Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2024 o dovoláních, která podali obviněný M. K., a obviněný JUDr. Věslav Nemeth, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2024, č. j. 7 To 278/2023-354, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 135/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obou obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 18. 5. 2023, č. j. 9 T 135/2022-267, byli uznáni vinnými obviněný M. K. (dále též jen „obviněný K.“) přečinem pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku a obviněný JUDr. Věslav Nemeth (dále též jen „obviněný Nemeth“) přečinem pohrdání soudem podle § 336 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem účastenství ve formě návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Za to byli podle § 336 tr. zákoníku odsouzeni obviněný M. K. k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, a obviněný JUDr. Věslav Nemeth k trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
3. O odvoláních obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 7 To 278/2023-354, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal vinnými · obviněného M. K. přečinem pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na 6 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, a · obviněného JUDr. Věslava Nemetha přečinem pohrdání soudem podle § 336 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve formě účastenství jako návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
4. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění trestných činů dopustili tím, že · obžalovaný M. K. v rámci hlavního líčení konaného v trestní věci obžalovaného R. K. vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 7/2020 v jednací síni č. 106 justičního paláce na ulici Rooseveltova 648/16 v Brně ve dnech 11. ledna 2021 a 7. června 2021 na pokyn svého zaměstnavatele obžalovaného JUDr. Věslava Nemetha odmítl jako svědek vypovídat, a to přesto, že byl v obou případech o své povinnosti vypovídat opakovaně poučen předsedou senátu, v posledním případě i po poučení o případné trestněprávní odpovědnosti za takové jednání, přičemž oba obžalovaní takto jednali přesto, že před jejich výslechem v rámci hlavního líčení konaného dne 11. ledna 2021 obžalovaný R. K. do protokolu zprostil mlčenlivosti celou advokátní kancelář JUDr. Věslava Nemetha, a · obžalovaný JUDr. Věslav Nemeth kromě jednání popsaného v předchozím odstavci rovněž ve věci obžalovaného R. K. vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 7/2020 ? nevyhověl výzvě soudu uložené mu v rámci hlavního líčení konaného dne 18. listopadu 2020, aby do týdne předložil plné moci ze všech řízení, kde zastupovali R. K., nevyhověl výzvě soudu ze dne 25. listopadu 2020, aby předložil kopie všech plných mocí, které mu vystavil R. K., a aby označil všechna řízení, ve kterých jej zastupovali, s tím, že soud jinak nemůže přijmout jeho argumentaci povinností mlčenlivosti, kdy za toto jednání mu byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2020, č. j. 52 T 7/2020-646, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2021, č. j. 4 To 3/2021-691, uložena pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč, kdy jeho stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná, a dále ? nevyhověl výzvě soudu ze dne 30. dubna 2021, aby sdělil, která z řízení, ve kterých R. K. zastupoval, mají souvislost s jeho nyní projednávanou věcí, a nevyhověl výzvě soudu ze dne 17. května 2021, aby sdělil, které z osob, které zmínil ve své odpovědi ze dne 11. května 2021, mají vztah k trestnímu řízení vedenému proti R. K., a o jaký vztah jde, kdy za toto jednání mu byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2021, č. j. 52 T 7/2020-730, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2021, č. j. 5 To 44/2021-809, uložena pořádková pokuta ve výši 50 000 Kč, kdy jeho stížnost byla opět zamítnuta jako nedůvodná, přičemž usnesením Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 2021, sp. zn. IV. ÚS 2641/21, byla odmítnuta ústavní stížnost obžalovaného JUDr. Nemetha proti uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
6. Obviněný M. K. označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že soudy došly k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně jeho zbavení mlčenlivosti v souvislosti se zbavením mlčenlivosti spoluobviněného JUDr. Věslava Nemetha. Soudy mylně dovodily, že v původním řízení obžalovaný K. zbavil mlčenlivosti JUDr. Věslava Nemetha, pokud zbavil mlčenlivosti celou advokátní kancelář, v rámci níž advokát Nemeth vykonával svoji praxi. Advokát však musí být zbaven mlčenlivosti adresně právním jednáním klienta vůči konkrétní osobě advokáta, nikoli vůči advokátní kanceláři, která není nositelem advokátských práv a povinností. Tyto okolnosti mají vliv na obviněného K., který od svého zaměstnavatele JUDr. Věslava Nemetha obdržel instrukci a pokyn, v nichž mu advokát zakazoval vypovídat před soudem v postavení svědka. Za rozhodné skutkové zjištění dovolatel označil otázku, zda byl advokát Nemeth po právu zbaven mlčenlivosti.
8. Dovolací důvod podle písm. h) dovolatel shledal v nesprávném hmotněprávním posouzení jeho zavinění v přímém úmyslu, aniž by se soudy do důsledku zabývaly specifickými událostmi, pro které odmítl svoji výpověď učinit. Obviněný věcem, které se děly kolem jeho osoby vůbec nerozuměl, nemá právní vzdělání a mlčenlivost vnímá jako odbornou otázku, kterou sám nemůže posoudit. Řídil se proto pokyny svého zaměstnavatele – advokáta Nemetha, neboť v pracovní smlouvě má napsáno, že může být zproštěn mlčenlivosti jen advokátem. Odmítl, že by svým jednáním mohl v přímém úmyslu naplnit skutkovou podstatu daného přečinu.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265r tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2024, č. j. 7 To 278/2023-354, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, jímž je rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2023, č. j. 9 T 135/2022-267, a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Obviněný JUDr. Věslav Nemeth označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a h) tr. ř.
11. K prvému uplatněnému dovolacímu důvodu vyjádřil přesvědčení, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán a jsou tady závažné důvody k delegaci podle § 25 tr. ř. Jak samosoudce Městského soudu v Brně, tak Krajský soud v Brně nemohly podle § 30 odst. 1 tr. ř. pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nestranně rozhodovat. Opakovaně namítal vyloučení všech soudců Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jakož i delegaci věci mimo působnost Krajského soudu v Brně i Vrchního soudu v Olomouci. Skutku se totiž měl dopustit vůči Krajskému soudu v Brně – senátu předsedanému Petrem Jirsou. Trestní oznámení učinil jménem Krajského soudu v Brně, tj. soudu nadřízeného Městskému soudu v Brně, právě Petr Jirsa, ten také následně z pozice předsedy senátu podával stížnosti na postup policie a z hierarchické nadřízenosti tak na ni činil nátlak. Obviněný proti tomu brojil stížností, na niž reagoval místopředseda Krajského soudu v Brně pro trestní úsek Aleš Flídr. Ten však neřešil důvodnost stížnosti a omezil se na projev svých osobních právních názorů stran důvodnosti stíhání dovolatele pro pohrdání soudem. K podnětu obviněného i ministr spravedlnosti konstatoval pochybení a nevhodný projev místopředsedy Krajského soudu v Brně.
12. Byly tedy naplněny objektivní obavy o právo na projednání věci nestranným soudem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“). Aleš Flídr jako místopředseda Krajského soudu v Brně pro trestní úsek, a tedy nadřízený Městskému soudu v Brně, přímo a osobně hodnotil důkazy se závěrem, že obviněný lže a zároveň předestřel návod pro hierarchicky podřízené orgány činné v trestním řízení, jak z hlediska trestního práva jeho jednání posoudit. Z jednání soudců Jirsy i Flídra byla zjevná osobní angažovanost ve věci. Dovolatel odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 7. 6. 2005, Chmelíř proti České republice, č. 64935/01, s upozorněním na zjevné osobní zaujetí soudců v jeho neprospěch, když předpojatě hodnotili jeho jednání se zájmem na jeho rychlém odsouzení. Angažováni byli s ohledem na kolegiální vztahy též soudci trestního úseku Krajského soudu v Brně, kteří v nynější věci rozhodovali v druhostupňovém řízení. Vzhledem ke vztahu podřízenosti, jakož i pro skutečnost, že se jedná o soud ve stejném městě s nepochybným kolegiálním propojením obou soudů, se důvodná pochybnost o nestrannosti vztahuje též na soudce Městského soudu v Brně. V této souvislosti dovolatel poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Ntd 8/2013 ze dne 23. 7. 2013, jímž byla věc odňata nižšímu soudu právě pro angažovanost jeho místopředsedy. Dovolatel upozornil, že o jeho stížnostech bylo rozhodnuto, aniž by byly vypořádány zásadní námitky, včetně podnětu k delegaci.
13. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že soud prvního stupně nesprávně interpretoval stanovisko ČAK předložené v hlavním líčení. Vztah mezi advokátem a klientem zakládající povinnost advokátské mlčenlivosti nepramení pouze z plné moci, ale vzniká i při jakékoli jiné formě poskytování právních služeb advokátem. Požadavek soudu v původní trestní věci na doložení plných mocí a konkretizaci řízení, ve kterých obviněný zastupoval R. K., tak představoval svévolné uplatňování práva, neboť takové doložení nebylo podstatné pro posouzení, zda existovala povinnost advokátské mlčenlivosti. Nadbytečnost takového požadavku a skutečnost, že výzvy a tlak činěný ze strany předsedy senátu Jirsy přešel do osobní roviny, jsou patrné též z toho, že K. byl zproštěn obžaloby i bez provedení dovolatelova svědeckého výslechu.
14. Obviněný rozporoval též závěry soudů ohledně naplnění subjektivní stránky stíhaného přečinu. Vyzdvihl, že je na posouzení advokáta, zda jej klient zprostil mlčenlivosti pod nátlakem nebo v tísni a poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 662/23 ze dne 21. 11. 2023, v němž se jednalo o obdobný případ. Zdůraznil, že jeho klient K. neprohlásil svými slovy, že zprošťuje mlčenlivosti advokátní kancelář bez nátlaku a tísně, ale pouze kladně odpověděl na dotaz soudce Jirsy, zda tak činí. Takto strohé vyjádření nepokládal dovolatel za zproštění své mlčenlivosti a náležitě odůvodnil soudu, proč je mlčenlivostí i nadále vázán. Mlčenlivost pak přetrvávala i vůči dovolatelovu zaměstnanci K.
15. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2024, č. j. 7 To 278/2023-354, jakož i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2023, č. j. 9 T 135/2022-267, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl, aby dovolací soud věc podle § 25 tr. ř. odejmul Krajskému soudu v Brně a Městskému soudu v Brně a přikázal ji věcně a místně příslušnému soudu v soustavě podřízené Vrchnímu soudu v Praze.
16. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státního zástupce“). K dovolání obviněného Nemetha uvedl, že jeho námitky obsahově odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou splněny i procesní podmínky pro jeho uplatnění. Vznesené námitky však neshledal důvodnými. Upozornil, že námitku podjatosti lze vznášet jen proti konkrétním soudcům a nelze tedy namítat podjatost všech soudců nějakého soudu. Dovolatel jako prakticky jediný důvod vyloučení uvedl okolnost, že trestní oznámení podal soudce Krajského soudu v Brně Petr Jirsa, a že někdejší místopředseda onoho soudu Aleš Flídr vyjádřil v reakci na stížnost adresovanou vedení soudu svůj názor, že trestní oznámení na dovolatele podáno být mělo. Tyto okolnosti však nezakládají žádný osobní vztah ani vztah k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Hovořil-li dovolatel o nadřízenosti Krajského soudu v Brně vůči samosoudci prvostupňového soudu v projednávané věci, pak jde o nadřízenost pouze v tom smyslu, že Krajský soud v Brně rozhoduje o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutí Městského soudu v Brně. V trestní věci proti dovolateli ovšem soudci Jirsa a Flídr nikterak činní nebyli. Osobní vztah k těmto dvěma soudcům nelze dovozovat ani u soudců Krajského soudu v Brně, kteří rozhodovali v druhostupňovém řízení. Případné kolegiální vztahy nemohou opodstatnit vyloučení soudce, navíc soudci Jirsa a Flídr vůbec v řízení nevystupovali a neměli postavení poškozených či svědků.
17. Námitky vznesené dovolatelem v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se týkají spíše otázek procesních, nežli práva hmotného a jde v podstatě o opakování námitek učiněných již v původním řízení. S těmi se soudy přesvědčivě vypořádaly a lze tak odkázat na jejich argumentaci. Dovolatel ostatně ve svém mimořádném opravném prostředku nekonkretizuje, z čeho dovozuje existenci nátlaku či tísně jeho klienta R. K. tak, aby jeho prohlášení o zproštění advokátské mlčenlivosti pokládal za irelevantní. Výzvy soudu adresované dovolateli k předložení listin týkajících se zastupování R. K. dovolatelem měly nepochybně význam pro posouzení otázky existence mlčenlivosti dovolatele. Naproti tomu je irelevantní námitka, že bez ohledu na neprovedení výslechu advokáta byl jeho klient R. K. obžaloby zproštěn.
18. K dovolání obviněného K. státní zástupce poukázal na to, že tento dovolatel nepřiléhavě uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nevytýká některou z vad důkazního řízení, ale zpochybňuje právní závěr o účinném zbavení advokátské mlčenlivosti prohlášením učiněným R. K. Státní zástupce vyzdvihl, že R. K. jednoznačně vyjádřil svou vůli směřující k tomu, aby advokát Nemeth i všichni zaměstnanci jeho advokátní kanceláře, tj. i dovolatel K., byli zproštěni mlčenlivosti. Námitky tohoto dovolatele proto označil za nedůvodné. Totéž platí i o výhradách k absenci úmyslného zavinění. Dovolatel byl soudem opakovaně poučen o povinnosti vypovídat, a i kdyby na základě stanoviska svého nadřízeného měl pochybnosti o správnosti tohoto názoru soudu, musel být s ohledem na opakované poučení přinejmenším srozuměn s tím, že odepírá vypovídat bezdůvodně. K naplnění znaku stíhaného přečinu postačuje i úmysl eventuální, byť soudy obou stupňů u obviněných shledaly úmysl přímý. Pro posouzení trestnosti jednání tohoto dovolatele státní zástupce označil za bezvýznamné úvahy o možném negativním dopadu dovolatelovy výpovědi pro obviněného K.
19. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
20. Obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obě splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
21. V prvé řadě nutno zmínit, že všechny dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v odvolacím řízení. Druhostupňový soud na ně patřičně reagoval, vypořádal se s nimi a odvolatelům poskytl náležité vysvětlení, proč jim nedal zapravdu. Na argumentaci odvolacího soudu lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2022, sp. zn. 5 Tdo 86/2022, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Obvinění založili svá dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jimi vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
23. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnými označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnut [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
24. Námitky, jimiž obviněný Nemeth brojí proti tomu, že ve věci rozhodovali soudci činní u soudů spadajících do obvodu Vrchního soudu v Olomouci, sice naplňují tento dovolací důvod, jsou ovšem zjevně neopodstatněné. Jak v projednávané věci vyložily již soudy všech stupňů, a to jak v rámci jejich reakce na námitky podjatosti prvostupňového soudu (rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně), tak na námitky podjatosti druhostupňového soudu (rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci) a rovněž i stran podnětu k delegaci věci mimo obvod Vrchního soudu v Olomouci (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Td 9/2024), obviněný Nemeth buduje své připomínky podřazované pod zmíněný dovolací důvod na veskrze abstraktní konstrukci o takřka bezbřehé kolegialitě přehlušující veškeré zákonné, etické a profesionální apely. Jediným pilířem této konstrukce je kolegialita sama o sobě bez potřeby dalších konkrétních okolností, které by opodstatněně nasvědčovaly tomu, že kolegialita by mohla působit natolik mocně, aby dokázala vychýlit nestrannost rozhodování. Jak zmínil již Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 7 Td 9/2024, měla-li by taková konstrukce platit, pak takřka nikdy by nebylo možno nalézt nestranný soud, neboť vždy by existoval nějaký více či méně jednotící prvek, od něhož by šlo nějakou souvislost odvíjet. Ad absurdum dovedeno by pak šlo poukazovat na kolegialitu nikoliv jen regionální či národní, ale mohla by postačovat pouze příslušnost k určitému profesnímu stavu a touto cestou dovozovat nestrannost jakéhokoliv třeba i mezinárodního soudu, pokud by měl rozhodovat v jakékoliv věci, která se týká soudu jiného. Obdobné by pak mohlo být dovozováno i ve vztahu k projednávané materii a namítat například, že určitý soud nemůže projednávat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, pokud oním mařeným rozhodnutím bylo takové, které učinil on sám.
25. Důvody pro vyloučení určitého justičního orgánu je proto nutno vykládat restriktivně a na podkladě konkrétních a hmatatelných indicií spolehlivě osvědčujících nežádoucí vazby, a nikoliv na důvodech abstraktních či teoreticky možných. Z tohoto hlediska je již v obecné rovině více než problematický poukaz na jiná soudní rozhodnutí o delegaci, neboť právě konkrétní okolnosti se v každém jednotlivém případě výrazně liší a jakékoliv zobecňování či dovozování paralel je více než problematické. Proto nemůže obstát poukaz obviněného na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Ntd 8/2013, neboť okolnosti jiného případu v tomto ohledu nelze vztahovat a porovnávat s nyní řešenou trestní věcí.
26. Pokud si pak Nejvyšší soud zmíněné usnesení Vrchního soudu v Praze vyžádal, vyplynulo z něho právě to, co je uvedeno v předcházejícím odstavci. Totiž, že tamní kauza se týkala přímé konzultace soudce nižšího soudu se soudem vyšším. Předsedkyně senátu nižšího soudu v tamní věci oslovila místopředsedu příslušného úseku vyššího soudu, který pak ke konzultaci poptávanou otázku přednesl na kolegiu soudců daného úseku a takto získané stanovisko sdělil nižšímu soudu. Vrchní soud v dovolatelem vyzdvihovaném usnesení dospěl k závěru, že byla zpochybněna dvojinstančnost trestního řízení, neboť soudci vyššího stupně vstoupili přímo do rozhodovacího procesu soudu stupně nižšího. Situace uvedené kauzy se diametrálně liší od nyní projednávaného případu, v němž o žádnou vyžádanou informaci od grémia soudu vyššího stupně nešlo. Obviněný Nemeth tak porovnává neporovnatelné a ani z hlediska poukazu na jím vyzdvihované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze jeho dovolací námitky týkající se údajného vyloučení justičních orgánů pokládat za opodstatněné.
27. Soudci, kteří vydali dovolatelem napadená rozhodující, nebyli vyloučeni z rozhodování ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (a ani z důvodů uvedených v odstavcích 2 a 3 téhož ustanovení). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl naplněn.
IV./2 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
29. Tento dovolací důvod uplatnil obviněný K., jím vznášené námitky však pod tento dovolací důvod nespadají. Není pochyb o tom, že obviněný své námitky neuplatňuje v rámci druhé a třetí alternativy tohoto dovolacího důvodu (procesně nepoužitelné důkazy nebo důkazy opomenuté) a v úvahu tak může připadat pouze jeho prvá alternativa, totiž že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou v zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný však v tomto ohledu neuvádí, o jaký konkrétní důkaz, s jehož obsahem by rozhodná skutková zjištění měla být v rozporu, jde. Obviněný sice oběma soudům nižších stupňů vytýká nesprávné skutkové zjištění, fakticky však obsahově nevznáší námitky skutkové, nýbrž brojí proti nesprávnému právnímu posouzení úkonu, který učinil mlčenlivostí chráněný klient advokáta. To se ostatně podává i ze samotného znění této dovolací námitky, kdy vyčítá soudům, že „… správně právně nevyhodnotily …“. Inkriminovaná dovolací námitka se tedy s tímto uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešla, lze ji však kategorizovat pod obviněným K. uplatněný druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
IV./3 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
30. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) lze podřadit jak námitky obou obviněných k (ne)platnosti úkonu, jímž R. K. do protokolu o hlavním líčení zprostil mlčenlivosti celou advokátní kancelář, tak výhrady obviněného K. k závěru o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Všechny tyto námitky však dovolací soud posoudil jako zjevně neopodstatněné.
31. Podle § 21 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZoA“) povinnosti mlčenlivosti může advokáta zprostit pouze klient a po jeho smrti či zániku právní nástupce klienta; má-li klient více právních nástupců, ke zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti je potřebný souhlasný projev všech právních nástupců klienta. Zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem nebo jeho právním nástupcem anebo jeho právními nástupci musí být provedeno písemnou formou a musí být adresováno advokátovi; v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu. I poté je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost, je-li z okolností případu zřejmé, že ho klient nebo jeho právní nástupce této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni.
32. V projednávaném případě není pochyb o tom, že forma zproštění mlčenlivosti ze strany R. K. byla zachována, neboť ten své prohlášení o zproštění mlčenlivosti učinil před soudem ústně do protokolu. To ostatně nerozporují ani dovolatelé. Ti brojí proti personálnímu rozsahu zproštění mlčenlivosti, tedy že zprošťující úkon nebyl vymezen vůči advokátovi, nýbrž vůči celé advokátní kanceláři, v níž byl činný daný advokát vázaný mlčenlivostí. Dovolatelům však v jejich výkladu dát zapravdu nelze. Je třeba mít na paměti, že povinnost mlčenlivosti slouží primárně k ochraně klienta, který využívá služeb advokáta, na jejichž poskytování se pak mohou podílet i další osoby, na něž se vztahuje přímo ze zákona rovněž povinnost mlčenlivosti [§ 21 odst. 9 písm. a) ZoA]. Tuzemská právní úprava tedy nespojuje povinnost mlčenlivosti advokátských zaměstnanců či osob podílejících se na poskytování právních služeb advokátem s tím, že by advokát byl povinen (k jejímu splnění) tyto osoby zavázat svým vlastním právním jednáním. Zákonná povinnost zachovávat mlčenlivost u těchto třetích osob je tak do jisté míry autonomní na povinnosti advokáta zachovávat mlčenlivost, byť jde o autonomii, která se stále odvozuje od mlčenlivosti advokáta a je s ní významně provázána.
33. Ve vztahu k oběma zákonným povinnostem zachovávat mlčenlivost (jak u advokáta, tak u zaměstnanců či třetích osob podílejících se na poskytování právních služeb) platí, že tzv. „pánem tajemství“, jež je náplní povinnosti mlčenlivosti, je klient. Není proto žádný důvod, proč by se klientovi mělo znemožnit, aby mlčenlivosti zprostil jen některé osoby – například zaměstnance advokáta – anebo naopak, aby svou vůli vyjádřil širokospektrálně zproštěním mlčenlivosti všech osob spadajících do určité množiny (zde advokátní kanceláře, v níž působí více advokátů, zaměstnanců a dalších osob podílejících se na poskytování advokátských služeb). Pro omezení klientovy vůle týkající se rozsahu zproštění mlčenlivosti nemůže svědčit ani to, že dojde-li k písemnému zproštění mlčenlivosti, musí se tak stát vůči advokátovi, a nikoliv vůči oněm třetím osobám. Při použití této formy zproštění je sice advokát jakýmsi transmiterem klientovy vůle (i v tom se projevuje zúžená autonomie povinnosti mlčenlivosti v případě zaměstnanců či oněch třetích osob), na svobodě klientovy vůle to však nic nemění. Lze si tedy představit situaci, kdy klient písemností adresovanou advokátovi zprostí mlčenlivosti některého jeho zaměstnance.
34. V projednávaném případě proběhlo zproštění mlčenlivosti ze strany klienta R. K. v oné druhé formě – totiž před soudem ústně do protokolu. Při této formě by i v případě zproštění mlčenlivosti vztahovanému pouze k některému jeho zaměstnanci nebyl advokát oním transmiterem projevu klientovy vůle a k validnímu zproštění mlčenlivosti advokátova zaměstnance by došlo i za situace, kdy by verbálnímu projevu klientovy vůle vyjadřovanému ústně před soudem do protokolu advokát vůbec přítomen nebyl.
35. Z uvedeného vyplývá, že je-li namístě respektovat klientovu vůli týkající se zproštění mlčenlivosti v restriktivním směru (klient zprošťuje mlčenlivosti jen některé osoby, popřípadě jen v rozsahu určité materie), pak tím spíše absentuje důvod, pro který by klientova vůle neměla být respektována ve směru opačném (klient zprošťuje mlčenlivosti kohokoliv, kdo spadá do určité množiny osob). V projednávaném případě klient R. K. jednoznačně vyjádřil svou vůli, koho všeho zprošťuje mlčenlivosti a z tohoto hlediska tak od povinnosti mlčenlivosti byl odbřemeněn jak obviněný Nemeth, tak obviněný K., potažmo další eventuální osoby činné v Kl. označené advokátní kanceláři.
36. S obviněným Nemethem nelze souhlasit, ani namítá-li, že K. projev vůle byl realizován lakonickými odpověďmi na dotazy soudu, a nikoli prohlášením vlastními slovy. Výše citované ustanovení zákona o advokacii sice stanoví dvě možné formy zproštění mlčenlivosti (písemně advokátovi versus ústně před soudem do protokolu), jde však o formu vnější. Vnitřní – obsahovou formu projevu vůle zákon nestanoví. S přijatelnou nadsázkou řečeno, zákon nepředepisuje nějakou konkrétní zaříkávací formuli. Na posouzení obsahu projevu vůle se proto uplatní obecná kritéria pro právní jednání. Klient R. K. v řešené věci odpověděl na zcela jasné a srozumitelné otázky soudu, svými odpověďmi vyjádřil svou vůli, o jejíž pravosti a vážnosti nevyvstávaly naprosto žádné pochybnosti, a ani z tohoto pohledu tak nevznikají žádné pochybnosti o validitě zproštění mlčenlivosti.
37. Soudy obou stupňů nepochybily, ani pokud odmítly argumentaci obviněného Nemetha o vázanosti povinností mlčenlivosti, které klient zprostil advokáta pod nátlakem nebo v tísni. Lze přisvědčit tomu, že posouzení existence takového nátlaku či tísně přísluší advokátovi, nezávisí však na jeho libovůli a advokát musí svůj postoj náležitě vysvětlit a odůvodnit. Musí tedy označit konkrétní okolnosti případu, z nichž je zřejmé, že ke zproštění povinnosti mlčenlivosti došlo pod nátlakem nebo v tísni. Je na místě zdůraznit, že míra průkaznosti takových okolností musí být poměrně vysoká. Nepostačuje pouhé podezření či důvodné podezření o existujícím nátlaku či tísni. Okolnosti, z nichž je nátlak či tíseň dovozována, musí být zřejmé (§ 21 odst. 2 ZoA věta poslední). Obviněný Nemeth v tomto ohledu svým povinnostem rozhodně nedostál. Omezil se totiž pouze na citaci uvedeného zákonného ustanovení. Žádné okolnosti případu neoznačil a ani nevysvětlil, proč by z takových okolností měla být patrná zřejmost nátlaku či tísně, pod nimiž měl klient advokáta či další osoby zprostit povinnosti mlčenlivosti.
38. Nehledě na uvedené nedostatky vyjádření obviněného Nemetha (absence tvrzení konkrétních okolností + absence odůvodnění zřejmosti nátlaku či tísně, které by z konkrétních okolností měly vyplývat) nelze tíseň či nátlak, pod nimiž by měl klient R. K. zproštění mlčenlivosti činit, dovozovat ani v objektivní rovině. K. výslech coby svědka byl poptáván právě ze strany tehdy obžalovaného R. K., který tak měl dostatek prostoru uvážit i v kooperaci se svým tehdejším obhájcem, zda jej jako svědka slyšet chce a zda jej pro takový případ chce zprostit mlčenlivosti. První pokus o K. výslech v pozici svědka proběhl 18. 11. 2020 a poté, co v tomto hlavním líčení odmítl vypovídat s poukazem na mlčenlivost, bylo hlavní líčení odročeno na 11. 1. 2021. Dne 28. 12. 2020 tehdy obžalovaný R. K. zprostil M. K. mlčenlivosti písemností adresovanou přímo jemu, tj. zaměstnanci advokáta. Jakkoliv tento počin nezachovával požadovanou vnější formu (písemné zproštění mlčenlivosti musí být adresováno advokátovi), samotný projev vůle tehdy obžalovaného R. K. však byl z uvedené písemnosti zřejmý. K. tedy již s předstihem zhruba čtrnácti dnů vyjádřil (byť formálně neplatně) svou faktickou vůli zprostit K. mlčenlivosti a na tomto postoji pak setrval formálně bezvadným vyjádřením této své vůle ústně před soudem do protokolu o hlavním líčení dne 11. 1. 2021. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by pro R. K. bylo rozhodování stran zproštění mlčenlivosti nějak překvapivé, náhlé či činěné impulsivně pod časovým tlakem a bez možnosti své rozhodnutí si dostatečně promyslet.
39. V tomto směru je situace nyní řešené kauzy zcela odlišná od případu projednaného Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 662/23, na který poukazuje obviněný Nemeth. V tamní věci se totiž advokátův klient náhle octl v situaci, kdy byl zničehonic vyzván z iniciativy nikoliv své, nýbrž soudce, k neprodlenému rozhodnutí, zda advokáta zbavuje či nezbavuje mlčenlivosti. Navíc v tamním řízení neměl obhájce, s nímž by se o této otázce mohl poradit. Situace nyní řešeného případu je diametrálně odlišná a obviněný Nemeth tak poukazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu opět porovnává neporovnatelné. Nehledě na to, že Ústavní soud v uváděném nálezu otázku nerespektování zproštění mlčenlivosti pro nátlak či tíseň klienta vůbec neřešil, neboť ke kasačnímu rozhodnutí přistoupil z jiných – procedurálních – důvodů.
40. Obviněnému Nemethovi nebylo možno dát za pravdu, ani pokud namítal, že výzvy soudu k doložení plných mocí a ke konkretizaci řízení, v nichž obviněný Nemeth zastupoval R. K., nebyly podstatné pro posouzení skutečnosti, zda existuje v konkrétním vztahu advokáta a klienta povinnost mlčenlivosti. Lze sice souhlasit s tím, že povinnost mlčenlivosti se vztahuje i na takové poskytování právní služby, při němž plná moc vystavována není, tato oblast však představuje pouze jeden segment advokátské činnosti, zatímco jiný se naopak udělením plné moci k zastupování manifestuje. Pokud tedy soud měl vyhodnotit otázku existence vztahu advokát – klient, pak je zcela logické a legitimní, že se zajímal i o segment advokátské činnosti, v němž klient advokátovi plnou moc k zastupování uděluje. Po prověření tohoto důkazně „snazšího“ segmentu advokátské činnosti by pak mohlo přijít na pořad dne prověřování, zda vznikl vztah advokát – klient i v oblasti advokátské činnosti, při níž zplnomocnění k zastupování udíleno nebývá. Nelze však přijmout argumentaci obviněného Nemetha, že pokud existovala tato druhá oblast advokátské činnosti, bylo ze strany soudu nadbytečné prověřovat onu oblast prvou. Pokud totiž obviněný Nemeth soudu neoznačil materii, v níž klientovi poskytoval právní služby, a která by současně měla být i předmětem výpovědi advokáta či jeho zaměstnance (potažmo i třetí osoby podílející se na poskytování právních služeb) před soudem v pozici svědka, pak soudu nezbývalo než prověřovat veškerou materii, v níž měl být tehdy obžalovaný R. K. klientem obviněného Nemetha. Jen takto mohl soud porovnávat, zda jde o materii totožnou či nějak související s materií případného svědeckého výslechu. Nelze totiž akceptovat úvahu, že advokátská mlčenlivost založená třeba jen epizodním úkonem právní služby by zakládala bezbřehou povinnost advokátské mlčenlivosti pro veškeré životní události, které kdy (ať již v minulosti či v budoucnosti) klienta postihnou. Velmi ilustrativní je to na absurdním příkladu, kdy by advokát měl argumentovat povinností mlčenlivosti k dopravní nehodě osoby, pro kterou před mnoha lety sepisoval jednoduchou kupní smlouvu. Sumárně řečeno výzvy soudu byly pro posouzení existence mlčenlivosti podstatné a jejich vznesení tak nepředstavovalo žádné svévolné uplatňování práva, jak dovolatelé tvrdí.
41. Ani jednomu z obviněných konečně nebylo možno dát za pravdu, namítali-li nenaplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu.
42. Obviněný Nemeth věděl, že povinnost mlčenlivosti na K. svědeckou výpověď nedopadá. To jednak proto, že K. měl vypovídat k událostem dávno předcházejícím jeho angažmá v advokátní kanceláři, při němž se jako zaměstnanec mohl dozvědět informace spadající pod povinnost mlčenlivosti. A především pak proto, že i kdyby taková povinnost mlčenlivosti na K. dopadala, byl této povinnosti mlčenlivosti zproštěn jak obviněný Nemeth, tak i obviněný K. Obviněný Nemeth současně neuvedl žádné konkrétní okolnosti případu, které by jen nasvědčovaly jakékoliv tísni či nátlaku na jeho klienta K., natožpak aby šlo o okolnosti, z nichž by byl nátlak či tíseň zřejmý. Při této vědomosti obviněného Nemetha a navzdory opakovanému poučování ze strany soudu tento dovolatel setrval na svém postoji. Důvodem pro takové jeho počínání nemohlo být nic jiného, než že takto postupovat chtěl. Obviněný Nemeth současně věděl, že takový jeho postoj k soudu a povinnostem soudem ukládaným je urážlivý a chtěl se takto k soudu chovat. Přímý úmysl jeho jednání je tedy shledáván opodstatněně.
43. To platí i v případě obviněného K. Ten sice není osobou právně vzdělanou, byl však prvostupňovým soudem velmi podrobně poučován. To včetně vysvětlení nadřazenosti veřejnoprávní pozice svědka a z toho plynoucích povinností uložených zákonem na straně jedné nad soukromoprávním statusem zaměstnance úkolovaného pokyny zaměstnavatele na straně druhé (viz podrobné poučení v protokolu ze 7. 6. 2021 – č. l. 113 p. v.). I obviněný K. tedy věděl, že si „vybírá“ mezi pokynem vyšší právní síly pramenícím ze zákona a adresovaným mu ze strany soudu na straně jedné a pokynem, který opíral pouze o svůj pracovněprávní vztah na straně druhé. Přesto si zcela vědomě a se záměrem zvolil respektovat právě pokyn svého zaměstnavatele. I obviněný K. tak vědomě nerespektoval autoritu soudu, choval se k němu urážlivě, a činil tak se záměrem takto postupovat. Měla-li by platit konstrukce obviněného K., pak ad absurdum dovedeno by pachatel vraždy mohl tvrdit, že zákonný zákaz nedopouštět se trestné činnosti se na něho nevztahoval, neboť respektoval pokyn svého zaměstnavatele, který mu usmrcení jiného uložil. Nejvyšší soud si je vědom, že uvedený příměr je velmi expresivní, uvádí jej však právě na dokreslení absurdity úvahy, že laik by neměl být schopen vyhodnotit význam a váhu protichůdných pokynů.
44. Právní závěry soudů nižších stupňů, vůči nimž směřovaly námitky dovolatelů, nelze označit za vadné. Dovolací argumentace, která formálně vyhovuje dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je zjevně neopodstatněná.
V. Závěrečné shrnutí
V./1 Vypořádání dovolacích námitek (ratio decidendi)
45. Výhrady obviněného K. uplatněné pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako nevyhovující tomuto dovolacímu důvodu. Není proto nutné, aby se jim dovolací soud opětovně věnoval v této části odůvodnění svého rozhodnutí. Soustředí se proto na námitky, které dovolatelé uplatnili k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (obviněný Nemeth) a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (oba obvinění).
46. Podání podnětu k zahájení trestního stíhání osoby vystupující v procesním postavení svědka soudcem rozhodujícím na krajském soudě v prvostupňové agendě zásadně nezakládá důvod k tomu, aby z rozhodování v trestní věci vedené ohledně této (posléze obviněné) osoby u okresního soudu byl podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen soudce, jemuž byla věc v souladu s rozvrhem práce přidělena k vyřízení, a v odvolacím řízení byli vyloučeni soudci odvolacího senátu krajského soudu, jehož soudce příslušný podnět učinil. Samotné tyto skutečnosti neodůvodňují závěr, že uvedení soudci, jako zákonní soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a příslušných ustanovení trestního řádu upravujících věcnou a místní příslušnost, nemohou pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení rozhodovat nestranně.
47. Ve věci posuzované na podkladě tohoto východiska a z důvodů výše (ad IV./1) vyložených dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudci, kteří vydali dovoláními napadená rozhodnutí nebyli z rozhodování věci vyloučeni a že tudíž nenastal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
48. Advokát je zásadně, tj. vždy, nevznikají-li pochybnosti o projevu svobodné vůle, povinen respektovat zákonu odpovídající vyjádření klienta zbavit jej povinnosti mlčenlivosti ve smyslu § 21 odst. 2 věty první ZoA. Jednat v rozporu s jeho prohlášením, tj. zachovávat nadále mlčenlivost, je totiž podle § 21 odst. 2 věty třetí ZoA oprávněn, resp. podle znění zákona povinen, jen tehdy, je-li z okolností případu zřejmé, že ho klient (nebo jeho právní nástupce) této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni. V takovém případě je totiž zachování povinnosti mlčenlivosti advokátem projevem chránícím zájmy jeho klienta, jakožto osoby, v jejímž zájmu má tuto povinnost uloženu. Je-li naopak zřejmé, že zájmu klienta, který úkon směřující ke zbavení advokáta povinnosti mlčenlivosti nečinil pod nátlakem nebo v tísni, odpovídá, aby byl advokát povinnosti mlčenlivosti zbaven, je jeho prosté odvolávání se na citované ustanovení zákona, nepodložené příslušnou argumentací zohledňující okolnosti případu, s tímto zájmem v rozporu a ve své podstatně jde o jednání protiprávní. V souladu se zákonem totiž takový procesní postup advokáta může být jen tehdy, pokud na podkladě rozboru okolností případu přesvědčivě osvědčí (tj. náležitě odůvodní), že ho klient (nebo jeho právní nástupce) této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni.
49. Za situace, že nic takového nedoloží, tj. omezí-li se na odkaz na příslušné zákonné ustanovení, a nevnikají-li pochybnosti o svobodném projevu vůle klienta (např. proto, že advokáta zbavil mlčenlivosti v pozici obviněného v řízení před soudem do protokolu a v přítomnosti svého obhájce) musí počítat s tím, že důsledkem jeho jednání, kterým se odmítá podrobit na něj dopadajícím povinnostem [např. podat svědeckou výpověď (§ 97 tr. ř.), předložit požadované listiny (§ 78 odst. 1, 2 tr. ř.)], může být za splnění dalších podmínek (opakovanost jednání spočívajícím v neuposlechnutí příkazu či výzvy apod.) vyvození jeho trestní odpovědnosti pro pohrdání soudem podle § 336 tr. zákoníku.
50. Ve věci posuzované soudy nižších stupňů dospěly správně k závěru, že nenastala situace upravená zněním § 21 odst. 2 věta třetí ZoA, a od toho odvinuly své závěry o vině obviněných v rozsahu vyloženém v jejich rozhodnutích. Z pohledu dovolateli uplatněných námitek proto nenastal důvod k tomu, aby dovolací soud přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí. Tato totiž nejsou zatížena vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
VI./2 Kvalifikace skutku (obiter dictum)
51. Z hlediska věcného rozhodnutí dovolacího soudu o mimořádných opravných prostředcích obou dovolatelů byla rozhodující výše uvedená zjištění a z nich dovozené závěry, které Nejvyšší soud učinil na podkladě vyhodnocení jejich dovolacích námitek. V dané souvislosti se připomíná, že i v situaci, kdy Nejvyšší soud přistoupí k přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř., tj. poté co dospěje k závěru, že vznesené námitky obsahově odpovídají zvolenému dovolacímu důvodu a nejsou zjevně neopodstatněné, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání […]. Dále uvedené skutečnosti proto nikterak neovlivnily rozhodnutí Nejvyššího soudu a zmínka o nich v této části rozhodnutí je učiněna čistě z důvodů edukačních, resp. ve snaze ovlivnit praxi soudů nižších stupňů, pokud by v budoucnu řešily situaci podobnou. Budiž proto vnímána jako obiter dictum pro případ, který nenastal, tj. že by obviněný Nemeth ve svém dovolání směřujícím proti výroku o vině uplatnil námitku vůči právnímu posouzení skutku (z pohledu dále vyloženého).
52. Oba soudy nižších stupňů jednání tohoto obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině posoudily (ve shodě s podanou obžalobou) jako jeden trestný čin, potažmo i jeden skutek de iure. Konkrétně jej uznaly vinným přečinem pohrdání soudem podle § 336 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve formě účastenství jako návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku. Uvedené
právní posouzení shledává Nejvyšší soud nesprávným.
53. Ustanovení § 111 tr. zákoníku sice stanoví, že [t]restným činem se rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc, z jeho znění však nelze dovozovat, že by za jeden trestný čin, potažmo jeden skutek de iure, měla být považována veškerá jednání trestně odpovědné osoby, která jsou podřaditelná pod jednotlivé formy trestného činu vyjmenované v odkazovaném ustanovení. Vyjádřeno jinými slovy, je sice odůvodněno, aby za jeden skutek de iure a tím jeden (pokračující) trestný čin byla označena (za splnění dalších předpokladů) veškerá jednání (dílčí útoky) pachatele, která naplňují jednotlivá stadia trestného činu (příprava, pokus dokonání; pokračující trestný čin dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu přípravy, či pokusu), avšak je vyloučeno, aby jako jeden skutek de iure a tím jeden trestný čin byla posouzena jednání, která jsou jednak pachatelstvím (resp. spolupachatelstvím) a jednak účastenstvím v užším slova smyslu (stricto sensu), tj. organizátorstvím, návodem či pomocí; srov. rozhodnutí č. 22/1990 Sb. rozh. tr.
54. To se přitom stalo v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu (a předtím i v rozsudku soudu prvního stupně), pokud obviněného Nementha uznaly vinným jediným trestným činem, který podle jejich závěrů spáchal dílem jako (jediný) pachatel trestného činu ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku a dílem jako účastník – návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k hlavnímu pachateli – obviněnému K. Závěr, že obviněný byl uznán vinným jediným trestným činem plyne nejen z výroku o vině, ale i z výroku o trestu (nebyl ukládán trest úhrnný).
55. Jak již bylo uvedeno, takové řešení není přípustné. Je sice možné, aby jako jeden trestný čin byla posouzena trestná činnost jedince, na níž se podílí jako výlučný pachatel podle § 22 tr. zákoníku a též (např. u dalších útoků pokračujícího trestného činu) jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, tj. účastník v širším slova smyslu (lato sensu), avšak důsledně je třeba odlišovat a jako samostatné trestné činy je nezbytné posuzovat ta jednání, jichž se příslušná osoba dopouští jako pachatel, příp. spolupachatel na straně jedné, a jako účastník v užším slova smyslu, tj. organizátor, návodce či pomocník, na straně druhé. Ostatně samostatně je třeba posuzovat i případy posledně uvedené.
56. Důvod pro samostatné vyslovení viny obviněného jednotlivými formami trestné součinnosti lato sensu spočívá v tom, že povaha jednání organizátora, návodce a pomocníka je odlišná od jednání přímého pachatele, jímž tento (posledně jmenovaný) naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu. Účastníci stricto sensu naopak sami svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty zpravidla nenaplní. Charakteristickým rysem účastenství je to, že rozšiřuje dosah skutkových podstat dokonaných trestných činů. Ostatně i z toho důvodu je v § 111 tr. zákoníku explicitně vyjádřeno, že trestným činem se rozumí též organizátorství, návod a pomoc.
57. Jestliže již za účinnosti trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.), který až do 1. 1. 1994 neobsahoval zákonné vymezení pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 zaveden novelizací provedenou zákonem č. 290/1993 Sb.), bylo judikaturou dovozeno, že není možné, aby součástí pokračujícího trestného činu bylo vyjma jednání vykazujícího znaky přímého pachatelství i takové trestněprávně významné jednání, jímž táž osoba naplňuje znaky účastenství v užším slova smyslu („Základnou podmienkou pokračovania v trestnom čine je, že páchateľ čiastkovými útokmi uskutočňuje ten istý trestný čin. Nemôže byť preto súčasťou pokračovania v trestnom čine spáchanom formou páchatelstva útok, ktorým páchateľ napĺňa znaky účastenstva.“ – rozhodnutí č. 22/1990 Sb. rozh. tr.), musí poté (a tím spíše) stejný závěr platit i ve vztahu k zákonné úpravě obsažené v trestním zákoníku. Dikce § 116 tr. zákoníku (Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.) vylučuje svým požadavkem na to, aby dílčí útoky byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení – možnost začlenit do jednoho pokračujícího trestného činu (jednoho skutku de iure) jednání naplňující znaky pachatelství (příp. spolupachatelství) a jednání vykazující znaky účastenství stricto sensu.
58. Skutečnosti uvedené v bodě 56., tedy že účastenství rozšiřuje dosah skutkových podstat dokonaných trestných činů a že jednání účastníka stricto sensu je odlišné od jednání, jímž pachatel naplňuje zákonné znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu, mají obecnou platnost. Vztahují se tedy nejen k pokračujícímu trestnému činu (příp. činu jednorázovému), ale též k trestnému činu hromadnému a trestnému činu trvajícímu. Na podkladě těchto východisek lze ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a jejich právnímu posouzení formulovat následující právní závěr.
59. Jednání, jímž osoba (obviněný) v jiném vzbuzuje rozhodnutí spáchat trestný čin (návod), je odlišné od jednání, jímž sama naplňuje znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu (pachatelství). Jde o dva samostatné skutky, a nutno zdůraznit dva skutky de iure, potažmo dva trestné činy, a nikoli dva (procesně samostatné) skutky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., jichž se daná osoba dopustila jednak jako návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jednak jako pachatel podle § 22 tr. zákoníku. Tato dvě jednání je vyloučeno posoudit jako jeden skutek de iure, tj. jeden trestný čin dílem dokonaný, dílem ve formě návodu. Taková právní kvalifikace zakládá vadu nesprávného posouzení skutku ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
60. Vhodným se jeví rovněž zmínit, že nelze zaměňovat, jak se stalo nižším soudům (a státnímu zástupci při formulaci žalobního návrhu) v této věci, tzv. skutkový děj (tj. kriminální událost tak, jak proběhla, zahrnující všechny skutečnosti bez ohledu na jejich právní relevanci) na straně jedné a skutek de iure (tedy souhrn skutečností jen trestněprávně relevantních) na straně druhé. Označené pochybení soudů se projevilo ve formulaci výroku o vině obviněných v jejich rozhodnutích. Ten měl být strukturován tak, aby samostatně vyjádřil (1.) skutek zakládající důvod pro vyslovení viny obviněného K. přečinem pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku, (2.) skutek zakládající důvod pro vyslovení viny obviněného Nemetha návodem k přečinu pohrdání soudem podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 336 písm. b) tr. zákoníku a konečně (3.) skutek zakládající důvod pro vyslovení viny obviněného Nemetha přečinem pohrdání soudem podle § 336 písm. b), c) tr. zákoníku.
61. Tuto část lze uzavřít konstatováním, že ve věci posuzované by vznesení námitky o nesprávnosti právního posouzení skutku obviněným (byť by jí Nejvyšší soud musel přisvědčit) nemělo žádný dopad na rozhodnutí dovolacího soudu. V důsledku uplatňujícího se zákazu reformationis in peius (§ 265p odst. 1 tr. ř. – dovolání v neprospěch obviněného nebylo podáno) by na označené pochybení nemohl procesně reagovat. Podobná situace, tj. nemožnost změny k horšímu, nastala i v řízení před soudem odvolacím, neboť ani ten v důsledku stejného zákazu (§ 259 odst. 4 tr. ř.) nemohl vyslovit vinu obviněného dvěma trestnými činy. V odůvodnění jeho rozhodnutí však není uvedeno nic, co by svědčilo o tom, že jeho rozhodnutí o vině obviněného má svoji příčinu v respektování zákazu reformationis in peius.
VI. Způsob rozhodnutí
62. Z uvedeného hodnocení dovolání obou obviněných plyne, že ti ve svých dovoláních vznesli námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody sice věcně nerozešly (byť námitky obviněného K. podřazené pod jeden dovolací důvod spadaly pod uplatněný dovolací důvod druhý), jednalo se však o výhrady zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
63. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 10. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů