6 Tdo 80/2024-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný O. O. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2023, č. j. 3 To 5/2023-12356, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 7/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného O. O. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 23. 11. 2022, č. j. 47 T 7/2020-12281, byl obviněný O. O. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil způsobem specifikovaným ve výrokové části jeho rozsudku.
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu šesti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla JUDr. Kateřina Martínková LL.M., insolvenční správkyně Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci, IČ 255 71 150, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 8. 2023, č. j. 3 To 5/2023-12356, jímž jej podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michala Pauleho dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Podle obviněného je zcela zásadním pochybením odvolacího soudu, že rezignoval na dodržení zásady in dubio pro reo pokud jde o zjištění výše způsobené škody. Dále došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. S tím souvisí i požadavek dovolatele na provedení důkazů, které měly zásadní význam alespoň ve vztahu k rozhodnutí o výměře uloženého trestu, ale nebyly soudem prvního stupně ani odvolacím soudem provedeny. Uložený trest je z hlediska jeho výše v rozporu s evropskou judikaturou.
6. Odvolací soud se odmítl zabývat znaleckým posudkem PKF APOGEO, protože výše škody by podle tohoto posudku činila 60 mil. Kč, zatímco podle kalkulace škody v odsuzujícím rozsudku činila něco přes 65 mil. Kč. Zásada in dubio pro reo tak byla aplikována zcela opačně, tedy k tíži dovolatele, když byla v pochybnostech soudy preferována výše škody o 5 mil. Kč vyšší, aniž by se odvolací soud zabýval oponentním znaleckým posudkem.
7. Obviněný dále poukazuje, že to byli zaměstnanci poškozené, kteří měli posuzovat kvalitu dokladů k žádosti o úvěr, nikoliv on. Orgány činné v trestním řízení se tak měly zaměřit na otázku, co zmíněné zaměstnance vedlo k závěru o dostatečnosti podkladů, na jejichž základě úvěr poskytli. Dovolatel navrhl provedení výslechů těchto zaměstnanců, aby bylo zjištěno, zda byli uvedeni v omyl, nebo, jak tvrdí i soud, byli pozitivně či negativně motivováni úvěr, bez ohledu na poskytnuté podklady, poskytnout. Takový důkaz má význam pro posouzení subjektivní stránky obviněného i pro úvahy o výši jeho trestu, neboť osoby v postavení „bílých koní“ mají podle judikatury výhodnější postavení při ukládání trestu.
8. Ve věci je zásadní hodnota zajištění, jelikož je na poskytovateli úvěru, aby posoudil, zda je pro něj dostatečná. V napadeném usnesení citované nájemní smlouvy jsou irelevantní, neboť pouze dokládají ryze teoretický předpoklad, že v budoucnu dojde k závazkovému vztahu, což má povahu příslibu, který se neváže k poskytnutému úvěru ani k jeho výši. Výdělky dlužníka v době poskytnutí úvěru nevypovídají o akutní dobytnosti pohledávky, ta je dána toliko kvalitou jejího zajištění. Pokud úvěrový věřitel nepostupoval obezřetně ohledně kvality zajištění, jejímž předmětem byla věc, kterou lze ohledat a ohodnotit, je alespoň částečně odpovědný za vzniklou škodu, čímž se snižuje škodlivost jednání pachatele. Podle evropské judikatury, by při ukládání trestu mělo docházet k zohlednění délky řízení, resp. doby od spáchání činu přesahující 8 let. V daném případě od jeho spáchání uplynulo více než 10 let a dovolatel se na průtazích nijak nepřičinil.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“), který ve vztahu k námitce podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že mělo dojít k provedení výslechu blíže neurčených zaměstnanců poškozené, uvádí, že soud prvního stupně zamítl návrhy na doplnění dokazování, což odůvodnil v bodech 78. – 91. jeho rozsudku. Odvolací soud se s takovým postupem ztotožnil (viz bod 18. jeho usnesení). Navíc někteří zaměstnanci poškozené posuzující nebo zpracovávající žádosti o úvěr vyslechnuti byli (svědkyně L. a H.). Nadto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění samo o sobě nezakládá porušení práva obviněného na spravedlivý proces (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008 Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K nerespektování práva na spravedlivý proces by došlo až kdyby neprovedení navrhovaného důkazu znamenalo závažný deficit z hlediska zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. V právě řešené trestní věci však nejsou dány důvodné pochybnosti.
11. K výhradě, kterou obviněný poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvádí, že v posuzované věci nevznikly důvodné pochybnosti o vině dovolatele, neboť provedené a vyhodnocené důkazy svědčí o tom, že posuzovaný skutek se stal, spáchal jej obviněný, přičemž naplňuje zákonné znaky zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
12. Pokud jde o tvrzení dovolatele, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, pak tato je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak není opodstatněná. Pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu ani v případě, že došlo k porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky. Trestní zákoník totiž chrání rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Navíc skutek obviněného ani další rozhodné okolnosti pojící se k němu, nejsou nijak výjimečné a z hlediska společenské škodlivosti tedy nevybočují z těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů v rámci aplikované skutkové podstaty. Naopak, obviněný spáchal trestný čin úvěrového podvodu v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a způsobil tím škodu velkého rozsahu. Nelze souhlasit ani s námitkou, že je společenská škodlivost skutku snižována přílišnou neopatrností poškozené, resp. jejích zaměstnanců. Snížená míra její obezřetnosti nevylučuje trestní odpovědnost obviněného, jelikož v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný docílil poskytnutí úvěru na základě nepravdivých údajů, přičemž tyto údaje byly rozhodující pro schválení žádosti o úvěr a jeho poskytnutí.
13. K námitkám obviněného, podle nichž je jemu uložený trest nepřiměřený, lze uvést, že obecně je možné výrok o trestu v dovolacím řízení napadat skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Přiměřenost trestu navíc ani pod tímto, ani pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítat nelze. Výjimkou jsou pouze případy, kdy je uložen trest v rozporu s ústavním principem proporcionality, což se ale v předmětné trestní věci nestalo. Ohledně údajně nepřiměřené délky trestního řízení státní zástupce mj. poukazuje na usnesení ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 532/06, v němž Ústavní soud výslovně odmítl jako rozhodné kritérium pro určení, zda byla délka řízení nepřiměřená, časový úsek od spáchání vytýkané trestné činnosti do skončení trestního stíhání, tedy zahrnutí i doby před zahájením trestního stíhání. V návaznosti na to lze odkázat na skutečnost, že doba trestního stíhání obviněného v trvání téměř 4 let není nijak extrémní. Délka řízení byla poté zohledněna soudy nižších stupňů ve výši uloženého trestu.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). Shledal však, že obviněný podal dovolání opožděně (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
16. Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
17. Usnesení Vrchního soudu v Praze, proti kterému dovolání směřuje, bylo doručeno obhájci obviněného (v té době JUDr. Blend Raji) dne 31. 10. 2023. Pokud jde o obviněného, bylo mu usnesení doručováno prostřednictvím datové schránky fyzické osoby s poznámkou „do vlastních rukou“. Do datové schránky bylo předmětné usnesení doručeno dne 31. 10. 2023 v 9:46:05. Podle potvrzení o dodání a doručení do datové schránky byla doručovaná písemnost doručena dne 10. 11. 2023 v 23:59:59. Podle vyžádané zprávy Digitální a informační agentury (provozovatele systému datových schránek) ze dne 22. 3. 2024 (kterou Nejvyšší soud provedl k důkazu) je držitelem datové schránky ID XY O. O., narozený XY, v době zřízení datové schránky bytem Brno, XY XY. Ke zřízení této datové schránky došlo prostřednictvím žádosti podané na pracovišti Czech POINT dne 11. 3. 2014. Dovolací soud nemá tedy pochyb, že datová schránka ID XY, do které bylo doručováno usnesení odvolacího soudu, je datovou schránkou obviněného.
18. Podle § 62 odst. 1, věta první tr. ř. nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky [zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“)]. Podle § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř. [d]o vlastních rukou se doručuje osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí. Podle § 17 odst. 1 zákona o elektronických úkonech umožňuje-li to povaha dokumentu, orgán veřejné moci jej doručuje jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje na místě. Umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí. Podle § 17 odst. 3 zákona o elektronických úkonech dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Podle § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení. Podle § 17 odst. 6 zákona o elektronických úkonech doručení dokumentu podle odstavce 3 nebo 4 má stejné právní účinky jako doručení do vlastních rukou.
19. Aplikováno na konkrétní případ je třeba uzavřít, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2023, č. j. 3 To 5/2023-12356, bylo obviněnému O. O. doručeno dne 10. 11. 2023, neboť ve smyslu § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech se obviněný nepřihlásil do datové schránky ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky (k tomu došlo 31. 10. 2023), a proto se považuje tento dokument (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2023, č. j. 3 To 5/2023-12356) za doručený posledním dnem této lhůty – tedy 10. 11. 2023.
20. Lze zdůraznit, že soud prvního stupně doručoval usnesení odvolacího soudu do datové schránky fyzické osoby zcela v souladu s § 62 odst. 1, věta první, podle něhož je doručení do datové schránky prioritní před ostatními způsoby doručení (u osob, které mají zřízenu datovou schránku) a takový postup odpovídá i § 17 odst. 1 zákona o elektronických úkonech. Pokud obviněný v dovolání tvrdí, že podává dovolání včas, neboť mu bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 15. 11. 2023, pak pravděpodobně tento den se obviněný seznámil s písemným vyhotovením usnesení odvolacího soudu jiným způsobem, avšak toto seznámení nemá žádný vliv na již uskutečněné tzv. náhradní doručení ve smyslu § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech (obdobně jako podle § 64 odst. 2 tr. ř.).
21. Nejvyšší soud tak vychází ze stabilního názoru prezentovaného např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 119/2005, publikovaném pod č. 54/2005 Sb. rozh. tr., podle něhož doručuje-li soud prostřednictvím pošty do vlastních rukou (§ 64 odst. 1 tr. ř.) zásilku obsahující usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, není vyloučeno její uložení postupem předvídaným ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř. V takovém případě nastanou právní účinky doručení již vznikem tzv. fikce doručení vyplývající z tohoto ustanovení. Z hlediska běhu lhůt k podání dovolání tedy nemá význam pozdější faktické převzetí této zásilky (např. osobně u soudu). Tyto závěry se beze zbytku uplatní i pro doručování do vlastních rukou prostřednictvím datové schránky (když takovéto doručení má ve smyslu § 62 odst. 1 věta první tr. ř. absolutní přednost před jinými formami doručování) a i v tomto případě platí, že pokud došlo k tzv. fikci doručení ve smyslu § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech, tak je rozhodnutí odvolacího soudu doručeno dnem vyplývajícím z tohoto náhradního doručení fikcí.
22. Tímto dnem tedy počíná běžet lhůta k podání dovolání a nic na tom nemění skutečnost, že (a zda) se obviněný přihlásil do datové schránky a fakticky si zpřístupnil doručovanou písemnost nebo se s písemným vyhotovením rozhodnutí odvolacího soudu seznámil jinak (např. prostřednictvím obhájce) později. Tím spíše, že i v případě dvojího doručení téhož rozhodnutí jedné osobě je třeba vycházet (při stanovení počátku běhu lhůty k podání opravného prostředku) z doručení, k němž došlo dříve. (Shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 68/2020)
23. V daném případě je rovněž zřejmé, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně při doručování nevyloučila možnost náhradního doručení, proto náhradní doručení (fikcí) vyloučené není [viz ust. § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř.]. Ani Nejvyšší soud nenalezl žádný důležitý důvod pro to, aby uložení zásilky bylo v tomto případě vyloučeno. Ve shodě s názorem prezentovaným ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 119/2055, publikovaném pod č. 54/2005 sb. rozh. tr. takový důvod nelze spatřovat v povaze usnesení, které bylo doručováno, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání. Tímto usnesením byl ve skutečnosti jen potvrzen stav založený rozsudkem Městského soudu v Praze, a to bez jakékoli změny. Právní moc rozsudku byla konstituována již samotným vyhlášením usnesení odvolacího soudu, takže doručení tohoto usnesení právní moc nijak neovlivňovalo a ve skutečnosti tedy šlo o doručení usnesení, které již bylo v právní moci. Zároveň je třeba zdůraznit, že k vyhlášení usnesení odvolacího soudu došlo dne 7. 8. 2023 za osobní přítomnosti obhájce obviněného. Okolnost, že obviněný mohl proti usnesení odvolacího soudu podat dovolání, je sice významná, avšak nelze pominout, že jde o mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je stanovena relativně dlouhá lhůta, která i když je počítána od vzniku tzv. fikce doručení, umožňuje obviněnému, pokud se odpovídajícím způsobem zajímá o průběh a zejména skončení trestního stíhání včetně doručení rozhodnutí odvolacího soudu, aby práva podat dovolání včas využil. V samotné zákonné možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu dovolání proto není možné spatřovat důležitý důvod pro to, aby předseda senátu soudu prvního stupně nařídil, že doručovanou zásilku nelze uložit, resp. aby mu bylo vytýkáno, že tak neučinil (k tomu viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2003, sp. zn 7 Tdo 864/2003).
24. Za toho stavu, kdy napadené usnesení bylo doručeno obhájci dne 31. 10. 2023 a obviněnému dne 10. 11. 2023, uplynula dvouměsíční lhůta k podání dovolání dne 10. 1. 2024. Jelikož poslední den lhůty připadl na středu, neuplatnil se § 60 odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání dovolání tak skončila ve smyslu § 60 odst. 2 věty první tr. ř., tj. již zmíněného 10. 1. 2024. Dovolání obviněného však bylo obhájcem podáno až dne 12. 1. 2024, tedy až po uplynutí lhůty pro podání dovolání stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř.
25. Nejvyšší soud považuje za nutné rovněž zdůraznit, že zákon (§ 265e odst. 4 tr. ř.) bez výjimky, tj. bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo, vylučuje její navrácení, a to vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému rozhodnutí, a období, v němž by mohlo být pravomocné rozhodnutí ještě tímto způsobem zpochybněno, nelze dále prodlužovat.
26. Nejvyšší soud rovněž neopomněl zkoumat, zda shora uvedeným výkladem nebylo zasaženo do práva obviněného na obhajobu a práva na spravedlivý proces v jeho nejširším chápání a dospěl k závěru, že ani individuální okolnosti konkrétního případu neposouvají danou věc do roviny, kdy by shora prezentovaný právní názor zasahoval do shora uvedených základních práv obviněného. Je možno připomenout, že i Ústavní soud považuje shora uvedený výklad za ústavně konformní, jak vyplývá např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 2256/2020. Skutečnost, že si obviněný v době běhu lhůty pro podání dovolání zvolil nového obhájce, jehož prostřednictvím následně bylo podáno dovolání, žádným způsobem do běhu lhůty pro podání dovolání nezasahuje a není rozhodná pro naplnění znaků spravedlivého procesu v této věci. Ke zvolení si nového obhájce (JUDr. Michal Paule) došlo již dne 20. 12. 2023 a doba do 10. 1. 2023 představuje dostatečný časový prostor pro vyhotovení dovolání za obviněného tím spíše, že je otázkou profesionálního přístupu k výkonu advokacie, aby nový obhájce (advokát) vyhodnotil, zda převzetí obhajoby v této procesní fázi nebude na újmu zájmům obviněného (klienta). Uvedená procesní situace pak nepředstavuje zákonem předvídaný důvod jakéhokoliv prodloužení lhůty k podání dovolání vyplývající z ust. § 265e odst. 1 tr. ř.
IV. Způsob rozhodnutí
27. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. a toto odmítl jako opožděně podané, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek stanovených v § 265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 4. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek