6 Tdo 785/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30.
září 2008 dovolání, které podal obviněný P. H., proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 3 To 898/2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 49/2007, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 9 T 49/2007,
byl obviněný P. H. uznán vinným:
- trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad l) výroku],
- trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. [v bodě
ad 2) výroku],
- trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad 3) výroku],
- jednak jedním pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
b), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu
podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., jednak jedním
pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.
[v bodech ad 4) – ad 13) výroku],
- trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. [v
bodě ad 4) výroku],
- dvěma trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr.
zák. [v bodech ad 6), ad 10) výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v
trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit
poškozeným subjektům specifikovaným na str. 6 rozsudku škodu způsobenou
trestným činem, a to zaplacením konkrétní peněžité částky. Podle § 229 odst. 2
tr. ř. byly poškozené subjekty označené na str. 6 rozsudku odkázány se zbytkem
nároku na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněného P. H. odvolání státní
zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 3 To 898/2007,
byl z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v
Ostravě podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
zrušen ve výroku o vině pod bodem 2) rozsudku, ve výroku o trestu a výrocích o
náhradě škody učiněných podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. vůči
poškozené Římskokatolické farnosti O.
Dále odvolací soud za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného P. H.
při nezměněných výrocích o vině pod body 1), 3) až 13, nově uznal vinným pod
bodem 2) výroku napadeného rozsudku, že
ačkoliv byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 9. 1999,
sp. zn. 2 T 222/98, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247
odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který
vykonal dne 5. 4. 2004, přesto,
v období od 12. 4. 2006 do 26. 4. 2006 v O., v kostele odcizil sochu Sv.
Barbory v hodnotě 100.000,- Kč, sochu Sv. Prokopa v hodnotě 90.000,- Kč, dva
kusy kadidelnic v hodnotě 3.500,- Kč a dále z trezoru umístěného v zákristii
kostela odcizil tři kusy pozlacených kalichů a jeden kus stříbrného
pozlaceného kalichu v úhrnné hodnotě 158.000,- Kč, kdy odcizením uvedených
předmětů narušil historický ráz vybavení kostela a způsobil Biskupství O.,
úhrnnou škodu ve výši 351.000,- Kč.
Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., který obviněný
spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1
tr. zák. Dále podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 42 odst.
1 tr. zák. obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti
roků a čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.
zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené
Římskokatolické farnosti O., na náhradě škody částku 351.000,-Kč. Podle § 229
odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená právnická osoba odkázána se zbytkem nároku
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný P. H.
prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání
zaměřil proti zrušujícímu a nově odsuzujícímu výroku v rozsudku odvolacího
soudu ve vztahu k bodu 2) výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě.
V podání obviněný připomněl dosavadní průběh trestního řízení ve věci. Uvedl,
že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o změně rozsudku okresního soudu, kdy
odvolací soud v odůvodnění rozsudku tomuto vytkl pouze pochybení při hodnocení
důkazů, neboť je nevyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., a
proto nemohl ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku učinit
zákonu odpovídající rozhodnutí o vině a trestu. Obviněný uvedl, že okresní soud
vyslechl velmi podrobně znalkyni PhDr. L. D. k obsahu jí vypracovaného
znaleckého posudku a k zodpovězení odborných otázek, které se týkaly skutku pod
bodem 2) rozsudečného výroku. Znalkyně zdůraznila, že jednota obou oltářů i
jednota kostela a jeho výzdoby zůstane zachována pořízením kopií, protože
zhotovitel oltáře a soch byl významu regionálního. V případě, že by se jednalo
o dílo autora významu celostátního, pak by byla škoda nenahraditelná a pořízení
kopie by nebylo dostatečným. Dále znalkyně dovodila, že pořízením repliky
nedojde k narušení celistvosti oltářů a stavby, když rozlišila hodnotu soch
zhotovených jako originál věhlasným umělcem od soch zhotovovaných anonymními
pracovníky řezbářské dílny, které byly řezány podle dobových konfekčních
předloh v průměrné kvalitě a velkém množství. Konstatovala tudíž, že význam
kostela je regionální, avšak odcizené sochy nedosahují ani tohoto rozměru.
Pokud se týče odcizených kalichů, tak znalkyně uvedla, že se jednalo o celkem
běžné dobové zboží bez významu a hodnoty.
Dále obviněný připomněl, že podle závěrů odvolacího soudu při hodnocení důkazů
okresní soud pochybil, avšak neuvedl, v čemž konkrétně pochybení spatřoval. Za
situace, kdy soud musel pro určení právní kvalifikace vyřešit právní otázku,
zda byl trestným činem způsoben jiný zvlášť závažný následek či nikoli, tak s
ohledem na potřebu vysoce odborných znalostí, které orgány činné v trestním
řízení nemají, byl znalecký posudek včetně výslechu znalkyně pro soud stěžejním
důkazem. Podle obviněného se znalkyně soustředila na posouzení materiální i
nemateriální historické hodnoty odcizených předmětů a jejich možné
nahraditelnosti či nenahraditelnosti, narušení či nenarušení jednoty ve
vnitřním vybavení kostela. Současně poukázal na odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu v němž se konstatuje, že popsané předměty mají nepochybně zvláštní povahu
zasluhující vyšší ochranu, která je dovozována z faktu, že šlo o předměty
vytvořené kvalitní řemeslnou prací zhruba před dvěma sty lety (přitom byly
zhotovené zhruba před sto lety). Podle názoru soudu byly tyto předměty určeny
pro bohoslužby a sochy zasvěceny patronům horníků ve významné hornické oblasti,
přičemž svůj názor opřel o v rozhodnutí uvedenou literaturu (Trestní právo
hmotné, zvl. část 2, Oto Novotný, Rudolf Vokoun a kolektiv). Obviněný vytkl, že
zmíněná literatura řeší tuto problematiku pouze v obecné rovině. V této
souvislosti namítl, že zvláštní hodnotu nemají všechny zde popsané předměty
automaticky, ale že musí vyplynout z okolností konkrétního případu, přičemž
tyto vyjádřila znalkyně ve znaleckém posudku. Dovodil tedy, že prvostupňový
soud nepochybil v hodnocení důkazů, když vycházel z tohoto posudku a ústního
vyjádření znalkyně k této problematice. Naopak pochybil soud odvolací, kdy při
převzetí zjištěného skutkového stavu okresního soudu dokazování kupř. revizním
znaleckým posudkem nedoplnil a s pouhým odkazem na literaturu, postrádající
právní závaznost, dospěl ke zcela odlišnému právnímu rozhodnutí.
V závěru mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, a to pokud byl uznán vinným spácháním
skutku pod bodem 2) rozsudku kvalifikovaným jako trestný čin krádeže podle §
247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen jako zvlášť
nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání šesti roků a čtyř měsíců se zařazením k jeho výkonu do věznice
se zvýšenou ostrahou. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené výroky
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 3 To 898/2007, a
tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Rovněž učinil
alternativní návrh, aby dovolací soud sám ve věci rozhodl a ohledně skutku pod
bodem 2) výroku napadeného rozsudku jej uznal vinným spácháním trestného činu
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Konstatoval, že argumentace obviněného vtělená do jeho dovolání se především
vztahuje k hodnocení důkazů, a tudíž má povahu skutkových námitek, jež nemohou
deklarovaný důvod dovolání založit. Obviněný také primárně nenapadá odlišné
právní hodnocení skutku pod bodem 2) výroku o vině soudem druhého stupně oproti
soudu nalézacímu, nýbrž dílčí změnu v popisu skutku pokrývající znak „zvlášť
závažný následek“, přičemž změna právního posouzení tohoto skutku je založena
právě na zpřesnění skutečného stavu věci. Státní zástupce připomněl, že nejde o
překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, jež by mohlo znamenat ohrožení práva
obviněného na spravedlivý proces, neboť se pouze vrátil k právní kvalifikaci,
pro kterou bylo trestní stíhání až do vyhlášení rozsudku prvostupňového soudu
vedeno a které se státní zástupce svým odvoláním domáhal.
Podle mínění státního zástupce nemůže důvod dovolání, o který obviněný
mimořádný opravný prostředek opřel, naplnit ani výhrada, že odvolací soud
přistoupil ke změně popisu skutku, aniž by byly zcela naplněny podmínky
ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., poněvadž se jedná o námitku procesní povahy,
kterou není možno zhojit cestou dovolání. Obviněný svými námitkami očividně
brojí proti tomu, že předmětný delikt byl posouzen jako trestný čin spáchaný
zvlášť nebezpečným recidivistou (§ 41 odst. 1 tr. zák.). Jeho dosavadní
kriminální minulost však takovéto hodnocení opodstatňuje. V daném případě byly
naplněny formální i materiální podmínky, aby byl označen za zvlášť nebezpečného
recidivistu. Státní zástupce zdůraznil, že již posledně souzené trestné
činnosti se obviněný dopustil v tomto specifickém postavení (rozsudek Okresního
soudu ve Frýdku – Místku ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 2 T 130/2005, ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 7 To
275/2006). Tato okolnost zásadně zvyšuje míru společenské nebezpečnosti
trestného jednání obviněného, na niž musí být reagováno nezbytnou mírou trestní
sankce, jak to učinil napadeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě.
Závěrem vyjádření státní zástupce vyslovil názor, že napadené rozhodnutí není
zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno respektive možno napravit cestou
dovolání. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil
za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně
vyslovil souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného P. H. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin,
ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto
vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v
právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom
plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady
právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není
oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup
při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného
skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení,
přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného
doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím
řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým
soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací
soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí
instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není
oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný P. H. vznáší v podstatné části dovolání
výhrady, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný
jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je
tomu v případě, když v podrobnostech nesouhlasí s tím, jaká skutková zjištění
Krajský soud v Ostravě učinil ohledně skutku pod bodem 2) napadeného rozsudku.
Zejména namítá nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, přičemž tvrdí, že
byly náležitě zhodnoceny již prvostupňovým soudem. V této souvislosti poukazuje
na znalecký posudek PhDr. L. D. a na výpověď znalkyně před soudem. Jak již bylo
výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí
přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je popsán v
tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a rozveden v jeho
odůvodnění.
V dovolání obviněný P. H. rovněž vytýká, že v předmětném skutku není naplněn
zákonný znak „zvlášť závažného následku“, v důsledku čehož jej Krajský soud v
Ostravě nesprávně uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
e), odst. 3 písm. b) tr. zák., přičemž jeho jednání mělo být právně posouzeno
jako týž trestný čin avšak podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. Tato
námitka uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje, a proto Nejvyšší soud
posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje tvrzenou právní vadu.
Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák.
se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový
čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a způsobí-li takovým
činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr.
zák. platí, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000
Kč.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu krádeže je především
vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Cizí věcí
se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec nebo nenáleží jen jemu,
a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Věc nemusí mít objektivní hodnotu
(např. osobní poznámky či korespondence poškozeného), neboť krádež je trestná i
při způsobení škody nižší, než je škoda nikoli nepatrná, pokud je tu zároveň
některá z okolností uvedených v § 247 odst. 1 písm. b) až e) tr. zák. Pachatel
si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice
vlastníka, oprávněného držitele nebo jiného faktického držitele a jestliže si
zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. U drobných věcí
postačí, že si ji pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. Pachatel
se věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením
faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá. Pojmem byl za
takový čin odsouzen se rozumí odsouzení za trestný čin krádeže podle § 247 tr.
zák. nebo obdobný čin. Potrestáním se rozumí předchozí trestní postih, kdy
pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest. K
odsouzení a potrestání muselo dojít v posledních třech letech a v době
rozhodování se na pachatele nesmí hledět, jako by odsouzen nebyl. Jiný zvlášť
závažný následek nemá charakter majetkové škody, ale intenzita nebezpečnosti
pro společnost musí být minimálně obdobná jako je intenzita nebezpečnosti při
způsobení značné škody na cizím majetku. Tento následek může spočívat v
nejrůznějších újmách poškozeného hmotné i nehmotné povahy. Např. pachatel při
krádeži odcizí i léky, které poškozený nutně potřebuje, a poškozený v důsledku
toho zemře nebo utrpí těžkou újmu na zdraví, nebo pachatel odcizí poškozenému
důležité životní potřeby (např. tělesně postiženému, který nemůže chodit, jeho
vozík), bez nichž se poškozený ocitne ve stavu těžké nouze, anebo pachatel
odcizí důležitou součást umělecké a historicky významné sbírky, čímž podstatně
sníží její uměleckou a historickou hodnotu apod.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Ostravě v rozporu s
trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku
napadeného rozsudku a podrobněji rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako
trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ze skutkových zjištění vyplývá, že
obviněný P. H. odcizil v O. v označeném kostele různé předměty (sochu Sv.
Barbory v hodnotě 100.000,- Kč, sochu Sv. Prokopa v hodnotě 90.000,- Kč, dva
kusy kadidelnic v hodnotě 3.500,- Kč, dále tři kusy pozlacených kalichů a jeden
kus stříbrného pozlaceného kalichu v úhrnné hodnotě 158.000,- Kč), přičemž
„odcizením uvedených předmětů narušil historický ráz vybavení kostela a
způsobil Biskupství O., úhrnnou škodu ve výši 351.000,- Kč“. V odůvodnění
rozsudku se odvolací soud podrobněji zabýval jednotlivými předměty (z hlediska
jejich výtvarného a uměleckého provedení, významu pro výzdobu kostela a
oblasti, v němž se nachází), které byly z objektu kostela obviněným odcizeny. V
návaznosti na to mimo jiné konstatoval: „…popsané předměty mají nepochybně
zvláštní povahu zasluhující vyšší ochranu, kdy zvláštnost jejich povahy se
odvíjí jednak od té skutečnosti, že se jedná o předměty vytvořené na základě
uměleckých návrhů kvalitní řemeslnou prací před zhruba dvěma sty lety (správně
má být před zhruba sto lety), jednak od té skutečnosti, že byly určeny pro
bohoslužby a konečně od té skutečnosti, že odcizené sochy byly zasvěceny Sv.
Barboře a Sv. Prokopovi, patronům horníků ve významné hornické oblasti. Je tedy
nepochybné, že se jedná o věci umělecky a historicky významné, určené pro
bohoslužby, které mají zvláštní povahu i zvláštní význam pro poškozeného. Není
tedy rozhodující pro posouzení krádeže takových věcí jako jiného zvlášť
závažného následku, zda zvláštní význam těchto věci je celosvětový, celonárodní
či krajový nebo i místní…“ (str. 7 napadeného rozsudku).
Pokud je v dovolání argumentováno znaleckým posudkem PhDr. L. D. a výpovědí
jmenované před prvostupňovým soudem, tak je možno připomenout, že znalkyně v
posudku mimo jiné uvedla: „Oba oltáře spolu s malířskou a sochařskou výzdobou
tvoří nedílný celek, jak z hlediska kompozičního, tak z pohledu ikonologického.
Sochy sv. Barbory a sv. Prokopa jsou považovány za patrony horníků. Jejich
historickou hodnotu nelze nahradit, nicméně nepatří k vrcholům soudobého
církevního umění. Jejich autorem byl však rutinovaný, školený řezbář spíše
regionální úrovně, poplatný tvorbě ze závěru 19. století. Také polychromie byla
dílem zkušeného a školeného štafíra. V případě, že nebudou nalezeny a majiteli
vráceny, bude nutné zhotovit jejich repliky za pomoci fotografické dokumentace.
Vzhledem k významu kostela by měla být práce svěřena velmi zručnému řezbářovi –
kopistovi, a povrchová úprava restaurátorovi“ (vše na str. 182 trestního
spisu).
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že byť šlo o předměty umělecky
spíše regionální úrovně a jejich materiální hodnota byla vyčíslena na celkovou
částku 351.000,- Kč, tak současně bylo nutno vzít v úvahu význam těchto
religiózních předmětů pro danou oblast, její obyvatele i poškozený subjekt, ať
již z hlediska umělecky historického a rovněž v neposlední řadě jako součást
náboženských obřadů, jak to učinil odvolací soud. Zjištěným jednáním obviněného
P. H. byla způsobena nemajetková škoda, jež zahrnuje i výše zmíněnou újmu
hmotné povahy a která svou minimální intenzitou nebezpečnosti pro společnost je
obdobná jako je intenzita nebezpečnosti minimální značné škody na cizím majetku
(nejméně 500 000 Kč). Tento závěr nemůže zpochybnit ani okolnost, že v
odůvodnění napadeného rozhodnutí se v důsledku zřejmě písařské chyby nepatřičně
uvádí, že předměty byly zhotoveny zhruba před dvěma sty lety, jak je oprávněně
upozorňováno v dovolání.
Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný
závěr, že obviněný P. H. svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o
vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě naplnil všechny zákonné znaky
trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák.,
neboť si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, byl za takový trestný čin v
posledních třech letech potrestán a způsobil takovým činem jiný zvlášť závažný
následek. Správnému právnímu posouzení odpovídá i příslušná část tzv. právní
věty téhož výroku. Jelikož obviněný nevznesl žádnou konkrétní výhradu vůči
právní kvalifikaci skutku, která by zpochybňovala, že trestný čin spáchal jako
zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., tak v uvedeném směru
dovolací soud napadené rozhodnutí neposuzoval. Totéž platí i ohledně výroku o
trestu.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. dovolání obviněného P. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k