6 Tdo 861/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24.
září 2009 o dovolání, které podal obviněný Z. H., proti usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 2/2005, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 2 T 2/2005, byl
obviněný Z. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve
znění zákona č. 265/2001 Sb., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného
soudu dopustil tím, že „v období od 9. 3. 1998 do 31. 3. 1999 jako podnikající
fyzická osoba pod obchodním jménem Z. H. – P., s místem podnikání Č. T., P.,
nejméně ve 115 případech zakoupil v H. od firmy H. B. V., se sídlem v H., a
následně dovezl do Č. r. řezané květiny a předkládal C. ú. B. k celnímu řízení
jako podklad pro určení jejich celní hodnoty (což je základ pro vyměření cla)
následující faktury firmy H. B. V. se sídlem v H., označené pouze datem a
vystavené na podstatně nižší cenu za zakoupené zboží, než odpovídalo ceně
skutečně firmě H. B. V. se sídlem v H., obžalovaným za dovezené zboží
zaplacené, a ani následně, po zaplacení skutečné ceny, nenechal clo doměřit“,
přičemž k celnímu řízení předložil dále v rozsudku pod body 1) až 115) blíže
specifikované jednotné celní deklarace a faktury označené jen datem, to vše v
úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a clo, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty
o částku 8,370.109,- Kč a clo o částku 3,037.661,- Kč a českému státu tak
způsobil škodu ve výši celkem 11,407.770,- Kč. Za tento trestný čin byl
obviněný odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání
tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To
120/2006, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že od samého
počátku trestního řízení popírá protiprávní jednání kladené mu za vinu s tím,
že podle jeho názoru odvolací soud skutek nesprávně právně posoudil, když v
jeho jednání spatřoval trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
Připomněl, že již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
nesouhlasil se závěrem že tzv. „historický přehled“ je důkazem o tom, že platil
vyšší částky, než deklaroval celnímu úřadu. Přitom namítl, že soud prvního
stupně se vůbec nezajímal o fakta obsažená v bankovních výpisech. Vyjádřil a
rozvedl výhrady vůči závěru odvolacího soudu, pokud ten na základě spárování
faktur a bankovních výpisů dovodil, že právě bankovní výpisy hovoří v jeho
neprospěch. V souvislosti s tím zdůraznil, že za situace, kdy neexistuje jediný
důkaz o jiném způsobu plateb než bankovními převody (platby hotovostně byly
podle jeho slov vyvráceny v průběhu hlavního líčení svědeckými výpověďmi),
nejsou zde žádné důkazy o tom, že by hradil faktury vyšší, než které v celním v
řízení deklaroval.
K závěru odvolacího soudu, podle něhož musel faktury za období březen až červen
1998 hradit jinak než bankovním převodem, obviněný uvedl, že právě přeplatky
vzniklé při bankovních převodech byly zaúčtovány na tyto faktury. Upozornil
současně, že v případě souhrnných plateb, jakož i záloh, není možné vždy uvést
všechny variabilní symboly, přičemž tuto nemožnost zadat všechny variabilní
symboly nelze zaměnit za úmysl mást celních úřady. Obviněný pak zdůraznil, že
je schopen při důkladném zkoumání bankovních výpisů dovodit a prokázat, že
platil jen faktury deklarované a nikoliv, jak konstatoval odvolací soud,
faktury vyšší. V souvislosti s tím poukázal na výpovědi řidičů popisující
mechanismus dovozu zboží z ciziny s tím, že z těchto výpovědí i z výpovědi
celní deklarantky R. vyplývá že je technicky nemožné, aby někdo předkládal
falešné doklady. Podle jeho slov je tak jakákoliv manipulace s fakturami
vyloučena.
Obviněný dovodil, že nebylo prokázáno, že by sám, nebo třetí osoba z jeho
podnětu, nějakým způsobem měnili účetní doklady. Odvolací soud tak podle něho
skutková zjištění v napadeném rozhodnutí hmotně právně nesprávně posoudil.
Podle jeho mínění jeho jednání vytýkané obžalobou i výrokem o vině rozsudku
předcházejícího napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze posuzovat jako
trestný čin.
V doplňku dovolání obviněný dále namítl, že zmíněný „historický přehled
plateb“ se týká jiného podnikatelského subjektu a nikoliv jeho samotného.
Vrátil se pak ještě k závěru odvolacího soudu, podle něhož byly hrazeny jiné,
vyšší faktury, s tím, že přeplatky, jak na ně poukazuje Vrchní soud v Olomouci
(z nichž je vyvozováno placení vyšších faktur), byly v bankovních převodech
způsobeny buď nemožností uvést všechny variabilní symboly faktur nebo, což je
zásadní, také skutečností že firma H. B. V. následně po jím provedené úhradě
převáděla tyto úhrady na účet sesterské společnosti H. B. V., od níž odebíral
zboží, jež firma H. B. V. nedodávala. V daných souvislostech upozornil na to,
že je patrné, že úhrada faktur s variabilními symboly uvedenými na č. l. 3083
spisu nemůže být úhradou faktur společnosti H. B. V., neboť tyto nejsou ani na
seznamu C. správy. Dodal, že se mu podařilo jednu z těchto faktur dohledat
(jako listinný důkaz ji přiložil k dovolání), přičemž je zřejmé, že jde o
fakturu společnosti H. B. V., kterou uhradil společnosti H. B. V., a tudíž
následně byla „asi“ uhrazena firmě H. B. V. Poznamenal, že podle šetření C.
správy v H. prováděla firma H. B. V. převody peněz na společnost H. B. V. podle
svého uvážení, a tak je obtížné posoudit s odstupem jedenácti let, kolik faktur
a jakou část peněz přesně firma H. B. V. převedla z tzv. přeplatků na
společnost H. B. V. a už vůbec není možné z těchto přeplatků posuzovat jeho
vinu. Z uvedených bankovních převodů by v rámci důkazního řízení musely být
upřesněny či vyčleněny platby, jež byly následně převedeny na společnost H. B.
V., to by mělo být doloženo výpisy z banky firmy H. B. V. Obviněný pak ještě
uvedl, že je zarážející, že soudy zcela přehlížely nesrovnalosti ve spise, a to
zvláště v tak důležitých bodech, jako jsou právě platby.
Z těchto důvodů navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, a poté
Nejvyšší soud toto usnesení a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v
Brně dne 20. 7. 2006, sp. zn. 2 T 2/2005, zrušil a sám rozhodl ve věci tak, že
jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí pro uvedený skutek obžaloby.
K tomuto dovolání (v jeho základní verzi) se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupkyně“). Uvedla, že z výše popsaného způsobu odůvodnění námitky
nesprávného právního posouzení předmětného skutku vyplynulo, že přisouzené
jednání, které od počátku trestního řízení obviněný zcela popíral, mu nikdy
nebylo prokázáno. Je tedy zřejmé, že prostřednictvím uplatněné dovolací
argumentace zcela zpochybnil důkazní podklad skutkových zjištění, která vedla k
právnímu závěru o jeho vině. Proto není pochyb o tom, že za daného stavu věci
nejsou dány obecné předpoklady obsahového přezkoumání předmětného dovolání,
přičemž tento mimořádný opravný prostředek není přezkoumatelný jak z hlediska
uplatněného, tak ani některého jiného ze zákonných dovolacích důvodů taxativně
vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
Nad rámec tohoto základního stanoviska k otázce kvalifikovanosti podaného
dovolání státní zástupkyně konstatovala, že výhrady obviněného ke skutkovým
zjištěním nejsou důvodné. Skutkové závěry soudů obou stupňů totiž nejsou v
rozporu s obsahem provedeného dokazování o okolnostech, podle kterých obviněný
v souvislosti se dovozem holandského zboží do České republiky předkládal českým
celním úřadům k celnímu řízení za účelem určení celní hodnoty dováženého zboží
faktury vystavené na podstatně nižší cenu, než tu, která odpovídala skutečně
fakturované a následně i uhrazené ceně za odebrané zboží, přičemž uvedený
rozdíl v ceně takto procleného zboží již dodatečně nedeklaroval. Clo a ostatně
i související daň z přidané hodnoty mu tedy nemohly být vyměřeny do výše
skutečně odpovídající celní hodnotě dovezeného zboží. Tímto jednáním způsobil
českému státu škodlivý následek velkého rozsahu. Při takto popsaném souhrnu
rozhodných skutkových okolností nemůže sehrát podstatnou roli ani fakt, že
manipulace s falešnými účetními doklady či jejich záměna nebyla obviněnému
přímo prokázána a že se ani nepodařilo zjistit, že by takto z jeho popudu
jednala některá z osob přicházejících s doklady důležitými pro celní řízení do
kontaktu. Ostatně takovéto jednání nebylo obviněnému ani vytýkáno. Proto
zůstává podstatným, že obviněný nepřiznal celním orgánům výši skutečně
zaplacené kupní ceny, a to ani poté, co mu byla konečným způsobem vyfakturována
a z jeho strany dodavateli také uhrazena. Opatřený důkazní stav také nenechává
na pochybách, že obviněný takovým způsobem jednal v přímém úmyslu zkrátit český
stát na cle a na dani z přidané hodnoty. Proto je třeba považovat oběma soudy
dovozený právní závěr o vině obviněného trestným činem zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby ve smyslu § 148 odst. 1 odst. 3 písm. c) tr. zák.
účinného ve znění zákona č. 265/2001 Sb. za správný.
Státní zástupkyně pak navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2
To 120/2006, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp.
konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v
předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně
právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká de facto
pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková
zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně). Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k
provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů
nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stručně shrnuto tvrdí, že
se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených
skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení
skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a
nikoli hmotně právním základě. Je evidentní, že ačkoli v dovolání formálně
deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu
posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně,
žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil
pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových
zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových
zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Takové námitky pod výše
uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního
posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného
neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových
zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva,
nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení
sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které
však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f
odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž
se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně
odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném
případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr.
ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.
přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve
posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím
vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených
v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu,
nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž
dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává, že mezi právními závěry soudů a
skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není
nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním
nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní
věci nejedná.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, je
třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit
formální rozhodnutí (návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může
podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu
soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad
výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu
obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2009
Předseda
senátu: JUDr.
Vladimír Veselý