6 Tdo 778/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28.
července 2010 o dovolání, které podal obviněný M. K ., proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 3 To 434/2009, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T
39/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 1 T 39/2009, byl
obviněný M. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodech 1. a 2.) trestným
činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), dílem
dokonaným (v bodě 2.) a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (v
bodě 1.), neboť „1. dne 21. 9. 2008 v blíže nezjištěné době okolo 23.45 hodin v
B. na ulici H. se pokusil vniknout do objektu restaurace P. Š. v úmyslu odcizit
blíže nespecifikované věci, a to tak, že nejprve nezjištěným předmětem rozbil
část skleněné výplně vstupních dveří do restaurace P.Š. a z místa odešel, okolo
24.00 hodin se na místo vrátil a rozbil další část skleněné výplně stejných
dveří, čímž vznikl v těchto dveřích otvor, následně začal, z rozbitých dveří
odlamovat zbytky skleněných střepů, přičemž byl vyrušen a z místa odešel, na
ulici P. byl následně zajištěn přivolanou hlídkou Policie ČR, svým jednáním
způsobil škodu poškozením firmě VPÚ DECD Brno a. s., v celkové výši minimálně
2.330,- Kč,
2. v blíže nezjištěné době od 12.15 hodin dne 16. 8. 2008 do 07.00 hodin dne
17. 8. 2008 v B. na ulici U. t. v blízkosti zastávky MHD T.vnikl do stánku PNS,
a to tak, že nezjištěným předmětem vypáčil kovové táhlo v horní části kovové
mříže u prodejního okna a následně nezjištěným předmětem odstranil visací
zámek z prodejního okna, vnikl do objektu stánku, kde poškodil zvukový alarm a
pohybová čidla a následně ze stánku odcizil 28 krabiček cigaret značky Petra v
hodnotě 60,10 Kč za krabičku, 24 krabiček cigaret značky LM v hodnotě 57,70 Kč
za krabičku, 16 krabiček cigaret značky Sparta v hodnotě 64,40 Kč za krabičku,
13 krabiček cigaret značky Next 13 v hodnotě 56,60 Kč za krabičku, 15 krabiček
cigaret značky Next 100 v hodnotě 56,60 Kč za krabičku, 11 krabiček cigaret
značky Red White v hodnotě 49,50 Kč za krabičku, 13 krabiček cigaret značky Red
White 100 v hodnotě 49,50 Kč za krabičku, 14 krabiček cigaret značky Start Box
v hodnotě 49,70 Kč za krabičku, 10 krabiček cigaret značky Start Soft v hodnotě
49,70 Kč za krabičku, 10 krabiček cigaret značky Start 70 v hodnotě 49,70 Kč za
krabičku, 19 krabiček cigaret značky Moon v hodnotě 45,70 Kč za krabičku, 18
krabiček cigaret značky Moon 100 v hodnotě 46,70 Kč za krabičku, 13 krabiček
cigaret značky Stils v hodnotě 46,30 Kč za krabičku, 18 krabiček cigaret značky
Stils 100 v hodnotě 47,20 Kč za krabičku, 45 krabiček cigaret značky Viceroy v
hodnotě 50,30 Kč za krabičku, 13 krabiček cigaret značky Camel v hodnotě 62,70
Kč za krabičku, 5 krabiček cigaret značky Slim Agenda v hodnotě 60,90 Kč za
krabičku, 4 krabičky cigaret značky Main ment.
v hodnotě 46,30 Kč za krabičku,
9 krabiček cigaret značky Main slim v hodnotě 46,30 Kč za krabičku, 10 krabiček
cigaret značky West v hodnotě 60,60 Kč za krabičku, 5 krabiček cigaret značky
Rockets 20 v hodnotě 49,10 Kč za krabičku, 6 krabiček cigaret značky Rockets 40
v hodnotě 111,40 Kč za krabičku, 8 krabiček cigaret značky Marlboro v hodnotě
75,80 Kč za krabičku, 8 krabiček cigaret značky Mars v hodnotě 45,80 Kč za
krabičku, 5 krabiček cigaret značky Moon slim v hodnotě 49,60 Kč za krabičku, 7
krabiček cigaret značky Lucky Strike v hodnotě 64,70 Kč za krabičku, 28
krabiček cigaret značky LD v hodnotě 45,00 Kč za krabičku, 14 krabiček cigaret
značky Rondon 100 v hodnotě 51,00 Kč za krabičku, 3 kusy telefonní karty O2 v
hodnotě 241,30 Kč za kus a 3 kusy telefonní karty TWIST v hodnotě 386,90 Kč, a
z místa odešel, svým jednáním způsobil škodu M. F. se sídlem Ch., poškozením v
celkové výši 2.200,- Kč a odcizením zboží v celkové výši 22.758,20 Kč“. Za to
byl podle § 247 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou
let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost
uhradit poškozené M. F. škodu ve výši 22.758,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 3 To
434/2009, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 37a tr. zák. napadený
rozsudek zrušil v celém rozsahu a dále zrušil rozsudek Okresního soudu Brno –
venkov ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 2 T 122/2008, ve výroku o vině a trestu a
náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl. Obviněného
uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr.
zák. na skutkovém základě popsaném pod bodem 2. napadeného
rozsudku (ze dne 16. 8. 2008) s doplněním, že tohoto jednání se dopustil,
ačkoli byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006, sp.
zn. 4 T 84/2006, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e),
odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 45 měsíců, který vykonal dne
30. 12. 2007, a dále na skutkovém základě popsaném v rozsudku Okresního soudu
Brno - venkov ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 2 T 122/2008 (ze dne 25. 8. 2008).
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin porušování domovní svobody
podle § 238 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným trestním
příkazem Městského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 91 T 147/2008, jej
odsoudil podle § 238 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 37a
tr. zák. k společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř
měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do
věznice s ostrahou. Současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu
z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 91 T
147/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost uhradit poškozené M. F. škodu ve
výši 22.758,- Kč a poškozenému P. V. škodu ve výši 1.000,- Kč. Podle § 229
odst. 2 tr. ř. poškozeného P. V.odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních. Dále obviněného uznal vinným pokusem
trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b), e)
tr. zák. na skutkovém základě popsaném pod bodem 1. napadeného rozsudku (ze dne
21. 9. 2008) s doplněním, že tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl odsouzen
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 4 T 84/2006, pro
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání 45 měsíců, který vykonal dne 30. 12. 2007. Za to jej
podle § 247 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti
měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do
věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku stran pokusu o vniknutí do prostorů
restaurace P. Š. uvedl, že se nedaleko od místa činu nacházel pouze shodou
náhod a že kromě této skutečnosti neexistuje jiná jeho spojitost se spáchaným
trestným činem. Pokud jde o krádež ve stánku PNS na ulici L. t. v B.,
prohlásil, že trvá na tom, že se daného skutku nedopustil. K tomu poznamenal,
že jediným důkazem směřujícím proti jeho osobě byla stopa DNA nalezená na místě
činu, která měla být shodná s jeho DNA. V této souvislosti upozornil na článek
publikovaný v časopise R. dne 28. 5. 2008 a nazvaný „Docela nebezpečná
analýza“, v němž odborník v oblasti analýzy DNA RNDr. Daniel Vaněk, Ph.D.,
poukazuje na některé skutečnosti týkající se analýzy vzorků DNA. Jeho vyjádření
jednak podporují závěr, že vzorek DNA nemůže být pouze jediným důkazem vedoucím
k uznání viny obžalovaného, jednak upozorňují na nesprávný postup orgánů
činných v trestním řízení při nakládání se vzorkem DNA. Z uvedeného článku
přitom odcitoval, že: „V mnoha zemích platí, že pokud vzorek DNA nelze
přezkoumat, nemůže být považován za důkazní materiál. … laboratoře v posudcích
standardně píší, že se při zkoumání vzorek spotřeboval. Přitom základní
pravidlo forenzní genetiky je, že by se při analýze měla použít pouze polovina
vzorku, aby se vše mohlo znovu přehodnotit. … Existuje celá řada faktorů, jež
mohou závěry zkoumání DNA zcela znevěrohodnit. Dobré výsledky se mohou třeba
jen špatně statisticky vyhodnotit a závěr je pak neplatný. … Ve chvíli, kdy
genetický materiál vyschne, je zabezpečen a už nepoznáte, jestli stopa vznikla
před měsícem, nebo před čtyřiceti lety.“ Obžalovaný poté poukázal na
skutečnost, že v předmětné trestní věci vzorek nelze opětovně přezkoumat,
protože byl při analýze údajně zcela spotřebován. Podle jeho slov žádný jiný
důkaz k němu nesměřuje, a proto považuje rozhodnutí soudu pouze na základě
tohoto důkazu za nepodložené, jelikož jeho vina nebyla prokázána zcela
bezpečně. Ve vztahu k oběma částem výroku o vině též akcentoval, že ani
nejvyšší stupeň podezření sám o sobě nestačí pro odsouzení (viz nález Ústavního
soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/2006). Uzavřel, že jeho vina
nebyla zcela nepochybně prokázána, proto je nezbytné, aby se soud řídil zásadou
v pochybnostech ve prospěch obžalovaného a zprostil jej obžaloby v obou bodech.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2009, sp.
zn. 3 To 434/2009, a zároveň rozhodl o tom, že se (obviněný) v plném rozsahu
zprošťuje obžaloby, resp. pokud by dovolací soud sám nerozhodl o zproštění
obžaloby, aby zrušil napadený rozsudek a přikázal příslušnému soudu věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Uvedla, že obviněný při odkazu na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. vznáší námitky pouze proti - podle jeho názoru - nedostatečně
zjištěným a nesprávně posouzeným skutkovým okolnostem případu. Zdůraznila, že
dovolání je však mimořádným opravným prostředkem, který není možné podat z
jakéhokoliv důvodu, ale jen z těch, které jsou v trestním řádu taxativně
vyjmenovány, resp. že konkrétně dovolací důvod, který obviněný uplatňuje, je
určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, spočívajících v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, přičemž
předmětem posouzení je skutek tak, jak jej zjistil soud prvního, resp. druhého
stupně. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nedostatečná
skutková zjištění, zpochybňovat postup soudu při dokazování, způsob, kterým
soudy hodnotily důkazy a skutkové závěry soudu z provedených důkazů vyvozené.
V takovém případě by se totiž jednalo o námitky vytýkající pochybení při
aplikaci procesních předpisů. Dovolací soud je navíc skutkovými zjištěními
soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový
stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Konstatovala, že obviněný především projevil nesouhlas se soudy provedeným
dokazováním, jeho hodnocením a se skutkovými zjištěními z nich vyvozenými a že
takovéto námitky nezakládají deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, neboť jde o námitky procesního charakteru, brojící
proti způsobu aplikace § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., které v rámci tohoto dovolacího
důvodu uplatňovat nelze.
Proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání obviněného v neveřejném zasedání
[§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Současně vyslovila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného
rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 3 To
434/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod
uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do
oblasti trestního řízení a skutkových zjištění. Obviněný totiž vyjadřuje pouze
nesouhlas s provedeným dokazováním a namítá jen nesprávné hodnocení důkazů,
porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, když
tvrdí, že se jednání, která jsou mu kladena za vinu, nedopustil, resp. že jeho
vina nebyla bezpečně prokázána. Pouze z uvedených skutkových (procesních)
výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků, resp. o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry
vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné
nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností,
neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních pravidel vymezených zejména
v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani
jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neperfektního dokazování,
nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a
vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou
argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných
skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a
hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním
posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst.
1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm.
a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý