6 Tdo 777/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22.
prosince 2004 dovolání, které podal obviněný JUDr. O. S., proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 8 To 368/2003, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T
19/2003, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. O. S. o d m
í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. 4 T 19/2003,
byl obviněný JUDr. O. S. uznán vinným, že ve dnech 3. 9. 2002 a 12. 9. 2002 v
P., K., převzal jako spolupracovník s. r. o. V. r. se sídlem v P., N. B., na
základě mandátní smlouvy jménem této společnosti od R. E., částky 300.000,- Kč
a 280.000,- Kč jako doplatek ceny k převodu práv a povinností k bytu S. b. d.
P. P., přičemž takto získané finanční prostředky nesložil do pokladny
společnosti, ale použil pro svoji potřebu, čímž způsobil s. r. o. V. r. š. v
celkové výši 580.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvého stupně kvalifikoval jako trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a obviněného odsoudil podle
§ 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58
odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně
odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému
uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost nahradit
poškozené společnosti V. R. s. r. o., P., N. B., škodu ve výši 580.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný JUDr. O. S. odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 8 To 368/2003,
byl podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek
ve výroku o trestu. Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl
a při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3
písm. c) tr. zák. obviněného JUDr. O. S. odsoudil podle § 248 odst. 3 tr. zák.
k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §
59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době
podmíněného odkladu výkonu trestu podle svých sil uhradil škodu, kterou
trestným činem způsobil. Ve výroku o náhradě škody zůstal napadený rozsudek
nedotčen.
Opis rozsudku soudu druhého stupně byl doručen dne 3. 3. 2004 Obvodnímu
státnímu zastupitelství pro Prahu 1 a tehdejšímu obhájci obviněného JUDr. K. V.
a dne 8. 3. 2004 obviněnému JUDr. O. S.
Vůči konstatovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný JUDr. O. S.
prostřednictvím nově zvoleného obhájce Mgr. J. E. dne 4. 5. 2004 na poštu
dovolání, adresované a doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 5. 5. 2004.
Mimořádný opravný prostředek zaměřil do výroku o vině, trestu i náhradě škody a
opřel ho o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel předeslal, že Městský soud v Praze nesprávně
aplikoval § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., přičemž k tomuto pochybení došlo
především nesprávnou aplikací ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Upozornil, že soudy
obou stupňů nesprávně zjistily skutkový stav věci, a proto právní závěry z toho
vyplývající neodpovídají skutečnosti. V tomto směru předně namítl, že soudy
nepřipustily provedení výslechů svědků působících v oddělení bytů poškozené
společnosti, na kterém po dobu trvání mandátní smlouvy působil. Tito svědci (v
dovolání vyjmenovaní) přitom mohli prokázat, že v rozhodné době byly od klientů
přebírané tržby předávány jednatelům společnosti bez jakéhokoliv účetního
dokladu či potvrzení o předání peněz. Taktéž se mohli vyjádřit ke změnám při
nakládání s penězi po 18. 9. 2002, kdy byla ukončena spolupráce obviněného s
poškozenou společností. Všichni ve věci slyšení makléři patřili výhradně do
oddělení pozemků, kde byla zavedena vedoucím odlišná praxe. Podle pokynů svědků
H. V. a P. H. obviněný nesměl vůbec přijímat platby od klientů, a tudíž nebyl
oprávněn tyto platby do pokladny realitní kanceláře ani skládat. Obviněný proto
shledal za absurdní být odpovědný za něco, k čemu nebyl oprávněn. Důkazní
řízení zůstalo neúplné i v tom směru, že nebyl proveden důkaz stanovami či
společenskou smlouvou, popř. organizačním či pracovním řádem poškozené
společnosti. Jde totiž o důležité vnitřní dokumenty každého podnikajícího
subjektu, v nichž bývají dopodrobna vymezeny pravomoci např. jednatelů
společností, resp. jak tito pracovníci mají zabezpečovat a řídit případnou
vedlejší podnikatelskou činnost společnosti, zda jsou oprávněni vydávat závazné
pokyny spolupracujícím subjektům apod. V těchto dokumentech by měly být
upraveny konkrétně i doporučené postupy při přebírání hotovosti makléři, resp.
jak má být s přijatými penězi nakládáno. Obviněný namítl, že pokud byl uznán
vinným za omisivní delikt, tj. měl úmyslně nesplnit svou povinnost, mělo být
prokázáno, jak přesně jeho povinnosti vymezoval konkrétní právní předpis či
pokyn zmocněného zástupce poškozené společnosti. V rámci těchto úvah poukázal
na skutečnost, že smluvní vztah mezi ním a poškozenou organizací byl sice
založen na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 7. 2002, avšak zástupci poškozené
organizace se vůči němu chovali, jako by byl jejich zaměstnanec, tj. musel
dodržovat stanovenou pracovní dobu, určili jeho nadřízeného, musel respektovat
zavedené pracovní postupy, zúčastňoval se pracovních porad; vše aby se
jednatelé společnosti zbavili vlastní odpovědnosti za nesení rizika realitní
kanceláře. Proto prokázání případné existence vnitřního předpisu mohlo být
důležitým prostředkem k poznání bližších poměrů ve společnosti, neboť nebylo
ověřeno, zda nedovolený postup obviněného při přijímání plateb od klientů mu
byl nějakým průkazným způsobem ze strany jednatelů vytknut. Porušení jakékoliv
právní povinnosti ze strany jeho osoby tedy nebylo žádným důkazem prokázáno a
tato povinnost ani není v rozsudcích soudů blíže specifikována.
Obviněný dále vznesl své výhrady proti rozsahu způsobené škody. Podle jeho
názoru provedenými důkazy skutečná výše škody nebyla soudy správně zjištěna, o
její výši se lze pouze dohadovat. Z důkazů ani nevyplývá, kdo měl být v
posuzovaném případě skutečným poškozeným, tj. zda protiprávní jednání
obviněného směřovalo ke způsobení škody svědkyni R. E. či ke škodě společnosti
V. r. s. r. o. Obviněný shledal nelogickým, aby přes údajnou vědomost o tom, že
nesmí od klientů přijímat platby, měl být trestněprávně i občanskoprávně
odpovědný za to, že takto přijaté platby nesložil do pokladny poškozené
společnosti. Na základě mandátní smlouvy se cítil oprávněným přebírat od
třetích osob pro poškozenou organizaci finanční částky, tyto vždy předával v
hotovosti některému z jednatelů společnosti, tito mu však nebyli ochotni
vystavovat příjmové doklady. V podrobnostech zpochybnil tvrzení svědkyně H.
V., jak je konstatováno na str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že jí
předal finanční částku 200.000,- Kč, nikoliv 300.000,- Kč a poukázal na rozpory
i nepřesnosti v důkazní situaci. K příčinné souvislosti mezi jeho údajným
jednáním a vznikem skutečné škody obviněný uvedl, že nebylo prokázáno porušení
právní povinnosti ani nebyla vymezena výše způsobené škody, a proto nelze
uvažovat o vzniku trestněprávní ani občanskoprávní odpovědnosti. Rovněž
zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by získané prostředky použil pro svou
potřebu, tj. že by si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. V neposlední
řadě namítl, že bylo vhodné opatřit důkaz formou znaleckého posudku z oboru
ekonomiky - odvětví účetnictví, kterým by bylo zjištěno, zda vůbec poškozené
společnosti vznikla škoda, v jaké výši, kdy k této škodě došlo a kdo ji
způsobil. Rovněž zůstalo neověřeno, zda vůbec byl obviněný povinen přebírat a
skládat přijaté platby od třetích osob do pokladny poškozené organizace a dále
zda jednatelům poškozené společnosti byla uložena povinnost zjištěné nedostatky
v činnosti spolupracujících subjektů vytknout písemnou formou či postačila
ústní výtka. Taktéž není zřejmé, proč jednatelé popírají převzetí dalších asi
22 finančních částek od obviněného, když toto je nesporné. Upozornil, že s
poškozenou společností spolupracoval na základě mandátní smlouvy, avšak podle
jeho názoru se právní vztah spíše přibližoval poměrům upraveným v obchodním
zákoníku (např. smlouvou o zprostředkování nebo smlouvou o obchodním
zastoupení), které podrobněji specifikují otázku přijímání peněz a jiných věcí
od třetích osob a dispozici s nimi.
Závěrem dovolání obviněný shrnul, že v důsledku neprovedení zmíněných důkazů
není uzavřen okruh přímých i nepřímých důkazů, dokazování zůstalo neúplné a
nebyla bezpečně a věrohodně prokázána jeho vina. Z uvedených důvodů Městský
soud v Praze nenaplnil při zjišťování skutečného stavu věci obecně platné
zásady trestního stíhání zakotvené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v odůvodnění
napadeného rozhodnutí se nevypořádal ani se zásadou volného hodnocení důkazů.
Tedy nesprávně aplikoval a vyložil § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť
pro své právní závěry neměl dostatečné skutkové podklady. Obviněný proto
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu
ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 8 To 368/2003, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto
soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro
případ, že by Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozsudku shledal podmínky
pro vlastní rozhodnutí, navrhl, aby ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám
rozsudkem.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství.
Konstatovala, že jako jedinou, v dovolacím řízení zohlednitelnou, je třeba
považovat tu část odůvodnění dovolání, která se dotýká momentů posouzení
právního vztahu mezi obviněným a poškozenou společností, a to jak z pohledu
formálního rámce, tak i míry jeho faktického naplnění. Vyjasnění tohoto okruhu
otázek je podle jejího názoru nezbytným předpokladem pro posouzení, zda
dovolatelem přijaté platby od klientky E. měly povahu cizí jemu svěřené věci.
Naopak ty námitky, kterými dovolatel směřuje do sféry pracovně právního
uspořádání poškozené společnosti, je nutno považovat za zcela irelevantní a
rozhodného právního vztahu se nedotýkající. V tomto směru státní zástupkyně
uvedla, že při posouzení dovolatelovy trestní odpovědnosti soudy obou stupňů
správně vycházely z platné mandátní smlouvy uzavřené mezi uvedenými subjekty ve
smyslu § 566 a násl. obch. zák. dne 1. 7. 2002. Jestliže podle jejího obsahu
obviněný vykonával činnost převodce a zajišťoval nejen po právní, ale i
administrativní a organizační stránce převod členských práv k družstevním bytům
a vlastnických práv k bytům bez posledně jmenovaného právního režimu, šlo
nepochybně o kompletní zařizování obchodních záležitostí takové povahy. Proto
formální pokrytí takového rozsahu dohodnutých aktivit plně odpovídalo
klasickému pojetí typu právního vztahu mezi mandantem a mandatářem ve smyslu
příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Dovolatelem nabízené alternativy
odlišného posouzení jeho obchodně právního vztahu s poškozenou společností
odpovídají jen dílčí části dohodnuté činnosti ve prospěch jeho smluvního
partnera a tedy není důvodu uvažovat o jeho odlišném právním rámci. Dovolatel
jednal ve smyslu § 566 odst. 1 obch. zák. v rámci plnění svých smluvních
povinností jakožto mandatář jménem svého mandanta, když v daném případě byl
výkon sjednané činnosti podle pokynů mandanta omezen tak, že dovolatel výslovně
nebyl oprávněn od klientů přebírat platby a od takového pokynu se mohl odchýlit
jen za podmínek § 567 odst. 3 obch. zák., tj. nesměl překročit vše, co mu bylo
smlouvou zakázáno. On však takový zákaz, jakož i zákonné podmínky možnosti jeho
překročení nerespektoval a jednal zcela svévolně mimo rámec předmětného
obchodně právního vztahu, pokud od klientky R. E., jako doplatek ceny
družstevního bytu na ni převáděného, postupně převzal celkovou částku 580.000,-
Kč. Jestliže tuto částku neodevzdal jednatelům svého mandanta a ponechal si ji,
došlo k přisvojení cizí věci.
Podle názoru státní zástupkyně však výše uvedené okolnosti jednání dovolatele
ještě nedovolují učinit právní závěr, že svým jednáním naplnil znaky skutkové
podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Za situace, že
přisouzeným způsobem naložil s finančními prostředky, které mu byly svěřeny
klientkou E. v jejím domnění, že podle způsobu jeho vystupování navenek je
oprávněn peníze za poškozenou společnost přebírat, jednala jmenovaná klientka v
omylu. Z její strany svěřené finanční prostředky se tedy dostaly do
dovolatelovy dispozice vyvoláním či využitím omylu na její straně, a proto má
jeho jednání podvodný charakter. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani
skutečnost, že osoba jednající v omylu není v daném případě totožná s osobou
poškozeného subjektu. Státní zástupkyně dodala, že i když uplatněná dovolací
argumentace naznačovala jisté pochybnosti o právní povaze vztahů dovolatele s
poškozenou společností, nebylo možno rozhodné právní skutečnosti projednávané
trestní věci nezhodnotit, když tak neučinil žádný ze soudů. Uzavřela, že v
případě extenzívního pojetí obsahu uplatněných dovolacích námitek a na jeho
základě odvozeného nesprávného právního posouzení jednání dovolatele nemůže
projednání dovolání v takovém rozsahu jakkoliv ovlivnit jeho postavení, a to
při zcela shodné trestní sazbě vadně kvalifikovaného trestného činu zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a správné právní kvalifikaci jeho
jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.,
když navíc řešená otázka je předmětem komentovaného výkladu trestního zákona a
není po právní stránce zásadního významu. V případě opačném podřadila dovolací
námitky do kategorie zjevně neopodstatněných. Státní zástupkyně proto
alternativně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 písm. f) tr. ř., pokud nerozhodne o jeho odmítnutí podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž aby toto rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že předmětné
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo
o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Z vymezení dovolacích důvodů v § 265b odst. 1
tr. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů,
je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého,
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně
právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před
soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat
jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat. Pro úplnost
lze připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje
další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl.
tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr.
ř.).
Podstatou dovolacích námitek obviněného je především tvrzení, že se nedopustil
jednání, které je mu kladeno za vinu. Současně má za to, že soudy dříve činné
ve věci nesprávně a nedostatečně zjistily skutkový stav věci, svým postupem
porušily procesní ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a právní závěry vyplývající
z nesprávně zjištěného skutkového stavu neodpovídají skutečnosti. V naznačeném
směru obviněný v podrobnostech zpochybňuje úplnost dokazování a hodnocení
provedených důkazů (např. že soudy neprovedly výslechy jím navržených svědků,
nebyl ověřen postup při předávání hotovosti jednatelům, chybí důkaz některým z
vnitřních dokumentů poškozené společnosti, nebyla náležitě zjištěna škoda, měl
být vyžádán znalecký posudek z oboru ekonomiky - odvětví účetnictví) a v
uvedeném směru opakuje již dříve uplatněnou obhajobu (finanční částky vždy
předal jednatelům, kteří ale nebyli ochotni mu vystavit příslušné potvrzení).
Těmito námitkami však dovolatel nezpochybňuje právní závěry učiněné v
napadených rozhodnutích, ale své výhrady primárně zaměřuje proti správnosti
skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení
skutku, přičemž ve vytýkaných procesních nedostatcích až následně spatřuje vady
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno samotná
skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na
jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení
přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V případě, že by obviněný učinil dovolání
pouze na pokladě zmíněných námitek, bylo by nezbytné podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. je odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §
265b tr. ř. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s
ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku
odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř.,
o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a
právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je
vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat
důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v ustanovení §
265b tr. ř.
Dovolatel však současně uplatnil i námitky, v rámci nichž napadl právní
posouzení skutku v tom směru, že se soudy činné dříve ve věci dostatečně
nevypořádaly s otázkou, zda při absenci oprávnění přijímat od klientů peněžní
prostředky vůbec mohlo dojít ke svěření cizí věci obviněnému, zda z jeho strany
došlo k přisvojení cizí věci a zda na tuto skutečnost má vliv právní vztah mezi
ním a poškozenou společností. Z hlediska napadeného rozsudku i obsahu dovolání
obviněný nastolil s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. otázku, zda skutek, jak byl soudem zjištěn, vykazuje znaky trestného
činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., popřípadě o který
jiný trestný čin podle příslušného ustanovení trestního zákona jde, eventuálně
že nevykazuje znaky žádného trestného činu. Podle názoru Nejvyššího soudu je v
tomto směru podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí
ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na
cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst.
11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,-
Kč. Svěřením věci se rozumí skutečnost, že je odevzdána pachateli do faktické
moci, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc,
která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu
byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní
účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který zpravidla vzniká
až později, nikoli hned při svěření věci.
V souvislosti s projednávanou věcí je nutno rovněž připomenout, že mandátní
smlouva je upravena v § 566 a násl. obch. zák. a její podstatou je jednání za
jiného, především na základě zmocnění. Mandátní smlouvou se zavazuje mandatář,
že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost
uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a
mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Z ustanovení § 567 odst. 1 až
odst. 3 obch. zák. vyplývá, že mandatář je povinen postupovat při zařizování
záležitostí s odbornou péčí. Činnost, ke které se zavázal, je povinen
uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná
nebo musí znát. Od pokynů mandanta se může mandatář odchýlit, jen je-li to
naléhavě nezbytné v zájmu mandanta a mandatář nemůže včas obdržet jeho souhlas.
Ani v těchto případech se však mandatář nesmí od pokynů odchýlit, jestliže je
to zakázáno smlouvou nebo mandantem.
Ke skutkovým zjištěním soud prvého stupně v rozsudku mimo jiné konstatoval: „S.
V. r. s. r. o. uzavřela dne 1. 7. 2002 mandátní smlouvu s obžalovaným JUDr. O.
S. Práce obžalovaného v této společnosti měla spočívat dle uzavřené smlouvy v
tom, že prováděl činnost tzv. převodce, tj. projednával a zajišťoval převody
členských práv a povinností k družstevním bytům a převody vlastnických práv k
bytům a jejich příslušenství dle občanského zákoníku s třetími osobami. Dle
uzavřené mandátní smlouvy však nebyl oprávněn od klientů přebírat platby.
Obžalovaný byl na tuto okolnost zvlášť upozorněn. Přesto dne 3. 9. 2002 převzal
od klientky R. E. částku 300.000,- Kč a dne 12. 9. 2003 od ní převzal částku
280.000,- Kč, vydal jí potvrzení, avšak tyto platby neodevzdal společnosti, a
ponechal si je pro vlastní potřebu.“ (str. 2 odůvodnění rozsudku)
Z konečných skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, je
evidentní, že obviněný JUDr. O. S. působil ve společnosti V. r. s. r. o. na
základě mandátní smlouvy. Byl oprávněn v popsaném rozsahu za tuto společnost
jednat, ale nemohl přebírat od klientů společnosti platby. Rovněž je zřejmé, že
tento výslovný zákaz překročil, když převzal od R. E. specifikované peněžní
částky. Zmíněné peníze (doplatek ceny za převod členských práv a povinností k
družstevnímu bytu) nutno považovat za věci svěřené, neboť byly obviněnému
odevzdány do faktické moci, aby je předal společnosti, kterou zastupoval. Ze
skutkových zjištění nelze spolehlivě dovodit, že by obviněný jmenovanou osobu,
a to nejpozději v době převzetí peněz, uvedl v omyl nebo využil jejího omylu,
tímto způsobem sebe ke škodě cizího majetku obohatil a způsobil takovým činem
značnou škodu, tj. aby v jeho jednání mohl být spatřován trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Nebylo zjištěno, kdy pojal úmysl
svěřené peněžní částky si ponechat, přičemž až tímto okamžikem se dopustil
trestného činu. Samotná okolnost, že v rozporu s mandátní smlouvou a pokyny
nadřízených obviněný peněžní prostředky přijal, je porušením toho, k čemu byl
oprávněn, ale není trestným činem. Již před předmětnou událostí jednal také v
rozporu se svým oprávněním, avšak peníze pracovnici společnosti V. r. s. r. o.
H. V. předal (str. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně).
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal ve skutkových zjištěních takové
okolnosti, které by zpochybňovaly soudem prvého stupně použitou právní
kvalifikaci. Ve stručnosti je možné připomenout, že obviněný JUDr. O. S. jako
spolupracovník společnosti V. r. s. r. o., přijal v popsaných dvou případech
finanční prostředky v celkové výši 580.000,- Kč, které měl předat této
společnosti, což neučinil, ale použil je pro svoji potřebu. Je nepochybné že
tímto jednáním naplnil všechny formální i materiální znaky trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť si přisvojil cizí
věc, která mu byla svěřena (s penězi naložil v rozporu s účelem, k němuž mu
byly dány do dispozice, a to způsobem, který zcela mařil základní účel
svěření) a takovým činem způsobil na cizím majetku značnou škodu ve smyslu § 89
odst. 11 tr. zák. Konstatovanému právnímu posouzení odpovídá i ve výroku o vině
v rozsudku soudu prvého stupně aplikovaná právní věta.
Pro posouzení viny obviněného není v daném případě rozhodná skutečnost, komu
vznikla jeho protiprávním jednáním škoda. Tato okolnost má však zásadní význam
pro posouzení nároku na náhradu škody uplatněného společností V. r. s. r. o.,
přičemž s touto otázkou se soudy činné ve věci správně vyrovnaly, když
dovodily, že posuzovaným jednáním obviněného JUDr. O. S. vznikla škoda právě
této společnosti a nikoliv svědkyni R. E. (v souvislosti s projednávaným
případem škodu neutrpěla, neboť její záležitost byla společností V. r. s. r. o.
k její spokojenosti vyřízena).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem a z nich vyplývajícím právním závěrům Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného JUDr. O. S.
odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn
postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr.
ř.). V
V Brně dne 22. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k