Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 50 T 12/2002,
byl obviněný Mgr. A. Š. uznán vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu
podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.,
a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku o vině popsáno. Za tuto
trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 250b odst. 5 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání pěti roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a
odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1
tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu řídící funkce v obecně prospěšných společnostech v trvání pěti roků.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný Mgr. A. Š. a v jeho neprospěch
státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 4 To 132/2003,
byl z podnětu obou podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr.
ř. napadený rozsudek zrušen. Dále podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. odvolací soud
nově rozhodl a obviněného Mgr. A. Š. uznal vinným, že
v přesně nezjištěný den před 26. 9. 2000 jako ředitel obecně prospěšné
společnosti B. e. M., se záměrem získat neoprávněně finanční prostředky ze
státního rozpočtu pro tuto společnost ve výši 19.000.000,- Kč, v rámci
výběrového řízení k poskytnutí dotací na rok 2001, vypsaného Ministerstvem
práce a sociálních věcí České republiky, vyplnil „Žádost nestátní neziskové
organizace o státní dotaci v roce 2001“ na projekt v níž v rozporu se
skutečností uvedl údaje o vlastním podílu společnosti na financování projektu
částkou 4.000.000,- Kč, o celkovém příjmu společnosti od odběratelů služeb ve
výši 3.000.000,- Kč, o podílu zahraničních zdrojů na financování projektu
částkou 16.000.000,– Kč, o celkovém počtu placených pracovníků společnosti a o
skutečné kapacitě poskytovaných služeb v roce 2000,
přičemž poté, co tuto žádost nechal podepsat dne 26. 9. 2000 předsedou správní
rady B. e. M. J. H., nechal ji zaevidovat dne 29. 9. 2000 na Ministerstvu práce
a sociálních věcí v Praze, avšak k poskytnutí dotace ve výši 19.000.000,- Kč
nedošlo a hrozící škoda v této výši státu nevznikla, neboť projekt nebyl
příslušnou hodnotící komisí po předběžném hodnocení ve dnech 6. a 16. 12. 2000
a konečném hodnocení dne 3. 1. 2001 schválen a doporučen k financování, a to
pro nejasnosti v příloze a rozpočtu projektu a pro skutečnost, že bylo žádáno
poskytnutí dotace na investice a následně byl definitivně vyřazen z výběrového
řízení vzhledem ke „Zrušení žádosti o dotaci“ ze dne 25. 11. 2000, které z
pověření mimořádného jednání správní rady B. e. M. ze dne 24. 11. 2000 zaslal
Ministerstvu práce a sociálních věcí v Praze její předseda J. H., přičemž toto
„zrušení“ bylo vzato do evidence tímto orgánem dne 8. 12. 2000.
Takto popsané jednání odvolací soud kvalifikoval jako pokus trestného činu
úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1, § 250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák.
č. 265/2001 Sb., a obviněného odsoudil podle § 250b odst. 5 tr. zák. k trestu
odnětí svobody na pět roků a šest měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50
odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce zakladatele, ředitele a člena správní či dozorčí rady v
obecně prospěšných společnostech na pět let.
Vůči konstatovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný Mgr. A.
Š. prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl výrok o vině a v důsledku
toho i další výroky, na výrok o vině navazující. Mimořádný opravný prostředek
obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je
přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodu svého podání dovolatel předeslal, že soudy obou stupňů dospěly k
nesprávnému právnímu závěru, že svým jednáním naplnil všechny znaky pokusu
trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 5 tr.
zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Namítl, že soudy nevěnovaly prakticky
žádnou pozornost otázce, zda ve smyslu ustanovení § 9 tr. zák. mohl být
pachatelem nebo spolupachatelem jednání, které bylo předmětem trestního řízení.
V uvedeném směru poukázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001, jež podle jeho názoru lze vztáhnout i
na jednání týkající se žádosti o poskytnutí subvence či dotace; podle tohoto
rozhodnutí může být pachatelem trestného činu úvěrového podvodu pouze účastník
takové smlouvy. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří nepotřebné,
nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem, přičemž o pomoc ve smyslu § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák. půjde v případě, kdy jednání pachatele dosáhne stadia
pokusu nebo dokonaného trestného činu. Obviněný soudům vytkl, že neučinily
skutkové zjištění, z něhož by vyplývalo, že jménem obecně prospěšné společnosti
B. e. M. jednal s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky (dále
jen „MPSV ČR“) či jiným státním orgánem o předmětné žádosti. Konstatoval, že
neměl ani postavení, které by ho k jednání jménem uvedené společnosti
opravňovalo, neboť podle § 10 odst. 1 zák. č. 248/1995 Sb., o obecně
prospěšných společnostech, je statutárním orgánem takové společnosti správní
rada a on nikdy jejím členem nebyl. Poukázal na okolnost, že od správní rady
nikdy neobdržel ani plnou moc, aby jménem společnosti v záležitosti jednal a
uvedl, že za společnost v této věci jednal člen správní rady svědek J. H.
Přesto se však soudy obou stupňů otázkou případné trestní odpovědnosti
jmenovaného svědka nezabývaly, ačkoliv zhodnocení jeho role má podstatný význam
pro právní posouzení jednání obviněného. V uvedeném směru dovolatel připomněl,
že na základě jednání správní rady dne 25. 11. 2000 vzal svědek J. H. jménem
společnosti žádost o poskytnutí státní dotace zpět, a to dobrovolně, z osobních
důvodů členů správní rady, aniž by existovala objektivní překážka vylučující
projednání podané žádosti příslušným státním orgánem. Jediným pachatelem tak
mohl být pouze svědek J. H., který jménem společnosti B. e. M. jednal.
Trestnost jeho jednání však nepochybně zcela zanikla vzhledem k ustanovení § 8
odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť zpětvzetím žádosti odstranil nebezpečí, které
vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Poskytnutí
dotace je navíc výslovně vázáno na podání žádosti v písemné formě, a proto i v
případě, že by obviněný byl považován za osobu, která poskytla svědkovi H.
určité podklady, nejednalo by se v případě obviněného o účastenství na trestném
činu, neboť trestnost účastníka podle § 10 tr. zák. je podmíněna dokonáním
trestného činu nebo alespoň pokusem o něj. Za této situace proto zůstává pouze
otázkou, zda je možno v jeho jednání spatřovat přípravu k trestnému činu ve
smyslu § 7 odst. 1 k § 250b tr. zák.
Obviněný dále namítl, že se soudy obou stupňů řídily nesprávnými právními
úvahami ohledně výkladu jednotlivých znaků trestného činu úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák. Uvedl, že pro naplnění základní skutkové
podstaty zmíněného trestného činu nestačí pouhé uvedení nesprávných či
nepravdivých údajů. Vzhledem k tomu, že trestný čin úvěrového podvodu podle §
250b tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu podvodu podle § 250 tr.
zák. a jednočinný souběh je proto vyloučen, je podle názoru obviněného třeba
při výkladu znaku „podvodné jednání“ vycházet z popisu uvedeného v § 250 odst.
1 tr. zák. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 250b tr. zák.
proto nestačí uvedení jakýchkoli nepravdivých informací, ale musí se jednat o
takové skutečnosti, které mají podstatný význam pro uzavření smlouvy k
poskytnutí subvence či dotace. Obviněný připustil, že v žádosti o poskytnutí
dotace sice uvedl některé údaje poněkud nepřesně či neúplně, avšak soudy obou
stupňů se nezabývaly tím, jaký význam by měly tyto údaje pro rozhodování o
poskytnutí dotace. Tvrzení odvolacího soudu, že údaje měly význam zásadní, není
podloženo úvahami, jež soud k tomuto závěru vedly, a zejména chybí právní
zhodnocení zjištěných skutečností. Ze zprávy MPSV ČR jednoznačně vyplývá, že
žádost byla vyřazena z důvodu, že se jednalo o dotaci investičního charakteru.
V roce 2001 ministerstvo nehodlalo poskytnout jakékoliv prostředky na dotace
pro investiční účely, a proto se jednotlivými údaji charakterizujícími obecně
prospěšnou činnost společnosti B. e. M. komise vůbec nezabývala a z toho důvodu
neměly pro rozhodování žádný význam.
Obviněný dále odkázal na obsah materiálu označený jako Postup MPSV ČR pro
poskytování dotací ze státního rozpočtu ČR nestátním neziskovým organizacím,
přičemž konstatoval, že většina v něm uvedených pravidel o poskytnutí státní
dotace se týká neinvestičních dotací (12 stran) a pouze jedna strana se zabývá
pravidly pro poskytování investičních dotací. Zdůraznil, že žádost obecně
prospěšné společnosti B. e. M. se týkala investiční dotace, finančních
prostředků mělo být použito na stavební úpravy objektu určeného pro tuto
činnost. V žádosti byl formulář „Přehled zaměstnanců projektu, celkových mezd
a požadavků dotace MPSV“ přeškrtnut, z čehož bylo zřejmé, že společnost B. e.
M. žádné zaměstnance nemá. Ke skutečnosti, že v žádosti byly uvedeny údaje
týkající se společnosti M. R. s. r. o., obviněný konstatoval, že na tomto byl
domluven se statutárním zástupcem jmenované společnosti, a je nepochybné, že v
případě poskytnutí dotace by museli v budoucnu, při poskytování vlastní
sociální péče, využít kvalifikovaných pracovníků této společnosti včetně
obviněného. Rovněž není zřejmé, z jakých důvodů soud druhého stupně zpochybnil
existenci dohody v tomto směru, neboť pokud by byla dotace poskytnuta a dohoda
uzavřena, musela by být podepsána statutárními zástupci obou společností. Údaje
v žádosti tedy nebyly nepravdivé, ale toliko nepřesné a pokud by byla žádost
doporučena ke schválení, jistě by se tyto otázky náležitě ujasnily. Obviněný
vyjádřil nesouhlas i s tím, že soudy označily za nepravdivé údaje týkající se
finančního zajištění investiční akce Řádem maltézských rytířů, když získání
částky 16 mil. Kč ze zahraničního zdroje považovaly za naprosto nereálné.
Uvedl, že smlouvu o prodeji zlata řádně předložili, příslušné orgány si mohly
udělat představu, do jaké míry je účast dalšího investora reálná či nikoliv,
přičemž žádný údaj v této smlouvě nebyl zfalšován. Výnos z prodeje zlata měl
být určen výlučně pro dobročinné účely, a proto bylo na MPSV ČR, aby zvážilo,
jaký je nutný rozsah investice, zda je potřebná účast dalšího investora a zda
je smlouva o prodeji zlata reálná a podložená.
Další výhrady obviněný zaměřil proti předpokladu soudů, že se vytýkaným
jednáním pokusil vylákat částku 19 mil. Kč. V uvedeném ohledu připomněl, že
způsobení škody velkého rozsahu je znakem kvalifikované skutkové podstaty
ustanovení § 250b odst. 5 tr. zák. Namítl, že v daném případě nebylo možno při
použití přísnější právní kvalifikace aplikovat ustanovení § 6 tr. zák. umožňující nedbalostní formu zavinění, neboť se mělo jednat pouze o pokus
trestného činu, a proto i ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu muselo
být dáno úmyslné zavinění ve smyslu § 4 tr. zák. Vznik škody ve smyslu § 250b
tr. zák., tj. poskytnutí finanční částky na základě nepravdivých nebo hrubě
zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, přitom předpokládá existenci
nesprávného rozhodnutí, ať již banky nebo státního orgánu. Posouzení této
otázky je však pouze hypotetické, neboť MPSV ČR nehodlalo vůbec poskytnout
dotaci vzhledem k jejímu investičnímu charakteru. Podle mínění dovolatele bylo
pro posouzení případné nesprávnosti rozhodnutí ministerstva o poskytnutí dotace
nutné, aby toto rozhodnutí bylo učiněno v rozporu s podmínkami, které byly
stanoveny vyhláškou Ministerstva financí ze dne 19. 1. 2001, o účasti státního
rozpočtu na financování programů reprodukce majetku č. 40/2001 Sb. Z obsahu
této vyhlášky včetně jejích příloh je zřejmé, že údaje, na které kladly soudy
obou stupňů důraz, nemají pro rozhodování o poskytnutí státní dotace žádný
podstatný význam. V tomto ohledu obviněný uzavřel, že i v případě, že by nebyla
žádost okamžitě odmítnuta pro svůj investiční charakter, nemohla by být
podkladem pro rozhodnutí MPSV ČR podle vyhlášky č. 40/2001 Sb., která
předpokládá zadokumentování celé investiční akce v podstatně širším rozsahu,
než jaký umožňuje formulář žádosti nestátní neziskové organizace. Proto určitá
nepřesnost některých údajů uvedených v žádosti nemohla vést k nesprávnému
rozhodnutí státního orgánu o poskytnutí investiční dotace, a tím ke způsobení
škody ve smyslu § 250b odst. 5 tr. zák. Podle dovolatele je nutno hodnotit, a
to s poukazem na shora rozvedené skutečnosti, i otázku společenské
nebezpečnosti jednání, ať již ve smyslu § 3 odst. 1 tr. zák. nebo § 88 tr. zák. Upozornil, že v daném případě se jednalo o kroky v podstatě nezpůsobilé vést k
poskytnutí dotace. Soud druhého stupně se však vypořádal s jeho námitkami
způsobem, že poskytnutí dotace na investice bylo možné. Vycházel však pouze ze
směrnice MPSV ČR o Postupu při poskytování dotací ze státního rozpočtu ČR
neziskovým subjektům, který umožňoval, byť jen výjimečně, poskytnutí investiční
dotace; MPSV ČR však zcela zjevně nehodlalo v roce 2001 poskytnout jakoukoliv
investiční dotaci, a to v návaznosti na strukturu státního rozpočtu a objem
prostředků, které byly tomuto resortu poskytnuty. Pro posouzení, zda jde o
způsobilý pokus trestného činu, nemělo být přihlédnuto jen k hypotetické
možnosti poskytnutí investiční dotace, ale bylo třeba vycházet z faktického
stavu, který vedl k jednoznačnému závěru, že v roce 2001 zmíněná dotace
poskytnuta být nemohla.
Z toho důvodu jednání popsané ve výroku napadeného
rozsudku nebylo způsobilé porušit zájem chráněný trestním zákonem a nemohlo
vést k nesprávnému rozhodnutí o poskytnutí dotace, a tudíž nemohlo naplňovat
materiální znak trestného činu.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil
napadený rozsudek i rozsudek soudu prvého stupně a věc vrátil Krajskému soudu v
Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný rovněž učinil prostřednictvím obhájce podnět adresovaný předsedovi
senátu Krajského soudu v Ostravě, aby v souladu s ustanovením § 265h odst. 3
tr. ř. předložil spisy Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu trestu
odnětí svobody, neboť lze očekávat, že jeho dovolání bude vyhověno.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
Konstatoval, že z obviněným uplatněných dovolacích námitek lze pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit otázku existence či
neexistence materiálních podmínek trestnosti činu. V tomto směru uvedl, že
naplnění znaků materiální stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového
podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák. bylo zkoumáno nejen s ohledem na míru
hrozící škody, jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (§ 88
odst. 1 tr. zák.), ale i z hlediska dalších okolností určujících celkový stupeň
společenské nebezpečnosti (§ 3 odst. 4 tr. zák.), přičemž se způsobem hodnocení
společenské nebezpečnosti jednání obviněného Mgr. A. Š. Vrchním soudem v
Olomouci se plně ztotožnil. Podle státního zástupce námitka dovolatele
zpochybňující pachatelství nebo spolupachatelství na vytýkaném trestném činu
rovněž nastoluje otázku správného či nesprávného právního posouzení skutku.
Tuto výhradu vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. V uvedeném kontextu
zdůraznil, že v případě spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b
tr. zák., a to v souvislosti s poskytováním subvence nebo dotace, může být
pachatelem žadatel - fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za
žadatele - právnickou osobu žádost o subvenci nebo dotaci sepisuje či vyplňuje
a přitom v takové žádosti uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo
podstatné údaje zamlčí, když tato skutečnost vyplývá i z výkladu k ustanovení §
250b tr. zák. (Trestní zákon, komentář, 4. přepracované vydání, Praha: C. H.
Beck 2001, str. 1290). Pachatelem zmíněného deliktu završeného podvodným
jednáním při poskytování subvencí nebo dotací, kterými se míní poskytování
peněžních prostředků zpravidla bez právního nároku na jejich poskytnutí, ale i
vrácení, musí proto logicky být pouze ten, kdo sepsal nebo vyplnil příslušnou
žádost o subvenci či dotaci. Z těchto důvodů, které jsou ve vyjádření podrobně
rozvedeny, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí
učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného Mgr. A. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod.
Dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze aplikovat, pokud
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že
skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný
čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného
ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního
soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud
není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat
postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z
konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v
návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž
skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět nebo opakovat. Pro úplnost lze připomenout, že z hlediska nápravy
skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to
především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost
pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
V dovolání obviněný Mgr. A. Š. vyjádřil nesouhlas s tím, jak soudy vyhodnotily
údaje uvedené v předmětné žádosti o dotaci (zejména finanční zajištění
investiční akce ze zahraničního zdroje, reálnost smlouvy o prodeji zlata a
existenci a obsah smlouvy o spolupráci se společností M. R. s. r. o.). Dále
vyslovil výhrady, že soudy shledaly jako zásadní údaje uvedené v žádosti pro
rozhodnutí MPSV ČR. Rovněž v podrobnostech uvedl vlastní verzi interpretace
provedených důkazů (včetně poukazu na případnou trestní odpovědnost předsedy
správní rady B. e. M. J. H. a na okolnosti zpětvzetí předmětné žádosti). Podle
názoru Nejvyššího soudu v této části dovolání obviněný primárně namítl
správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných ve věci včetně hodnocení
provedených důkazů, přičemž v tomto směru, jak již bylo výše zdůrazněno, nelze
v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Zmíněné výhrady proto není
možné podřadit nejen pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ale ani pod některý z dalších v zákoně taxativně zakotvených dovolacích
důvodů. Pokud by obviněný mimořádný opravný prostředek uplatnil jen na podkladě
těchto námitek, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou
uvedeny v § 265b tr. ř.
V dovolání obviněný současně v podrobnostech konstatoval, že zjištěným jednáním
nebyly naplněny všechny formální a materiální znaky pokusu trestného činu
úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 5 tr. zák., jímž byl
napadeným rozsudkem uznán vinným. Podle Nejvyššího soudu lze tyto námitky
podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
avšak v tomto směru je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Správné právní posouzení skutku je dáno v případě, když jeho popis ve výroku
rozsudku je v souladu s právní větou, tj. obsahuje formální zákonné znaky
skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje
potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní
posouzení se jedná v případě, když popis skutku ve výroku o vině v rozsudku
beze zbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného
činu vyjádřených v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné
právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková i právní
věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské
nebezpečnosti.
Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák. se dopustí
ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo
dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí
a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se
škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč
(vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Lze připomenout, že
skutková podstata citovaného trestného činu obsahuje dva druhy podvodu jednak
úvěrový a jednak subvenčně - dotační. Zmíněné oba druhy podvodu představují
tzv. abstraktní ohrožovací delikty, jejichž znakem není vyvolání poruchy nebo
konkrétní ohrožení chráněného objektu. Základní skutková podstata předmětného
trestného činu proto není vázána na způsobení následku nebo na úmysl pachatele
následek způsobit; následkem je vzdálené, budoucí ohrožení majetku. Je-li však
pachatelem škoda způsobena, popřípadě jeho úmysl ke škodě směřoval, je její
výše jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty. Trestní odpovědnost může
v případě dotačního podvodu vzniknout jen v návaznosti na žádost o poskytnutí
dotace, proto je vhodné stručně uvést další základní skutečnosti
charakterizující zmíněný trestný čin a okolnosti ohledně poskytování dotací.
Z hlediska trestného činu podle § 250b tr. zák. se za nepravdivé údaje považují
údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána
informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti rozhodné pro poskytnutí
dotace. Hrubě zkreslené údaje mylně či neúplně informují o okolnostech
podstatných a důležitých pro vyhovění žádosti o poskytnutí dotace a mohou vést
k nesprávnému závěru o skutečnostech rozhodných pro její poskytnutí. Podstatné
údaje zamlčí ten, kdo neuvede jakékoliv zásadní či rozhodující údaje, které by
vedly k tomu, že pokud by byly druhé straně známy, žádosti by nebylo vyhověno a
dotace by nebyla poskytnuta, anebo by byla poskytnuta, ale za podstatně méně
výhodnějších podmínek. Důležité je přitom uvedení nepravdivých nebo hrubě
zkreslených údajů nebo jejich zamlčení pachatelem, a proto není třeba
prokazovat, že druhá strana jednala v omylu, tedy že uvedené skutečnosti jí
nebyly známy.
Žádost o poskytnutí dotace v závazné formě je právní skutečností, na jejímž
základě se při splnění stanovených podmínek poskytuje dotace. Dotací se obecně
rozumí poskytnutí finančních prostředků ze státního rozpočtu republiky obcím,
některým úřadům nebo ústavům, ale i fyzickým a právnickým osobám. Za podmínek
stanovených zásadami dotační politiky se poskytují účelové dotace na předem
stanovené okruhy potřeb nebo na konkrétní akce, které mohou být použity jen na
určené účely a podléhají ročnímu zúčtování se státním rozpočtem republiky.
Platí, že účel dotace musí být dodržen a nevyčerpané prostředky se musí vrátit.
V souvislosti s posuzovaným případem je nutno zmínit právní dokument nazvaný
Postup Ministerstva práce a sociálních věcí ČR pro poskytování dotací ze
státního rozpočtu ČR nestátním neziskovým subjektům, tj. občanským sdružením,
humanitárním organizacím církví, obecně prospěšným společnostem a fyzickým
osobám pro rok 2001 (dále jen „Postup“), který nabyl účinnosti dnem 30. 6.
2000, podle něhož bylo možno poskytnout dotace na neinvestiční účely a zcela
výjimečně i na krytí investičních výdajů. Předložená písemná žádost o
poskytnutí finanční dotace ze státního rozpočtu ČR musela splňovat minimálně
náležitosti stanovené v bodě III. Postupu, zejména musela být sepsána v závazné
formě (obecný formulář podle usnesení vlády č. 260/2000, popis projektu a
další požadované přílohy). Posouzením žádosti o poskytnutí dotace se zabývala
zvlášť jmenovaná hodnotící komise a za předpokladu kladného posouzení žádosti a
schválení projektu uzavřelo MPSV ČR se žadatelem smlouvu o poskytnutí (účelové)
dotace, v níž by byly stanoveny podmínky pro její poskytnutí, které by byl
příjemce při používání finančních prostředků povinen dodržet (viz body V. a VI.
Postupu).
Rovněž je potřebné zmínit, že pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák.
je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání
trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat,
jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Ve stručnosti nutno připomenout, že
pokus je obecnou formou trestného činu. Jednání směřuje bezprostředně k
dokonání trestného činu i tehdy, pokud pachatel jen započal uskutečňovat
jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu, nebo dokonce pokud sice
ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu, ale které má přímý
význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové
souvislosti s následkem, který má nastat (srov. např. rozhodnutí publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 53/1976). Pokus
trestného činu, a to na rozdíl od jeho dokonání, pouze vyvolává nebezpečí, že k
poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde a vyznačuje se
především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného
činu. Příčinná souvislost mezi jednáním a následkem však není rozvinuta a
ohrožení objektu trestného činu, které pokus vyvolává, je následkem, který není
znakem skutkové podstaty. Pokus je trestný pouze u úmyslných trestných činů.
Pokud úmysl pachatele směřuje i ke způsobení těžšího následku porušující stejný
druhový objekt, k němuž však pro okolnosti nezávislé na vůli a jednání
pachatele nedošlo, půjde za podmínek ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. o pokus
trestného činu spáchaný za okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní
sazby.
Nezbytnou podmínkou trestnosti pokusu trestného činu je jeho nebezpečnost pro
společnost. Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň
nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak
vykazuje znaky trestného činu. Takto zákonem stanovená zásada (tzv. materiální
pojetí trestného činu) znamená, že jednání, která v konkrétní podobě nedosahují
určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i
když jinak (formálně) mají znaky některé skutkové podstaty. Při hodnocení
konkrétního stupně nebezpečnosti pokusu trestného činu pro společnost je nutno
vycházet (podobně jako u dokonaného trestného činu) z obecných kritérií
stanovených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., tj. zejména z významu chráněného
zájmu, který má být činem dotčen, ze způsobu a okolností provedení pokusu
trestného činu včetně (zamýšlených) následků, osoby pachatele, míry jeho
zavinění a jeho pohnutky, dále ze skutečnosti, do jaké míry se jednání
pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i za jakých okolností a
důvodů k jeho dokonání nedošlo. Z tohoto hlediska je potřebné rozlišit, zda
pachatel vykonal vše, co pokládal za nezbytné pro dokonání trestného činu či
nikoliv (právní nauka hovoří o tzv. pokusu ukončeném a pokusu neukončeném). S
přihlédnutím ke všem těmto okolnostem je nutno posoudit, zda konkrétní
společenská nebezpečnost pokusu trestného činu je vyšší než nepatrná, což je
podstatné pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoliv (§ 3 odst. 2 tr.
zák.).
Při úvaze o aplikaci kvalifikované skutkové podstaty je také potřebné
posuzovat, zda ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. okolnost, která
podmiňuje použití vyšší trestní sazby, pro svou závažnost podstatně zvyšuje
stupeň nebezpečnosti pokusu trestného činu pro společnost. K vyšší trestnosti
nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší
trestní sazby, neboť zároveň musí být vždy splněn i materiální předpoklad.
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněná konkrétní skutečností
může mít v různých případech různou závažnost a rozdílný vliv na konkrétní
stupeň nebezpečnosti trestného činu.
Použijí-li se tyto obecné zásady na projednávaný případ, je nutno v dovolacím
řízení posoudit, zda skutek, jak byl Vrchním soudem v Olomouci zjištěn a popsán
ve skutkové větě výroku o vině a rozveden v odůvodnění obou soudních
rozhodnutí, vykazuje všechny formální i materiální znaky pokusu trestného činu
úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák.
č. 265/2001 Sb., popřípadě zda vůbec jde o trestný čin, nebo o který jiný
trestný čin by se případně mohlo jednat. Jak již bylo výše zmíněno, jsou pro
dovolací soud rozhodující konečná skutková zjištění učiněná ve věci.
Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu v podstatě
vyplývá, že obviněný Mgr. A. Š. jako ředitel obecně prospěšné společnosti se
záměrem získat neoprávněně finanční prostředky ze státního rozpočtu pro tuto
společnost ve výši 19.000.000,- Kč, v rámci výběrového řízení o poskytnutí
dotací na rok 2001 vyplnil žádost o poskytnutí dotace, v níž v rozporu se
skutečností uvedl údaje o vlastním podílu společnosti na financování projektu,
o celkovém příjmu společnosti od odběratelů služeb, o podílu zahraničních
zdrojů na financování projektu, o celkovém počtu placených pracovníků
společnosti a skutečné kapacitě poskytovaných služeb v roce 2000, žádost
nechal podepsat předsedou správní rady obecně prospěšné společnosti, nechal ji
zaevidovat na MPSV ČR, avšak k poskytnutí dotace nedošlo a hrozící škoda státu
nevznikla, neboť projekt nebyl hodnotící komisí schválen a doporučen k
financování (pro nejasnosti v příloze a jeho rozpočtu, dále že bylo žádáno o
poskytnutí dotace na investice), přičemž vzhledem ke zrušení žádosti z pověření
mimořádného jednání správní rady obecně prospěšné společnosti byl definitivně
vyřazen z výběrového řízení. Z tzv. právní věty napadeného rozsudku je patrno,
že Vrchní soud v Olomouci považoval znaky pokusu trestného činu úvěrového
podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č.
265/2001 Sb., za naplněné tím, že se obviněný dopustil jednání pro společnost
nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k uvedení nepravdivých údajů v
žádosti o poskytnutí dotace a způsobení tím škody velkého rozsahu, v úmyslu
trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
V této souvislosti v odůvodnění rozsudku na str. 13 až 15 odvolací soud k činu
obviněného Mgr. A. Š. mimo jiné konstatoval: „Podstatou jeho trestného jednání
je pouze úmyslné uvedení nepravdivých údajů do žádosti o poskytnutí dotace
směřující ke způsobení škody velkého rozsahu státu“. Také zdůraznil: „…bylo
prokázáno, že obžalovaný v přímém úmyslu dle § 4 písm. a) tr. zák. uvedl do
žádosti údaje, o kterých věděl, že jsou nepravdivé, v úmyslu způsobit škodu
velkého rozsahu. …šlo o údaje, které byly pro rozhodování o splnění podmínek
výběrového řízení pro udělování dotací naprosto zásadní a šlo o celý souhrn
nepravdivých údajů, který vyvolával obraz o přípravě a budoucím financování
projektu, na který bylo žádáno poskytnutí dotace, naprosto odlišný od reality.“
Odvolací soud rovněž uvedl: „Obžalovaný, který žádost o státní dotaci
vyhotovil, přesněji vyplnil její formulář, byl odpovědný za pravdivost údajů
vůči poskytovateli dotace (státu) a vůči němu šlo o údaje nepravdivé…“.
Podle názoru Nejvyššího soudu z popsané rekapitulace a zejména z posouzení
jednotlivých údajů uváděných obviněným v žádosti o dotaci soudem druhého stupně
vyplývá, že se jednalo o velmi podstatné okolnosti, které měly prakticky
rozhodující význam z hlediska, jak bude žádost příslušným ministerstvem
vyřízena. Formulář závazné žádosti mimo jiné vyžadoval, aby byly uvedeny údaje
charakterizující obecně prospěšnou společnost s ohledem na dosavadní zaměření
činnosti, podíl společnosti, dalších subjektů, popřípadě zahraničních zdrojů na
financování projektu a celkové příjmy a výdaje v předcházejícím kalendářním
roce včetně vyjádření okresního (magistrátního) úřadu v místě realizace
projektu, přičemž smyslem těchto údajů bylo poskytnout ministerstvu, resp.
hodnotící komisi pravdivý a úplný podklad pro rozhodnutí, zda dotaci poskytnout
či nikoliv (srov. č. l. 33 - 47 tr. spisu). K námitce dovolatele, že žádost
nemohla být podkladem pro rozhodnutí MPSV ČR, neboť vyhláška Ministerstva
financí ČR č. 40/2001 Sb. předpokládala zadokumentování celé investiční akce v
širším rozsahu, lze pouze připomenout, že zmíněný právní předpis byl vydán dne
19. 1. 2001 a účinnosti nabyl až dne 6. 2. 2001, tj. v době, kdy řízení o
předmětné žádosti již bylo ukončeno. Proto jeho případná aplikace nepřicházela
v úvahu. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný se popsaným jednáním
pokusil dosáhnout toho, aby byla poskytnuta dotace, aniž by příslušný orgán měl
pravdivé informace o financování projektu a činnosti obecně prospěšné
společnosti B. e. M. jako žadatele o její poskytnutí.
Pokud dovolatel v této souvislosti poukázal na rozhodnutí publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 27/2001 a
namítl, že v posuzovaném případě nemohl být pachatelem ani spolupachatelem
pokusu zmíněného trestného činu, neboť neměl zákonem požadovanou vlastnost
(nebyl osobou oprávněnou jednat za právnickou osobu), nelze tomuto názoru
přisvědčit.
Z jazykového a logického výkladu výše citovaného ustanovení § 250b odst. 1 tr.
zák. vyplývá, že pachatelem (spolupachatelem) trestného činu úvěrového podvodu
spáchaného při sjednávání úvěrové smlouvy může být pouze její účastník, který
uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, což
vyjadřuje i judikaturní rozhodnutí, na které obviněný upozorňuje v dovolání.
Naproti tomu pachatelem (spolupachatelem) téhož trestného činu spáchaného
podvodným jednáním v souvislosti s poskytováním subvence nebo dotace je žadatel
- fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za žadatele -
právnickou osobu žádost o dotaci sepisuje či vyplňuje a přitom v takové žádosti
uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Obviněný Mgr. A. Š. byl ředitelem obecně prospěšné společnosti, když obsahem
jeho funkce bylo mimo jiné jednat jménem společnosti v rozsahu plných mocí
svěřených mu správní radou (viz zakladatelská listina na č. l. 91 tr. spisu). Z
provedeného dokazování je rovněž zřejmé, že činnost společnosti B. e. M. po
jejím založení neprobíhala podle zák. č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných
společnostech (správní rada nezasedala nejméně dvakrát ročně, v důsledku čehož
nebyly na uvolněná místa jejích členů kooptovány další osoby, obdobně tomu bylo
i ohledně dozorčí rady, kdy např. JUDr. J. R. o svém členství v ní vůbec
nevěděla, dále nebyla vyhotovována obligatorní výroční zpráva o činnosti
společnosti). Byla prokázána stěžejní role obviněného v celém případu (srov.
tzv. skutkovou větu výroku o vině napadeného rozsudku). Již soud prvého stupně
v odůvodnění rozsudku na str. 12 k jednání obviněného uvedl: „…učinil vše
proto, aby příslušné ministerstvo žádost o dotaci zaevidovalo a projednalo,
když dokonce tuto žádost dle požadavků ministerstva doplnil o další požadované
údaje, aby tak vyhověl všem podmínkám pro zařazení žádosti do výběrového
řízení…“. Z uvedeného vyplývá trestní odpovědnost obviněného, neboť po
vypracování žádosti, kterou podepsal předseda správní rady společnosti J. H.,
žádost nejen podal, ale i doplnil a tím fakticky za obecně prospěšnou
společnost B. e. M. jednal, byť při absenci plných mocí svěřených mu správní
radou.
Podle skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů je nesporné, že obviněný
Mgr. A. Š. v postavení ředitele obecně prospěšné společnosti uvedl v žádosti o
poskytnutí dotace nepravdivé údaje a naplnil tím znaky základní skutkové
podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., když
zcela nezávisle na jeho vůli nebylo žádosti vyhověno a ani v případě následného
zrušení žádosti správní radou společnosti B. e. M., zastoupenou jejím předsedou
J. H., nebyl vůbec činný. Proto nelze uvažovat o aplikaci ustanovení § 8 odst.
3 písm. a) tr. zák. o zániku pokusu trestného činu, jak je naopak požadováno v
dovolání, neboť jednak v základní skutkové podstatě byl trestný čin dokonán a
jednak ve smyslu zmíněného zákonného ustanovení obviněný neučinil nic pro
odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda jednání obviněného vykazuje i znaky
pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 5
tr. zák., tj. zda směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu a zda tato
skutečnost je zahrnuta jeho úmyslným zaviněním.
V daném kontextu neobstojí námitka dovolatele, že jeho jednání bezprostředně a
konkrétně trestním zákonem chráněný zájem neohrožovalo a nebylo způsobilé
následek samo o sobě vyvolat, neboť podání žádosti samo o sobě k poskytnutí
státní dotace nestačilo. Soud druhého stupně sice zčásti uvedené výtce
obviněného přisvědčil v tom směru, že po případném vyhovění žádosti a schválení
projektu by musela být uzavřena smlouva o dotaci, zahrnující přesné podmínky
čerpání dotace, a teprve na základě této smlouvy by byla dotace poskytnuta.
Současně zdůraznil, že v daném případě šlo o tzv. pokus neukončený, kdy
„obžalovaný neučinil ještě vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného
činu (neuzavřel ještě smlouvu o poskytnutí dotace), současně však již svým
jednáním - uvedením nepravdivých údajů do žádosti o poskytnutí dotace - naplnil
všechny znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle
§ 250b odst. 1 tr. zák. a přitom jeho úmysl směřoval ke způsobení škody velkého
rozsahu, což se mu nepodařilo realizovat“. Rovněž uvedl: „Takové jeho jednání
nemohlo být posouzeno jako pouhá příprava, i když jednání pachatele směřující
ke způsobení škody velkého rozsahu zůstalo pouze ve stadiu přípravy.“ Proto
učinil důvodný závěr: „Tzv. kvalifikovaná skutková podstata, která je souhrnem
znaků základní skutkové podstaty a znaků podmiňujících použití vyšší trestní
sazby, byla již v některých svých znacích naplněna, a to ve znacích
odpovídajících základní skutkové podstatě. Pachatelovo jednání posuzované jako
celek tím již překročilo stadium přípravy a dostalo se do stadia pokusu, neboť
pachatel již začal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného
činu.“ (vše na str. 17 a 18 rozsudku odvolacího soudu). S tímto právním
posouzením se Nejvyšší soud ztotožňuje a pouze pro úplnost připomíná, že je v
souladu s komentovaným zněním trestního zákona.
Dovolatel se mýlí i v názoru, že předmětné jednání mělo být posouzeno jako
nezpůsobilý pokus vzhledem k jeho tvrzení, že v roce 2001 nebyly investiční
dotace vůbec poskytovány a ani při dokonání trestného činu by tak nemohlo dojít
ke způsobení kvalifikovaného následku v podobě škody. Jak již připomněl soud
prvého stupně na str. 10 odůvodnění rozsudku: „Dle schváleného Postupu
Ministerstva práce a sociálních věcí ČR pro poskytování dotací ze státního
rozpočtu ČR nestátním neziskovým subjektům pro rok 2001, účinného od 30. 6.
2000 (viz č. l. 75 - 85 tr. spisu), bylo možno žádat nejen neinvestiční dotace,
ale též dotace investiční, byť podle stanovených pravidel investiční dotace
byly poskytovány jen zcela výjimečně.“ Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem
soudů obou stupňů, že zmíněný Postup pro poskytování dotací připouštěl i
poskytnutí dotace na investice. Samotná skutečnost, že žádost o dotaci byla
obviněným za obecně prospěšnou společnost podána, svědčí o tom, že předpokládal
možnost poskytnutí dotace i na investice, když poskytnutí investičních dotací
možné bylo a obviněný ostatně právě z tohoto důvodu žádost podal. Poněvadž k
trestnosti úvěrového podvodu není zapotřebí vzniku škody, došlo k jeho dokonání
v základní skutkové podstatě již před tím, než MPSV ČR podanou žádost
posuzovalo.
Ke vzniku zamýšleného následku v podobě škody velkého rozsahu Vrchní soud v
Olomouci v odůvodnění rozsudku uvedl, že podstatou trestné činnosti obviněného
Mgr. A. Š. nebyla snaha obohatit sebe či jiného jako konkrétní fyzickou či
právnickou osobu. Jeho trestné jednání směřovalo k tomu, aby obecně prospěšné
společnosti, jejíž fungování neodpovídalo zákonu o obecně prospěšných
společnostech, byla bez splnění podmínek výběrového řízení, které byly pouze
předstírány uvedením mnoha nepravdivých údajů, poskytnuta neoprávněně státní
dotace. Jednání obviněného směřovalo k tomu, aby dotační prostředky byly
získány na úkor jiných žadatelů o dotaci a aby stát poskytl dotaci na projekt
nesplňující podmínky výběrového řízení. Odvolací soud dále zdůraznil: „…pokud
stát nehodlal za daných konkrétních podmínek daný projekt dotovat a nehodlal
poskytnout požadovanou dotaci na investice, byť k rekonstrukci jím vlastněné
budovy, vznikla by mu takovým poskytnutím dotace na základě více nepravdivých
údajů, které byly pro rozhodování o poskytnutí dotace zcela zásadně významné,
škoda ve výši odpovídající poskytnuté dotaci.“ Proto uzavřel: „…výběrové řízení
mělo zajistit, aby dotace byly poskytnuty na projekty, které z hlediska státu
měly určitou prioritu. Obžalovaný se svým jednáním snažil porušit tato pravidla
a upřednostnit trestným jednáním projekt, který podmínky výběrového řízení
vůbec nesplňoval. Jeho jednání nebylo úspěšné pouze proto, že projekt, na který
dotaci žádal, nebyl hodnotící komisí schválen k dotování ani za situace, že
údaje uvedené v žádosti o dotaci byly touto komisí považovány za pravdivé,
neboť nebylo úkolem komise jejich pravdivost posuzovat a prověřovat.“ (vše na
str. 20 a 21 napadeného rozsudku).
S odkazem na výše citované argumenty nelze s obviněným souhlasit ani v
kontextu s dovolací námitkou ohledně absence materiální podmínky trestnosti
posuzovaného činu. Obsahově shodnou námitkou, kterou již v rámci odvolacího
řízení obviněný uplatnil, se dostatečně zabýval soud druhého stupně, přičemž v
rozsudku na str. 19 rozvedl důvody podporující závěry, jenž v tomto směru
učinil. Oprávněně připomněl, že se obviněný dopustil pouze pokusu trestného
činu a že v jeho případě jde o osobu dosud soudně netrestanou, která se v
minulosti významně zasloužila o rozvoj obecně prospěšných zařízení v sociální
oblasti v okrese Opava, což nepochybně do jisté míry snižuje stupeň
nebezpečnosti jeho jednání pro společnost. Současně však zdůraznil: „…tento
pokus směřoval ke spáchání škody ve výši 19 mil. Kč, která téměř trojnásobně
převyšuje dolní hranici pojmu škoda velkého rozsahu, což výrazně stupeň
nebezpečnosti jednání obžalovaného pro společnost zvyšuje“.
Nutno doplnit, že i při posuzování materiální podmínky pro použití vyšší
trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. je třeba vycházet ze skutečnosti, že
již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon
předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen
tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani
při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně, který by odpovídal
dolní hranici zvýšené trestní sazby. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem nelze
činit závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném
případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti pokusu trestného činu úvěrového
podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 5 tr. zák.
Nejvyšší soud proto shledal, že z rozsudku odvolacího soudu (případně v
návaznosti na rozsudek soudu prvého stupně) je zřejmé, na podkladě jakých
skutečností byl učiněn závěr, že obviněný Mgr. A. Š. svým jednáním spáchal
pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 5
tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Podle názoru dovolacího soudu popis
skutku obsahuje všechny zákonné formální a materiální znaky skutkové podstaty
pokusu zmíněného trestného činu včetně posouzení výše hrozící škody, tj.
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr.
zák., jakož i dalších okolností určujících celkový stupeň společenské
nebezpečnosti jednání obviněného. Námitky obviněného, jež byly relevantní z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu, proto není možné akceptovat.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Mgr. A. Š. odmítl jako
zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr.
ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí
(trestu odnětí svobody), který uplatnil v souvislosti s podaným dovoláním.
Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu
pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil, přičemž
předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst.
1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák