6 Tdo 773/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29.
července 2008 dovolání, která podali obvinění R. K. a T. M., proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 5 To 77/2007, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T
7/2006, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 54 T 7/2006,
byli obvinění R. K. a T. M. uznáni vinnými, že
2) obviněný R. K.
poté, kdy zjistil, že za prodej věcí obdržel padělek bankovky nominální hodnoty
2.000,- Kč, v přesně nezjištěné době od jeho přijetí do 17. 4. 2006, za účelem
zvýšení hodnověrnosti, upravil tento padělek nalepením fragmentů ochranného
proužku, který sejmul z pravé bankovky nominální hodnoty 50,- Kč, a dne 17. 4.
2006 v H., v úmyslu uvést padělek do oběhu, takto upraveným padělkem zaplatil
jako pravou bankovkou V. Č. při nákupu věcí, přičemž když jmenovaný poukázal na
vzhled bankovky, ujistil jej, že tato je pouze vypraná, načež ji V. Č. přijal a
krátce poté dne 17. 4. 2006 kolem 16.20 hod. použil k zaplacení u čerpací
stanice pohonných hmot, kdy byl padělek rozpoznán a zajištěn,
3) obviněný T. M.
vědom si skutečnosti, že disponuje padělky bankovek české měny, a to dvěma kusy
nominální hodnoty 500,- Kč, a jedním kusem nominální hodnoty 1.000,- Kč,
nezjištěného výrobního čísla, vyrobených na reprodukčním zařízení, pracujícím
na principu inkoustového tisku, v úmyslu uvést tyto padělky do oběhu,
a) dne 17. 2. 2006 kolem 10.00 hod., v K., v prodejně V., zaplatil při koupi
cigaret obsluhující prodavačce L. Š. padělkem bankovky nominální hodnoty 500,-
Kč, kdy jmenovaná tuto platbu přijala a skutečnost, že se jedná o padělek,
zjistila až po jeho odchodu z prodejny,
b) dne 17. 2. 2006 kolem 13.40 hod., v K., v herně S., vložil do výherního
hracího přístroje padělek bankovky nominální hodnoty 500,- Kč, avšak kontrolní
mechanismus hracího přístroje detekoval vloženou tiskovinu jako problémovou,
padělek zajistil a spustil poplašný systém, načež se obžalovaný T. M. domáhal
po obsluhující L. H. vyplacení částky 500,- Kč na hotovosti, což tato odmítla s
tím, že tato částka může být vyplacena až po odborném prohlédnutí přístroje, na
což obžalovaný nečekal a z herny odešel, kdy následně po vyjmutí bankovky z
přístroje bylo zjištěno, že se jedná o padělek,
c) přesně nezjištěného dne v druhé polovině února 2006, v K., v prodejně
potravin, při nákupu zboží předložil k platbě padělek bankovky nominální
hodnoty 1.000,- Kč, nezjištěného výrobního čísla, avšak prodavačka, B. Š.,
rozpoznala, že se nejedná o pravou bankovku a předložený padělek odmítla
přijmout, načež obžalovaný T. M. si tento padělek vzal nazpět a prodejnu
opustil,
d) přesně nezjištěného dne v průběhu měsíce února 2006, v K., v trafice, při
nákupu cigaret předložil k platbě padělek bankovky nominální hodnoty 1.000,-
Kč, nezjištěného výrobního čísla, avšak prodavačka, A. B., rozpoznala, že se
nejedná o pravou bankovku a předložený padělek odmítla přijmout,
e) přesně nezjištěného dne v průběhu měsíce února 2006, v K., v prodejně
pohřební služby C., při nákupu voskové svíce předložil k platbě padělek
bankovky nominální hodnoty 1.000,- Kč, nezjištěného výrobního čísla, avšak
prodavačka, M. S., za pomocí identifikačního prostředku zjistila, že se nejedná
o pravou bankovku a předložený padělek odmítla přijmout.
Takto popsaným jednáním ve výroku o vině podle soudu prvního stupně spáchali:
- obviněný R. K. trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2
alinea druhá tr. zák. [v bodě ad 2)],
- obviněný T. M. trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2
alinea druhá tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle
§ 8 odst. 1 k § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. [v bodě ad 3) a-e)].
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
- obviněný R. K. podle § 140 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest
roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou,
- obviněný T. M. podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák.
k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět roků a osm měsíců, přičemž podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 9 T 2/2006,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo taktéž rozhodnuto o vině a trestu u obviněných T. S. a
J. H.
Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání jednak obvinění T. S., R. K., T.
M. a J. H. a jednak v neprospěch obviněného R. K. státní zástupce Krajského
státního zastupitelství v Ostravě.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 5 To 77/2007,
bylo rozhodnuto:
I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z
podnětu odvolání státního zástupce a obviněných T. S. a J. H. částečně zrušen,
a to ohledně obviněných R. K. a J. H. ve výrocích o vině a výrocích o trestech
a způsobu jejich výkonu a ohledně obviněného T. S. ve výroku o trestech a
způsobu jejich výkonu.
II. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto, že obviněný
R. K. je vinen, že
poté, kdy zjistil, že za prodej věcí obdržel padělek bankovky nominální hodnoty
2.000,- Kč, v přesně nezjištěné době od jeho přijetí do 17. 4. 2006, za účelem
zvýšení hodnověrnosti, upravil tento padělek nalepením fragmentů ochranného
proužku, který sejmul z pravé bankovky nominální hodnoty 50,- Kč, a dne 17. 4.
2006 v H., v úmyslu uvést padělek do oběhu, takto upraveným padělkem zaplatil
jako pravou bankovkou V. Č. při nákupu věcí, přičemž když jmenovaný poukázal na
vzhled bankovky, ujistil jej, že tato je pouze vypraná, načež ji V. Č. přijal a
krátce poté dne 17. 4. 2006 kolem 16.20 hod. použil k zaplacení u čerpací
stanice pohonných hmot, kdy byl padělek rozpoznán a zajištěn.
Toto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin
padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák. a
obviněného odsoudil podle § 140 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání šesti roků a šesti měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Dále bylo v rozsudečném výroku rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. H. (v
bodě II.) a trestu u obviněného T. S. (v bodě III.).
IV. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných R. K. a T. M. zamítnuta.
Vůči citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě podali obvinění R. K. a T. M. prostřednictvím obhájců
dovolání.
Obviněný R. K. dovolání zaměřil do všech výroků napadeného rozhodnutí
týkajících se jeho osoby a opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. s tím, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném
posouzení věci.
V mimořádném opravném prostředku obviněný uvedl, že podle názoru odvolacího
soudu Krajský soud v Ostravě nesprávně kvalifikoval skutek podle ustanovení §
140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., a tudíž nepostihl jeho jednání, které
zahrnul do předmětného výroku o vině. Jednání mělo spočívat v tom, že poté, co
zjistil, že za prodej věci T. S. obdržel padělek bankovky nominální hodnoty
2.000,- Kč, tak padělek upravil nalepením fragmentu ochranného proužku, který
měl sejmout z bankovky nominální hodnoty 50,- Kč, přičemž tento závěr
prvostupňový soud odůvodnil výpovědí svědka F. V této souvislosti obviněný
zmínil, že pokud soud uvedl, že výpověď tohoto svědka byla potvrzena znaleckým
posudkem, je nutno připustit, že skutečnosti zmíněné jmenovaným mu mohly být
známy i proto, že bankovku sám upravil. Jeho výpověď mohla být motivována
snahou vyhnout se trestnímu stíhání. Za nepodstatné obviněný označil okolnost,
zda mezi obdržením bankovky a jejím předáním svědku Č. uplynula doba jednoho
měsíce či dvanácti dnů, neboť i tato je více než dostatečná k tomu, aby
bankovku, pokud si byl vědom toho, že je falešná, vyměnil v herně, kde v té
době vypomáhal. Jak bylo potvrzeno svědeckou výpovědí, měl přístup k trezoru,
ve kterém se nacházely bankovky v hodnotě nejméně deseti tisíc korun k výplatě
výher. Obviněný konstatoval, že správně měla být věc po právní stránce
posouzena podle ustanovení § 141 tr. zák., které zakládá odpovědnost za udávání
padělaných peněz.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Obviněný T. M. napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě a rozsudek prvostupňového soudu ve výroku o vině i trestu, a to v
části týkající se jeho osoby. Dovolání opřel o dovolací důvod stanovený v §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní
stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, dále v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
neboť v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až
k). Současně konstatoval, že dovolání podává i z důvodu existence extrémního
nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou
stupňů a z důvodu, že rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní
lidská práva a svobody [čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3, 4 a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]; rovněž poukázal na
základní principy trestního řízení. Namítl, že soudy obou stupňů se
nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí zakotvenými v § 258
odst. 1 písm. b) tr. ř. Způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů označil za
nesprávný, nezákonný a v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch
obviněného“. Právní závěry, které byly v soudním řízení učiněny, nejsou v
souladu s obsahem provedených důkazů. Soudy se též nevypořádaly s jeho
obhajobou.
Podle obviněného nebyly v jeho případě naplněny formální i materiální znaky
trestného činu, jímž byl uznán vinným. Zdůraznil, že nebyl v požadované míře
narušen objekt trestného činu, neboť žádným závažným způsobem neohrozil
bezpečnost, spolehlivost a funkčnost tuzemského peněžního a platebního styku.
Vytýkaným činem se rovněž výrazněji neobohatil ke škodě cizího majetku. Svým
jednáním nenaplnil objektivní stránku žalovaného trestného činu, neboť jím
nebyl způsoben požadovaný následek. V podstatě se jedná o bagatelní delikt, a
protože neexistuje požadovaný následek, nemůže existovat ani příčinný vztah
mezi jeho jednáním a následkem. Obviněný zmínil také nepatrnou hodnotu oběživa
i zcela zanedbatelnou škodu, která v důsledku jeho jednání vznikla.
V případě skutku, jak je uveden pod bodem 3 a) rozsudečného výroku soudu
prvního stupně, vznikla jeho jednáním českému státu zanedbatelná škoda na měně
a oběživu. Pokud jde o jednání popsané pod body 3 b), c), d) a e), nebyly
bankovky přijaty do peněžního oběhu a nebylo poskytnuto odpovídající
protiplnění, takže česká měna nebyla vůbec znehodnocena. S poukazem na tyto
skutečnosti obviněný konstatoval, že svým jednáním nenaplnil obligatorní
zákonné znaky použité skutkové podstaty, přičemž jednání vykazuje formální
znaky žalovaného trestného činu pouze zdánlivě. Podle jeho názoru nebyl v daném
případě naplněn ani materiální znak předmětného trestného činu, neboť u
vytýkaného jednání je stupeň společenské nebezpečnosti pouze zanedbatelný a
není vyšší než nepatrný. V této souvislosti poukázal na jednorázovost
vytýkaného jednání, spáchání relativně malého počtu útoků proti české měně a
oběživu a že dosud nebyl trestán pro trestnou činnost proti měně. Peněžní oběh
nebyl vůbec nijak narušen, výrazně dotčen či destabilizován a zájem státu na
ochraně měny a oběživa nebyl závažnějším způsobem ohrožen. Obviněný rovněž
poukázal na malý počet padělaných bankovek, které se pokusil udat do oběhu a na
jejich nominální hodnoty, na malou fakticky způsobenou škodu i nižší kvalitu
užitých padělaných bankovek. Zdůraznil, že se jednání dopustil pod vlivem
tíživých osobních a sociálních poměrů (byl velmi dlouhou dobu nezaměstnaný a
scházely mu finanční prostředky pro uspokojování základních životních potřeb).
Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, obor pravost platidel a cenin,
vyplývá, že není pravděpodobné, že by všechny zkoumané padělky pocházely z
jedné padělatelské dílny; pravděpodobnější je jejich výroba na čtyřech různých
místech. Obviněný poukázal i na závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr P. H. v tom směru, že trpí
duševní poruchou trvalého nechorobného rázu zvanou nezralá psychopaticky se
strukturující osobnost s nezdrženlivými rysy, asociálně se profilující a
duševní poruchou chorobného rázu zvaného syndrom závislosti na amfetaminech
(pervitinu), přičemž obě popsané entity byly přítomny i v době páchání trestné
činnosti.
Z popsaných důvodů obviněný v podrobnostech dovodil, že trestní stíhání jeho
osoby je nepřípustné, neboť nebyly naplněny formální znaky žalovaného trestného
činu a nebyl prokázán ani materiální znak tohoto činu. Rozhodnutí spočívají na
nesprávném právním posouzení skutku a úvahy o jeho vině nemají racionální
základ ani oporu v provedeném dokazování.
Výhrady obviněný vznesl i k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v
trvání pěti roků a osmi měsíců, v němž shledal porušení zákona v jeho
neprospěch. Podotkl, že dosavadní záznamy v rejstříku trestů neprokazují jeho
sklon k páchání trestné činnosti takového charakteru, která je předmětem tohoto
řízení.
V dovolání obviněný vrchnímu soudu vytkl, že potvrdil nezákonnost a vady
rozsudku prvostupňového soudu, které podle jeho názoru spočívají:
- ve vedení trestního stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,
- v nesprávném právním posouzení skutků,
- v existenci důvodu dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. v
řízení, které předcházelo dovolání,
- v existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a
právními závěry soudů obou stupňů,
- v porušení ústavně zaručených práv obviněného:
práva na řádný a spravedlivý soudní proces,
práva, že soudce je při rozhodování vázán zákonem,práva být zbaven osobní
svobody pouze ze zákonných důvodů,
práva být souzen řádně,
práva na spravedlivé projednání věci.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k a § 265m tr.
ř. učinil rozhodnutí:
- zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, č. j. 5 To
77/2007-1142, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2007, č. j. 54
T 7/2006-1003,
- zrušil v celém rozsahu vadné řízení před Vrchním soudem v Olomouci a Krajským
soudem v Ostravě,
- podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil jeho osobu obžaloby státní zástupkyně
Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 KZV
19/2006 – 267, jelikož v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem,
eventuálně aby dovolací soud podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil orgánu
příslušnému k projednávání přestupků, neboť žalovaný skutek by mohl být
posouzen jako přestupek proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více
úsecích státní správy podle § 21 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o
přestupcích. Současně obviněný vyslovil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podaným dovoláním se podle § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila
státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
V případě obviněného R. K. státní zástupkyně uvedla, že jeho dovolací
argumentace nikterak nesouvisí s právním posouzením skutku ani jiným nesprávným
hmotně právním posouzením, ale pouze s hodnocením provedených důkazů. Podle
přesvědčení obviněného nebylo toto hodnocení provedeno v souladu s jeho
očekáváním. Státní zástupkyně konstatovala, že takovýmto námitkám, které
vybočují z rámce použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a nejsou podřaditelné ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně
vyjmenovaných v § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., nelze přiznat právně
relevantní charakter.
Nad rámec předmětného dovolacího řízení státní zástupkyně poukázala na podle
jejího mínění logický a přesvědčivý postup soudů obou stupňů při hodnocení
provedeného dokazování a přisouzení skutkových zjištění obviněnému R. K. Ke
správnému právnímu posouzení však došlo až u odvolacího soudu, kdy byla
zohledněna i ta část přisouzené skutkové věty týkající se padělatelské aktivity
obviněného a odpovídající podmínkám přísnější trestnosti jeho jednání podle
ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák. Státní zástupkyně neakceptovala ani dovolací
námitku obviněného, že není podstatné, když mezi obdržením bankovky a jejím
předáním svědku Č. uplynula doba jednoho měsíce či dvanácti dnů, neboť i tato
kratší doba je dostatečně dlouhá na to, aby vyměnil bankovku v herně, kde
pracoval, pokud si byl vědom toho, že je falešná. Zdůraznila, že tvrzení zcela
odporuje shora přisouzenému skutkovému zjištění o tom, že obviněný bankovku,
kterou později při placení poškozenému V. Č. udal jako pravou, nejprve ve
smyslu § 140 odst. 2 věty první tr. zák. padělal, tj. o jeho povědomí o
nepravosti platidla nemohlo být pochyb.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o dovolání obviněného T. M. státní zástupkyně konstatovala, že v
případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že
existuje extrémní nesoulad mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich
právními závěry. Tuto námitku však uplatnil v návaznosti na svoje výtky o tom,
že se soudy dostatečně nevypořádaly se všemi významnými skutečnostmi, když
provedené důkazy hodnotily v rozporu s jejich obsahem a na takto opatřeném
skutkovém podkladě vyvodily nesprávné právní závěry. Podle státní zástupkyně
však není taková dovolací argumentace způsobilá k věcnému projednání jak v
rámci použitého důvodu dovolání, tak ani z hlediska případného naplnění dalších
dovolacích důvodů ve smyslu jejich taxativního výčtu podle § 265b odst. 1 písm.
a) – l) tr. ř. Pokud obviněný poukázal na „zcela jednoznačnou důkazní nouzi“ o
tom, zda byly v zákonem požadované míře naplněny formální znaky použité právní
kvalifikace, jakož i její znak materiální, není z jeho navazující argumentace
pochyb o tom, že měl na mysli otázku, zda zjištěnému skutkovému stavu věci
odpovídají přijaté právní závěry.
Státní zástupkyně uvedla, že co do naplnění formálních znaků skutkové podstaty
přisouzeného trestného činu uplatnil obviněný právně relevantní námitku, když
nastolil otázku, zda svým jednáním skutečně ohrozil bezpečnost, spolehlivost a
funkčnost tuzemského platebního styku, jestliže do oběhu udal padělky se
stupněm zdařilosti 4 – tj. méně zdařilý. Vyjádřil názor, že za uvedené
okolnosti neohrozil žádným závažným způsobem zájem státu na ochraně měny a
peněz, na bezpečnosti a funkčnosti platebního styku, když ani nedestabilizoval
situaci na vnitřním trhu. Při takto zpochybněném naplnění objektu trestného
činu poukázal na nebezpečí jeho přecenění na úkor ostatních okolností
spoluurčujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Této námitce
popírající, že by obviněný svým jednáním porušil zákonem chráněný zájem
vyjádřený objektem trestného činu, státní zástupkyně nepřisvědčila. Podotkla,
že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že zmíněné formální
podmínce trestní odpovědnosti obviněného věnovaly dostatečnou pozornost a v
odůvodnění svých rozhodnutí se s ní zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly.
Přesvědčivě dovodily, že jednáním obviněného došlo k narušení zájmu na
nedotknutelnosti měny jakožto základního pilíře jeho ekonomické stability,
neboť byl ohrožen zájem státu na bezpečnosti a spolehlivosti peněz jakožto
základu peněžního styku prostřednictvím nich realizovaného, který může
naplňovat svoji ekonomickou funkci pouze za podmínky pravosti použitého
platidla. Podle státní zástupkyně lze plně akceptovat závěr soudů, že jednáním
obviněného, které spočívalo v jednom případě v udání padělaných peněz a v
opakovaném pokusu o takovéto jednání v dalších případech, byl zájem na ochraně
uvedené podmínky fungujícího tržního hospodářství nepochybně poznamenán. Závěr
soudů nemůže být po materiální stránce ovlivněn ani poukazem na nižší stupeň
zdařilosti udávaných bankovek, neboť i přesto vzbudily zdání pravých peněz a
byly způsobilé vyvolat domnění, že plní jejich skutečnou ekonomickou funkci.
Dále státní zástupkyně připomněla, že obviněný v rámci objektivní stránky
skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst.
2 alinea druhá tr. zák. taktéž namítl, že pokud nezpůsobil žádný trestný
následek, nemůže existovat příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem
předepsaným v popisu skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. K tomu
uvedla, že při uplatnění takové námitky obviněný nevzal v potaz její praktický
význam za stavu, že převažující část jeho trestného jednání dospěla toliko do
stadia pokusu uvedeného trestného činu. Připomněla, že v souvislosti s
vyhodnocením materiální stránky této formální podmínky své trestní odpovědnosti
za dokonaný trestný čin [viz dílčí skutek 3a) výroku o vině] obviněný označil
za „jediný účinek souzeného jednání“ (skutečný dopad způsobeného následku
takového jednání) znehodnocení tuzemské měny o částku 500,- Kč a faktickou
škodu v této výši s tím, že hodnota oběživa, které bylo tímto jednáním
znehodnoceno, je zcela zanedbatelná a tím i bezvýznamná. Totéž stanovisko
uplatnil i na jednání, které bylo ukončeno ve stadiu pokusu, přičemž v žádném z
případů nebyly bankovky přijaty do peněžního oběhu a že mu za ně nebylo
poskytnuto odpovídající protiplnění, když uvedl, že takový následek, resp.
reálný dopad jeho jednání byl nepatrný, zanedbatelný a že se tedy jedná o tzv.
bagatelní delikt.
V návaznosti na popsané skutečnosti státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný
se opomenul důsledně zabývat všemi zákonnými hledisky, která se na konkrétním
stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák.
podílela. Přestože se mu podařilo pouze v jediném případě trestný čin dokonat a
způsobit jím zdůrazněný „bagatelní“ trestný následek, nebylo možno přehlédnout,
že i takový trestný následek mohl a také ovlivnil celou sérii pokračování v
trestné činnosti. V jejím rámci se obviněný za pomoci nejméně tří padělků
bankovek vyšší nominální hodnoty pokoušel v průběhu jediného měsíce (února
2006) systematickým a promyšleným způsobem o jejich udání jako pravých, když
jich použil k placení. Při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti
spáchaného jednání označila státní zástupkyně za zcela lichou námitku
obviněného o malém počtu trestných útoků, neboť se jimi již splněná materiální
podmínka trestnosti jeho jednání naopak jen násobila. Za neopodstatněnou
označila i výtku, že byl při spáchání trestného jednání ovlivněn tíživými
sociálními poměry, když ve většině případů udal padělané peníze při nákupu
cigaret nebo hře na hracím automatu, a tudíž je nepoužil na opatření základních
prostředků nezbytných pro svoje přežití. V návaznosti na to uvedla, že ačkoliv
obviněný nebyl v minulosti přímo za trestnou činnost proti měně postižen, je
při posuzování stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání rozhodným, že jako
osoba opakovaně odsouzená pro majetkovou trestnou činnost, přešel při
opatřování finančních prostředků pro uspokojování své drogové a jiné závislosti
k páchání trestné činnosti s nesrovnatelně vyšším stupněm společenské
nebezpečnosti, který mu při jeho plně zachované rozpoznávací schopnosti musel
být znám. Názor obviněného o nepatrném stupni společenské nebezpečnosti jeho
jednání a o absentujících podmínkách jejího zvýšení státní zástupkyně odmítla a
uzavřela, že způsob posouzení jeho jednání je třeba považovat ve všech
rozhodných směrech za zcela správný.
Pokud obviněný v rámci namítané nesprávnosti právního posouzení spáchaného
jednání uvedl, že trpí duševní poruchou trvalého nechorobného rázu nazvanou
jako nezralá psychopaticky se strukturující osobnost s nezdrženlivými rysy,
asociálně se profilující a duševní poruchou chorobného rázu – syndrom
závislosti na amfetaminech (pervitinu), přičemž při jeho jednání pod vlivem
takové psychické zátěže mohl rozpoznat jeho společenskou nebezpečnost a jeho
ovládací schopnost byla snížena jen o 1/3, tak podle státní zástupkyně není
zřejmé, jakou hmotně právní námitku chtěl s tímto okruhem informací spojit.
Současně neshledala, že by relevantně uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud konstatoval, že „jeho trestní stíhání bylo podle
zákona nepřípustné, a to pro nenaplnění formálních zákonných znaků použité
skutkové podstaty a znaku materiálního“. Obviněný totiž neargumentoval
obligatorními taxativně vymezenými překážkami trestního stíhání ve smyslu znění
§ 11 odst. 1 písm. a) – j) tr. ř. (pro které nelze trestní stíhání zahájit a
bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno) a tímto
jediným možným kvalifikovaným způsobem dovolací důvod nepodložil.
Podle názoru státní zástupkyně nedošlo ani k věcnému naplnění uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř., neboť v
návaznosti na shora přijaté závěry nelze odvolacímu soudu vytýkat, že svým
postupem nenapravil vady předchozího řízení, které by odpovídaly označeným
důvodům dovolání.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně z popsaných důvodů navrhla, aby Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako
zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněných R. K. a T. M. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr.
ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možno učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněnými R. K. a T. M. vznesené námitky naplňují
jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu
některý z následujících důvodů:
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k).
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí
zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného
ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování
a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování
vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně
a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně
právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před
prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat
jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo
opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný R. K. uplatňuje v mimořádném opravném
prostředku námitky, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání obsahově
nenaplňují. Obviněný konstatuje, že pokud odvolací soud vycházel z výpovědi
svědka F., nebyla tato skutečnost provedenými důkazy spolehlivě prokázána.
Tvrdí, že skutečnosti, které svědek ohledně úpravy padělku bankovky nominální
hodnoty 2.000,- Kč uváděl, mu mohly být známy i proto, že bankovku sám upravil
a jeho výpověď mohla být motivována snahou vyhnout se trestnímu stíhání. Rovněž
připomíná, že je nepodstatné, zda mezi obdržením bankovky a jejím předáním
svědku Č. uplynula doba jednoho měsíce či dvanácti dnů, neboť i tato je více
než dostatečná k tomu, aby bankovku, pokud si byl vědom toho, že je falešná,
vyměnil v herně, kde v té době vypomáhal. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené
námitky primárně směřují do správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve
věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní
verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu
dovolání, tj. že správně měla být věc posouzena podle ustanovení § 141 tr. zák.
Jak bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená
rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací
soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal předmětný skutek
tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a rozveden v
jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek byl nesprávně
právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým
zjištěním, na jejichž podkladě Vrchní soud v Olomouci učinil právní závěr, že
svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu padělání a
pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soud
vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami
se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně
odporovaly. Z rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou
obviněného. S těmito závěry se na str. 18 až 19 napadeného rozsudku ztotožnil
Vrchní soud v Olomouci, přičemž současně zdůvodnil, proč na podkladě těchto
skutkových zjištění jednání obviněného R. K. posoudil jako trestný čin podle §
140 odst. 2 alinea první tr. zák.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f
odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se
dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních
názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v
příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.,
je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho
ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací
důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání
obviněného R. K.
S ohledem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. dovolání obviněného R. K. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který v podání uplatnil
obviněný T. M., patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava
závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého
stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě
odvolání opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno
opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala
nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo
odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání),
aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného T. M. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Olomouci
jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku –
odvolání jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu
podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací
důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení
předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy
ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního
stíhání uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který trestní stíhání nelze
zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
avšak příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení trestního stíhání
obviněné osoby nerozhodl podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223
odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst.
1 písm. a) tr. ř., čímž došlo k jinému, pro obviněného méně příznivému
rozhodnutí.
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný T. M. vytkl, že nebyly naplněny
formální znaky žalovaného trestného činu a nebyl prokázán ani jeho materiální
znak. V této souvislosti je potřebné konstatovat, že těmito námitkami nebyl
uplatněný důvod dovolání naplněn, neboť nebyla vznesena žádná výhrada, kterou
by bylo možno obsahově podřadit pod některý z případů nepřípustnosti trestního
stíhání, jak jsou zakotveny v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
(srov. např. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.) Současně je potřebné uvést,
že zmíněné námitky lze zahrnout pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., jenž byl rovněž uplatněn (viz argumentace popsaná níže).
Pod obviněným T. M. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a též pod žádný ze zákonných důvodů dovolání nelze podřadit jeho námitky
ohledně soudy učiněných skutkových zjištění a hodnocení ve věci provedených
důkazů. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti
soud vzal ohledně jednání obviněného, jež mu bylo obžalobou kladeno za vinu, za
prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při
hodnocení provedených důkazů řídil. Z rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud
vypořádal s obhajobou obviněného. V návaznosti na toto konstatování je možno
připomenout, že prvostupňový soud v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl:
„Pokud se jedná o jednání skutkově vymezená v bodě 3) výroku rozsudku, soud
neměl nejmenší pochybnosti o tom, že se tato jednání stala a jejich pachatelem
je obžalovaný T. M. Jmenovaný se k vytýkané trestné činnosti doznal, přičemž
jeho doznání koresponduje se skutečnostmi zjištěnými ze svědeckých výpovědí,
případně důkazů listinných. Vedle korespondujících důkazů, podrobně označených
v odůvodnění výše k bodu 3) výroku, je obžalovaný T. M. přímo usvědčován
svědeckou výpovědí L. Š. [ad 3a)], osoba jmenovaného obžalovaného byla rovněž
zaznamenána monitorovacími systémy [ad 3a), b)]. Soud považuje předmětná
jednání za prokázaná a nemá žádných pochybností ani o pachateli těchto
skutků…“ (str. 27 rozsudku soudu prvního stupně).
V dovolání obviněný T. M. rovněž v podrobnostech vytýká, že svým jednáním
nenaplnil zákonné znaky trestného činu (objektivní, subjektivní a materiální
stránku), jímž byl uznán vinným. Tyto námitky obsahově důvod dovolání naplňují,
neboť se týkají nesprávného právního posouzení skutku. Nejvyšší soud proto
posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.
Trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá
tr. zák. se dopustí ten, kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé.
Podle § 8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které
bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v
úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání
trestného činu nedošlo.
Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně jestliže pachatel
chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že padělanými nebo pozměněnými penězi
(bankovkami nebo mincemi) se rozumí české nebo cizozemské peníze (srov. znění §
143 tr. zák.), které byly padělány nebo pozměněny. Padělanými penězi jsou
jakékoli napodobeniny, jež vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třeba
jen za určitých okolností (např. při placení za snížené viditelnosti v nočním
podniku), zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu. Pozměněnými
penězi rozumíme peníze, které byly pozměněny. Pro naplnění znaku udá padělané
nebo pozměněné peníze jako pravé stačí jakékoli pachatelovo odevzdání
padělaných nebo pozměněných peněz jiné osobě jako pravých, např. při půjčce,
prodeji padělaných cizozemských peněz, při placení za poskytnuté služby, při
dání peněz do zástavy, při výměně za cizozemské peníze anebo při darování.
Pokus trestného činu pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná
souvislost mezi jednáním pachatele a následkem požadovaným u dokonaného
trestného činu, neboť pachatel tento následek z důvodu absence dokonání deliktu
nezpůsobil. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž v tomto směru trestní zákon
požaduje, aby jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat,
bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus představuje bezprostřední
nebezpečí způsobení tohoto následku.
Podle Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Ostravě (následně v odvolacím
řízení Vrchní soud v Olomouci) v souladu s trestním zákonem, když skutek
popsaný pod bodem 3a) až 3e) výroku o vině kvalifikoval jako trestný čin
padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., dílem
dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 140 odst. 2
alinea druhá tr. zák. Předně je z tzv. skutkové věty výroku zjevné, že obviněný
svým jednáním naplnil objektivní stránku dokonaného trestného činu, jímž byl
uznán vinným, neboť v bodě 3a) výroku „…v prodejně V., zaplatil při koupi
cigaret obsluhující prodavačce L. Š. padělkem bankovky nominální hodnoty 500,-
Kč…“, tj. padělané peníze udal jako pravé. Rovněž v bodech 3b) až 3e) výroku
obviněný naplnil objektivní stránku pokusu předmětného trestného činu, když „…
vložil do výherního hracího přístroje padělek bankovky nominální hodnoty 500,-
Kč…“ [bod 3b)] a při nákupu zboží „…předložil k platbě padělek bankovky
nominální hodnoty 1.000,- Kč…“ [body 3c) až 3e)], přičemž v žádném z těchto
případů nebyla platba přijata, tj. dopustil se jednání pro společnost
nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby udal padělané peníze
jako pravé, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání
trestného činu nedošlo. Též je dána příčinná souvislost mezi jednáním
obviněného a následkem [bod 3a)] či bezprostředním nebezpečím způsobení
následku [body 3b) až 3e)]. V jednání obviněného je očividné naplnění i
subjektivní stránky – úmyslného zavinění podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť se
jej dopustil „vědom si skutečnosti, že disponuje padělky bankovek české měny, a
to dvěma kusy nominální hodnoty 500,- Kč, a jedním kusem nominální hodnoty
1.000,- Kč, nezjištěného výrobního čísla, vyrobených na reprodukčním zařízení,
pracujícím na principu inkoustového tisku, v úmyslu uvést tyto padělky do
oběhu“.
Dále je potřebné posoudit, zda v soudním řízení aplikovaná právní kvalifikace
skutku pod body 3a) až 3e) výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě
byla jednáním obviněného T. M. naplněna i po materiální stránce.
Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin,
jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí,
že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným
činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák.
je stupeň nebezpečnosti pro společnost určován zejména významem chráněného
zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky,
okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a
jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy
zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost,
než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze
skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon
předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované
ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost
v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové
podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti
činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se
vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí
č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Ke shodné námitce, jak již byla uplatněna v odvolání, Vrchní soud v Olomouci v
odůvodnění rozsudku ohledně jednání obviněného T. M. mimo jiné konstatoval: „…
ohrozilo zájem státu na bezpečnosti a spolehlivosti (z hlediska pravosti) peněz
jako základu bezpečného a funkčního peněžního styku. Byl tak porušen objekt
předmětného trestného činu. V daném případě zcela evidentně jednání
obžalovaného naplnilo formální znaky zmíněné skutkové podstaty trestného činu
dle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., a stejně tak byla skutková podstata
zmíněného trestného činu naplněna i po stránce materiální.“ Současně odvolací
soud zdůraznil: „Rozhodně nešlo o bagatelní delikt, jak ve svém odvolání
dovozuje obžalovaný. Nelze totiž přehlédnout okolnosti, které stupeň
nebezpečnosti jednání obžalovaného pro společnost určují a v projednávaném
případě pak bezprostředně i výrazně zvyšují. V prvé řadě význam chráněného
zájmu uvedeného výše je značný, což nachází odraz v samotné trestní sazbě, jež
zákon se spácháním zmíněného trestného činu spojuje. Dále i způsob provedení
činu (opakované a promyšlené jednání), stejně jako osoba pachatele (obžalovaný
byl v minulosti opakovaně soudně trestán) a míra jeho zavinění (úmysl přímý)
jsou takové, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zvyšují. Přehlédnout
ovšem nelze ani to, že obžalovaný spáchal předmětný trestný čin padělkem
nejméně tří bankovek, a to vyšší nominální hodnoty (500,- a 1000,- Kč) a jeho
pohnutkou bylo získat výraznější majetkový prospěch. Nešlo tedy o žádné
jednorázové jednání a rozhodně se nejednalo ani o nepatrnou hodnotu oběživa,
jak ve svém odvolání zdůrazňoval. Přisvědčit nelze ani námitce obžalovaného M.,
že jeho jednání mělo být právně posouzeno toliko jako přestupek dle § 21 odst.
1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb.“ (vše str. 19 a 20 rozsudku soudu druhého
stupně).
Okolnosti, jež by v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu obviněného T.
M. pro společnost snižovaly do té míry, aby jeho jednání nemohlo být posouzeno
jako předmětný trestný čin Nejvyšší soud neshledal a ani z provedeného
dokazování nevyplývají. K zásadně v tomto směru správným úvahám Vrchního soudu
v Olomouci, jak byly výše citovány, dovolací soud toliko dodává, že stupeň
nebezpečnosti spáchané trestné činnosti pro společnost nemůže snižovat ani
nižší kvalita padělků bankovek, neboť mohly být při udávání zaměněny s pravými
penězi a dostat se tak do oběhu. Tuto skutečnost dokladuje i bod 3a) výroku o
vině. Nelze akceptovat ani tvrzení obviněného, že při spáchání protiprávního
jednání byl ovlivněn tíživými sociálními poměry. Ve většině posuzovaných
případů totiž padělané peníze udával při nákupu cigaret nebo hře na hracím
automatu a nikoliv při opatřování základních prostředků pro přežití. I když se
v minulosti obviněný nedopustil trestné činnosti proti měně, tak nelze
pominout, že byl opakovaně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost a vícekrát
řešen pro přestupky téhož charakteru.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla učiněna v soudním
řízení ve věci, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání
obviněného jako trestné činnosti, jíž byl pravomocně uznán vinným, a to včetně
naplnění materiální stránky. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani zjištění
vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z
tohoto důkazu je totiž zřejmé (str. 21 rozsudku soudu prvního stupně), že při
páchání trestné činnosti byly u obviněného přítomny jak osobnostní
psychopatické rysy, tak i syndrom závislosti na amfetaminech. Současně však
obviněný mohl rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání, která nebyla
ani snížena. Pokud se jedná o schopnost ovládací, tato byla v důsledku
popsaných faktorů lehce, a to nepodstatně, snížena nejvýše od jedné třetiny
pásma. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v dovolacím řízení důvodně
ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku
Krajského soudu v Ostravě též aplikovaná právní věta.
Za irelevantní je nutno označit výhrady obviněného T. M. týkající se uloženého
nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a osmi měsíců, neboť je
nelze podřadit pod jím deklarované dovolací důvody a ani pod žádný jiný v
zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání. Námitky vůči druhu a výměře
uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání
úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná
pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. l tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je
založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady
tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a
výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či
neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Je zcela zřejmé, že obviněnému T. M. nebyl napadeným rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 54 T 7/2006 ve znění rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 5 To 77/2007, uložen trest, který
by zákon nepřipouštěl a ani trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této části bylo dovolání podáno
z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a tudíž výše zmíněnou námitkou
se nelze v dovolacím řízení věcně zabývat.
Závěrem je třeba připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu
v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné
možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III.ÚS 578/04). V posuzované trestní věci se však o takovou
situaci zjevně nejedná.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. dovolání obviněného T. M. odmítl, neboť je shledal zjevně
neopodstatněným.
Toto rozhodnutí o dovolání obou obviněných Nejvyšší soud učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k