6 Tdo 846/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011
dovolání, které podal obviněný M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 4 To 296/2010, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 82/2009, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného M. M.o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 2 T 82/2009,
byli uznáni vinnými:
obviněný M. M.
dvěma trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť
nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. (v bodě I. a II. výroku)
a pod bodem I. výroku ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,
trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného
činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. (v
bodě III. výroku),
obviněný M. Č.
trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť
nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., jako spolupachatel
podle § 9 odst. 2 tr. zák. (v bodě I. výroku).
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný M. M. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za užití § 42 odst. 1 a § 35 odst.
1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti
roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou,
obviněný M. Č.podle § 234 odst. 1 tr. zák. za užití § 42 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a
nerozdílně nahradit poškozené V.G., na náhradě škody částku 12.000,- Kč. Podle
§ 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr.
ř. byl poškozený R. N., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku obvinění M. M.a M.Č.podali odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 4 To
296/2010, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.
ohledně obou obviněných zrušen ve výroku o vině pod body I. a II. Dále odvolací
soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl a obviněné M. M. a M. Č. uznal vinnými,
že:
I. oba obvinění
dne 14. 11. 2008 kolem 05.00 hodin, v herně O. ve W., v B., soudní okres T., po
předchozí domluvě požadovali po barmanovi T.T., vydání tržby, což on odmítl,
proto obžalovaný M. přešel za bar, poškozenému přiložil k břichu kuchyňský nůž,
vyzval ho, aby uhnul a z malého trezoru vzal peněženku s tržbou ve výši
12.000,- Kč, během tohoto incidentu poškozeného k vydání tržby vyzýval i
obžalovaný Č., který seděl u baru, následně mu zaslali zprávy SMS, ve kterých
mu vyhrožovali násilím,
a tohoto jednání se dopustili přesto, že obviněný M.M. byl pravomocným
rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 4 T 159/99,
odsouzen i jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. za
trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 9 let a tento trest vykonal dne 8. 3. 2008 a obviněný M. Č.
byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 3. 2003, sp.
zn. 1 T 183/2002, odsouzen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku se zkušební dobou
na tři roky, dne 14. 10. 2005 mu byl nařízen výkon tohoto trestu, dále byl
rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Tm
69/2004, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 32 Tm
20/2005, odsouzen mimo jiné pro dva trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, z
výkonu těchto trestů byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v
Karlových Varech ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 40 Pp 443/2006, a by1a mu
stanovena zkušební doba v trvání šesti let.
II. obviněný M.M.sám
dne 21. 11. 2008 kolem 22.12 hodin, v restauraci P. S., v ulici S. v B., pod
záminkou koupě mobilního telefonu nejprve požadoval po číšníkovi R. N.,
rozměnění bankovky v hodnotě 5.000,- Kč, když poškozený řekl, že nemá peníze,
odešel obžalovaný směrem k WC, když se vrátil, měl na pravé ruce nasazený
kovový boxer, šel za barový pult, otevíral zásuvky a domáhal se vydání peněz,
poškozeného ohrožoval boxerem, a když ten chtěl uschovat číšnickou peněženku do
zásuvky, obžalovaný ho odstrčil a peněženku vzal i s částkou cca 10.000,- Kč a
stravenkami v hodnotě 800,- Kč, a to ke škodě K. B.,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že obžalovaný M. M.byl pravomocným
rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 4 T 159/99,
odsouzen i jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. za
trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 9 let a tento trest vykonal dne 8. 3. 2008.
Tímto jednáním podle odvolacího soudu spáchali:
obviněný M. M.dva zločiny loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (v bodech I.
a II. výroku),
obviněný M. Č. zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě I.
výroku).
Obvinění byli odsouzeni:
obviněný M. M.za dva zločiny loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a za
trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu
ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 221 odst. 1 tr. zák., ohledně
nichž zůstal napadený rozsudek beze změny, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 59 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody ve výměře jedenácti roků; podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl
pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
obviněný M.Č. podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře osmi roků, pro jehož výkon byl podle
§ 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu (výrokům o vině pod body I. a II. a
výroku o trestu) podal obviněný M. M. prostřednictvím obhájce dovolání, které
opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho
názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
obsaženém v jeho výroku o vině a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Současně v podrobnostech zrekapituloval dosavadní průběh soudního řízení.
Důvod dovolání obviněný shledal v tom, že skutky, jejichž spácháním byl uznán
vinným, nevykazují všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1
tr. zákoníku (resp. ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák.), jak je právně posoudily
soudy obou stupňů. Namítl, že k tomu, aby se jednalo o zločin loupeže, musel by
použít proti poškozeným T.T. a R.N.násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí
v úmyslu zmocnit se cizí věci. Uvedl, že nikdy nepopíral, že v předmětných
hernách skutečně v danou dobu byl a s poškozenými komunikoval, v žádném případě
jim však nevyhrožoval ani nepoužil násilí v úmyslu zmocnit se peněz. Ve
stíhaném skutku lze proto spatřovat nanejvýš trestný čin krádeže podle § 247
odst. 1 tr. zák., eventuálně pokud soudy obou stupňů měly z provedeného
dokazování za prokázané skutkové okolnosti – použití násilí nebo bezprostřední
pohrůžky násilí vůči poškozeným, mělo být jeho jednání posuzováno také ve
vztahu k možnému naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235
tr. zák., čímž se soudy nezabývaly.
Podle obviněného došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení i použitím
ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku a s tím spojenému mimořádnému zvýšení
trestu odnětí svobody, pro něž však nebyly splněny podmínky. Vytkl, že z
napadeného rozsudku odvolacího soudu není zcela zřejmé, na základě jakých
skutečností soud dospěl k závěru o použití zmíněného ustanovení trestního
zákoníku a uložení trestu ve zvýšené trestní sazbě.
Za nesprávné hmotně právní posouzení obviněný označil i posouzení jednání
popsaného pod body I. a II. rozsudku odvolacího soudu jako dvou samostatných
zločinů loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (prvostupňovým soudem
posouzené jako dva trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.). Namítl,
že v podané obžalobě státní zástupce kvalifikoval předmětné jednání jako
pokračující trestný čin loupeže, soudy obou stupňů však uvedené jednání
kvalifikovaly jako dva samostatné trestné činy, popř. zločiny loupeže, aniž by
se otázkou pokračování v trestném činu zabývaly. Současně připomněl, jak je
vymezeno „pokračování v trestném činu“ v zákoně s tím, že podle jeho názoru
byla naplněna citovaná definice a jednání mělo být posouzeno jako pokračující
trestný čin.
Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že odvolací soud neodstranil popsané
vady rozsudku soudu prvního stupně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 30. 8. 2010, č. j. 4 To 296/2010-468, jakož i další rozhodnutí
obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v podání ze dne 2. 6.
2011, č. j. 1 NZO 181/2011-11, sdělila, že se Nejvyšší státní zastupitelství
nebude k dovolání obviněného M. M. věcně vyjadřovat. Současně vyslovila
souhlas, aby za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání, a to i ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M.. je přípustné [§
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,
obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat
pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III.
ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný M. M. v podrobnostech vytýká, že jednání pod body I. a II.
výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu bylo nesprávně právně posouzeno, což
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje. Nejvyšší
soud proto posuzoval, zda napadený rozsudek je zatížen obviněným tvrzenými
právními vadami.
Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti
jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci.
Z ustanovení § 116 tr. zákoníku plyne, že pokračováním v trestném činu se
rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem
naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou
spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou
a souvislostí v předmětu útoku.
Ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je
spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně
porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle názoru Nejvyššího soudu vykazuje jednání obviněného M. M., jak je popsáno
pod body I. a II. výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Toto
konstatování je namístě, neboť proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci. V případě jednání pod bodem I. rozsudečného výroku požadoval po
poškozeném barmanovi T. T. vydání tržby, což on odmítl, proto obviněný „…přešel
za bar, poškozenému přiložil k břichu kuchyňský nůž, vyzval ho, aby uhnul a z
malého trezoru vzal peněženku s tržbou ve výši 12.000,- Kč…“. Při jednání pod
bodem II. výroku o vině obviněný požadoval po číšníkovi R. N. rozměnění
bankovky v hodnotě 5.000,- Kč, když poškozený řekl, že nemá peníze, odešel
směrem k WC, když se obviněný vrátil „…měl na pravé ruce nasazený kovový boxer,
šel za barový pult, otevíral zásuvky a domáhal se vydání peněz, poškozeného
ohrožoval boxerem, a když ten chtěl uschovat číšnickou peněženku do zásuvky,
obžalovaný ho odstrčil a peněženku vzal i s částkou cca 10.000,- Kč a
stravenkami v hodnotě 800,- Kč...“. Podanému dovolání je nutno přisvědčit v
tom, že pod body I. a II. rozsudečného výroku rozhodnutí odvolacího soudu jde o
pokračující jednání ve smyslu znění § 116 tr. zákoníku, neboť jednotlivé dílčí
útoky (tj. body I. a II.) byly vedeny jednotným záměrem obviněného, naplnily
skutkovou podstatu stejného trestného činu, byly spojeny podobným způsobem
provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Tento
nedostatek však není takového charakteru, aby bylo nutno napadený rozsudek
zrušit a učinit ve věci nové rozhodnutí, jak bude blíže rozvedeno v závěru
tohoto usnesení. Obviněný spáchal zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zák.], jenž zahrnuje
všechny jeho podstatné znaky, když protiprávní jednání spáchané ve dnech 14.
11. 2008 a 21. 11. 2008 bylo očividně cíleně zaměřeno na porušení zájmů
chráněných trestním zákonem.
Ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku zakotvuje, že pachateli, který znovu
spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro
takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v
horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž
horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného
zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo
možnost nápravy pachatele je ztížena.
V daném případě je předně splněna podmínka, že obviněný M. M. znovu spáchal
zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový zvlášť závažný zločin potrestán.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 4 T 159/99,
byl totiž uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako
zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání devíti let, který vykonal dne 8. 3. 2008. U
tohoto úmyslného trestného činu činila horní hranice trestní sazby deset let,
přičemž podle § 14 odst. 3 věty za středníkem tr. zákoníku zvlášť závažnými
zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí
svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Rovněž jsou splněny i
další podmínky, které vyžaduje shora citované ustanovení § 59 odst. 1 tr.
zákoníku, že závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a
ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.
Při rozhodování o trestu Krajský soud v Ústí nad Labem přihlížel nejen k povaze
a závažnosti spáchaného trestného činu, ale i k poměrům obviněného M. M., k
dosavadnímu způsobu jeho života, k možnosti jeho nápravy a k dalším
skutečnostem. Z odůvodnění rozsudku mimo jiné vyplývá, že obviněnému nemohla
být přiznána žádná polehčující okolnost, naopak mu přitěžují závažná zjištění k
jeho osobě. Soud druhého stupně oprávněně zdůraznil: „...na jeho osobu nebylo
dostatečné ani působení přísným nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 9
roků, neboť tento nejen, že nezanechal páchání trestné činnosti, ale dopustil
se totožného trestného činu, a to dvěma útoky. Jako výraznou přitěžující
okolnost soud na straně obžalovaného shledal speciální recidivu, kdy obžalovaný
je již potřetí soudně projednáván pro trestný čin loupeže, z čehož lze usoudit,
že předchozí tresty, a to i přísné nepodmíněné tresty, jak výše naznačeno, na
jeho osobu neměly žádný vliv a spíše se tak naplňují závěry znaleckého posudku
z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, že trestnou činnost považuje za
běžný prostředek k opatření si finančních prostředků. Dále i v tomto případě
soud nemůže opomenout, že ke spáchání obou skutků (správně mělo být útoků)
trestného činu loupeže došlo za využití zbraně…“ (vše na str. 14 rozsudku
odvolacího soudu). Dovolací soud toliko dodává, že nelze pominout ani
skutečnost, že nynější zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku obviněný
spáchal jen osm měsíců po vykonání trestu odnětí svobody za předchozí trestný
čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Jak již bylo řečeno, jednání, které obviněný M.M. spáchal pod body I. a II.
výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, mělo být správně posouzeno jako
pokračující zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Tento nedostatek
však není nezbytně nutné napravovat. Při správném právním posouzení skutku by
byl totiž obviněnému ukládán úhrnný trest odnětí svobody podle § 173 odst. 1
tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku, a to při
uvážení totožných skutečností, které byly výše popsány. Problematika
pokračování v trestném činu je dostatečně řešena stávající soudní judikaturou a
její posuzování v rozhodovací praxi soudů zpravidla nečiní potíže.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. f) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. M., neboť je zcela zřejmé, že
projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka,
která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního
významu. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž
rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k