6 Tdo 845/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne
17.prosince 2009 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch
obviněného P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009,
sp. zn. 10 To 36/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 81/2006, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o
d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 1 T 81/2006,
byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, odst. 2 tr. zák., a to na pokladě skutkového zjištění, jak je v
rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 224
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou let, přičemž podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák.
byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1
tr. ř. byly poškozené společnosti Česká kancelář pojistitelů, se sídlem
Štefánikova 32, Praha 5 a Vojenská zdravotní pojišťovna, se sídlem Bělehradská
130, Praha 2, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z
trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 2 T
63/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný P. J. a v jeho neprospěch státní
zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 10 To 36/2009,
bylo rozhodnuto:
I. Podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen. Za
podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. J.
(dále jen „obviněný“) je vinen, že
dne 3. 6. 2005 v 18.45 hodin řídil motocykl Yamaha XZ 550, bez registrační
značky, nepovolenou rychlostí nejméně 68 km/hod po silnici č. II/605 Plzeňskou
ulicí v Berouně směrem od centra města ke čtyřramenné křižovatce s účelovou
komunikací od obchodu Delvita a s Kollárovou ulicí, a v důsledku této rychlosti
čelně narazil do pravé zadní části osobního vozu Škoda Fabia, RZ, řízeného Ing.
P. V., který vjel do křižovatky zleva z účelové komunikace se záměrem přejet do
protilehlé ulice, přičemž při dodržení povolené rychlosti jízdy motocyklu by
se vozidla bez kolize minula; při střetu utrpěl spolujezdec obžalovaného L. R.,
těžké zranění spočívající v pohmoždění mozku při zlomeninách lebních kostí,
kterému dne 6. 6. 2005 podlehl.
Takto zjištěný skutek odvolací soud posoudil jako trestný čin ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 224 odst. 1
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §
58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
dvou let. Dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu
řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly
poškozené společnosti Česká kancelář pojistitelů a Vojenská zdravotní
pojišťovna odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
II. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu, a to výroku pod bodem I., jímž byl
zrušen rozsudek okresního soudu a obviněný byl uznán vinným trestným činem
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., podala nejvyšší státní
zástupkyně (dále též „dovolatelka“) ve prospěch obviněného dovolání, které
opřela o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího
názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka konstatovala, že popis skutku, jehož znění připomněla, doznal v
rozsudku odvolacího soudu určitých, i když nikoliv zásadních změn. Podotkla, že
okresní soud označil za zásadní příčinu dopravní nehody nedovolenou a
nepřiměřenou rychlost jízdy obviněného na motocyklu a poukázal na to, že kdyby
jel maximální povolenou rychlostí (50 km/hod), ke střetu s vozidlem, které
řídil poškozený, by vůbec nedošlo. Pokud by totiž obviněný jel nejvyšší
povolenou rychlostí, přijel by do místa střetu až poté, když by vozidlo Škoda
Fabia opustilo hlavní komunikaci. Podle prvostupňového soudu si obviněný
počínal v rozporu s právními předpisy, neboť řídil motocykl rychlostí 68
km/hod v místě, kde je maximální povolená rychlost 50 km/hod, čímž
nerespektoval pravidla silničního provozu. Ke spoluvině poškozeného okresní
soud vůbec nepřihlédl, a to ani za situace, když v rozhodnutí konstatoval, že
řidič vozidla Škoda Fabia vůbec neviděl motocykl, ač ho vidět měl a mohl.
Uvedený závěr o absenci spoluviny poškozeného dovodil především z principu
omezené důvěry v dopravě.
Dále dovolatelka poznamenala, že krajský soud, a to na rozdíl od okresního
soudu, nedovodil výlučné zavinění obviněného na dopravní nehodě, ale zhodnotil
i spoluzavinění poškozeného Ing. P. V., a to zejména proto, že jmenovaný měl
dostatečný výhled na přehlednou hlavní silnici, tedy na blížící se vozidla,
kterým měl dát v jízdě přednost, přičemž v době, kdy se do křižovatky
rozjížděl, mohl přijíždějící motocykl vidět, neboť byl vzdálen v rozmezí 51-80
m, když navíc za uvedené dopravní situace obviněný již nemohl střetu zabránit,
zatímco řidič osobního vozu mohl odvrátit střet ještě zastavením u středu
vozovky. Podle názoru odvolacího soudu nelze rychlost jízdy obviněného – 68
km/hod označit za překračující dovolenou rychlost tak výrazně, aby pozbylo na
významu nedání přednosti v jízdě druhého účastníka dopravní nehody. Též
připomněl, že nejprve byl jako viník nehody stíhán Ing. P. V. – řidič osobního
vozidla Škoda Fabia, které vjíždělo do křižovatky z vedlejší ulice, přičemž
jeho trestní stíhání bylo usnesením státní zástupkyně podle § 172 odst. 1 písm.
c) tr. ř. pravomocně zastaveno. Krajský soud tudíž dospěl k závěru, že zavinění
na nehodě lze přičíst oběma jejím účastníkům, neboť obviněný porušil svým
způsobem jízdy ustanovení § 18 odst. 1, 4 zák. č. 361/2000 Sb., avšak i další
účastník dopravní nehody, Ing. P. V., nejednal v souladu s ustanovením
citovaného zákona, pokud nedal přednost v jízdě přijíždějícímu motocyklu. Proto
zhodnotil, že spoluzavinění řidiče osobního vozu je okolností, která snižuje
společenskou nebezpečnost jednání obviněného ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1
tr. zák. a skutek je možné právně kvalifikovat pouze jako trestný čin ublížení
na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.
Podle dovolatelky nenaplňuje jednání obviněného, jak je popsáno ve výrokové
větě rozsudku soudu druhého stupně, ani znaky skutkové podstaty trestného činu,
jímž byl uznán vinným. Soudům obou stupňů vytkla nedostatečné zhodnocení
příčinné souvislosti mezi porušením dopravních předpisů jednotlivými účastníky
dopravní nehody a vzniklým následkem – předmětnou havárií. Mezi porušením
bezpečnostního předpisu a následkem musí být mimo příčinného vztahu ještě další
vztah mezi účelem předpisu a následkem vyplývajícím z toho, že smyslem
bezpečnostního předpisu je zabránit právě následkům toho druhu, který v
konkrétním případě nastal, což se typicky týká trestných činů v dopravě. V
případě, že předpis poruší oba účastníci silničního provozu, rozhodující je, že
účelem předpisu, který byl porušen, bylo zabránit právě tomu následku,
respektive účinku, který v daném případě nastal. Mezi porušením konkrétního
ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích a následkem musí vedle
příčinného vztahu existovat ještě vztah k účelu daného ustanovení. Dojde-li k
dopravní nehodě a k následnému ublížení na zdraví po střetu dvou motorových
vozidel, z nichž vozidlo jedoucí po hlavní silnici narazilo do vozidla, které
krátce předtím vjelo na hlavní silnici z vedlejší silnice, je třeba z hlediska
zavinění řidičů obou vozidel vyřešit především otázku, zda řidič vozidla
vjíždějícího z vedlejší silnice na hlavní silnici splnil svou povinnost, dal
přednost v jízdě řidiči vozidla jedoucímu po hlavní silnici, která je upravena
v § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Jestliže se tak
nestalo a povinnost dát přednost v jízdě splněna nebyla, je třeba zkoumat, zda
řidič vozidla vjíždějícího z vedlejší silnice na hlavní silnici nevytvořil
porušením této povinnosti náhlou překážku pro řidiče jedoucího po hlavní
silnici, kterou tento řidič nemohl předvídat a ani na ni včas a odpovídajícím
způsobem reagovat (rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.). Teprve poté je třeba
přihlédnout i k tomu, zda a jakým způsobem, případně v jakém rozsahu dopravní
nehodu a její následky zavinil, případně spoluzavinil, řidič vozidla jedoucího
po hlavní silnici, v konkrétním případě tím, že nedodržel dovolenou rychlost
jízdy. Jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost v jízdě
řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné
další následky je zásadně na řidiči, který přijel do křižovatky po vedlejší
silnici. Uvedené neplatí pouze za situace, jestliže řidič na hlavní silnici
jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči
přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popřípadě podstatně
ztíží, aby mu dal přednost v jízdě. Teprve poté není vyloučena odpovědnost
řidiče jedoucího zjevně nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí za vzniklou
kolizi.
V mimořádném opravném prostředku dovolatelka uvedla, že svědek Ing. P. V.
přijížděl ke křižovatce po vedlejší silnici, přičemž skutečnost, že jde o
silnici vedlejší, byla zřejmá již ze svislé dopravní značky „Dej přednost v
jízdě!“. Současně hodlal pokračovat v přímém směru na další vedlejší silnici
za křižovatkou, přejížděl tedy třípruhovou silnici o celkové šíři téměř 11 m.
Řidič vozidla Škoda Fabia Ing. P. V. před vjezdem na hlavní silnici dával
nejprve přednost vozidlům přijíždějícím zleva. Když byl s vozidlem přední částí
již mimo výseč křižovatky, v pravé polovině hlavní komunikace ve směru jízdy
motocyklisty, tj. v jeho jízdním pruhu, ucítil náraz do zadní části vozidla.
Motocyklistu předtím vůbec nespatřil. Dovolatelka připomněla, že z revizního
znaleckého posudku znaleckého ústavu člena skupiny Dekra Automobil, a. s.,
vyplynulo, že řidič vozidla Škoda Fabia mohl dopravní nehodě zabránit
zastavením před koridorem jízdy motocyklu, pokud by si přijíždějícího motocyklu
všimnul nejpozději v čase 2,0 až 1,6 sekund od počátku rozjezdu, a to
nevjížděním na hlavní silnici a vyčkáním průjezdu motocyklu, pokud by si jej
všimnul ještě před rozjezdem svého vozidla, přičemž motocyklistu vidět mohl.
Poznamenala, že svědek Ing. P. V. tedy mohl v době, kdy najížděl, respektive
vyjížděl na hlavní silnici, sledovat motocykl přijíždějící zprava po hlavní
silnici a mohl zabránit střetu tím, že by mu dal přednost v jízdě. Na druhé
straně i řidič motocyklu mohl dopravní nehodě zabránit, pokud by jel dovolenou
rychlostí, neboť zvolenou rychlostí 68 – 84 km/hod překročil povolenou rychlost
v daném úseku, čímž mohlo částečně dojít i k ovlivnění jednání svědka Ing. P.
V., když se v době rozjezdu do křižovatky motocykl nacházel ve vzdálenosti 56
až 36,1 m před místem střetu. Při zvolené rychlosti jízdy 68 až 84 km/hod
nemohl řidič motocyklu zabránit dopravní nehodě ani včasnou reakcí a náhlým
brzděním. V závěru znaleckého posudku znalci uvedli, že pokud řidič vozidla
Škoda Fabia mohl předpokládat rychlost jízdy vozidel přijíždějících po hlavní
silnici nejvýše 50 km/hod, pak technickou příčinou dopravní nehody byla
rychlost jízdy motocyklu Yamaha vyšší o cca 18 až 34 km/hod než povolená
rychlost 50 km/hod. Pokud však řidič vozidla Škoda Fabia měl předpokládat
rychlost jízdy vozidel přijíždějících po hlavní silnici vyšší než 50 km/hod,
pak technickou příčinou dopravní nehody bylo nereagování řidiče vozidla Škoda
Fabia na přijíždějící motocykl Yamaha.
S poukazem na znalecký posudek dovolatelka konstatovala, že primárně nezpůsobil
dopravní nehodu obviněný, ale svědek Ing. P. V., který vyjížděl z vedlejší
silnice na silnici hlavní a byl povinen dát přednost všem vozidlům
přijíždějícím po hlavní silnici, což bylo hlavním momentem, pro který došlo ke
střetu vozidel. Podle jejího mínění soudy nesprávně zhodnotily uvedenou příčinu
a nezhodnotily její důležitost pro následek dopravní nehody. Míra zavinění
jmenovaného svědka byla vzhledem k porušení dopravních předpisů zásadní
příčinnou dopravní nehody. V posuzované trestní věci byl soudy nesprávně
aplikován princip omezené důvěry, na jehož základě byla shledána vina na
dopravní nehodě ze strany obviněného. Tento princip znamená, že se řidič při
provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při
provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z
konkrétních okolností nebude vyplývat opak. V posuzovaném případě to byl
především svědek Ing. P. V., který porušil dopravní předpisy, a to především
ustanovení § 4 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., v návaznosti na
ustanovení § 22 odst. 1 téhož zákona, z něhož jednoznačně vyplývá, že řidič
přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní
značkou „Dej přednost v jízdě!“, musí dát přednost v jízdě vozidlům
přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci. Navíc z konkrétní dopravní situace
zcela zřejmě vyplynulo, že řidič vozidla Škoda Fabia měl na přehledné
křižovatce dostatečný rozhled, a to asi 120 – 150 m, takže po zastavení v
křižovatce mohl motocykl obviněného spatřit. Oproti tomu obviněný jako řidič
motocyklu jedoucí rychlostí 68 – 84 km/hod nemohl nehodě zabránit. Z konkrétní
dopravní situace vyplývalo, že při prvním možném spatření motocyklisty svědek
Ing. P. V. nemohl spoléhat na princip omezené důvěry, a to především za
situace, pokud měl na křižovatce, na níž k předmětné dopravní nehodě došlo,
popsaný rozhled. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil skutek jako
trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., neboť nesprávně
zohlednil míru zavinění obviněného na dopravní nehodě vzhledem k účelu
dopravního předpisu, který byl v příčinné souvislosti s havárií.
V závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 10 To 36/2009, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat
a rozhodnout. Pokud by dovolací soud shledal, že je nutno rozhodnout způsobem
předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřila souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání.
Předseda senátu Okresního soudu v Berouně nechal ve smyslu ustanovení § 265h
odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně
obviněnému a jeho obhájci s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně
vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1
písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření
neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§
265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů zakotvených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují
jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,
obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat
pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III.
ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
V mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech
vytýká, že Krajský soud v Praze nesprávně posoudil skutek, jímž byl obviněný v
odvolacím řízení uznán vinným, jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1 tr. zák. Tato námitka uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadený rozsudek je zatížen tvrzenou právní
vadou.
Trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo
jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Téhož trestného
činu podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti
způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a čin spáchá proto, že porušil
důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo
funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. zakotvuje, že k okolnosti, která podmiňuje
použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou
závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Podle § 5 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán z nedbalosti,
jestliže pachatel věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit
nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal,
že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 224 tr. zák. spolupůsobilo více
příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro
vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání
obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu
příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek
nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh.
tr.).
Z ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
právních předpisů (dále v tomto odstavci jen „zákon“ a dále v rozhodnutí jen
„zákon č. 361/2000 Sb.“), vyplývá, že řidič je kromě povinností uvedených v §
4 zákona povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a
sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
Podle § 18 odst. 1 zákona platí, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit
zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému
stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a
třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat;
smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost,
na kterou má rozhled.
Ustanovení § 18 odst. 4 zákona zakotvuje, že v obci smí jet řidič rychlostí
nejvýše 50 km/hod, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla,
nejvýše 80 km/hod.
Podle § 22 odst. 1 zákona platí, že řidič přijíždějící na křižovatku po
vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou \"Dej přednost v jízdě!\"
nebo \"Stůj, dej přednost v jízdě!\" musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo
jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo
organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty
přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Praze v rozporu s
trestním zákonem, když jednání obviněného, jak je popsáno v tzv. skutkové větě
výroku o vině napadeného rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, posoudil jako
trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.
Ze skutkových zjištění plyne, že kritického dne v městě Beroun obviněný řídil
motocykl Yamaha XZ 550, bez registrační značky, nepovolenou rychlostí nejméně
68 km/hod Plzeňskou ulicí směrem ke čtyřramenné křižovatce s účelovou
komunikací od obchodu Delvita a s Kollárovou ulicí, a v důsledku této rychlosti
čelně narazil do pravé zadní části osobního vozu Škoda Fabia, RZ, řízeného Ing.
P. V., který vjel do křižovatky zleva z účelové komunikace se záměrem přejet
do protilehlé ulice, přičemž při dodržení povolené rychlosti jízdy motocyklu
by se vozidla bez kolize minula; při střetu utrpěl spolujezdec obviněného L.
R., těžké zranění mozku, kterému dne 6. 6. 2005 podlehl.
Konstatovaným jednáním obviněný očividně porušil ustanovení § 18 odst. 1, 4
zákona č. 361/2000 Sb., neboť nejen překročil nejvyšší povolenou rychlost v
obci, ale současně při této rychlosti přepravoval na tandemu motocyklu
spolujezdce, který neměl v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 písm. h) zákona
č. 361/2000 Sb. ochrannou přilbu hlavy (byť tento nedostatek neměl podle
skutkových zjištění vliv na vzniklý následek), jak je zjevné z odůvodnění
napadeného rozsudku. V této souvislosti je potřebné zdůraznit, že k nedodržení
povolené rychlosti došlo při jízdě bezprostředně ke křižovatce, kde navíc byl
značený přechod pro chodce (viz fotodokumentace k dopravní nehodě na č. l. 10 a
násl. spisu), což obecně od řidiče vyžaduje větší opatrnost a překročení
rychlosti bylo též podstatné (při rychlosti 68 km/hod jde o navýšení o 36 %),
přičemž je nutno podtrhnout, že bylo ve smyslu důsledného uplatnění zásady in
dubio pro reo vycházeno z varianty pro obviněného nejpříznivější. Podle
revizního znaleckého posudku z oboru dopravy (ve věci byly postupně podány
celkem čtyři znalecké posudky z tohoto oboru), který vypracoval znalecký ústav
člen skupiny Dekra Automobil, a. s., s jehož závěry se po provedeném dokazování
u hlavního líčení a po vyhodnocení důkazů ztotožnil Okresní soud v Berouně a
následně též Krajský soud v Praze, jel obviněný s motocyklem před nehodou
rychlostí 68 až 84 km/hod. Z tohoto důkazu rovněž plyne, že obviněný „mohl
nehodě předejít, pokud by se pohyboval rychlostí nejvýše 50 km/hod. Při včasné
reakci by nemusel vůbec měnit směr nebo rychlost jízdy a do původního místa
střetu by rychlostí 50 km/hod dojel v době, kdy by již vozidlo Škoda Fabia
opustilo jízdní pruh motocyklu“ (č. l. 524 spisu).
V konkrétním nedodržení ustanovení § 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb. bylo
potřebné formálně spatřovat porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §
224 odst. 2 tr. zák. Za porušení důležité povinnosti lze považovat porušení jen
takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro
lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému
následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.), což by právě dopadalo na
posuzovaný skutek. Současně je ale zřejmé, že Ing. P. V., jenž řídil automobil
Škoda Fabia, porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 1 zákona č.
361/2000 Sb., neboť dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemní
komunikaci (sám uvedl, že motocykl neviděl, ač mu podle skutkových zjištění ve
výhledu nic nebránilo) a jako řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší
pozemní komunikaci označené dopravní značkou “Dej přednost v jízdě!“ nedal
přednost v jízdě motocyklu obviněného jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci.
Pokud by tak učinil, k dopravní nehodě by nedošlo. Z této skutečnosti vyplývá,
že při vzniku následku uvedeného v § 224 odst. 1 tr. zák. sice spolupůsobilo
více příčin, a to jednání obviněného a svědka Ing. P. V., avšak jednání
obviněného zůstalo příčinou nesporně důležitou a svým významem porovnatelnou s
jednáním jmenovaného. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem
se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která
spolupůsobí při vzniku následku, jestliže však jednání pachatele zůstává
takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo. Příčinná souvislost by se
přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná
příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov.
rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). V daném případě bylo porušení dopravního
předpisu obviněným v příčinné souvislosti s dopravní nehodou.
S dovoláním je potřebné souhlasit v tom směru, že účelem ustanovení § 22 odst.
1 zákona č. 361/2000 Sb. je zabránit dopravním nehodám, které často vedou, a to
kromě materiálních škod, též k újmám na zdraví lidí nebo dokonce i ke ztrátám
na jejich životech. To ostatně platí i o ustanovení § 18 odst. 4 téhož zákona,
pokud nejvyšší povolená rychlost je překročena podstatně, a navíc za výše
zmíněných okolností, jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Zjištěné, a nutno dodat výrazné spoluzavinění svědka Ing. P. V., bylo odvolacím
soudem důvodně zohledněno při právním posouzení skutku, který byl v důsledku
toho – s ohledem na nenaplnění ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. –
kvalifikován toliko podle § 224 odst. 1 tr. zák., jak vyplývá z argumentace na
str. 5 dovoláním napadeného rozsudku. V této spojitosti je třeba zároveň
podtrhnout, že uvedené překročení povolené rychlosti obviněným nedosáhlo až
takové hodnoty, aby to znamenalo, že u jmenovaného svědka již nejde o
spoluzavinění dopravní nehody, tj. aby pozbylo významu jeho nedání přednosti v
jízdě (srov. rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost je možno poznamenat, že nejprve byl trestně stíhán pro trestný čin
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. jako obviněný Ing. P. V.,
přičemž usnesením okresní státní zástupkyně v Berouně ze dne 2. 11. 2005, sp.
zn. ZT 351/2005, bylo podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. trestní stíhání jeho
osoby zastaveno (č. l. 164 až 167 spisu). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 22.
12. 2005. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že podkladem pro rozhodnutí byla
shledaná příčina dopravní nehody, a to nepřiměřená rychlost jízdy řidiče
motocyklu (podle znaleckého posudku až 91 km/hod).
Nejvyšší soud konstatuje, že v napadeném rozsudku byl odvolacím soudem
předmětný skutek důvodně posouzen jako trestný čin, jímž byl obviněný uznán
vinným, čemuž odpovídá i v rozsudečném výroku na str. 2 aplikovaná tzv. právní
věta. Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky trestného
činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. – zavinění – obviněný
jednal ve formě vědomé nedbalosti, neboť věděl, že může způsobem v trestním
zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez
přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
Obviněný nedodržel vyšší míru povinné opatrnosti, jež ohledně rychlosti
motorového vozidla konkrétně zakotvuje zákon č. 361/2000 Sb. Lze zopakovat, že
nejen podstatně překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci (nejméně o 36%),
ale současně při této rychlosti přepravoval na tandemu motocyklu spolujezdce,
který neměl ochrannou přilbu hlavy. K nedodržení povolené rychlosti též došlo
při jízdě bezprostředně ke křižovatce, kde navíc byl značený přechod pro
chodce, což obecně od řidiče vyžaduje větší opatrnost. S ohledem na tyto
skutečnosti obviněný rovněž nedodržel míru opatrnosti, kterou měl a byl schopen
jako řidič v konkrétním případě vynaložit.
Jednání obviněného, byť osoby na kterou se hledí, jako by nebyla soudně
trestána (tresty uložené před spácháním předmětného skutku jsou zahlazeny), je
nebezpečné pro společnost, neboť formou nedbalostního zavinění, a to i při
uvážení nesporného podílu svědka Ing. P. V. na celé události, způsobilo výše
konstatovaný následek. Rovněž nebylo možno zcela pominout, že jde o osobu,
která k jízdě použila neevidovaný a nepojištěný motocykl a v minulosti měla
problémy s dodržováním povinností řidiče, což je zřejmé ze záznamů v kartě
řidiče. Ve prospěch obviněného bylo Krajským soudem v Praze důvodně vzato v
úvahu, že od události uplynula delší doba a že trestní řízení není zatíženo
průtahy z jeho strany.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněné.
Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k