6 Tdo 844/2025

6 Tdo 844/2025-1112

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 6. 2025, č. j. 55 To 125/2025-1053, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 88/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „okresní soud“) ze dne 29. 11. 2024, č. j. 7 T 88/2016, byl obviněný D. S., roz. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“), uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem popsaným v bodech 1. až 3. výroku rozsudku.

2. Obviněný byl za tento přečin a sbíhající se · přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 4. 2022, č. j. 3 T 66/2020-453, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2022, č. j. 31 To 316/2022-529, · přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 T 258/2014-291, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 4. 2017, č. j. 55 To 15/2017-305, · přečin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 2. 2015, č. j. 69 T 13/2013-668, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2015, č. j. 55 To 185/2015-744, a · přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 2. 2013, č. j. 1 T 82/2011-726, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č. j. 9 To 111/2013-829, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Současně byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny · výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 4. 2022, č. j. 3 T 66/2020-453, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2022, č. j. 31 To 316/2022-529, v právní moci dne 9. 11. 2022, · výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 T 258/2014–291, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 4. 2017, č. j. 55 To 15/2017-305, v právní moci dne 6. 4. 2017, · výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 2. 2015, č. j. 69 T 13/2013-668, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2015, č. j. 55 To 185/2015-744, v právní moci dne 3. 11. 2015, a · výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 2. 2013, č. j. 1 T 82/2011-726, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č. j. 9 To 111/2013–829, v právní moci dne 10. 4. 2013, · jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozeným manželům K. a V. H. škodu ve výši 655 572 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Liberec sp. zn. 1 ZT 408/2013 ze dne 8. 12. 2016 pro skutky pod body 1) a 2) obžaloby, čímž měl spáchat přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť v řízení nebylo prokázáno, že skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, je trestným činem. Poškozená společnost BYT SERVICE-L s.r.o. byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. O odvolání obviněného proti odsuzující část rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2025, č. j. 55 To 125/2025-1053 (dále též „dovoláním napadené rozhodnutí“), tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu částečně zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených manželů H. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal nahradit K. a V. H. škodu ve výši 532 452 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené se zbytkem jejich nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Vargy dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Namítanou nepřípustnost trestního stíhání podle něj zakládá porušení zásady speciality.

6. Argumentace dovolatele je založena na tvrzení, že „byl vydán z Panamy pro výkon rozsudku Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 3 T 66/2020, a to na základě zatykače Interpolu, Red Notice, Control No.: A-2639/3-2024, z 8. 3. 2024“ a že „byl zadržen v Panamě (resp. původně v Kostarice) a z této byl vydán se svým souhlasem, tedy by jinak vydán nebyl, nicméně se souhlasem uděleným pouze pro toto jediné řízení. Zásady speciality se tak nevzdal, naopak na ní výslovně trval“. Dovolatel dále zmiňuje okolnosti svého transportu na území České republiky (mezipřistání v Nizozemí a zadržení v Amsterodamu), poukazuje na usnesení o zápočtu vazby (od 26. 3. 2024 do 3. 7. 2024) ve věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 66/2020 a dovozuje, že se v jeho případě nejednalo o žádnou správní deportaci.

7. Na tomto podkladě obviněný namítá, že jeho trestnímu stíhání v posuzované věci bránila zásada speciality podle § 85 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMJS“). Tento právní názor zakládá na již zmíněných skutečnostech, tedy na argumentu, že původně byl vyžádán z Panamské republiky v rámci extradičního řízení na podkladě evropského zatýkacího rozkazu (toliko při mezipřistání v Nizozemském království byl zadržen nizozemskými orgány), a protože se nevzdal zásady speciality podle § 85 odst. 1 ZMJS, tato se vůči němu uplatňuje i nadále.

8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 6. 2025, č. j. 55 To 125/2025-1053, tak rozsudek Okresního sodu v Liberci ze dne 29. 11. 2024, č. j. 7 T 88/2016-974, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám rozhodl o zastavení trestního řízení proti němu vedenému, vzhledem k tomu, že je nepřípustné.

9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolatel svou argumentaci zakládá na smyšleném procesním vývoji. Jak již pregnantně vysvětlil odvolací soud (viz bod 4. napadeného rozsudku), obviněný nebyl z Panamské republiky vydáván do České republiky v rámci extradičního řízení, a už vůbec ne na podkladě evropského zatýkacího rozkazu. Ve skutečnosti mu byl odepřen vstup na území Panamské republiky kvůli tomu, že na něj byla zavedena žádost o spolupátrání a zatčení (tzv. červený oběžník) do databáze Mezinárodní organizace kriminální policie (Interpol) a z panamského území byl deportován do Nizozemského království. Tato deportace tedy nepředstavovala úkon mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních, ale správní opatření v mezích realizace vnější suverenity Panamské republiky. V Nizozemském království byl následně obviněný zadržen, neboť na něj bylo vydáno několik evropských zatýkacích rozkazů, včetně toho vydaného v nynější věci. To ostatně nezpochybňuje ani sám obviněný.

10. Jediným úkonem mezinárodní justiční spolupráce, díky němuž byl obviněný nuceně přemístěn na území České republiky, byl výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného justičním orgánem České republiky jako vystavujícího členského státu příslušným justičním orgánem Nizozemského království jako vykonávajícího členského státu. Z pohledu vnitrostátní právní úpravy tak bylo postupováno toliko podle dílu 2 hlavy II části páté ZMJS, nikoliv i dílu 1 hlavy II části třetí ZMJS, kde jedině by se zásada speciality podle § 85 odst. 1 ZMJS mohla uplatnit.

11. Námitka nepřípustnosti trestního stíhání se tedy ve skutečnosti zakládá na požadavku analogické aplikace § 85 odst. 1 ZMJS také na situace, kdy dojde k nucenému opuštění území cizího státu z jiného důvodu, než je vydání či předání na základě žádosti či evropského zatýkacího rozkazu České republiky, a následné realizaci předání či vydání ze státu, do nějž byl obviněný nuceně přemístěn.

12. Tento požadavek však nenachází podklad ani v platném a účinném právním řádu, ani v mezinárodním právu veřejném. Předpokladem pro analogickou aplikaci zákonného ustanovení je tzv. pravá (otevřená, nezamýšlená) mezera v právu, která brání řádnému procesu aplikace práva. Omezení § 85 odst. 1 ZMJS toliko na formalizované extradiční řízení (a obdobně § 198 odst. 1 ZMJS na předávací řízení podle evropského zatýkacího rozkazu) však žádnou mezeru v právní úpravě nepředstavuje. V souladu s jednou ze základních zásad mezinárodní justiční spolupráce v oblasti vydávání osob je totiž zcela na volbě státu, na jehož území se vyžádaná osoba nachází, jaký právní rámec jejího nuceného přemístění do dožadujícího státu zvolí. Pokud se tedy stát, na jehož území se vyžádaná osoba nachází, rozhodne, že ji donutí opustit své území na základě jiného právního důvodu, než je extradiční žádost, typicky rozhodne-li o jejím správním vyhoštění či uložení trestu vyhoštění v trestním řízení, zásada speciality se neuplatní. Jde totiž o výkon suverenity dožádaného státu, který má vyžádanou osobu pod svou svrchovanou mocí, a tedy s ní může naložit způsobem, v němž je omezen jen svým vlastním vnitrostátním právním řádem a platnými mezinárodními závazky.

13. Tyto případy tzv. atypických či zastřených deportací nepředstavují ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva samy o sobě porušení lidských práv dotčených osob, přičemž v nynější věci ani o žádnou atypickou či zastřenou deportaci nešlo, neboť panamské orgány jednoduše odepřely obviněnému právo vstupu do země a vyhostily jej z něj z bezpečnostních důvodů, aniž by vůbec nějaké extradiční řízení bylo zahájeno.

14. Dlužno rovněž podotknout, že ačkoliv zásada speciality tam, kde vznikne, v obecné rovině může založit i veřejné subjektivní právo jednotlivce, nejde primárně o ochranný závazek vůči jednotlivci, ale o projev ochrany vnější suverenity dožádaného státu spočívající v jeho možnosti zavázat dožadující stát ohledně rozsahu, v němž smí vůči vydané osobě uplatnit svou trestní pravomoc, a ponechat si tak určitou kontrolu nad tím, jak bude dožadující stát nakládat s osobou, kterou by pod svou faktickou kontrolu bez součinnosti dožádaného státu (a jeho vzdání se své suverenity nad ní) nebyl získal. Právo vyžádané osoby na dodržení zásady speciality je tak odvozeno od práva dožádaného státu, nikoliv naopak. Tomu odpovídají i dodnes platné výjimky ze zásady speciality uvedené v § 85 odst. 1 ZMJS, které jsou konstruovány tak, že bez odlišné úpravy v mezinárodní smlouvě je samo vzdání se zásady speciality vyžádanou osobou irelevantní. Zatímco se totiž dožádaný stát jejího uplatnění může účinně bez dalšího vzdát vždy, u vyžádané osoby má takové vzdání se účinek jen tehdy, pokud se tak stalo v extradičním řízení vedeném v dožádaném státě (tj. tamní procesní úprava musí takovou možnost vůbec připouštět), nebo když to umožňuje mezinárodní smlouva či právo dožádaného státu (tj. sám dožádaný stát se zavázal k tomu, že takové vzdání se bude respektovat).

15. Pokud tedy panamské orgány nepociťovaly potřebu odložit nucené přemístění obviněného do doby, než bude jejich stát formálně požádán o jeho vydání, učinily tak zcela v mezích suverenity svého státu včetně všech důsledků, tedy i faktické rezignace na založení zásady speciality v nynější věci. Na tom ničeho nemůže změnit ani obviněným namítaný zápočet vazby, neboť vnitrostátní rozhodnutí českého soudu nemá žádný vliv na právní režim nuceného přemístění obviněného z Panamské republiky, včetně všech jeho právních důsledků (nezaložení zásady speciality). Bez významu je i to, jak byl původně plánován let, neboť i kdyby byl obviněný vyhoštěn z Panamské republiky přímo do České republiky bez mezipřistání v Nizozemském království, stále by šlo o pouhé správní opatření, s nímž zásada speciality není spojena.

16. Legalitu svého předání z Nizozemského království do České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu pak obviněný ve svém dovolání nezpochybňuje, proto není nezbytné se k tomuto předávacímu řízení zvláště vyjadřovat.

17. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

18. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný vlastní repliku. Předně označil informace užité v argumentaci státním zástupcem za zkreslené. V Panamě žil od roku 2022 legálně, a to jako fyzická i právnická osoba. Dne 25. 3. 2024 chtěl vycestovat jako mnohokrát předtím do Kostariky. Po bezproblémové kontrole v Panamě byl zastaven v Kostarice kvůli Red Notice a vyzván k návratu do země rezidence, tedy Panamy, kde mělo dojít k jejímu prověření. Když měl být deportován z Panamy, jako rezident to za pomoci právníků odmítl, o čem má doklad. Podal stížnost a na základě extradičního řízení byl za asistence Interpolu a policie podle zásady speciality vydán, a to pouze ve věci 3 T 66/2020. Kdyby nepodepsal, byl by stejně jako v Kostarice propuštěn. Jeho bývalá paní intervenovala na české ambasádě v Bogotě a ve spolupráci s advokátem řešila jeho zdravotní stav. Kdyby neměl zdravotní problémy, v Holandsku by nikdy nebyl. V době jeho příletu zde na něj nebyl vydán žádný zatykač. Protože z Panamy do Prahy není přímý let, jednalo se pouze o mezipřistání, protože Interpol ho předával přímo do ČR. V nemocnici v Holandsku ho vyzvedla policie a po dvou dnech soud rozhodl, že zatykač není platný a musí ho zrušit, čímž znovu začal celý proces vydání, ačkoli už vydán byl. Jednoho člověka nelze v téže věci vydat dvakrát. Byla tak porušena zásada speciality, což je jasné i z vyjádření Holandska a Panamy. Má za to, že uvedený postup byl nezákonný.

19. Souvislost vidí také s jeho vydíráním v roce 2013 KSZ P., který byl následně odsouzen. Vydán byl k výkonu trestu ve věci, která byla v roce 2022 záhadně projednána bez jeho přítomnosti (byl na kardioklinice v Německu), avšak za přítomnosti advokáta, který neměl jeho plnou moc, což je nyní řešeno při obnově řízení. Navíc mu zástupce Interpolu sdělil, že nikdy nezažil, aby byl vydán mezinárodní zatykač z důvodu trestu v trvání 1,5 roku. Dodal, že se nemíní vyhýbat trestní odpovědnosti, ale obžaloba byla podána pro dva totožné skutky týkající se staršího obchodního sporu, přičemž v jednom bodě byl zproštěn, z čehož je jasné, že něco není v pořádku. Žádá proto o zrušení tohoto trestu, z něhož prakticky zbývají jen tři měsíce (26. 9. 2025 vykonal 1,5 roku). Ve výkonu trestu nebyl 13 let a ukládání nepodmíněného trestu za staré kauzy už Ústavní soud dávno vyřešil. Další žalobu a odškodňování již řešit nechce.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

21. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.

22. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod se uplatní tehdy, bylo-li vedeno trestní stíhání, ačkoli mělo být soudem zastaveno, neboť ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou uvedeny v § 11 odst. 1, 2, 5 a § 11a tr. ř.

23. V obecnosti lze konstatovat, že námitka zásadou speciality by formálně byla podřaditelná pod obviněným uplatněný důvod dovolání, neboť § 85 odst. 1 ZMJS stanoví, že [v]ydaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody, nemůže na ni být podána obžaloba nebo návrh na potrestání, vedeno proti ní trestní stíhání před soudem, ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který byla vydána, ledaže […]. Je tedy dočasně vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10) ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.

24. Toto ustanovení se však v případě dovolatele nemůže uplatnit z důvodů, které byly vyloženy v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Tedy proto, že citovaná úprava s ohledem na skutková zjištění o zajištění účasti dovolatele pro úkony trestního řízení na území České republiky, na posuzovanou věc nedopadá. Dovolací soud sdílí názor státního zástupce, že obviněný svou námitku buduje na jiném skutkovém základě, než který byl stran jeho transportu (a důvodech, proč k tomu došlo) na území státu soudy zjištěn.

25. Z dovolání obviněného je zřejmé, že v něm uplatňuje stejnou námitku, jakou vznesl již v rámci řízení o řádném opravném prostředku. Součástí jeho odvolací argumentace totiž byla i výtka spočívající v tvrzení, že nebyla respektována zásada speciality, kterou si v extradičním řízení, realizovaném v Panamě na základě zatýkacího rozkazu ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 66/2020, ponechal. Na tuto jeho námitku dostatečně reagoval odvolací soud v bodě 4. odůvodnění svého rozsudku (jak na to ve svém vyjádření poukázal státní zástupce). Zmínil, že obviněný „byl justičním orgánům České republiky předán justičními orgány Nizozemska, a to rovněž na základě EZR vydaného v nyní posuzované věci (viz č. l. 893, 905 až 926 spisu). Přitom zásada speciality, jejíhož zachování se obžalovaný dovolává, se nemůže vázat k nyní projednávané věci, neboť nizozemské justiční orgány udělily souhlas, při konkurenci několika vydaných EZR na osobu obžalovaného, aby byl obžalovaný do České republiky předán i k trestnímu stíhání v nyní posuzované věci. Ve vztahu k EZR vydanému v nyní posuzované trestní věci tak extradiční řízení proběhlo toliko před nizozemskými justičními orgány, kdy ani mimo Evropskou unii proběhnout nemohlo, když EZR má působnost jen v Evropě, nikoliv v Panamě. Navíc je nutno namítnout, že obžalovanému nebyl dne 3. 4. 2024 umožněn vstup na území Panamy, a byl následně v souvislosti se zařazením jeho osoby jako hledané Interpolem z území Panamy toliko vyhoštěn (deportován). Ostatně tyto skutečnosti vyplývají z listin, které obžalovaný doložil k podanému odvolání. Lze tak uzavřít, že v Panamě neprobíhalo extradiční řízení na základě vydaných mezinárodních zatýkacích rozkazů, toliko byl obžalovanému znemožněn vstup na území Panamy a obžalovaný byl z Panamy vyhoštěn, kdy řízení o vyhoštění v obecné rovině spadá do kompetence moci výkonné, nikoliv soudní v rámci extradičního řízení. V neposlední řadě musí krajský soud zdůraznit, že z podstaty věci by bylo zcela nelogické, aby nizozemské justiční orgány realizovaly vůči obžalovanému extradiční řízení, kdyby toto proběhlo již v Panamě. V takovém případě by musel být obžalovaný ve vydávací vazbě, a tudíž by nebyl žádný důvod k tomu, aby souběžně bylo vedeno další extradiční řízení. Krajský soud tak musel námitku obžalovaného o porušení jeho práv v extradičním řízení shledat zcela nedůvodnou, neboť extradiční řízení ve vztahu k jeho osobě probíhalo toliko mezi nizozemskými justičními a policejními orgány a shodnými orgány na území České republiky“.

26. Dovolací argumentace obviněného není způsobilá odůvodnit jím požadované rozhodnutí dovolacího soudu již proto, že nikterak nevyvrací logické závěry odvolacího soudu, s nimiž se dovolací soud ztotožňuje. Obviněnému bylo již citovanou částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně zdůvodněno, proč se jím zdůrazňovaná zásada speciality v jeho případě (míněno ve vztahu k věci posuzované) nemohla uplatnit. Obviněný se totiž ve svém mimořádném opravném prostředku vůbec nevymezuje vůči argumentu o dosahu účinnosti evropského zatýkacího rozkazu. Ten nemohl v Panamské republice vyvolat reakci, o níž dovolatel tvrdí, že nastala, tj. realizaci extradičního řízení, v němž údajně uplatnil zásadu speciality.

27. Na tomto místě je vhodné připomenout, že institut evropského zatýkacího rozkazu (EZR) byl zaveden rámcovým rozhodnutím Rady ze dne 13. 6. 2033 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Rámcové rozhodnutí definuje EZR jako soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody. Nejvyšší soud usuzuje, že již z tohoto stručného shrnutí, bez potřeby dalšího pojednání o vlastní realizaci EZR, plyne, že argumentace obviněného, stran realizace extradičního řízení v Panamské republice na podkladě EZR vydaného českým soudem v jeho jiné trestní věci, je lichá.

28. Nezbývá než konstatovat, že obviněný setrvává na tvrzeních uplatněných již v dřívějších stadiích řízení, s nimiž se dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů. Za tohoto stavu se uplatní řešení, na které již upozornilo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002. V něm Nejvyšší soud vyložil, že opakuje-li dovolatel svoje námitky, s nimiž se správně a v úplnosti vypořádaly již soudy nižších stupňů, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.

29. Nejvyšší soud dospěl k poznatku, že stejně je třeba posoudit mimořádný opravný prostředek dovolatele. Není třeba znovu opakovat, resp. toliko jinými slovy vyložit argumentaci, kterou vznesl k obsahově stejné námitce odvolací soud, a doplnil státní zástupce ve svém vyjádření. Ten na námitku obviněného reagoval dostatečně obšírně (viz výše body 9. až 16.), a to jak zmíněním zákonné úpravy obsažené v ZMJS [§ 85 odst. 1 písm. c), d), e) odst. 2], tak i odkazem na příslušnou judikaturu ESLP (rozsudek ze dne 21. 6. 2011 ve věci Adamov proti Švýcarsku). Nejvyšší soud s ohledem na uvedené necítí potřebu dalšího širšího odůvodnění správnosti řešení, které soudy nižších stupňů zaujaly, pokud neshledaly zákonnou překážku bránící vedení trestního stíhání obviněného a vyvození jeho trestní odpovědnosti v rozsahu vymezeném jimi vydanými rozhodnutími.

30. Dostačuje zopakovat, že z materiálů, na které odkázal odvolací soud skutečně plyne, že nizozemskými justičními orgány byl obviněný vydán (č. l. 907– 909) orgánům činným v trestním řízení na území České republiky i na podkladě Evropského zatýkacího rozkazu vydaného předsedkyní senátu v posuzované věci dne 20. 11. 2023 (č. l. 849–852, 861–864). I když z materiálů odkazovaných odvolacím soudem plyne, že se při rozhodování o jeho vydání nevzdal zásady speciality, nic to nemění na závěru soudů, že jeho trestnímu stíhání ve věci posuzované nic nebránilo. Překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. v důsledku dočasného vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení by se totiž uplatnila jen v případě dalších trestních stíhání obviněného, tj. takových, ohledně nichž nebyl vydán. Byl-li vydán orgánům činným v trestném řízení (soudu) na základě EZR vydaného v posuzované věci, pak jeho trestnímu stíhání žádná překážka nebránila.

31. Skutková východiska, na nichž soudy nižších stupňů dovodily možnost vedení trestního stíhání obviněného v posuzované věci, nebyla zpochybněna. Jejich závěr, že z Panamy nebyl vydán, nýbrž správně vyhoštěn [ač toto dovolatel nadále popírá, obsah jím předložené listiny (č. l. 1045) svědčí ve prospěch závěru učiněného soudy nižších stupňů – viz uložený zákaz vstupu do země], nemůže zvrátit ani poukaz obviněného na to, že ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 66/2020, byla doba omezení jeho osobní svobody v Panamě započtena od uloženého trestu (podle výroku přiloženého usnesení „vazba od 26. 3. 2024 – 14:30 hodin do 3. 7. 2024 – 18:53 hodin“). Sama tato okolnost, tj. že uvedený soud ve svém usnesení ze dne 9. 7. 2024 takto rozhodl, a to s odůvodněním, že podle § 93 odst. 1 tr. zákoníku započítal do uloženého trestu odnětí svobody dobu, kterou odsouzený strávil v cizině ve výkonu vazby na základě evropského zatýkacího rozkazu, resp. skutečnost, že týž soud, jak dovolací soud zjistil, usnesením ze dne 11. 7. 2025, č. j. 7 T 88/2016-1071, dobu od 26. 3. 2024 – 14:30 hod do 4.7.2025 započetl do výkonu trestu uloženého dovolateli ve věci posuzované, nemůže odůvodnit jiné posouzení otázky toho, kterým státem a na základě jakého podkladu byl dovolatel z ciziny na území České republiky vydán. Od závěru odvolacího soudu, že výše zmíněná listina (č. l. 1045) předložená obviněným v rámci doplnění odvolání, představuje jeho správní vyhoštění a nikoli realizaci extradičního řízení, se není důvod odchýlit.

32. Zůstává proto zodpovědět, zda závěru o možnosti vedení daného řízení nebránilo to, co ve svém dovolání obviněný rovněž zmiňuje, tj. že „[j]e tedy nezbytné posuzovat analogicky zásadu speciality u případné deportace spojené se soudním omezením osobní svobody na základě zatykače vydaného v trestní a vydávání v extradičním řízení, tedy vykládat zákonná ustanovení, zejména pak ust. § 85 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch ods. Sheuflera“.

33. K otázce nemožnosti analogické aplikace § 85 odst. 1 citovaného zákona se dostatečně vyjádřil státní zástupce (viz body 11. až 15.). Není nezbytné znovu opakovat, co fundovaně odeznělo v tomto vyjádření. Státní zástupce v souladu s právní teorií (podobně viz např. HARVÁNEK, Jaromír et al. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, str. 297) správně vyložil, za jakých podmínek nastává možnost, resp. potřeba analogické aplikace příslušného zákonného ustanovení, tj. toliko v případech tzv. pravé (otevřené, nezamýšlené) mezery v právu, která brání řádnému procesu aplikace práva. Důvodně rovněž poukázal na to, že zákonná úprava obsažená v ZMSJ prostor pro její užití nevytváří, neboť takovou mezeru v ní nelze dohledat. To ostatně netvrdí ani samotný dovolatel, který se analogické aplikace domáhá pouze na podkladě tvrzení, že je třeba zákonná ustanovení vykládat v jeho prospěch. V kontextu toho je však nezbytné připomenout, že takto se postupuje jen v případě otázek, resp. nejasností skutkových. Pravidlo in dubio pro reo (nutno však zmínit, že jím dovolatel neargumentuje a jeho užití se nedomáhá) se vztahuje jen k otázkám skutkovým. Nemůže se uplatit při řešení otázek právních při výkladu a užití zákonných ustanovení, nadto v situaci, kdy o úplnosti právní úpravy, která má být interpretována a aplikována – jako tomu je v případě posuzovaném – žádné pochybnosti nevznikají. Nepřípustnost trestního stíhání obviněného tak není založena ani na základě této jeho dovolací námitky.

V. Způsob rozhodnutí

34. Z uvedeného hodnocení plyne, že obviněný sice ve svém dovolání uplatnil námitku podřaditelnou pro vznesené dovolací důvod, ta však byla dovolacím soudem vyhodnocena jako zjevně neopodstatněnou. O jeho dovolání proto rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

35. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

36. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 10. 2025

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu