6 Tdo 851/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28.
listopadu 2002 dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. 11 To 186/2002, který rozhodoval jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.
zn. 3 T 154/2001, a rozhodl t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 3 T
154/2001, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 221 odst. 1 tr. zák., protože dne 31. 3. 2001 po 02.00 hod. před barem
v obci B. p. B., po předchozím nedorozumění udeřil pěstí do obličeje L. H.,
čímž mu způsobil zlomeninu spodiny očnice vpravo, dislokovanou zlomeninu nosu,
zhmoždění krční páteře a tržnou ránu pod pravým okem s pracovní neschopností do
1. 5. 2001.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1, § 59
odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost
zaplatit náhradu škody poškozeným L. H., ve výši 3.937,50 Kč a V. z. p. ČR, O.
p. M. B., ve výši 7.357,90 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození
odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. K, odvolání, které bylo usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. 11 To 186/2002, podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. 11
To 186/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne
12. 2. 2002, sp. zn. 3 T 154/2001, podal obviněný J. K. prostřednictvím svého
obhájce dne 3. 9. 2002 dovolání, které bylo Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi
doručeno dne 4. 9. 2002. Dovolání obviněný podal do výroku o vině, a to s
poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný uvádí, že jeho jednání mělo být posouzeno jako čin v nutné obraně
podle § 13 tr. zák. Zdůrazňuje, že byl poškozeným L. H. napaden a útok
odvracel jedinou ranou proti jmenovanému, čímž celý incident skončil. Tvrdí, že
pokud by poškozeného neudeřil pěstí, jistě by útok poškozeného pokračoval. Jeho
úder pěstí proto neměl charakter oplácení, ale odvracel trvající útok. Obviněný
polemizuje se závěrem soudu prvního stupně, že pokud na základě výzvy
poškozeného vyšel před restauraci, musel být srozuměn s tím, že mezi nimi dojde
ke rvačce. V této souvislosti uvádí, že s poškozeným šel ven, neboť obtěžoval
společnost a chtěl ho vyzvat, aby svého jednání zanechal a konflikt urovnat.
Rovněž konstatuje, že nebylo prokázáno, zda si poškozený nemohl své zranění
částečně způsobit pádem v restauraci. V tomto směru považuje hodnocení důkazů
soudy obou stupňů jako velmi volné. Závěrem dovolání obviněný zdůrazňuje, že v
jeho jednání nejde o trestný čin, ale o nutnou obranu. Proto navrhl, aby
Nejvyšší soud po přezkoumání napadených rozhodnutí zrušil usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. 11 To 186/2002, a uložil, aby věc
byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
K dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího
názoru nelze reakci obviněného na danou situaci posoudit jako jednání v nutné
obraně, neboť nebyly splněny podmínky § 13 tr. zák., a to z důvodu její
naprosto zjevné nepřiměřenosti. V této souvislosti poukazuje na znalecké
zjištění ohledně charakteru zranění poškozeného, které bylo způsobeno „velikou
razancí úderu“, jímž obviněný odvracel nepoměrně slabší útok poškozeného pěstí,
který se obešel bez následků na jeho zdraví. Proto reakce obviněného na jednání
poškozeného postrádala adekvátnost, zohlednitelnou k vyvození jeho
beztrestnosti. Státní zástupkyně považuje právní posouzení jednání obviněného
soudy obou stupňů jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.
zák. za správné a odpovídající hmotnému právu. Proto navrhla, aby Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jeho dovolání jako zjevně
neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§ 265c tr. ř./ předně shledal, že dovolání
obviněného J. K. je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno
osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze toto podání učinit /§ 265e odst. 1 tr. ř./.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako
určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo že nešlo o žádný
trestný čin. Lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení.
Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v
dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a
nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud totiž není další odvolací
instancí, nemůže v tomto směru přezkoumávat zákonnost postupu soudů obou
stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich
konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní
posouzení skutku.
Námitky obviněného J. K. ohledně důvodu, proč odešel s poškozeným L. H. ven
před bar a tvrzení, že si jmenovaný mohl svá zranění částečně přivodit až po
konfliktu s ním, směřují proti konečným skutkovým zjištěním učiněným soudem
prvního stupně, a proto je z výše uvedeného důvodu nelze podřadit pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud není oprávněn
posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v § 265b tr. ř.
Pokud by dovolání obviněného bylo podáno jen z takovýchto námitek, bylo by
nutno ho odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Obviněný J. K. v dovolání také namítá, že jednal v nutné obraně ve smyslu § 13
tr. zák., což podle jeho názoru soudy obou stupňů chybně neakceptovaly. Jde
proto o námitku, že napadené usnesení spočívá na nesprávném hmotně právním
posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru je však
dovolání zjevně neopodstatněné.
Podle § 13 tr. zák. (ustanovení o nutné obraně) čin jinak trestný, kterým někdo
odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem,
není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku. Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst.
1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Nutná obrana vymezená trestním zákonem předpokládá přímo hrozící nebo trvající
útok ze strany útočníka (útočníků) na život, zdraví, majetek nebo i další
hodnoty chráněné trestním zákonem, přičemž obránce (obránci) je oprávněn použít
takové jednání, způsobilé ho bezpečně odvrátit. Pro posouzení otázky, kdo je
útočníkem a kdo útok odvrací, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo
začal s útokem. Institut nutné obrany ovšem nelze aplikovat v případě, kdy obě
osoby jsou připraveny na sebe vzájemně útočit a dojde mezi nimi k fyzickému
napadání. V tomto případě nelze jednu osobu považovat za útočníka a druhou za
obránce, a není přitom rozhodující ani skutečnost, kdo s fyzickým napadáním
začal.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval soud prvního stupně (následně i
odvolací soud) v rozporu s ustanovením § 13 tr. zák., když dospěl k závěru, že
obviněný J. K. nejednal v nutné obraně. Ze skutkových zjištění, jak jsou
uvedena ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedena v
jeho odůvodnění mimo jiné vyplývá, že již předtím na diskotéce v Sokolovně měl
obviněný s poškozeným L. H. fyzický konflikt. Poté poškozený v baru opakovaně
vyzýval obviněného, aby s ním šel ven, což akceptoval. Tuto skutečnost soud
prvního stupně vyhodnotil tak, že obviněný šel s poškozeným před bar s vědomím,
že zde dojde k vzájemnému fyzickému napadení. Zde poukázal na jeho výpověď, v
níž uvedl, že tušil, že pokud jde s poškozeným ven před bar, zřejmě zde dojde k
nějakému fyzickému konfliktu. Soud prvního stupně zdůraznil, že tento závěr si
z výzev poškozeného udělaly i další osoby, které s obviněným seděly u stolu,
svědci J. F., J. Ř., M. M. a L. P., přičemž v tomto směru poukázal na jejich
výpovědi. Ze skutkového zjištění rovněž vyplývá, že venku před barem poškozený
napadl úderem pěstí obviněného, který jej následně udeřil pěstí do obličeje,
čímž mu způsobil výše popsaná poranění. V této souvislosti soud prvního stupně
konstatoval, že pro posouzení věci (zda v případě J. K. šlo o jednání v nutné
obraně) je nerozhodné, kdo zasadil první ránu, neboť iniciativa k vzájemnému
napadení vyšla jak od poškozeného, tak i od obviněného, který jeho výzvy
akceptoval a šel s ním ven. Šlo tedy o oplácení útoku útokem, nikoliv o
odvracení útoku obranou.
Pokud na základě zmíněných skutkových zjištění soudy obou stupňů neshledaly u
obviněného podmínky pro posouzení jeho jednání jako činu v nutné obraně, nelze
tomuto hmotně právnímu posouzení vytýkat pochybení.
Soud prvního stupně rovněž důvodně kvalifikoval jednání obviněného J. K. jako
trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., neboť skutková
zjištění ve věci umožňovaly závěr, že jinému (L. H.) úmyslně ublížil na zdraví,
přičemž tomuto právnímu posouzení skutku odpovídá i ve výroku o vině použitá
právní věta. Proto v tomto ohledu nelze ani odvolacímu soudu vytýkat pochybení.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. K. odmítl, neboť ho
shledal zjevně neopodstatněným. Z toho důvodu nemohl postupovat podle § 265i
odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k