – 7 rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud k tomu
dodává, že skutek vymezený ve výroku nalézacího soudu logicky vyplývá nejen z
obsahu předmětné nahrávky, ale zejména z výpovědi poškozené a z provedených
znaleckých posudků (které mimo jiné potvrdily její obecnou i specifickou
věrohodnost s tím, že její výpovědi vykazují základní znaky „skutečně
prožitého“, viz č. l. 140 spisu). V kontextu uvedeného je třeba zmínit, že
soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich
rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom
dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými
zjištěními relevantními pro právní posouzení a zásadně (s výjimkou níže
uvedenou) i přijatými právními závěry.
21. S ohledem na shora uvedené tedy nelze vyvodit závěr, že by mezi
vykonanými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy byl dán extrémní
nesoulad. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením
§ 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat
svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby
jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a
vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších
stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými
zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní
nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
22. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových
závěrů a vyvozuje-li z toho vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z
pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze
zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle
něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje
právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním
právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
23. Ve vztahu k námitce neprovedení v odvolání navržených důkazů v
podobě telefonických nahrávek mezi poškozenou a jeho družkou P. G. z důvodu
jejich nadbytečnosti Nejvyšší soud připomíná, že ačkoliv soud není povinen
provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS
150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49), z
hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Odvolací soud
odůvodnil neprovedení navržených důkazů tím, že tyto prokazatelně neměly
souvislost s inkriminovanou událostí a v žádném případě by k objasnění trestné
činnosti obviněného ničím nepřispěly, neboť se jednalo o důkazy týkající se
vztahu poškozené k družce obviněného, jenž byl již dostatečně prokázán a jenž
nebyl důvodem šetření ve věci obviněného (viz str. 9 napadeného usnesení). Sám
obviněný přitom v podaném mimořádném opravném prostředku uvedl, že jím navržené
důkazy skutečně nevypovídají nic o skutku, který je předmětem obžaloby, ale
mají „vysokou vypovídací hodnotu ohledně věrohodnosti a motivace poškozené“. K
tomu Nejvyšší soud pouze stručně poznamenává, že věrohodnost i motivace
poškozené byly v dané věci dostatečně objasněny již znaleckými posudky
provedenými v řízení před soudem prvního stupně. Tyto (jak naznačeno výše)
potvrdily věrohodnost poškozené a v jejím vztahu vůči obviněnému nebyly
zjištěny žádné „postojové kvality mstivosti“ (viz č. l. 139, 342 spisu). Se
zřetelem k těmto skutečnostem netrpělo řízení vadou v podobě opomenutých důkazů.
24. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by
nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o
dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr.
ř. Obviněný však také namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně, nevykazuje znak násilí jakožto znak skutkové podstaty
trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou námitku lze
označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za
formálně právně relevantní.
25. Za násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se považuje
použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného
odporu, přičemž násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není
podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické
převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec
neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str.
1729).
26. V této souvislosti lze zmínit také závěry Nejvyššího soudu vyjádřené
v jeho usnesení ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1549/2014. V této věci
dovolatel rovněž namítal absenci znaku násilí ve smyslu ustanovení § 185 tr.
zákoníku, k čemuž Nejvyšší soud uvedl, že „zcela jistě nelze způsob, jakým oběť
reaguje za situace, kdy se stává obětí znásilnění či jakéhokoli útoku sexuální
povahy, striktně škatulkovat, resp. předpokládat, že oběť se zachová určitým
způsobem. Je zřejmé, že poškozená reagovala způsobem méně aktivním, kdy lze
předpokládat, že se tak stalo s ohledem na její věk, nezkušenost a zejména pak
skutečnost, že osobou, která se uvedeného jednání dopustila, byla osoba, kterou
znala po delší dobu, které důvěřovala a které byla svěřena do péče.“ Z
citovaného usnesení se k vymezení znaku násilí dále podává, že „obviněný jí
(poškozenou) nedržel a nedržel jí ani pusu, aby nekřičela, … Pro vykonání
soulože však na poškozenou nalehl. Zde je třeba vycházet z celkového kontextu
popisovaného jednání. Poškozené bylo v době spáchání skutku čerstvých 14 let,
kdy její tělesná konstituce odpovídala věku. Obviněný je muž s výškou 182 cm a
váhou překračující 100 kg … Pokud muž uvedené tělesné konstituce nalehne na
ženu s tělesnou konstitucí, kterou měla poškozená, je zřejmé, že samotná váha
těla poškozeného, tedy využití jeho fyzické síly v podstatě pasivním způsobem,
znemožňuje osobě ležící pod ním účinnou obranu. Obviněný tak váhou vlastního
těla zamezil vážně míněnému odporu poškozené, která neměla fyzickou sílu na to,
aby se z pod těla obviněného vyprostila. To, že se poškozená, jak uvedeno výše,
v podstatě k aktivnímu odporu nezmohla, na tomto závěru ničeho nemění.“
27. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud ke skutku vymezenému ve
výroku rozsudku nalézacího soudu konstatuje, že z tohoto lze dovodit znak
násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. K námitce obviněného, že
poškozená nevyužila možnosti bránit se jeho jednání nebo alespoň
nespolupracovat, Nejvyšší soud znovu připomíná, že odpor kladený poškozeným
není nezbytnou podmínkou naplnění znaku násilí podle § 185 odst. 1 alinea 1 tr.
zákoníku. Je však potřebné prokázat, že poškozený si byl vědom fyzické převahy
pachatele a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevil a plně se
podrobil jeho vůli, přičemž takový závěr se výslovně podává i z výroku rozsudku
soudu prvního stupně. Vzhledem k fyzické konstituci obviněného značně
přesahující tělesné rozměry poškozené tudíž tento svým jednáním, zejména když
poškozenou povalil na postel, nalehl na ni, svlékl ji, otočil na břicho,
vykonal na ní soulož a poté ji donutil, aby ho orálně uspokojila, kdy ji chytl
za hlavu, kterou si dal mezi své nohy a do úst jí vsunul penis, kterým
pohyboval až do své ejakulace, přičemž poškozená se z důvodu vědomí fyzické
převahy obviněného aktivněji nebránila, poškozenou násilím donutil k souloži a
následně i k jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se
souloží, čímž naplnil skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle § 185
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
28. Nejvyšší soud k tomu dodává, že přítomnost znaku násilí ve výše
uvedeném smyslu byla řádně prokázána jednak na základě výpovědi samotné
poškozené a na základě provedených znaleckých posudků, ale i z obsahu nahrávky
rozhovoru mezi poškozenou a obviněným, když k jeho „obhajobě“ stran stíhaného
skutku, že „člověk někoho zbije, prostě roztrhá“ poškozená uvedla, že „já jsem
se nebránila, abys mě neroztrhal“. Lze rovněž připomenout i skutečnost
vyplývající z předmětné nahrávky, na níž opakovaně poukazovaly již soudy
nižších stupňů, že obviněný nepopřel, že mezi ním a obviněnou došlo k
sexuálnímu styku, popíral pouze užití násilí v naznačeném smyslu, že poškozenou
„nezbil, ani neroztrhal“.
29. Nejvyšší soud pak považoval za potřebné vyjádřit se k dovolací
námitce stran znaku zneužití bezbrannosti, který podle obviněného nebyl nijak
prokázán a s kterým ani nemohl být srozuměn. Byť tato námitka směřuje převážně
do oblasti skutkových zjištění, lze s jistou mírou tolerance dovodit, že se
dotýká i správností právního posouzení skutku vymezeného ve výroku rozsudku
nalézacího soudu právě ohledně naplnění uvedeného znaku ve smyslu § 185 odst. 1
alinea 2 tr. zákoníku.
30. Znak bezbrannosti, jakožto součást objektivní stránky trestného činu
znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, je chápán v poměrně
širokém smyslu a může být naplněn ve třech případech. Prvně se může jednat o
tzv. absolutní bezbrannost, kdy si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a
proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s
pachatelem (např. kvůli stavu bezvědomí, silného obluzení alkoholem apod.).
Znak bezbrannosti je dále naplněn v případě tzv. psychické bezbrannosti, v
důsledku níž oběť nechápe, co se po ní požaduje, nebo není způsobilá vůbec
domyslet a vyhodnotit důsledky jednání pachatele, a to z důvodu její
nedostatečné duševní a rozumové schopnosti (např. u dětí, osob mentálně
zaostalých apod.). V posledním případě se může jednat o tzv. fyzickou
bezbrannost, kdy oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele
pro nedostatek tělesných sil a schopností (např. osoba spoutaná, ochrnutá
apod.) [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 – 421. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1840].
31. Z těchto hledisek Nejvyšší soud dovozuje, že skutek vymezený ve
výroku rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. 2 T
110/2014, nevykazuje znak bezbrannosti ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 2 tr.
zákoníku, jelikož poškozená se s ohledem na shora uvedené nenacházela ve stavu
absolutní, psychické, ani fyzické bezbrannosti. V návaznosti na tuto skutečnost
se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda takové nesprávné právní posouzení skutku
popsaného ve výroku soudu prvního stupně může mít zásadní vliv na postavení
obviněného nebo zda je toto po právní stránce zásadního významu.
32. Objektivní stránka trestného činu znásilnění je podle § 185 odst. 1
tr. zákoníku dána buď v případě, že pachatel jiného násilím nebo pohrůžkou
násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku (§ 185 odst. 1
alinea 1 tr. zákoníku) anebo v případě, že pachatel k takovému činu zneužije
jeho bezbrannosti (§ 185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku). Jazykovo-logickým
výkladem tohoto ustanovení lze jednoduše dojít k závěru, že ke spáchání
trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku postačuje naplnění
jednoho z alternativně vymezených znaků jeho objektivní stránky. V nyní
posuzované věci byl jednáním obviněného, tak jak bylo vymezeno v popisu skutku
ve výroku rozsudku nalézacího soudu, naplněn znak „donucení násilím“ a absence
znaku „zneužití bezbrannosti“ tudíž nemá na konečný závěr o spáchání trestného
činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku žádný vliv. Nejvyšší soud tak
uzavírá, že nesprávné právní posouzení uvedeného skutku v části, která tento
kvalifikuje jako zneužití bezbrannosti, nemůže proto nijak ovlivnit postavení
obviněného a nemá zásadní význam ani po právní stránce.
33. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit
postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po
právní stránce zásadního významu. Z výše stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle citovaného ustanovení zákona dovolání
obviněného jako celek odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu