6 Tdo 861/2015

6 Tdo 861/2015-46

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu dne 26. srpna 2015 v řízení o dovolání,

které podal obviněný Ing. P. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze

dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci

vedené Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 2/2013, t a k t o :

Podle § 265o odst. 1 tr. ř. s e obviněnému Ing. P. P. až do rozhodnutí o

dovolání o d k l á d á výkon trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro

jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a p ř e r u š u j e výkon trestu

zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce konkurzního, případně

insolvenčního správce na dobu šesti let, které mu byly uloženy rozsudkem

Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 75/2013.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, jímž

byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského

soudu v Hradci Králové, ze dne 5. 9. 2014, č. j. 7 T 2/2013-1111, byl obviněný

Ing. P. P., (dále „dovolatel“, přip. „obviněný“) uznán vinným zločinem

zpronevěry podle § 206 odst. (1), 4 písm. b), odst. 5 písm. a) zákona č.

40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.

zákoník“), jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 18. června 2004 v P. v postavení správce konkurzní podstaty úpadce obchodní

společnost DIREKTUM, s. r. o., se sídlem Pardubice, 17. listopadu 237,

identifikační číslo 25944983, ustanoveného usnesením Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 18. října 2002, sp. zn. 43 K 29/2002, v úmyslu neoprávněně si

přisvojit svěřené finanční prostředky z konkurzní podstaty úpadce, bez vědomí a

souhlasu příslušného soudu a zástupce věřitelů, v rozporu s ustanovením § 8

odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, vybral prostřednictvím

tehdejší manželky B. P. z finanční částky 30 032 748 Kč získané zpeněžím části

konkurzní podstaty úpadce spol. DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, (nyní DIREKTUM,

s. r. o., v úpadku) a uložené od 7. dubna 2004 na účtu č. ....... vedeného u

City Bank, a. s., na jméno B. P. částku 10 000 000 Kč v hotovosti a užil je pro

svoji potřebu blíže nezjištěným způsobem, čímž způsobil obchodní společnosti

DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, škodu ve výši 10 000 000 Kč.

Obviněného za tento zločin odsoudil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu

odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 zařadil do

věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu

činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce insolventního správce v trvání 6

let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal JUDr. L. M. s uplatněným nárokem na

náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání,

přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l), k) tr.

ř.

Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku rozsáhlým

způsobem namítl, že napadené rozhodnutí je zatíženo vadami, které podle jeho

mínění naplňují jím uplatněné dovolací důvody, s tím, že navrhl, aby Nejvyšší

soud jím napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5

To 62/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 5. 9. 2014, č. j. 7 T 2/2013-1111, zrušil a rozhodl buď tak, že

se jeho trestní stíhání v celém rozsahu zastavuje, event. tak, že se věc

přikazuje soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně

Nejvyšší soud požádal, aby rozhodl o odložení výkonu trestu odnětí svobody a

přerušení výkonu trestu zákazu činnosti až do skončení dovolacího řízení.

Podle § 265o odst. 1 tr. ř. může předseda senátu Nejvyššího soudu před

rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo

podáno dovolání.

Nejvyšší soud věc dovolatele začal projednávat v neveřejném zasedání dne 26. 8.

2015, v jednání bude pokračováno dne 1. 9. 2015. Jakkoli nelze předjímat

rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání obviněného, nelze se zřetelem k

uplatněné dovolací argumentaci vyloučit, že jeho dovolání bude shledáno

důvodným. V situaci, kdy by dovolací soud přistoupil ke kasaci odsuzujícího

rozsudku, stal by se výkon trestů, jež obviněnému byly uloženy napadeným

rozhodnutím, nepřípustným.

Předseda senátu Nejvyššího soudu proto podle citovaného ustanovení § 265o odst.

1 tr. ř. odložil u obviněného až do rozhodnutí o dovolání výkon trestu odnětí

svobody, který tento dosud nenastoupil, a přerušil výkon trestu zákazu

činnosti, jež byly uloženy rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015,

sp. zn. 5 To 62/2014.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém

stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014,

jímž napadený rozsudek podle § 259 odst. 3 tr. ř. zrušil a znovu rozhodl tak,

že obviněného uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 4 písm. b),

odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle jeho skutkových zjištění

dopustil tím, že

dne 18. června 2004 v P. v postavení správce konkurzní podstaty úpadce obchodní

společnosti DIREKTUM, s. r. o., se sídlem Pardubice, 17. listopadu 237,

identifikační číslo 25944983, ustanoveného usnesením Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 18. října 2002, sp. zn. 43 K 29/2002, v úmyslu neoprávněně si

přisvojit svěřené finanční prostředky z konkurzní podstaty úpadce, bez vědomí a

souhlasu příslušného soudu a zástupce věřitelů, v rozporu s ustanovením § 8

odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, vybral prostřednictvím

tehdejší manželky B. P. z finanční částky 30.032.748 Kč získané zpeněžněním

části konkurzní podstaty úpadce spol. DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, (nyní

DIREKTUM, s. r. o., v úpadku) a uložené od 7. dubna 2004 na účtu č. … vedeného

u City Bank, a. s., na jméno B. P. částku 10.000.000 Kč v hotovosti a užil je

pro svoji potřebu blíže nezjištěným způsobem, čímž způsobil obchodní

společnosti DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, škodu ve výši 10.000.000 Kč.

Obviněného za tento zločin odsoudil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu

odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3

zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil

trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce

v trvání šesti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal JUDr. Leoše Maternu s

uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem soudu

prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Anny Vejmelkové

dovolání, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g),

k), l) tr. ř.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve (část II.) souhrnně

vymezil námitky, které vůči napadeným rozhodnutím, resp. řízení jim

předcházejícím, uplatňuje, a jimiž jsou:

1) nerespektování závěrů Nejvyššího soudu, které učinil v této věci ve svém

dřívějším kasačním rozhodnutí,

2) nepřípustné „dělení skutku a nepřípustnost trestního stíhání“,

3) porušení § 2 odst. 5 tr. ř. z důvodu neprovedení důkazů navržených obhajobou

a porušení § 259 odst. 3 tr. ř. z důvodu rozhodnutí odvolacího soudu ve formě

rozsudku, aniž by provedl jakékoli dokazování – v této souvislosti dovozuje

porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu,

4) nesoulad mezi vymezením skutku v tzv. skutkové větě a zjištěným skutkovým

stavem, z čehož vyvozuje extrémní nesoulad mezi jeho zjištěním a popisem na

straně jedné a právním posouzením na straně druhé,

5) porušení zásady zákazu retroaktivity trestního zákona k tíži pachatele

rozhodnutím soudu druhého stupně, když popsaný skutek měl být spáchán 18. 6.

2004 a byl posouzen podle tr. zákoníku, nikoli podle tr. zák. ve znění účinném

do 30. 6. 2006, ačkoli podmínky trestní odpovědnosti v době spáchání skutku

vylučují trestnost činu (protože podle dovolatele čin není podle § 248 tr. zák.

ve znění účinném do 30. 6. 2006 trestným, uplatňuje v dané souvislosti námitku

porušení čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy),

6) porušení zásady zákazu analogie trestního zákona k tíži pachatele – námitka

porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst.

1, čl. 7 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy,

7) nesprávné právní posouzení skutku z důvodu absence objektu, předmětu útoku,

subjektivní a objektivní stránky,

8) nesprávné určení výše škody a promlčení skutku,

9) porušení zásady in dubio pro reo, společně se zásadou presumpce neviny,

10) promlčení trestní odpovědnosti podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. z

důvodu, že jednání popsané ve skutkové větě vykazuje znaky jiného trestného

činu (možné naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinností při

správě cizího majetku podle § 223 tr. zák.),

11) neúplný výrok napadeného rozhodnutí – výrok o vině je vymezen pouze odkazem

na kvalifikovanou skutkovou podstatu s absencí odkazu na skutkovou podstatu

základní,

12) porušení § 2 odst. 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř., když z odůvodnění není

zřejmé, jak se soud vypořádal s námitkami obhajoby.

Obviněný (část III.) zopakoval průběh dosavadního řízení, které následovalo po

zrušení předcházejících rozhodnutí Nejvyšším soudem, a následně výše vymezené

námitky rozvedl v dovolací argumentaci obsažené v částech IV. až XI. dovolání.

Ad 1, 2)

V části IV. s oporou o závěry obsažené v kasačním rozhodnutí (nesprávnost

právní kvalifikace z důvodu nemožnosti kvalifikování skutku jako jednoho

dokonaného trestného činu – neoprávněná majetková dispozice v podobě

bezhotovostního převodu 20.000.000 Kč z účtu obviněného na účet společnosti

FKH ELEKTRONIC, a. s. a hotovostní výběr částky 10.000.000 Kč z jeho účtu)

zdůraznil, že z hlediska jeho trestní odpovědnosti je významná ta část jeho

jednání, kterým došlo k neoprávněnému výběru částky 10.000.000 Kč. Namítl, že

Nejvyšším soudem vyslovený názor nebyl respektován, když soud prvního stupně

nepřípustně rozdělil skutek, pro který byl stíhán a rozhodl o něm dvakrát s

rozdílnou právní kvalifikací, čímž porušil zásadu ne bis in idem. Krajský soud

rozdělil skutek kvalifikovaný v obžalobě jako zvlášť závažný zločin zpronevěry

podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku – neoprávněné

dispozice ve výši 20.000.000 Kč a přibližně 10.000.000 Kč, přičemž obviněný je

přesvědčený, že z popisu skutku, pro který byl stíhán je zřejmé, že se jednalo

o jeden skutek skládající se z několika vzájemně propojených aktů jeho jednání

a z pohledu trestního práva se jednalo o jeden skutek, o kterém je nezbytné

rozhodnout v rámci jednoho rozhodnutí. Soud prvního stupně toto pravidlo

porušil, pokud vymezený skutek v obžalobě rozdělil na ten, pro který došlo k

zastavení trestního stíhání, a skutek, pro který jej odsoudil. Tím krajský soud

vytvořil překážku věci rozhodnuté podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pokud o

skutku popsaném v obžalobě rozhodl vedle odsuzujícího rozsudku rovněž usnesením

o zastavení trestního stíhání. Ačkoli se odvolací soud s jeho námitkou

ztotožnil, nepostupoval správně, pokud trestní stíhání pro tuto překážku

nezastavil. Z toho obviněný (rovněž se zřetelem na formální úpravu skutku

odvolacím soudem) dovozuje naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1

písm. l) a písm. e) tr. ř. Mimoto namítá, že pro skutek vymezený v napadeném

rozhodnutí nebyla podána obžaloba, čímž byla v rozporu s § 220 tr. ř. porušena

zásada totožnosti skutku.

Ad 3, 4)

Vzhledem k závěrům Nejvyššího soudu, že peněžní prostředky na účtu (tedy ani

finanční prostředky ve výši 10.000.000 Kč, které mu byly převedeny dne 5. 4.

2004 z úschovného účtu) nebyly věcí v právním smyslu, obviněný zdůraznil (část

V.), že obhajoba poukazovala na skutečnost, že předmětné finanční prostředky

byly součástí odděleného účtu termínovaného vkladu, a proto se na

inkriminovaném účtu vůbec nenacházely. Soudy se podle něho rozešly v rámci

právních závěrů ohledně stavu zůstatku na inkriminovaném účtu. Odvolací soud

popřel skutková zjištění soudu prvního stupně, když v protikladu k jeho závěru,

že vybral částku 10.000.000 Kč z účtu termínovaného vkladu, shledal obviněného

vinným, že uvedenou částku vybral ze svého účtu vedeného u City Bank. Tímto

postupem odvolací soud založil extrémní rozpor mezi vymezeným skutkem a

skutkovými zjištěními, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces a

právo na přezkum soudního rozhodnutí. Vymezení skutku neodpovídá skutkovým

zjištěním ani v tom, že částka 10.000.000 Kč byla na jeho účtu uložena od 7. 4.

2004. Finanční prostředky z konkurzní podstaty se nacházely na účtu

termínovaného vkladu založeného dne 13. 4. 2004. Dne 17. 8. 2004 se na

předmětném účtu vůbec nenacházely. Dne 2. 4. 2004 byla na inkriminovaný účet

připsána částka 10.000.000 Kč, která představovala jeho vlastní finanční

prostředky. Z výpisů bankovního účtu je zřejmé, že ke dni připsání finančních

prostředků z konkurzní podstaty vykazoval účet kladnou částku ve výši přes

40.000.000 Kč. Za rozhodující obviněný považuje zjištění, zda výběrem částky

10.000.000 Kč dne 18. 6. 2004 došlo skutečně k nakládání se svěřenými

finančními prostředky. V daném směru poukázal na neprovedení důkazních návrhů

obhajoby (výslechu svědkyně B. P. a pracovníka banky) soudem.

Ad 5), 6), 7)

Obviněný namítá porušení zákazu retroaktivity (část VIII.) spočívající v tom,

že skutek, který měl být spáchán dne 18. 6. 2004, byl odvolacím soudem posouzen

podle trestního zákoníku, nikoli podle trestního zákona v jeho znění účinném do

30. 6. 2006. Při důsledném zachování časové působnosti trestního zákona měl být

čin podle dovolatele kvalifikován podle § 248 tr. zák. Vzhledem k tvrzené

absenci objektu a předmětu útoku nebyla dána jeho trestní odpovědnost. Proto

nemohl být uznán vinným trestným činem ani podle ustanovení trestního zákoníku.

Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkou o jednání v

negativním omluvitelném právním omylu. S poukazem na rozdílný objekt a předmět

útoku vymezený v ustanovení § 248 tr. zák. a v ustanovení § 206 tr. zákoníku (a

s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo

40/2004) dovozuje, že v době, kdy byl čin spáchán, nebyly finanční prostředky

uložené na bankovním účtu způsobilým předmětem. Na uvedeném nic nemění ani

navazující judikatura (odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007,

sp. zn. 5 Tdo 1256/2007, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 907/2012 a ze dne

15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1454/2012), která za určitých podmínek připustila

spáchání trestného činu zpronevěry ve vztahu k finančním prostředkům uloženým

na bankovním účtu. Její uplatnitelnost obviněný zpochybňuje – s oporou o

rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 a rozhodnutí ESLP ve věci

Kokkinakis proti Řecku a Cantoni proti Franci – poukazem na princip právní

jistoty, který vyžaduje, aby vina byla konstatována pouze vzhledem k jednání, o

němž v době, kdy jej pachatel spáchal, předpokládal, že je trestné. Tuto

výhradu doplňuje časovým zpožděním publikace soudních rozhodnutí, čímž

odůvodňuje svoji nevědomost o trestnosti svého jednání. I v případě své

vědomosti o stejné povaze finančních prostředků uložených na účtu a v hotovosti

nemohl naplnit všechny znaky skutkové podstaty, neboť by se jednalo pouze o

putativní delikt.

Podle názoru dovolatele popis skutku neobsahuje skutečnosti potřebné k naplnění

objektu trestného činu zpronevěry, neboť ochranu tzv. jiných majetkových hodnot

poskytoval § 255 tr. zák. resp. § 255a tr. zák. vymezující trestný čin

porušování povinností při správě cizího majetku. Opačný závěr by vedl k

nepřípustné analogii v jeho neprospěch. Ohledně námitek nedostatku objektivní

stránky akcentuje, že finanční prostředky uložené na bankovním účtu nebyly v

době spáchání deliktu z pohledu trestního práva považovány za cizí věc. V

návaznosti na povahu finančních prostředků uložených na bankovních účtech

doplnil, že takto svěřené finanční prostředky nepřechází do dispozice

pachatele, kterému vzniká pouze pohledávka za bankou, což vylučuje možnost si

takové finanční prostředky přisvojit. V důsledku toho nelze trestný čin

zpronevěry ani dokonat, neboť dispozice s peněžními prostředky na účtu jsou

nakládáním s majetkem banky, nikoli s majetkem, který mu byl svěřen. Nastínil

otázku změny totožnosti předmětu útoku, neboť podle jeho názoru neexistuje

shodný předmět útoku v době svěření a v době přisvojení. Táže se (str. 25-26),

zda pachatel „může změnit hmotnou podstatu předmětu útoku trestného činu

zpronevěry, a to z původně zcela nezpůsobilého předmětu útoku…na způsobilý

předmět útoku …a vytvořit si tak svým jednáním dostatečný předpoklad pro

spáchání takového trestného činu…“.

Nenaplnění objektivní stránky rozvedl obviněný i poukazem na neurčitost

vymezení jednání, jímž měl naplnit zákonné znaky trestného činu zpronevěry.

Namítá, že nepostačuje pouze skutkové zjištění, podle něhož měl vybrat finanční

prostředky z bankovního účtu, pokud nebylo zjištěno, jakým způsobem s

finančními prostředky naložil („je možné, že s nimi i nadále nakládal jako s

věcí nikoli sobě vlastní“).

K námitce nedostatku subjektivní stránky zmínil (část X.), že úmysl tak, jak je

vymezen v rámci skutkové věty, předchází okamžiku získání faktické dispozice

nad cizí věcí, přičemž u trestného činu zpronevěry předpokládá nejprve svěření

a teprve následně pojetí úmyslu, nejdříve však v okamžiku samotného svěření.

Vzhledem k tomu, že jeho jednání by mohlo být kvalifikováno pouze jako trestný

čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, vznesl námitku promlčení

(část XI.).

Ad 8)

Výhradu pod tímto bodem směřuje do oblasti nesprávného určení výše škody,

kterou měl výběrem částky 10.000.000 Kč způsobit na konkurzní podstatě. Správné

určení její výše pokládá za rozhodující pro právní kvalifikaci skutku a tím i

výši hrozící trestní sazby.

Ad 9)

Obviněný namítá (část VI.), že pokud se v rozhodný den finanční prostředky na

jeho účtu nenacházely, nebyly ani v jeho dispozici (což dokládá zůstatkem ve

výši 20.054,76 Kč, když se výběrem částky 10.000.000 Kč dostal do debetního

zůstatku 9.979.945,24 Kč), vznikají pochybnosti, o jaké finanční prostředky se

jednalo (jeho, banky nebo prostředky z konkurzní podstaty). Má za to, že jeho

odsouzením došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Podle dovolatele vznikají

důvodné pochybnosti o tom, v jakém okamžiku mělo dojít k dokonání trestného

činu zpronevěry, a o čí prostředky, které byly vybrány, se jednalo. Pokud

ohledně těchto skutečností vznikají pochybnosti, měla být respektována zásada

presumpce neviny. S ohledem na závěry odvolacího soudu (část VII.) usuzuje, že

mohlo dojít k nakládání s finančními prostředky náležejícími do majetku

konkurzní podstaty výhradně v rozsahu částky 3.260.000 Kč (resp. 1.650.000 Kč).

K tomu doplňuje, že se jedná o škodu značnou, nikoli škodu velkého rozsahu, což

má význam pro jeho trestní odpovědnost, která s ohledem na § 67 odst. 1 písm.

c) tr. zák. v důsledku uplynutí pětileté promlčecí doby zanikla.

Ad 10)

Vzhledem k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, které by bylo

možné kvalifikovat nanejvýš jako porušování povinnosti při správě cizího

majetku podle § 223 tr. zák., zanikla podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. jeho

trestní odpovědnost uplynutím promlčecí doby.

Ad 11)

Rozporným s ustanovením § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. shledává to, že byl

odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 4 písm. b), odst. 5 písm.

a) tr. zákoníku, a to bez právní kvalifikace skutku též podle základní skutkové

podstaty. V tom spatřuje neúplnost výroku.

Ad 12)

Námitku pod tímto bodem směřuje do oblasti nedostatku odůvodnění napadeného

rozsudku, když mimo jiné odvolacímu soudu vytýká porušení § 2 odst. 6 tr. ř. a

§ 125 odst. 1 tr. ř., které spatřuje v nejasnosti, jak se odvolací soud

vypořádal s jeho odvolacími námitkami směřujícími proti nepřípustnému rozdělení

skutku, vadnosti jeho právního posouzení a nesprávnosti skutkových zjištění.

Mimo uvedených námitek uplatnil obviněný (část XII.) výhradu vůči výroku o

trestu, když má za to, že soud prvního stupně porušil zásadu dvojího přičítání,

pokud při rozhodování o výši a druhu trestu přihlédl k okolnosti, že při

páchání trestné činnosti měl zneužít svého postavení správce konkurzní

podstaty, ač tato okolnost je vyjádřena ve výroku o vině v podobě naplnění

znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206

odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.

Závěrem obviněný navrhl (část XIV.), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek

odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a

rozhodl tak, že se jeho trestní stíhání zastavuje, eventuálně vrátil věc soudu

prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně (část XIII.) vznesl

podle § 265o odst. 1 tr. ř. podnět k odkladu výkonu trestu odnětí svobody.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“)

po shrnutí dovolacích námitek obviněného a po jejich přiřazení pod dovolatelem

uplatněné dovolací důvody k nim zaujal následující stanovisko:

Námitky dovolatele, ve kterých vytýká existenci důvodu nepřípustnosti

trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., podle státního zástupce

dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obsahově odpovídají,

nepovažuje je však za důvodné.

Státní zástupce připomenul, že skutek je charakterizován jednáním a následkem,

přičemž zdůraznil, že je nutno rozlišovat mezi skutkem jako událostí v

objektivním světě a jeho slovním popisem. Z tohoto hlediska v případě skutku

vymezeného v zastavovacím usnesení bylo trestněprávně relevantním jednáním

převedení částky 20.000.000 Kč na účet společnosti FKH ELEKTRONIC, a. s., a

trestněprávně relevantním následkem vznik škody v této výši. V případě

odsuzujícího rozsudku pak byl trestněprávně relevantním jednáním výběr částky

10.000.000 Kč v hotovosti z bankovního účtu a trestněprávně relevantním

následkem škoda v uvedené výši. Nalézací soud sice do popisu skutků zahrnul i

předcházející převod finančních prostředků z účtu notáře na osobní účet

manželky obviněného, tato část jednání však ještě ke vzniku škody nevedla.

Odvolací soud, který tuto část jednání z popisu skutku vypustil, v tomto směru

správně uvedl (str. 7 rozhodnutí), že zpronevěra svěřených prostředků spočívala

až v jednání obviněného, kdy dal své manželce pokyn, aby z prostředků

náležejících do konkursní podstaty vybrala částku 10.000.000 Kč a tuto částku

mu předala. Současně uvedl, že z žádného důkazu nevyplývá, že finanční

prostředky byly na předmětný účet převedeny již v úmyslu později s nimi naložit

právě tímto způsobem, takže převod finančních prostředků uskutečněný dne 7. 4.

2004 netvoří vývojové stadium skutku spáchaného až dne 18. 6. 2004. S tímto

závěrem se státní zástupce ztotožnil. Nehledě na tvrzení samotného obviněného,

že – pokud jde o zaslání peněz na soukromý účet – postupoval obdobně i v

případě jiných konkurzů, je nutno uvést, že prostředky se na soukromém účtu

nacházely více jak dva měsíce; takovýto odklad výběru peněz by neměl logiku,

pokud by dovolatel od počátku jednal v úmyslu peníze zpronevěřit. Zastavovací

usnesení a odsuzující rozsudek se týkají dvou různých skutků, a to bez ohledu

na skutečnost, že nalézací soud do popisu skutku poněkud nadbytečně zahrnul i

okolnosti převodu skutku na soukromý účet vedený u CITIBANK, a. s. Zastavovací

usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 7 T

2/2013, proto překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 11 odst. 1 písm. f)

tr. ř. nevytvořilo.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní

zástupce (v návaznosti na dříve zmíněné skutečnosti) uvedl, že část námitek

dovolatele směřuje do skutkové a procesní oblasti a formálně tak deklarovanému

dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Ze závazného právního názoru vysloveného

Nejvyšším soudem v kasačním rozhodnutí ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo

651/2014, podle něj vyplývá pouze tolik, že jako dokonaný trestný čin

zpronevěry nelze posoudit jednání dovolatele spočívající v bezhotovostní

dispozici s částkou 20.000.000 Kč. Tento právní názor soudy respektovaly. U

jednání spočívajícího ve vyzvednutí částky 10.000.000 Kč v hotovosti dovolací

soud právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry nezpochybnil a v tomto směru

ignoruje závazný právní názor Nejvyššího soudu spíše dovolatel. Odvolací soud,

pokud ve věci sám rozhodl rozsudkem, vycházel ze zjištění učiněných soudem

prvního stupně, a toliko některá z nich vypustil z výroku o vině. Nelze tedy

hovořit ani o podatelem vytýkaném porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.

Námitky týkající se porušení zásady zákazu retroaktivity k tíži pachatele a s

nimi spojené námitky týkající se nepřípustného použití analogie nepovažuje

státní zástupce za důvodné. Cizí peníze na bankovním účtu, pokud nabyly

materializované podoby, mohly být předmětem trestného činu zpronevěry jak podle

právní úpravy platné v době činu, tak podle právní úpravy současné. Podle

současné i dřívější právní úpravy tedy bylo jednání obviněného trestným činem

zpronevěry, a to podle dřívější právní úpravy podle § 248 odst. 1, 3 písm. a),

odst. 4) tr. zák., podle nynější právní úpravy podle § 206 odst. 1, 4 písm. b),

odst. 5 tr. zákoníku. Nelze tedy v tomto směru hovořit o použití nějaké

nepřípustné analogie. Jestliže jednání dovolatele bylo trestné podle dřívější i

současné právní úpravy, bylo namístě při srovnání příznivosti právních úprav

vycházet ze sazby nepodmíněného trestu odnětí svobody, kterým byl dovolatel

ohrožen, neboť uložení jiného druhu trestu jako trestu hlavního nepřicházelo v

úvahu podle novější ani starší právní úpravy. V tomto směru pak byla současná

právní úprava pro dovolatele nepochybně příznivější, když horní hranice trestu

odnětí svobody podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku činí deset let, kdežto podle §

248 odst. 4 tr. zák. dvanáct let. Správně tedy byl skutek právně kvalifikován

podle právní úpravy současné. Za situace, kdy odvolací soud posoudil

bezhotovostní dispozice obviněného se svěřenými prostředky a dispozici s

částkou vybranou v hotovosti jako dva samostatné skutky, nebylo vyloučeno, aby

jeden z těchto skutků (bezhotovostní dispozice) byl právně posouzen podle

dřívější právní úpravy a druhý podle právní úpravy novější.

Za bezpředmětné pokládá státní zástupce i další v této souvislosti uplatněné

námitky, které se týkají spíše subjektivní stránky trestného činu. Je-li znakem

skutkové podstaty trestného činu právní pojem, pak k úmyslnému zavinění stačí,

aby pachatel znal fakta, která lze pod tento právní pojem podřadit. Postačovalo

tedy, aby dovolatel věděl, že z bankovního účtu vybírá v hotovosti peníze

náležející do konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti DIREKTUM, s. r.

o., a nebylo nutné, aby přesně věděl, jak je povaha „cizí svěřené věci“

vymezena v trestním zákoně nebo v soudní judikatuře.

Námitka týkající se promlčení vychází z primárně skutkové námitky vztahující se

k výši způsobené škody, od které podatel odvozuje mírnější právní kvalifikaci.

U trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4) tr. zák.

činila promlčecí doba dvanáct let, podle nynější právní úpravy pak u trestného

činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 tr. zákoníku činí

dokonce patnáct let. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému

doručeno dne 4. 4. 2012 a k promlčení trestního stíhání v žádném případě

nedošlo.

K dalším námitkám týkajícím se objektivní a subjektivní stránky trestného činu

zpronevěry se státní zástupce s ohledem na již zmíněný závazný právní názor

Nejvyššího soudu podrobněji nevyslovil. Zmínil, že tyto ostatně do značné míry

vycházejí z námitek týkajících se právní povahy peněz na účtu, které podatel

uplatňoval již v souvislosti s nedůvodnými námitkami týkajícími se porušení

zákazu retroaktivity. Uvedl pouze tolik, že v hotovosti vybraná částka

10.000.000 Kč byla nepochybně ekvivalentem části finančních prostředků

získaných zpeněžením konkursní podstaty úpadce spol. DIREKTUM, s. r. o.,

zaslaných na účet manželky obviněného vedený u CITIBANK, a. s., a je

irelevantní, jaké v dovolání popisované přesuny mezi bankovními účty dovolatel

před jejím výběrem s touto částkou prováděl. Rovněž tak je z hlediska právní

kvalifikace bez významu, zda dovolatel tuto částku vyzvedl osobně nebo zda k

tomu použil jako „živého nástroje“ své manželky B. P. (za situace, kdy B. P.

nebyla trestně stíhána, je nutno vycházet z toho, že jednala nezaviněně.). V

případě, kdy jsou předmětem útoku trestného činu zpronevěry hotové peníze a kdy

pachatel spáchání trestného činu popírá, nebude z objektivních důvodů vždy v

silách orgánů činných v trestním řízení do detailu zjistit, k jakým konkrétním

platbám pachatel peněz použil. Zjištění že obviněný částky 10.000.000 Kč užil

„blíže nezjištěným způsobem pro svoji potřebu“, proto státní zástupce považuje

z hlediska znaků trestného činu zpronevěry za postačující.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl,

že je skutečností, že ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je v rámci

zákonného označení činu citováno toliko ustanovení § 206 odst. 4 písm. b),

odst. 5 tr. zákoníku namísto správného § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 tr.

zákoníku. Ze spisových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k

dispozici, nelze zjistit, zda byl rozsudek v této podobě odvolacím soudem též

vyhlášen. I za předpokladu, že tomu tak bylo, však tento formální nedostatek

nevyvolává pochybnosti o tom, jakým trestným činem byl dovolatel uznán vinným a

nezakládá vadu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., která by byla důvodem

pro zrušení napadeného rozhodnutí (takovou vadou by byla např. úplná absence

zákonného označení trestného činu ve výroku o vině).

S ohledem na uvedené pokládá státní zástupce ty dovolací námitky obviněného,

které formálně odpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, za zjevně

nedůvodné.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1

písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně

navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.

ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném

zasedání státní zástupce souhlasí i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše

navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této

trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,

kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,

že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.

Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.

b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e

odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.

ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,

Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím

uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je

„proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.

Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na

některém z důvodů vymezených ustanovením § 11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo § 11a tr.

ř., za kterých nelze trestní stíhání vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze

v něm pokračovat (srov. § 11 odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v tomto ustanovení

jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání.

Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti

na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o

zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223

odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před

samosoudcem příp. podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o

zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro

obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o

trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2

tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby

nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v §

11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují

taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady,

byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je

určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady

spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem

hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod

neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti

nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.

9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání

hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod

totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového

stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.

4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již

třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze

dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je

rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí

vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a

jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen

zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání

v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový

stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je

dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených

procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění

učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného

dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a

jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého

stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7

tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci

ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7

k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně

ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu

skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem

(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v

rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď

nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho

výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale

není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který

neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v

případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky

trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího

důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé

je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání

skutku.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž

byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo

přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech

a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být

naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází

tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené

rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek

zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.

nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky

stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro

nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli

oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při

odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa

druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z

jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale

řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou

ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §

265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku

(odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal

takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a

u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj.

byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod

dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou

této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je

skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého

stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával

napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném

opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou

zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.

ř.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud

je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr.

ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit

povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání

obviněného.

IV.

Protože dovolací soud naznal, že dovolací argumentace obviněného v jeho

mimořádném opravném prostředku neodůvodňuje, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání

rozhodl způsobem jeho odmítnutí, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.

zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, v

rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části

rozhodnutí předcházející a učinil následující poznatky:

1. K námitkám, jež po obsahové stránce nelze pod uplatněné dovolací důvody

podřadit

Uplatněným dovolacím důvodům se vymykají námitky obviněného procesního

charakteru, které jsou v jeho opravném prostředku po obsahové stránce vymezeny

pod body 1, 3, 9 a 12 výčtu. Je tomu tak proto, že pod zákonem omezený rozsah

důvodů dovolání, resp. ty dovolací důvody, které jsou určeny k nápravě vad

řízení vzniklých porušením ustanovení procesního charakteru [dovolací důvody

upravené ustanoveními § 265b odst. 1 písm. a)–f), k), l) tr. ř.], tyto námitky

dovolatele podřadit nelze. Z toho plyne, že případnou kasaci dovoláním

napadených rozhodnutí by mohly odůvodnit pouze tehdy, pokud by jejich důsledkem

bylo porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Existenci takového

následku obviněný uplatňuje. Nejvyšší soud proto musel zvážit, zda námitky

obviněného, obsažené v jednotlivých částech jeho dovolání (při jejich označení

jen „dov. část“ a příslušné číslo), skutečně požadovanou kasaci napadeného

rozhodnutí odůvodňují.

Procesní pochybení soudů nižších stupňů mají podle dovolatele spočívat:

a) v nerespektování závěrů Nejvyššího soudu (dov. část IV.)

K uvedené námitce (č. 1) lze v obecnosti připomenout, že z ustanovení §

265s odst. 1 tr. ř. plyne, že orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc

přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyjádřil a je povinen provést úkony a

doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Dovolatel poukazem na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. usnesení ze dne

25. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 651/2014, namítá, že soudy nižších stupňů

nerespektovaly toto rozhodnutí, když vychází z toho, že podle dovolacího soudu

má být předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení pouze ta část jednání

obviněného, která se váže k výběru hotovosti v části 10.000.000 Kč. Vychází

přitom z toho, co je uvedeno na straně dvanácté v odstavci druhém („.. z

hlediska trestní odpovědnosti obviněného je významná až ta část jednání, kdy

prostřednictvím své manželky dosáhl.. výběru hotovosti, a nikoli předcházející

převedení finančních prostředků na účet…“). Tuto pasáž však obviněný účelově interpretuje v podobě uvedené ve svém

mimořádném opravném prostředku, ač citované znění odůvodnění rozhodnutí

Nejvyššího soudu (v kontextu předcházejících vývodů) bylo nutno vztahovat k

právní kvalifikaci skutku v podobě trestného činu zpronevěry. Nejvyšší soud

rozhodně nezaujal právní názor, že by zbývající část jednání, pro které byla na

obviněného podána obžaloba, nebyla významná z hlediska trestního práva. Takovým

konstatováním by zcela popřel to, co je obsahem str. 10 a 11 rozhodnutí, tj.

možnost posouzení tohoto jednání podle jiné právní kvalifikace, pokud jejímu

vyslovení nebudou bránit zákonné překážky (zmíněná eventualita promlčení

trestního stíhání ve vztahu k takové právní kvalifikaci).

Závazný právní závěr ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. byl vysloven v

tom, že veškeré jednání popsané v tehdy dovoláním napadených rozhodnutích,

resp. tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nelze

právně kvalifikovat jako dokonaný trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5

písm. b) tr. zákoníku, resp. podle § 248 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Tento právní

názor byl soudy nižších stupňů respektován.

Dovolateli proto v jeho hodnocení, vyznívajícím v závěr o porušení ustanovení §

265s odst. 1 tr. ř. soudy nižších stupňů, nelze přisvědčit.

Dodat lze to, že v rozhodnutí dovolacího soudu je obsažen i další právní závěr,

který je třeba ve smyslu § 265s tr. ř. pokládat za závazný pro soudy nižších

stupňů, a sice to, (str. 12), že hotovost ve výši 10.000.000 Kč (při soudy

učiněných zjištěních) „byla ve vztahu k obviněnému cizí věcí ve smyslu

ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání skutku, věcí

mu svěřenou, kterou si takto přisvojil“.

b) v porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř. (dov.

část V.)

Porušení citovaných ustanovení trestního řádu (námitka č. 3) spočívá podle

dovolatele v neprovedení důkazů navržených obhajobou soudem a ve vydání

rozsudku odvolacím soudem bez splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř.

K prvně uvedené výhradě je třeba v obecnosti uvést, že (shodně Ústavní soud,

viz např. usnesení ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3493/12) obecné soudy v

zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obviněného. Je

samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na

odůvodnění svého rozhodnutí (ust. § 125 tr. ř.). Přitom lze připomenout, že

neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního

soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená

skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá

relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého

navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve

vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím

je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření

nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných

pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález sp. zn.

I. ÚS 733/01 a rozhodnutí další, např. usnesení ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I.

ÚS 633/13).

Nalézací soud provedení navrženého doplnění dokazování neshledal potřebným pro

své rozhodnutí (viz usnesení č. l. 1091), když patrně (v rozsudku zdůvodnění

jeho procesního postupu absentuje) v daném směru vycházel z výpovědi B. P.,

která uvedla (str. 10 rozsudku), že výběr provedla proto, že jí obžalovaný

říkal, že jde o peníze z konkurzní podstaty. Soudem zmíněný údaj má podklad ve

výpovědi svědkyně ze dne 6. 6. 2012 [č. l. 27: „… pokud se týká této transakce

(pozn. výběr částky 10.000.000 Kč), na tuto si vzpomínám, jednalo se o výběr v

hotovosti přímo v P. na ulici E. a moje jméno je zde proto, že manžel nemohl

zaparkovat, a proto mě poslal do banky, abych takový výběr provedla. Říkal mi,

že to jsou peníze z konkursní podstaty.“].

Chybějící zdůvodnění neprovedení důkazu navrženého obhajobou je nutno vnímat

jako deficit rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu dovolací námitky

obviněného, neboť představuje jednak nesplnění požadavku formulovaného

ustanovením § 125 odst. 1 věty druhé tr. ř. („Z odůvodnění musí být patrno,…

proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů …“), v konkrétnosti pak

toho, na co poukazuje i ustálená judikatura Ústavního soudu, týkající se

problematiky důkazních návrhů a nezbytných podmínek přístupu obecných soudů k

nim.

V daném směru totiž nemůže být za dostačující považováno vyjádření nalézacího

soudu, že „vzhledem k rozhodnutí dovolacího soudu nepovažoval soud za nutné

provádět v průběhu hlavního líčení žádné dokazování“ (str. 5 rozsudku).

Vycházel-li soud prvního stupně z toho, co dovolací soud ve svém usnesení uvedl

na str. 11–12, pak je třeba upozornit, že daný právní názor vyslovený ve vztahu

k nakládání s částkou 10.000.000 Kč v hotovosti (viz výše) vycházel ze

skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ve vztahu k nimž zásadně své právní

závěry činí, a to závěrům, že šlo o prostředky patřící do konkurzní podstaty,

jež nebyly ani dovolatelem v jeho prvním mimořádném opravném prostředku

zpochybňovány. I z vyjádření obhájce obviněného u hlavního líčení dne 5. 9.

2014 totiž plyne, že ke zpochybnění tohoto dílčího skutkového zjištění

přistupuje obviněný nově ve stadiu řízení následujícím po zrušení původních

odsuzujících rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu. Tato skutečnost se měla

projevit v odpovídajícím přístupu nalézacího soudu k takto nově uplatňovanému

tvrzení. Soud prvního stupně za daného stavu nemohl vycházet z toho, že při

vázanosti právním závěrem Nejvyššího soudu je nezpochybnitelný vlastní skutkový

základ věci, vůči němuž byl uvedený právní názor vysloven.

Odvolací soud, který se k otázce rozsahu dokazování vyslovil tak, že tento

pokládá za dostatečný pro rozhodnutí věci, vyložil důvody, pro které obhajobou

navržené důkazy neprovedl, na str. 15 svého rozsudku. Jeho zdůvodnění, zejména

pokud se týká důkazů již provedených, je akceptovatelné. Lze totiž poukázat na

to, že soud prvního stupně v rámci provádění dokazování postupem podle § 213

odst. 1, 2 tr. ř. učinil (viz č. l. 776) součástí důkazů, které následně mohl

hodnotit, i přehled týkající se nakládání s prostředky na účtu č. … (č. l.

175-192). Nevznikla proto potřeba, aby v reakci na obhajobu uplatněnou obhájcem

obviněného při hlavním líčení dne 5. 9. 2014, resp. na návrh učiněný stran

doplnění dokazování příslušným výpisem z účtu (č. l. 1090), soud navržené

dokazování (opětovně) prováděl.

Dlužno dodat, že jinou věcí je otázka úplnosti zhodnocení provedených důkazů

(tj. i předmětného výpisu z účtu) ve vztahu k obviněným uplatněné obhajobě ve

stadiu řízení po zrušení odsuzujících rozhodnutí soudů nižších soudů Nejvyšším

soudem.

Stran výslechu pracovníka banky je pak třeba poukázat na to, že obhájce

obviněného při hlavním líčení dal provedení tohoto důkazu na zvážení soudu,

tedy ve své podstatě neučinil důkazní návrh, na který by se vztahovala

povinnost soudu upravená zněním § 125 tr. ř., tj. v odůvodnění rozsudku

vyložit, proč důkaznímu návrhu nebylo vyhověno (shodně např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 403/2015, publikované pod č.

31/2015 Sb. rozh. tr. : „Jestliže obviněný v rámci návrhu stran na doplnění

dokazování dá soudu toliko na zvážení, zda případně provede další důkaz (např.

znalecký posudek), pak takové vyjádření, kdy další postup ponechává výlučně na

úvaze soudu, nelze považovat za relevantní návrh na doplnění dokazování, o

kterém by bylo zapotřebí rozhodnout. Pokud soud takový postup nezvolí, nejde o

případ tzv. opomenutého důkazu.“).

V obecnosti je vhodné připomenout, že existence opomenutého důkazu může

mít za následek, že s ním spojené pochybení soudu může dosáhnout ústavně

právních rozměrů a zavdat důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí nejen Ústavním

soudem, nýbrž i soudem dovolacím, který je povinen dbát na naplnění ústavních

kautel v rozhodování soudů nižších stupňů. Důvod kasace napadeného rozhodnutí

mohou založit v zásadě dvě procesní situace. Jednak ta (uplatněná dovolatelem),

že účastníkem řízení (obviněným) bylo navrženo provedení konkrétního důkazu,

přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění

zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích

důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko

okrajová a zcela neodpovídající povaze a závažnosti věci. V případě druhém jde

o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního

rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně zohledněny při ustálení jejího

skutkového základu, tj. o situaci, kdy soud tyto důkazy neučinil předmětem

svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn.

I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/20 SbNU 24)].

Lze uzavřít, že ve vztahu k prvně označené procesní situaci

(neprovedení navrženého důkazu) by námitka obviněného nebyla způsobilá kasaci

napadeného rozsudku odůvodnit. Pokud jde o situaci druhou, odpověď na ni

přináší část IV./6.d) tohoto usnesení.

Pokud jde o výhradu druhou, podle ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.

„rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové

rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku

správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem

doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění

soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v dovolacím řízení

a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy

provedené již v hlavním líčení, nebo

b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.“

Nesplnění procesních podmínek pro vydání rozsudku shledává dovolatel v tom, že

ve vztahu k jím učiněným dílčím skutkovým závěrům, např. stran výše částky

(dov. část VII., str. 20), s níž bylo na účtu naloženo do června 2004 (podle

odvolacího soudu 3.260.000,- Kč), příp. ohledně charakteru a podmínek

termínovaného vkladu (dov. část V., str. 17) neprovedl žádné dokazování.

V uvedeném směru (stran možnosti vydání rozsudku odvolacím soudem bez

provedení dílčího dokazování) však jsou rozhodující skutková zjištění, která

jsou vyjádřena ve výroku rozsudku odvolacího soudu. O vadu vytýkanou obviněným

by se mohlo jednat tehdy, pokud by zde uvedená zjištění byla odlišná od

zjištění učiněných soudem nalézacím, která vyjádřil v odvoláním napadeném

rozsudku (ať již v jeho výrokové části, či při jejich rozvedení v jeho

odůvodnění). Z toho úhlu pohledu však skutkové zjištění odvolacího soudu není

od zjištění soudu nalézacího odlišné, neboť oba soudy skutkově uzavřely, že

dovolatel provedl neoprávněnou majetkovou dispozicí s finanční částkou

10.000.000 Kč, kterou v hotovosti z účtu dne 18. 6. 2004 vybrala jeho tehdejší

manželka, a tím (resp. následným naložením s ní v rozporu se zájmy poškozeného)

způsobil poškozenému škodu ve shodné výši.

V postupu odvolacího soudu proto nelze shledávat procesní vadu, zejména

pak takové závažnosti, která by měla odůvodnit kasaci jím vydaného rozsudku.

c) v porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny (dov. část VI.)

Porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny (námitka č. 9) má

podle obviněného spočívat v nedůvodnosti skutkových závěrů, které se staly

předmětem následného právního posouzení, resp. v nevyvození takových závěrů

soudem, které by byly pro obviněného příznivější v tom smyslu, že by vedly k

závěru o nenaplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným

vůbec, příp. v dosud vysloveném rozsahu (kvalifikační znak příslušného typu

škody).

V daném směru obviněný namítá (a tato skutková tvrzení pak klade za

základ pro dovozování vadnosti napadeného rozsudku i stran dále uplatněných

námitek – viz např. dov. část V.), že prostředky ve výši 10.000.000 Kč (tj.

hotovost podle zjištění soudu vybraná dne 18. 6. 2004) náležející do konkurzní

podstaty se na předmětném účtu vůbec nenacházely, neboť byly předmětem

termínovaného vkladu na odděleném účtu banky, a nenacházely se tak v předmětný

den ani v jeho dispozici.

Z těchto důvodů obviněný tvrdí, že prostředky náležející do konkurzní podstaty

si nemohl přisvojit, ani kdyby vědomě chtěl [v rozhodný den se na označeném

účtu nenacházely, (což dokládá zůstatkem ve výši 20.054,76 Kč, když se výběrem

částky 10.000.000 Kč dostal do debetního zůstatku 9.979.945,24 Kč), nebyly v

jeho dispozici]. Porušení zásady in dubio pro reo je dle obviněného dáno

existujícími pochybnostmi stran toho, o jaké finanční prostředky se jednalo

(zda dovolatele, banky nebo prostředky z konkurzní podstaty).

Respektování zásady presumpce neviny se obviněný dovolává i vzhledem ke svému

tvrzení o existenci důvodných pochybností stran zjištění, v jakém okamžiku mělo

dojít k dokonání trestného činu zpronevěry.

Námitka, že prostředky náležející do konkurzní podstaty si nemohl

přisvojit proto, že se na účtu č. …, na který byly dne 7. 4. 2004 převedeny,

nenacházely, musí být odmítnuta.

Jakkoli je skutečnosti odpovídající tvrzení dovolatele, že označeného dne (18.

4. 2004) byly finanční prostředky deponovány na termínovaném účtu, o vědomosti

obviněného, že jemu, resp. jeho bývalé manželce, budou v hotovosti skrze

požadavek uplatněný ve vztahu k účtu č. … bankou prostřednictvím „výběrového

dokladu“ (kopie č. l. 173) vyplaceny, ač aktuální stav na označeném účtu nebyl

dostačující (20.054,76 Kč), nevznikají pochybnosti. Lze totiž právě listinnými

důkazy (zprávami, které prokazují operace na těchto účtech prováděných – č. l.

175 a násl.) doložit, že již před tímto výběrem obviněný postupoval obdobným

způsobem, když dne 30. 4. 2004 uplatnil požadavek na hotovostní výběr částky

850.000 Kč vůči účtu, na němž se nacházela pouze částka 46.328,26 Kč. Přesto mu

tato podstatně vyšší požadovaná částka byla vyplacena, když její nedostávající

se část (ve výši 803.671,74 Kč) byla čerpána z termínovaného vkladu, který byl

založen dne 13. 4. 2004, a na nějž byla převedena částka 39.250.000 Kč.

Pokud jde o skutkové vymezení ve výroku rozsudku soudu druhého stupně,

jeho tzv. skutková věta neobsahuje údaj, že by obviněný dne 18. 6. 2004 částku

10.000.000 Kč vybral prostřednictvím tehdejší manželky B. P. z účtu č. ...

Nepřípadná je proto i námitka stran popření skutkových zjištění soudu prvního

stupně soudem odvolacím. Ten zjevně vyšel ze skutkových zjištění soudu

nalézacího (viz str. 6 rozsudku „… skutková zjištění soudu prvního stupně

prezentovaná zejména na č. l. 18-19 napadeného rozsudku jsou správná a

úplná…“). Uvedené plyne rovněž z další pasáže obsažené na označené straně

rozsudku odvolacího soudu, kde tento v souvislosti s vyjádřením souhlasu s

právním hodnocením věci soudem prvního stupně zmiňuje, že „obžalovaný dne 13.

4. 2005 a poté 17. 5. 2004 na předmětném účtu založil termínovaný vklad“,

přičemž k tomu uvádí, že „tento postup zcela odpovídal povinnostem správce

konkursní podstaty, neboť v té době nebylo možno očekávat ukončení konkursu v

dohledné době a termínovaný vklad byl výhodněji úročen než účet běžný“. O

nedůvodnosti námitky obviněného stran popření zjištění nalézacího soudu svědčí

i následující část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde uvedl, že „pokud

však dne 18. 6. 2004 obžalovaný z tohoto termínovaného vkladu vybral částku

10.000.000 Kč v hotovosti, šlo o jednání, které odporovalo účelu svěření“.

Nelze se tak upínat toliko k vyjádření na str. 5 rozsudku, kde je uvedeno, že

„dne 18. června 2004 obžalovaný z tohoto účtu (z kontextu z účtu č. … na jméno

B. P., založeného dne 2. 4. 2004) … vybral v hotovosti částku 10.000.000 Kč“,

neboť text na str. 6 skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vycházel,

zpřesňuje. Dodat lze, že popis skutku neobsahuje ani údaj, na které pobočce

jaké banky k výběru hotovosti došlo (stran konstatované absence konkretizace

skutku však není dovolatelem žádná námitka uplatňována).

K porušení zásady in dubio pro reo se sluší poznamenat, že pokud lze v trestní

věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti

rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež

je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud

princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl.

40 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08).

Uplatnění této zásady je nicméně na místě až tehdy, pokud soud po vyhodnocení

všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se

jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález sp.

zn. IV. ÚS 154/2002, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,

svazek č. 28, nález č. 37, str. 448 a násl.).

Obviněný porušení uvedené zásady shledává zejména v tom, že nebyly rozptýleny

pochybnosti o tom, z jakých zdrojů pocházela částka 10.000.000 Kč, vyzvednutá

bývalou manželkou v hotovosti dne 5. 9. 2014.

K otázce, zda šlo či nikoli o peníze z konkurzní podstaty, učinil odvolací

soud závěr (str. 6 rozsudku), že kladnou odpověď je třeba hledat jak ve

výpovědi svědkyně, tak samotné výpovědi obviněného. Lze proto uzavřít, že stran

této otázky soudy nižších stupňů patrně pochybnosti, které by zakládaly

povinnost rozhodnout podle zásady in dubio pro reo, neměly.

V daném směru však takovému zhodnocení přisvědčit nelze, neboť jak

odvolací argumentace obviněného (část IV. odvolání), tak jeho argumentace

dovolací nevylučuje možnost, že stran výše prostředků, které obviněný z

konkurzní podstaty dne 18. 6. 2004 čerpal, by – pokud by případné pochybnosti

nebyly zvráceny přesvědčivým zhodnocením provedených důkazů – tato zásada mohla

nalézt svého uplatnění. To zejména za stavu srovnatelného s tím, jak je

vyjádřen v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolacím soudem učiněné skutkové

zjištění vyjádřené na str. 6 odůvodnění rozsudku, totiž nespočívá na

nezpochybnitelných základech [viz část IV./6.a)]. To však nevylučuje případnou

změnu takového stavu při novém rozhodování soudu (viz část V.).

d) v porušení ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 tr. ř. (dov. část

VIII.)

Porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř., které má

mít za následek porušení garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces,

shledává dovolatel v souvislosti s absencí reakce odvolacího soudu na jím

uplatňovanou námitku tzv. negativního právního omylu omluvitelného. Protože

porušení citovaných ustanovení trestního řádu, které dovozovaný závěr

nevyvolává, není relevantní dovolací námitkou (není způsobilé vyvolat

přezkumnou povinnost dovolacího soudu), vyjádří se k této námitce dovolací soud

níže [viz část IV./6.d)].

e) v nedodržení ustanovení § 220 tr. ř. a tím v porušení zásady

obžalovací (dov. část IV.)

K námitce (v části II. dovolání číselně samostatně neoznačené) formulované

obviněným na str. 12 dovolání, kde namítá, že „skutek, jímž byl soudem II.

stupně uznán vinným, neodpovídá ve své podstatě ani vznesené obžalobě, neboť i

přes částečně rozdílný popisu skutku je zřejmé, že jednání uvedené ve výroku

usnesení o zastavení trestního stíhání je alespoň částečně nezbytné (kauzální)

ke způsobení trestněprávního následku obsaženého v odsuzujícím rozsudku nejen

soudu I. stupně, ale rovněž v napadeném rozhodnutí soudu II. stupně“, přičemž v

návaznosti dodává, že „pro skutek tak, jak je vymezen v napadeném rozhodnutí,

navíc nebyla vznesena ani obžaloba, ani zahájeno trestní stíhání“, v důsledku

čehož se tak namítá, že „soudem II. stupně byla v rozporu s ustanovením § 220

trestního řádu porušena zásada zachování totožnosti skutku vymezeného v

obžalobě (v usnesení o zahájení trestního stíhání“, je nutno uvést, aniž by

bylo třeba detailně citovat popis skutku v usnesení o zahájení trestního

stíhání obviněného či v žalobním návrhu (skutek vymezený v napadeném rozsudku

citován na str. 1-2 tohoto usnesení), že jí nelze přisvědčit.

Toliko ve stručnosti se připomíná, že z ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., podle

něhož „soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu“,

neplyne, že by skutek, jímž se obviněný uznává vinným, musel být z hlediska

svého popisu zcela totožným se skutkem popsaným v žalobním návrhu, příp. též v

usnesení, jímž bylo trestní stíhání obviněného zahájeno, neboť právě nutnost

reagovat na výsledky provedeného dokazování odůvodňuje úpravu popisu skutku

tak, aby skutková zjištění měla v důkazech, o něž se soud opřel, svůj reálný

podklad. Totožnost skutku je zachována, je-li dána alespoň částečná totožnost

jednání, či částečná totožnost následku („Zásada stanovená v § 220 odst. 1 tr.

ř. neznamená, že musí jít o naprostou shodnost žalobního návrhu a rozsudku;

některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout, některé opět

mohou přibýt, může se měnit částka uvedená v žalobním návrhu, nesmí se však

změnit podstata jednání.“ – rozhodnutí č. 6/1962 Sb. rozh. tr.). Ve věci

posuzované podstata skutku, o němž se trestní řízení vede, spočívá v tom, že

obviněný jakožto konkurzní správce činil při nakládání s majetkem patřícím do

konkurzní podstaty úkony, které se projevily ve vzniku škody k tíži

poškozeného. Mezi skutkem, jak byl vymezen v podané obžalobě (a předtím v

usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného), a tím, který je popsán ve

výrokové části rozsudku odvolacího soud není taková změna, která by měnila jeho

podstatu v tom směru, že by dovoláním napadený rozsudek byl vydán (při porušení

zásady obžalovací – § 2 odst. 8 tr. ř.) ohledně jiného skutku. Totožnost skutku

ve smyslu jeho ustáleného soudního výkladu byla zachována, k porušení zásady

obžalovací rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo.

2. K námitkám majícím odůvodnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Naplnění tohoto dovolacího důvodu shledává obviněný:

a) v porušení zásady ne bis in idem v důsledku nabytí právní moci (dnem

9. 9. 2014) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014, č. j.

7 T 2/2013-1105, jímž podle jeho mínění mělo dojít k rozhodnutí o témže skutku

(dov. část IV.),

Z uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že porušení zásady ne bis in idem a

nerespektování ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nižšími soudy (námitka

č. 2) dovolatel spojuje s hodnocením spočívajícím v tom, že veškeré jednání

vymezené v tzv. žalobním návrhu, resp. posléze vyjádřené jednak ve výrokové

části usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014, č. j. 7 T

2/2013-1105, jednak ve výrokové části rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 5. 9. 2014, č. j. 7 T 2/2013-1111, tedy nikoli rozsudku Vrchního soudu v

Praze ze dne 11. 2. 2015, č. j. 5 To 62/2014-1172, je jedním (nedělitelným)

skutkem, o němž v rozporu s citovanou zásadou bylo rozhodnuto dvakrát. Skutek,

pro nějž bylo trestní stíhání obviněného zastaveno, jakož i skutek, pro který

byl odsouzen (námitky uplatňovány ke skutku vymezenému v rozsudku soudu prvního

stupně), je podle dovolatele „z podstatné části totožný, a to jak v otázce

jednání obžalovaného, tak i v otázce následku“.

Připomíná se, že odvolací soud námitce porušení zásady ne bis idem,

kterou obviněný uplatnil v rámci svého řádného opravného prostředku,

přisvědčil, o čemž svědčí str. 7 jeho rozsudku. V dovolání uplatňovaná námitka

obviněného je výrazem jeho nesouhlasu s řešením, které odvolací soud zaujal.

Ten i s přihlédnutím k tomu, co uvedl stran doby spáchání trestného činu

obviněným, uzavřel, že převod finančních prostředků na účet manželky obviněného

dne 7. 4. 2004 netvoří „vývojové stadium jednání (skutku) spáchaného až 18.

června 2004“. Vyjádřeno jinak, odvolací soud zaujal právní názor, že jednání

vymezené v žalobním návrhu, o němž soud prvního stupně rozhodl dvěma

rozhodnutími ze dne 5. 9. 2014, netvoří jeden (procesním způsobem) nedělitelný

skutek.

Dovolací argumentace obviněného se upíná k tomu, že jím v dovolání

detailně popsané skutky (citace skutku z obžaloby, usnesení a rozsudku), resp.

podle dovolatele skutek jeden, je z podstatné části totožný jak v jednání, tak

následku.

Uvedené skutečnosti však ještě nejsou dostatečným argumentem pro závěr, že

vydáním dvou rozhodnutí, jednak soudem prvního stupně (usnesení ze dne 5. 9.

2014) a jednak soudem odvolacím (rozsudek ze dne 11. 2. 2015) došlo k porušení

zásady ne bis in idem.

V daném kontextu je nezbytné uvážit, že rozdílné výroky, ať již obsažené v

jednom, dvou, příp. více rozhodnutích, jimiž je v plném rozsahu rozhodnuto o

skutkových tvrzeních obsažených v žalobním návrhu, nemusí takové porušení

zakládat. V zákoně předvídaných případech je dokonce nezbytné, aby více výroky,

které mohou v rozdílném čase nabýt právní moci, bylo rozhodnuto, neboť opak by

zakládal vadu spočívající v nevyčerpání obžaloby v celé její šíři, tj. stran

celého skutku/ů obsažených v takovém žalobním návrhu. V konkrétnosti lze

odkázat na způsob rozhodování o dílčích útocích pokračování v trestném činu,

které z hlediska trestního práva hmotného jsou jedním skutkem de iure, avšak z

hlediska trestního práva procesního součtem několika samostatných procesních

skutků ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., které podléhají vlastnímu procesnímu

režimu.

Ze zásady promítnuté v ustanovení § 220 odst. 2 tr. ř., že soud není právním

posouzením skutku v obžalobě vázán, plyne, že shledá-li soud v jednání

vymezeném v žalobním návrhu takový pokračující (tj. jednotlivými dílčími akty

spáchaný) trestný čin, musí v případě odlišných závěrů stran některých z nich,

rozhodnout více výroky. Zprošťující výrok týkající se některého z dílčích

skutků, který nabude právní moci před případným rozhodováním odvolacího soudu o

odvoláním napadené odsuzující části rozsudku, nevytváří ve vztahu k těmto

dalším dílčím útokům téhož pokračování překážku věci rozsouzené.

Dlužno dodat, že i v situaci, kdy by vymezení těchto (dílčích procesních)

skutků v žalobním návrhu umožňovalo učinění závěru, že jsou z podstatné části

totožné, a to jak v otázce jednání obviněného, tak i v otázce následku (např.

více útoků pachatele vůči jednomu a témuž poškozenému), pak pravomocné

rozhodnutí o jednom (či několika) z nich by ve vztahu k útokům zbývajícím

překážku rei iudicatae nevytvořilo (§ 11 odst. 3 tr. ř.). Podoby pokračujícího

trestného činu může nabýt i trestný čin zpronevěry.

Ze skutku, jak je vymezen v obžalobě (č. l. 715), se podává, že státní zástupce

shledával naplnění zákonných znaků zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b),

odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v jednání obviněného zde popsaném, tj. nejen v

užití částky 10.000.000 Kč vyzvednuté v hotovosti dne 18. 6. 2004 pro potřebu

obviněného, nýbrž i v platbách realizovaných dne 27. 10. a 16. 11. 2004 na

označený účet. V jednání obviněného tak bylo lze shledávat (nebýt překážky dané

znakem cizí věci) pokračující trestný čin spáchaný třemi útoky, o nichž podle

procesních zásad plynoucích z ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. přísluší

rozhodnout (v případě, že to je povahou závěrů stran nich odůvodněno)

samostatnými výroky. Pokud by pravomocný výrok (např. zprošťující) o takovém

dílčím útoku nevytvořil překážku věci rozsouzené (§ 11 odst. 3 tr. ř.), tím

spíše ji nemůže vytvořit rozhodnutí, kterým je „vyčerpávána“ příslušná část

žalobního návrhu v případě jejich odlišného právního posouzení.

Pravomocné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014, č. j. 7

T 2/2013-1105, nevytvořilo překážku rei iudicatae bránící vrchnímu soudu v

rozhodnutí o útoku ze dne 18. 6. 2004 způsobem, kterým tak učinil.

b) v nesprávném právním posouzení skutku, který vykazuje znaky trestného

činu, jenž byl k okamžiku zahájení trestního stíhání dovolatele promlčen, ať

již v důsledku nesprávného určení výše škody jakožto kvalifikačního znaku (dov.

část VII.), příp. pro zcela jinou právní kvalifikaci skutku (dov. část XI.)

Naplnění dovolacího důvodu v alternativě spočívající v nerespektování

ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. (námitka č. 10) spojuje dovolatel s

námitkou nesprávného právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Je třeba konstatovat, že ve vztahu k posouzení skutku v podobě trestného činu

zločinu zpronevěry podle § 206 odst. (1), 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku tato námitka uplatněna není. K promlčení trestní odpovědnosti

obviněného ve vztahu k této nedošlo, neboť skutek podle zjištění odvolacího

soudu se stal dne 18. 6. 2004 a k zahájení trestního stíhání dovolatele pro

zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku (původní kvalifikace skutku, o němž se řízení vedlo) došlo usnesením

policejního orgánu ze dne 15. 3. 2012 (č. l. 2) ke dni 4. 4. 2012, kdy

obviněný jeho opis převzal (č. l. 4), tedy v zákonné patnáctileté promlčecí

době upravené ustanovením § 34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, která se vztahuje

jak ke kvalifikaci skutku při zahájení trestního stíhání dovolatele, tak ke

kvalifikaci, která je (s dílčí vadou) obsažena v odsuzujícím rozsudku

odvolacího soudu.

Nutno dodat, že nedošlo ani k promlčení trestního stíhání obviněného za

situace, že by tato otázka byla řešena podle ustanovení zákona účinného v době

spáchání skutku, tedy podle trestního zákona ve znění účinném ke dni 18. 6.

2004, kdy byl čin podle zjištění odvolacího soudu spáchán, neboť neuplynula

dvanáctiletá promlčecí doba upravená zněním § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. Ve

vztahu ke skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, je proto jeho námitka o

promlčení trestní odpovědnosti nedůvodná.

Dovolatelem uplatněná námitka však není důvodná ani v podobě, jak je v

části XI. dovolání obviněného prezentována. Dovolací soud totiž nepřisvědčil

jeho vývodům, že by skutek měl být kvalifikován jako trestný čin porušování

povinností při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., případně podle §

255a tr. zák., které by měly být ke dni zahájení trestního stíhání dovolatele

promlčeny (viz část IV./3.).

Pokud jde o tu část dovolací argumentace, kde je námitka nepřípustnosti

trestního stíhání v důsledku promlčení trestního stíhání spojována s výhradou

vůči výši škody, kterou měl dovolatel svým činem (míněno trestným činem

zpronevěry) způsobit (námitka č. 8), pak je třeba konstatovat, že má ryze

skutkový základ. Navíc vychází výlučně z alternativy posouzení skutku jako činu

dokonaného - § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (kvalifikace činu, jehož

promlčení je namítáno, je odvozována ryze od škody nastalé), a nebere tak vůbec

v potaz možnost jeho posouzení jako trestného činu, který by ke dni zahájení

trestního stíhání obviněného nebyl promlčen (viz část V.).

3. K námitkám majícím odůvodnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Existence tohoto dovolacího důvodu podle hodnocení obviněného spočívá v

nesprávném hmotně právním posouzení skutku, které je důsledkem:

a) vadného skutkového zjištění dosahujícího intenzity extrémního

nesouladu mezi skutkovými a právními závěry soudu a obsahem provedených důkazů

(dov. část V.),

Podstata této námitky (č. 4) má shodný základ, jako námitka, k níž se dovolací

soud vyjádřil pod bodem IV./1.b). Mimo problematiky aktuální výše vkladu na

účtu č. … dne 18. 6. 2004 vznesl obviněný výhradu vůči tomu, že soudy nižších

stupňů se adekvátně nezaobíraly jeho námitkou, že na označený účet byla, ještě

před připsáním částky 30.032.748,04 Kč z konkurzní podstaty (dne 7. 4. 2004),

obviněným dne 2. 4. 2004 převedena částka 10.000.000 Kč a že své právní závěry

učinily při abstrakci tohoto faktu, tj. že učinily „za relevantní pouze

skutková zjištění stran transakcí obžalovaného s finančními prostředky poté, co

byla na jeho účet připsána částka z konkurzní podstaty“ (str. 13 dovolání).

Odvolacímu soudu navíc vytýká nesprávný a bez provedení dokazování učiněný

závěr, když brojí proti jeho vyjádření, že (str. 6 rozsudku) „a částku

10.000.000 Kč z vlastních prostředků ani na účtu neměl k dispozici“. Izolovaný

výběr faktů soudem, sloužící pro odůvodnění výroku o vině, shledává dovolatel

(str. 14 dovolání) zcela rozporným se zásadou presumpce neviny ve smyslu čl. 40

odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stran této části dovolací argumentace musí Nejvyšší soud konstatovat,

že ji považuje za důvodnou. Aniž by tvořil vlastní skutkové závěry, je s

přihlédnutím k tomu, co dovolatel tvrdí a dokládá výpisem z účtu (resp.

interpretací jeho údajů), možno konstatovat, že skutkový závěr odvolacího soudu

není přiléhavý. Je patrně možno učinit závěr, že na specifikovaném účtu – jak

uzavřel odvolací soud – se nenacházely (ke dni výběru dne 18. 6. 2004) jiné

(tj. do konkurzní podstaty nespadající) prostředky ve výši 10.000.000 Kč,

míněno v celé této částce. Z tohoto konstatování však současně neplyne, že by

se tam nenacházela žádná část těchto prostředků a že tudíž naložením s částkou

10.000.000 Kč dne 18. 4. 2004 došlo ke vzniku škody na majetku spadajícího do

konkurzní podstaty v této výši. Z pohledu rozhodování dovolacího soudu je tak

třeba za nepodstatnou pokládat otázku vznesenou obviněným na str. 15. dovolání

pod bodem a), za relevantní naopak otázku pod bodem b). Reakce na ni je

obsažena v části IV./6.a) tohoto usnesení.

b) vadného posouzení skutku vymezeného v tzv. skutkové větě výroku o

vině stran naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 tr.

zák., potažmo § 206 tr. zákoníku (dov. část VIII., dov. část X.)

Vadnost právního posouzení skutku shledává obviněný (námitka č. 7) ve

skutečnosti, že jak soudem zjištěné skutečnosti, tak právní stav ke dni

spáchání skutku, neumožňoval dovození právního závěru, že jednáním obviněného

došlo

ba) k naplnění znaku objektu trestného činu zpronevěry podle § 248 tr.

zák.,

bb) k naplnění znaků objektivní stránky téhož trestného činu „přisvojení si

cizí věci“,

bc) k naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu, tj. zákonem

vyžadovaného úmyslu.

K těmto námitkám dovolací soud uvádí, že nesdílí hodnocení obviněného,

že objekt trestného činu zpronevěry ve znění po 30. 6. 2006 poskytuje

kvalitativně širší ochranu, než ve znění do tohoto data. Novelou trestního

zákoníku, provedenou zák. č. 253/2006 Sb. s účinností od 1. 7. 2006, nedošlo z

hlediska ustanovení § 248 tr. zák. k ničemu jinému než „toliko“ k tomu, že

charakter věci byl přiznán i peněžním prostředkům na účtu. I když ustanovení §

89 odst. 13 tr. zák. bylo novelizováno v širším rozsahu (jeho znění: Věcí se

rozumí i ovladatelná přírodní síla. Ustanovení o věcech se vztahuje i na cenné

papíry a peněžní prostředky na účtu a ustanovení o nemovitostech i na byty a

nebytové prostory, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného. Jinou

majetkovou hodnotou se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná

hodnota, která není věcí. Věc nebo jiná majetková hodnota náleží pachateli nebo

jiné osobě, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, nebo s ní fakticky jako

vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci nebo jiné

majetkové hodnoty znám.), pro posuzování otázky naplnění znaků trestného činu

zpronevěry měla nově význam právě a jen ta část, v níž došlo k rozšíření

vymezení pojmu věci pro účely trestního zákona („a peněžní prostředky na

účtu“).

Rozhodně nelze tvrdit, že by novelizace trestního zákona zavedla stav,

kdy předmětem ochrany prostřednictvím tohoto ustanovení zvláštní části

trestního zákona se stala „majetková práva v nejširším slova smyslu“, jinak

vyjádřeno stav umožňující závěr, že předmětem útoku trestného činu zpronevěry

může být pohledávka v jejím nejširším chápání, resp. tzv. jiná majetková

hodnota, jak tvrdí dovolatel. Dovozuje-li (str. 24 dovolání), že před datem 1.

7. 2006 „nemohla případná porucha na majetkových právech v nejširším slova

smyslu, resp. na právech k jiným majetkovým hodnotám, naplnit předmětnou

skutkovou podstatu“ (skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry), zatímco

(str. 22) úprava obsažená v ustanovení § 206 tr. zákoníku toto umožňuje [„tj.

kromě ochrany vlastnictví k věci rovněž ochranu majetkových práv k jiným

majetkovým hodnotám (např. pohledávkám)“], pak takovému hodnocení nelze

přisvědčit.

Argumentace obviněného stran nezasažení objektu trestného činu

zpronevěry, resp. i nezasažení předmětu útoku (zejm. str. 25–26 dovolání),

vychází právě z jím předkládaného zhodnocení právní úpravy, tj. zhodnocení,

které dovolací soud neshledává správným.

Nenaplnění objektivní stránky podle dovolatele spočívá v tom, že

neexistovala cizí věc, která by mu byla svěřena, jež by se mohla stát předmětem

jeho útoku. Zde toliko ve stručnosti třeba zmínit, že dovozování závěru, že

spáchání trestného činu zpronevěry je vyloučeno již tím, že prostředky na účtu,

které byly ve vlastnictví banky, nebyly obviněnému nikdy svěřeny, je zcela

nepřípadné v kontextu toho, že právní posouzení musí brát v úvahu celkové širší

souvislosti skutku, tj. že tyto prostředky spadající do konkurzní podstaty měly

v době svěření majetkových hodnot úpadce obviněnému jako konkurznímu správci

podobu nemovitostí. Peníze, které byly získány prodejem nemovitostí, byly

vyjádřením ekvivalentu hodnot, které původně byly obviněnému svěřeny, a jako

takové nepozbyly charakter věcí svěřených, když posléze ve formě hotovostního

výběru nabyly opětovně charakter věci v právním slova smyslu. Za cizí věc

svěřenou obviněnému ve smyslu zákonného znaku trestného činu zpronevěry, s níž

naložil zákonem odporujícím způsobem, je proto třeba finanční hotovost, s níž

18. 6. 2004 disponoval, pokládat.

Zpochybnění subjektivní stránky je založeno na témže základě, tj.

dovozováním faktu, že si dovolatel nebyl a ani nemohl být vědom protiprávnosti

svého jednání. V daném kontextu obviněný soudům nižších stupňů současně vytýká

(str. 21, 23 dovolání), že se nezabývaly možností, že jednal v omluvitelném

právním omylu, který by vylučoval jeho zavinění. Opakovaně v dané souvislosti

namítá, že odvolací soud na jeho námitky nereagoval. Ten však zdůraznil (str. 7

rozsudku), že vina obviněného je shledávána za zpronevěru hotovosti („Obviněný…

nebyl odsouzen za zpronevěru peněžních prostředků uložených v době činu na

bankovním účtu, ale za zpronevěru hotových peněz, které se již nenacházely na

takovém účtu…“) a že tudíž pro posouzení věci není rozhodné, že novela

ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. nabyla právní moci až po spáchání činu

obviněným („Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že novela

ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák., podle níž se ustanovení o věcech vztahují

též na peněžní prostředky na účtu provedená zákonem č. 253/2006 Sb., nabyla

účinnosti až po spáchání posuzovaného skutku“.)

V dané souvislosti proto nemůže nabýt významu poukaz dovolatele na to, že s

rozhodnutími Nejvyššího soudu, která ve svém mimořádném opravném prostředku

(str. 22) uvedl, se s ohledem na datum jejich vydání nemohl seznámit. Při

dovození viny obviněného nejsou aplikovány závěry, které byly vysloveny z

hlediska vývojového stadia trestného činu (sp. zn. 5 Tdo 1256/2007) ve vztahu k

prostředkům na účtu. Stran peněz v hotovosti, s nimiž pachatel naloží v rozporu

s jejich účelem, není nezbytné vycházet z názoru obsaženého v rozhodnutí č.

14-I./2006 Sb. rozh. tr., resp. s ohledem na datum jeho publikace vyvozovat

nemožnost vědomí obviněného o protiprávnosti jeho jednání, která by měla

zakládat jeho trestnost. To proto, že zmíněné rozhodnutí konstatovalo ve své

podstatě to, co v obecnosti nikdy zpochybněno nebylo, tj. že bankovky (hotové

peníze), včetně těch, které byly získány výběrem finančních prostředků z účtu,

jsou věcí v právním slova smyslu a že tudíž mohou být předmětem útoku v případě

trestného činu zpronevěry.

Dovozování závěru, že by k takové věci a jejímu užití v rozporu s požadavky

plynoucími z prováděného konkurzu se měla uplatňovat nevědomost obviněného o

protiprávnosti jeho jednání (jeho rozporu s právním řádem jako celkem), která

podmiňuje závěr o negativním právním omylu, není namístě. Pokud pak dovolatel

argumentuje, že s ohledem na zásadu nullum crimen sine lege nepřipadá v úvahu

jeho odpovědnost za trestný čin zpronevěry ani tehdy, pokud by mylně ztotožnil

režim prostředků na účtu s prostředky v hotovosti, pak nezbývá než upozornit,

že tyto úvahy vede opět k prostředkům na účtu (vůči nimž soudy své právní

závěry nevztáhly).

c) porušení zákazu retroaktivity trestního zákona k tíži pachatele (dov.

část VIII.)

Námitka porušení zákazu retroaktivity trestního zákona k tíži pachatele

(námitka č. 5) je v dovolání obviněného (ve vztahu k rozsudku soudu odvolacího)

budována na stejném základě, jako obdobná námitka, kterou v rámci řádného

opravného prostředku vznesl vůči rozsudku soudu nalézacího (namítáno, že jeho

jednání nebylo posouzeno podle trestního zákona ve znění do 30. 6. 2006). Za

důvodnou by uplatněnou námitku bylo lze pokládat pouze tehdy, pokud by při

právním posouzení skutku obviněného bylo třeba dospět k závěru, že tento nelze

jako trestný čin zpronevěry dle zákona účinného v době jeho spáchání posoudit.

Za tohoto stavu by vyslovení viny trestným činem zpronevěry podle zákona

pozdějšího (ať již ve znění pozdější novely trestního zákona, či podle

trestního zákoníku) představovalo dovolatelem namítané porušení této zásady,

resp. zásady nullum crimen sine lege previam.

Soudy nižších stupňů (a podle zjištění soudu dovolacího důvodně) však k závěru

o nemožnosti postihnout jednání obviněného podle ustanovení § 248 tr. zák., ve

znění účinném v době spáchání trestného činu, nedošly. Za daného stavu věci pak

právní vývody, které obsahuje napadený rozsudek odvolacího soudu na str. 7,

nelze podkládat za vadné.

d) porušení zákazu zásady analogie trestního zákona k tíži pachatele

(dov. část VIII.)

Dovolací soud nesdílí názor obviněného (námitka č. 6), že jeho

odsouzení je důsledkem porušení zákazu analogie trestního zákona k tíži

pachatele.

Jakkoli se vývody obviněného opřené i o judikaturu soudů, jejichž

posláním je ochrana základních lidských práv, mohou jevit jako logické, závěr,

že odsouzení obviněného lze založit jen na výkladu obsaženém v citovaných

rozhodnutích Nejvyššího soudu, která měla překlenout období, v němž příslušná

zákonná úprava vyvození trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin

zpronevěry neumožňovala, tj. na rozhodnutích, s nimiž se i s ohledem na data

jejich vydání nemohl dovolatel seznámit, je nepřípadný. V kontextu příslušné

dovolací argumentace se pomíjí ten fakt, že vina obviněného trestným činem

zpronevěry je v dovolání napadeném rozsudku vázána na způsob jeho naložení s

finanční hotovostí. Přitom ve vztahu k penězům v jejich materializované

podobě, tj. bankovkám příslušných nominálních hodnot, z hlediska znaku „věci“,

resp. „cizí věci“, pokud ve vztahu k pachateli byly cizími ve smyslu výkladu

tohoto znaku, nevznikaly k době spáchání skutku obviněným (ani k době dřívější)

žádné pochybnosti v tom směru, že věcí de iure jsou.

Druhou skutečností, od níž opravný prostředek obviněného (koncentrující svou

pozornost na imateriální podobu těchto peněz v souvislosti s převodem na účet

znějící na tehdejší manželku obviněného, resp. na další bezhotovostní nakládání

s těmito prostředky) odhlíží, je to, že obviněnému nebyly poškozeným svěřeny

majetkové hodnoty v podobě nemateriálně existujících peněz (finanční prostředky

na bankovním účtu), nýbrž reálně existující předměty - konkretizované

nemovitosti (věci právním slova smyslu), které obviněný, jak ostatně připomíná

v rámci širší rekapitulace skutkových zjištění odvolací soud na str. 5 svého

rozsudku, prodal. Proto i vývody obviněného stran ne/svěření prostředků, které

podle zjištění soudů ke škodě poškozeného zpronevěřil, jsou nepřípadné.

e) nedostatečného vymezení skutku ve výrokové části rozsudku (dov. část

VI.)

Existenci této námitky (jako samostatně číslovaná v části II. dovolání

neuvedena) je třeba dovodit z toho, co dovolatel namítá na str. 17-18 svého

mimořádného opravného prostředku, kdy vznáší pochybnost stran okamžiku, kdy

došlo k dokonání trestného činu, a zejména z toho, co uplatnil v souvislosti s

námitkou o absenci znaků skutkové podstaty (námitka č. 7, str. 5 dovolání).

Pokud jde o otázku dokonání trestného činu, pak s ohledem na znaky základní

skutkové podstaty, jak je vymezila tzv. právní věta dovoláním napadeného

rozsudku soudu druhého stupně („přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena“),

pak přisvojení spočívá v naložení s cizí věcí (podle zjištění soudů nižších

stupňů částkou 10.000.000 Kč v hotovosti) způsobem odporujícím podmínkám jejího

svěření, tj. v jednání realizovaném obviněným po převzetí hotovosti od jeho

tehdejší manželky. To je v tzv. skutkové větě vyjádřeno údajem „užil je pro

svoji potřebu nezjištěným způsobem“. Úvahy dovolatele, zda k dokonání trestného

činu mělo dojít (str. 17-18 dovolání) již okamžikem výběru uvedené částky,

příp. až vyrovnáním debetního účtu bankou dne 21. 6. 2004, jsou zcela

nepřípadné, a tvrzenou nejasnost rozsudku stran této otázky je třeba hodnotit

jako ryze účelovou výhradu.

Dále tvrzenou nedostatečnost skutkového vyjádření znaků skutkové podstaty

trestného činu zpronevěry ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu je třeba

vnímat rovněž jako nedůvodně uplatněnou námitku, neboť ta vychází primárně z

dovolací argumentace obviněného zpochybňující možnost vyslovení viny pachatele

trestným činem v období před 1. 7. 2006 jednáním spočívajícím v neoprávněném

naložení s finanční hotovostí vybranou z účtu. Tato koncepce byla Nejvyšším

soudem odmítnuta. Při vyložení dané problematiky způsobem uvedeným v tomto

usnesení je třeba dospět k poznatku, že zákonné znaky trestného činu zpronevěry

– v případě znaků objektivní stránky přisvojení si („užil je pro svoji

potřebu“, cizí věci (částka 10.000.000 Kč), která mu byla svěřena („svěřené

finanční prostředky“), v případě znaku subjektivní stránky („v úmyslu

neoprávněně si přisvojit“) – byly ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu

vyjádřeny dostatečným způsobem, tj. v takovém rozsahu, aby umožnily subsumpci

uvedených skutkových zjištění pod zákonné znaky trestného činu zpronevěry.

4. K námitce mající odůvodnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Vadu spočívající v neúplnosti výroku, konkrétně výroku o vině (námitka

č. 11) shledává dovolatel (dov. část VII.) v tom, že při označení trestného

činu, jímž ho odvolací soud uznal vinným, neuvedl tento citaci odstavce prvého

§ 206 tr. zákoníku a uzavřel, že obviněný spáchal (viz výrok rozsudku str. 2)

„zločin zpronevěry podle § 206 odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) zák. č.

40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění změn a doplňků (dále jen tr.

zákoník)“.

V uvedeném směru skutečně dovoláním napadený rozsudek vadu vykazuje, přičemž je

nezbytné konstatovat, že s ohledem na obsah protokolu o veřejném zasedání (č.

l. 1167) je nutno dovodit, že v uvedeném směru nejde toliko o zřejmou

nesprávnost nastalou při vyhotovení rozsudku. Stejným způsobem je totiž trestný

čin, jímž byl obviněný uznán vinným, označen i v tomto protokolu. Navíc

poslechem přiloženého CD nosiče bylo ověřeno, že takto byl rozsudek předsedkyní

senátu dne 11. 2. 2015 i vyhlášen.

Důvod ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem je

však dán tehdy, je-li zjištěná vada rozsudku do té míry podstatná, že napadené

rozhodnutí nemůže obstát. Jinými slovy vyjádřeno, charakter této vady musí být

takový, aby převážil zájem na stabilitě soudního rozhodnutí, který se pojí s

právní mocí, a to jak právní mocí formální, vyjadřující nezměnitelnost takového

rozhodnutí, tak materiální, vyjadřující závaznost rozhodnutí.

Pokud je z tohoto aspektu nahlíženo na napadené rozhodnutí, nelze než

dovodit, že takový charakter objektivně existující vada rozsudku odvolacího

soudu nemá. Na výrokovou část je třeba nahlížet jako na celek. Nelze přitom

pomíjet, že existující vada ve výroku o vině se projevuje právě a jen v absenci

údaje „odst. 1“, ač z tzv. právní věty je zcela zřejmé, že závěr o vině

obviněného se neváže toliko ke znakům kvalifikovaných skutkových podstat

(„spáchal takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy

poškozeného, a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu“),

nýbrž primárně z naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty

(„přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena“). Ostatně skutečnost, že

odvolací soud v jednání obviněného shledával naplnění zákonných znaků zločinu

zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku plyne

i z odůvodnění rozsudku (str. 7).

Za tohoto stavu by kasace napadeného rozsudku byla projevem ryzího

právního formalismu, neboť náprava označené vady by se nijak nemohla dotknout

právního postavení dovolatele.

5. K námitce mající odůvodnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

(dov. část I.)

Tento dovolací důvod uplatnil obviněný zcela zjevně neopodstatněně. Obviněný

sice vytýká, že odvolací soud při svém rozhodnutí neodstranil vady rozsudku

soudu prvního stupně, které podle něj zakládají důvody dovolání podle § 265b

odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., a zjevně tak tento dovolací důvod uplatňuje v

jeho druhé alternativě, současně však zcela přehlíží to, že důvod dovolání

podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit toliko v případě, že řádný

opravný prostředek odvolatele byl rozhodnutím soudu druhého stupně zamítnut. K

takovému rozhodnutí odvolacího soudu, tedy výroku podle § 256 tr. ř., však ve

věci dovolatele ze strany vrchního soudu nedošlo, neboť ten naopak na podkladě

jeho odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a sám za podmínek § 259

odst. 3 tr. ř. ve věci rozsudkem rozhodl.

6. K námitce porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces (dov. část V.)

Tuto námitku (č. 3) vznesl dovolatel v části V. svého dovolání a spojil

ji s námitkami

a) o existenci extrémního nesouladu mezi skutkem, skutkovým stavem a

právním posouzením,

b) o vydání rozhodnutí odvolacím soudem bez splnění podmínek zákonem

předvídaného a upraveného postupu,

c) o neprovedení důkazů navržených obhajobou,

d) o porušení ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 tr. ř. (dov. část

VIII.).

Jelikož se dovolací soud jednotlivými námitkami obviněného již zabýval výše,

toliko ve stručnosti připomíná následující skutečnosti:

K výhradě prvně uvedené lze poznamenat, že měl-li extrémní nesoulad skutkových

zjištění spočívat ve faktu, že ke dni 18. 6. 2004 nebyly na účtu č. … finanční

prostředky v rozsahu umožňujícím vyplacení částky 10.000.000 Kč, a měly-li být

závěry soudu prvního a druhého stupně v daném směru rozdílné, pak dovolací soud

odkazuje na část IV./1.c) tohoto usnesení s tím, že namítaný extrémní nesoulad

v jeho výkladu Ústavním soudem v těchto skutečnostech neshledává.

Naopak ve vztahu ke skutkovému závěru, že obviněný dne 18. 6. 2004 naložil s

částkou 10.000.000 Kč pocházející z konkurzní podstaty („Skutečnost, že dne 18.

6. 2004 došlo k hotovostnímu výběru částky 10.000.000 Kč právě z prostředků

konkursní podstaty úpadce DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu…“ – str. 6 rozsudku

odvolacího soudu), je třeba, s ohledem na odůvodnění tohoto závěru odvolacím

soudem a obsah důkazů, z nichž má tento závěr nepochybným způsobem plynout,

pozitivní zjištění o extrémním rozporu učinit.

Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně se danou otázkou podrobněji nezabýval

(vycházel patrně ze závěrů obsažených v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu

– viz výše), odvolací soud poukázal na výpověď bývalé manželky obviněného a

výpověď samotného obviněného, z nichž daný závěr má plynout. Pokud jde o

výpověď svědkyně, ta byla zmíněna výše, co se týče výpovědi obviněného ze dne

27. 4. 2012, lze z ní zjistit, že tento uplatnil obhajobu, že nakládáno bylo i

s jeho prostředky [„Nesouhlasím s tím, že by peníze, které jsou v usnesení

uvedeny výběry, že by to byly peníze z konkurzní podstaty, neboť jsem tam měl i

své soukromé peníze (č. l. 17) …. Nebyly to peníze ze společnosti DIREKTUM,

byly to moje peníze převedené z mého druhého účtu na účet CITIBANK. Nebyly to

peníze společnosti DIREKTUM“ (č. l. 18 k dotazu na částku 10 mil. Kč)]. Jakou

úvahou dospěl odvolací soud k závěru, že z výpovědi, na niž odkazuje, plyne jím

dovozený závěr, zjistit nelze, neboť v daném směru jakékoli argumentace v

dovoláním napadeném rozsudku absentuje. Popírá-li obviněný ve své výpovědi fakt

dovozený soudem druhého stupně a předkládá-li na podporu svého tvrzení další

argument (v podobě přehledu pohybu finančních částek na účtu), na který není

odpovídajícím způsobem reagováno, pak vyvstává mezi zjištěným skutkovým stavem

a obsahem provedených důkazů takový rozpor, který lze označit za extrémní

(alespoň pokud jde o tvrzení, že nepochybnost původu prostředků plyne ze

samotné výpovědi obviněného, na niž odkázal odvolací soud).

V případě druhé výhrady k závěru o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, resp. práva na

obhajobu dospět nelze. Dovolatel odvolacímu soudu v tomto směru vytýká, jak již

výše uvedeno, porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., když tvrdí, že právní

posouzení skutku založil na nových skutkových zjištěních, aniž by provedl

jakékoli dokazování. Stran nedůvodnosti této námitky odkazuje dovolací soud na

to, co uvedl pod bodem IV./3.a) odůvodnění tohoto usnesení.

Stran třetí výhrady lze zopakovat, že samotné neprovedení důkazu/ů

navržených obhajobou není obecně způsobilé založit porušení práva obviněného na

spravedlivý proces, neboť je výrazem nezávislosti soudní moci projevující se v

tom, že soud je oprávněn samostatně rozhodnout o tom, v jakém rozsahu je

nezbytné provedení dokazování pro jeho rozhodnutí. Zakládá ho až nesplnění

podmínek, které byly stran přesvědčivého zdůvodnění takového postupu vyloženy

výše. K otázce akceptovatelnosti přístupu zejména odvolacího soudu stran

neprovedení navržených důkazů se dovolací soud vyslovil výše, stejně jako k

otázce důkazu řádně nezhodnoceného [bod IV./1.b) tohoto usnesení].

Ve vztahu k posledně zmíněné námitce lze připomenout, že ve světle

rozhodnutí Ústavního soudu ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl.

36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí

řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí

racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky

řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I ÚS 113/02, III. ÚS 521/05,

III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. US 961/09). Zmíněnému pojmu

„adekvátně“ potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu

nezávislého rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že

se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění [„rozsah této povinnosti se

může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností

každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak,

že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS

729/2000, I ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09)].

Z pohledu tohoto aspektu pak alespoň dílčí reakce odvolacího soudu na

uplatněnou námitku byla jistě žádoucí. Na straně druhé s ohledem na to, že

vývody obhajoby stran existence negativního právního omylu omluvitelného byly

shledány neadekvátní ve vztahu k posuzovanému skutku, nezakládá tento

nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vadu, která by kasaci jeho

rozhodnutí měla odůvodnit. Nepřípadnost argumentace negativním právním omylem

má svou příčinu i v tom, že dovolatel (navzdory jejímu úvodu vycházejícímu z

protiprávností vnímané k celému právnímu řádu, tj. z nedovolenosti) operuje při

dovozování závěru o absenci subjektivní stránky s trestní protiprávností (tj.

trestností), pokud poukazuje na to, že omylu by se mohl vyvarovat, jen „pokud

by… měl možnost rozpoznat protiprávnost svého činu bez zřejmých obtíží, zejména

tehdy, pokud by měl objektivní možnost seznámit se mimo příslušné trestněprávní

úpravy rovněž s jejím soudním výkladem,…“. Závěr o existenci zavinění tak staví

na znalosti trestněprávní úpravy. V daném směru však obsah ustanovení § 19 tr.

zákoníku vnímat nelze, neboť i za účinnosti trestního zákoníku se ve vztahu k

takovým normám (trestněprávním, v něm obsaženým) uplatňuje zásada ignorantia

iuris nocet [shodně např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.

Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 212: „Právní omyl negativní

o trestnosti činu pachatele neomlouvá, podle zásady ignorantia iuris nocet

(neznalost práva škodí, protože neomlouvá)“.]

Podstatně závažnější pochybení však dovolací soud shledává v tom, jakým

způsobem odvolací soud přistoupil k námitce obviněného, že nakládal s vlastními

prostředky, neboť způsob jeho reakce, projevující se i v jeho dílčím skutkovém

závěru, že „částku 10.000.000 Kč z vlastních prostředků obžalovaný ani na účtu

neměl“), nelze pokládat za adekvátní, co do myšlenkových konstrukcí racionálně

logickým způsobem provedené vypořádání se s argumentačním tvrzením odvolatele

(jeho tvrzení opřené o výpis z účtu, jímž je vklad takové částky na účet dne 2.

4. 2004 prokázán). Nedostatečné vyložení toho, jaké poznatky rozhodné pro

posouzení viny obviněného nabyl soud z výpisu obsaženého na č. l. 175-192,

resp. č. l. 496-531, je třeba pokládat za vadu mající dopad do roviny

opomenutého důkazu v jeho druhé alternativě (důkazu provedeného, leč důsledně

nezhodnoceného). V daném směru nesprávná realizace důkazního řízení má dopad v

rovině porušení práva obviněného na spravedlivý proces (viz např. nález ze dne

30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03)

7. K námitce vůči výroku o trestu (dov. část XII.)

Tuto námitku, kterou obviněný rovněž ve svém dovolání uplatnil, nelze pokládat

za právně relevantní dovolací námitku již proto, že jí brojí proti odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně. Jakkoli by bylo lze námitku o porušení zásady

dvojího přičítání téže skutečnosti pokládat za hmotně právní námitku, která by

mohla svědčit o vadě spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení

(o porušení ustanovení § 31 odst. 3 tr. zák.), v důsledku toho, že na

podkladě odvolání obviněného byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem

v celém rozsahu zrušen a nahrazen rozsudkem jím vydaným, není žádného důvodu k

tomu, aby se dovolací soud touto námitkou obviněného zabýval a odpovídajícím

způsobem na ni reagoval.

V.

Ačkoli z výše uvedeného plyne, že převážná většina dovolacích námitek nebyla

shledána opodstatněnými a dostatečně důvodnými k tomu, aby Nejvyšší soud

přistoupil ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí, zejména námitka porušení

zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, ač ryze procesního charakteru,

avšak ve spojení s porušením práva obviněného na spravedlivý proces se jeví

natolik závažnou, že z pohledu Ústavním soudem zdůrazňovaného postavení

Nejvyššího soudu v dovolacím řízení (tj. jako orgánu, který nesmí svůj

přezkumný rámec omezit způsobem, jenž by zabránil reagovat na porušení

základního práva obviněného – viz zejm. nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS

55/04, který Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nadále připomíná – např.

nález ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15), se požadavek na kasaci

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č. j. 5 To 62/2014-1172,

jeví být opodstatněným. Nelze totiž nevidět, že skutkový základ věci, resp.

skutkové zjištění odvolacího soudu, jak se zobrazilo v tzv. skutkové větě

odsuzujícího výroku, které se stalo předmětem následného právního posouzení,

bylo učiněno v situaci, kdy se odvolací (a potažmo před ním ani nalézací soud)

v dostatečném rozsahu a přesvědčivým způsobem nevypořádal se zásadní skutkovou

námitkou obhajoby, která může mít podstatný vliv na právní závěr soudu stran

trestní odpovědnosti dovolatele.

V daném směru se soudy nižších stupňů zcela nedostatečným způsobem vypořádaly s

požadavkem obviněného náležitě doložit (odůvodnit), že prostředky ve výši

10.000.000 Kč, s nimiž dne 18. 8. 2004 (za přispění jeho tehdejší manželky)

nakládal, mají skutečně svůj původ v majetku patřícím do konkurzní podstaty a

jsou tak ve smyslu následně soudy učiněného závěru ve vztahu k dovolateli věcí

cizí. V rozsudku soudu prvního stupně k námitce dovolatele, že se o takové

prostředky nejednalo, případně ne ve výši soudem zjišťované, není ve své

podstatě uvedeno nic. Odvolací soud se vyjádřil toliko stručně a způsobem,

který nesvědčí o transparentnosti jeho závěrů, o nichž tak lze s ohledem na

obviněným uplatňované skutečnosti (přehled pohybu prostředků na účtu) mít

značené pochybnosti. Jinak vyjádřeno, je-li třeba správnost právní kvalifikace

skutku odvíjet od skutkových zjištění ohledně nichž nevznikají závažné

pochybnosti, pak v opačném případě – tedy existuje-li skutkový stav věci, který

umožňuje, resp. podmiňuje, není-li již možno pochybnosti rozptýlit provedením

dalšího dokazování a jeho důsledným zhodnocením, aplikaci zásady in dubio pro

reo, v důsledku čehož dosavadní skutková zjištění není možno pokládat za

splňující požadavek § 2 odst. 5 tr. ř. – je třeba dospět k závěru o naplnění

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze-li tuto skutkovou

nedostatečnost pokládat za tak zásadní, že její ignorace dovolacím soudem by

znamenala popření práva obviněného na spravedlivý proces.

Porušení tohoto práva bývá shledáváno i tehdy, je-li reakce odvolacího soudu na

uplatněné odvolací námitky zjevně nedostatečná. Odhlédnutí od smysluplných

námitek totiž zatěžuje vydané rozhodnutí vadou, která se označuje jako projev

libovůle soudu. Odvolací soud má totiž povinnost vypořádat se s námitkami

odvolatele, jimiž realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1

Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod). Tuto povinnost

odvolací soud porušuje, pokud ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž

nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 122/96 z dne 24. 3. 1998). Obdobně je však třeba nahlížet i na

situaci, kdy je na smysluplně uplatněnou námitku reagováno zjevně nedostatečně.

Soudům přiznané právo volného hodnocení důkazů (ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.)

neznamená, jak opakovaně zdůraznil Ústavní soud (např. nález ze dne 19. 3.

2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08) libovůli, resp. svévoli orgánů činných v

trestním řízení. Znaky svévole přitom podle Ústavního soudu zakládá i takové

rozhodnutí, které vykazuje extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými

skutkovými a právními zjištěními.

Z pohledu právě uvedených skutečností je pro dovolací soud

neakceptovatelné rozhodnutí, jehož právní závěry jsou dovozeny ve vztahu ke

skutkovým zjištěním, při nichž odvolací soud odhlédl od důkazu, na který

obviněný, jakožto odvolatel poukazoval, resp. s nímž se vypořádal způsobem

odporujícím jeho obsahu. Dovodil-li totiž, že obviněný disponoval s cizí věcí,

tj. s finanční hotovostí ve výši 10.000.000 Kč pocházející z konkurzní

podstaty, proto, že na předmětném účtu neměl žádné vlastní prostředky, pak

evidentně přehlíží, že podle obviněným zmiňovaného výpisu z účtu byla na tento

den 2. 4. 2004 připsána částka 10.000.000 Kč, ve vztahu k níž obviněný tvrdí,

že byla z jeho vlastních prostředků.

Takto odvolacím soudem pojaté zdůvodnění jeho skutkového a právního závěru

zakládá očividný rozpor mezi obsahem důkazu a dovozenými skutkovými a právními

závěry. Konstatované zjištění zakládá povinnost dovolacího soudu zasáhnout

kasačním způsobem, neboť odhlížení od zjištěného faktu Nejvyšším soudem při

rozhodování o dovolání obviněného by založilo další popření práva obviněného na

spravedlivý proces.

Kasace rozsudku odvolacího soudu a současný stav objasněnosti věci neumožňuje,

aby dovolací soud vyhověl návrhu obviněného, jenž směřoval k tomu, aby Nejvyšší

soud rozhodl o zastavení jeho trestního stíhání. Z pohledu argumentace obsažené

u námitky č. 2 je takový požadavek nedůvodný, z pohledu vývodů obsažených v

námitce č. 10 je požadavek vázán na jiné skutkové zjištění, než které je

obsaženo v napadeném rozsudku. Z toho plyne, že požadavku obviněného Nejvyšším

soudem nelze vyhovět (důvodnost námitky souvisí se skutkovými a právními závěry

soudu stran právní kvalifikace skutku).

Přestože vadným z pohledu důvodně uplatněné námitky je již rozhodnutí soudu

prvního stupně, v souladu se zásadou ekonomičnosti řízeni se jeví odůvodněným

vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu druhého stupně. Tento může

(s případným doplněním dokazování, které se nevymyká jeho oprávnění – § 263

odst. 6 tr. ř.) zjišťovaný nedostatek stávajícího rozhodnutí svou procesní

činností odstranit.

V uvedeném směru přichází v úvahu provedení takového dokazování, které umožní

odvolacímu soudu na straně jedné důsledné zhodnocení poznatků, které lze čerpat

z důkazu, na který poukazoval obviněný (výpis z účtu), na straně druhé však i

důsledné zhodnocení údajů obsažených v procesní výpovědi obviněného. Nelze

totiž nevidět, že jak ke způsobu naložení s částkou 10.000.000 Kč v hotovosti,

tak k otázce původu těchto prostředků se obviněný konkrétně vyjádřil při svém

výslechu soudem prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 16. 5. 2013 (viz č.

l. 750, 751, 753, 754, 764). Rovněž důsledné zhodnocení těchto skutečnosti v

kontextu poznatků plynoucích z dalších důkazů (např. výpověď svědkyně P. z

hlavního líčení) je předpokladem toho, aby byly učiněny důkazům odpovídající

skutkové závěry, které se stanou předmětem právního posouzení (hmotně právní

subsumpce). I právě uvedené skutečnosti vedly dovolací soud k poznatku, že se

při stávající objasněnosti věci nelze upínat pouze k tomu právnímu závěru, že

skutek obviněného lze posoudit v krajním případně (v pro něj nejméně příznivé

variantě) toliko jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm.

d) tr. zák.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek

Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č. j. 5 To 62/2014-1172, a podle §

265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby

věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je,

s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v tomto usnesení, o odvolání obviněného

znovu rozhodnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy

řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. září 2015

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu