6 Tdo 859/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25.
listopadu 2008 dovolání, které podal obviněný M. K., proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 12 To 437/2007, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T
160/2006, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21.
2. 2008, sp. zn. 12 To 437/2007, z r u š u j e . Současně se zrušují další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 2 T 160/2006,
byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b
odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v
rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250b
odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl
podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dva a půl roku.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný M. K. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 12 To 437/2007,
byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu
zrušen. Dále za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. odvolací soud znovu
rozhodl a obviněného M. K. uznal vinným
tím, že v rámci vytvoření si podmínek pro čerpání dotace pro rozpočtový rok
2003 na projekt s názvem Obnova malé vodní elektrárny v Z., podprogramu
„Podpora obnovy majetku subjektů provozujících energetické liniové stavby“, o
kterou požádal v červnu 2003 a jejíž přiznání důvodně očekával, nechal si od Z.
O., jednatele společnosti O. spol. s r. o., vystavit s textem „fakturujeme vám
dle přiloženého soupisu práce a dodávky na M. Z.“ tři faktury, a to fakturu ze
dne 8. 10. 2003 na částku 260.203,70 Kč, kterou jmenované společnosti jako
dodavateli zaplatil bezhotovostní platbou ze svého účtu dne 16. 10. 2003,
fakturu ze dne 6. 11. 2003 na částku 377.111,70 Kč, kterou dodavateli zaplatil
bezhotovostní platbou ze svého účtu dne 14. 11. 2003 a fakturu ze dne 14. 11.
2003 na částku 680.400,- Kč, kterou dodavateli zaplatil bezhotovostní platbou
ze svého účtu uskutečněnou dne 20. 11. 2003, ačkoli společnost O. spol. s r. o.
prováděla stavbu rodinného domu obžalovaného, ale na opravě, ani na jakýchkoliv
jiných pracích na malé vodní elektrárně v Z. se nepodílela, přičemž poté, co mu
byla z výše uvedeného programu podpory přiznána pro rozpočtový rok 2003 dotace
ve výši 1.147.000,- Kč rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ČR ze dne
19. 11. 2003, které mu bylo spolu s podmínkami použití této dotace doručeno
téhož dne, předložil dne 24. 11. 2003 tyto faktury spolu s výpisy ze svého
bankovního účtu finančnímu manažerovi podprogramu – Č. z. a r. b., a. s.,
přičemž následně finanční částka ve výši přiznané dotace, t. j. ve výši
1.147.000,- Kč byla jmenovanou bankou dne 26. 11. 2003 zaslána na účet
obžalovaného a způsobil tak škodu v uvedené výši státu, zastoupenému Finančním
úřadem v Benešově.
Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §
250b odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon
podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v
trvání jednoho roku.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu (výroky o vině a trestu) napadl obviněný M.
K. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru „rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním
posouzení“.
V podání obviněný připomněl, jak ve věci rozhodl Krajský soud v Praze. Uvedl,
že skutková podstata úvěrového podvodu byla do trestního zákona zařazena jeho
novelou v roce 1997 s tím, že základní skutková podstata obsahuje dva podvodné
typy, a to úvěrový podvod a podvod subvenčně dotační. U základních skutkových
podstat ve smyslu § 250b odst. 1, 2 tr. zák. se nevyžaduje ani způsobení škody,
ani obohacení pachatele či někoho jiného. Postačí nepravdivé uvedení, resp.
zatajení relevantních údajů pro úvěrovou smlouvu, anebo použití úvěru, subvence
či dotace na jiný než sjednaný účel. V návaznosti na to obviněný konstatoval,
že rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (dále jen „MPO ČR“) č.
149/2003 ze dne 19. 11. 2003 mu byla přiznána na projekt, pod názvem „Obnova
malé vodní elektrárny v Z.“, dotace ze státního rozpočtu České republiky na rok
2003 ve výši 1.147.000,- Kč. Podkladem pro přiznání dotace byly znalecké
posudky založené ve spise, v nichž byla popsána a vyčíslena škoda způsobená
povodní. Celkový rozpočtový náklad projektu byl 1.490.000,- Kč, a to jako
neinvestiční náklady (z toho vlastní zdroje činily 343.000,- Kč a dotace ze
státního rozpočtu činila 1.147.000,- Kč. V souladu s tímto rozhodnutím si
obviněný zřídil zvláštní účet u e., na který mu byla dne 26. 11. 2003 připsána
dotace v částce 1.147.000,- Kč. V souladu s rozhodnutím MPO ČR ohledně
prodloužení termínu k dokončení projektu obviněný zahájil dodávky elektřiny dne
15. 12. 2004. Zdůraznil, že vlastní rozhodnutí o přiznání dotace je svým
způsobem absurdní, neboť mu stanovilo celou řadu podmínek, které musel splnit,
přičemž rozhodnutí MPO ČR bylo datováno dnem 19. 11. 2003 s tím, že je povinen
dotaci vyčerpat do 14. 11. 2003. Tuto však na zvláštní účet obdržel až dne 26.
11. 2003.
Obviněný uvedl, že nemůže obstát výrok o vině trestným činem úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit způsobem, že bez
souhlasu oprávněné osoby použil dotaci na jiný než určený účel. Konstatoval, že
zjištěný skutek je ve výroku rozsudku popsán tak, že měl očekávat přiznání
dotace podle shora uvedeného projektu, a proto si nechal vystavit od Z. O.,
jednatele O. spol. s r. o., tři faktury, ačkoliv tato společnost se na opravě
malé vodní elektrárny údajně nepodílela. Poté, co po přiznání dotace
rozhodnutím MPO ČR ze dne 19. 11. 2003 předložil tyto faktury Č. z. a r. b.,
měl způsobit státu škodu ve výši 1.147.000,- Kč. Obviněný zmínil, že krajský
soud dospěl k závěru, že měl po formální i materiální stránce svým jednáním
naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 250b odst. 2 tr.
zák., přičemž v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že opravu malé vodní elektrárny
Z. v plném rozsahu skutečně realizoval, jak je zřejmé ze závěrů znaleckého
posudku ze dne 10. 11. 2005. Připomněl i konstatování odvolacího soudu, že v
prosinci 2004 byl po opravě škod spuštěn provoz elektrárny a dále závěry
znaleckého posudku, že výše škody na nemovitosti malé vodní elektrárny činila
nejméně 1.037.310,- Kč. Tento závěr se opíral o znalecký posudek znalce J. J.
ze dne 28. 9. 2003. Znalecký posudek Ing. H. hovořil o tom, že škoda způsobená
povodněmi na technologickém zařízení představovala nejméně částku 380.000,- Kč,
resp. tuto částku musela nutně přesáhnout (nejméně o 500.000,- Kč). Podle
závěrů soudu musel do opravy malé vodní elektrárny investovat nejméně částku
1.900.000,- Kč, přičemž do výše této investice lze zahrnout i vyčerpanou státní
dotaci.
Dále obviněný poukázal na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu s tím, že
rozporně uvádí: „Na jednu stranu je nutno konstatovat, že takové zjištění
nemůže nic změnit na závěru, že obžalovaný účelovou dotaci, která mu byla
poskytnuta ze státního rozpočtu na rok 2003 na opravu malé vodní elektrárny Z.,
použil na jiný než určený účel a naplnil tak zákonné znaky základní skutkové
podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák. Na
druhou stranu však výše zmíněné okolnosti posuzovaného případu, konkrétně
okolnost, že obžalovaný jednáním, které je mu kladeno za vinu, způsobil škodu
značnou, podle mínění odvolacího soudu skutečně jen stěží zvyšuje stupeň
společenské nebezpečnosti citovaného trestného činu v míře podstatné. V této
souvislosti je třeba mít na zřeteli, že zájmem státu při poskytování takto
účelových dotací především bylo, aby malá vodní díla byla po povodních v srpnu
2002 opravena a jako plně funkční znovu uvedena do provozu, přičemž tomuto
závazku obžalovaný dostál, i když není pochyb o tom, že samotnou dotaci od
státu čerpal způsobem, kterým se dostal do konfliktu se zákonem a dopustil se
trestného činu podle § 250b odst. 2 tr. zák.“
Podle obviněného nelze z popisu skutku a ani z odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu dovodit, na základě jakých důkazů soud dospěl k závěru, že se měl
dopustit trestné činnosti. Provedenými důkazy, a to zejména znaleckými posudky,
nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se žádné trestné činnosti nedopustil.
Namítl, že zjištěný skutek, jak je ve výrokové části rozsudku popsán, byl
nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv z jeho popisu lze dovodit, že
znaky žádného trestného činu neměl. Rovněž došlo k porušení ustanovení § 2
odst. 5 tr. ř. – konkrétně zásady materiální pravdy. Obviněný vytkl, že z
provedených důkazů nelze vyvodit závěr o tom, že by bez souhlasu oprávněné
osoby použil dotaci na jiný než určený účel. Namítl, že tak úmyslně neučinil a
poskytnutou dotaci použil pouze za stanovených podmínek k opravě a zprovoznění
malé vodní elektrárny. Proto dovodil, že zjištěný skutek je ve výroku o vině
popsán tak, že žádné konkrétní zjištění nenaplňuje zákonný znak, že by měl bez
souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použít úvěr, subvenci nebo dotaci
na jiný než určený účel. Krajský soud se nevypořádal se subjektivní stránkou
trestného činu, jehož se měl dopustit a který je možno spáchat pouze úmyslně.
Obviněný vyslovil nesouhlas s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, podle
něhož po formální i materiální stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák., přičemž v této
souvislosti poukázal na ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. ohledně obsahu
rozsudku. Současně prezentoval názor, že se soud nevypořádal s hodnocením
materiální stránky trestného činu ve smyslu znění § 3 odst. 4 tr. zák., neboť
se měl zabývat posouzením skutku z hlediska ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. a
teprve poté uvažovat, zda mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného
činu včetně jeho společenské nebezpečnosti. V této spojitosti opětovně odkázal
na odůvodnění rozsudku, v němž odvolací soud na str. 9 konstatoval: „…zájmem
státu při poskytování účelových dotací především bylo, aby malá vodní díla byla
po povodních v srpnu 2002 opravena a jako plně funkční znovu uvedena do
provozu, přičemž tomuto závazku obžalovaný dostál…“.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil ve všech výrocích rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 12 To
437/2007-370, dále ve smyslu § 265m odst. l tr. ř. sám ve věci rozhodl
rozsudkem a jeho osobu zprostil obžaloby, neboť skutek, jak je v napadeném
rozsudku popsán není trestným činem, popřípadě aby Krajskému soudu v Praze či
soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout. Současně podle § 265r odst. 1 tr. ř. navrhl, aby o dovolání bylo
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce poukázal na vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. v zákoně s tím, že v jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného
činu nebo znaky žádného trestného činu neměl. V dovolání, které se o tento
dovolací důvod opírá, nelze vznášet pochybnosti o správnosti skutkových
zjištění, navrhovat opakování důkazů, respektive provádění důkazů dalších,
popř. jinak hodnotit důkazy již provedené a namítat, že soud prvního či druhého
stupně opřel své rozhodnutí o důkazy získané způsobem, který neodpovídal
předepsanému procesnímu postupu. V návaznosti na to státní zástupce s odkazem
na příslušné části dovolání uvedl, že obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu
odpovídá námitka, že zjištěný skutek, jak je popsán ve výrokové části
rozsudku, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv z jeho popisu
lze dovodit, že znaky žádného trestného činu nemá. Dodal, že při posuzování
těch pasáží mimořádného opravného prostředku obviněného, které odpovídají
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dospěl k závěru o
zjevné neopodstatněnosti převážné části uplatněných námitek.
Podle názoru státního zástupce je východiskem pro zkoumání existence
uplatněného důvodu dovolání především popis skutku obsažený v příslušném výroku
napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z
hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních
odvětví), které mohou vyplývat i z odůvodnění rozhodnutí. Rovněž poukázal na
konkrétní znění tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině napadeného
rozsudku Krajského soudu v Praze a současně připomněl znění trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák.
Dále státní zástupce konstatoval, že v případě obviněného M. K. bylo
rozhodnutí o přiznání inkriminované dotace vydáno dne 19. 11. 2003 (skutečnost,
že obviněný měl podle skutkového tvrzení soudu druhého stupně před datem 19.
11. 2003 „důvodně očekávat“ poskytnutí dotace, je irelevantní s ohledem na
fakt, jak je konstruována skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 2 tr. zák.) s tím, že obviněný byl povinen dotaci vyčerpat
již do 14. 11. 2003. Finanční prostředky, které zmíněnou dotaci tvořily, byly
na jeho účet poukázány až dne 26. 11. 2003. Pokud platby z účtu obviněného na
účet společnosti O. spol. s r. o., které tvořily úhradu za faktury vystavené
touto společností, jejímž jednatelem byl svědek Z. O., proběhly dne 16. 10.
2003, 14. 11. 2003, respektive dne 20. 11. 2003, je zřejmé, že se tak ve všech
třech případech úhrad stalo ještě předtím, než obviněný vůbec mohl reálně
disponovat finančními prostředky tvořícími předmětnou dotaci. Ve dvou případech
dokonce ještě dříve, než bylo řádně rozhodnuto o poskytnutí dotace. Proto
obviněný ani objektivně nemohl bez souhlasu oprávněné osoby použít dotaci na
jiný než určený účel, jak předpokládá skutková podstata trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák. Okolnost, že zřejmě zamýšlel v
předstihu si vytvořit podmínky, aby dotaci v přiznané výši účetně (nikoli
fakticky) stihl ve stanoveném termínu vyčerpat (tj. do 14. 11. 2003), státní
zástupce označil z hlediska aplikovaného právního posouzení skutku za
nepodstatnou, a to obzvlášť za situace, kdy nebylo v podstatě prokazováno, z
jakých prostředků obviněný opravu malé vodní elektrárny v Z. financoval a která
si vyžádala částku 1.900.000,- Kč, jak ostatně ve svém rozhodnutí konstatoval i
soud druhého stupně.
Ve vyjádření státní zástupce nastolil otázku, zda jednání obviněného nemělo být
vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem (viz výpověď svědka Ing. V. J.
ohledně charakteru a způsobu poskytování předmětné „dotace“) právně posouzeno
jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že
z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je evidentní, že se touto alternativou
vůbec (a to ani skutkově) nezabývaly. Proto nenavrhl postup podle § 265i odst.
1 písm. f) tr. ř., přičemž poukázal i na případný zásadní právní význam otázky
charakteru „dotace“ poskytnuté v daném případě, a to z hlediska skutkových
podstat uvedených v § 250b odst. 1 tr. zák. a § 250b odst. 2 tr. zák.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn.
12 To 437/2007, a zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Dále navrhl, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze
přikázal předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro
případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě učinit jiné
rozhodnutí, než je specifikováno v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr.
ř., vyslovil souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného M. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,
obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady
právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není
oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup
při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného
skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení,
přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného
doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím
řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým
soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací
soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí
instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není
oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti
a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný M. K. v podrobnostech vytýká, že skutek, jak je popsán ve
výrokové části rozsudku odvolacího soudu, byl nesprávně kvalifikován jako
trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák., ačkoliv znaky
tohoto a ani žádného trestného činu neměl. Tyto výhrady obsahově uplatněný
důvod dovolání naplňují, neboť je namítáno nesprávné právní posouzení skutku.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, pokud popis skutku ve výroku
rozsudku je v souladu s právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky
skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje
potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní
posouzení se jedná v případě, když popis skutku vyjádřený ve skutkové větě
výroku rozhodnutí bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové
podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. O nesprávné právní
posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková i právní věta
výroku rozsudku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně
společenské nebezpečnosti.
Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák. se dopustí ten,
kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo
dotaci na jiný než určený účel.
Ve stručnosti lze připomenout, že skutková podstata trestného činu podle § 250b
odst. 2 tr. zák. se vztahuje pouze k účelovým úvěrům, subvencím nebo dotacím.
Jeho pachatelem je v případě úvěrové smlouvy zásadně dlužník, jenž použije úvěr
bez souhlasu věřitele na jiný než určený účel, a u subvence nebo dotace její
příjemce, který ji použije bez souhlasu oprávněné osoby na jiný než určený
účel. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl nemusí směřovat k způsobení
škody [škoda je však znakem kvalifikované skutkové podstaty podle § 250b odst.
3, 4 písm. b) odst. 5 tr. zák.]. Dotací se označuje poskytování peněžních
prostředků zpravidla bez právního nároku např. obcím, úřadům, ale i fyzickým a
právnickým osobám. Na konkrétní akce nebo předem stanovené okruhy potřeb se
poskytují tzv. účelové dotace, které mohou být použity jen na určené (přesně
vymezené) účely. Právní vztahy, které se vztahují k dotacím (ohledně vzniku,
podmínek čerpání, využití, kontrole, zániku apod.), jsou upraveny v rámci
různých právních předpisů (např. zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, zák. č.
129/2000 Sb., o krajích, zák. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech
územních rozpočtů, zák. č. 320/2000 Sb., o finanční kontrole apod.), přičemž v
jednotlivých případech je nutné vycházet především z obsahu konkrétních smluv,
eventuálně právních předpisů (včetně podzákonných), jež se případným smluvním
ujednáním stanou součástí jednotlivých smluv. Ve vztahu k dotacím totiž
neexistuje v rámci platné právní úpravy žádný konkrétní (pojmenovaný) smluvní
typ, a proto se zde otevírá poměrně široká kontraktační volnost.
Z tzv. právní věty, jak je uvedena ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu
v Praze, je zřejmé, že soud považoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný
uznán vinným, za naplněné tím, že „bez souhlasu oprávněné osoby použil dotaci
na jiný než určený účel“.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Praze v souladu s
trestním zákonem, když jednání obviněného M. K., jak je popsáno v tzv. skutkové
větě rozsudečného výroku kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle
§ 250b odst. 2 tr. zák. Z popisu skutku (viz jeho doslovné znění citované v
úvodu tohoto usnesení) plyne, že rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu
České republiky ze dne 19. 11. 2003 byla obviněnému v rámci podpory projektu s
názvem Obnova malé vodní elektrárny v Z., podprogramu „Podpora obnovy majetku
subjektů provozujících energetické liniové stavby“, přiznána účelová dotace pro
rozpočtový rok 2003 ve výši 1.147.000,- Kč. Jelikož finanční prostředky, jež
tvořily předmětnou dotaci, byly na účet obviněného poukázány dne 26. 11. 2003,
přičemž platby z jeho účtu na účet společnosti O. spol. s r. o., které měly
představovat úhradu za faktury vystavené touto společností, proběhly ve dnech
16. 10., 14. 11. a 20. 11. – vše v roce 2003, je zjevné, že k úhradám došlo
ještě předtím, než obviněný mohl fakticky disponovat finančními prostředky z
předmětné dotace. Ve dvou případech došlo ke zmíněným úhradám dokonce dříve,
než bylo o poskytnutí dotace rozhodnuto.
Z důvodu těchto skutečností obviněný nemohl uvedeným jednáním naplnit skutkovou
podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným (podle tzv. právní věty – bez
souhlasu oprávněné osoby použít dotaci na jiný než určený účel), jak je
oprávněně tvrzeno v dovolání i ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství k podanému mimořádnému opravnému prostředku. Těmto
podáním je nutno přisvědčit i v tom směru, že v soudním řízení nebylo zjištěno,
z jakých konkrétních prostředků obviněný financoval opravu předmětné malé
vodní elektrárny, jež si vyžádala částku 1.900.000,- Kč. Všechny tři faktury
byly společností O. spol. s r. o. vystaveny ještě předtím, než bylo o přiznání
dotace ministerstvem rozhodnuto, případně dříve než s nimi mohl obviněný
disponovat, což odvolací soud vyhodnotil, že si „…takto již v předstihu
vytvořil podmínky, aby dotaci v přiznané výši stihl vyčerpat ve stanoveném
termínu…“ (str. 7 napadeného rozsudku). Toto zjištění, které je vyjádřeno i v
úvodu tzv. skutkové věty rozsudečného výroku, ale není s ohledem na právní
kvalifikaci aplikovanou soudem druhého stupně podstatné.
Krajský soud v Praze se však měl zabývat tím, zda jednání obviněného popsané v
obžalobě nenaplňuje, a to s ohledem na v soudním řízení zjištěné skutečnosti
(viz níže), znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr.
zák., jak důvodně uvádí i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve
vyjádření k dovolání. Lze připomenout, že tohoto trestného činu se dopustí ten,
kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo
dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Podle názoru Nejvyššího soudu je potřebné naplnění zákonného znaku objektivní
stránky zmíněného trestného činu – uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených
údajů nebo zamlčení podstatných údajů, a to v žádosti o poskytnutí dotace,
vykládat tak, že jde o všechny údaje, na jejichž podkladě je o dotaci
rozhodováno včetně těch, jichž je třeba, aby byla vyplacena.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že svědek Ing. V. J., ředitel odboru
financování Č. z. a r. b., a. s., která pro Ministerstvo průmyslu a obchodu
České republiky zajišťovala finanční manažerování programu, k jednání
obviněného vypověděl: „…přišel do ČMZRB dne 24. 11. 2003 a přinesl doklady, na
základě kterých požádal o vyplacení dotace ve výši 1.147.000,- Kč. Mezi tyto
doklady patřila jak průvodka, tak i navazující faktury a rozhodnutí MPO, že má
na dotaci nárok.“ Svědek rovněž uvedl: „…následně provedli finanční kontrolu,
zjistili, že všechno je v pořádku a dne 26. 11. 2003 provedli výplatu. Byl to
přitom poslední den, kdy mohli úhrady provádět, protože následně platil zákaz
ministerstva platby provádět, takže nevyužité prostředky museli vrátit do
státního rozpočtu. Obžalovaný chtěl dotaci zaslat na svůj účet, nikoli na účet
zhotovitele, a protože to bylo možné – podmínkou ovšem bylo prokázání, že už
dříve došlo k platbě – ještě se kontrolovalo, zda skutečně dříve z vlastního
účtu proplatil peníze na účet zhotovitele, v tomto případě firmě O. spol. s r.
o., která práce prováděla. K této kontrole měli k dispozici výpisy z účtu
obžalovaného, kterými doložil, že skutečně 3 faktury panu O. proplatil“ (vše na
str. 6 rozsudku soudu prvního stupně).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného M.
K. důvodným a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v
Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 12 To 437/2007. Současně zrušil další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného M. K. dostala do
procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Krajského soudu v Praze
bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu,
věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o podaném odvolání obviněného
zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž lze odkázat na právní názor, který v
tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. V souvislosti s v úvahu přicházející
právní kvalifikací skutku jako trestného činu podle § 250b odst. 1 tr. zák.
bude potřebné kromě jeho formálních znaků velmi podrobně vážit i naplnění
materiální stránky trestného činu, jímž by měl být obviněný uznán vinným. V
tomto směru nemůže zůstat mimo hodnotící úvahy zjištění uvedené v odůvodnění
napadeného rozsudku, ze kterého vyplývá celková částka finančních prostředků,
kterou bylo nutno na rekonstrukci malé vodní elektrárny použít, kolik činila
dotace a že elektrárna byla zprovozněna. Při rozhodování o vině by nemělo být
přehlédnuto, že obviněnému byla platebním výměrem Finančního úřadu v Benešově
ze dne 3. 10. 2005, č. j. 84324/05/021980/7764, ve spojení s rozhodnutím
Finančního ředitelství v Praze ze dne 12. 7. 2006, č. j. 6021/170, uložena
povinnost za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu odvést 1.147.000,-
Kč (tj. částku ve výši poskytnuté dotace) a dalšími rozhodnutími finančních
orgánů mu bylo předepsáno za porušení rozpočtové kázně penále v úhrnné výši
1.147.000,- Kč (vše č. l. 38 a násl. spisu), a to vše zhodnotit ve světle
jednání obviněného, jak s dotací naložil. Pokud po zvážení shora naznačených
okolností odvolací soud dospěje k závěru o vině obviněného, měl by se zabývat i
otázkou, zda nejsou případně dány podmínky pro použití ustanovení § 24 tr. zák.
Dovolací soud ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda bude považovat za
potřebné doplnit dokazování (návrhy mohou uplatnit i strany odvolacího řízení)
a případně v jakém rozsahu.
Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání, které podal
obviněný, nemůže ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení
dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k