6 Tdo 796/2014-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2014 o
dovolání, které podal obviněný P. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 13. 11. 2013, sp. zn. 9 To 377/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 53/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 1 T 53/2013,
byl nejprve podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen trestní příkaz Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 25 T 24/2013, ohledně obviněného
P. B. (dále jen „obviněný“), jakož i další rozhodnutí na zrušené výroky
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a následně byl obviněný uznán vinným v bodě A.I./1)-5) výroku o vině
přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem
dokonaným a dílem nedokonaným, a přečinem neoprávněného opatření, padělání a
pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě A.II.
přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě B. výroku o vině přečinem porušování
domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem krádeže podle § 205
odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a
pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem
poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za delikty uvedené v bodě A.I. a
A.II. byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr.
zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody na šest měsíců nepodmíněně, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s
dozorem. Za trestné činy popsané v bodě B. výroku o vině mu byl podle § 205
odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí
svobody na dva roky nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto o
uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 9 To
337/2013, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek
pouze ve výroku o vině pod body A/1)-5) a v bodě II., ve výroku o společném
trestu a o náhradě škody. Poté znovu rozhodl tak, že ohledně obviněného zrušil
z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 25
T 24/2013, výrok o vině pokračujícím trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, celý výrok o trestu jakož i další výroky, které mají v
uvedeném výroku o vině svůj podklad, a v návaznosti na to uznal obviněného
vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku,
dílem dokonaným a dílem nedokonaným, a za tento delikt a za sbíhající se přečin
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15.
2. 2013, sp. zn. 25 T 24/2013, uložil obviněnému podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku, § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku společný a
souhrnný trest odnětí svobody na šest měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej
podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Nově
rozhodl i o uplatněných nárocích na náhradu škody. Jinak ponechal rozsudek
soudu prvního stupně nedotčený.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především napadl závěr
soudu, že jednání popsané v bodě B./10) výroku o vině (odcizení vozidla Ford
Mondeo) je součástí pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b),
odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, a namítl, že se vozidla zmocnil pouze s úmyslem
přechodně ho používat, takže tento skutek měl být posouzen v souladu s § 207
odst. 1 tr. zákoníku a hodnota automobilu neměla figurovat ve výčtu celkové
škody jím spáchané. Další námitku obviněný vznesl proti skutku popsanému v bodě
B./4) výroku o vině s tím, že částka hotovosti, jež měla být uložena v
odcizených pokladnách, nesouhlasí s tím, jak ji on sám při činu spočítal,
přičemž údaj, že v jedné z pokladen měly být mince v celkové hodnotě 40.000 Kč
je podle výsledku pokusu provedeného jeho obhájcem nemožný. Dodal, že touto
námitkou se odvolací soud vůbec nezabýval, stejně jako poukazem na pochybnosti
o celkové částce, která měla být v obou pokladnách, a to s ohledem na povahu
zboží, které se v daném obchodě prodávalo. Zdůraznil pak, že vzhledem k výše
zmíněným výhradám měl soud dospět v bodě B. výroku o vině k celkové škodě nižší
než 500.000 Kč a zde popsané jednání posoudit nikoli podle § 205 odst. 4 tr.
zákoníku, nýbrž pouze podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 9 To 377/2013, a věc
vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval,
že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze
tvrzení obviněného, že dílčí skutek popsaný v bodě B./10) výroku o vině
(odcizení vozidla Ford Mondeo) měl být posouzen jako přečin neoprávněného
užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Tomuto
argumentu však přisvědčit nelze, a to ze stejných důvodů, které ve svém
rozhodnutí vyložil soud druhého stupně. Pokud je obsahem opravného prostředku
obviněného i tvrzení týkající se nesprávného stanovení výšky škody v dílčím
skutku pod bodem B./4) výroku o vině, pak také na tuto námitku soud druhého
stupně správně odpověděl. V tomto případě navíc nejde o námitku právní, nýbrž o
výhradu skutkové povahy. Námitky skutkové povahy však neodpovídají nejen
obviněným deklarovanému, ale ani žádnému jinému ze zákonem definovaných
dovolacích důvodů. V případě finální námitky obviněného, že při stanovení výše
škody způsobem, který naznačil v případech dílčích skutků pod body B./10) a
B./4), by bylo třeba dospět k částce nižší než 500.000 Kč, čemuž by odpovídalo
mírnější právní posouzení trestného jednání, se jedná toliko o hypotetické
úvahy, jež postrádají racionální základ.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně, pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu, vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím,
aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 9
To 377/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr.
ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném
ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z významné části
právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž de facto soudům vytýká též
vadná skutková zjištění a současně prosazuje vlastní verzi skutkového stavu
věci [stran útoku popsaného v bodě B./4) výroku rozsudku soudu prvého stupně a
též v návaznosti na to v konečném důsledku i ohledně celkové výše škody
způsobené skutkem popsaným v bodě B]. Rovněž z těchto skutkových (procesních)
argumentů vyvozuje závěr o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými
soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné
hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Předmětné
námitky proto nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ale ani jiný zákonem stanovený dovolací důvod.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že jeho jednání stran osobního automobilu tov. zn.
Ford Mondeo bylo vadně kvalifikováno jako součást pokračujícího zločinu krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť
tohoto vozidla se zmocnil pouze s úmyslem přechodně ho používat, takže tento
skutek měl být posouzen jako přečin neoprávněného užívání cizí věci v souladu s
§ 207 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou námitku lze označit z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně
relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně
neopodstatněnou.
Zločinu činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c)
tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin
spáchá vloupáním, byl za tento čin v posledních třech letech odsouzen nebo
potrestán a způsobí takovým činem značnou škodu.
Pachatel se věci zmocnil, jestliže si vytvořil možnost volně s ní nakládat s
vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se tato moc odnímá.
Přisvojením cizí věci se rozumí uskutečnění záměru pachatele trvale s věcí
disponovat (získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí) a současně tak
vyloučit dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a
nakládání s věcí.
Jak zmocnění se, tak přisvojení si cizí věci, včetně způsobení škody na cizím
majetku, musí být cílem pachatele. Po subjektivní stránce se tedy vyžaduje jeho
úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty
(jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Pro přisvojení
si cizí věci zmocněním se vyžaduje úmysl pachatele získat věc nikoli jen na
přechodnou dobu. Úmysl přisvojit si cizí věc musí mít pachatel krádeže již v
době, kdy se jí zmocnil.
Přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku spáchá,
kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu
jich přechodně užívat, nebo kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli malou
tím, že neoprávněně takových věcí, které mu byly svěřeny, přechodně užívá.
Přechodné užívání cizí věci znamená dispozici s věcí dočasně, po relativně
krátkou dobu. Vedle pojmu užívání věci po relativně krátkou dobu nelze odhlížet
od způsobu, jak se věc vrátí do dispozice vlastníka či oprávněného držitele
(významná je tedy nejen doba užívání). Aby bylo možno dovodit závěr, že
pachatel měl v úmyslu věc užívat po relativně krátkou dobu – přechodně, musí
tuto věc poškozenému jakýmkoliv způsobem vrátit nebo ji zanechat na takovém
místě a za takových okolností, aby nad ní vlastník nebo oprávněný držitel mohl
svá práva snadno obnovit (úmysl pachatele musí zahrnovat přechodné užívání věci
včetně záměru vrátit věc tomu, komu byla odňata, nebo alespoň umožnit, aby se
snadno obnovilo jeho dispoziční právo). O přechodné užívání ani úmysl k němu
proto nepůjde za situace sice krátkodobého užívání věci, avšak takového, že
pachatel s věcí naloží tak, že vlastníkovi nebo oprávněnému držiteli je na
delší dobu znemožněno obnovení moci nad věcí či její obnovení je značně
znesnadněno nebo závislé jen na náhodě. Za takto zjištěného skutkového stavu
věci již nejde o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr.
zákoníku, ale o trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č.
42/2001 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na tato teoretická východiska považuje Nejvyšší soud za potřebné
zdůraznit, že skutková zjištění vyjádřená v rozhodnutích soudů nižších stupňů
tvoří dostatečný podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný se jednáním ve
vztahu k motorovému vozidlu tov. zn. Ford Mondeo dopustil dílčího skutku
pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4
písm. c) tr. zákoníku, a nikoli přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §
207 odst. 1 tr. zákoníku.
V těchto souvislostech je nutno zdůraznit následující okolnosti. V prvé řadě je
třeba poukázat na zjištění soudů nižších stupňů, charakterizující rozhodné
okolnosti zjištěného dílčího skutku, tedy jednak fakt, že obviněný odcizil
předmětný osobní automobil použitím dříve odcizených klíčů, a zejména pak fakt,
že spolu s tímto vozidlem odcizil čtyři zimní pneumatiky zn. Continental na
plechových discích. Již tyto okolnosti s dostatečnou mírou přesvědčivosti
svědčí o tom, že záměrem (cílem) obviněného nebylo uvedené vozidlo pouze
přechodně užít, nýbrž si je přisvojit. Tím spíše tento závěr platí, jsou-li
zohledněny skutečnosti, na něž přiléhavě poukázal odvolací soud ve svém
rozhodnutí (viz str. 11), a to že vozidlo bylo nalezeno až téměř po měsíci v
blízkosti T. n. S.– nutno zdůraznit, že bylo odcizeno v P., P., v ulici S. –
poškozené, zároveň došlo i k odcizení dalších věcí, které byly v autě uloženy,
a také z něj byly odstraněny obě původní registrační značky. Tyto další
skutečnosti spolehlivě prokazují, že obviněný odňal předmětné vozidlo z
dispozice vlastníka takovým způsobem a za takových okolností, že se rozhodně
nemohlo jednat o přechodné užívání ani úmysl k němu, jelikož vlastníkovi na
delší dobu znemožnil obnovení moci nad danou věcí, resp. obnovení moci nad věcí
mu značně znesnadnil a toto bylo závislé jen na náhodě.
Nejvyšší soud tedy neshledal v namítaném směru mezi skutkovými závěry soudů
nižších stupňů vykonanými po zhodnocení provedených důkazů a jejich právním
posouzením nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v
extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné
možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní
věci nejedná.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý