U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. února 2012 o
dovolání obviněného L. M. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5.
10. 2011, sp. zn. 6 To 411/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Domažlicích pod sp. zn. 2 T 175/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 6 To
411/2011, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku
Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 6. 2011, č. j. 2 T 175/2010-173,
kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,
2 tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání jednoho roku, když výkon trestu byl obviněnému podle § 58 odst. 1 tr.
zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří
let a dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o
nároku poškozeného na náhradu škody.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 6 To
411/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci uplatněného
dovolacího důvodu poukázal obviněný na to, že příslušná „kupní smlouva neměla
žádnou přílohu obsahující výhradu vlastnictví a nebyl platně sjednán žádný
dodatek kupní smlouvy, obsahující výhradu vlastnictví, a proto nebyla sjednána
ani výhrada vlastnictví, na existenci které soudy výhradně zakládají svoji
úvahu o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry“. V další části
dovolání pak poukazuje na to, že listina označená jako „Příloha č. 1 kupní
smlouvy č. …“, nebyla nikdy spojena s předmětnou kupní smlouvou a nebyla ani
její přílohou. Obviněný argumentuje tím, že uvedená písemnost byla předložena
pouze jako nepodepsaný koncept, přičemž výhrada vlastnictví nebyla platně
uzavřena. Tento svůj závěr opírá mj. i o to, že poškozená společnost se nikdy
svých práv nedomáhala žalobou podanou u civilního soudu, ale raději podala
trestní oznámení. Opětovně opakuje, že žádný dodatek ke kupní smlouvě uzavřen
nebyl, a tudíž nikomu z něj nevznikla práva ani povinnosti, nikdo jím nebyl
vázán, žádná výhrada vlastnictví nebyla sjednána a obviněný ničeho
nezpronevěřil. Podle obviněného chybí i naplnění subjektivní stránky, neboť
chybí jakékoliv úmyslné zavinění z jeho strany, přičemž se soudy podle jeho
názoru jím uplatněnými námitkami dostatečně nezabývaly, případně opomenuly
hodnotit. K subjektivní stránce poukazuje obviněný dále na to, že při zadávání
příkazů k úhradám z účtu nemohl vědět, že v době realizace odpisu plateb z
bankovního účtu jsou na bankovním účtu právě peníze došlé od Cembrit a.s. za
dodávku předmětného zboží, dále namítal, že zboží bylo zaplaceno směnkou a k
tomuto měly soudy provést dokazování, což neučinily. Závěrem podaného dovolání
poukazuje na to, že podle jeho mínění soudy nectily zásadu in dubio pro reo ani
zásadu subsidiarity trestní represe a vzhledem k tomu, že ani v otázce
uloženého trestu nepostupovaly soudy správně, navrhl, aby Nejvyšší soud
dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k
novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k
dovolání obviněného poukázal na to, že převážnou část námitek obviněného je
nutno z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit za námitky irelevantní.
Za právně relevantní považuje pouze námitku zpochybňující obligatorní znak
subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, neboť závěr o zavinění je
závěrem právním a musí být vždy výsledky dokazování prokázán. S ohledem na výše
uvedenou argumentaci navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně
neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do
oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými
dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je
dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého
procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho
průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je
zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, pak musí
Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které byly
uplatněny již v řízení před soudem prvního stupně a následně před soudem
druhého stupně. Souhlasit lze rovněž s argumentací státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství, že uplatněné námitky v převážné míře, až na otázku
subjektivní stránky trestného činu (s touto částí nelze souhlasit), je třeba
podřadit pod námitky skutkové, které obviněným uplatněný dovolací důvod
nenaplňují. Na tomto místě je nutno odkázat na správné hodnotící úvahy soudu
prvního stupně, které tento vyjádřil na str. 5 – 7 svého rozsudku, ale i úvahu
soudu druhého stupně na str. 4 odůvodnění usnesení. Výše uvedená úvaha o
převzetí zálohy ve výši 218.960,- Kč již 5. 1. 2009 dokladuje, že obviněný měl
již před dodáním předmětu koupě k dispozici finanční částku, která mohla být
použita na platbu zálohy. Uvedená skutečnost v souvislosti s tím, že obviněný
odmítl možnost zálohové platby, spolu celkovým postupem obviněného jednoznačně
vylučují závěry obviněného o tom, že v jeho jednání nelze spatřovat naplnění
subjektivní stránky trestného činu.
V souvislosti s otázkou zjištění skutkového stavu je vhodné uvést, že
zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že
soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují
za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit
v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů
založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak
shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy,
stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v
odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které
skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a
jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně
odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s
obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními
úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných
ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je patrno, že tyto postupovaly v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125
tr. ř. resp. § 134 tr. ř. Odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a nelze
tudíž soudům vytýkat, že by nerespektovaly ustanovení zákona. V souvislosti s
argumentací obviněného musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního
soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje
úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám
obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro
dovolací řízení.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného nenaplňují uplatněný dovolací
důvod, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §
265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o
odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann