6 Tdo 852/2025

Judikát 6 Tdo 852/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:25.02.2026

Spisová značka:6 Tdo 852/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.852.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí Hodnocení důkazů

Zásada bezprostřednosti

Odvolací řízení

Zavinění

Úmysl nepřímý

Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. § 2 odst. 6 tr. ř. § 263 odst. 6, 7 tr. ř. § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku § 2918 předpisu č. 89/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:CD 6 Tdo 852/2025-582

USNESENÍNejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 44 To 103/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 26/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 3 T 26/2023, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Poškozený P. V. byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. K odvolaní státního zástupce a poškozeného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 44 To 103/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově uznal obviněného vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Dále obviněnému uložil nahradit poškozenému bolestné ve výši 179 735 Kč a za ztížení společenského uplatnění 500 000 Kč. Se zbytkem druhého uvedeného nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Trestné činnosti se podle odvolacího soudu dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 23. 9. 2022 v době kolem 16:18 hodin na pozemní komunikaci v ulici XY, na úrovni SVO č. XY, v Praze XY, u konce svodidel s nájezdem od křižovatky XY, poté, co nejprve v křižovatce ulic XY a XY svou jízdou ohrožoval poškozeného P. V., v reakci na jednání poškozeného, který v době, kdy jejich vozidla zastavila za sebou v koloně, vystoupil ze svého vozidla zn. Volvo V60, přistoupil k vozidlu obviněného a vyfotil jej na svůj mobilní telefon, do poškozeného ve chvíli, kdy tento stál před levým blatníkem vozidla obviněného, svým vozidlem zn. BMW iX xDrive40, ač si byl přítomnosti poškozeného vědom, najel tak, že poškozenému narazil levým blatníkem do pravé dolní končetiny.

Když jej následně jeho manželka, spolujezdkyně K. K., upozornila, že zřejmě stojí vozidlem poškozenému na noze, obviněný s vozidlem couvnul o kousek dozadu a poškozenému přejel nohu v oblasti nártu znovu. Poté poškozený upadl na zem. Obviněný způsobil poškozenému zranění spočívající v tříštivé zlomenině horního konce pravé holenní kosti a tříštivé zlomenině hlavičky pravé lýtkové kosti s otokem a podkožním krevním výronem na hřbetu pravé nohy.

Tato zranění omezovala poškozeného v obvyklém způsobu života především nemožností jakékoli chůze po dobu minimálně 6-8 týdnů a délka pracovní neschopnosti může u poškozeného trvat po celou dobu léčby, dokud není poškozený schopen chůze zcela bez podpory, tedy i několik měsíců. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejprve s odkazy na judikaturu Ústavního soudu vyjádřil přesvědčení, že je třeba v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v dovolacím řízení přezkoumávat porušení zásady bezprostřednosti, a poté namítl, že odvolací soud porušil tuto zásadu tím, že podstatně změnil skutková zjištění, aniž by provedl dostatečné dokazování ve veřejném zasedání. Změna skutkového stavu byla založena pouze na výslechu jednoho svědka, fotografiích a zvukovém záznamu, přičemž nebyly zohledněny znalecké posudky a výslechy znalců provedené soudem prvního stupně.

5. Odvolací soud podle obviněného nesprávně dovodil úmyslnou formu zavinění, ačkoli z dokazování vyplynulo, že obviněný důvodně spoléhal na možnost bezpečného odjetí z místa konfliktu. Znalecké posudky i výpovědi znalců, které jsou podle obviněného opomenutými důkazy, neboť je odvolací soud nevzal v potaz, potvrzují, že technicky bylo možné s vozidlem bezpečně přejet do jiného jízdního pruhu. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by byl smířen s tím, že dojde ke střetu s poškozeným, což je klíčové pro závěr o nepřímém úmyslu.

Rozsudek neobsahuje bližší odůvodnění, že by byl s takovým následkem srozuměn, a není to patrné ani z popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku, neboť pouhá vědomost o přítomnosti poškozeného nestačí k dovození smíření obviněného s tím, že poškozeného srazí. Jeho vědomost o pozici poškozeného v okamžiku rozjetí vozidla také nebyla v řízení prokázána. Obviněný neměl s podobnou situací (konflikt s poškozeným) zkušenost a roli u něj hrál i stres a obava o zdraví sebe a manželky. Mohl tak ze svého subjektivního pohledu spoléhat, že se mu z místa podaří odjet, aniž by ohrozil poškozeného.

6. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný odvolacímu soudu vytknul, že přisoudil rozhodující význam výpovědi svědka M. H., která se zásadně liší od jeho předchozích výpovědí, je vnitřně rozporná a motivovaná negativním postojem vůči řidičům vozidel BMW. Tato výpověď byla navíc provedena bez možnosti reakce znalců, kteří ji nemohli zahrnout do svých závěrů. Odvolací soud se přitom nezabýval její věrohodností a nevypořádal se s rozpory mezi touto výpovědí a ostatními důkazy, čímž podle obviněného porušil zásadu volného hodnocení důkazů, ačkoli podle obviněného fakticky nastala tzv. situace „tvrzení proti tvrzení“. Podle obviněného z provedených důkazů nevyplývá, že by se rozjel v okamžiku, kdy poškozený stál v dráze jeho vozidla. Ani odvolacím soudem provedené důkazy nemohou zvrátit skutkové zjištění, že obviněný spoléhal na svou možnost z místa konfliktu odjet, aniž by došlo ke kontaktu s poškozeným.

7. Obviněný dále namítl že odvolací soud nesprávně posoudil otázku spoluzavinění poškozeného.

Z dokazování podle něj jednoznačně vyplynulo, že poškozený svým jednáním – zejména vystoupením z vozidla a fotografováním obviněného – vyprovokoval vznik nehodového děje. Znalecký posudek navíc potvrdil, že poškozený neměl důvod vozidlo opouštět. Obviněný má za to, že se jedná o tzv. viktimologické spoluzavinění, které mělo být zohledněno při rozhodování o náhradě škody. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

8. V rámci zákonné dovolací lhůty obviněný svůj mimořádný opravný prostředek prostřednictvím svého obhájce doplnil v tom smyslu, že Nejvyššímu soudu k důkazu předložil doplněk znaleckého posudku Ing. Michala Kešnera, znalce z oboru silniční dopravy, z něhož se podle obviněného podává, že popis události svědkem M. H. před Městským soudem v Praze je technicky nereálný. Podle znalce existuje z technického pohledu situace, kdy dovolatel mohl z místa konfliktu odjet, aniž by došlo ke střetu s vozidlem poškozeného, vozidlem svědka M. H. nebo s poškozeným.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitka porušení zásady bezprostřednosti neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, převzal podstatnou část skutkových zjištění nalézacího soudu a vlastní dokazování provedl pouze v rozsahu, kde měl pochybnosti. Změna v popisu skutku spočívala v odstranění pojmu „z nedbalosti“, který je právním hodnocením, nikoliv skutkovým zjištěním. Příslušnou pasáž pak odvolací soud správně nahradil vyjádřením, že obviněný si byl přítomnosti poškozeného vědom.

10. Státní zástupce má za to, že rozdíl mezi rozsudky nalézacího a odvolacího soudu spočívá především v právním hodnocení skutkového stavu. Nalézací soud sice konstatoval, že obviněný věděl o pohybu poškozeného v blízkosti vozidla, ale přesto jeho jednání kvalifikoval jako nedbalost. Takový závěr však neodpovídá § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný neměl žádný konkrétní důvod, na který by mohl spoléhat, že ke střetu nedojde. Vědomí o přítomnosti poškozeného a absence jakéhokoliv ověření jeho polohy svědčí podle státního zástupce o srozumění s možným následkem, tedy o nepřímém úmyslu. Skutková úvaha soudu prvního stupně spočívající v tom, že při vědomí o pohybu poškozeného v blízkosti vozidla se s ním obviněný střetnout nechtěl, chtěl pouze co nejrychleji opustit místo konfliktu, vylučuje podle státního zástupce pouze úmysl přímý, nikoli srozumění s takovým následkem jako nutnou obětí pro dosažení svého záměru.

11. Obviněný tvrdil své domnění, že se poškozený pohybuje k zadní části jeho vozidla. Netvrdil tedy podle státního zástupce, že by ho k zadní části vozidla skutečně jít viděl. Tuto domněnku ničím neověřil. Taková poloha poškozeného nebyla vzhledem k místu srážky možná, navíc by poškozeného musel vidět projít kolem jeho okénka a ve zpětném zrcátku, které si měl před rozjetím zkontrolovat, neboť vyjížděl ze svého jízdního pruhu a mohl se zde pohybovat např. cyklista.

Státní zástupce uvedl, že obviněný nemohl racionálně předpokládat, že poškozený zmizel z jeho jízdní dráhy, a jeho rozhodnutí rozjet se bylo činěno s vědomím rizika střetu, přičemž neměl nic, co by tomu mohlo zabránit. Jde tedy o typický případ úmyslu nepřímého. Státní zástupce připomněl, že výhledové poměry obviněného nebyly nijak výjimečné a pohyb chodců v bezprostřední blízkosti vozidla v zákrytu předním sloupkem je součástí běžné řidičské zkušenosti např. při vyjíždění z parkovišť nebo vyčkávání na přechodu.

12. Námitka nevěrohodnosti svědka M. H. podle státního zástupce neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný pouze polemizuje s hodnocením důkazů, které odvolací soud provedl řádně. Výpověď svědka nebyla deformována ani bezdůvodně přeceněna. Státní zástupce má za to, že obviněný se snaží o revizi skutkových zjištění, která jsou pro právní kvalifikaci irelevantní. Státní zástupce rovněž upozornil na překročení odbornosti soudního znalce Ing. Michala Kešnera, který se vyjadřoval k psychickému rozpoložení obviněného a jeho možnému očekávání pohybu poškozeného směrem k zadní části vozidla, což mu jako znalci z oboru dopravy nepřísluší. Ani případné přihlédnutí k těmto závěrům by podle státního zástupce nezměnilo závěr o nepřímém úmyslu.

13. K námitce údajné provokace poškozeným státní zástupce uvedl, že prvotní příčinu konfliktu zavdal obviněný svým jízdním manévrem. Jednání poškozeného nebylo následováníhodné, ale nemělo podstatný vliv na vznik trestněprávního následku. Spoluzavinění poškozeného může z hlediska viny hrát roli pouze tedy, pokud se na vzniku následku podílelo podstatným způsobem (k tomu státní zástupce poukázal na č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). V daném případě mu nelze přiznat relevanci, neboť dominantní příčinou bylo jednání obviněného, který se rozjel směrem, kde se mohl poškozený nacházet.

Podle státního zástupce si obviněný ve své argumentaci protiřečí, pokud na jedné straně tvrdí, že jednal z nedbalosti, a na druhé straně rozvíjí úvahy o provokaci, která má význam pouze u úmyslných trestných činů. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/10, je podle státního zástupce nepřípadný, neboť se týká zcela odlišné skutkové situace. Ačkoli si lze i u nedbalostního jednání představit, že poškozený mohl u obviněného např. zvýšit stres, konkrétně v tomto případě obviněný netvrdil, že by zazmatkoval či jednal zkratkovitě, ale že se o svém jízdním manévru domníval, že je zcela bezpečný.

14. Závěrem státní zástupce uvedl, že mu není obsah doplňku znaleckého posudku znám, ale dokazování se v řízení o dovolání zpravidla neprovádí (§ 265r odst. 7 tr. ř.) a k výjimečnému doplnění dokazování v této věci chybí důvody. Technická možnost bezpečného projetí mezi vozidly poškozeného a svědka P. V. nijak nevylučuje srozumění obviněného s možným střetem s poškozeným. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

15. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku, že nadále trvá na svém dovolání a jeho doplnění.

Odvolací soud měl provést dokazování alespoň v rozsahu odpovídajícím změně skutkových zjištění, což se nestalo. Podle obviněného se soud neodchýlil pouze v právním posouzení, ale i ve skutkových závěrech, a jeho postup tak odporuje zásadě bezprostřednosti. Obviněný nesouhlasil s tvrzením státního zástupce, že nebyla prokázána skutková okolnost, která by mohla představovat nepřiměřený důvod ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tvrdil, že šlo o subjektivní přesvědčení, které nebylo technicky vyvráceno. Jeho jednání odpovídá nedbalostnímu, nikoli úmyslnému zavinění. Není logicky možné, aby úmyslem obviněného bylo nenásilně se vyhnout konfliktu odjezdem, přičemž by počítal s možností sražení poškozeného. Možnost odjet mezerou mezi vozidly zde byla a dovolatel poškozeného v cestě neviděl, tedy se důvodně domníval, že mu nic nebrání z místa odjet.

16. Odvolací soud učinil podle obviněného skutkové závěry o nemožnosti bezpečného odjezdu v rozporu s důkazy. Nehodnotil věrohodnost výpovědi svědka M. H. ani její reálnost z technického pohledu. Pokud jsou podle státního zástupce skutková zjištění plynoucí z této výpovědi irelevantní, není zřejmé, jak tedy mohl na jejím základě odvolací soud dospět k jinému závěru o vině než soud prvního stupně. Podle obviněného je třeba zohlednit i spoluzavinění poškozeného, který bez důvodu vystoupil ze svého vozidla. Jeho jednání bylo článkem v řetězci, bez něhož by k jeho poranění nedošlo. Pokud by poškozený nevystoupil a nejednal tak, jak jednal, obviněný by se nepokusil z místa odjet.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

17. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.

18. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

21. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

může nesprávná realizace důkazního řízení vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Naplnění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje významné narušení procesu dokazování mající za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

22. V rámci citovaného dovolacího důvodu uplatnil obviněný argumentaci, která výše vymezeným mantinelům neodpovídá. Zejména podrobně rozebral výpověď svědka M. H. před odvolacím soudem z hlediska její věrohodnosti, porovnal ji s jeho předchozími výpověďmi a závěry posudku Ing. Michala Kešnera, znalce z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská. Věnoval se řadě detailů, které však pro posouzení věci nejsou významné a u nichž lze nepřesnosti přičíst časovému odstupu výpovědi svědka od popisované události, popřípadě jeho špatnému odhadu, pokud jde o vzdálenosti (mezi vozidly).

V tomto duchu předložil Nejvyššímu soudu také doplnění dovolání, jehož obsahem byl doplněk znaleckého posudku jmenovaného znalce, který měl po technické stránce doložit nereálnost popisu události ze strany svědka. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí a v dovolacím řízení se přezkoumává napadené rozhodnutí zásadně z hlediska těch podkladů, které měl k dispozici odvolací soud (viz také § 265r odst. 7 tr. ř.). Případné nové důkazy způsobilé zvrátit skutkové závěry, na nichž je odsouzení založeno, může obviněný uplatnit v rámci návrhu na obnovu řízení.

K předloženému doplňku znaleckého posudku lze nicméně poznamenat, že nic zásadně nového nepřináší. Doplněk posudku se mimo otázky reálnosti postavení vozidel, jak je popsal svědek, jejímž účelem je zjevně přesvědčit Nejvyšší soud o nevěrohodnosti výpovědi svědka jako celku, soustředí na otázku, zda mohl obviněný z místa konfliktu odjet, aniž by došlo ke střetu s vozidlem poškozeného, vozidlem svědka M. H. nebo s poškozeným. V tomto ohledu doplněk znaleckého posudku pouze stručně opakuje závěr, který již od znalce zazněl v předchozím řízení.

Kromě toho součástí formulace položené otázky byl předpoklad, že poškozený pokračoval v chůzi směrem k zadní části vozidla, který však neodpovídá odvolacím soudem učiněným skutkovým zjištěním. Závěr, kde přesně se poškozený při rozjetí vozidla nacházel či mohl nacházet a zda o něm obviněný věděl, nepřísluší činit znalci, neboť vychází z hodnocení několika důkazů a je tedy úkolem soudu. Ani argumentace obsažená v doplnění dovolání tedy žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

23. V části dovolání věnované výpovědi svědka M. H.

obviněný mimo jiné tvrdil, že se odvolací soud otázkou věrohodnosti tohoto důkazu nezabýval, byť zde fakticky nastala situace „tvrzení proti tvrzení“. Taková situace zde však zjevně nenastala, neboť se tím rozumí procesní situace, kdy proti sobě stojí tvrzení obviněného a tvrzení poškozeného při absenci jakýchkoli dalších důkazů. V posuzovaném případě se jednak bavíme o výpovědi svědka, který neměl žádný vztah ani k jedné z procesních stran. Mimo výpovědí obviněného a poškozeného, svědka M. H. a manželky obviněného měly přitom soudy k dispozici řadu dalších důkazů, zejména lékařské zprávy dokládající újmu na zdraví, fotografie, znalecké posudky a další.

Současně se nelze ztotožnit s názorem, že by odvolací soud pominul otázku věrohodnosti svědka M. H. K té se dostatečně vyjádřil soud prvního stupně, přičemž odvolací soud se s jeho hodnocením v tomto směru zjevně ztotožnil, považoval však za nepřesnou interpretaci obsahu svědecké výpovědi soudem prvního stupně, a z tohoto důvodu vyslechl svědka ve veřejném zasedání sám.

24. V další části pasáže nadepsané dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný napadl závěr odvolacího soudu týkající se možného spoluzavinění poškozeného. Uplatněné námitky však tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají a bude jim věnována pozornost dále v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

25. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě pak s jistou dávkou tolerance odpovídá námitka, kterou obviněný poněkud nesystematicky přiřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a sice že skutečnosti, které vyplynuly z výpovědi svědka M. H., jsou v přímém rozporu se znaleckými posudky a výslechy znalců (obviněný má patrně na mysli Ing. Michala Kešnera a Ing. Stanislava Kadlece, znalce z oboru dopravy, odvětví silniční doprava). Podle obsahu dovolání se jedná o skutkové závěry učiněné z obsahově rozporných důkazů, které se staly podkladem právního závěru o subjektivní stránce, konkrétně tedy, zda mohl obviněný bezpečně odjet z místa konfliktu či zda si byl vědom přítomnosti poškozeného v blízkosti svého vozidla ve směru, kterým se rozjel. Námitka je však zjevně neopodstatněná, neboť skutková zjištění, která z označených důkazů vyplynula, ve skutečnosti v žádném, natož zjevném, rozporu s obsahem těchto důkazů nejsou.

26. Uvedenou námitku navázal obviněný na svou argumentaci týkající se údajného porušení zásady bezprostřednosti odvolacím soudem, kterému bude ještě dále věnována pozornost. Na tomto místě tedy postačí konstatovat, že odvolací soud zopakoval při veřejném zasedání některé důkazy, a to výslech M. H., fotografie z místa nehody pořízené poškozeným, manželkou obviněného a svědkem M. H., zvukový záznam volání svědka na tísňovou linku a také propouštěcí zprávu poškozeného z nemocnice). Tyto důkazy pak odvolací soud hodnotil v kontextu skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně z dalších důkazů provedených v hlavním líčení.

27. Zejména na základě výpovědi svědka M. H. a fotografií se podrobně věnoval pohybu poškozeného před vozidlem obviněného.

Učinil při tom závěr, že obviněný věděl o přítomnosti poškozeného před vozidlem v momentě, kdy poškozený pořizoval fotografii, neboť na něj měl ničím nezakrytý výhled. I za situace, kdy by poškozený pokračoval směrem k levému boku vozidla BMW a byl by v době střetu s vozidlem již v oblasti zakrytého výhledu obviněného předním tzv. A sloupkem jeho vozidla, si dále podle odvolacího soudu musel být obviněný jeho přítomnosti vědom, neboť poškozený nemohl z vozovky jen tak zmizet. Současně jej obviněný neviděl odejít do pravé části svého výhledu čelním oknem vozidla.

Nejvyšší soud dodává, že také z ničeho – včetně dovolací argumentace – nevyplývá, že by měl obviněný poškozeného vidět bočním okénkem na své straně, tedy že by se snad poškozený měl pohybovat kolem dveří na straně řidiče vozidla BMW (v takovém případě by jej zde musel vidět také svědek M. H.), či že by jej viděl odejít kamkoli jinam. Z dovolací argumentace de facto vyplývá pouze tolik, že se poškozený měl pohybovat směrem k zadní části vozidla, proto se měl obviněný domnívat, že má možnost z místa odjet (směrem mírně vlevo a vpřed).

28. Z logiky věci je vyloučeno, aby se poškozený těsně před rozjetím vozidla pohyboval směrem k pravé části vozidla BMW a dozadu, načež by jej obviněný ztratil ze zorného pole, neboť pak by nemohlo ke střetu vůbec dojít. Pokud chtěl obviněný říci, že se poškozený pohyboval směrem před levou stranu vozidla a následně kolem dveří řidiče dozadu, pak by jej opět musel po obejití levého blatníku a krátkého momentu, kdy byl částečně zakryt tzv. A sloupkem, opět spatřit skrz boční okénko na své straně, což však neuvádí. Vzhledem k tomu mu z logiky věci muselo být zřejmé, že se poškozený v momentě rozjetí vozidla nacházel právě před jeho levým blatníkem, v místě, kde mohl být částečně zakrytý výhled. Jak správně uvedl odvolací soud, poškozený nemohl z vozovky zmizet. Obviněný se tak v žádném případě nemohl domnívat, že z místa odjede, aniž by došlo k fyzickému kontaktu jeho vozidla s poškozeným.

29. Znalecký posudek Ing. Michala Kešnera hodnotil tuto možnost z technického hlediska jako reálnou za předpokladu, že by obviněný očekával pohyb poškozeného od levého blatníku k zadní části vozidla, tedy by mohl spoléhat na to, že se minou. Pro takový závěr však nesvědčí skutková zjištění, která odvolací soud učinil nejen na základě výpovědi M. H., jak tvrdí obviněný, ale také na základě fotografií a logicky i ze samotné skutečnosti, že došlo k následku, neboť právě skutečnost, že došlo ke sražení poškozeného, svědčí o tom, v jakém časovém horizontu se událost odehrála a že poškozený neměl čas odejít do míst, kde by obviněný mohl spoléhat na to, že ke kontaktu s jeho tělem nedojde.

Krátký časový rámec celé události je ostatně patrný také z výpovědi M. H., který poškozeného pohybujícího se před vozidlem přestal sledovat, neboť chtěl vidět reakci obviněného, načež obviněný podle jeho vyjádření cukl s vozidlem (z čehož je navíc zřejmé, že poškozený nemohl být od vozidla příliš vzdálen, jinak by k následku nedošlo) a poté se již poškozený nacházel na zemi. Při ataku svědecké výpovědi M. H. dovolatel zcela pominul, že shodně vypověděl sám poškozený P. V.

Ten pořídil z bezprostřední blízkosti fotografii obviněného (i jeho manželky) přes čelní sklo vozu, evidentně z místa přímo naproti řidiči (viz fotografie na č. l. 65). K dalšímu snímku spolujezdkyně se již nedostal, neboť vozidlo obviněného mu již najelo na nohu. Z obou výpovědí je tedy skutkově vyloučena varianta o jakémsi přesunu poškozeného k zadní části vozidla obviněného a časová prodleva, díky které by směl obviněný nabýt dojmu o neškodnosti jeho následného jízdního manévru, jímž prokazatelně poškozeného srazil a zranil.

Skutečnost, že by se měl poškozený pohybovat dozadu kolem dveří řidiče, nevyplývá ani z výpovědi obviněného a jeho manželky. Pokud by k tomu ale hypoteticky mělo dojít, pak by následek mohl nastat pouze za situace, kdy by poškozený svůj směr pohybu náhle změnil a doslova se vrhl před rozjíždějící se vozidlo obviněného, což je ovšem maximálně nepravděpodobné, neboť poškozený neměl žádný důvod ohrožovat vlastní život snahou svým tělem zastavit rozjíždějící se motorové vozidlo obviněného. Při hodnocení pohybu poškozeného není bez zajímavosti ani skutečnost, že utrpěl poranění na pravé noze.

Vzhledem k tomu, že byl otočen čelem k vozidlu, je zřejmé, že se v momentě sražení nemohl nacházet dále než právě u levého blatníku vozidla.

30. Z uvedeného je patrné, že závěry odvolacího soudu nejsou v žádném rozporu se zjištěními, která soud prvního stupně učinil ze znaleckých posudků Ing. Michala Kešnera a Ing. Stanislava Kadlece. Závěr o možném vyhnutí se poškozenému učinil Ing. Michal Kešner jako hypotetický, přičemž znalci nepříslušelo hodnotit provedené dokazování a činit z něj skutkový závěr o pohybu poškozeného před a kolem vozidla obviněného. Znalec se tedy neměl zabývat otázkou, zda se obviněný mohl poškozenému vyhnout či se mohl domnívat, že se mu vyhne.

Pokud jde o závěr, že se poškozený na určitý okamžik pravděpodobně ocitl v zákrytu tzv. A sloupku, kde byl pro obviněného částečně neviditelný, ten odvolací soud do svého popisu skutkového děje pojal (viz bod. 19. odůvodnění rozsudku). Závěr obou znalců ohledně pravděpodobného postavení vozidel poškozeného, M. H. a obviněného a možnosti obviněného z místa odjet, aniž by došlo ke kontaktu s těmito vozidly, není pro posouzení věci podstatný. Podstatné je, že obviněný si byl vědom přítomnosti poškozeného ve směru své jízdy a již z tohoto důvodu se z místa bezpečně vzdálit nemohl.

Na okraj lze poznamenat, že pokud by postavení vozidel zjevně vylučovalo, aby mezi nimi obviněný projel, pak by jeho úmysl nemohl směřovat primárně k opuštění místa. V takovém případě by ovšem stěží šlo uvažovat jinak, než že jeho jediným záměrem bylo srazit poškozeného, tedy by se z právního hlediska muselo jednat o přímý úmysl. Takový závěr odvolací soud neučinil, takže i z toho je zřejmé, že skutkové závěry vyplývající z předmětných znaleckých posudků v tom rozsahu, v jakém odpovídají jejich znalecké odbornosti, do svého hodnocení skutkového stavu pojal.

31. Citované znalecké posudky a výslechy znalců označil obviněný za opomenutý důkaz. Ačkoli obecně lze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

takové námitky uvádět, obviněný zdůvodnil tuto výhradu způsobem, z něhož je zjevné, že se má jednat o zcela jinou situaci.

32. Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).

33. Důkazy citovanými znaleckými posudky a výslechy znalců prováděl v hlavním líčení soud prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal. Hodnocením těchto důkazů byl odvolací soud ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. vázán. Citované důkazy odvolací soud ve veřejném zasedání neprováděl a nebylo to ani navrhováno. Námitka obviněného zde de facto směřuje opět k tvrzenému rozporu mezi skutečnostmi, které vyplynuly z výpovědi svědka M. H., a citovanými znaleckými posudky. Obviněný odvolacímu soudu vytýkal, že se k těmto důkazům nevyjádřil.

K tomu ovšem odvolací soud neměl důvod, neboť k hodnocení těchto důkazů soudem prvního stupně neměl výhrady a z nich učiněné závěry, jak již bylo výše vysvětleno, nejsou se závěry odvolacím soudem nově učiněnými v žádném rozporu. Obviněný se ve skutečnosti domáhá odlišného hodnocení uvedených důkazů, konkrétně toho, aby na jejich základě byl učiněn závěr, že měl možnost z místa činu bezpečně odjet, aniž by došlo ke kolizi nejen s ostatními vozidly, ale především s poškozeným. Takový závěr ovšem z těchto důkazů logicky nevyplývá a skutečnost, že jej odvolací soud neučinil, z nich nedělá opomenutý důkaz.

34. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolání zjevně neopodstatněné.

35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

36. Z uvedeného výkladu je patrné, že tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá podstatná část námitek, které mu obviněný ve svém dovolání podřadil.

37. Námitka porušení zásady bezprostřednosti jako taková nespadá pod žádný z dovolacích důvodů. Pokud by jí přesto měla být v dovolacím řízení věnována pozornost, muselo by se jednat o závažné porušení práva obviněného na spravedlivý proces s reálným dopadem na výsledek řízení. Vzhledem k tomu, že jde o zásadu týkající se procesu dokazování, lze si v tomto směru představit situace, které v současné právní úpravě vymezuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinými slovy, pokud by porušení zásady bezprostřednosti mělo mít za následek vznik zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů nebo by v souvislosti s ním došlo k situaci, kterou by bylo možno nahlížet jako opomenutý či procesně nepoužitelný důkaz, bylo by namístě se příslušnou námitkou zabývat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. V tomto smyslu se již výše Nejvyšší soud vyjádřil k údajnému rozporu výpovědi svědka M. H. a závěrů znalců z oboru silniční dopravy. Další výhrady, které obviněný s odkazem na zásadu bezprostřednosti vznesl, pak o porušení práva na spravedlivý proces svědčit zjevně nemohou. Obviněný odvolacímu soudu vytýká objem důkazů, které ve veřejném zasedání zopakoval, v porovnání s tím, jaké množství důkazů provedl a jaký čas dokazování věnoval soud prvního stupně. Argumentace vyznívá až do podoby požadavku, aby odvolací soud činnost soudu prvního stupně v rozporu s ustanovením § 263 odst. 6 tr.

ř. nahrazoval. To samozřejmě nelze připustit a Nejvyšší soud pouze konstatuje, že odvolací soud v posuzované věci zcela správně ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. provedl pouze ty důkazy, které hodnotil odchylně od soudu prvního stupně, a které byly pro jeho rozhodnutí (změněné oproti soudu prvního stupně) podstatné. Za situace, kdy se odvolací soud od posouzení věci soudem prvního stupně odchýlil v části týkající se subjektivní stránky, je zcela logické, že neprováděl znovu celé rozsáhlé dokazování, ale soustředil se pouze na několik málo důkazů, které podle něj vyznívaly jinak, než vyplynulo z jím přezkoumávaného rozhodnutí, a které mu umožnily učinit v této části přesnější skutkový a potažmo právní závěr.

Situace, kdy dokazování prováděné u odvolacího soudu trvá podstatně kratší dobu, než tomu bylo před soudem prvního stupně, ostatně je a má být pravidlem.

Byť tedy obviněný ve svém dovolání podal obsáhlý teoretický výklad s četnými odkazy na judikaturu, konkrétní výhrady, které následně vůči odvolacímu soudu směřoval, žádné porušení práva na spravedlivý proces nesignalizují. Lze plně souhlasit se stanoviskem státního zástupce, že elementární skutková zjištění před odvolacím soudem zůstala zachována, přičemž nová formulace skutku správně eliminovala obvodním soudem zakomponovaný právní pojem zavinění obviněného. Gró invence odvolacího soudu tedy spočívá v jiném právním posouzení zavinění obviněného, u něhož s ohledem na skutková zjištění (v podstatě totožná se závěry soudu prvního stupně – viz bod 30. jeho rozsudku) bylo shledáno vědomí, že se poškozený před přední částí vozidla obviněného musí nacházet.

38. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá ani námitka týkající se zavinění, neboť ji obviněný zakládá na vlastní verzi skutkového děje, resp. na zpochybnění věrohodnosti výpovědi svědka M. H. K tomu se již Nejvyšší soud vyjádřil výše. Na tomto místě tak postačí shrnout, že pokud si podle skutkových zjištění byl obviněný vědom přítomnosti poškozeného před svým vozidlem, musel být také nepochybně srozuměn s tím, že poškozeného uvedením vozidla do pohybu směrem vpřed a vlevo pravděpodobně srazí a způsobí mu újmu na zdraví.

Jiná možnost ani logicky nepřichází v úvahu, neboť si v takové situaci nelze představit nic, co by střetu mohlo reálně zabránit. Ani obviněný nic konkrétního v tomto směru neuvedl a jeho tvrzení, že spoléhal na svou možnost z místa odjet, aniž by ke střetu s poškozeným došlo, je založeno na ignorování skutečnosti, že se poškozený v daném okamžiku na daném místě nacházel, tedy nejde o žádnou konkrétní okolnost způsobilou zabránit střetu. Obviněný popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku vytýká, že je zde zachycena pouze jeho vědomost o přítomnosti poškozeného na silnici, která podle něj nestačí k dovození smíření obviněného s tím, že poškozeného srazí.

Námitka podle Nejvyššího soudu postrádá logiku, neboť není zřejmé, co jiného by měl obviněný očekávat, když se směrem, kde mohl vidět či předpokládat přítomnost poškozeného, s vozidlem rozjel. Skutkový popis považuje Nejvyšší soud v návaznosti na použitou právní kvalifikaci za zcela dostačující a vyhovující požadavkům § 120 odst. 3 tr. ř. Je naprosto zřejmé, že pokud si byl zmíněné podstatné skutečnosti obviněný vědom a přesto uvedl vozidlo do pohybu, musel být nejméně srozuměn se specifikovaným následkem na zdraví poškozeného, jak je velmi přiléhavě rozvedeno v pasážích bodů 19.

až 21 rozsudku odvolacího soudu. Závěr o zavinění obviněného podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy v úmyslu nepřímém, je tak i věcně správný.

39. Jedinou námitkou, kterou lze (opět s jistou dávkou tolerance) uvedenému dovolacímu důvodu podřadit, tak zůstává výhrada proti posouzení spoluzavinění poškozeného. Obviněný zde napadá závěr odvolacího soudu učiněný v souvislosti s posouzením nároku na náhradu nemajetkové újmy, lze tak mít za to, že se námitka týká právě tohoto výroku, byť obviněný přímo nespecifikoval, čeho se touto výhradou domáhá a proč ji uvedl.

Nutno připomenout, že dovolací argumentaci nemůže Nejvyšší soud za obviněného dotvářet. Dovolání je značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, který lze podat pouze prostřednictvím obhájce, ze zákonem vymezených důvodů, Nejvyšší soud se proto může zabývat pouze těmi námitkami, které jsou v něm v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeny (viz č. 46/2013-I Sb. rozh. tr.).

40. Nejvyšší soud tedy pouze konstatuje, že závěr odvolacího soudu, podle něhož se poškozený na vzniku škody podílel jen v zanedbatelné míře, je správný. Neopodstatněná je výtka, že takový závěr nemá oporu v provedených důkazech a že odvolací soud v této souvislosti žádný důkaz neprovedl. Odvolací soud žádným způsobem neměnil skutková zjištění týkající se chování a dalších okolností na straně poškozeného před a v průběhu skutkového děje mimo výše uvedeného upřesnění pohybu poškozeného v blízkosti vozidla obviněného, k čemuž potřebné důkazy zopakoval.

Neměl proto žádný důvod provádět v tomto směru další dokazování. Součástí skutkového stavu, se kterým odvolací soud v tomto směru pracoval, bylo také zjištění, že poškozený neměl legitimní důvod z vozidla vystoupit a že tímto jednáním porušil dopravní předpisy. Je ovšem třeba říci, že porušení zákona o silničním provozu není protiprávním jednáním směřujícím vůči obviněnému. Ve stejné pozici by se z tohoto pohledu nacházel jakýkoli chodec, který by se rozhodl si v danou chvíli zkrátit cestu kolem vozidla obviněného, přičemž by sotva koho napadlo, že by to snad mělo do nějaké míry opravňovat řidiče k úmyslnému najetí na něj či takové jednání, byť i zčásti, omlouvat.

41. Podstatné je, že aby se mohlo jednat o spoluúčast poškozeného na vzniku újmy ve smyslu § 2918 o. z., je nutné, aby jednání poškozeného, či obecněji okolnosti, které se mu přičítají, byly v příčinné souvislosti s jejím vznikem. Byť byla přítomnost poškozeného v daném místě a čase okolností, bez které by k následku nedošlo, nejednalo se o dostatečně významnou okolnost, která by měla následek (relevantně) zapříčinit, za situace, kdy obviněný o jeho přítomnosti před vozidlem věděl a k uvedení vozidla do pohybu ho v daném okamžiku nic nenutilo.

Jednání poškozeného před vznikem jeho újmy na zdraví není z pohledu vzniku následku srovnatelně významné se skutečností, že obviněný ze své vůle uvedl do pohybu vozidlo, ačkoli si byl vědom přítomnosti poškozeného v jeho blízkosti ve směru jízdy a nebezpečnosti takového počínání, tedy křehkosti lidského těla oproti síle a hmotnosti vozidla. Jednání obviněného je zde příčinou, která přímo směřovala k následku. Oproti tomu jednání poškozeného spočívající v pohybu na vozovce a focení obviněného a jeho manželky nebylo takové povahy, že by snad měl na jeho základě poškozený újmu na svém zdraví předvídat.

Poškozený se pohyboval na vozovce za situace, kdy vozidla stála v koloně, a věděl, že je před čelním sklem vozidla obviněného pro něj dobře viditelný. Z jím pořízené fotografie je ostatně patrné, že na jeho přítomnost obviněný a jeho manželka reagovali úsměvem a gesty. Mohl proto očekávat, že i kdyby se kolona dala do pohybu, vyčká obviněný jeho nastoupení do vozidla, než se sám rozjede.

Jeho jednání tedy evidentně potřebnou souvislost s následkem nemá, neboť následek bezprostředně nevyvolalo. Rozjetí vozidla bylo v daném případě zcela na vůli obviněného.

42. Pokud pak jde o údajné vyprovokování ze strany poškozeného, obviněný současně uvedl, že byl přesvědčen o možnosti odjet z místa bezpečně, aniž by poškozeného ohrozil. Netvrdil tedy, že poškozeného srazil v afektu vyvolaném jeho jednáním, např. proto, že se bál, že jej poškozený jde vytáhnout z vozidla. Neuvedl ani, že by jednal ve stresu a zkratkovitě. V rámci své obhajoby obviněný trval na tom, že poškozený se poblíž jeho vozidla nenacházel, resp. jej neviděl, a že mohl prostor bezpečně s vozidlem opustit.

Není proto jasné, k čemu jej měl poškozený vyprovokovat. Pokud by nicméně na pomyslné misky vah bylo položeno předchozí jednání poškozeného spočívající ve vulgárním nadávání obviněnému a snaze o pořizování fotografií na straně jedné a úmyslné najetí vozidlem proti člověku na straně druhé, jeví se prvně popsané jednání oproti ohrožení přinejmenším zdraví člověka skutečně jako marginální. Žádný slovní a podobný útok, jakkoli urážlivý, nemůže ani částečně omluvit sražení automobilem způsobilé v krajním případě zapříčinit i smrt dotčené osoby.

Zatímco obviněným citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 357/2004, se týkal zcela jiných skutkových okolností (vyprovokování v daném případě spočívalo v tom, že poškozený napadl žalovaného a jeho ženu za účelem odcizení kabelky s částkou 100 000 Kč) a projednávanému případu je nepřiléhavý, jako přiléhavý se naopak jeví rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že slovní útoky a urážky ze strany žalobce nebyly v příčinné souvislosti s jeho následným fyzickým napadením žalovaným (viz body 19.-23.).

43. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy dovolání rovněž zjevně neopodstatněné.

V. Způsob rozhodnutí

44. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 2. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu